Střípky ledu: Část třetí (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Střípky ledu: Část třetí

Autor : Ronkar   22. ledna 2011   Povídky
Závěr postapokalyptycké sci-fi.

Po netvorech z noci nebylo dalšího rána ani památky. Jen tu a tam v bílém sněhu zahlédli stopy, zmrzlou krev, nebo zbytky vyhřezlých vnitřností. I když bylo nebe šedé, nesněžilo a tak se jim šlo poměrně lehce. Ulice, kterou pokračovali, se táhla asi půl kilometru do kopce a nakonec je zavedla až ke křižovatce s tunelem. Před nimi se rozprostírala pláň, kde byl dříve park s náramným výhledem na celou metropoli. Stejně jako všude jinde i zde byly stromy zmrzlé a bez života. Už nikdy neměly znovu rozkvést. Adam nemohl věřit tomu, že už je to skoro půl roku, co zde byl naposledy. Co si přijel za Evou pro děti, aby je odvezl na jejich každoroční výlet. Vše se změnilo. Už nikdy nezajde s kamarády na pivo nebo fotbalový zápas, aby fandil svému oblíbenému klubu. Už neuvidí své děti prohánět se parkem na kolečkových bruslích. A nepůjde s nimi pouštět draky, tak jak to dělávali každý podzim.

„Támhle stávala stará vodárenská věž,“ ukázal Adam směrem k rozpadlým panelákům „Chodívali jsme tam do čajovny, pamatuješ?“

Míša přikývla. Adam se snažil nevnímat její překvapení z toho, že ji dnes od rána vede celou dobu za ruku. Chtěl, aby to byl hezký den. Nalhával si, že je všechno zase v pořádku. Tak jako dřív.

„Maminka měla ráda masalu,“ vzpomínal Adam.

„Já taky,“ řekla Míša s úsměvem.

Tomáš se za nimi mrzutě táhl a nejevil zájem o společnost, dokud Adam nezamířil od parku mezi ulice.

„Jsme jen kousek od domova. Nechcete se tam zastavit?“zeptal se dětí.

„Proč?“ ozval se Tom.

První slova, která Adama napadla, raději synovi neřekl.

„Ty se tam nechceš podívat?“

„Já ano,“ řekla Míša.

„Tome?“ zadíval se na chlapce.

Syn jen pokrčil rameny. Jeho lhostejnost začínala Adama rmoutit. Přišel blíž a zadíval se mu do tváře.

Už dlouho nestříhané vlasy mu zpod čepice padaly do hnědých očí. Tváře byly pohublé, a i když měl Adam pocit, že jeho syn spí rozhodně lépe než on sám, bílou pokožku hyzdily nafialovělé kruhy pod očima. Vypadal hrozně.

„Zastavíme se tam jen na chvíli. Pak půjdeme hledat bunkr, ano?“ pravil.

 

Jejich domov ležel v druhém podlaží dříve rušné ulice. Žili tam s Evou od chvíle, kdy se dozvěděli, že čekají už druhé dítě. Adam věděl, že budou potřebovat více místa a mzda u bezpečnostní služby mu dovolovala takové místo zaplatit.

Vstupní vrata do domu dosud držela, ale plech byl na mnoha místech promačkaný, jako by do nich před časem něco naráželo zevnitř. Když Adam s námahou rozhýbal ztuhlé panty, v průchodu do dvora našli starý vrak automobilu bez pneumatik, který byl zpola zabořený ve velké trhlině v zemi. Ta se táhla podél celého průchodu až do vnitřní zahrady a na zeď protějšího domu. Oprýskaný lak stříbrné barvy už na mnoha místech nezůstal a střecha byla probořena od trosek z rozpadajícího se stropu, ale přesto Evin vůz poznal okamžitě. Srdce se mu prudce rozbušilo vzrušením. Nevěřícně přejel po straně vozu svými prsty. Bylo zvláštní, že zůstalo tady uvnitř. Asi neměla příležitost s ním ujet. Na krátký okamžik ho zalil pocit nejistoty. Co když je Eva nahoře v bytě? Co když najdou její tělo? Zamyšleně pohlédl na své děti. Ne, to je nemožné. Eva je mrtvá. Pamatoval si jejich poslední hovor až příliš dobře.

Byla v práci. Vzpomínal na její roztřesený hlas, který u něj hledal pomoc, přestože byl stovky kilometrů daleko. Slyšel z telefonu za hlasem své ženy hluk a tlumený řev lidí. Eva plakala a prosila ho, aby jí pomohl. Ta bezmoc, kterou tenkrát cítil, byla příšerná. Signál odcházel a Eva křičela. Pak už neslyšel nic. Adam si tenkrát přísahal, že nikdy nedopustí, aby stejný osud potkal i jeho děti. Aby připustil stejnou bezmoc, kterou cítil, když umírala jeho žena.

Zdi byly popraskané, ale postupovali opatrně vzhůru. Nezdálo se, že by zemětřesení zanechalo na stavbě větší škody než ty, které už viděli. Když dorazili do druhého poschodí, našli svůj rodinný byt s otevřenými dveřmi. Pomalu vcházeli do ráje vzpomínek.

Vítr nahnal do ložnic i kuchyně plno sněhu a pokryl skříně, gauč i ostatní nábytek bílou rouškou chladu. Zatímco děti prozkoumávaly staré pokoje, Adam našel ve své pracovně nepořádek. Knihovna byla převrácená a okolo se válely desítky publikací. Adam skoro zakopl o malou knížku bílé barvy. Přečetl modré písmo na přední straně: Malý princ - Antoine de Saint Exupéry. Znal tu knihu. Shýbl se k ní a zvedl ji ze sněhu. Dostala se mu do ruky za život mockrát, i když pro něj nebyla ničím výjimečná. Ale pro Evu byla. Ztěžka usedl za svůj pracovní stůl. Dřevěná židle pod jeho vahou zavrzala. Nezáleželo na tom, kam se podíval, připomínalo mu ji úplně vše. Znovu si uvědomil, že už nikdy neuslyší její zvonivý smích. Ani neucítí na svém těle její vůni a víckrát se jí nedotkne. V sebelítosti vzpomínal na jejich poslední noc. Na Eviny horké rty a chtivý jazyk, její tlumené vzdechy znějící šerem a divoce tlukoucí srdce, která bila vedle sebe. Oči mu sklouzly ke knize, kterou držel v dlaních.

Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde ...

Ta věta v něm náhle probudila dlouho ukrývaný vztek. Nenáviděl tenhle svět. Nenáviděl to, co se s ním stalo. Nenáviděl to, co z něho a z jeho dětí udělal. Že ho dohnal k té myšlence. Mrštil knihou pryč a hlava mu bezradně padla do dlaní. Proklínal Boha, protože před tím se už v hloubi duše se vším vyrovnal. Teď ho opět dostaly pochyby. Znovu přemýšlel nad tím, zda je to jediné správné řešení. Bylo mu do pláče. Jaký otec mohl vychovávat své děti ve světě, ze kterého se už veškeré lidství vytratilo? Pro svět není naděje. Nikdy nebyla.

„Tati?“

Zvedl malátně hlavu. Ve dveřích stála Míša s Tomášem.

Urychleně si otřel oči.

„Co je ti?“ ptala se dcera.

Předstíral, že nic.

„Něco jsme našli,“ řekl Tomáš.

Dovedli ho na balkón, kterým nahlédli do společného dvora několika sousedících domů. Tomáš ukázal na protější budovu, ve které byla velká trhlina. Uvnitř i okolo ní Adam zaregistroval pohyb. Bylo to podobné velkým kořenům nějaké rostliny tmavě modré barvy s odstíny žluté a fialové. Adam nic podobného ještě neviděl. Prakticky se to nehýbalo, ale došlo mu, že původcem prasklin v okolních budovách nebude zemětřesení, ale právě tato věc, která z neznámého důvodu prolézala útroby budov.

„Co je to?“ byly zvědavé děti.

Neodpověděl, ale věděl to moc dobře. Byla to budoucnost. Budoucnost bez lidí.

Rozdělali oheň a poobědvali v kuchyni u stolu. Fazole zasytily, i když byly chuťově odporné. Adam pak nožem otevřel nedočkavým dětem ananasovou konzervu. Už neměl důvod šetřit. V plechovce bylo jen sedm kousků sladkého ovoce. Dal Tomášovi a Míše po třech, a sám si vzal jen jediný. Šťávy se s chutí napili všichni. K překvapení dětí pak vytáhl ještě zbytek tabulkové čokolády, kterou měl u sebe už velmi dlouho a schovával ji na později.

„Nebude nám chybět?“ ptal se váhavě Tom, když mu Adam podal jeho kousek.

„Ne, dneska večer už budeme všichni v bezpečí,“ odvětil jim s úsměvem.

Po dlouhé době v teple a s plnými žaludky odpočívali na gauči. Míša chtěla, aby jí otec přečetl nějakou knížku a i když Adam mžoural očima, protože je hlídal celou noc, souhlasil. Michaela donesla knížku s nehezkým obrázkem koně na přední straně. Jmenovala se Mio, můj Mio. Adam začal číst. Míša milovala, když jí četl táta. Nebývalo to často, ale měla ráda jeho hluboký hlas, klid a jistotu, jež v něm cítila. Příběh vyprávěl o malém chlapci, který žil u pěstounů ve Stockholmu. Teprve po příchodu do divukrásné země svého otce se dozvěděl, že se jmenuje Mio, je královským synem a čeká jej nebezpečná cesta do ponuré Země na konci světa, v níž vládne hrozný rytíř Kato. Adam přejížděl řádky pomalu a rozvážně. Knížka se četla téměř sama a Adam věděl, že jako všechny pohádky i tahle dopadne dobře. Tomáše ale příběh nebavil.

„Jestli chceš, jdi se kouknout po domě, třeba najdeš něco užitečného,“ navrhl mu a syn bez delšího protahování souhlasil.

„Tome,“ zavolal ho, když už stál mezi dveřmi, „dávej pozor a nechoď nikam, kde je tma.“

„Nejsem blbej,“ odsekl a zmizel jim z očí.

„Čti dál,“ vyzvala ho Míša, která mu ležela po boku a hlavou se opírala o jeho velká ramena.

„Už nemůžu, Miško,“ řekl, když slyšel jak se syn rozběhl do schodů na chodbě a jeho kroky utichly někde ve třetím patře.

„Jsem unavený,“ pravil a odložil knihu stranou.

„Já taky,“ zašeptala a přitulila se k němu ještě víc.

„Já vím, zlatíčko. Vím to.“

Objal ji.

„Brzy bude líp,“ hladil ji po vlasech.

„Miluju tě, broučku,“ zašeptal jí do ucha, když zavřela oči.

Usnula brzo. Adam ji opatrně a pomalu položil vedle sebe na gauč, aby mohl vstát. Tomáše slyšel, jak někde nahoře šramotí nábytkem. Hodnou chvíli tam jen tak stál a pozoroval ji. Byla to nejkrásnější, co mu Eva dala. Jen díky ní se dostal tak daleko. Když se konečně odvážil pohnout, oči se mu zamlžily. Rozepnul zip bundy a sroloval ji mezi rukama tak, že z ní udělal polštář. Pohladil spící dcerušku po tváři. Pak bundu pomalým, ale jistým pohybem přitiskl na její obličej. Míša s sebou v probuzení cukla. Pevně se zapřel kolenem o pohovku a vší silou zatlačil proti zakryté hlavičce. Dcera se pod jeho surovým náporem zmítala. Snažila se vysmýknout, ale byla proti němu slabá, slaboučká jako ptáče, které se nemůže samotné ubránit predátorovi. Dusila se, ale Adam nepolevil. Slyšel její tlumený křik. To zoufalé volání bylo strašnější než všechno, co na té dlouhé cestě zažil.

Tati! Tati!

Trvalo to dlouho. Hrozně dlouho, až měl Adam pocit, že to hrůza snad nikdy neskončí. Svaly holčičky nakonec přece jen polevily a Míša přestala klást odpor. Zatímco jí i nadále bránil v nadechnutí, na bundu dopadaly jeho těžké slzy. Věděl, že už je mrtvá, ale ani pak se nedokázal hodnou chvíli pohnout. Když bundu konečně roztřesenýma rukama zvedl a spatřil její tvář, ramena se mu chvěla.

Zabil ji. Zabil svou dcerku.

Pane bože!

Opravdu to udělal.

Zavrávoral a klesl zhrouceně na kolena vedle gauče. Chytil pevně ruku Míši do dlaní a zalykal se slzami.

Ach, bože. Právě jsem zabil své dítě!

Chvěl se, tiše sténal, zatímco se mu svíravě zvedl žaludek a donutil ho dávit. Když křeče opadly, znovu se posadil vedle mrtvého dítěte. Nevěděl, jaké je zemřít zadušením, ale byl si jist, že je to bolestivé. Věděl, že Míšu mučil. Jak to jen mohl udělat? Teď si vyčítal, že to neprovedl jinak. Proklínal sám sebe, že nezvolil jiný způsob. Ale bylo už pozdě. Míša byla mrtvá a on byl ten, kvůli komu před smrtí trpěla.

„Odpusť mi,“ zašeptal a brada se mu při tom třásla.

Někde z domu se ozvala rána, jako by se rozbilo sklo. Tomáš, uvědomil si Adam. Nic neslyšel. Provedl to tiše. Tak, jak to od začátku plánoval. To bylo teď hlavní. S tím nejvyšším úsilím našel sílu vstát, otřít si ústa i tváře a znovu si navléci bundu. Ruku, která přepadla z gauče, něžně nadzvedl a uložil na pohovku podél bezvládného tělíčka. Vytáhl z kapsy svůj revolver a ujistil se, že jsou v něm náboje. Pak zbraň vložil do kapsy bundy. Teď už nebylo cesty zpět. Musel to dokončit.

Tomáše našel ve třetím patře. Krčil se u země zády k němu.

„Slyšel jsem nějaký hluk,“ řekl Adam ve dveřích bytu.

Tom se k němu překvapeně otočil. Dřepěl na zemi mezi střepy.

„Našel jsem zrcátko, ale když jsem ho chtěl sundat ze skříně, vyklouzlo mi,“ pravil mrzutě a shlédl zpátky k rozbitému sklu.

„Proč jsi ho chtěl sundat?“ ptal se Adam, když k němu vykročil.

„Třeba by se Míše líbilo,“ odvětil zamyšleně a zvedl jeden z roztříštěných kousků, „Holky se na sebe vždycky rády dívají do zrcadla, ne?“ dodal rozumně.

Adam vyhlédl balkónem, kterým bylo vidět šedé nebe. Venku znovu začal padat sníh.

„Je to tak dlouho, co jsme byli naposledy na rybách,“ řekl zamyšleně Adam.

Tom neopověděl. Místo toho zvednutý střep zahodil, aby se podíval po nějakém lepším.

„Pamatuji si, že jsme nic neulovili,“ pokračoval.

„Protože jsi nikdy nebyl dobrý rybář,“ odvětil mu syn.

Adam se při té poznámce skoro zasmál a najednou mu vlastní pobavení přišlo hrozně morbidní. Tomáš ho už dál nevnímal a nebo dělal, že ho nevnímá.

„Tvá sestra v tobě měla vždy oporu, Tome. Stejně jako já.“

Syn mlčel.

„Vždy jsem na tebe byl pyšný.“

Teprve teď chlapec strnul ve svém počínání. Adam věděl, že tato slova toužil slyšet jeho syn už dávno. Sám netušil, proč to dříve bylo tak těžké říct.

„Mám tě rád, synku,“ položil mu něžně ruku na rameno.

„Já tebe taky, tati,“ řekl Tomáš, aniž by se na něj podíval, ale Adam z jeho slov konečně cítil vřelost. Dojalo ho to.

Zbraň mu přišla nesmírně těžká, stejně jako pohyb, který s ní učinil. Když mu vpálil kulku do temene hlavy, nedokázal zavřít oči.

Hleděl na mrtvé tělo Tomáše a zhluboka vydechl. Chlapec se nehýbal. Alespoň Tom zemřel rychle a bez bolesti. Pro jistotu měl ve zbrani více nábojů, kdyby snad omylem nezabil napoprvé. Byl vděčný, že zabil.

Bunkr vlády.

Někde v koutku vlastní duše chtěl té lži věřit. Opravdu chtěl, ale bylo to absurdní. Nikdo nepřežil. Lidská civilizace padla a už nebylo kam jít. Svět už nepatřil lidem.

Patřil Jim.

Adam pomalým pohybem znovu natáhl kohoutek. Ruka se mu roztřásla. Zalykal se bolestí nad ztrátou i vztekem. O vše přišel. Všechno mu vzali. Nezbylo mu nic. Vložil chladný kov zbraně do úst. Slzy mu tekly po lících. Vnímal vlastní nitro, ve kterém už necítil proudící krev, snad i srdce se zastavilo. Zamrzlo. Střípky ledu ho pohltily. Zavřel oči. Nebál se smrti. Nebál se pekla. Peklo totiž už zažil.

Stačí jen zmáčknout, udělat ten jediný pohyb.

Po spánku mu stekla kapička potu.

Miluji vás.

V tom okamžiku, kdy už mačkal spoušť, zaslechl zvuk, který ho přinutil oči znovu otevřít. Povolil kohoutek revolveru. Zvuk přicházel zvenku a Adam ho slyšel velmi zřetelně. Slyšel motor, a ne jediný. Bylo jich víc a blížily se k němu. Ruka se zbraní váhavě klesla k boku. Adam se z posledních sil, které mu zbývaly, dotrmácel k oknu.

Tam, v bílých závějích všudypřítomné zimy, spatřil konvoj sněžných buldozerů, které s námahou prorážely cestu armádním džípům. Na tatrovkách se vezli vojáci. Tam dole Adam spatřil mezi padajícími vločkami nejkrutější výjev svého života. Přicházející naději – naději, kterou ztratil. Naději, která patřila umírajícímu světu, ale už ne jemu.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Ronkar - 23. ledna 2011 00:30
Ronkar

hater 22. ledna 2011 23:35
Děkuji, pekné :)
Věř snům. Věř svému srdci a věř svému příběhu. (Neil Gaiman)

hater - 22. ledna 2011 23:35
hater

Vždy mně trochu zamrzí, když sem lidi dávají věci zveřejněné i jinde. Oč je to lepší než odkaz v profilu uživatele?

Druhá věc, která mně mrzí je, když si je autor vědom toho, že něco není úplně tak jak by mohlo, obdrží kritiku, ale nechce to upravit. Což velmi pochopitelně souvisí s tím, že už to bylo zveřejněno jinde. Dvě různé verze téhož jistě nejsou úplně košér :)

Text to není špatný, můj celkový dojem je, že to je takové neuspořádané. Přestože tu je souvislost mezi jednotlivými scénami, tak k tomu, abych uvěřil závěru mi ještě dost chybí. Máme tu popis apokalypsy, něco se stalo, nevíme co přesně, jen že je to divné. Hlavní hrdina s tím bojuje, ale po půl roce je na pokraji sil. V naději nevěří a podle toho jedná. Příliš pozdě zjistí, že naděje přecejen existuje.

hater - 22. ledna 2011 23:31
hater

Ronkar 22. ledna 2011 22:41
lepší?

Ronkar - 22. ledna 2011 22:41
Ronkar

hater 22. ledna 2011 22:19
Rozumím, to je v poho, jen bys u toho neměl veřejně prozrazovat pointu, ne?
Věř snům. Věř svému srdci a věř svému příběhu. (Neil Gaiman)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog