Severní branou (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Severní branou

Autor : Aleluja   16. června 2012   Povídky
Vyprávění na téma Všechno je jinak (nějak jsem se ho ale nedržela), práce trvala přibližně hodinu a půl. Je to amatérské a není to zrovna umělecké. Prostě to má své mouchy, ale chtěla jsem se s tím pochlubit.

Běžela. Její nohy dopadaly na studené dlaždice. V ruce svírala zelené jablko, ve druhé nějaký šperk. Za ní se hnali dva nebo snad tři muži. Na sobě hrdě nesli znak městské stráže. "Chyťte ji!" rozléhalo se městem, ale lidé před dívčinou raději uhnuli, než aby se jí postavili do cesty. Doběhla až do zapadlé uličky, vznášel se tu nepříjemný zápach. Běžela dál, ale to, co uviděla před sebou, ji zastavilo.
  Zeď. Je zvláštní, jak jediná cihlová zeď dokáže člověku zničit život. Všechny naděje a sny. Stráže už ji doběhly. Pár metrů před ní se leskly tři špičaté hroty halaparten. Najednou se ozvalo zařechtání. Muži se ohlédli, a když otočili hlavy zpět, dívka už tam nestála. Seděla na koni za nějakým mužem s kápí přes hlavu.
  Kůň znovu vydal řechtavý zvuk a rozběhl se proti strážným. Uhnuli. Jen blázen by zůstal stát na místě. Pevně se držela jezdce, mířili k severní bráně. Nevěděla, co je ten muž zač, ale zachránil jí život. Věřila mu. Vyjeli z bran města a jeli pak ještě dlouho. Snad aby měli jistotu, že za nimi nikdo nejede. Stále v ruce svírala šperk, jablko se kamsi zakutálelo. Věže města už nezdobily obzor. Teď bylo hlavním klenotem slunce, které barvilo krajinu dozlata. Zastavili a ona seskočila z koně. 
"Děkuji," řekla a on jen přikývl. Podala mu šperk, který stále křečovitě svírala v drobné dlani. Rubínové srdce na stříbrném řetízku se zalesklo v paprscích zacházejícího slunce. Zavřel ho do své velké dlaně. A pak odjel.

  Napil se piva a postavil ho na stůl. "Tak takhle to bylo," dodal a rozevřel dlaň. Kolem něho se za celou dobu nahromadilo několik posluchačů, kteří teď zírali do jeho dlaně. "Vymyslel si to!" křikl někdo. "Ne!" ozval se jiný. Strhla se rvačka. Jak jinak vyřešit spor než prolít krev či alespoň přijít o pár zubů. "A od té doby je všechno jinak," řekl smutně a hodil hostinskému zlatou minci.
 Když se konečně dostal přes bojující opilce, nasedl na koně. Na krk si připnul srdce a černé vlasy přikryl kápí. Pobídl koně a ten se pomalu rozjel. K severní bráně. Jel dlouho, až dojel na to místo. Na to místo, kde naposledy spatřil zrzavé vlasy a zamiloval se do jejich malých vlnek.
  Uvázal koně ke stromu a sám si lehl pod něj. Srdce sundal z krku a pohladil jeho rudý povrch. "Proč jsem tě nechal odejít," zašeptal. Víčka se mu pomalu zavírala. Snil. Snil o ní jako vždy.

  Ze snu ho probudilo zařechtání koně. Mladičkého hřebce. Jeho majitel však nebyl tak mladý. Havraní vlasy se změnily na šedivé. V dlani svíral srdce. Najednou se objevila záře, která ho bodala do očí. A pak uviděl ji. Zrzavé vlasy jí tančily na bledých ramenech. Usmála se. Chytala ho za ruku a jeho vlasy opět zčernaly. Opět jím pulzovala mladá krev. Cítil tu energii. Srdce v jeho dlani se zbarvilo doběla. A pak odešli. Daleko...

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog