Skutečnost (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Skutečnost

Autor : Gart   10. února 2009   Povídky
Psychologický horor

Procitl jsem. Víčka mých očí byla slepená. Nevadilo mi to. Nebylo na co se dívat. Viděl bych stejně nudný pokoj, jejž jsem opustil v noci, když jsem se odebral do říše snů.
Posadil jsem se. Co se mi to jenom zdálo? Byl to krásný sen. Vím to, ale nemohl jsem si na něj vzpomenout. Promnul jsem si oči a otevřel je. Celý pokoj ležel v temnotě. Nic jsem neviděl. Snad pouze slabé paprsky světla vycházející zpod trička přehozeného přes obrazovku počítače. Ne že bych ji neuměl vypnout, to ne. Ale vypínání počítače se u mě nikdy neujalo… Hlavně kvůli mému sedmnáctiletému bráškovi, který přes noc stále něco stahuje.
Ano, mám svého sourozence moc rád, převážně díky našemu přátelskému vztahu. Je to jediný člověk, s nímž mohu mluvit o všech svých problémech. Vždy mě vyslechne a neřekne proti mně jediného křivého slova. O jeho problémech nikdy nemluvíme. Nechce se o nich bavit. Trochu mě to mrzí, ale nepřemlouvám jej. Jsem rád, že mám někoho, komu se můžu svěřit. Říkám mu skoro všechno a nejdůležitější je, že mě opravdu poslouchá. Je to skvělý člověk… můj bratr.
Kolik může být hodin? Co na tom záleží. Nechal jsem myšlenku odplout po řece zapomnění a rozsvítil lampičku vedle postele.
Celou místnost zalilo umělé světlo, které mě oslepilo. Instinktivně jsem zavřel oči a vyčkával, dokud se mi zrak neobnoví. Po chvíli jsem zamrkal a rozhlédl se po známé místnosti. Nic se nezměnilo. Pokoj byl stále stejný. Čistý. Uklizený. Vše bylo na svém pravém místě. Vyhrabal jsem se z peřin a pomalu začal slézat po žebříku z dvoupatrové postele.
Došlápl jsem na chladný koberec a pohlédl na sourozence na spodním lůžku. Vypadal tak zranitelný. Starší mají prý vždy starost o mladší. A můj bratr byl mladší, o rok. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsme se tolik sblížili.
Byl to jeho druhý týden na střední škole a už se mu posmívali. Proč by si někdo zasluhoval posměch a postrkování za dobré známky a čtení knih? V té době jsem tomu rozuměl. Neměl jsem vůbec dobré známky a někdy jsem také stával tváří v tvář šprtům s hnusnými slovy na rtech.
Tohle bylo však příliš. Mému bratrovi se nikdo posmívat nebude. Bylo to jako by se posmívali mně samému. Tohle bylo osobní. Nesmáli se jenom tak někomu. Byl to můj bratr. Můj sourozenec. Má rodina. Neudržel jsem se…
O pár minut později jsem už stál na koberečku ředitelovy pracovny. Jeden z chlapců, který pošťuchoval mého mladšího bratra, měl přeražený nos a druhý zlomenou ruku v předloktí. Třetí chtěl utéct, ale nešťastně upadl a způsobil si lehký otřes mozku, takže jej musela odvést sanitka.
Dostal jsem podmínečné vyloučení a několik týdnů jsem musel navštěvovat nějaké doktory, kteří mi pomáhali zvládnout moji agresi. Ale za pomoc bratrovi to všechno stálo. Ani byste nevěřili, jaký skvělý pocit jsem měl, když jsem stál před ředitelem a podrobně mu vysvětloval, co se stalo. Snad nemusím zdůrazňovat, že bych to udělal kdykoli znovu. A navíc…už nikdy jsem se nepostavil na opačnou stranu arény.
Bratr se ke mně začal chovat úplně jinak. Mluvil se mnou, i když to mnoho lidí nedělalo, a začal mi půjčovat svoje knihy, což bylo asi ze všeho nejlepší.
Odvrátil jsem pohled od svého sourozence a přesunul se k počítači. Odsunul jsem křeslo od stolu. Bylo velmi studené. Můj zrak se zaměřil na okno, které jsem otevřel před spaním, doufaje, že jej přes noc někdo zavře. Mýlil jsem se. Jako vždy. Chladný, čerstvý vzduch je jistě zdravý, ale určitě ne v tomto množství. Byla tu příšerná zima. Oklepal jsem se. Rychle jsem okno zavřel a oblékl se do čistého trička přehozeného přes obrazovku. Teplo. Ještě, že ta obrazovka tak krásně hřeje.
Lampička už nebyla potřeba. Vrátil jsem se k posteli a zhasl ji. V tu chvíli mi pohled sjel na stůl, na němž se nabíjel bratrův mobilní telefon. Svítil. Měl na něm otevřenou zprávu.
Nechtěl jsem si ji číst, ale určitě znáte ten letmý pohled, který zachytí vše. A hlavně… to co nechcete.
‘Ahoj. Jsem moc ráda, že jsi mě pozval ven. Bylo to moc krásné. Určitě si to musíme zopakovat. Myslím na tebe. Doufám, že se mi o tobě bude zdát. Hezky se vyspinkej. Dobrou noc. … ‚Přečetl jsem si jméno odesilatele. Mé srdce se prudce vzňalo, krev v celém těle se mi začala vařit a já si vzpomněl na nedávný rozhovor s mým bratrem.
„Vždyť se s ní bavíš každý den. Proč si ji ještě nikam nepozval?“
„Co když řekne ne?“
„No, nepřijdeš na to, dokud to nezkusíš. Hlavně se rozhoupej rychle, než to udělá někdo jiný!“
„Nechceš to udělat ty, že ne?“
„Já po ní nepůjdu. O to mít strach nemusíš. Mám moc učení. Nemám čas ještě na nějakou holku.“
„Vážně?“
„Jasně. Teď si mi řekl, že se ti líbí. Tak proč bych ji zval ven, když vím, že to brzy uděláš ty? Navíc je moc hezká, na to aby šla ven s takovým šprtem jako já.“ Oba jsme se poslední bratrově poznámce zasmáli.
Celý rozhovor jsem si ještě několikrát zopakoval. Nemohl jsem tomu uvěřit. Mluvili jsme o tom před dvěma dny. Podrazil mě. Krev se mi začínala tlačit do mozku a já cítil, jak se mi zrychlil tep. Bylo mi nesnesitelné teplo. Už jsem se takhle dlouho necítil. Zradil mě.
Rychle jsem se posadil na křeslo u počítače. Celý jsem se třásl. Svíral jsem své tělo. Snažil jsem se uklidnit. ‚Máš skoro všechno. Dobrý známky. Rodiče tě mají radši. Vždycky dostaneš, co chceš. Nikdy jsem ti to nezáviděl. Nestačilo ti to? Musel si chtít i tohle? Věděl jsi, že ji mám rád! Teď už máš vše, co jsem vždycky chtěl já. Máš to mít! Nech si to! Vezmu si něco jiného…“ Zatmělo se mi před očima. Čas se zastavil.

Pomalu jsem se začal uklidňovat. Otevřel jsem oči. Seděl jsem v křesle u počítače. Hodiny byly najednou o hodinu napřed. Asi jsem na chvíli ještě usnul. Hlavně, že jsem klidný. Nohy jsem měl položené na stole. Najednou jsem ucítil zvláštní… vůni? Ruce mám lepkavé? Sklopil jsem zrak, abych si je prohlédl.
KREV?!
Zběsile jsem vstal. Křeslo narazilo do topení. Mé ruce jsou od krve! Čí je to krev? Moje ne! Nemám žádné zranění, tržné rány, nic. Pomalu jsem se otočil zíraje na své ruce.
Zrak mi spočinul na bezvládném těle v tratolišti krve. Můj bratr! Vedle těla leží nůž. Skláním se k mrtvému. Znovu se začínám třást. Chci křičet. Křičím.

„Můj bratr! Zabil jsem ho! Jsem vrah!“ Ležím. Všude je tma. Nic nevidím. Nemohu se hýbat. „Zabil jsem svého bratra! Jsem vrah! Zasloužím si smrt! Chci zemřít. Já chci zemřít!“
Celý se klepu. Házím sebou. Jsem připoután. Snažím se pohnout. Ruce i nohy jsou přivázané k posteli, na níž ležím. Neovládám se. Stále křičím. Nevím co se děje.
Po mé levé straně se otevřely dveře. Do místnosti pronikají umělé paprsky světla, z chodby. Je noc. K posteli jsem připoután koženými pásy.
Do místnosti vbíhají dva muži. Přibližují se ke mně. Každý z jedné strany. Přidržují mě. Tlačí mě k posteli.
„Zabil jsem bratra! Jsem vrah! Zabijte mě! Chci zemřít!“ Cítím příšerné horko. Škubu celým svým tělem. Krev mi stále vře a srdce buší ohromnou rychlostí.
„Nebojte se. Už je dobře.“ Pronesl až s nepřirozeně klidným hlasem muž vstupující do místnosti. „Tohle vás uklidní. Ráno si zase promluvíme.“ Muž vytáhl injekci. Cvrnkl do ní prstem a následně vpíchl do mého ramene. Náhle jsem ztratil vědomí.


Moje hlava! Bolest? Je to skutečné? Následujících pár sekund mě přesvědčilo.
„Ahh! Vodu!“ Někdo mi přidržel sklenici u úst a já se mohl pohodlně napít, aniž bych se nějak namáhal. „Moje hlava! Co jste mi to dali?“ Otevřel jsem oči. Ruce jsem měl volné, nohy také. Seděl jsem na kolečkovém křesle v blízkosti okna s výhledem na listnatý les, v jehož korunách se proháněl slabý větřík. Nacházel jsem se v bílé, obdélníkové místnosti se třemi velkými okny, dveřmi na druhé straně pokoje a mužem v příšerném bílém plášti, který mi zrovna dával napít chladné čisté vody.
„Jak se cítíte?“
„Jako by mě přejel parní válec.“ Odvětil jsem, ale vzápětí jsem si uvědomil tíhu celé situace. „Já… Já… zabil jsem svého bratra… Jsem vrah… Já. Já.“ Nevzpomínal jsem si proč nebo jak. Ale věděl jsem, že jsem ho zabil. Bylo to živé. Tohle je pouze sen.
„Uklidněte se. Nikoho jste nezabil. To jsou pouhé vaše představy. Váš bratr je naživu. Mohu vám zaručit, že mu nikdo nezkřivil ani jeden vlas.“ Muž mluvil velmi klidně a vyrovnaně.
Jeho slova mi zněla v hlavě. Nezabil! Nezabil! Nezabil…! „Zabil jsem ho. Včera v noci. U nás doma. Je mrtvý.“ Chytil jsem se za hlavu. Cítil jsem, jak se pomalu začínám třást. „Neeee. Vzpomínám si na to. Byl jsem na něj naštvaný. Zabil jsem ho. Je mrtvý.“ Slzy se mi draly na povrch. Jedna mi stékala po tváři.
„Ne. Nezabil jste ho. Je stále naživu. Vše co si myslíte, že se stalo, je pouze vaše fantazie. Vaše představy. Váš bratr je mezi živými. Každý den vás chodí navštěvovat. Nikdy jej však nechcete přijmout.“
„Vždyť je mrtvý.“ Propukl jsem v hlasitý nářek. „Já ho za to zabil… Ten… Všude byla krev… Je to pravda.“
„Váš bratr je jako každý den v místnosti pro návštěvy. Dožaduje se setkání. Dělá to tak celé roky.“
„Roky?“ Přestal jsem naříkat „Jak dlouho tu podle vás jsem?“
„Příští měsíc to bude sedm let. Přijmete dnes svého bratra?“
„Sedm? Ne! To není možné. Já… já… Můj bratr je mrtvý! MRTVÝ! Zabil jsem ho!“ Začal jsem být úplně hysterický. Nedokázal jsem to zastavit. Co je pravda? Co je lež? Nezdá se mi to? Zabil jsem svého bratra! Já to vím! „JSEM VRAH!“ Začal jsem se klepat. Znovu se mi začalo třást celé tělo. „Zabil jsem svého bratra! Zabijte mě!“ Vstal jsem z kolečkového křesla. Pěstmi jsem začal bušit do nejbližšího okna. Chtěl jsem ho rozbít. Proskočit ven. Zabít se.
„Plexisklo.“ Muž se celou dobu nehnul ze svého místa. „Prosím uklidněte se.“
„Musím zemřít“ Stále jsem bušil do okna.
„Dobrá, nedáváte mi jinou možnost…“ Prohlásil. O pár vteřin později jsem ucítil píchnutí do krku z pravé strany. Tma.

Záře obrazovky počítače osvětlovala místnost jenom částečně. Vzpamatoval jsem se v okamžiku, kdy na mého bratra dopadala poslední z pěti ran kladiva. Klečím v kaluži krve. Začal jsem se třást. Nedokážu se ovládat. Klepu se. Cítím ohromné horko. Cítím, jak se celé mé tělo chvěje. Jasně slyším tlukot svého srdce.
Nechtěl jsem to udělat. Neovládal jsem své tělo. To jsem nebyl já! Ne, bratře! Tohle nemůže být pravda. Tohle se nemohlo stát. Já tě přeci nechci zabít. Nechci tě zabít!
Padám na zem. Svíjím se v křečích svého těla. Jsem celý od krve. Na zemi vedle mě leží zakrvácené kladivo, jímž jsem zničil tělo svého bratra.
„PROBUĎTE SE!“ Čí je to hlas? To nejsem já.

„Byl jste mimo celý den. V noci jste měl další záchvat. Pravděpodobně jste nic nevnímal. Slyšíte, to co vám říkám?“ Hlas doktora přicházel zpoza mých zad. Nejdříve byl velmi vzdálený, ale pomalu se přibližoval. Byl stále klidný a vyrovnaný. Takový jaký jsem si pamatoval z předchozího dne, nebyl jsem si jistý, ale připadal mi absolutně nevzrušený vším tím… co jsem způsoboval. Člověk musí být v takové práci hodně dlouho, aby byl psychicky otupělý na tento typ pacientů.
Jsem vůbec pacient? Celé mé tělo se svírá úzkostí. Vím, že jsem zabil svého bratra. Proč jsem zde? Proč nejsem ve vězení? Musím se za své činy zodpovídat. Bylo to zvláštní. Neměl jsem potřebu křičet, jako předešlí den. Něco se změnilo. Já? Ne. Stále jsem věděl, že jsem vrahem svého bratra, jen jsem neměl potřebu znovu a znovu to vykřikovat. Byl jsem v křečích, můj žaludek se převracel na ruby každých pár sekund, ale potřeba vykřičet to do světa zmizela. Pravděpodobně by to stejně nepomohlo, podle zkušenosti z předchozího dne. V tuto chvíli jsem si chtěl jenom promluvit.
Otevřel jsem oči. Seděl jsem na tom samém vozíčku, jako předchozí den. Ve stejné místnosti. Se stejným výhledem. Cítil jsem ohromnou bolest v hlavě, jako by mi do ní někdo vrazil střep a nyní pomalu vytahoval. Na okamžik jsem zapomněl na bolest a nahlas zapřemýšlel. „Zvláštní. Nepamatuji si nic od včerejšího záchvatu v této místnosti.“ Znovu jsem pocítil vražení klínu do mé hlavy. Museli mě nadopovat dávkou pro slona. Bolest znovu zmizela. „Moment… Vzpomínám si… Byl tam sen! Ne. Nebyl to sen. Udělal jsem to! Stalo se to! Ano! Znovu jsem zabil svého bratra. Byl jsem v našem pokojíčku. Všude byl krev. Měl jsem v ruce nůž… ne! Kladivo!“ Na moment jsem si uvědomil, že mám smíšené vzpomínky, ale rychle jsme na to přestal myslet. „Nechtěl jsem ho zabít.“
„Nestalo se to.“ Doktorovu reakci jsem vůbec nevnímal.
„Já vím, byl jsem mimo, když jsem zabil svého bratra, ale co když… Možná, možná se ve mně nahromadil všechen vztek. Všechna zloba, kterou jsem stále polykal a nenechal vyplynout na povrch. Možná jsem jí byl už příliš přesycen. Pomátl jsem se na rozumu. Zabil jsem svého bratra v averzi. Vzpomínám si, jak jsem jej ubodal nožem… kladivem?“ Mé vzpomínky selhaly. „Jak jsem ho zabil? Čím jsem ho zabil? Proč se mi to prolíná?“
„Nezabil jste ho. Je v místnosti pro návštěvy. Čeká na vás. Chce vás vidět.“
Mé hrdlo se sevřelo. Co když je opravdu naživu? Možná si to celé jen namlouvám. Proč bych to ale dělal? Mé vzpomínky jsou jasné. Jsou živé.
„Měl byste se s ním setkat. Po rozhovoru s ním si možná uvědomíte pravdu… Váš bratr je naživu. Musíte si tu vraždu přestat namlouvat. Nikdy se nestala.“
Ruce se mi začaly silně potit. Snažil jsem si vzpomenout. Proč jsem se tak rozčílil? Co se stalo? „Ta zpráva na mobilu. On mě podrazil!“ Vzpomněl jsem si na zprávu na telefonu na bratrově stole. „Jak jsem na to jen mohl zapomenout?“
„ Sny se rychle zapomínají. Dokonce i představy. A ty vaše… se nikdy nestaly. Vypustil jste svůj hněv. Dal jste mu volný průchod. Musíte se ho znovu naučit ovládat. Když se rozčílíte, upadnete do kómatu. Máte halucinace, představy, sny. Všechno co si myslíte, že jste udělal, se jednoduše nestalo. Váš bratra na vás čeká. Chce vás vidět.“
Má důvod mi lhát? Vzpomínám si na tu vraždu. Bylo to tak živé… Nemůže to být pouhá představa. Telefon. Zpráva. Vražda. Krev! Musel jsem ho zabít. Jsem si tím jistý. Já nejsem blázen. Můj bratr je mrtvý. Začal jsem se třást. Srdce mi začalo prudce bušit. Krev se mi hrnula do hlavy. Ztratil jsem vědomí.

Neovládám své tělo. Sleduji svůj pohyb. Nemohu nic dělat. Jsem pouhý pozorovatel. V obou rukách držím polštář. Blížím se k bratrově posteli. Cítím běsnění vycházející z mého těla. Vím, co se chystám udělat. Nechci to. Nemůžu zabít svého bratra. Je to jen hloupá žárlivost. Závist.
Snažím se uklidnit své tělo. Ať má vše! Nechci ho zabít. Nechci mu více závidět. Mé tělo se zastavilo. Pomalu chtělo přikládat polštář na bratrův obličej. Proč bych musel mít vše, co má on? Proč bych mu to musel závidět? Je to přece můj bratr. Je oblíbenější u rodičů. Ať si zůstane! Má lepší známky. Ať je má! Už mu to nezávidím. Nechci, aby zemřel. Zaslouží si žít stejně jako jiní. Cítím, jak se mi mé tělo podvoluje. Znovu nad ním získávám kontrolu. Odkládám polštář stranou. Dívám se na spícího bratra.
„Už ti nezávidím. Nikdy nebudu. Nikdy ti neublížím. Mám tě rád.“ Scéna vzápětí mizí.

Probudil jsem se v posteli v nemocniční místnosti. Nebyl jsem připoután. Své oči jsem nechal zavřené a poprvé za dlouhý čas jsem si užíval to krásné ticho a klid.
„Nezabil jsem ho.“ Pronesl jsem nahlas nevědě o další osobě v pokoji.
„Co prosím?“ Ozval se hlas doktora vedle mé postele.
Otevřel jsem oči a pohlédl na muže v bílém plášti. „Dnes v noci se mi zdál další…“ na chvíli jsem se zarazil. Přemáhal jsem se. Musím si to přiznat. Přemlouval jsem sám sebe. Nezabil jsem ho. Celou dobu jsem si to namlouval. Kdybych jej doopravdy zabil, neskončil bych tady. Kdyby zemřel mou rukou… nebyl bych v léčebně. Neměl bych rozdílné představy. Byl to pouhý… „sen.“
Na doktorově obličeji se objevil milý úsměv. Nic neříkal. Nadále stál na svém místě. Vyčkával.
Nezabil jsem svého bratra. Byly to pouhé sny. Představy. „Chci ho vidět!“ Pronesl jsem a sám se posadil na kolečkové křeslo.

„Tak jsme tady. Pokoj pro návštěvy. Za těmi dveřmi na vás čeká váš bratr. Udělal jste velký krok. Jsem na vás pyšný. A jsem si jistý, že váš bratr bude také. Zítra vás pustíme. Myslím, že na sebe můžete být hrdý.“
Zmítal mnou neklid. Doktorovy poznámky jsem zaznamenal, ale nevěnoval jsem jim mnoho pozornosti. Hlavou mi rychlostí světla létaly otázky. Bude to On? Je určitě uvnitř? Nebude to jen další z mých snů?
Rychle jsem myšlenky zapudil. Zhluboka jsem se nadechl a otevřel dveře. Nevnímal jsem nic vyjma osoby uprostřed místnosti. Bratr seděl na židli u jednoho z mnoha stolů. Byl tak klidný. Vyrovnaný. Nedával nic znát. Doktor mě zvolna dovezl ke stolu, u něhož seděl mladý slušně oblečený muž. Vypadal starší.
Nevěděl jsem co dělat. Mám něco říct? Mám se usmát? Nebo jej obejmout? Nejistě jsem promluvil. „Řekli mi, že mě pustí domů.“ Přejel jsem kolečkovým křeslem vedle svého bratra a pozvedl ruku k jeho obličeji. Dotkl jsem se tváře, na níž se vzápětí objevil velký upřímný úsměv. Konečně jsem si byl jistý. „Nezabil jsem tě. Teď už to vím. Celou dobu stačilo vstoupit sem. Uvědomit si pravdu. Přiznat si to. Nejsi mrtvý…“
Nic neříkal. Najednou jsme propukli v hlasitý smích a po tvářích nám začaly stékat slzy. Byl to nádherný pocit plný lásky, radosti a upřímnosti.
Uplynulo několik minut a náš bezeslovný rozhovor, spočívající v prohlížení si jeden druhého, byl přerušen.
„Bohužel návštěvní hodiny jsou u konce.“ Rozhlédl jsem se po místnosti a uvědomil si, že kromě nás tří v místnosti nikdo není. Chtěl jsem zde ještě chvíli zůstat, ale neměl jsem sílu odporovat. Bratr pozvedl ruku na pozdrav a s doktorovou pomocí jsem opustil místnost na oblíbeném kolečkovém křesle. „Tak zítra…“Vykřikl jsem na rozloučenou. Poté se dveře do místnosti pro návštěvy zavřely.
Zbytek dne jsem strávil u okna s výhledem na listnatý les. Byl to tak nádherný pocit. Cítil jsem se, jako pták. Pták, který se po dlouhé době opět odhodlal k letu.
Začalo se pomalu stmívat a já se ukládal k poslednímu spánku v této léčebně. Světlo v místnosti zhaslo. Položil jsem hlavu na polštář a zavřel oči. Chtěl jsem rychle usnout, ale nešlo to. Hlavou mi prolétla myšlenka. Ta zpráva… Nikdy bych se kvůli ní nedokázal tak rozčílit, abych zabil svého bratra. Jsme přeci jenom lidé. Dokázal bych mu to odpustit. Každý může sejít z cesty. A kdyby to udělal můj bratr, přál bych mu k tomu kroku štěstí. Zlost nic neřeší. V tu chvíli jsem se odebral do říše snů.

Pokoj je stále osvětlen pouhou září počítačového monitoru. Klečím na zemi. Všude je krev. V náručí svírám bezvládné tělo svého bratra. Jeho oči mě nevidí. Je mrtev! Několikrát probodnut nožem leže na koberci vedle těla. Na bratrově mobilním telefonu se objevila nová zpráva: ‚Promiň, nemám kredit. Musela jsem psát od sestry.‘ Po tvářích mi začaly stékat slzy.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Skutečnost?
Asshess, dangoball, Erinye, Laethé, Rimmer, Sakutzik, Sihája

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Necroslave - 24. února 2009 14:38
Necroslave

Já jenom zírám.
Tohle mě totiž dostalo, sestřelilo a zadupalo do země. Prostě a jednoduše - líbilo se mi to. Atmosféra byla úžasná a ten závěr... člověk už chce jít nadávat na happyend a najednou bublina splaskne a happyend se vytratí =)

5* protože na hledání chyb jsem byla moc zaujatým čtenářem.
Don't you wanna die?

dangoball - 24. února 2009 13:45
dangoball

V polovině už jsem se orientoval mezi snem a realitou, ale říkal jsem si: "Bylo by drsný, kdyby to zakončil v dětskym pokoji" a hle! Stalo se :-)
Dokonalé psycho, které nedovolí přestat v polovině a jeden to prostě musí dočíst.
Ohledně formy ich/er s Erinyí nesouhlasím. Ich forma tomu dodala jakousi autentičnost a ne jen náhled nezaujatého pozorovatele. Navíc jsi tím způsobem dobře ztvárnil pocity hlavní postavy.
Nemám tomu co vytknout :-) *****
Carpe vita

Asshess - 16. února 2009 11:07
Asshess

tak tohle je psycho. Trochu mi to připomělo horor pokoj číslo 1804 (Nebo 1408? :D), kdy si už člověk myslel, že je konec, ale pak na něj vybaflo takovýhle překvapení, že si pak měl chut vyrvat všechny vlasy na hlavě :D zkrátka nádherný, procítěný, a hlavně mě to zaujalo.
5

Erinye - 12. února 2009 22:13
Erinye

Vcelku zajímavé, sice by mě asi více oslovila er forma,než ich forma v které je děj podávaný, ale jinak musím říci, že i tak to vipadá pěkně (Jen si myslím,že ta er forma by to mohla trochu propracovat) Taky bych možná použila občas trochu více přídavných jmen k dokreslení, ale to je můj názor a vím,že jsem na složité textové obraty až moc úchylná xD Takže to neber jako mínus. Sečteno potrženo. Chyby ? Ano jsou tam a i já prostý laik je vidím. Nápad, děj a zpracování ? Ano má to vcelku zajímavé pojetí a líbí se mi to dávám 4,21 xD (Aha to nejde, tak dává 4 **** a něco k tomu) xD
„Počítám do pěti. Čtyři…“

Rimmer - 12. února 2009 15:33
Rimmer

Musím souhlasit se Sakutzikem... je to jedna z mála povídek tady na Aragornu kterou sem dočetl až do konce...
vážně povedená... ale pár chyb jsem tam našel i já... nicméně velice zajímavý děj... u kterého sem ale už v polovině tušil jak asi skončí.... avšak poslední odstavec mě velice mile překvapil:)
dávám 5*:)
2+2=1

Sakutzik - 12. února 2009 12:51
Sakutzik

Co říct... Tak tohle mě fakt dostalo, čtenář se dostal do situace, kdy nevěděl, co je skutečnost a co není...

Velice výborné, sic jsem narazil na pár překlepů, ale ten děj mě naprosto oslepil, takže nemohu nic vytknout, dávám 5.
"Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl!"

Laethé - 10. února 2009 08:20
Laethé

Dobry napad, dobre napsane.

Ctyri a pul hvezdicky.
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog