Stvoření světa (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Stvoření světa

Autor : Kubka   19. května 2010   Poezie
Moje první něco, co se rýmuje :) Od neznámého barda z dosud nedodělaného světa.

Zprv všude jen nicota bez konce,
žádné světlo, žádný zvuk,
pak odkuds vítr zavál lehounce,
a ozýval se srdcí tluk.

Tmu roztrh vítr na cár,
a zničehonic tu světlo bylo,
i zrodilo se bohů pár,
jenže špatně by se jim tu žilo.

Bakharsis, mocný a silný magie duch,
taky Mardos, stařec a času pán,
napínajíc svůj dobrý sluch,
slyší Hartii, kterou život je rozdáván.

Dívka sedí, slzy roní,
že žal těžký trápí ji,
že velká samota je kolem ní,
a to nenechá ji v pokoji.

Pojednou ze slz nohy pučí,
pak hruď a paže bledé,
a černé oči z pod obočí,
sledují bohy okolo sebe.

To Shaksha, posel smrti,
ze slz Hartiiných ožila
„Drahá sestro, vděčná jsem ti,
za to, že jsi mne stvořila“.

Těžko se Hartii slov hledá,
nemůže tomu uvěřit,
dokonce mohla by třeba
něco dalšího vytvořit?

I navrhla svůj nápad ostatním,
ti nadšeně s tím souhlasili,
a společným úsilím
Zeměplochu vytvořili.

Však ta plochá je jak zrcadlo,
bez barvy i života,
a Mardos křičí: „Co nás to napadlo?!“
Bakharsis jen tiše blekotá.

„Potřebujem pomoc další,
už nemám na to dosti sil,
při tvoření desky naší
velmi jsem se unavil“.

Ostatní též to vzdávají
a začínají síly skládat,
rukama přitom mávají,
a nechávají se Mocí ovládat.

Náhle čtyři obři objeví se,
jeden hrouda země, druhý vzduchu vír,
ten z ohně, když rozpálí se,
muž z vody mírní jeho řádění.

Co tu vlastně mají dělat,
k čemu byli stvoření?
Musejí se o Zem starat,
obři, Živly nazvaní.

Hory rvou a doly tlačí,
řeky tvoří a plní jimi moře,
a je hotovo, snad to postačí,
a volají ty nahoře.

Bohové, vida novou Zeměplochu,
nešetří šťastným úsměvem,
i tak však mrzí je trochu,
že Země bez života stále jen.

Kdo však život stvoří?
Bohové už část sil pozbyli,
snad ne ti čtyři obři?
Ti už by se zlobili.

„Samá práce, chceme klid,
mohli byste nám ho dát?
Ne nás prací umořit
a sami jen nečině stát!“

Nic než čekat nezbývá,
až se síla obnoví,
avšak jak čas ubíhá,
stále se nic nerodí.

Žádná síla – žádná zvěř,
ani jiní obyvatelé,
ale přijde čas, to mi věř,
a čekání bude ukončené.

„Naše děti stvoří lidi,
my už toto nezvládnem,
nebojte se, moji milí,
děti zaplní tu zem.“

A tak vskutku za chvíli,
bylo tu zas bohů víc:
Dorli, Noa, Garadis a Quili,
Kupot, Lalina a Cinta s Inderis.

Tito bozi lidi učí,
jeden staví, druhý hojí,
zpívat o tom, jak moře hučí,
a že zlý sám sebe se bojí.

Takhle vznikla tato zem,
na které se nám tak líbí,
a která patří tvorům všem,
na to berte ohled, lidi!

Další články v kategorii Poezie:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Kubka - 23. června 2010 07:19
Kubka

Dík za kladné hodnocení :)

Je to můj první útvar, který se rýmuje, má trochu hlavu patu, a je takový dlouhý. Takže jsem ani nečekal, že by mohl být úplně vypilovaný, co se rýmů týče. Když teď na tím přemýšlím, tak by se to tam ty Tvoje rýmy hodily víc.

A je to opravdu složené čistě k ochucení světa DrD.
"Jsem sám sobě katem: Schizofrenik, sdílím lebku s psychopatem."

Yakaman - 22. května 2010 14:28
Yakaman

Hezká říkanka o tvorbě světa. Je-li to ku zpestření RPG hry, pak nemá chybu.

Ač nejsem básník, dovolil bych si malé návrhy ke zlepšení:

*Tmu roztrh vítr na cár*
- dal bych: Tmu roztrh vítr v cár

*že velká samota je kolem ní*
- to mi v rýmu nezní, lépe zase zkrátit: že velká samota je kol ní

*za to, že jsi mne stvořila*
- a zase to samé: za to, že's mne stvořila

*a nechávají se Mocí ovládat.*
- co třeba: Mocí nechávají se ovládat.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog