Spisovatel, mrazák, kurva, rakovina a elektřina (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Spisovatel, mrazák, kurva, rakovina a elektřina

Autor : Amthauer   4. října 2010   Povídky
A taky policajti, ulice, noc, váza, cigareta, kniha, nůž, drogy, brokovnice a dva obrovské spoilery v nadpisu a anotaci.

Jak se jmenuje takový ten černobílý film, který začíná pohledem na kaluž, ve které se odráží měsíc? To mě jen tak napadlo, když jsem opustil panelák a pomyslel si, že ta atmosféra noční ulice má něco do sebe. Je klidná a taky tajemná a… No, prostě je to noční ulice. Zapálil jsem si cigáro a zakroutil hlavou nad tím náhlým nedostatkem slov. Je to dost ostuda, zvlášť když mě slova živí. Tak, ruce do kapes a jít – říct, že jdu do neznáma, to by asi bylo až moc patetické, stejně vím, že zas dojdu na konec ulice, obrátím se a vrátím…
Asi takové myšlenky mě napadaly, když jsem šel na svojí noční procházku – nadýchat se, vyčistit hlavu, tvářit se sám pro sebe, že tahle procházka má strašně velký význam, že mě dostane do perfektní meditace a tak… A pak už jsem asi přemýšlel jen nad tím, co zrovna píšu. Ta knížka je stejná jako těch dvanáct před ní. Tedy ne úplně stejná, dílčí motivy se mění, hlavní hrdinka se jmenuje jinak, je outsider zase z krapet jiných příčin, osudovou lásku potká zas za jiných okolností a i jejich krize pak variuje... Ale chápete – je to pořád to samé, ty puberťačky to chtějí číst takhle a já už nad tím ani moc neuvažuju, prostě to jen tak píšu, jak nějaký stroj, který má pár vedle sebe naskládat pět motivů, přičemž každý má tak pět variant, takže to máte tak pět na pátou knížek, no já jsem jich zatím napsal dvanáct, takže mám na tři tisíce let dopředu co dělat. No, to bylo pěkně intelektuálsky řečeno a tou dobou jsem už asi došel na konec té ulice.
Co si to tu nalhávám. Zahodil jsem cigáro a podíval se na tu ulici ve zpětném směru. Holka umírá na rakovinu. Všichni jsou jakože s ní, ona odmaturuje, je šťastná, ale její kluk nestihne přijít z fotbalového tréninku včas a ona umírá v nemocnici a dívá se na okno… To má být neotřelé a má to vyvolat emoce. Je to nejhorší klišé dívčích románů. Jasně, že musí umírat a musí to být smutné, aby vám to přišlo tak strašně hluboké… A musí říkat, jak si najednou uvědomuje, že miluje život a že se raduje z maličkostí… A musí to být rakovina, to je taková úhledná nemoc, to se jenom tak kašle – jistě, že má rakovinu plic, přece nechcete, abych jí nechal vyrůst na těle nějaký hmatatelný nádor nebo tak… Bože můj, je to tak hloupé, nejradši bych přišel domů a všechno to smazal. Ale účtenky se samy nezaplatí.
Pak jsem se vrátil do bytu. Kurva se dívala na televizi. Když si všimla, že jsem doma, začala sebou nervózně šít, jako by najednou nevěděla, jestli tu bednu nevypnout a nevěnovat se mi anebo co má vlastně dělat. Nakonec se dívala dál.
Přitáhl jsem si ji domů už ráno. Řekla mi i své jméno, ale nezajímalo mě, říkal jsem jí prostě v duchu kurva. Chtěla vybalit ty svoje praktiky, ale zakázal jsem jí mluvit a jenom chodil kolem ní, třeba dělal oběd nebo přemisťoval papíry a přitom si připadal strašně důležitě a dominantně, když jenom seděla na gauči, sledovala mě napnutým pohledem a čekala, co vlastně bude. A já jsem pořád jenom chodil a ona pořád nesměla mluvit. No co, je to profesionálka, dost možná je už zvyklá na divnější věci.
Stejně ji zabiju.
„Už?“ zeptala se polohlasně, napůl vstala z gauče a začala si rozepínat podprsenku.
„Za chvilku,“ řekl jsem, zadržel jí ruku a šel zas do kuchyně.
„Drink?“ zeptal jsem se.
„Ne… snad ani ne…“ zaváhala.
„Ale jistě, že ano.“
Bylo to jenom mojito, ale namíchal jsem do něj docela silné drogy.
„Tady to je,“ postavil jsem to před ni – sobě jsem ani nedělal.
Vzala sklenku do ruky – musela to cítit – podívala se jen na mě a vypila to. Kdo ví, třeba je to tam venku na hovno, třeba teď při tom jediném přičichnutí rozvážila celý svůj život a uvědomila si, jak je zbytečný, třeba už to všechno rozmýšlela od rána, když se mi poprvé podívala do očí – mohla pak kdykoliv utéct, třeba když jsem ji tu nechal sedět a šel jsem se projít, ale ona ne – proč utíkat – kam? – ano, asi věděla, co jsem; z toho, jak mluvím, jak se hýbu – že jsem soudce, kat i ďábel. Ale co já vím?
„Tak co budeme dělat teď?“
To už uplynulo dost času a mlčení stejně už začínalo štvát i mě.
„Tak pojď,“ řekl jsem a šli jsme do kuchyně.
„Svlíkni se.“
Udělala to. Otevřel jsem mrazák – příčky z něj byly pryč a bylo tam dost místa.
„Počkej tam,“ pokynul jsem.
Násilí jsem ani nemusel použít, drogy fungovaly dobře a jestli ne, asi se stejně ani moc nechtěla bránit. Vlezla tam a zavřel jsem a zacvakl speciální zámek. Mínus dvacet – to bude mít za sebou za chvíli, ale nechám ji tam až do rána.
Šel jsem k oknu a dál přemýšlel o té knížce. Tváří se, že má nečekaný konec – vždyť ten kluk to nestihne, ona neumře v jeho objetí, umře sama v nemocnici – no tak, to je přece… Ne, není… To je dneska ještě víc ohrané, než kdyby to dopadlo dobře. A co ta rakovina? Mladá holka umírá, život a mládí jsou adorovány, smrt je svým způsobem najednou sexy…
Podíval jsem se na hodinky. Žádné bouchání? Křik? No, když se neozvalo teď, neozve se už vůbec.
Co na tomhle schématu ty holky vidí? Čím víc života, tím víc je smutné, když to umře? A láska by měla být osudová, čili tam musí dojít k něčemu osudovému? Ach ano, je to celé tak banální… Vlastně mi to trhá srdce, že tu holku musím nechat umřít kvůli takové kravině – jako někteří vojáci zdechnou v docela zapomenutém a bezvýznamném zákopu, tak ona musí umřít v tak nanicovaté knize s tak hloupou zápletkou…
Dost. Pozitivní myšlení…
A vypadl proud a nastala tma.
Kruci. Kde mám tu baterku? Musel vypadnout v celé ulici a na nebi není ani hvězdička… A, tady je. Rozsvítil jsem ji a šel hledat svíčky. No, to bude dnes romantika: já, notebook s baterkou, co vydrží tak hodinu a smradlavé stavby z vosku, co mi čadí na nově natřené zdi. Tak si dám aspoň plecháčka…
Došel jsem zpět do kuchyně, položil svítící baterku na pult a otevřel ledničku. Tady je to. Pivo se syknutím trochu vypěnilo a už jsem ho obrátil do sebe. Když jsem odcházel, všiml jsem si toho – mrazák je pootevřený. Tak moment… Přistoupil jsem s baterkou blíž. Je otevřený a nikdo v něm není. Zamkl jsem ho přece, ne? Pomalu přestával mrazit. No tak, před chvílí jsem se na něj díval a byl zavřený…
Postavil jsem se zády ke zdi a rozhlížel po ztichlém bytě ponořeném do tmy. Ano, trochu jsem strach možná měl… Hej! V obýváku někdo zakopl. No jistě, to ty oblbováky v těch sračkách, co jsem jí do toho namíchal. Pár rychlých kroků a svítím na svůj modrý koberec. Nikdo tam není, jen váza to koupila.
Pak jsem ucítil už jen tu tupou ránu.
Probral jsem se a to už běžel proud, a já jsem seděl na své židli, svázaný svými provazy – asi je našla v mé skříni, kurva jedna. A přetáhla mě, no asi nějakou soškou.
„Tak tebe vzrušuje zabíjení?“ ozvalo se.
Tak proto to svázání, proto jen neutekla. Chce se mstít. Obcházela mě a když jsem jí pohlédl po chvilce do tváře, musel jsem se vnitřně pousmát. Ty zorničky… Je pořád úplně sjetá. No, ale svázala mě pořádně, to se tedy musí nechat.
„Ani ne,“ odpověděl jsem.
Posadila se proti mně, v ruce nůž. Dívala se skrz mě, ale mluvila se mnou.
„Tak proč to?“
Sledoval jsem ostří nože. Je to švédský nůž, takový člověka i přežije.
„Tak?“ zeptala se.
„Zabiješ mě?“ zeptal jsem se já.
„Možná…“
„Nebo si chceš teď hrát ty? Jsi ráda dominantní?“
„Ne. Až vyrostu, chci být cukrářka.“
Vyprskl jsem smíchy. To znělo tak hloupě, že to nemohla slyšet snad ani v pořadu pro děti, protože i na ten by to bylo moc hloupé… Pak jsem si zas rychle uvědomil, že je asi totálně v rauši. Co ji může napadnout?
„Chci, abys to zařídil! Chci, aby sis se mnou hrál na to, že budu cukrářka!“
„To si děláš srandu, ne?“ zamručel jsem a hned dodal: „Tak mě odvaž.“
„Ne, ty budeš svázaný,“ řekla.
„Fajn, tak co chceš?“
Vstala a udělala dva vrávoravé kroky. Možná je mimo, ale zabít by mě momentálně určitě dokázala. Rozhodl jsem se její hru radši hrát. Fajn, takže co chce? Divadlo na téma „co kdybych nebyla kurva, ale žila úplně jiný život“? Vyslovil jsem svou domněnku nahlas.
„Jak jiný?“ zeptala se jen a zamávala mi špičkou nože před očima.
„Co já vím? Pěkný,“ řekl jsem.
„Tak jo.“
„Co jo?“
„No, jsi můj muž.“
„Ech,“ zamumlal jsem. „No, dobře.“
„Tak povídej, jak jsme se poznali?“
„Dobře,“ pokrčil jsem rameny, nakolik mi to provazy dovolily. „Teď jsme na plese.“
„Na plese?“
„Jo, stužkovák nějaké střední, ostatní se ti smějou, protože jsi si při tanci šlápla na šaty a řízla sebou o zem…“
„To ne!“ skoro vykřikla.
„Ale já ne!“ zvolal jsem rychle, protože to už vypadalo, že mě jde podřezat. „Já jsem byl hned okouzlen tvojí krásou a začali jsme se nesměle bavit…“
„A?“
„A byla to velká láska samozřejmě… Pak jsi odmaturovala a byla cukrářkou…“
„A jak v tomhle příběhu umřu?“ zeptala se překvapivě.
„No, je to velký příběh, takže samozřejmě v mém objetí…“
„To je ale blbost,“ řekla. „V objetí umřou v každém blbém filmu. Zajímavější by bylo, kdybych umírala na rakovinu sama v nemocnici a ty se to snažil stihnout, ale já umřela dřív, než bys vrazil do dveří…“ vychrlila ze sebe a pak zmlkla. „To se mi nelíbilo,“ dodala.
„Tak já nevím, co chceš,“ vykuckal jsem už zoufale a málem se rozbrečel. „Já neumím vymyslet příběh, já neumím, neumím…“ a konečně jsem se rozbrečel.
„Ubožáku,“ řekla.
A bodla mě nožem a odešla.
Doskákal jsem k noži, který upustila, přeřezal provazy a podíval se na ránu – jenom bok, žádné orgány, dobře, jestli nevykrvácím, tak budu žít… Stáhl jsem to košilí a šel do šatny pro brokovnici.
„Ty kurvo! Ty kurvo!“ řval jsem a běžel za ní ulicí.
Nevolala o pomoc, možná stále ještě chtěla, abych ji nakonec dostal, kdo ví, možná mi to jen chtěla co nejvíc znepříjemnit, možná mě chtěla vzít s sebou. Možná bych se tomu měl taky odevzdat. Co pár kroků jsem zastavil a vystřelil. Proč se ulice neplní čumily a policajty? Proč nikoho nezajímá střelba?
Konečně zásah. Sesypala se na asfalt s broky v zádech. Ještě chrčela a lezla dál. Rozstřelil jsem jí mozek po silnici a konečně byl klid.
A spadl jsem vedle ní, dvě kulky v těle. Tak policajti tu byli, dokonce jim blikaly majáčky, akorát jsem si jich nevšiml. Nešlehl jsem si taky trochu? Neupíjel jsem z toho drinku, nezapomněl pak zavřít dobře zámek a nebyl celkově mimo? Nebo už začínám šílet? Začal jsem se tomu smát. No, vždyť já furt žiju a oni mě nemůžou dorazit, naopak, musí mi zavolat záchranku. Není tohle sranda?
A taky že jo, sanitka tu byla za chvíli, naložili mě a vyjeli jsme – byl tam doktor a dvě sestry a ještě jeden policajt, co nastoupil s námi. Dali mi nějaké kapačky a já jsem začínal ještě víc slábnout…
„Byla to policajtka v převleku na lovu Zabijáka prostitutek, ty zmrde,“ řekl policajt.
„Jo?“ podíval jsem se na něj. „To jsou věci…“

„Na tohle jsme se všichni těšili…“

A mně došlo, že mám v kapačkách jakýsi sajrajt a že ten doktor s tím nic neudělá, že ten je taky rád, jak to skončí a že mě tu prostě nechají chcípnout a možná to tak bude dobře, no a poslední představa byla, jak si doktorova dcera listuje mojí knížkou pod lavicí a brečí tajně do papírových kapesníků, to už mě napadlo asi jen tak pro úplnost příběhu.
Tak to by bylo.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Spisovatel, mrazák, kurva, rakovina a elektřina?
Beluga (4.00*), Bogina (5.00*), jagina (4.00*), Johndere (5.00*), Linda (5.00*), MARK (4.00*), Opičák (4.50*), poter (4.50*), Saia (4.50*), Saphira Lorrane (4.50*), sebustyan (5.00*), Thrawn (4.50*), Under (4.50*), vlkobýjec (5.00*), Voju (4.50*), XxxYyy (5.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1 2

Saphira Lorrane - 7. ledna 2011 23:02
Saphira Lorrane

Wow. Paráda,Luxus.
Safírka. :o)

ichiraka - 27. listopadu 2010 17:55
ichiraka

Dobrá parádička;)
Žít a nechat zemřít

poter - 24. listopadu 2010 19:10
poter

Podla mňa to bolo super :)síce viac hrám ako čítam toto bolo super :) máš odo mňa za 5* :)
Žijeme v dobe ktorá nazýva tmu svetlom.

Drag Oncave - 5. listopadu 2010 20:30
Drag Oncave

Perfektní... šílenost?
K dokonalosti mně chybělo nějaké překvapivé rozuzlení, ten konec mi nějak ke zbytku neseděl; zdál se mi příliš přímý a neuzavřený. :-| :)

K A-a: Myslím, že od "vypravěče", pokud je to v ich- formě, to nemůže vadit... vpodstatě to vypráví nějaký člověk a nevěřím, že by při mluveném projevu někdo přemýšlel nad stylistickou úpravou :D

hater 13. října 2010 20:42
Pravidla pravopisu opravdu NEjsou doporučení! Bez problémů se tak ale dají brát pravidla slohu, kterým občas prospěje úprava v rámci autorových úmyslů, snahy o navození atmosféry a v neposlední řadě také jeho cítění. Sloh může posloužit stejně, jako by se autor podepsal. :)
Český pravopis je freeware, ale v žádném případě není open source! Používej dle libosti, ale nemodifikuj ho!

Gran - 3. listopadu 2010 18:46
Gran

Btw "A bodla mě nožem a odešla." je sice takové nespisovné/hovorové (teď nevím, ale jedno z toho), ale jinak v pořádku.
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

Gran - 3. listopadu 2010 18:42
Gran

Paráda.
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

Johndere - 2. listopadu 2010 23:03
Johndere

Normálně díla nehodnotím, spíš jen hraju, ale tohle mě dostalo. Vážně perfektní, perfektní, perfektní.
Moje jeskyně http://www.aragorn.cz/herna/experiment/

sebustyan - 26. října 2010 20:50
sebustyan

Tohle mě dostalo. Já bych autora přinutil napsat celou zbírku a následně ho zřejmě poslal k psychologovi :) Skvělá práce :)
I do know your reputation. So I choose my words very carefully. You tell Harry to go fuck himself.

hater - 13. října 2010 20:42
hater

Nefrete 13. října 2010 15:33
Ano, mám na mysli pravopis :-) každý má právo na vlastní názor :-)

Amthauer - 13. října 2010 17:46
Amthauer

kucik 13. října 2010 14:31
To je zas jiná polysynteze, to není ono. Myslím dvojici, která se už na SŠ uvádí jako básnické figury - "asyndeton" a "polysyndeton" - příliš málo a příliš moc spojek. Obojí má určitou funkci, nadbytek spojek "oralizuje" vyprávění (takže to najdeš třeba u Hrabala) a taky trochu patetizuje (takže to najdeš i v Bibli), především z něj dělá ale takový jednolitější tok.

hater 13. října 2010 13:58
Pravidla vznikají z toho, jak se mluví a ne naopak, přičemž za spisovný jazyk se dnes považuje ten žurnalistický a vědecký (dříve to byl třeba jazyk dobrého beletristy). Nicméně myslím, že všichni cítíme, že v umění je možné všechno možné, tedy pokud tomu čtenář rozumí, o nějaké správnosti snad ani nemá tudíž cenu se bavit.
- What is a life devoid of strife?

Nefrete - 13. října 2010 15:33
Nefrete

hater 13. října 2010 13:58
Máš-li na mysli pravidla pravopisu, tak s tebou nesouhlasím.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

hater - 13. října 2010 14:58
hater

kucik 13. října 2010 14:31
Mno já češtině moc nerozumím, tak nevím jestli by ta debata bylo plodná :-)

Jak na mně někdo vytahuje pojmy jako polosynteze a nebo jiné podobné, tak zděšeně prchám :-)

kucik - 13. října 2010 14:31
kucik

hater 13. října 2010 13:58
O tom bych někdy třeba i rád debatoval (ač sám jsem po literární stránce pramálo vzdělaný), ale tady pro to není vhodný prostor.

O polysyntezi jsem našel jen pár kusých textů o tvorbě slov skládáním.
Básníci krve / básníci šílenství / básníci výsměchu / básníci beze slov.

hater - 13. října 2010 13:58
hater

kucik 12. října 2010 22:56
Podle mého (skromného názoru) jsou pravidla doporučení. Nejde o to psát podle pravidel, ale psát tak, aby čtenář snadno porozuměl co mu chceme říct.

Amthauer - 12. října 2010 23:00
Amthauer

kucik 12. října 2010 22:56
Já to vidím čistě logicky tak, že je několik úvodů, několik závěrů, několik prostředků... A jak jsi řekl, nemůžu dát závěr před úvod. ;)

Tomu se říká polysynteze.
- What is a life devoid of strife?

kucik - 12. října 2010 22:56
kucik

Amthauer 12. října 2010 22:32

Aha. OK. Jsem to predtim spatne pochopil. Napada me, ze z ciste logickeho hlediska (bez ohledu na obsah knih) by tam mela byt jeste permutace motivu (tedy jejich casove prohazeni). Ikdyz roman, kde divka umre na rakovinu a pote se seznami s klukem je uz trochu sci-fi. :)

Dotaz: Fakt je mozne podle pravidel cestiny napsat vetu ,,A bodla mě nožem a odešla." ?
Básníci krve / básníci šílenství / básníci výsměchu / básníci beze slov.

Amthauer - 12. října 2010 22:43
Amthauer

No jo, ten "pár" je asi následek toho, že jsem se u jedné věty zastavil a nakonec ji dopsal jinak, to je fakt. A taky je pravda, že jsem to po sobě prolétl jen zběžně, takže za to se omlouvám. :)
- What is a life devoid of strife?

Nefrete - 12. října 2010 22:34
Nefrete

kucik 12. října 2010 22:17
Já se zase nechávám příliš unést. V pohodě.:)
Určitě jsem musela něco přehlédnout a jistě jsem i řadu věcí ponechala jako "autorovu záležitost". Sice autorům ráda vracím články a pronásleduju je, aby si opravili to a ono, tady jsem to však nepovažovala za nutné.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Amthauer - 12. října 2010 22:32
Amthauer

kucik 12. října 2010 22:17
Tady jsem ti to nasimuloval, to už snad pochopíš:
http://epiza.ic.cz/add/variovani.php
- What is a life devoid of strife?

Amthauer - 12. října 2010 22:20
Amthauer

kucik 12. října 2010 22:17
Ten nadbytek "a" jsem používal skoro v celé povídce a byl to záměr.
- What is a life devoid of strife?

1 2


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog