Sociopat (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Sociopat

Autor : Saia   28. října 2010   Povídky
Buď my nebo oni. Vítěz bere vše a poražený táhne do pekel. (Úvodní kapitola z jednoho mého delšího díla.)

„Jsi studená děvka,“ konstatoval tiše, aniž by mi přestal hledět s téměř dokonalou hadí nehybností do očí. Věděla jsem, že JI spatřil. Ano, bezpochyby musel. Příšeru schovávající se obvykle v bezpečí za zrcadly. Nestvůru dost bezcitnou na to, aby se Ledová královna ve své zemi začala samou závistí vzteky svíjet na zemi, protože v téhle váhové kategorii byla příšera jasným vítězem.

Nemělo cenu lhát a podvádět, popírat sama sebe a svou pravou podstatu, která již byla dokonale neměnná.

Pohled jsem mu oplácela se stejně nepříjemnou upřeností. „Lichotka?“ zeptala jsem se tiše. Příšera v mých očích, co jindy se schovávala v mém nitru, se zasmála. Souhlasila se mnou. Naprosto a bezvýhradně.

Nepatrně zavrtěl hlavou, avšak stále na mě hleděl.
Nevěřil mi. Ani trochu.
Rozumný postoj.

„Konstatování. Pouze konstatování,“ dodal. Aureola ticha a toho zvláštního pnutí rázem vzala za své. „Tobě to snad lichotí?“ na čele se mu objevilo několik mělkých vrásek, jak se zamračil.

Nezvládla jsem to a ušklíbla se. Možná přišel čas sundat masku. Stejně už ví, že žádná Laura, hodná holka z farmy, nejsem. Nikdy jsem jí nebyla a nikdy jí ani nebudu. Již není cesty zpět, jak to tak bývá v amerických filmech, kde se ze zlého nakonec stane zachránce světa a lidské populace kvůli happyendu a lepší kritice.

Nikdy ani nebylo cesty zpět. Pořád jen zběsile vpřed...
Příšera jedinou dobře mířenou ranou rozbila poslední zrcadla a nyní na něj hleděla v celé své nádherné děsivosti. Cítila jsem, jak se škodolibě pochechtává a s napětím netrpělivě čeká na jeho reakci. A to čekání ji vzrušovalo.
Vlastně nás obě.
Naštěstí jsme nečekaly dlouho.

Rychle ukročil dozadu. Jediný pohled do mých očí a do žil se mu vlila dávka adrenalinu. Tepová frekvence se navýšila, tělesná teplota stoupla v návalu horka a zřítelnice se nepatrně roztáhly. 

„Kdo jsi?“ zeptal se naléhavě.

„A není to jedno? K ničemu ti to stejně nebude,“ pokrčila jsem rameny. Příšera otráveně zazívala a začala se stahovat zpět do své prostorné vyhřáté nory  temného tunelu, kde bude zase číhat na další vhodnou oběť. Na někoho zajímavějšího. Na někoho, kdo se jí hned nezalekne a prokáže se jako rovnocenný soupeř.

„A víš ty proč? Protože za pár minut zemřeš,“ dopověděla jsem mile a vzápětí se pousmála.
Trhl sebou. „Ty to myslíš vážně,“ vydechl.
Nemohla jsem nesouhlasit.
„Jsi blázen,“ odfrkl a bezděky zavrtěl hlavou.
Ten muž má talent říkat holou pravdu.

„Bude válka,“ dodal rozechvělým hlasem, v němž náhle mimo jiné zaznívala i panika. Snažil se mě od mého úmyslu odradit a moc mu to nešlo. Jak roztomilé. Připomínal mi štěně. Hloupé, naivní. K sežrání.

Ovšem zase jsem jen přikývla. „Pravil jsi správně,“ podrbala jsem příšeru za uchem a políbila ji do hřívy na dobrou noc. Blížil se konec představení. „Bude válka. Bude se umírat, bude téct krev a bude to znamenat konec,“ nadechla jsem se. „Všeho, všech a zároveň ničeho a nikoho.“

A z temného tunelu, kam příšera zalezla spát, se ozvalo tiché zachechtání.

* * *

Předtím jsem to takhle ovšem vážně nechtěla.
Kdysi, opravdu kdysi dávno, jsem si přísahala, že nebudu stejná jako Baltazar. Studená. Neosobní. Bez emocí a výčitek svědomí. Prostě stroj.
A poměrně dlouhou dobu se mi to i kupodivu dařilo. Balancovala jsem na tenké hranici dělící profesionála od sociopata a svou příšeru držela uvázanou na krátkém řetězu v hluboké temné díře své dobře opevněné mysli.

Baltazar se mi vždy kvůli tomu smál a dobíral si mě. A sázel se. Sázel se s ostatními, za jak dlouho má příšera nade mnou převezme kontrolu a splyneme tak v jedno. Jedno tělo, jedna mysl.
Smutné. O to smutnější, že když jsem stála nad zohavenou mrtvolou Světlonoše, toho milého mladíka s talentem říkat pravdu, a necítila absolutně nic, snad jen lehké rozhořčení nad malou skvrnkou od krve na límečku nové blůzy, musela jsem Baltazarovi přiznat plnou výhru.

* * *

Zálibně jsem si prohlížela svůj výtvor, produkt jedinečného umění. Jen oči příšery dokázaly ve změti rudých čar, vepsaných do snědé kůže muže, vidět umělecké dílo nesoucí jasné poselství.

Až ho najdou, začnou se konečně bát. Pochopí, že tohle již dávno překročilo meze obyčejné šarvátky a změnilo se v regulérní válku.
Buď my nebo oni. Tma nebo světlo, slovy laika. Vítěz bere vše a poražený táhne do pekel.
Konec hrátek, přichází zlatý hřeb programu, na který jsme všichni tak dlouho s napětím čekali.

S veselým pohvizdováním melodie Adam´s family jsem do rytmu s nadšením řemeslníka-amatéra přitloukala mrtvolu k masivnímu tmavě hnědému kříži, a to za zápěstí a kotníky. K téhle vzácné příležitosti jsem si dokonce koupila nové kvalitní kladivo a krásné velké hřeby z kalené oceli, jejichž hlavičky se v té záplavě rudé skvěle vyjímaly a leskly.
Ta podobnost s Ježíšem, jejich spasitelem, patronem a ochráncem, se nedala přehlédnout. Dokonce mu byl i ve tváři trochu podobný, což se jen hodilo.

Už chyběla jen trnová koruna.

V duchu jsem si představovala ty výrazy, až ráno vyjdou před brány a spatří můj dáreček. Takový suvenýr na památku... Na mou maličkost. Škoda, že u toho nebudu moci být.
Věčná škoda.

Nakonec jsem vzala ještě jeden hřebík a k hrudi, přesně na místo, kde bývá srdce, připevnila vzkaz, tedy spíše podpis, aby si byli naprosto jisti, kdo to udělal. Na pochyby není čas a taky nemám ráda, když za mou práci sklízí ovoce a ovace někdo jiný.

Ten muž měl naprostou pravdu.
Bude válka.

Už aby to bylo.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Sociopat?
Bogina (5.00*), Elfish (4.50*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Saia - 21. listopadu 2010 16:32
Saia

Nefrete 30. října 2010 14:08

Děkuji za konstruktivní kritiku - se vším souhlasím. Vzala jsem si z toho hlavně to o těch rozvleklých větách a nadužívání slov, už se to snažím nějak více korigovat. :]

Elfish 1. listopadu 2010 08:03

Děkuji, jsem ráda, že se to líbilo. :]
Ale o přidání dalšího dílu zatím nepřemýšlím, zvláště proto, že to zdaleka není dopsané. :]

Bogina 8. listopadu 2010 12:45

Též děkuji za hodnocení, tohle jsem tedy nečekala. :]
Na světě neexistuje problém, který by nevyřešila vhodná ráže...

Bogina - 8. listopadu 2010 12:45
Bogina

Mně se to četlo dobře, trhání nitek se nekonalo. A líbilo se mi to. Popravdě bych ani nemusel mít žádné pokračování, rád si domýšlím děj jen z náznaků. A taky by ve větším celku mohl děj sklouznout do klišé (bestiemi a vnitřní rozervaností se dneska ohání kdekdo). Ale třeba tomu bude naopak a dílko takříkajíc rozkvete. Pokud se tu objeví pokračování, tak si ho určitě přečtu. Tentokrát je to ode mne za plný počet.
Ad bene vivendum, breve tempus satis est.
PJ roku 2008, vítěz Aragornského turnaje (AT´08 DrD)

Elfish - 1. listopadu 2010 08:03
Elfish

Souhlasím - jen tak dál! :)

Četlo se to hodně dobře a rozhodně mě to navnadilo na další pokračování, které bych si určitě velmi rád přečetl :) Tenhle styl psaní se mi prostě líbí..
Na život už je pozdě a na smrt ještě brzy.

Nefrete - 30. října 2010 14:08
Nefrete

Autorka není v našich literárních kruzích žádným nováčkem a je to znát hned od prvních řádků. Tentokráte nám předkládá menší ochutnávku z díla rozsahu mnohem většího – to je třeba vzít v potaz ještě dříve, než se vůbec pustíte do čtení. Zdánlivě to nebude mít začátek, ani konec, děj a v podstatě ani pointu – takový dojem jsem měla po přečtení já do té chvíle, než mi bylo sděleno, že to není zdaleka vše. Až pak začalo dávat smysl, proč to smysl moc nedává. S ohledem na tuto skutečnost tu máme velice rafinovaně skrytou reklamu aneb já si vás chytnu do svých sítí a vy si pak ze zvědavosti přečtete mé mnohem delší dílo, do kterého byste se třeba vůbec nepustili. Nemohlo by to být tak?
Slovní zásoba je tu užita vskutku bohatá, což dává autorka najevo již od první chvíle; někdy je však exhibice toho množství synonym a rozvleklých slovních obratů až příliš křečovitá a nečtivá. Mluvím tu o nadužívání slov a vkládání několika slov stejného významu za sebou. Stejného jsem si všimla už u předešlého díla Trhání nitek, které bylo doslova přeplněné slovíčky emocí a pocitů – sice zajímavá přehlídka slovního potenciálu autorky, ale velice těžkopádná a čtenářsky o to méně atraktivní. Člověk se doslova ztrácí v slovech, „trhá nitky“ souvislostí, děj se mu zamlžuje a linie mizí. Na vyžádání mohu dodat konkrétní příklady, ale teď už by byl komentář až neúměrně dlouhý.
Příliš mnoho kritiky? Možná. Ale tou má smysl plýtvat v takovém rozsahu jen na těch nejlepších.
Díla Saiy má smysl číst, protože jako taková za to stojí; stále je sice potřeba kultivovat a vylepšovat, zároveň je však autorka na velice dobré cestě a má k ní ty nejlepší předpoklady: píše a píše, čte a čte (a to vše dělá samozřejmě dobře). Doufám, že budeme moct být svědky dalšího vzestupného vývoje. Zatím nezbývá než říci: jen tak dál.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog