Světlo naděje - Skrytá hrozba ( 1. kapitola) (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Světlo naděje - Skrytá hrozba ( 1. kapitola)

Autor : Allizea   13. prosince 2007   Povídky
Ehm, takže...tohle bych chtěla věnovat třem lidem-Jackie Decker, prtž tohle mělo být do její soutěže, kterou jsem bohužel vzdala. Potom Annoxovi, který mě k tomuhle dokopal a pak Amthauerovi, prtž zvládnul opravit moje příšerné chyby, takže díky :-D

Připadalo mu, že padají hvězdy. Rozhlížel se kolem sebe a neviděl nic než ta světélka, která pro jiné byla nadějí, ale on věděl, že jsou to duše těch, kteří právě zemřeli.

Několik dní před zimním slunovratem. Sněhu bylo stále víc a víc.

Sněhové vločky krouží pustě vzduchem a Lizariovi se chce plakat čím dál víc. Potůčky slz, jež mu kolují po tváři a nechtějí se jen tak ztratit. Na strništi, které se pyšní na jeho bradě se vždy vytratí a už je nikdy neshledá. Je mu hanba. Natolik znechucen, tolik podrážděn myšlenkou, která se stále opakuje.

„Jsi bastard!“ vykřikl a pak se ztratil z jeho očí, rozplynul se jak obláček páry po dešti.
Už pro něj neexistuje. Otec, kterého doteď miloval, mu sdělil tu novinu, jenž mu způsobila takovou bolest, stejně tak bolestivou jako kdyby se ostrá dýka prohnala jeho srdcem. V hrdle cítil sucho a viděl temno před očima. Celou tu dobu byl považován za následníka trůnu, ale teď už i on sám věděl, že mu to jeho hrdost nedovolí.

On, Lizarius, který měl jméno mocnější než si kdokoliv v této době myslel. Než si mohl někdo uvědomit.
Velitel obrovských armád, ve kterých byl sám už odmalička vycvičen. Někdo, kdo vyhrál bezpočet válek a tolikrát zachránil svojí zemi. Mnoho diplomatických cest, které podnikl a přitom on si dřepěl v teple na zadku.
A on - Varigar. Někdo, kdo se mu do teď, do jeho dospělosti, vydával za otce. Kdy dobyl tolika válek a skoro pokaždé úspěšně. Kdy ho mnohokrát zachránil před krachem a vždy se ho zastal, když se lidu nelíbilo jak činí. Tak on se mu takhle odplácí za jeho věrnost, že ho natolik zahanbí přede všemi. Před celým dvorem.

Pomsta.
Ach, ta sladká, pomíjivá pomsta.
V očích je nenávist. Ruce sevřené v pěst. Mnoho myšlenek množících se v hlavě, ale jedno ví jistě: je zhnusen. Lítost a zároveň nenávist, která mu koluje v krvi.

Mnoho roků, kdy jsem tomu muži říkával „ otče“ a teď bych mu nejraději plivnul do tváře.
A pak moje matinka,

„dej jí, Bože, klidu,“ ještě se rychle obrátí k bohu než svoje myšlenky zaměří tímto směrem.

...moje matinka je mrtvá a on teď zneuctil její památku, ubožák. Zabiji ho!

Křičí mu jeho podvědomí a on začíná té chuti přicházet na kloub.

Ano, zabil jsem už tolikrát, ale tohle…Tohle je něco daleko jiného. Musím to dokonale promyslet. Promyslet jeho smrt, tak bolestivou, že mě bude prosit na kolenou, abych ho už dál víc nemučil. Aby už dál nemusel snášet tu bolest, kterou mu dopřeji a zároveň oplatím.

Jeho rozhodnutí je pevné. A ještě dnes se vydá za svým přítelem Augustem, jenž je druhým nejdůležitějším velitelem armády, samozřejmě až po Lizariovi.
Za nimi vojáci jdou. Vidí v nich vítězství, ale především jim bezmezně věří. A oni zase věří jim.

***

„Cože udělal?“ rozlehne se rozzlobený křik domem, jenž se nachází přímo za cvičištěm vojáků a jejich obydlími.
„Ano, slyšel jsi dobře,“ hlas je tichý, snaží se být klidný, ale není to vůbec jednoduché. Vše v Lizariovi řve po odplatě.
„Co s tím hodláš udělat?“ optá se opět ten hlas a konečně v přítmí místnosti na něj dolehne kapka svitu z lucerny. Je pohledný. Silný, jak se na správného vojáka a vojevůdce sluší. Ale je na něm znát mnoho let bitev. Tvrdá tvář, která nenajde pokory, stejně jako u Lizaria, avšak ta jeho byla dosud natolik hýčkána, že nebyla tolik poznamenaná.
„Mnohé, příteli,“ na malý moment se odmlčí, „víš, chci se pomstít a ty jsi mou jedinou nadějí jak toho dosáhnout,“ upřímnost v hlase je až pokořující, pevný pohled, jež Augustovi věnuje.
„Jak ti mohu pomoci? Vždyť ty víš, že bych za tebe ruku do ohně dal. Život za tebe položil. Řekni mi, oč žádáš? Věř, že ti rád vyhovím. Ať to znamená cokoliv.“ Odhodlání pomoci příteli, aniž by zvažoval rizika, která se mu tím otevírají. Zaslepen věrností, kterou nakonec stejně zradí.
„Příteli, nadejde čas, kdy ti svoje plány bez váhání řeknu, ale teď musím své kroky dobře promyslet,“ usměje se a poplácá Augusta po rameni,
„Kam vyrazíme dnes? Jaký nevěstinec to bude tentokrát? Neříkej mi, že si dnes nechceš zašpásovat s nějaký děvčetem?“ řekne věcně, přestože se tam sám těší jako blecha. Je to tu normální. Bohatí sousedé se tam setkávají běžně, aniž by jim bylo líto, že svým paním zahýbají.
„Hm, nevím. Dnes to nechám na tobě,“ odvětí Augustus nepřítomně.
Myšlenky nad tím, co se asi v brzké době stane. Co má asi Lizarius v plánech. Přemýšlí, ale stále mu nedochází, čím by mohl natolik ublížit svému otčímovi, a proto to už raději nechá plavat. Ani si neuvědomuje, že už prošli mnohými ulicemi a až po delší době se nakonec zastaví v jedné uličce, před červenými dveřmi, jež je tak lákají.
S lehkostí dveře otevřou. Nával sladké vůně, která z místnosti chrčí je však příjemná. „Mamá“ je přivítá s radostí, vede je do jedné z místností jako čestné hosty. Není divu, byli tu už tolikrát a stále sem chodí zas a znovu. Možná to není jen náhoda. Možná to má nějakou spojitost s jistou dívkou, která Lizariovi utkvěla v hlavě.
Tak jako vždy si objednají každý dívku, Lizarius tu stejnou jako vždy, do pokoje víno a nakonec se po točitých schodech vydají nahoru.
Barák je to pěkný, z venku trochu omšelý, ale zevnitř radost pohledět a dívky… radši nemluvit, jak s nimi jsou páni spokojení.

Dveře pokoje se otevřou s radostí v očích. S pocitem, který mu omamuje smysly. Každý kousek jeho těla se chvěje. Pocit laskavosti a pokory. Takový, který mu tělem projede a nechce ho opustit. Příjemný, a tak hřejivý.
„Dobrý večer,“ řekne tiše dívka, která prožívá to samé, ale nedokáže pomyslet na to, že by to mohlo být vzájemné. Neví, že Lizarius cítí k ní něco nepopsatelného. Myslí si, že je s ní natolik spokojený, a proto si ji neustále vybírá, ale pak přijdou otázky, proč se jí mnohdy ani nedotkne. Proč celé hodiny jen sedí v křesle a hledí na ni. Mlčí, nic neříká - jen ji tiše pozoruje.
„Krásný večer, má krásko,“ touha se jí jen dotknout je stále naléhavější, ale neodvažuje se. Nemá odvahy k ní dojít a té krásy se dotknout.
„Meliso, srdíčko moje, jak si dnes strávila den?“ zvědavost v hlase mu omylem vyklouzne. Chce se chovat, tak aby nic nepoznala.

Jsem jen ten, který jí za společnost platí. Nic víc, nemůžu doufat, že by mě...

Raději zaplaší své myšlenky, aniž by je nechal dojít svému konci.

Je zmatený, však náhlý nával chtíče zmocnit se jejího těla ho přemůže, aby už žádnou odpověď nečekal. Chtivé kroky, dech těžko se deroucí z plic. Potřebuje cítit její rty, potřebuje cítit ji. Až když ucítí sladkost jejích rtů, když prstem přejede po její tváři - vjede jí do vlasů. Až poté se konečně nadechne a spadne z něj těžkost, přijde uvolnění.
Tak jako on reaguje ona. S návalem tak dlouho potlačovaného pocitu se proplétají v obětí mezi sebou. Dotyky se uspokojují a rty v harmonii s návalem citů splývají, občas přeskočí jiskra, která dodá vášni na velikosti, ale místo, aby se věnovaly jí, pozorně zkoumají jak nejrychleji toho druhého vysvléct z oblečení. Dívenka toho na sobě sice moc nemá, ale i pořádně zavázaný pásek u skoro průhledného župánku, tak hebkého jak líbezné křídla motýlí dá zabrat rozvázat.
Avšak, když ten kus hedvábí z dívky spadne, jako by se rozplynul. Pohled na její nahé tělo ho ohromí natolik, že zůstane jen tak sedět na posteli a hledí jen na její dokonalé obrysy.
„Na, co tak koukáš?“ zeptá se s obavou, že není spokojen. Je nervózní, ruměnec na tváři se už nezapře. Tělo se jí očekáváním lehce chvěje.
„Jsi nádherná,“ vydechne muž těžce. Nemá slov, aby popsal tu krásu, kterou má před sebou. Aby popsal svoje pocity, které teď cítí: „Prostě dokonalá,“ dodá ještě než jí znovu políbí, ale jen lehce, aby ho začala opět vnímat. Má chuť se jí už konečně zmocnit, ale neodváží se toho. Chce ji hýčkat. Chce, aby ho prosila o to, aby ji už uspokojil.
Lehce se přišoupne blíže k ní, prsty přejíždí po ruce výš a výš. Až dojdou k její tváři, kde prsty pohladí hebkou tvář, smyslné rty, které trochu pootevře. Neví, co čekat. Co na ní asi tak chystá?
Ruka směřuje dál, kde pročísne prameny vlasů, tolik příjemné na dotek. Jejich vůni cítí už z toho kousku, co jsou od sebe. Ale oni chtějí víc než jen její tvář. Směr se v momentě změní na opačnou stranu…dolů. Přejedou po bradě a najednou se objeví na hrudníku, chvíli váhají, ale poté, co mu dívka dodá odvahy přímým pohledem plného očekávání neváhá a lehce se dotkne jejich ňader. Chvění obou těl zesílí, nedá se ovládat. Zvolí raději pohodlnější pozici, aby se mohli navzájem lépe dotýkat. Lizarius si pokorně položí na měkkou postel svojí dívenku. Umístí se pohodlně. Tak, aby měl přímý výhled, lehne se přímo vedle ní. Ruku stále na pravém ňadru. Najednou jakoby se zasekl, nevěděl co dál, přestože přesně ví, co ženu dokáže uspokojit. S váhavostí začne ve své dlani ňadro mnout. Líbí se mu to a jí se to líbí ještě víc, ale nespokojí se s tím. Nadále pokračuje, občas ruku vystřídá, aby jedno z ňader neošidil. Avšak po chvíli ho napadne lepší nápad. Roztáhne jí nohy od sebe, z její strany nechápavý pohled, avšak on si jen pohodlně mezi ně lehne, tak aby se jí mohl věnovat. Když už pohodlně leží, s úsměvem skloní hlavu nad tím skvostem, který se jí vyjímá na hrudi. Jazýčkem se nejdřív lehce dotkne bradavky, která ihned ztvrdne, a tak pokračuje dál až uslyší její přerývající dech, jenž upozorňuje na její spokojenost. Pokračuje v hrátkách; špičkou jazyka objede bradavku, obě mezitím vystřídal směřujíc nakonec s jazykem níž. Na bříšku se však zastaví. Rukou přejede po jejím stehně, po zadečku a začne ji obsypávat polibky všude, kde to jen jde. Na krku, na hrudi, bříšku, směřujíc stále níž… i jeden hřejivý věnuje jejím slabinám, kde pak zabloudí na její dlouhé nohy. Lehké dotyky rtů po vnitřní straně stehen jsou překvapivě příjemné. Chvíli ještě tak dále pokračuje, ale chce ji slyšet. Chce vidět její tvář.
Vidí nepřítomnost a soustředěnost v její tváři, jak se snaží každý dotyk na plno užít. Rukou jí vjede do vlasů, ale už to nemůže tak dlouho oddalovat. Touží po ní, chce ji. Prsty šmátrají níž, až skončí v dívčině lůně. V jejím klíně, tak poddajném. Přejede níž a níž… cítí vlhkost, jenž značí o jejím vzrušení. Prstem jí na moment dráždí všude možně, ale ty nakonec zmizí v malé skulince, odkud se řine všechna ta vlhkost. Náhlý vzdych, který protne pokoj. Nemůže se bránit těm příjemným a hřejivým pocitům, jež její tělo spalují a on už to taky nemůže vydržet. S rychlostí sundává poslední kus oblečení co má. Nohy jí ještě více oddálí, rukama se zapře podél jejího těla a pomůže svému přítelíčkovi tam, kam chce. Hezky pomalu, není kam spěchat. Už cítí její vlhkost, která omamuje jeho smysly. S úmysly pomalého vniknutí do jejího lůna rychle zamete… místo toho do ní pronikne tvrdě, tak, aby uspokojil hlavně sám sebe. Když cítí ten stísnění prostor, který se naskytl - vzrušením málem neodolá, avšak si včas uvědomí, co tím způsobil. Hlupák zase myslel jen na sebe. S výčitkami se zahledí na svou oběť, ale té jakoby se to líbilo. Ještě malý moment čeká než si na sebe zvyknou a poté začne pomalými harmonickými pohyby dopředu a dozadu naplňovat rozkoš, která přijde.
Nakloní se před k ní a vášnivě ji políbí, přitom se nepřestává pohybovat. Stále těžší a těžší dech se rozléhá místností, občas se z rtů vynoří i vzdych spokojenosti a pohyby se chtíčem stále zrychlují. Dívenka se k němu přitiskne jak jen může, nehty se mu zaryjí do kůže na zádech, jak touží po jeho naléhavějších pohybech.
Dva výkřiky plné rozkoše dolehnou na zdi, které je obklopují. Poslední křeč v jejich těle projede společných spojením jejich těl. Ten krásný pocit plné slasti a dokonalosti celého toho procesu je u konce, ale oni to nějak nevnímají. Stále těžce oddechují a pak vedle sebe padnou unaveni… usnou.
Je další krásný den a dívka, která zažila minulé noci tolika rozkoše se probouzí opuštěná na svém lůžku. Smutně hledí na uležené místo vedle sebe, sklopí zrak.
Lítost, jež se jí v mysli teď tolik bere na povrch, co si o tom všem myslet má? Na lásku po svém krásném neznámem snad ani myslet nemá. Nemůže, je to hloupost něco takového chtít.
Ona…
Ta lehká holka z nevěstince, jež dá každému, aby se uživila, ale s ním je to přeci jen něco jiného. Miluje ho, přestože nikdy takový cit nezažila. Miluje ho z celého srdce a život by za něj položila. Kdykoliv se dozvěděla, že odjel na nějakou z výprav, umírala strachem, že se mu něco stalo. Přestože není věřící, každý den se za něj modlila, aby se jí živ a zdráv vrátil.
A teď má na krajíčku, aby se jí slzy neskutálely po tvářích. Nakonec vstane plná emocí a vydá se do svého pokoje, upokojit žal, který ji ničí a zároveň ovládá. Chuděra mizí za závějemi závěsů, které jsou tolik hedvábné, že se jejich krásná barva odráží od odlesků matného světla z venku.

Kasárny

Lizarius netrpělivě přechází po místnosti. Vysoké, vojenské boty se nesou ozvěnou, zvuk se odráží od stěn a ticho je už k neunesení.
„Tak, co se stalo?“ vyhrkne netrpělivě Augustus, který se na to už nemůže dívat. Potom, co se včera tak hrozně opil a nakonec uspokojil tolik děvčat je teď úplně vyřízený. Hlava ho šíleně bolí a on by si snad radši přál raději umřít, jen aby už ta bolest ustala.
„Zamiloval jsem se,“ řekne Lizarius bez špetky citu, jakoby to pro něj nic neznamenalo, ale opak je pravdou. Jen to nechce dávat tolik najevo, přestože před Augustem své pravé emoce nikdy neschová.
„Která to je? Někdo od vás ze dvora?“ nijak ho to zjevně nepřekvapí, přestože je dosti zvědav, která z davu to může tak asi býti.
„Kdyby to…“ řekne trochu zarputile, „je to Melisa, ta lehká holka z dómu matky Elisy.“
Vydechne ztěžka při vzpomínce, že tam tu dívenku musel dnes nechat samotnou, že se musela probudit bez jeho bezpečné náruče.
Láska.
Ta věc, která ho najednou celého pohltila. Cítí tak nesnesitelné, avšak příjemné šimrání v břiše, když si na ní jen vzpomene. Polibky lehké jak křídla motýlu. Tolik toho k ní cítí, ale říct jí to stejně nemůže. Přestože je mu jedno, co si dvůr myslí, tohle by bylo to poslední, co by jeho otčím akceptoval protože teď si ho musí získat a potom…
Tvrdě udeřit!
Ušklíbne se nad svými myšlenkami, aniž by si uvědomil, že to vážně udělal.
„Aha,“ řekne tiše jeho přítel, nijak se nemá k tomu, aby se přesněji vyjadřoval, i když ví, že se to od něj očekává.
„Víš, v tom, koho budeš milovat, si nemůžeš vybírat, to si vybírá tvé srdce a když ji miluješ, tak bys měl být s ní.“ Těžce polkne. Bylo pro něj těžké to říct, přestože je to pravda, ale v jeho postavení pravda nemožná. Ví to on i Lizarius.
Avšak jejich rozmluvu vyruší rána na chodbě. Udivené pohledy dvou přátel ke dveřím a pak se tam už jen nenasytně ženou. Když Lizarius konečně otevře dveře, uvidí jen záda někoho, kdo zatáčí do vedlejší chodby. Musel je slyšet, jinak by teď neměl tolik naspěch. Lizarius i Augustus vědí, co to pro ně znamená - skrytá hrozba. A oni ji teď musí zastavit.
Běží, co jim nohy dovolí, mnohdy porazí i strážného, aby se co nejrychleji dostali do další chodby, kde opět vidí lem košile, která mizí a je jejich cílem, jenž nemohou vůbec polapit.
Když jsou už na dosah, stane se najednou něco neočekávaného a on je zase pryč.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Allizea - 20. prosince 2007 12:22
Allizea

hater 20. prosince 2007 09:15
Ne, samozřejmě, že jsem se neurazila...jen mě to docela mrzí, prtž jsem na tom dost dělala, ale tak co se dá dělat. Prostě v poho :))
Dum Spiro, Spero.

hater - 20. prosince 2007 09:15
hater

Allizea 19. prosince 2007 22:05
ano na tom textu je videt, ze jsi se snazila ;-) ta moje kritika se mi zda mozna trochu tvrda ;-) ale pisu co si myslim. Tak doufam, ze se neurazis ;-)

Allizea - 19. prosince 2007 22:05
Allizea

hater 19. prosince 2007 19:19
Díky za koment :)
mno porno...tsss tak mi to ještě nikdo nezkritizoval...dejme tomu.
Nevím, co k tomu jinak říct. Je to úplně nco jiného než píšu normálně, což se nedá přehlédnout a neříkám, že mi to úplně sedlo, ale snažila jsem se :) horší to bude s pokračováním. Není čas a tady s aragem pomalu končím, alespon ted mám takovou menší pauzu...takže kdo ví, jestli tohle nebyl jen ubohý náznak něčeho, kdy jsem se pokusila dokázat, že umím psát i jinak, ale bohužel se mi to asi nepovedlo...kdo ví.

Přesto dík :)
Dum Spiro, Spero.

hater - 19. prosince 2007 19:19
hater

a jeste mne opravdu pobavilo jmeno hlavniho hrdiny v souvislosti s onou erotickou scenkou ;-)

hater - 19. prosince 2007 18:54
hater

Tak zkusme si to shrnout, o cem to je?
Prvni cast predstavuje jisteho Lizaria, vojevudce a diplomata, naslednika trunu a jeho spor s otcimem. Nedovidame se toho prilis mnoho, jen naznaky. Zhnou vsak emoce a pak je predstaven pritel hlavniho hrdiny a je naznaceno mnohe, snad, ze nakonec hlavniho hrdinu zradi.
Druha cast pojednava o sexu a o lasce. Za tento text by se urcite nestydel mnohy porno textik z internetu, otazku zda je to vhodne a zajimave bych spojil s tim, zda je zamerem a cilem prave takoveto porno. Zda je pro ctenare dulezite znat tyto detaily.
Posledni cast se zabyva rozhovorem o nevhodnosti vztahu hlavniho hrdiny s prostitutkou a ten nekdo vyslechne. Text konci tim, ze si hlavni akteri uvedomili, ze jsou poslouchani a ze tato citliva informace unika i spolu s usima speha a zacinaji ho pronasledovat. Pak jim zmizi.

A ted se dostavame ke klasicke otazce: Ok, bylo to hezke, ale co z toho? ;-)

Dale musim priznat, ze prvni cast se mi zdala trochu zmatena, prestoze jsem ji snad nakonec pochopil spravne. Druha cast mi take stylisticky uplne nesedela, bylo to neco na hranici sucheho povidani o sexu stridaneho s emotivnimy vylevy ;-) no proste porno textik ;-). Treti cast ted nejsem schopen nejak pojmenovat a oznacit. Nebyla nesrozumitelna to ne, ale presto bych cekal, ze zaver bude obsahovat neco vice.

Jackie Decker - 13. prosince 2007 20:14
Jackie Decker

Mě se to líbí. Četla jsem kousek už předtím neboť mi to Alli poslala, ale musím říct, že se mi to hrozně líbí.
Jako zápletka je dobrá. Příběh taky. Řekla bych že se z toho dá hodně vytěžit. Rozhodně budu ráda pokud bude mít Allizea čas a napíše další kapitolu. Až na to tedy bude mít čas.
Budu se těšit.
A na dvanáctiletý děcko to fakt netipuji. :-)
Čekáme nečekané a řešíme neřešitelné. Nemožné plníme hned, zázraky na počkání...

Allizea - 13. prosince 2007 19:46
Allizea

Allizea 13. prosince 2007 19:44
A co se týče stylu... promiň, ale každej máme nějakej, a tak by se to mělo brát. Když se ten styl někomu nezdá ještě nemusí znamenat, že je hned špatný.
Dum Spiro, Spero.

Allizea - 13. prosince 2007 19:44
Allizea

Amthauer 13. prosince 2007 18:44
Hm, díky :)

Vím, že jsi mi to už říkal předtím, ale já stále nesouhlasím, že by tohle dokázalo napsat 12leté dítě. Neříkám, že je to nějak světoborné...to vážně ne, ale prostě s tímhle tvrzením nesoihlasím.
Dum Spiro, Spero.

Amthauer - 13. prosince 2007 18:44
Amthauer

Takže předem díky za věnování :)

Jinak svůj názor jsem ti už říkal, takže ho jen shrnu: Úměrné asi věku dvanácti let, hlavně po stránce stylizování vyprávění.

A místo {} se v článcích používá <> :)

5 (základ)
-1 (děj)
-2 (styl)
=2
- What is a life devoid of strife?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog