Ticho se nachází, v chodbách dávno mrtvých. (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Ticho se nachází, v chodbách dávno mrtvých.

Autor : Diuk   2. března 2010   Povídky
Možná někdo už část četl, začátek jsem využíval jako situaci do rozcestí. Toto je první část kdy si hobit vybral možnost odejít, Druhá část bude co by se stalo, kdyby zůstal a bojoval s mágem.

Boj se přesunul o něco dál, v sále s kamenným obložením stěn utichá poslední sténání umírajících, nastává ticho, ticho, které pohlcuje zvuk. Byla to obrovská bitva, všichni proti jedinému člověku. Hypermágovi, který neměl měřítka. Byl mimo kategorie. Těla lidí, elfů, trpaslíků, orků - všech ve společném tažení ležela na zemi tak jak je kouzlo zasáhlo. Smrt si je našla a odnášela bez křiku nepřipravené na pohlcení tak velkého množství energie naráz a jen někteří měli to štěstí, že je zasáhla nemagická zbraň - v tomto sále jich však mnoho nebylo.
Něco se pohnulo. Že by nebyli ještě všichni mrtví? Tělo barbarky s bandalírem nepoužitých nožů někdo odvalil, jak se pod ním snažil dostat na svit modrých koulí, magicky stlačených plynů, které zajišťovaly světlo. Tam, kde nejdřív ležela barbarka, vykoukla hlava hobita. Půlku obličeje měl spálenou, druhou potetovanou složitými diagramy. Nacházel se v závalu tří vrstev na sobě ležících těl. Na svoji výšku byl neuvěřitelně široký v ramenou a jeho bříško také dokazovalo, že posiluje, jak jinak než pivem. Nyní se unaveně zvedl a rozhlédl po padlých. Něco hledal, neviděl na jedno oko a tak se mu hlava míhala ze strany na stranu, jak se snažil vidět všechno co nejdříve. Co hledal? Zbraň? Nebo nějaký artefakt co měli mrtví u sebe?
Konečně to našel. Stříbrná čepička ležela jen nedaleko od něj, mezi zakrvácenými torzy těl šla snadno přehlédnout. Po čtyřech se k ní doplazil a s potěšením jaké mají jen tito malí tvorové si ji nasadil. Rozhlédl se znovu, nepochyboval, že když je živý on, tak že tu bude živý ještě někdo jiný. Takové štěstí přece jen neměl. Jako všichni ostatní sem přišel zastavit toho šíleného mága, ale v katakombách se setkali s hrozbou silnější než kdy dřív. Tisíce blesků, magické výboje kosily jeho společníky po desítkách či stovkách, když se zamyslí nad velikostí tohoto komplexu. Konečně se mu podařilo udržet se na nohou déle než několik chvil, nezraněné čelo se mu lesklo potem, jak se snažil udržet rovnováhu a přitom nezvracet z pohledu na přelámaná a v sekundě umučená těla. V té jedné vteřině museli obrovsky trpět, museli zažít extázi bolesti, být na prahu, na konci. A potom zemřeli. Ještě víc než nalezení čepičky, ho potěšilo zjištění, že nedaleko leží jeho kožený postroj na záda.
Okamžitě si ho navlékl, dva oboustranně broušené, široké meče s hlavicí v podobě hrušky, jeho oblíbeného ovoce. Cítil se méně zranitelný, přestože by mu proti tomu šílenci nepomohlo ani těžké bitevní kouzlo čtvrtého řádu. Rozhlédl se po sále, všude těla, krev, smrtelné ticho. Mohl si vybrat cestu, buď zpátky nahoru, skrz otevřené dveře napravo, nebo jít na něj, na mága, zabijáka bez výhrad.

* * *

Vybral si raději tu první možnost. Zpátky nahoru.
Proplétal se mezi vychladlými mrtvými, magie z nich rychle vysála teplo a teď tu leželi jen jako prázdné schránky plné krve. Dával pozor, aby se nikde neprobořil, aby nikde nezakopl, přesto se ale dostal ke schodišti až za několik minut. Schodiště bylo krátké, postavené z velkých, opracovaných kvádrů kamene. Vyšel po nich nahoru, až k bytelně stavěné, dvoukřídlé bráně. Prošel jí na druhou stranu a ocitl se venku. Na mýtině, na které si nevzpomínal, že jí vůbec prošel. Nacházely se tu stopy, jistě, udusaná tráva, kterou po sobě zanechala mnohačetná armáda. Vedla tudy cesta, ale teď tu místo ní byly jen vysoké keře. Nebe se proměnilo na šedé, místo jasně modrého, protkané modrými blesky, které se spojovaly a klikatily po obloze.
Vše kolem bylo vlastně moc šedé, moc divné a nebezpečné. Vytáhl jeden ze svých mečů, široký s trpasličími runami po obvodu, a zamířil k mezeře mezi stromy zrovna ve chvíli, kdy se tam něco pohnulo.
Z keřů mezi stromy vystoupila postava. Nešla vidět, stín ji zakrýval tělo i s obličejem. Obrysy se ale jasně rýsovaly na šedozeleném pozadí. Ruce od těla, pěsti rozevřené, možná to byla jen ozvěna bitvy, která proběhla dole. Stvoření z čisté energie. Neviděný.
Hobit stále nechápal, jak se mohla tato bytost dostat na svět, měřil si jí pohledem, stejně jako si ona měřila jeho. Taková stvoření se živila magenergií, pohlcovala ji a s větší mocí rostla. Hobit o nich věděl hodně, dříve je studoval, nadchlo ho, jak může něco existovat prakticky bez těla.
Pro magicky nenadané lidi byli neviditelní, naštěstí pro ně se o člověka bez magie vůbec nezajímali. On, lovec čarodějů, byl však s mocí propojen poutem, jenž nelze nikdy přerušit. Sklonil meč, tyto zbraně na ně nepůsobily, místo toho vztáhl ruku do záhybů své kazajky a z jedné z mnohačetných kapes vytáhl kovový boxer. Stvoření zavrčelo. Nezkušenému člověku by to připadalo jako skučení větru, on však věděl, že než bude moct odejít z tohoto palouku, ironicky chráněného zrovna magií před jejím použitím, bude muset vykonat ještě jednu bitvu.
Nandal si boxer na prsty, sundal si svoji čepičku a odhodil ji do trávy.
Mezitím neviděný vyrazil.
Utíkal zvláštně, jako by chtěl co nejčastěji a co nejdál skákat nízko nad zemí. Vypadalo to, jako kdyby se vznášel. Čtyřmi dlouhými skoky se dostal k hobitovi a pokusil se ho dotknout. Hobit máchl nejdříve mečem, který průhledným neviděným prošel. Sice mu magická zbraň nijak neublížila, ale na chvíli rozvířila jeho podstatu a on nemohl zaútočit. Poté udeřil boxerem, kovaným z meteoru, železa z hvězd. Neviděný zašuměl jako spadané listí, odskočil a hobit z jeho energie, která mu vytvářela celé jeho tělo, vyčetl podráždění.
Hobit zaútočil znovu. Boxer se míhal vzduchem, čepel meče jiskřivě létala, neviděný uskakoval a hledal skulinku v obraně. Až moc často ji nacházel. Hobit byl po chvíli znaven skoro stejně jako v katakombách, pot z něj tekl proudem, nohy ho bolely, cítil dunění bubnů ve své hlavě. *Tak to dopadá, když se tě dotkne neviděný. * Zlobil se na svoje pomalé reakce, bytost se ho už znovu dotkla a opět mu téměř s láskou odebrala část energie. Po chvíli už byla jiná, o hlavu větší než předtím, tělo hmotnější, zahuštěné fialovou barvou magie. Pohybovalo se pomaleji, ale boxer mu už skoro neublížil a meč tuhl v jeho těle.
Další dotknutí, hobit zakřičel jako poraněné zvíře, tento souboj nemohl vyhrát, nebyl připraven, katakomby ho stály mnoho sil. Otočil se na útěk, třeba ho neviděný nebude pronásledovat, třeba je upoután jen na tuto mýtinu, na tuto magickou barieru kolem. Prokličkoval keři velkými skoro jako on sám a rukou, ve které svíral kovový boxer, zapátral v další kapse a vytáhl jako dlaň velký diamantový disk.
Neviděný, změněný v šedou mlhu, plul za ním, nepotřeboval se proplétat mezi keři, prostě jimi prošel. Kousky magie, zahuštěné v obrovském množství, se už skoro dotýkaly běžícího hobita, aby mu vzaly i zbytek jeho energie, ale ten se ještě úplně nevzdal.
Mávl rukou, zakřičel do ticha ohlušujícím hlasem teleportační zaklínadlo a proběhl skulinkou v prostoru na jediné místo, na které si v tuto chvíli vzpomněl.
Neviděný se už ničeho nedotkl, zformoval se zpátky v bytost a uraženě se otočil zpátky. Musel jít na mýtinu, cítil, že je tam něco velkého, něco, čeho se musel dotknout. Mág.
Lovec čarodějů se okamžitě po proběhnutí zjevil ve vzduchu, zamával rukama, vystrašeně se podíval pod sebe a zjistil, že padá asi z šesti metrů na písečnou ulici. Pád ztlumil stánek s vodou, která je v těchto pouštních končinách drahá, tělo dopadlo nejdříve na plátěnou stříšku, protrhlo ji, a poté s konečným žuchnutím dopadl na několik mís s tou životodárnou tekutinou.
Opálený majitel v turbanu nebyl zrovna rád, nadával na hobita jazykem, kterému on skoro nerozuměl. Nevadilo mu to. Byl rád, že tak zbaběle utekl, že leží v louži rychle usychající vody, že ho hřeje zářivé slunce, že na něho prská nomád. Usmál se na nebe, rukou s diamantovým kotoučem na srdci, a pomalu se zvedl na nohy.
„Vítej v Lagu hobite.“ Popřál sám sobě a vykročil vstříc hliněným domům najít nějakou dobrou hospodu, měl dost nových zážitků a nových věcí na přemýšlení.

* * *

Asi o dva tisíce mil jinde mág, kvůli kterému to vše začalo, vyšel z katakomb a vítězoslavně se usmál na šedé nebe. Neviděného potkal u dveří, zlikvidovat ho mu nedělalo žádný problém, prostě do něj nahustil tolik své energie, že mu tělo samovolně vybuchlo. Viděl stopy předešlého boje, cítil živoucí osobu běžící mezi keři, vydal se tím směrem, proplétal se jimi, bílé krátké vlasy mu čechral měkký větřík, až došel na místo, kde hobit zmizel. Skulina v prostoru šla stále vidět, byla nepatrná, ale přece jen tam byla. Otevřel ji, rozšířil, mentálně své tělo protáhl a prošel jí na druhou stranu. Za posledním, co utekl.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Diuk - 12. dubna 2013 00:00
Diuk

Staré, nevýrazné, nečíst, nehodnotit :)
Kdo se vleče neuteče.

hater - 5. března 2010 20:26
hater

Opičák 5. března 2010 08:11
Zrovna tohle se manželkám dost těžko vysvětluje :-)

Opičák - 5. března 2010 08:11
Opičák

hater 3. března 2010 20:17
A já snad řekl, že to bylo přímo špatný? Měl bys ženě říct, aby tě nemlátila do hlavy :)
I'm old enough to bleed, I'm old enough to breed, I'm old enough to crack a brick in your teeth while you sleep.

hater - 3. března 2010 20:17
hater

Opičák 3. března 2010 15:03
No tak to nevím, to by záleželo na tom, kam ty smajlíky dáš. A tak není to až tak špatné dílko, přestože to také není žádný Harry Potter :-)

Opičák - 3. března 2010 15:03
Opičák

hater 2. března 2010 22:09
Kdybych tam býval plácl pár smajlíků, už by to nebylo tak příkré?
I'm old enough to bleed, I'm old enough to breed, I'm old enough to crack a brick in your teeth while you sleep.

hater - 2. března 2010 22:09
hater

Opičák 2. března 2010 21:40
Kdyby jsi věděl jak dlouho jsme to řešili a kolikrát jsem to četl než to šlo ven :-) a taková příkrá slova :-))

No co už :-) nečekal jsem nějaké zvláštní nadšení. Jak říkáš je to zajímavé tím, že před hlavního hrdinu je postavený příliš velký úkol. A tak se rozhodne ustoupit, což v konečném důsledku znamená pouze odklad. Líbí se mi detaily, které se sem tam objevují, jako je čepice hlavního hrdiny. A souhlasím s tím, že by to šlo napsat lépe :-) ale až někdy jindy. V této chvíli se musíme spokojit s tímto.

Opičák - 2. března 2010 21:40
Opičák

No...
Je vidět, že s popisem jsi se moc nezdržoval.
Vůbec jsem si nedokázal představit, jak by výše popisované situace mohli vypadat. Nejspíš proto jsem nepostřehl ani náznak atmosféry a nebavilo mě to. Na druhou stranu to rozhodně nebyl takový průšvih, jaký jsem tu už párkrát viděl a sám bych asi nic lepšího nesplácal... což se rozhodně nedá považovat za pochvalu.
I'm old enough to bleed, I'm old enough to breed, I'm old enough to crack a brick in your teeth while you sleep.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog