Táta (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Táta

Autor : Nestor   10. července 2009   Povídky
Reflexe na povídku Kluk (Jan Balabán), proto ten patetický název...

Slunce, téměř z poloviny skryté za zvrásněným horizontem, bezradně po kraji rozhazovalo opalizující barvu západu. Snad proto, aby nám ukázalo, že ne vše se skládá z betonové šedi a cihlové hnědi. Vlak slepě upaloval do stanice. Železný otrok, který se může krajinou pouze kochat. Smutně pojídá kilometry železnic s vědomím, že nikdy nesjede z trati, aby si mohl udělat vyhlídkovou projížďku. A v útrobách smutného kolosu jel i Jiří a jeho Táta. Vraceli se z výletu do Beskyd. Celý den chodili po vlnitých kopcích a užívali si krásného jarního dne bez burácení motorů a cinkání tramvají. Jiří, který za dva měsíce oslaví sedmnácté narozeniny, odlepil obličej od okna. Už se nebylo na co dívat. Pole a lesy vystřídaly cesty a sídliště. Chtěl se zeptat proč byl vlak odkloněn a místo na hlavním, bude stavět ve Vítkovicích, ale pohled na Tátu jej zarazil.
Spal.
Opřený o polstrované opěradlo červené barvy. Výlet jej nejspíš zmohl. Není se čemu divit, taky jsme ušli pěknou štreku. Překvapilo mě, že si Táta ani jednou nestěžoval, i přes tu jeho artrózu kolene. Mě ještě všechno fungovalo tak jak má, ale Táta nesl na bedrech už nějaký ten křížek. Je to zvláštní. Vzpomínám, že stáří jsem si uvědomil teprve pár roků zpátky. V té době totiž Tátovi začaly šedivět vlasy na skráních a pod košilemi a triky se rýsoval pivní pupek, který se s dalším vypitým půllitrem nepatrně zaoblil.
Brzdy ječely námahou, když se zuby nehty chytaly kolejí, aby hromadu kovu a lidí zastavily. Nádražní hlásič oznámil jméno zastávky - nádraží Vítkovice. Společně s několika ztracenými dušemi, které neplánovaná výluka zanesla sem, na samotnou periferii ve středu města, jsme vystoupili a vydali se napříč prázdnou nástupní halou. Div jsem si nezalomil vaz, jak jsem se rozhlížel. Prosklená střecha propouštěla umaštěnými okny pár zbloudilých slunečních paprsků. Nefunkční zářivky občas zablikaly, aby ujistily samy sebe, že jsou stále naživu. Zdi, oděné jen do obscénních nápisů sprejerů a feťáků, lascivně odhalovaly obložení. Umírající důkaz toho, že i budovy jsou smrtelné.
Zatímco já se podivnou morbidností nemohl nabažit, Táta párkrát zazíval a šel rovnou za nosem. Žádný pohled vpravo ani vlevo. Vždyť on musel zažít Vítkovické nádraží v celé své parádě. Důmyslný budovatelský zázrak komunismu. Copak jej nefascinuje, jak se během několika desítek let rozpadl? Zářivý rudý nátěr vybledl do růžové. Vymlácená okna stánků. A jediný prodavač lístků, který si slintal na jmenovku přišpendlenou k polystyrenovému svetru, byly krásnou ukázkou dávné monumentálnosti.
Táta jen párkrát nakrčil obočí, když mu zrak zabloudil k průčelí haly. Skoro jakoby si vzpomněl na něco nepříjemného. Snad to mohla být rudá hvězda, která tam kdysi visela. Nebo taky něco úplně jiného. Jestlipak se někdy takhle podíval na mě. Vzpomínal, jaký jsem býval prcek. Žvatlající uzlíček radosti. Bezzubé nemluvně, které na všechno odpovídalo smíchem. A potom okamžik, kdy si Táta uvědomí, že dospívám.
Jiří se poprvé zamiluje, přijde domů opilý a Táta má pocit, jako by mu písek prokluzoval mezi prsty. Písky času. Jiří dostuduje střední a bude chtít na vysokou. A Táta jej bude muset odstrčit. Jako když rodiče ptáků vystrkují mláďata z hnízd, aby se naučila létat. A Táta zůstane sám, jen s občasným hlasem v telefonu, který se jej bude ptát jestli má vše co potřebuje a jestli se díval včera na fotbal.


Jiří šel s Tátou na zastávku. Ostrůvek zel prázdnotou. Zjištění, že jim dobrou půlhodinu nic nejede jim na duchu nepřidalo.
Opatrně jsem navrhnul Tátovi, že bychom se mohli na další zastávku projít. K mé radosti kývnul na souhlas a my se ponořili do útrob Vítkovic. V dáli trůnilo kovové tělo Vysokých pecí. Odulá mrtvola pavouka ležící na síti ulic a kolejí. Pro nás už je jenom prázdnou schránkou, ale co jeho masité nohy v komínech znamenaly pro ty, kteří si jej pamatují jako lovce, připraveného ke skoku? Co znamená pro Tátu? Jen další nepříjemnou vzpomínku na dobu, kdy musel téměř denně do chřtánu predátora. Dokonce i teď z něj jde trochu cítit maz a mastný kouř železáren. Smrad, který se vryje pod kůži a už se ho nikdy nezbavíte. Skoro jako otisk prstů, kterým nasákl každý člověk pracující ve Vítkovicích. Mozoly na dlaních, ve kterých je obtisknutý vzorek pracovních rukavic a těžké boty, jež jste museli každý den leštit s vědomím, že se zasviní, sotva vkročíte do montážní haly.
Jedna velká rakovina. Ale nejsou to jen Vysoké pece, kdepak. Třeba tadyhle, podél železniční trati, opuštěné cihlové domy se zatlučenými okny, ve kterých přebývá lidská špína. Lidé, kteří se dali na dráhu alkoholismu, drog, nebo prostě jenom měli smůlu. Se soumrakem se vyrojí jako vši. Shánět další flašku, dávku, nebo se stočit na koleje a nechat se rozmašírovat pod koly rychlíku.
Ale kdo ví, třeba budou mít dnes večer štěstí.
Třeba najdou někde hromadu peněz, nebo se v obitých futrech objeví kající se rodič, který je vezme zpátky pod svá křídla.
Člověk je srab. Radši přebývá v hnusu a ponížení, než aby tomu všemu udělal přítrž. I když je na samém dně dna, drží jej naživu nepatrná, téměř nulová šance, že se zrovna jemu stane něco, co jej vrátí do správných kolejí. Jako vlak, který vykolejil, protože se vydal na vyhlídkovou projížďku.
Jasně, takhle to přece funguje.
Vykolejíte a oni vás postaví zpátky na násep. Anonymní technici bez tváře. A pak už si to zase štrádujete krajnou, polykáte kilometry železnic a jste rádi, že můžete být železným otrokem, který nikdy nesjede z trati.
Všiml jsem si, jak Táta přidal do kroku. Snad, abychom pochybnou čtvrtí prošli rychle a já nestihnul pochytit detaily a dát si je dohromady. Pořád by nade mnou držel ochranou ruku. Nevyčítám mu to a ani se nechci chvástat jak jsem znalý všech špatností, které se dnes a denně dějí na ulicích. V momentě, kdy si uvědomí, že už mě nemůže chránit, si totiž připustí, že je starý.
A pak přijde na řadu Jiří. Úlohy se vymění a on bude bdít nad Tátou. Bude mu připomínat, aby si hlídal cholesterol, občas mu přispěje na důchod, nebo jej vytáhne na pivo. Jako malému klukovi bude vysvětlovat filmy na které se spolu podívají, nebo budou společně hledat brýle, které si Táta někam založí a za Boha si nebude moci vzpomenout kam je dal.
A tak jej bude chránit do doby, než Táta umře.
Rozlije se v něm prázdno, samota uprostřed srdce. A Jiří pocítí strašnou křivdu. Křivdu nad tím, že jeho viděl Táta dospívat a on se musel dívat jak Táta umírá. Jak mu šediví vlasy, kůže se krabatí a na hřbetech ruky se tvoří jaterní skvrny. Ještě dlouhé dny po pohřbu mu bude Tátu připomínat každá pitomost. Postava v americkém seriálu, literární hrdinové, každá sentimentální zmínka o něm jej přivede na pokraj pláče. Ale písky času otupí ostré hrany a Jiří se bude poohlížet co dál.
A možná, že Jiřímu práce ochránce bude chybět natolik, že se rozhodne starat se o někoho dalšího. Někoho, komu bude vyprávět, jak jednoho dne jeli s Tátou z Beskyd a jejich vlak měl výluku. Někoho, koho taky pojmenují Jiří, nebo mu dají jméno po Tátovi.
A nebo to bude holčička a bude se jmenovat úplně jinak…

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Táta?
Drtikol, hater, Nitrid

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Nestor - 6. září 2009 19:28
Nestor

A jo... vidíš. Má tam být polyesterový, ale úžasný MS Word si to přepsal podle svého. :-)
Hráč roku 2010 - Vítěz AT´10 (DrD)

Drtikol - 6. září 2009 14:05
Drtikol

Polystyrénový sveter? Hádam polyesterový.
Polystyrénové sú napr. plávacie vesty, prípadne to, čím je vystlaná krabica od PC. :)
Hláška roka: "Si to vychytal jak Českej brankář..."

hater - 13. července 2009 10:15
hater

Nestor 12. července 2009 21:24
jo tak :-) v tom případě by srovnání bylo jistě zajímavé :-)

Nestor - 12. července 2009 21:24
Nestor

hater 12. července 2009 12:26
Dějové souvislosti s předlohou jsou téměř nulové (teda až na některá prostředí, které jsem nicméně popisoval podle svého) i přesto, že popisuje vztah mezi synem a otcem. Akorát v originále je popsán z otcova pohledu. Dá se říct, že jsem to vzal "pouze" za jiný konec...
Hráč roku 2010 - Vítěz AT´10 (DrD)

Nitrid - 12. července 2009 18:11
Nitrid

Tahle povídka se mi líbí i nelíbí zároveň. Líbí, protože je hezky napsaná a četla se mi dobře. Nelíbí, protože já už bohužel nikdy nebudu mít šanci přispět tátovi na důchod..A všechno kolem mě mi ho připomíná..
Devil never cry

hater - 12. července 2009 12:26
hater

Bohužel jsem kluka od Jana Balabána nečetl, takže moc nechápu souvislosti, bylo by možné ve zkratce říct o čem to je? :-)

Kdybych měl popsat jak toto zapůsobilo na mně, tak mi to přijde jako popis jak by měl asi vypadat vztah mezi otcem a jeho potomkem a samozřejmě to tak vždy není. Když se člověk podívá jenom na první odstavec, tak je celkem zajímavě psaný. Představa smutného, kovového tvora razícího si cestu krajinou ke mně však i přesto přichází až při druhém čtení :-) napoprvé jsem to četl příliš rychle a ve spěchu. K tomuto si člověk musí sednout.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog