Skleněný svět (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Skleněný svět

Autor : Dracain   13. srpna 2012   Povídky
Krátká povídka do slohu. Práci jsem odevzdával už koncem roku 2010, teď jsem ji ještě poupravil do čitelnější podoby. Nechť se líbí... A nezapomeňte utrousit nějaké ty názory, docela by mě zajímaly :)




„Čtyřko, vraťte se na základnu. Opakuji, ihned se vraťte na základnu!“


-kladnu, adnu, dnu, nu…


Elektronický hlas z vysílačky zvonivě rezonoval o okolní stěny a byl stále naléhavější. Se zavřenýma očima jsem přístroj nahmatal a stiskl tlačítko.

Nastalo posvátné ticho.

Několik vteřin jsem bez dechu ležel.

Pak jsem na hranici svého vnímání rozpoznal tichý, jakoby z velké dálky znějící tón. Jen jeden jediný nekonečný tón, jako když cinknete lžičkou do sklenice a těsně předtím, než zvuk dozní, ho zastavíte v čase.

Ten tón mnou procházel a čistil mé tělo a mysl od všech zbytečností. Byl jsem lehký a prázdný. A zdálo se mi, jako by to tak mělo zůstat navždy.

V těch chvílích jsem vypustil z hlavy složitou a překombinovanou minulost, kterou jsem prožil na kosmické stanici. Ta výprava, na kterou jsem byl předtím nucen upínat veškerou pozornost, se mi teď zdála naprosto nevýznamná.

Lidé se většinou domnívají, že pobyt na palubě vesmírného plavidla je veliké dobrodružství. Ze začátku ano, ale zkuste si několik měsíců hledět do černé prázdnoty vesmíru nebo do obrazovky počítače – změníte názor. Byly tu sice pokusy o zpříjemnění života na palubě: Robot, který na vás neustále kovově hledí ve vašem soukromém pokoji a každou chvíli se s vámi snaží navázat rozhovor o tom, jaké bude dnes na Zemi počasí či která politická strana nakonec vyhraje volby, byl však všechno, jen ne zábavný. Všechny dny se postupně stávají stejnými a vy si připadáte podobně jako okolní stroje – vaši mysl začne nahrazovat umělá inteligence.

A pak, v kritickém okamžiku, se díky nepochopitelné chybě teleportu ocitnete tady.

Vždy jsem byl realista a spoléhal jsem na to, že každá existující věc nebo událost se dá nějak rozumně vysvětlit. Nesnášel jsem snílky, kteří věřili, že ve vesmíru jednou najdou nám podobný život, horninu s úžasnými vlastnostmi nebo jinou pitomost. Ani zprávy o všemožných koncích světa a globálních oteplováních ve mně nebudily vzruch. Hloupost a naivita okolního světa mne unavovala a myslel jsem si, že už mne v životě nikdy nic nepřekvapí.

Překvapilo – právě teď. 

Odvážil jsem se otevřít oči. Oslnilo mne bílé světlo. Ke svému vlastnímu údivu jsem se nelekl – všechno negativní ze mě vymazával ten věčný, uklidňující tón. 

Čistě bílá se mi před očima začala barvit do jemných matných odstínů zlaté a tyrkysové; můj zrak si pomalu navykal okolnímu světlem prozářenému prostředí. Zaostřil jsem; zanedlouho jsem mohl rozeznat hladké linie a oblé tvary, připomínající kopce a údolí, mizící v dáli. Přede mnou se rozprostírala krajina, která působila tak harmonicky, že jsem měl pocit, jako bych byl neposkvrněné děťátko v matčině břiše.

Opřel jsem se dlaněmi o zvláštní čistě průhledný povrch připomínající sklo, jen daleko matnější. Vstal jsem - a jen tak jsem stál.

Stál jsem tam ještě dlouho a dlouho, ale neměl jsem pojem o čase – v těch chvílích pro mě existovalo jen „teď“. 

Náhle do ticha zařval kovový hlas vysílačky. „Čtyřko, okamžitě opusťte prostor, ve kterém se nacházíte! Opakuji, okamžitě opusťte prostor, ve kterém se nacházíte!“

„Už se nedokážu vrátit zpět,“ odpověděl jsem prostě. To něco na druhé straně mne ale neposlouchalo – neumělo to.

„Planetka PQW-469, na které stojíte, se podle mých výpočtů během několika minut srazí s cizím tělesem, OPUSŤTE PROSTOR!!!“

„Nemá smysl se o to pokoušet. Vím to,“ řekl jsem. 

Hlas mi způsoboval bolest, snažil se mne vtáhnout zpět do hrozivé reality. Opravdu se něco dělo. Znovu jsem položil ruku na hladký povrch - cítil jsem, jak se nepatrně třese. Procitl jsem a rozhlížel se kolem; můj zrak spočinul na malém, ale velmi rychle se blížícím světelném bodě na tyrkysové obloze. 

V těchto chvílích jsem mohl zapnout tryskový motor a vystartovat do temné prázdnoty, vrátit se zase zpátky do kybernetického vězení. Nešlo to. Teď jsem součástí Skleněného světa – čirý a prázdný.

Věčný tón už nezněl v dáli. Stále sílil, až nabyl na obrovské intenzitě, jako by teď naplňoval veškerý prostor kolem mě, rozvibroval každou nepatrnou část mého těla. Strhl jsem ze sebe skafandr.

„Srážka za deset, devět, osm…“ řvala vysílačka, ale tentokrát už tón nepřekřičela. Přistoupil jsem až k ní.

„…sedm, šest…“

Těleso na obloze, teď už nebezpečně blízko, ohnivě sršelo a barvilo okolní skleněné stěny do červena. Bylo strašlivé horko a němě jsem pozoroval, jak stěny okolo mne pod náporem tepla praskají. Planeta v příštích vteřinách pukne. Každé sklo se jednou rozbije.

„…pět, čtyři…“

Uchopil jsem vysílačku a vrhl ji proti obrovské ohnivé kouli. Dopadla několik metrů přede mne. 

Hlas utichl podruhé.

Zůstal jen tón.

„Střepy přece znamenají štěstí, ne?“ prolétlo mi hlavou.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

rafaela - 9. října 2012 08:55
rafaela

Úplně souhlasím. Chybky to má, ale není to špatně napsané, rozvleklé ani bez nápadu a nevadilo mi to dočíst do konce. To je rozhodně plus. Bohužel to taky není tak zajímavé, aby mi to dlouhodbě utkvělo v paměti... Ale což, je potřeba někde začít.
Víš, cos vlastně chtěl, kdyžs žádal po bozích za ženu z jezera Paní...?

vockoo - 19. září 2012 21:34
vockoo

Zajímavé, jak moc dokáže člověk ocenit klid. Vypnutí. Stav offline.

Dalo by se to zakomponovat už do složité přítomnosti. V budoucnosti to pak musí být ubíjející.

Má to své mouchy, ale zaujalo to. Pěkné.
Mohu si začuchat?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog