Střípky ledu: Část první (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Střípky ledu: Část první

Autor : Ronkar   22. ledna 2011   Povídky
Postapokalyptická sci-fi povídka, která se umístila v literární soutěži Vidoucí 2010 na 8. místě. Nyní můžete sami posoudit, zda si toto místo zaslouží, či nikoli :)

Padal sníh. Vločky se pomalu snášely do nerušeného večera a něžně hladily pustou krajinu. Tam, kde dříve rostla jen prostá borovice, tam dnes tisíce stříbrných jehliček obklopily zmrzlou kůru. Všemu vládl klid, jen tu a tam se ozvalo zapraskání přetížené větve. Její ruch se skřípavě nesl do nadpozemské běloby, aby ho vzápětí vystřídalo hutné ticho. Do mlčení hvozdu se pomalu vkrádalo cosi cizího. Rušilo to meditaci lesa a navracelo čas, který jindy jako by nebyl.

Adama štípal mráz v očích a po zádech mu stékal pot. Sníh hlasitě křupal pod jeho těžkými botami a přehlušoval tak krátké krůčky Michaely i Tomáše. Stromy prořídly a muž v zimní bundě a starých džínech se zastavil. Jeho starostlivý pohled spočinul na řece před nimi, kde se široká voda skrývala pod zasněženým ledem. Adam si nepamatoval, že by kdy na tomto místě viděl proud zamrzlý od jednoho břehu až k druhému. Byl to zvláštní pohled. Studený a nevlídný. Nikde žádný pohyb, vše bylo tísnivě pusté. Nedaleko stál rozbořený most. Kovová konstrukce s kolejemi, na kterých ještě před nedávnou dobou jezdily tramvaje. Zbyla z něj už jen malá část, která z protějšího břehu trčela do prázdna jako jakýsi železný jazyk – nehybný svědek časů, které přešly a které se už nikdy neměly vrátit.

Adam měl pocit, jako by palčivá úzkost svírala jeho útroby a chtěla mu podlomit kolena. Bylo mu hrozně. Přemýšlel nad tím, kolik bolesti může člověk snést před tím, než se sesype. Než se vzdá poslední naděje. Chtěl se pohnout, ale nešlo to. Tělo ho neposlouchalo. Bylo to už tak dávno, kdy si naposledy dovolil před svými dětmi podlehnout smutku. Tak dávno, kdy nechal své myšlenky bloudit marností a zmarem, který do svých spárů pohltil svět. Co v něm zůstalo kromě bolesti? Co cítil kromě bolesti?

Ucítil zatahání za rukáv bundy.

„Tati?“ Adam se podíval na Míšu. Modrošedé oči lemované řasami na něj starostlivě hleděly z pod kapuce a chundelaté šály, která jí zakrývala ústa.

„Co je, tati?“ ptala se.

Na krátký okamžik v sobě pocítil chuť všechno jí říct. Už to dál neskrývat, shodit ze sebe to břemeno, které ho tolik mučilo. Ale to nemohl. Nemohl, protože ji miloval.

„Nic, Miško,“ cvrnknul ji hravě do nosíku a usmál se. Tvář dcerky se ale nerozjasnila. Byla malá, ale ne hloupá. Věděla, že ho něco trápí, jak by taky ne. Už celé měsíce se Adam trmácel se svými dětmi nehostinnou zemí, ale ta nejtěžší část jeho cesty právě teď začínala. Vzhlédl za řeku, kde se nad holými korunami vypínaly komíny zničené fabriky. Tam za továrnou, v prázdných ulicích města, byl jejich domov.

„Tome, poběž!“ zavolal na svého syna, který se zase někde toulal.

Adam si přehodil loveckou pušku na levé rameno, protože to pravé už toho mělo pro dnešek dost. Nabídl Míše ruku a dcerka ji vděčně přijala. Od chvíle, kdy se svět ponořil do bílého závoje smrti, to nedělal moc často. Dříve si myslel, že je to pro její dobro. Věřil, že jen tak má Míša šanci bez něj přežít. Vyrůst a s trochou štěstí snad někdy v budoucnu mít i vlastní děti. Pokud si byl jistý něčím dnes, pak jen jedinou věcí. Že Bůh není.

 

Nekrytou krajinou vanul chladný vítr a neúnavně na ně dorážel z boku.

„Vypadá to dobře,“ zhodnotil Tom pevnost ledu na řece, když na něm zkusil svou váhu. Nečekaje na povolení svého otce, už si to štrádoval po zamrzlé vodě na druhou stranu a při každém kroku rázně dupl.

„Opatrně,“ varoval ho Adam.

„Žádný strach.“

Adam syna přemýšlivě pozoroval. Byl to dobrý chlapec. Pořád zkoušel své možnosti. Jako on v jeho věku. Vždyť už mu je třináct, uvědomil si překvapeně. Jak jen ten čas letí.

„Míšo? Co tam děláš?“ povšiml si, že dcera hledí směrem k lesu.

Zkoumavě si prohlížela pětici vysokých jedlí, které byly podivně zkroucené do sebe a tvořily tak zvláštní spirálovitý úkaz. Vypadaly, jako by je před časem nějaká mocná síla vytáhla vírem do nebe, a tak dnes převyšovaly okolní stromy o mnoho metrů. V pokroucené kůře zely podlouhlé otvory z toho, jak vlákna nedokázala před silou udržet svou přirozenou formu. Vlastně už připomínaly stromy jen vzdáleně. Další z nesčetných projevů energie, která proměnila starý svět. Energie, která ho uvrhla do chaosu.

Adam si podivnou změť stromů prohlížel s neskrývanou opatrností. V tu chvíli ticho lesa prořízl hluboký, táhlý skřek. Vylekaně sebou trhl a vzal pušku do rukou. Tohle nebylo zvíře. Ne, kdepak. Byl to jeden z Nich.

„Tati?“ zaskučela slabounce Míša. Měla strach. Do očí se jí draly slzičky.

„Neboj se. Teď na nás nemohou,“ utěšoval ji. Vzal Míšu za ruku a rychle ji odvedl zpátky k vodě. Museli se dostat do města před setměním. Věděl, že v noci přijdou.

 

Atrakce zábavního parku spatřili dlouho před tím, než dorazili k železnému plotu, který areál poutě obepínal. Adam se nechtěl zdržovat jeho obcházením, proto vyšplhal nahoru a s asistencí Toma pomohli malé Michaele na druhou stranu.

Centrifuga s urvanými sedačkami, dračí kolotoče i ta stará horská dráha, na které se bál jezdit pro její stáří už jako kluk. Vše zůstalo na svém místě. Opuštěné a ponuré. Bez přítomnosti lidí působil zábavní park až děsivě, jako by dříve živé atrakce ještě více podtrhovaly svou tichostí skutečnost, že se kolotoče už nikdy neroztočí.

Nad hlavami se jim houpaly ve studeném větru kabinky ruského kola a nepříjemně skřípaly. Procházeli uličkami kolem houpaček a střelnic. Lochnesky, zvonkové dráhy, dům smíchu, ze kterého si jindy řinul nezadržitelný (a mnohdy také dost nepříjemný) chechot – nic nežilo. Vše bylo s odchodem lidí mrtvé. Jen nedaleko od autodromu s vozíky, které připomínaly hlavy růžolících zajíců, narazili na několik lidských těl. Oblečení jim skýtal jen závoj všudypřítomné běloby. Tomáš je bez povšimnutí minul, mnohem víc ho zaujaly houpačky v podobě lodiček. K těm se také hbitě rozběhl, následován svou malou sestřičkou. Ale Adam si krátký pohled na těla neodpustil a vzápětí toho litoval. Mezi trojicí těl totiž spatřil malé tělíčko novorozence. Podobných obrazů za poslední měsíce viděl až příliš mnoho.

Vzpomínal na ten hrozný hluk, který tu býval přítomen. Všude plno blikajících světel a agresivní hudby. Křepčící děti doprovázeny rodiči i ječící dívky, jež narozdíl od svých chlapců dávaly svůj strach bez ostychu najevo. Vše se tu točilo, blikalo a troubilo. Adam neměl ten hluk a shon poutě nikdy moc rád, ale přesto ho k tomuto místu táhlo tolik vzpomínek. Vždyť právě sem chodil ještě jako kluk se svým otcem a bratry. Sem vzal první dívku, kterou kdy políbil. Tady si Tomáš ve svých čtyřech letech rozbil obě kolena, když upadl na beton, pronásleduje model formule na dálkové ovládání. Vzpomínal na ty roky, kdy byl ještě chlapec. Co se s kamarády nablbnul v sousedním rozlehlém parku. Pamatoval si, že kousek odtud také stávalo planetárium. Bylo příjemné ponořit se do barevného světa vesmíru a nahlížet tam, kam obyčejné oko nemohlo nikdy dohlédnout. Víc než cokoli jiného se mu do mysli stále vracelo její jméno.

Eva.

Jeho žena, jeho život.

Bylo to pro ně zvláštní a výjimečné místo. Nejednou sem společně zavítali. V městě sice měli více oblíbených míst, kam chodili, ale k planetáriu je oba táhla vzpomínka na jejich první rande. Schůzka, která nakonec rozhodla o jejich životě. Adamovi to připomínalo dobu, kdy jim to ještě klapalo.

Když vyšli kopec, dostali se do horní části pozemku. Obešli dominantní stavbu celého areálu a zamířili ke zničené bráně. Velké hodiny na věži se už dávno zastavily, stejně jako všechny ostatní projevy civilizace. Jediným měřičem času bylo dnes slunce ztracené za mraky. Studená, bílá koule, která dávala světlo, ale teplo téměř žádné.

Srážka s vesmírným tělesem.

To bylo to první, co zaslechli z rádia. Děsivá kolize. Jediné, co se vědělo s jistotou, bylo to, že skutečně něco dopadlo do Jihozápadního Pacifiku nedaleko Vanuatu. Zničilo to bezprostřední okolí, ale spadnul–li  meteor, svou velikostí planetu neohrozil. Bylo v tom něco jiného. Informace bohužel přicházely jen kusé a zmatečné. Lidé panikařili, věděli, že se děje něco velkého a zničujícího. Vláda se snažila občany upokojit, tvrdila, že nehrozí bezprostřední nebezpečí. Ale jak se mohli lidé uklidnit, když na vlastní oči viděli, co se kolem nich dělo? Svět se měnil, deformoval se do něčeho nového – nepřirozeného. Do něčeho, co jsme dosud neznali. Nejen příroda, ale i zvířata a hlavně – lidé. Šířilo se to jako nákaza. Rychle a s neskutečnou agresí, jako nějaký virus. Zda šlo opravdu o epidemii, nebo něco jiného, to se Adam už nedozvěděl. Komunikace utichla a svět se nadobro odmlčel. Od té chvíle byli sami. Rodný kraj je už nevítal.

 „Tati, já už nemůžu,“ zaskučela Míša a Adam si překvapeně uvědomil, že za nimi dcera zůstává pozadu.

„Pojď… Ještě kousek a najdeme si nějaké tábořiště,“ povzbuzoval holčičku, ale za ruku ji nevzal.

Opustili areál poutě a před nimi se otevřely šedé ulice činžovních domů. Vraky automobilů plnily parkoviště i přilehlé silnice. Ponořené do sněžných pahorků tvořily dlouhé řetězce havárií. Snad jako by většina lidí z města nestačila před rostoucím peklem prchnout. Tak tomu bylo všude. Ve všech městech, kam si dovolil Adam přiblížit. Ne že by chtěl, ale pokud něco stálo za ten risk, pak to bylo jídlo. To ještě pořád nacházeli.

Říkalo se, že ve městech to bylo nejhorší. Snad proto, že zde žilo tolik lidí na příliš malém prostoru. Proč někteří zahynuli a jiní přežili? Kdo dnes mohl znát odpověď? Když se o kolizi šířily první zvěsti a informace, Adam byl se svými dětmi uprostřed týdenního výletu na horách. V létě je tam brával každý rok. Udělali si z toho tradici a Adam se ji snažil udržet, i když matka Tomáše a Míši s nimi už nejezdila. Věřil, že právě díky jejich výletu se vyhnuli tomu nejtvrdšímu, co přišlo. Ale byla to pouze teorie, ve skutečnosti Adam jenom hádal. Pocítili zemětřesení a náhlou změnu počasí. Zvířata se chovala divně a těch pár lidí, které ze začátku potkali, bylo stejně zmatených jako oni. A pak - pak už se lidem raději vyhýbali. Přežili nápor kolize a její transformace. Přežili mrazy, které následně zavládly po celém světě a už neodešly. Dny a noci se střídaly, a Adamovi vlastně nic z toho nedávalo žádný smysl. Držel se velmi jednoduché filosofie. Pokud dnes jeho děti přežijí, znamená to, že budou žít i zítra. Týdny a měsíce přecházely. A co se měnilo? Nic. Snad jen naděje se s každou další nocí vytrácela stejně jako odcházející život pod zledovatělou zemí. Svět kolem byl stále chladnějším místem a Adam měl pocit, jako by se teplo pomalu ztrácelo i v něm. Někdy cítil pod kůží v mase a vlastních kostech krystalky ledu, které se usazovaly v jeho těle jako nelítostní paraziti. Často, když usínal, slyšel, jak tiše chrastí v jeho útrobách, hnány krevním oběhem. Nový svět ho stravoval.

Jeho děti přežily, ale mohl to nazvat štěstím? Už dávno pro to našel jiné jméno.

V některých dopravních prostředcích ještě pořád seděli mrtví. Někdy jednotlivec, jindy i celé rodiny. Když je viděl Adam poprvé, nechápal, jak je možné, že zemřeli na místě, jako by se ani před běsnící přírodou nesnažili utéct. Nechápal, dokud neviděl. Těla násilně propojená neznámou silou. Zdeformované odporným způsobem, jako by se hmota vzájemně spojila obdobně, jako je tomu u dvou kapiček rtuti. Zanechávalo to za sebou z lidí jen neforemnou směs. Byla hrůza na to hledět a ještě horší představit si, že se to většině stalo zaživa. Mnozí tak skončili. Jenže to nebylo to nejhrůznější. Adam si dříve myslel, že když je něco mrtvé, tak je to prostě mrtvé. Zákon života a smrti. Zákon vesmíru. Jenomže ani tohle už dnes nebyla pravda. Jako by svět zešílel. Jako by Stvořitel ve svém bláznovství převrátil vše naruby, aby proměnil zákon i pořádek ve vládu nekontrolovaného chaosu.

„Kam jdeš?“ zastavil Adam svého syna.

„K metru je to tudy,“ řekl Tom a ukázal směrem k nádraží.

„My nejdeme k metru,“ upozornil chlapce.

„Ne?“ nechápal Tomáš. „Říkal si přece, že hledáme bunkr.“

„To ano - “ přistoupil k němu, „ale ten není v metru.“

„Není?“

Adam se zadíval na Míšu. Mlčky je pozorovala.

„Víš, většina lidí asi šla do metra, ale nevěřím, že by je to mohlo zachránit. Vláda měla své vlastní místo, kde by byla v bezpečí v případě nějaké katastrofy,“ vysvětlil.

„A to víš, protože jsi u vlády dělal, viď tati?“ podotkla Míša bystře.

„Jo – přesně tak,“ usmál se na dcerku a ta mu úsměv vrátila.

„Proč jsi to neřekl dřív?“ nechápal syn a zamračil se.

„Nebylo třeba,“ pokrčil rameny.

„A je tam maminka?“ ozvala se Míša.

Adam se s něhou ve tváři podíval na svou holčičku.

„Kde je teda ten bunkr vlády?“ zeptal se Tom, dříve, než stačil Adam své dceři odpovědět. Syna však ignoroval, dřepl si do sněhu a položil děvčátku ruce na drobná ramena.

„Je tam maminka, že? Jak jsi nám to říkal,“ zamrkala na něj a Adam poznal v jejích očích záchvěv nejistoty. Byla tak nevinná, tak zranitelná.

„Ano, Miško. Čeká tam na nás,“ řekl tak nejupřímněji, jak jen dokázal. Ale v duchu se zároveň zhrozil toho, že dokáže tak bravurně své malé dceři lhát přímo do očí.

„Tak, kde je ten bunkr?“ uslyšel netrpělivý hlas svého syna.

„Na kopci – nahoře nad městem,“ odvětil Adam.

„Kde na kopci? U nás na kopci?“ nedal se odbýt.

„Jo, nebylo to daleko od parku,“ odvětil Adam.

„To je blbost! Něco takového bych věděl,“ rozhorlil se Tom.

Adam měl občas pocit, že Tom je jako aprílové počasí. Někdy dokázal promlčet celičký den, ale jindy, jako například dnes, jeho dotěrné dotazy nebraly konce. Teď na svém synovi poznal, že pochybuje. Na jednu stranu ho to trápilo, na tu druhou byl ze srdce rád.

„Nikdo to nevěděl, jen ti správní lidé,“ vysvětlil Adam, „Bylo to tajné. Myslíš, že by se lidem líbilo, kdyby věděli, že se vláda bezpečně zavře v tajném podzemí? Víš co by to způsobilo za paniku? Lidé se museli schovat do metra a nemusíš být velký chytrák na to, abys věděl, že metro nemá s bezpečím nic společného. Vždyť ještě před pár lety jsme koukali na telku a viděli, co s metrem udělala řeka, když se vylila ze břehů.“

„Zatopila ho,“ řekla Míša k bratrovi, přesvědčena, že je nutné tátovi s Tomášem pomoci.

Přistoupil k synovi.

„Přemýšlej,“ zaťukal mu rázně prstem na čelo. Věděl, že to fyzické zdůraznění na syna zafunguje. Vždycky to fungovalo.

Tom se nad tím očividně zamyslel, ale nevypadal, že by mu toto vysvětlení stačilo úplně. Určitě se později znovu ozve, ale Adam se tím už nezabýval. Vzal Míšu za ruku a vedl je ulicí do kopce, zatímco se snažil na tváři zakrýt vlastní pochyby. V hloubi duše věděl, že syn něco tuší.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog