Severský příběh (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Severský příběh

Autor : dangoball   12. února 2016   Povídky
Monstra vypujčena ze severského folklóru, Znalost poslední zmíněné bytosti lze označit za užitečnou pro plné pochopení příběhu, ale nechce se mi kazit případné překvapení.

Je tomu již dávno, co na věčně zamrzlém severu existovalo jedno království.

Této drsné zemi drsného lidu vládl starý král se dvěma syny. Jeho prvorozený byl vskutku muž mezi muži, válečník, kterému nebylo rovno. Jeho mladší syn, ač zbrani vládnout dokázal, si byl sám moc dobře vědom, že svému bratru se nemůže rovnat.

Život v této zemi nebyl snadný. Krom nehostinných podmínek království čas od času ohrožoval i útok divokých monster z dob, kdy člověk ještě nevládl zemi. Starý král svého času ubránil svůj lid před nejedním takovým monstrem, úděl šampióna však už musel předat svým synům.

Během jedné z dlouhých nocí se bratři tohoto údělu museli zhostit, když na jejich lid začala útočit obrovská šelma plížící se po horách i pláních. Ve dne ji nikdo neviděl, v noci ji pouze slyšeli. Neprozrazoval ji však lehký krok, nýbrž děsivý řev, kterým ohlašovala svůj útok. Zvěsti o kočce Yule se rychle dostaly do královské haly.

Blížil se čas zimních svátostí, svit měsíce tedy každý den vládl obloze déle než slunce. Bratři vyrazili vstříc mrazivé temnotě spolu. Starší sice byl nepřekonatelný válečník, svého sourozence však respektoval a spolehál na něj v situacích, ve kterých umění meče nestačí. Místo meči a štítu věnoval čas knihám, znal zemi i hvězdy, historii a legendy. Mladší bratr vedl, dokud nenastal čas boje.

Pár hodin před úsvitem lovec našel svou kořist. Řvoucí Yule se ze tmy vrhla na staršího bratra a mocným úderem své tlapy rozdrtila jeho štít. Za slabého světla hvězd bratři čelili obří šelmě bok po boku a prolili nemálo její krve. Rozběsněné monstrum cítilo svůj blížící se konec, hrdost prastaré bytosti však nedovolovala smrt bez adekvátní ceny. Se zoufalým a o to hrozivějším řevem Yule rozdrásala válečníkův hrudník, jako by ocelové kroužky jeho zbroje nebyly pro ostré drápy větší překážkou než hedvábí, a vysokým skokem se vrhla na druhého bojovníka. Ten s poslední modlitbou na rtech zapřel své kopí o kámen, zavřel oči a čekal na brzké setkání s bratrem v hale padlých válečníků. Zvuk praskajícího kopí ohlašoval smrt.

Dalšího dne na bojiště hrdinů a monstra narazila karavana. Smrt staršího prince zarmoutila říši, ale smrt šelmy Yule volala po oslavách. Mladší z králových synů začal být nazýván Yuledräpa, pokořitel Yule, přestože sotva přežil setkání, které se jeho bratrovi stalo osudným. S novým titulem se nikdy nesmířil. Monstrum totiž neskolil on, nýbrž Yule svou vlastní vahou vehnalo hrot kopí do svého srdce než se ratiště zlomilo. Lid však jeho příběh považoval za hrdinovu skromnost a kolem ohňů se brzy vyprávělo o tom, jak Yuledräpa v krvavém šílenství prokál hruď obrovské šelmy, aby pomstil smrt svého milovaného bratra.

Zarmoucený hrdina se šel svěřit otci. Starý král svého syna vyslechl a klidným hlasem bez známky zklamání svého následovníka zanechal s posledním moudrem: „Lid potřebuje věřit v silného krále. Nech jej jásat.” Zmožen věkem a smrtí svého prvorozeného pak král naposledy vydechl. Vládcova koruna byla posazena na nového krále.

Yuledräpa neúnavně trénoval s mečem a kopím, aby se příblížil obrazu krále, kterého si pro svůj lid přál, obrazu svého bratra. Trénoval dnem i nocí, přesto se nemohl zbavit vědomí, že nedosahuje žádaných kvalit. Popel jeho otce a bratra téměř nestihl vychladnout, když se k trůnu donesly zprávy o trollovi Bøyg, obrovi slizké kůže a šeredného vzhledu, který přepadal poutníky. Volán k činu se mladý král chopil svých zbraní a vydal se čelit novému postrachu.

Pamatoval na zmínky o Bøygovi ze starých spisů, které mluvily o nepřekonatelné životní síle trollů. Pověsti od poutníků a vojáků, kteří setkání s trollem přežili, potvrzovaly schopnost monstra rychle zacelit jakoukoliv získanou ránu. Věděl, že štěstí Yuledräpa nemůže trvat věčně, přesto neváhal se výzvě postavit. Musel se alespoň pokusit splnit povinnost vůči svému lidu.

Bøyg a Yuledräpa se potkali u zamrzlého jezera v horách. Mladý král zoufale sevřel své kopí při pohledu na osmimetrové monstrum. Zde Yuledräpa podstoupí test, zde mu bude konec. Smířený se svým osudem hrdina zavolal trolla a připravil se na marný boj.

Bøyg se těžkým krokem rozeběhl proti své další oběti. Napřáhl svou odpornou hnátu, aby malému človíčku zlomil vaz, když v tom se mu do slabin zabořil ocelový hrot. Legendy o regeneračních schopnostech nelhaly, rána se zacelila dřív, než král stihl své kopí vytáhnout. Donucen vzdát se své hlavní zbraně tasil meč a vyhýbal se drtivým pěstem. Při ústupu byl zahnán až na ledovou plochu jezera. Jen drobná vrstva sněhu ho zachránila před uklouznutím a bolestivou smrtí. Jeho pronásledovatel se však stejného štěstí netěšil. Při prvním kroku na led mu slizká nohla sjela do strany a při pádu se hlavou udeřil o okolní skaliska. Dezorientován a rozzuřen Bøyg vyrazil dál za králem, zmrzlá hladina ale nedokázala udržet obrovu váhu. Jezero se otevřelo, monstrum pozřelo a mráz jej uzavřel.

Yuledräpa u horského jezera také zůstal. Králi se sice podařilo vyhnout Bøygovu osudu, brzy se ale rozšířily zprávy o jeho vítězství nad dalším monstrem, které lid neváhal obohatit. Král Yuledräpa jako by přestal existovat, místo něj nastoupil král Bøygfrysa, mrazivec Bøygův. Pamatujíc poslední slova svého otce neochotně přijal druhý jen štěstěnou, ne dovedností, získaný titul.

Několik dalších let království žilo v míru. Pradávná monstra spala ve svých úkrytech a kdo by se odvážil zaútočit na lid, který bránil král Yuledräpa, pokořitel Yule, král Bøygfrysa, mrazivec Bøygův? Panovník byl lidem oslavován v hrdinských legendách a vyzdvihován pro moudrou vládu. Až jednoho dlouhého zimního večera byl králův klid přerušen.

K trůnu se donesly zprávy o různých monstrech blížících se ke královskému sídlu. Jednou to byl obrovský had plazící se skrz vesnici. Další se ukázal stín na oblacích a mocný řev prastarého ještěra. Následoval zuřivý předek polárních medvědů. Monstra se objevovala na mnohých místech, vždy však pouze jednou, vždy o něco blíž k domu Bøygfrysa, nikdy se ale ke královu uchu nedoneslo, že by ta monstra vzala něčí život.

Král vyčkával. Ignoroval nalehání svých rádců, kteří ho vybízeli k činu. Čekal, dokud ona monstra nedorazí k opevněním jeho města. Až když jednoho dne nepřirozená bouře zahnala všechny ostatní k domácím ohňům, vyrazil vstříc dalšímu setkání s pozůstatky dávných dob. Před branami jej ale nečekalo žádné monstrum. Stál tam osamocený muž v krvavém rouchu, světlé pleti a dlouhých havraních vlasů. „Přišel jsem vládnout této zemi! prohlásil neznámý svůj úmysl. A král odpověděl: „Kdo se opovažuje vznášet takový nárok?“ S těmito slovy začala jejich dlouhá debata.

Po dvanáct dní stál diskutující pár před branami města. Po dvanáct dní řádila sněhová vánice. Muž v rudé ani král nedbali historické bouře. Jen muž stojící proti nim byl hoden pozornosti. Oslepující sníh, ohlušující hrom ani vítr kradoucí slova od rtů nenarušil jejich při. Až po dvanácti dnech bouře ustala, když král prohlásil: „Hamingja bude sloužit mé vůli, žádné jiné.“ Černovlasý poklonou uznal svou porážku a otočil se od hradeb do mrazivé pustiny. Nešel však dlouho, brzy ho totiž překryla sněhová závěj a zmizel beze stopy.

Tehdy se král poprvé za dobu své vlády usmál. Věděl, co pokořil. Věděl, komu vládne. Poprvé si byl jist sám sebou, protože věděl, co dokázal. Nikdo nebude oslavovat toto vítězsví, králi nepřibude další hrdý titul. Pro lid zůstane král Yuledräpa, pokořitel Yule, král Bøygfrysa, mrazivec Bøygův. On se však znal jako král Hamingjadrott, vládce Hamingja.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Severský příběh?
Diuk (4.50*), Milden (5.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

hater - 19. dubna 2016 21:31
hater

Pěkné. Jen tak dál.

dangoball 18. února 2016 10:56
I když pointě jsem neporozuměl, dokud jsem si nepřečetl spoiler.

dangoball - 18. února 2016 10:56
dangoball

Diuk 16. února 2016 21:09

Dík za komentář a hodnocení. Ke zmíňce ohledně vládne/následuje bych chtěl říct, že vládnutí tam je naprosto účelně, protože Hamingja je duch štěstěny a štěstí při něm stálo už dříve, až při té konfrontaci se ale Král stal jeho pánem. Proto Hamingjadrott, vládce štěstěny.
Carpe vita

Diuk - 16. února 2016 21:09
Diuk

Hezky napsáno. Rozhodně osvěžující a vždy jsem okouzlen tou chladnou neúprosností severu s mýtickými příběhy a legendami.

Leda bych poznamenal, že co se Hamingja týče, asi bych nenapsal "věděl, co pokořil. Věděl, komu vládne", ale "věděl, co pokořil. Věděl, kdo ho následuje," ale to asi záleží na výkladu. Pěkně napsáno, dýchalo to atmosférou a tak je to správně. :-)
Kdo se vleče neuteče.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog