Strom s vědomím (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Strom s vědomím

Autor : Sihája   8. června 2008   Povídky
Mají stromy vědomí? Kdo ví...

Stojím uprostřed zahrady, vítr hladí mé listy. Stojím tu už hodně dlouho, mnohem déle, než by kterýkoli člověk mohl spočítat... Už spoustu věcí se tu vystřídalo, spoustu lidí vzhlíželo do mé koruny... Ale jen jeden mi uvízl v mysli, pouze na jednoho čekám, vyhlížím jestli nepřijde, jestli se nedotkne svýma živýma rukama mé chladné kůry... Všechno kolem mě se točí strašně rychle... Mnoho jiných stromů bylo poraženo, mnoho jiných někdo vysázel... Jenom já se neměním, snad jen počet letokruhů v mém nitru stále narůstá... A je to jako kdyby nikdy neměl skončit... Vlastě chci, aby nikdy neskončil... Chci abych tu mohl stát věčně, aby člověk na kterého pořád čekám se mohl navždy kochat pohledem na mě, aby usedl u mého kmenu s knížkou v ruce a mohl nerušeně odpočívat... Nachvíli se zasním... Myslím na jeho úžasné oči, které zkoumají mé "tělo", na jeho ruce které se chytají mých větví a díky kterým se vyšplhá až do mé koruny... Stýská se mi... Pak jako bych procitl... "Rozhlédnu" se a uvidím toho, na kterého tak čekám... Přichází, v očích ten úžasný pohled, říkající, jak mě rád vidí, že je šťasten že ke mně může přijít... Ale já neznám žadný způsob jakým mu dát najevo, že jsem rád, že přišel... Jenom na větřík zavolám, aby rozpohyboval mé "ruce" - větvě, prohýbající se pod zeleným listím které mne zdobí... Přijde až ke mně a já ucítím ten úžasný dotyk jeho rukou které hládí mou "kůži"- tvrdou, studenou kůru, která však pod jeho rukama jako by ožívala, tepe v ní neuchopitelný život, který může ucítit právě jen on... Usedne pode mě a otevře knížku... Jsem tak šťastný! Vítr si pohrává s mými listy, hladí mě na "těle", stejně jako mě tento člověk dokáže pohladit na duši... Usínám...

Probudím se a "podívám" kolem. Začalo se stmívat... A hle, u mého kmenu stále sedí "můj" člověk... Vypadá to, že usnul... Knížka je položená vedle něho a když dávám pozor, slyším jak slabě oddechuje. Zafouká vítr... Člověk se s trhnutím probudí a první jeho pohled padne na mě... Usměje se. Poté se zvědne, sebere knížku. Naposled se na mě s láskou v očích podívá a odchází... Vidím ho, jak se vzdaluje a doufám, že se brzo vrátí...

Už dlouho u mě nebyl... Jsem strašně smutný... Nevím, kam se poděl... Každý den stále zoufaleji vyhlížím jeho příchod a stále větší je mé zklamaní, když se neobjeví... Už to trvá několik dní... Právě je večer, setmělo se... Dneska nevyšly žádné hvězdy... uvědomím si. Nebe je zatažené, hromadí se na něm stále víc mraků... Náhle zahřmí... Na nebi se objeví blesk a šlehne jako bič... Začíná pršet. Velké kapky dopadají do mé koruny a přesně vystihují moje pocity... Nebe je hodné... napadne mě. Pláče místo mne... S neklidnou duší a smutkem v srdci usínám...

On za mnou přišel! Šťastný to den... Přišel, ale choval se zvláštně... Objal mě, a dlouho se smutně díval do mé koruny... Když odcházel, uviděl jsem že pláče... Naposled se otočil - a rozběhl se ke mně zpátky. Znovu mě objal, plakal do mé kůry a já nevěděl, co si mám o tom myslet... Stalo se něco? Udělal jsem snad něco spatně? Chtěl bych znát odpověď...

Už tady není... Jeho chování mi dělá starosti... Copak se mu asi stalo?

Slyším kroky... Ale nejsou to lehké kroky "mého" člověka - přítele. Tohle je víc nohou, dupou, řvou a blíží se ke mně! Pak je uvidím... Jsou to zlí lidé! bleskne mi. Někteří z nich nesou sekyry... Co s nimi chtějí dělat? pomyslím si... Koho jdou dneska porazit? Blíží se stále ke mně... Už rozeznávám jejich zlé obličeje, smějou se na mě a pohazují skyrama... Co jsem udělal... Pak najednou přijde šok. Cítím nárazy na své "tělo". Cítím, jak trhají, jak mě ničí... Nárazy přichází z veliké dálky... Jsou stálě slabší... Už jen posledním kouskem vědomí si uvědomuji, že mizím... Vzpomenu si na svého přítele... Vzdaluje se mi, vidím ho ve vzpomínkách jak mě hladí... A pak je konec. Nic necítím, ani bolest, ani smutek... Nejsem.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Sihája - 8. června 2008 20:38
Sihája

Amthauer 8. června 2008 11:47
Děkuji za hodnocení, snad se příště zlepším... :)
Ten, kdo se podrobuje, vládne. Vrba se podrobuje větru a vede se jí dobře - až jednoho dne z ní je mnoho vrb. Hráz proti větru.

Amthauer - 8. června 2008 11:47
Amthauer

Než se budu věnovat dílu samotnému, podotknu, že ve třetím padě, tedy "ke komu jdu, komu to dávám, komu věřím apod." se píše "mně" - téměř všude to zde bylo chybně. Zájmena vztažná, jako "který, co, jež" uvozují většinou vedlejší větu, takže před ně píšeme také čárku.

Výhodou této orální prózy dlouhých souvětí je, že dynamicky plyne a dobře se čte, zrovna tak bych ale mohl číst dummy text, protože jsem se nedozvěděl takřka nic nového. Nemůžu se zbavit dojmu, že dílu něco chybí - buď jakási epika, propracování vztahu či úvah, a nebo, má-li to být spíše lyrické, neškodilo by trochu básnického uvedení do prostředí, atmosféry atd. Rychle plynoucí úvahy stromu sice celkem fungují, ale viděli jsme něco podobného už hodněkrát, a chybí v tom cokoliv jedinečného, jakýsi unikátní podpis autorky.

***
- What is a life devoid of strife?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog