Smrt (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Smrt

Autor : Allizea   26. listopadu 2006   Povídky
No, tak dalsi pokus o povidku. A protentokrat vas chci poprosit at mne trocchu setrite v kritice..vzdyt je to teprve moje druha povidka, kterou jsem napsala...ta prvni podle nekterych nepadla nejlip, ale tak snad to bude lepsi....

Boj. Tvrdý a nelítostný boj, který každou chvíli skončí. Stoupenci Jiřího Jánského se blíží svému triumfu. V jejich čele jde pomalu a jistě žena.
Žena? Cože? Jak je to možné? Ptá se mnoho vojáků mezi sebou v myšlenkách.
Je krásná, ale chladná, jak zimní rána. Nedostupná a nepříjemná. Ve své zbroji jde do jisté smrti. Ale jde, protože věří. Jde a věří v zázrak.
*****
….O den později……..
Je ráno. Pomalu svítá a na vojsko protivníka Jánského čeká nemilé překvapení. Jánský neváhal a využil jejich únavy a spánku. Celou noc se tvořili to, co je dnes mělo obrátit k výhře.
Zvuk trumpet. Tak hlasitý a tak nepříjemný, se prodírá ušními bubínky všech spících vojáků.
„Co se děje? Že by budíček? To ne, vždyť je brzo….Protivník…rychle vstávat a do zbroje!!!“Je všude po táboře slyšet překvapený hlas.
Někteří ještě leží v postelích a to je jim osudným. Druhé vojsko už vniklo do tábora a vede je ta chladná, krásná bojovnice.
Co já tu vůbec dělám? Na prosbu toho starého blázna jsem šla do boje, abych vedla tuhle bandu tupců. Teď jsem mohla být klidně někde v lesích…Pracovat. Ano lovec odměn je pro mě daleko lepší práce, než vést vojsko do boje. Hned, jak tu skončím už se sem nikdy nevrátím. Ale vím, proč jsem to přijala. Vilem je ten důvod. Miluji ho a šance mu být na blízku byla, tak neuvěřitelná, že jsem musela….Přemítá ta chladná žena, když se blíží k nepřátelským stanům. Ano, tak chladná, ale dokáže ještě pořád milovat…
„ Saskie!“ rozlehne se před stany. Vilém na ní volá a gesty jí ukazuje směr jeho cesty. Dívka jen pokývá hlavu na srozuměnou. Meč, který před malou chvíli vytáhla z pochvy pořádně chytne a zhluboka se nadechne. Odhrne plátno stanu a vejde….
Jen výkřik a prosebné volání uslyšíte. Pak už jen máchnutí vzduchem a na chvíli klid. Tak jako u Saskie se stalo v mnoha stanech nepřátele, ale přeci jen někteří pochopili, že to není žádný žert, ale útok. Do stanu za Saskie vejde vysoký, pohledný muž svalnaté postavy.
„ zase ty?“ zasyčí …
„ opět se shledáváme, ale tentokrát už vydechneš naposledy“ muž pokračuje ve své řeči.
Žena mu plivne k nohám a ušklíbne se. Dala hodně najevo nesouhlas.
Muž pokusí se usmát, ale je vidět, že její reakce ho velmi znepokojila. Ví, že ona není jen, tak ledajaká bojovnice, ale přesto jí chce zabít. Přesto, že ví…že ona se jen, tak nevzdá.
Saskie zaujme své bojové postavení a dává muži najevo, že je připravená. Meč drží pevně vysoko podél těla. S očekáváním sleduje mužovo počínání.
Co když jí přeci, jen nezabiji. Ona není jen, tak ledajaká ženská se zbraní v ruce. Vždyť jsem to už jednou poznal. Přemýšlí muž a přejede si po jizvě na obličeji….
„ váháš?“ popíchne ho žena. Muž se už konečně postaví se zbraní v ruce tváří v tvář.
Zaútočí, ale jeho útoku se Saskie hbitě vyhne. Využije jeho rozhození a nakopne ho.
Podobnými situacemi pokračuje boj, ale začíná být tvrdý. Ne žádné pošťuchování nebo legrácky, ale tvrdý boj, který pro jednoho z nich skončí smrtí.
*****
Saskie se plazí po zemi. Na rameni tržnou ránu a ze zad blízko lopatek jí trčí zlomený šíp. Zrádce jí překvapil a neváhal a využil nastavených zad.
Muž, který souboj nepřežil leží kousek od ní. Z otevřených úst mu stéká pramínek krve a v břiše má zabodnut meč. Všude okolo něho se vytváří louže té červené tekutiny.
Saskie sténá bolestí a z plných sil se plazí ven ze stanu. Po několika dlouhých minutách se jí to konečně podaří. Vojáci pobíhají všude okolo, ale jí si vůbec nevšímají. Dívka zvedne oči a upírá je na jediného muže…
„ Viléme….“ Řekne nahlas ze všech svých sil a natáhne ruku, která po chvíli padá opět k zemi.
Když znovu otevře oči už konečně vidí nad sebou svého milého.
„ Saskie! Co se stalo?“ ptá se zděšeně a kleká k ní na zem. Její hlavu si bere do náruče.
„ prosím vydrž..musíš vydržet…“ šeptá jí a slzy mu pomalu stékají po tváři.
Dívka na něj hledí těma chladnýma temně zelenýma očima. Ví, že pro ní už cesta končí. Těžce dýchá a už nemá sílu ani mluvit. Chce se jí hrozně spát. Zavírají se jí oči, ale on na ní pořád mluví a nutí jí se na něj dívat. V tom momentě se dívce její celý život mihne před očima….

„ Saskie“ volá na malou, ale už hezkou dívenku její otec. Na sobě má slavnostní bílé šaty.Je svátek a jdou na mši do kostela…
Mše začíná, ale to už dávno ti dva sedí v lavicích a všichni pozorně poslouchají až na tu malou dívku. Ta se nemotorně vrtí na lavici.
„ Tatí já už chci domů..“ prosí otce, aby už šli.
„ ještě chvilinku vydrž Saskie..“ říká jí netrpělivě otec.
Vždyť, jak by to vypadalo, kdybychom v polovině mše odešli. Ale co to. Co to zase plácám? Vždyť, co je mi do lidí? Tohle je moje dcera! Měl bych jí připravovat do života a ne tady jen, tak vysedávat. K čemu jí bude nějaká mše, na kterou si za pár let ani nevzpomene? Na nic! Správně! Půjdeme. Konečně musím najít tu odvahu. Ale je to dívka. Tak krásná a tak křehká jako její matka. Ale její matka je mrtvá a já jí musím připravit. Měla by být na život připravená! Promýšlí si otec.
„ Pojď, jdeme!“ řekne pevně. Rozhlédne se. Vidí ty zvídavé pohledy, ale co je mu po nich!
Vstane a vezme dívčinu malinkou ruku do té své. Pomalu vykročí ze své řady a jdou uličkou až k venkovním dveřím. Saskie se rozhlíží. Vidí nevěřícně zírajícího kněze, který dokonce přestal i přednášet o stvoření světa. Vidí lidi, které si kvůli nim můžou vykroutit krky, aby na ně lépe viděli, ale také vidí na otcově tváři spokojený výraz.
Tak to bude vše v poládku. Ale ploč odtuď jdeme? Tatínek mně poslechl? Nebo ploč? Ale je to doble. Ta mše je nuda. Raději bych někde lítala a hlála si. . Přemýšlí Saskie a začíná si představovat, jak by lépe strávila dopoledne.
*****
Najednou, ale už nevidí žádný kostel…sedí v domě. Otci na klíně. Směje se. Povídá si se svým otcem. Vypráví jí pohádky..
„ Princeznu zachránil šlechetný princ od zlého draka a dovedl jí až před jejího otce. Princezna se vrhla králi s brekem do náruče. Král byl tak štasten, že mu dal dceru za manželku a půl království k tomu. A byla veselka. Několik dní se jedlo a pilo. Hrálo a tancovala. Bylo veselo, a jestli nezemřeli tancují a oslavují tam do dnes…“ dopovídá jednu z pohádek….
„ tatí, ale ploč nemám maminku, jako ostatní děti?“ zeptá se zničehonic šišlavě.
Otec se znepokojivě zatváří…
„ Víš, tvoje maminka je tu s námi, ale sleduje nás vysoko z nebe….“
„ ale ploč není tady?“ otec nestačí ani pokračovat a Saskie už má další otázku, na kterou otec nervozně přemýšlí, jak odpovědět.
„ Maminka je v nebi….víš, když tě měla přivézt na svět, tak se stali nějaké komplikace…maminka byla nemocná..byla hodně slabá, když tě přivedla na svět neměla už sílu být tu s námi. Ale jsi tu ty….Díky bohu za to!!!“ řekne a oddechne si, ale přesto neví jestli teprve pětiletá dívka tohle pochopí…
Saskie hledí na otce a přemýšlí, jak se dostat do nebe…jak se tam jen mohla dostat maminka….

Léta plynula a Saskie rostla jako z vody. Otec jí vyučoval v různých bojových uměních.
Je hraničář, a proto Saskie často bral sebou na obchůzky. Učil jí, jak stopovat zvěř, střílet z luku, umět použít meč.
Ona, ale sama nikdy nevěděla proč..a k čemu…Plnila otcovy rozkazy, protože si myslela, že když nebude poslouchat i on odejde a ona zůstane sama.

Tma……..už je všude jen tma a najednou vidí, jak se projíždí na koni. Kousek od vesnice mezi loukami a poli. Jede po dlouhé udusané cestě na jejímž konci je postaven terč. V ruce svírá pevně krásný, podlouhlý luk- jsou na něm podivné vyřezávané znaky, které jsou zvýrazněny stříbrem.
Už jen třicet metrů zbývá vzdálenost od terče u které uváží, že už by snad mohla. Pustí tětivu luku a šíp rychle plachtí vzduchem. Jeho cesta skončila ve středu terče. Dívka se šťastně usměje.
Šťastná vyjede zpátky k vesnici, ale slyší jen křik. Vjíždí do vesnice a potkává ženy, kterým po tvářích stékají slzy.
Co se děje? Že by se něco stalo? Ale co? Otec je dnes na obchůzce s dalšími muži z vesnice, ale ti se ještě nemohli vrátit…přemítá dívka. Ale opak je pravdou. V hloučku u jejich domu stojí několik lidí. Saskie rychle seskočí z koně a rychle k nim běží. Pomalu se vecpe mezi ně až se ocitne přímo před nimi. Vidí na zemi, na lůžku svého otce. Je mrtev.
„ ne !“ zakřičí a rychle se k němu přitiskne. Lidi pomalu opouští tu nešťastnou chvíli a odchází do svých domovů.
Dívka se stále tiskne ke svému otci, ale už jí někdo chytá za rameno a odtrhává od něj….

A už nic…zase tma…..

V posteli leží už dospělá dívka. Spí. Může jí být maximálně devatenáct let. Pomalu svítá a ona otvírá jedno oko za druhým. Rychle vstává a obléká se.
Běží pryč…

A najednou je zase v náruči u svého milého. Dívá se na něj a chlad, který měla v očích už dávno vyprchal. V očích má bolest.
„ Miluji Tě….“ Zašeptá muži, který jí hladí ty tmavé a vzpurně tmavé vlasy.
„ Já tebe taky…“ ujišťuje jí svou láskou.
Dívka na Viléma ještě chvíli kouká, natáhne k němu z posledních sil ruku. Vilém nestačí, tak rychle zareagovat a ruka už se sune pomalu zpět k zemi… Její oči už jsou prázdné……
To ticho, které nastalo už před hodinou protne žalostný výkřik.
„ ne, nechoď pryč..neopouštěj mě..“ volá do prázdna muž. Pořád drží ženu v náručí a po jeho tvářích se řine víc a víc slz.
Muž, který doteď v levé ruce pořád pevně svíral svůj meč, neváhá a odhodí ho. Ženu bere do náruče a mezi dalšími mrtvými těly, které leží na zemi, v náruči vede svou milou.
Odchází z bojiště…zlomen smrtí své lásky.
Ten známý a slavný Vilém, který táhl vojska do tolika bojů zmizel v dáli se svou milou v náruči. Už o něm nikdo neslyšel. Je pryč…
*****
…. O mnoho let později….

Starý muž stojí u hrobu. Strany hrobu jsou vyzdobeny kameny a jeho vrcholu je do hlíny zabodnut kříž.
…Saskie… je napsáno na kříži.
Kousek opodál stojí starý muž, který se opírá o dřevěnou hůl. Několik desítek metrů od hrobu stojí dřevěný dům a všude okolo se pasou ovce…
Vidíš? Takhle jsme se měli usadit…ale ty jsi mně opustila dřív než jsme to stihli. Jsem už starý a ty už tolik let mrtvá, ale pořád tě miluji jako bych tě viděl prvně. Ta láska k tobě je, tak veliká. Chtěl bych být s tebou a čekám až si mně osud vezme do svých spárů….až mně přenechá smrti a já se konečně ocitnu zase s tebou…Mužovi myšlenky se opět toulají u jeho milé. Po staré vrásčité tváři se kutálí slzy. Nakonec se stařec otočí a odchází….odchází pryč…

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Smrt?
Alicie, Amy.Klara, Dramir, hater, medizn, orchidejka001, VonHoleczek (5.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Allizea - 5. srpna 2007 22:08
Allizea

Dramir 5. srpna 2007 20:55
Tohle je myslím...druhá věc, co jsem kdy napísala. Ano, mě nápady klátí na potkání, ale horší je to zpracování a ze začátku to byl pro mě horor :-/ což sám asi vidíš. Ted když di tuhle povídku čtu- úplně celou bych jí předělala :)

Ale přesto díky za trppělivost ve čtení a přehlížení věčných chyb mých .)
Dum Spiro, Spero.

Dramir - 5. srpna 2007 20:55
Dramir

Nemohu si pomoci, ale chybek je tam dle mne víc než v té první... Je vidět, že jsi měla dobrý nápad, co napsat, ale nedokázala jsi své myšlenky dobře propašovat na papír..

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog