Síla očarování (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Síla očarování

Autor : Mirador   21. května 2008   Povídky
Po "Krutosti" další kousek ze sbírky "Když hrdinové umírají".

„Lefrey, pojď domů, oběd!“ křičela žena z malého dřevěného domku. Na zahradě za domečkem si akorát malá holčička hrála se svým psem.
„Už jdu, mami!“ odpověděla stejným vzdáleným křikem a ještě než odešla, pohladila psa za ušima, ten radostně poskakoval kolem ní a ona se smála.
„Co je na oběd?“ zeptala se a sedla si za stůl na vyřezávanou židli.
Máma donesla talíř na stůl a dívka se rozradostnila: „Bramborová kaše!“ Vzala lžíci a s chutí se pustila do jídla...

Malá holčička otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Seděla na schodech před vchodem do obchodu s jídlem.
„To už je ráno? Asi jsem usnula...“ Prohlédne si špinavé ruce, pomocí kterých se zvedla z kamenných schodů. Otřese ze sebe špínu ze země, na které seděla. Když se tak otáčí, aby se alespoň trochu dala do pořádku, vidí na schodech ležet bochník chleba a kus uzeného masa.
„Co jsem dělala v noci?“
Náhle si vzpomněla. V noci se dostala do obchodu, když prodavač zapomněl zavřít okno a vzala odsud něco k jídlu. Byla vyčerpaná jak hlady, tak i lidmi, kteří jí opovrhovali. Usnula tady na schodech a vzbudila se až ráno u východu slunce.
Vzpřímila se a chystala se k odchodu i s úlovkem, avšak právě v tuto chvíli, se postarší muž oblečen do jednoduchého oděvu, chystal otevřít svůj obchod. Když uviděl zašpiněnou holčičku jak drží v rukou jeho jídlo, dostal vztek. Doběhl k ní:
„Odkud máš to jídlo?! Odpověz! Odkud ho máš?!“ řval na ní a dal jí pořádnou facku. Holčička, neschopna se bránit, upadla na zem i s chlebem a masem. Když muž viděl, že ukradené zboží je již nepoužitelné, nechal jí být a zašel dovnitř, ovšem, neodpustil si ještě kopanec do nevládného těla. Když za sebou zabouchnul dveře a zavřel okno, holčička ještě chvíli ležela na zemi. Později se zvedla a pomalou chůzí odkráčela k říčce za městem, kde se málokdy někdo objeví. Sedla si na kousek uschlé trávy a pustila se do jídla.
Dívce mohlo být něco kolem osmi let. Oblečenou měla plátěnou halenu a kratší kalhoty. Potrhané a zašmudlané oblečení doplňovaly bosé nohy, poraněné od malých kamenů a trnů.
Avšak byla něčím zvláštní. Její tvář byla krásná, napříč zašlé špíně - zelené oči, malý nos, pusa... Také kdyby její červené dlouhé vlasy nebyly neučesané a zničené, doplňovaly by její nevinnou krásu.
Lefrey, jak se holčička jmenovala, nikdy neznala své rodiče. Nikdy jí nikdo nevychovával a nikdy se nedozvěděla, jak přišla na svět. Proto nenáviděla své rodiče. Nechali jí tu samotnou, na ulici, každý den prožívala nepředstavitelné utrpení.
Když dojedla, vydala se zpátky do města, doufajíc, že se pro ní něco najde z odpadků. Sice jí ještě zbyla víc než půlka ukradeného proviantu, ale něco do zásoby by se vždycky mohlo hodit.
Nejdřív si však našla tmavou uličku, do které se ukryla, aby si na chvíli odpočala. Lehla si na tvrdou zem a ihned usnula.
Avšak chviličku potom jí vzbudilo tiché mrmlání. Zvedla hlavu a viděla nad ní stojící dva chlapce o něco starší než ona. Když si všimli, že již nespí, jeden z nich se usmál a podal jí ruku. Lefrey nevěděla co má dělat, tak jí ten druhý rovnou, bez žádného podávání ruky, zvedl a postavil na nohy. Pochopitelně byla Lefrey vyděšená, protože nevěděla co s ní chtějí ti dva dělat. Stála tam, ve slepé uličce a neměla kam utéct.
„Já jsem Joa,“ promluvil ten, který ji podával pomocnou ruku a pořád jí k ní měl nataženou. Až nyní si všimla, že jsou stejně zanedbaní jako je ona.
„Já jsem Lykan, ale říkají mi taky Lyk,“ zabrumlal druhý a také podala ruku.
„Já... Lef... jmenuju se Lefrey...“ odpověděla tichým hlasem ona dívka, ale ruku na oplátku nepodala.
Oba chlapci na sebe mrkli a začali se vyptávat co tady dělá, odkud je a jak dlouho už takhle žije.
Zajímavostí je, že Lefrey sama neví, odkud zná své jméno, umí psát a číst. A také spousta dalších věcí, které se někomu bez pomoci dospělých těžko podaří naučit. Sama si to nikdy neuvědomovala.
„Co tady děláš? Nějak si nevzpomínám, že bych tě tu někdy viděl,“ pokračoval Joa v rozhovoru. „Seš tady dlouho? Hele, co bys řekla kdybys šla s náma? Vypadáš unavená.“
Lefrey netušila co na to říct. Před chvílí ty dva ani neznala a teď chtějí aby šla s nimi bůhvíkam. Jenomže také nemá co ztratit, sama už to takhle asi moc dlouho nevydrží.
„A kam chcete jít?“ zeptala se Lefrey. Lefrey byla vlastně vcelku smělé děvče, jenom díky tomu zřejmě dokázala přežít tak dlouho.

° ° °

Tři děti kráčely ulicí a nevšímaly si nepřátelských pohledů ostatních. Dostali se asi čtvrt míle za město, kousek u lesa, kde se chlapci zastavili a koukali do země.
„Tady,“ ukázal Lykan na jeden ze stromů a hned na to se on i Joa vydali tím směrem, kde dole pod stromem odhrnuli listí a odkryli tím dřevěný poklop, zakrývající velkou díru.
„Pojď dolů, neboj se,“ usmál se na Lefrey Joa a sešel dolů po úzkém žebříku, hned za ním Lykan. Neváhala a šla hned za chlapci, mizícími ve tmě. Sešplhala dolů asi osm sáhů, když nohou našlápla na pevnou půdu. Ve tmě uslyšela Lykanův hlas, jak si s Joou něco povídají.
„Jen pojď dál,“ pobídl jí hlas ve tmě a náhle se rozsvětlila pochodeň. Lefrey si uvědomila, že jsou v jakési skrýši. Hliněné zdi byli vyhlazené a čistě oblé, zjevně je tato chodba vybudovaná již dlouho.
Aby neztratila z dohledu chlapce se světlem, pokračovala za nimi. Chodba se trochu rozšířila a asi po dvaceti sázích se vlila do pětisměrné křižovatky. Najednou se Lykan i Joa zastavili a Lefrey udělala to samé.
„Tady žijeme. Vítej, do našeho cechu!“

° ° °

„Lyku! Joo! Tady jste,“ řekl podivně vypadající starší muž s šedivou bradou, vlasy po ramena a dvěma jizvami přes pusu. „Pan Odo Vás chce vidět, oba.“
„Chjo, ten nás asi pěkně seřve, co?“ přetočil očima a tázavě se kouknul na starce.
„Na to bych vsadil, víte přeci, co říkal o cechu.“
„Jistě. Tajnost je naší prioritou,“ odpověděl výsměšně a mrknul na Lykana.
„Já ti to říkal,“ zabručel na něj.
Oba se bez dalšího slova vydali pryč z jejich domku.
Místnost, kde zůstala Lefrey a stařec, nebyla zas tak prostá, jak by čekala. Dřevěný stolek, vyřezávané židle, na zemi byl dokonce natažený koberec.
„Promiňte, slečno, skoro bych na Vás zapomněl,“ ohlásil se Lefrey muž. Ta se k němu s trhnutím otočila.
„Pojďte za mnou,“ usmál se na ní a také se otočil ke dveřím.
Lefrey, následujíc starce, kráčela přes kamením vydlážděnou jednu z chodeb. Došli až skoro na konec. Na jedny z bočních dveří chodby muž zaklepal a po chvilce mu otevřela jakási žena, mohla mít kolem čtyřiceti let.
„Tady ti vedu tu novou,“ řekl a postrčil před sebe Lefrey, „Pořádně se o ní postarej a dej jí něco k jídlu.“
S tím se otočil a zase odešel. Lefrey se nestačila ohlédnout a žena už si jí vzala do parády.
„Podívejme se. Další žebračka? Poslední dobou se nám sem dostávají jenom děti, jakoby nestačilo, že se musím starat o všechny ostatní.“
Lefrey neřekla jediné slovo. Stále nechápala o co jde. Připadalo jí to jako sen.
„No vysleč se, snad se nechceš koupat oblečená?“ vyhrkla na ní žena.
„N... ne.“
Lefrey ze sebe shodila své zničené oblečení a pomalu vstoupila do velké kádi s ohřátou vodou. Nechápala, kde vzali tak rychle horkou vodu. Jakmile se ponořila po krk do příjemné vody, žena vzala mýdlo a začala jí pořádně mýt. Nešetřila jí, taky aby jo, byla špinavá úplně všude. Nakonec se pustila do jejích vlasů. Umyla je a učesala.
„Obleč si tohle!“ podala jí jakési oblečení poté, co vylezla z vody.
„No vida! Vždyť nakonec jsi docela hezké děvče.“

° ° °

Lykan a Joa se vraceli zpátky po chodbě a něco si pro sebe bručeli. Najednou před sebou uviděli jakousi postavu. Zvedli hlavu a zůstali stát úžasem.
„Lef... Lefrey? Jsi to ty?“
Ta nechápala a také beze slova koukala na ně. Měla na sobě jednoduchou světle modrou blůzu, hnědé kalhoty a kožené vysoké boty. Dlouhé, lesklé, červené vlasy jí spadaly skoro až k pasu. Byl z ní někdo úplně jiný.
„Teda... to mě teda vážně trefí šlak!“ podivil se Joa, když se vzpamatoval, „Co to s tebou ta ženská provedla?“ zasmál se.
„Ta ženská ji dala dohromady,“ ozval se něčí hlas za jeho zády.
„Oh, Diano. Nevšiml jsem si tě.“
„To vidím. Hele, to nemáte nic na práci, jenom nám sem vodit další děcka? Kdo se má o ně starat? My nejsme cech pro opuštěné děti.“
„Vím, vím, pan Odo nám to již 'vysvětlil',“ řekl Joa a zakřenil se.
„Každopádně, měli byste mu ji ukázat.“
„Nevím, jestli je dobrý nápad se mu tam ještě ukazovat,“ ozval se Lykan.
„No mě je to jedno, dělejte si co chcete, já musím jít ještě vařit, mám spoustu práce. Ale dejte na ní pozor, bůhví kdo je to,“ řekla a odešla.
„Strašlivá ženská,“ poznamenal Joa a dál se věnoval Lefrey.
„Už jsi jedla? Jestli jo, budeme tě muset seznámit s Corrfingerem.“
„Jo, už jsem jedla.“
„Tak jdeme!“

° ° °

Ukázalo se, že Corrfinger je stařec, se kterým se Lefrey již setkala předtím.
„Tak už jsi tady?“ zeptal se, jakoby ji neviděl vcházet, „Po dlouhé době je opět mezi námi mladá žena,“ prohlédl si ji zespoda až nahoru.
„Předpokládám, že tihle dva rošťáci tě ještě neseznámili s panem Odou. Vlastně se jim ani nedivím,“ vrhnul po nich pohledem. Jeho hlas byl klidný a mírumilovný. I přes jeho nesympatickou tvář byl příjemný.
„Jmenuji se Corrfinger, žiji zde již spoustu let a nyní budu tvým učitelem,“ usmál se na ní a Lefrey nechápala, co tím myslí.
„P... Pane.. Já... Nevím o co tady jde... co tady dělám... já...“
„Jen se neboj, holčičko, tady jsi v bezpečí,“ uklidnil jí stařec. „Začneme pomalu.“

° ° °

Měsíc žila Lefrey v cechu a jen málokdy se dostala ven na slunce. Avšak nic jí zde nechybělo. Od Corrfingera, který jí učil etiketě i obecným znalostem se dozvěděla také mnohé o cechu. Cech byla vlastně základna pro asi padesát lidí, kteří se vzbouřili proti nynějšímu králi. Z tohoto místa se vydávali na špionážní mise, většinou převlečení za pobudy nebo levné obchodníky. Peníze, získané z loupeživých nájezdů, útočících na karavany, využívali k získávání informací. Pořád však nesplatili dluh chamtivým trpaslíkům tady ve městě, kteří tuto základnu vykopali a napojili jí také k podzemním horkým pramenům. Ti se vyhrožují jejich prozrazením, proto si mohou dovolit žádat tak vysokou mzdu.
Corrfinger je také zběhlý v základní magii a již první týden Lefrey zvládla kouzlo oživení. Dokázala sice k životu přivést pouze potkana, avšak toto je větší úspěch, než dosáhl jakýkoliv jiný kouzelník, kterého Corrfinger kdy znal. Proto mu ihned padla do oka a rozhodl se, že si jí vezme jako svoji studentku magie. Za celý měsíc se Lefrey dokázala naučit také kouzla hojení ran, tma a dokonce i stínový tanec.
Joa a Lykan Lefrey velice obdivovali pro její nadání.

° ° °

Uplynulo dalších sedm let a z Lefrey se stala jak krásná žena, tak i skvělá čarodějka. V magii trumfla dokonce i Corrfingera, který jí sám studuje desítky let. Nedavno se Lefrey dožila svých šestnácti let, Lykan a Joa devatenáct. Uvědomili si, jak se jim Lefrey začala líbit jako žena. Netrvalo dlouho a mezi Joou a Lykanem začali hádky a později dokonce i souboje. Již to nebyli ti přátelé, jakými byli kdysi. Lefrey však neměla zájem ani o jednoho z nich, nadále se věnovala magii. Nejvíc si však libovala v magii oživování, teď dokázala k životu přivést dokonce i koně. Zatímco Corrfinger byl na ní velice hrdý, pan Odo si všiml něčeho podivného.
„Volal jste mě, pane?“ otázal se Corrfinger, když vstoupil do sálu.
„Jistě. Musím si s tebou promluvit. Týká se to Lefrey.“
„Je úžasné, jak rychle vstřebává informace...“
„Ano. A to je to, proč jsem tě zavolal.“
Corrfinger náhle přestával rozumět o co jde.
„Víš, možná je opravdu talentovaná, ale ty sis nevšimnul, že kouzla, která se učí nejrychleji, jsou počátky černé magie?“
„Je pravda, že tyto kouzla zvládá rychleji...“
„A o to jde. Může být pro náš cech nebezpečná.“
„Pane! Není vedená nikým, kdo by jí ukázal temnou cestu. Sám se postarám o to, aby z ní byla talentovaná kouzelnice.“
„To bych prosil. Víš, jak jsme dopadli naposled s Cithiniusem.“
„Cithinius byl vrah, nemůžete...“
„Můžu! Jednoduše si dej na tu dívku pozor, mohla by nadělat velké problémy.“
„Jistě pane.“
Po svolení Corrfinger odešel zpět do své pracovny. Tam už na něj čekala netrpělivá Lefrey, aby mu ukázala kouzlo, které se naučila teprve nedávno.
„Corrfingere, sleduj!“ ukázala na cínové vojáčky na stole. Ty se po chvíli začali hýbat a zápasit mezi sebou.
„Oh, jsem potěšen tvými schopnostmi, nikdy mě nepřestaneš překvapovat!“ řekl a vzpoměl si na Odovy slova.
„Víš, možná je opravdu talentovaná, ale ty sis nevšimnul, že kouzla, která se učí nejrychleji jsou počátky černé magie?“
„Může být pro náš cech nebezpečná.“

„Na co myslíš, Corrfingere?“ zeptala se Lefrey, když si všimla dumajícího mistra, „nebo se mám snad naučit kouzlo čtení mysli?“ zasmála se.
„Promiň, nebyl jsem soustředěn,“ koukl na vojáčky ležící na stole.
„Pro dnes by stačilo, můžeš jít, zítra ti vysvětlím základy nového kouzla.“
Lefrey odešla z pracovny. Spousta času jí dovolovala vylézt na chvíli ven. Vydala se po žebříku směrem ven, když tam slyšela hádku Lykana a Joa.
„Snad si nemyslíš, že se jí bude líbit někdo jako ty, ubručený mrzout!“ řval Joa.
„Vždycky lepší než někdo, kdo si pořád otevírá hubu!“
„Pro jistotu ti já tu tvojí zavřu!“
„No tak pojď a ukaž se, jestli jsi alespoň z poloviny tak dobrej jak o sobě pořád mluvíš!“
S tím se na sebe chlapci rozběhli tasíc své šavle. Lefrey se na to nemohla koukat. Vylezla ven a oba dva si jí hned všimli.
„Co to, ksakru, děláte?! Jste vůbec normální?! Hádáte se úplně zbytečně! Nikdy nebudu s nikým jako jste vy dva!“
Lefrey řvala z plných plic a jakmile skončila, otočila se a šla směrem k potoku. Lykan i Joa na ní jen koukali. Jakoby z ní něco vyzařovalo... něco jako... Strach.

° ° °

Seděla vedle mostu na velkém balvanu. Nohy skrčené až k bradě a přemýšlela, co bude vlastně dělat v životě dál. Nikdy na to nemyslela, vždy se věnovala jenom Corrfingerově učení. Teď však najednou pocítila potřebu vědět, co z ní jednou bude.
Koukala se na párek potkanů, jak spolu laškují.
„Najdu si někdy někoho blízkého? Co je to vlastně za pocit? Corrfinger tomu říká láska...“
Začala si pod nosem něco odříkávat a mířit rukama na potkany. Najednou je měla plně v moci. Krysy začali tancovat čardáš v tempu, jaké určovala Lefrey. Nesmírně jí to pobavilo. Neovládla se a potkaní pár náhle padnul mrtvý od vyčerpání k zemi. Přestala se smát a tiše koukala na dvě mrtvá tělíčka.
„To jsem... to jsem opravdu nechtěla.“
Přišla k nim a začala je oživovat. Nakonec se jí to povedlo, pro ní to nebylo nic těžké. Dva hlodavci se otřásli a odběhli pryč. To jí rozesmutnělo znovu a už neměla náladu s někým si hrát. Vrátila se zpátky do podzemí, lehla si do svého pokoje a usnula.

° ° °

Druhý den byla zase u Corrfingera.
„Už jsi tady? Málokdy chodíš načas,“ neodpustil si poznámku Corrfinger.
„Když už jsem tu, tak mě teda nauč to nové kouzlo.“
„Pomalu, pomalu, mladá dámo,“ uklidňoval jí mistr. „Tohle kouzlo, ač vypadá jednoduše, chce spoustu soustředění.“
„A co je to vlastně za kouzlo?“
„Tímto kouzlem dokážeš zvýšit odhodlání a morálku těm, kteří to potřebují.“
„Sakra... nemohl bys´ mě naučit něco užitečného?“
„No dovol? Díky tomuhle je v bitvě větší šance na úspěch. Nechápeš podstatu dobra kouzla.“
„Stejně to nikdy nevyužiji!“
„Jsi ještě mladá na to, abys pochopila základ magie!“ pustil se s ní Corrfinger do hádky.
„Když jsem tak mladá, proč jsem lepší než ty?!“
Najednou zavládlo v místnosti hrobové ticho. Po dlouhé odmlce se opět ozvala Lefrey.
„Promiň... nechtěla jsem...“
„To je v pořádku,“ uklidňoval ji stařec.
„Takže... můžeme zkusit to nové kouzlo?“
„Jistě.“

° ° °

Dva týdny na to, jak viděla Lefrey hádat se Joa a Lykana se to stalo zase. Teď stáli u jezera, jak se vraceli každý ze své mise. Lefrey přišla ve chvíli, kdy spolu bojovali snad o život. Nemohla se koukat na to, jak spolu dva kdysi nejlepší přátelé bojují... Jak bojují kvůli ní.
„Dost! Přestaňte, hned!“
Ale oni jí neposlouchali. Už ne. Od té doby, jak oběma nedala šanci jí získat, se s ní skoro ani nebavili.
„Dost! Slyšíte mě!“
Ale pořád to nepomáhalo. Chtěla si vzpomenout na nějaké kouzlo, které by je zastavilo. V paměti měla ještě čerstvě uložená slova svého mistra.
„Naplní jejich srdce světlem...“
Jistě. Co kdyby použila to nové kouzlo?
Rozpřáhla své ruce široce a uvolněně. Soustředila se na Jou a Lykana a v mysli si dokola přehrávala to, jak se kouzlo aktivuje. Nakonec pocítila auru a dodala jí odvahu samotné. Věděla, že tohle je to kouzlo. Namířila jej v mysli přímo na chlapce.
Oba soupeře zachvátil příliv jistoty. To však byla chyba. S mohutným řevem se rozběhli jeden na druhého a vzájemně se vší silou probodli.
Lefrey zůstala opět stát v němém stoje. Krev, všude po zemi byla rozprostřená krev. Krev jejích přátel. Než se vzpamatovala, oba už leželi mrtví na zemi. Doběhla k nim a začala je oživovat.
„Prosím... prosím! Ať vstanou! Prosím!“
Urputně se snažila přivést je k životu, avšak sama věděla, že už je neoživí. Lidská bytost není zvěř. Oživit člověka je téměř nemožné.
Rozbrečela se. Uvědomila se, že v touze zachránit je, oba vlastně zabila.
Nakonec se postavila, porozhlédla se, jestli jí nikdo nevidí a utekla pryč. Vrátila se zpátky na pokoj.
„Co jsem to udělala? Já jsem... já je zabila! Zabila jsem je! Zabila, zabila, zabila!“
Nemohla spát. Taky aby jo, byl teprve podvečer a akorát teď by se chystala na večeři. V tom zazněl z chodby hlas a celá základna se zburcovala. Lefrey také otevřela dveře a přes škvíru poslouchala o co vlastně jde.
„Někdo...!“ udýchaný hlas křičel na lidi, „Někdo zabil... Někdo zabil Jou a Lykana!“
Lefrey stačilo uslyšet tohle a zamkla se ve svém pokoji.
„Co teď... Určitě zjistí, že jsem to byla já... a přiznat se nemůžu. Jistě... sbalím si věci a zmizím! A co mistr? Kdo mě bude učit? Sakra... Zítra ráno za ním zajdu... Ne... zajdu za ním ještě dnes a pokusím se mu to vysvětlit... jistě mě pochopí!“
V okamžiku si začala balit věci do nevelkého batohu. Taky těch věcí neměla tolik. Asi za dvě hodiny, když se to v okolí uklidnilo, vytratila se po tmě do Corrfingerovy pracovny.
„Corrfingere! Corrfingere! Jsi tu?!“ ptala se nahlas. Nakonec ze tmy zpoza dveří z vedlejší místnosti vyšel mistr.
„Tady jsi! Je tu něco, co ti musím říct! Víš...“ na chvíli se odmlčela. Nakonec si však uvědomila, že on je jediný, komu mohla vždy říct všechno.
„Víš... to já jsem zabila Jou a Lyka...“ promluvila potichu.
„Helemese. Přeci je to ona!“ ozval se čísi hlas z vedlejší místnosti. Lefrey překvapivě koukala na Corrfingera, když se z místnosti vedle vynořil muž s několika ozbrojenými vojáky z cechu.
„Dobrá práce, Corrfingere. Jsem rád, že sloužíš svému cechu i nadále. Kdybys jí neudal, víš co by to mohlo pro naši budoucnost znamenat?“
Teď to Lefrey pochopila... Corrfinger byl ten, kdo jí udal. Jistě, nikdo jiný by se před Lefreyiným zrakem neschoval lépe než on, zřejmě ji sledoval.
Lefrey vyhrkly do očí slzy... najednou pocítila neuvěřitelnou nenávist ke všem co ji obklopovali. Zrudly jí tváře a okamžitě se její smutek proměnil v nenávist. Postavila se ze židle a rychlými pohyby rukama vypálila do starcova těla černý blesk. Corrfinger posledně zařval bolestí a sesunul se k zemi. Hned za ním následovali i vojáci. Lefrey útočila takovou silou, jakou nikdy nedokázala vyvinout. Jakmile byla cesta na chvíli volná, vzala věci a utíkala pryč co jenom mohla. Vyběhla z úkrytu ven a aby zdržela ostatní, nechala vyhodit do povětří poklop a zasypala vchod hlínou.

° ° °

Půl roku uplynulo od doby, co Lefrey utekla z cechu a dostala se do Sargu. Zde, v hlavním městě Gask stejnojmenného kraje, se nechala najmout v místním nevěstinci. Nejdříve si na to zvykala jen velmi těžko, ale koneckonců, zvyknout se dá na všechno a tohle nebylo výjimkou. Denně dělala radost místním mužům i cestovatelům. Lefrey si začala uvědomovat, že muže přitahuje víc než kterákoliv jiná žena. Nevěděla, jestli je tak krásná, nebo ji pomáhá magie, ale určitě jí to nepřekáželo.
Po této dlouhé době si Lefrey pronajal jakýsi podivný obchodník. Lefrey již jako vždy, čekala svůdně na posteli ve svém pokoji. Konečně vešel zákazník, ale bylo to poprvé, co z toho měla tak silný podivný pocit. Vyzařovala z něj velmi silná neidentifikovatelná aura.
Tento muž měl na sobě zvláštní oblečení šedivé barvy, dlouhý plášť, avšak nejpodivnější byla jeho maska, která mu zakrývala tvář.
Lefrey znejistěla.
„Takže ty jsi Lefrey?“
Muž mluvil pomalu a sípavě.
„A... Ano.“
„Proč?“
„Prosím?“ nechápala Lefrey.
„Proč... děláš to, co děláš?“
Lefrey si uvědomila, že sama neví proč. Prostě to dělá.
„Já... nevím. Proč se ptáte? Nezaplatil jste si, abyste se mnou strávil...“
„Ne, nezaplatil,“ odsekl jí podivný hlas. Lefrey bylo nepříjemné mluvit s někým přes masku.
„Přišel jsem si tě vzít s sebou.“
A je to tu. Znova, opět ta chvíle, kdy neví co má říct a jenom hledí.
„Dozvěděl jsem se o tobě, Lefrey, prý jsi velice talentovaná čarodějka.“
„Pane... Odkud... Odkud to víte?“
„Přeci od tvého mistra, od Corrfingera.“
„To není možné! Ne! Ten je mrtvý!“
„No právě,“ řekl muž a začal se sípavě smát.
„Promiň, ani jsem se nepředstavil. Mé jméno je Cithinius...“

° ° °

Cithinius se stal Lefreyiným mistrem magie temnoty. Také v ní našel zálibu, avšak ta pocházela z temnoty v jejím srdci.
Cithinius je nekromant, bývalý čaroděj a spolužák Corrfingera. Studovali spolu na magické akademii v Kazavaru, avšak názory jejich dvou se odlišovaly právě v chápání magie.
Corrfinger musel akademii opustit z finančních důvodů a později se kvůli bídě přidal k povstalcům. Z Cithinia se stal temný čaroděj, mistr ovládání živých bytostí a na celém světě byl první, kdo se naučil ovládat člověka.
Avšak napříč jeho vysokému věku vypadal na pětadvacet let, ač mu bylo téměř osmdesát. Jediné, co ho nyní zajímalo, udělat z Lefrey stejně skvělého mága jako je on sám, jestli ne lepšího. Proto se jí věnoval dalších osm let, naučil ji všemu, co uměl on sám a nikdy jí nedával čas na odpočinek. Byl první, komu se podařilo probudit v Lefrey její skutečnou krásu. Stávala se pořád svůdnější, zároveň však také proradnější intrikánkou. Nakonec z ní nezbylo nic z toho co předtím. Cithinius z ní vychoval nekromantku.
V následujících dvou letech se Cithinius se svou armádou přidal k temnému pánovi v boji proti Sargu a poskytl mu nemrtvé jako bojové jednotky. Avšak hned v první válce, kterou mezi sebou vedli Sarg s jeho nedobytnou pevností Narsima proti Cithiniusovým jednotkám, Lefrey ho již nikdy nespatřila. Znenáviděla Sarg a slíbila si, že pod velením temného pána zničí celé toto území.
A tak se stala kněžkou v pánově sídle a plnila své úkoly. Zaujal jí však jistý válečník, Valdris. Byl odhodlaný, silný a navíc dokázal obrátit v prospěch i předem prohranou bitvu. Bojoval však na straně Sargu. Lefrey najednou chtěla mít Valdrise na své straně, proto ihned jak zjistila, že má být povolán do bitvy proti Padlým, postarala se o jeho smrt. Po získání jeho těla ho oživila a nadšená předvedla před svého pána. Od něj se jí však nedostalo uznání a proto vymyslela plán, díky kterému si měla naklonit jeho přízeň.
Avšak doplatila právě na svou hrdost. Jakmile její pán zjistil, že se pokusila zasáhnout do bitvy bez jeho souhlasu, okamžitě jí bez vyslechnutí sám zabil.

„Život, končící smrtí. Jak ubohé. Jak povrchné. Cožpak je krásné na tom, dívat se, jak člověk stárne? Jak se stává nevládnoucí a umírá? Věčnost je krása! A věčnost může přinést pouze smrt! Smrt, je jen počátek! Až po smrti se člověku dostane obdivu!“
- Cithinius

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Síla očarování?
Amthauer, Frili, hater, Kaena, sherridon, Sidar

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

sherridon - 23. května 2008 20:59
sherridon

Mě se to docela líbilo, i když konec jsem čekala trochu jinej a t tomuhle nesedí...c mi rochu propracovanější. tenhle způsob ukončení nezavrhuju, ale moc mi to k tomuhle dílku nesedí...
*cink*

Amthauer - 22. května 2008 22:09
Amthauer

Mirador 22. května 2008 20:31
Proboha... Banda nevzdělanců...
- What is a life devoid of strife?

Mirador - 22. května 2008 20:31
Mirador

Amthauer 21. května 2008 21:20
Vaculík? Myslím, že to slyším poprvé :D

hater 22. května 2008 10:04
Když se nad tím tak zamyslím... vlastně až teď si uvědomuji, že sám nevím proč se to tak jmenuje. Byl to původní "pracovní název" a od té doby jsem se k tomu nevracel.
"Wanna Fuck?!"

Amthauer - 22. května 2008 10:19
Amthauer

hater 22. května 2008 10:17
No, ale všimni si, že ten konec se odehrává s takřka úplně jinými postavami, v jiném čase a v jiném městě. Dalo by se říct, že se Mirador držel aristotelských zásad tří jednot pro klasické drama, kdy hlavní příběh vrcholí ve své vlastní rovině a ta další je jako by už jen "zvěstována poslem".
- What is a life devoid of strife?

hater - 22. května 2008 10:17
hater

Amthauer 22. května 2008 10:15
akoratze tady ten konec by se dal vymalovat v nadhernych barvach ;-) to ze nekdo, nekde proste chytne kulku ;-) tak to se sice da vymalovat taky, ale neni to nic neobvykle.... ve valce ;-)

Amthauer - 22. května 2008 10:15
Amthauer

hater 22. května 2008 10:04
Ale tak se to dělává, když k vyvrcholení dojde dříve, již před koncem, pak je obvykle závěr proveden jaksi eufemisticky a má právě působit tak nějak odlidštěně, dokumentárně a vzdáleně. Vezmi si třeba Na západní frontě klid, kdy po vyvrcholení všech peripetií se nakonec v jediné větičce dozvídáme, že to hrdina koupil. I ve filmech to bývá, že hlavní příběh skončí a voiceover teprve dodá, jak hrdinové skončili potom.
- What is a life devoid of strife?

hater - 22. května 2008 10:04
hater

Mne se zda hlavne ta posledni cast takova prazdna. Popisuje pribeh prilis vzdalene a tam, kde by melo byt vyvrcholeni emoci, souboj lasky a nenavisti, tak tam je jen suchy popis toho, co se stalo.

Taky mam pocit, ze jsem tudle povidku uz jednou cetl, ale ze strany toho Valdrise.

A otazecka: proc se to jmenuje Sila ocarovani?

Amthauer - 21. května 2008 21:20
Amthauer

Ještě mě napadlo, že ta scéna s potkany je jak vystřižená z Vaculíka :D
- What is a life devoid of strife?

Mirador - 21. května 2008 21:12
Mirador

Amthauer 21. května 2008 09:26
Díky :) Prakticky je to moje třetí dílo, první bylo za **, druhé za ***, příště to možná vytáhnu i na ***** :D
"Wanna Fuck?!"

Amthauer - 21. května 2008 09:26
Amthauer

Nuže, toto dílo zrálo pod kritickým okem jako víno. Na první pohled jsem si uvědomil, že až na stálé chyby v ji/jí či ve shodách podmětu s přísudkem, nemám, čeho bych na tomto díle vytýkal...

Jenže pak mi došlo, že tak nějak nemám ani co bych chválil. Přinejmenším první půlka povídky je psána naprosto tuctovým stylem a s naprosto tuctovým příběhem.

Jenže pak začíná ten přerod apolónského v dionýské a to působí vskutku dobrým dojmem. Růst hněvu, uvědomění moci, vzdor... Síla a její možnosti.

Šalda by snad dal ***, Nietzsche ***** a já dávám ****.
- What is a life devoid of strife?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog