Tři lovci (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Tři lovci

Autor : Alfonzo   10. července 2008   Povídky
Zase jsem zkusil něco napsat. Také jsem tak zkusil zasadit nějaké emoce.

Svítalo. První ptáci ohlašovali příchod nového dne a rozespale zpívali prvním paprskům slunce. Na stéblech trávy se leskla ranní rosa. Slunce pomalu vycházelo nad obzor a dalo tak možnost vidět velkou, travnatou planinu, jejíž nízká tráva skoro nehlučně ševelila v ranním větříku. Malí tvorové, jako byly myši, různí hlodavci a plazi vylézalo ze svých nor a děr, aby přivítalo nový den a našlo si něco k snídani. Každodenní ranní idylka právě začala.
Ale ne každý si užíval rána. Několik mužů, kteří se právě probouzeli ze svých nočních můr, nedalo najevo, že by mělo nějakou velkou radost. Muži nadávali a kleli a proklínali každého kolem sebe, přičemž se pomalu, ale jistě oblékali do svých otrhaných hadrů a opásali se svými meči a pár dýkami. Jeden z mužů si na záda připevnil ještě krásný obouruční meč. Na záda si připevnili krátké luky a toulec s pár šípy. Na hlavu si dali teplou čapku, protože rána ještě nebyla tak teplá, aby mohli chodit bez ní. Na ramena si ještě hodili teplou zvířecí kůži, aby je trochu zahřála, a vyšli ze svého malého stanu.
Přesně na hranici lesa, který byl tak velký, že oko nedohlédlo na druhý konec, a tak hustý, že nebylo možné dohlédnout za druhou řadu stromů. Chlapi se chvíli dívali na les a další chvíli na velikou louku, která s ním sousedila. Ani se neusmáli, ani nedali najevo jakékoliv potěšení, či radost, jen kamenná tvář jakby byla vytesána do jejich obličejů.
„Tak jo, chlapi, jdeme na to, co říkáte?“ zeptal se jeden z mužů a podíval se na své kolegy.
„No, jak si přeješ, Palle, ty jsi tu šéf,“ odpověděl mu další muž, který se posměšně zasmál. „Ale Pale, řekni mi ještě jednu věc, ano?“ pokračoval společník.
„No jistě, Martone, jen se pt-“
„Kde tady chceš sakra něco lovit?“ skoro na něj zakřičel Marton.
Lovci!
„No, nech mě přemýšlet,“ začal Pall svou odpověď a promnul si ironicky bradu. „Řekněme, že lovit se bude… Tam!“ ukázal prstem přímo do lesa.
„To nemyslíš vážně, že ne?“ zeptal se ho další muž, který jen zatím sledoval malou potyčku mezi společníky. „Ty chceš jít do lesa? Jsi šílenec? To ses vážně zbláznil? Tam nemůžem! Neslyšel jsi ty zvěsti, co kolem tohohle lesa panují?“
„Milý Russele, jistěže jsem slyšel ty zvěsti a taky jsem slyšel, že to jsou jen pěkný kecy. My teď půjdeme do lesa a najdeme si snídani a oběd. Pokud chcete vyhladovět, nebo jíst myši a hraboše, prosím, ale s tím si já nevystačím. Já potřebuju nějakej pěknej flák masa! Nejlépe jelena nebo kance. Klidně i velkýho zajíce, ale myši já jíst nebudu!“
„Štveš mě, Palle!“
„Já vim, ale však mě znáš!“ odpověděl Pall a rozhlédl se kolem. „Můžem?“
Les byl opravdu zvláštní. Slunce se ani nedotýkalo kmenů stromů, jen jeho paprsky byly vždy zadrženy mocnými korunami starých listnáčů. Pall vedl svou skupinku dál hlouběji do lesa a jakoby přesně věděl, kam jít. Šel rychlým tempem a nezpomaloval ani na rozcestích, které se tu objevovaly. Nakonec Pall zastavil a dřepl si. Jeho společníci udělali to samé, aniž by jim musel Pall něco říkat. Marton už tušil, že tu asi něco bude, nějaký oběd. Pomalu a nehlučně vytáhl luk a zasadil do něj šíp. Russel s Pallem už si také chystali své zbraně. Pak dal Pall pokyn a v dřepu vylezli zpoza stromů a hleděli přímo na mýtinu, kde se páslo několik desítek srnek a jelenů.
„Tři budou stačit, ne?“ zeptal se Russel, když zamířil na svou snídani.
„Já bych řekl, že jo,“ opověděl mu Pall a také už mířil na svůj budoucí úlovek.
„Tak fajn, na můj povel, ano?“ zeptal se svých přátel Marton a pečlivě si vybíral svého jelena. „Připraveni?“ Všichni zakývali. „Fajn. Tak na tři. Raz,“ ozval se zvuk natahované tětivy, kterou všichni tři lovci táhli až na pokraj sil. „Dva,“ jeleni stále žvýkali trávu a lovců si nevšímali. „Tři!“ Tři šípy zasvištěly vzduchem a letěly vstříc svému cíli. Jeleni si jich nevšímali, ale když konečně zvedli hlavu a pokusili se šípům utéct, bylo už pozdě. Tři jeleni byli zasaženi a dva se pomalu složili na zem. Třetí se šípem v zádech pomalu odkulhával pryč.
„Tak to ne!“ zařval Marton, který se očividně netrefil tam, kam sám chtěl. Natáhl druhý šíp a vystřelil. Třetí jelen padl k zemi.
„Tak, a do zítřka máme vystaráno. Půjdeme, ne?“ zeptal se Pall, když si šel pro úlovek. „To jsou prckové!“ postěžoval si Russel, když se díval na svého jelena. „No, ale aspoň se líp ponesou,“ dodal ještě a zkusil si hodit malého jelena na záda přes ramena. „Uch, to je tíha,“ už měl jelena na zádech a snažil se vzpřímit.
„Jo, to mi nemusíš říkat,“ Pall už také měl svůj úlovek na zádech, stejně jako Marton. Všichni tři těžce oddychovali, ale vydali se zpět do lesa, směrem k jejich stanu.

Skoro na každém stromu byla velká pavučina a ještě větší pavouk. Skupinka tří lovců se snažila co nejvíce si jich nevšímat. Když ale jeden pavouk skočil Russelovi na rameno, a donutila ho upustit svůj úlovek, a skoro mu sežralo ucho, museli chlapi zakročit. Oba dva pustili svého jelena a vytáhli meč a Marton ještě pro jistotu vytáhl dýku a oba dva zaútočili na pavouka.
Když pak Pall ošetřoval ucho zraněnému Russelovi, Marton, známý svým zájmem o brouky a hmyz, si prohlížel pavouka, který nehybně ležel na malé lesní cestičce, a jeho pět useknutých nohou se válelo opodál. Ovšem, useknuté nohy by ho sotva zabilo, a to dokazovala dýka přímo v jednom z pavoukových mnoha očí. Marton dýku s trhnutím vytáhl a očistil ji o jeden obrovský list. Se zaujetím si prohlížel pavouka a díval se mu přímo do skelných očí. Nepohnul se, byl mrtvý. Nadobro.
„Tak tohle jsou ty tvý kecy, ty dobrodruhu blbej?“ uslyšel Marton, jak Russel nadává svému lékaři. Moc si toho nevšímal a hleděl na pavoukovu zelenou krev. Slyšel ještě, jak mu Pall nevzrušeně odpovídá, ale pak zaslechl ševel, který rozhodně nepatří ke klidné přestávce na lesní pěšince.
„Musíme jít, kluci!“ zařval Marton, když přiběhl ke svým přátelům a pomohl Russelovi na nohy. „Hned!“ zavelel ještě, když střílel jeden šíp, který byl namočen ve slizké pavoučí krvi, hluboko do lesa. „Tak jdem!“
Utíkali dlouho, asi čtvrt hodiny a snažili se utéct nějaké hrozbě, kterou ani nezahlédli a jediný Marton asi věděl, o koho, či o co se jedná. Zastavili se na malé lesní mýtince, na které před chvíli lovili jeleny, kteří už tu nebyli, a trochu si oddechli. Nesnažili se uvolnit pro případ, že budou muset znovu běžet. Když čekali dalších deset minut a nic se nastalo, posadili se na trávu a Pall začal prohlížet Russelovo ucho. Marton však zůstal stát a hlídal každou mezeru mezi stromy.
„Do háje, nechali jsme tam snídani!“ vzpomněl si Russel na jeleny, které nechali tam na té lesní pěšince.
„No to je vážně hrůza! A ty,“ ukázal na Martona, „můžeš mi už konečně říct, co se stalo?“ začal Pall trochu rozzlobeně.
„No, takže věc se má asi takhle,“ odpověděl mu Marton. „Zabili jsme pavouka, který má velice přitažlivou krev pro další svého druhu. Proto se tito pavouci snaží přivolat samičky tím, že si ukousnou jednu nohu a nechají pracovat feromony ve své krvi. Samička přijde, počká, až samečkovi doroste noha a pak se spáří. No, a jelikož je zrovna doba, kdy se pavouci páří,“ nechal Marton chvíli, aby to jeho společníkům došlo. Když nikdo nic neříkal a jen na něj zírali, pokračoval. „jelikož se pavouci v tuhle dobu páří a tento pavouk měl asi obzvlášť voňavou krev, sběhlo se k němu celé společenství pavoučích samiček, aby se s ním spářili. A jelikož byl ten pavouk mrtvej a my tam byli taky, asi by neoplakávali svého budoucího milence, ale nejdřív by nás zabili.“
„Takže ten šíp, co jsi vystřelil, byl-“
„Jo, na jejich odlákání co nejdál od nás, abychom stihli někam utýct.“
„Super, tak co teď?“ vložil se do hovoru zraněný Russel. „Jsme na mýtince a ze všech stran na nás můžou jít pavouci. Skvělý, nemyslíš?“ zeptal se naštvaně Palla. „vypadá to, že ty tvoje kecy nás zřejmě zabijou. Máš z toho radost?“
„Ne, to tedy nemám. Ale měl bys jí mít ty, protože jsi měl zase pravdu.“
„Jenže to je mě teď úplně ukradený, protože teď jde o něco jinýho. Možná jsi neposlouchal, ale právě nás jde zabít hejno pavouků!“
„Bože! Snad zvládneme pár pavouků, ne?“
„Pár? Ty snad víš, kolik jich je, ty chytrej?“
„Řekl bych, že jich je tak šedesát, sedmdesát,“ vložil se do hovoru Marton nevzrušeně, aniž by se na něj obrátil a dál hleděl do lesa. Čekal, kdy už konečně příjdou.
„Super!“ zakřičel Russel. „Žene se na nás sedmdesát naštvanejch a nadrženejech pavouků, kterým jsme právě zabili jejich budoucího manžílka, ale to nevadí! Tady velkej Pall je zvládne, že jo?“
„Rozhodně se o to pokusím! Nebudu tady jenom sedět a čekat, až si mě nějakej pavouk zabalí do toho jejich bílýho svinstva!“
„No jistě, a kolik si myslíš, kolik jich tak zvládneš?“
„Určitě víc, než ty, když tu budeš jenom sedět a krafat do mě!“ odpověděl naštvaně Pall a vytáhl luk a zasadil do něj šíp. Namířil na les a byl připraven vypálit.
„Ticho, vy dva! Držte sakra už huby!“ zařval na ně Marton a po vzoru Palla zasadil šíp. „Pokud o nás nevěděj, a vy je přivooláte svým křikem, tak si mě nepřejte.“
„Promiň Martone, já -“ zarazil se Pall a pečlivě zamířil k jednomu velkému dubu a vystřelil. „Už jsou tady,“ konstatoval, když se první pavouk svalil zemi s šípem přímo v oku.
„No, skvělý!“ zakřičel rozhořčeně Marton a taky poslal jednoho k zemi přesmě mířenou ranou do hlavy. „Russele, doufám, že tě to zraněný ucho nevyvedlo z koncentrace.“
Russel už ale neseděl na zemi, ale stál na nohou a v ruce třímal svůj obouruční meč a s výrazem plným odhodlání, které se snoubilo se vztekem, kývl na Martona a zaskřípal zubama. „Nebojte, kluci, zkusim vám nějaký ty svině nechat!“ a s těmito slovy se rozeběhl přímo k místu, odkud se hrnuli pavouci. Než stačil doběhnout k prvnímu, svalilo se jich ještě pár na zem se šípem v hlavě. Russel ještě těsně, než se srazil, vytáhl dýku a jednoho pavouka přišpendlil ke stromu svou nevídanou silou. Poté uchopil svůj velký meč do obou rukou a napřáhl se. Pak máchl. Nepřestával utíkat. Pavouk, který na něj zrovna skákal, padl k zemi rozťat vedví. Russel se ani neusmál a dalšímu pavoukovi, který byl asi metr vysoký jedním mávnutím, uťal všechny nohy a poté ho ještě probodl. Mezitím další pavouci padali pod přesně vystřelenými šípy Palla a Martona.
„Hele, já ti nevim, ale čekal jsem, že to bude horší a že už budeme obklíčený,“ postěžoval si Pall a vypálil šíp.
„Buď rád, že to tak není, Palle,“ odpověděl mu Marton a poslal na pavouka i svůj šíp.
„To jsem, jenom jsem říkal, že to bude… Do hajzlu!“ zařval Pall a sledoval, jak k němu vzduchem letí Russel a mává rukama i nohama. Padl přímo před jejich nohy a chvíli se kutálel. Meč mu vypadl asi při čtvrtém kotrmelci. Zkusil se postavit, ale znovu spadl do trávy. Pall mu pomohl a Russel se jen stěží udržel na nohou. Kulhavým krokem si došel pro svůj meč a zabodl ho do země. Vzal si svůj luk a vypálil první šíp takovou silou, že prolétl prvním pavoukem a zabodl se až do toho druhého. Střelec zavrávoral, ale už nasadil druhý šíp a znovu vystřelil. Nyní už projektil nevylétl, ale naprosto se ztratil v pavoukově těle. Pall s Martonem jen nevěřícně koukali.
„Co je?“ všiml si jejich pohledu Russel, když vypálil další dva šípy. „Jsem naštvanej, musim to ze sebe nějak dostat!“
„No jasně, vždyť my jsme zticha,“ odpověděl mu Pall a vypálil šíp, i když ne takovou silou, jakou to dokázal jen Russel. Ovšem účinek zůstal stejný.
„Kruci!“ zařval Marton, a vytáhl ruku z toulce. „Mám prázdno!“ zakřičel rozzlobeně a vytáhl dýku, s kterou mrštil do první bestie, kterou zahlédl. Dýka se zabodla do hlavy a pavouk padl na zem.
Pall zručně vypálil další šíp. „Já už taky ne,“ řekl, zasmál se a okamžitě držel v ruce dýku a v další sekundě byla zabodnutá do pavouka.
„Russele, víš, co máš dělat!“ řekl mu Marton, když vytahoval meč a další dýku, kterou hned vrhl.
„Jasně, že vim, Marte!“ řekl Russel, vypálil šíp a hrábl po svém meči.
Byl to pohled pro bohy. Tři přátelé, kteří měli v rukou tasené meče a bok po boku se rozběhli přímo proti jisté smrti. S ohlušujícím křikem se srazili s osminohými bestiemi a začali sekat vše okolo. Vzduchem létaly končetiny a useknuté hlavy pavouků. Krev stříkala na další stvůry, ale i na odvážné lovce, kteří neustávali ve své činnosti. Stále sekali a bodali veškerou havěť okolo nich. Z lesa se stále řítili další pavouci. Už jich byla skoro celá mýtinka. Pall, Russel, Marton byli obklíčeni ze všech stran, ale nehodlali se vzdát někomu, kdo si kouše nohy, aby se mohl spářit.
„Tak pánové, tohle byla celkem sranda, nemyslíte?“ zeptal se s úsměvem na tváři Marton, když usekl tři pavoukovy nohy a pak ho bodl do hlavy.
„No jistě, ty vole, tohle byla veliká prča!“ odbyl ho Pall a kopl pavouka přímo do očí.
„Ale no tak, aspoň chcípnem hezky pohromadě.“
„Jo, nic jinýho jsem si nepřál víc, vážně!“
„Ty jsi dneska nějakej vtipnej, to ti teda řeknu.“
„A co? To se nesmí?“
„Držte oba tlamy! Kdo to má poslouchat? Raději poslouchejte ten ševel!“ zarazil je Russel a zaposlouchal se do toho divného vzduchu.
„To zní, jako kdyby někdo… Sakra!“ zařval Pall, když pavouka, který na něj skákal, srazil krásný dlouhý šíp s černými křidélky a přišpendlil ho k zemi.
„Střílel?“ doplnil ho Russel a sledoval oblohu, na které nyní letělo několik desítek, ne-li stovek šípů a letěly přímo na ně. Ani jeden je však nezasáhl, nýbrž začaly krutě zabíjet pavouky po desítkách. Jejich bezvládná těla se hromadila na mýtince a po první salvě jich zůstalo naživu jen pár. Po následující druhé salvě nežil už žádný.
„Krucinál! Tak nevim, jestli to je klika, nebo nás taky dorazej!“ začal spekulovat Russel po dlouhé chvíli ticha.
„Dobrá otázka, ale snad nás nezachránili, jen aby nás hned potom zabili, ne?“
„Nezbývá, než v to pevně doufat,“ řekl Pall, když uviděl prvního vojáka v červeném varkoči se žlutým znakem.

„Přiveďte mi je! Hned! A všechny tři!“
Pall, Marton i Russel došli se svázanýma rukama k majiteli toho hlasu a trochu naštvaně na něj pohlédli. Byl to veliký muž, ze kterého čišela autorita a respekt všech mužů okolo. Byl oblečený do červené tuniky a na sobě měl těžkou kroužkovou zbroj pokrytou červeným varkočem, na kterém byl znak jeho pána. Byl to žlutý kříž, ale se dvěma vodorovnými pruhy. U pasu měl ten muž dva krátké meče, na zádech kuši s toulcem šipek a přes hruď měl pás s dýkami. Jeho hnědé oči bedlivě sledovaly každý pohyb tří zajatců a z úst mu šla pára, protože bylo ještě velice chladno. Vedle něj stál vlajkonoš, který držel vlajku se stejným znakem, jaký má jeho velící na varkoči – žlutý kříž se dvěma vodorovnými pruhy.
„Takže,“ začal velitel a pročísl si husté vlasy. „Řekněte mi, kdo jste, proč jste byli v tom lese a proč na vás šlo několik set pavouků. A prosím rychle.“
„No, tak abych nějak začal,“ spustil Pall a pak se ohlédl na své společníky a ti jenom svorně kývli. „Já jsem Pall, tohle je -“
„Nechci jména, ty mě nezajímaj!“ zastavil ho velitel.
„Pardon.“ Řekl uraženě Pall. „Jsme lovci, kteří si šli do lesa ulovit něco k snědku. Napadl nás jeden pavouk, který tady Russelovi skoro ukousl ucho,“ ukázal na Russela a na jeho ucho. „Pak jsme utíkali na tu mýtinu, kde jsme se bránili pavoukům a zbytek už znáte.“
„Takže vy tři jste se ubránili takové hordě pavouků? A to jste jenom lovci? Vážně jenom lovci?“ zeptal se velitel podezřívavě a změřil si Palla nedůvěřivým pohledem.
„No… máme základní vojenský výcvik a do služby nás už nepovolali. Tak jsme se dali na dráhu loveckou.“
„Fajn. Takže máte výcvik. Jste vysloužilci. Umíte to s havětí, držíte při sobě. Takové potřebuju!“ velitel si zamnul ruce a foukl do nich, aby se zahřál. „Tímto vás znovu povolávám do služdy. Sdělte jména!“
„Ale jména vás přece nezajímala,“ namítl Marton a předstoupil.
„Jo, ale to jsem myslel, že už budete nyní mrtví. Teď se mi možná budete hodit. Jména!“
„Já jsem Pallmer, pane“ zasalutoval Pall.
„Marton, pane!“
„Russel, pane!“
„Výborně. Já jsem generál Seth! Palle, Marte, Russi, vítejte zpět v královské armádě. Můžete odejít, ale zajděte si do zbrojnice pro výstroj,“ zavelel generál a pokynul jim k odchodu.
„Ale pane, proč nás vlastně potřebujete? Kam se jde, co se děje?“ nenechal se jen tak odbýt Pall.
„Ah, promiňte. Tohle je třetí pluk královské armády, která má za úkol zničit tu vesnici tamhle za kopcem a pak i celé království, které je trochu dál. Potřebujeme každého muže, protože náš ctihodný král nám nechtěl dát více vojáků a tak musíme jít s tímto. Už jsem vyslal špehy na průzkum vesnice. Měli by být každou chvíli zpátky. Za pár dní vyrážíme. Přijede i král, aby mohl vidět tu zkázu. Tolik se na to těšil.“
„Vy chcete jít s tímhle obrovským vojskem proti Kings pride? Jste cvok? Na to není třeba ani pětina tohohle pluku. To bychom zvládli i my sami,“ řekl posměšně a hrdě Pall a obrátil se na své dva kamarády. Ti jen zakývali hlavou, ale neřekli nic.
„Vždy mám raději rezervy, kdyby se něco stalo. A teď jděte!“

Uplynul týden. Pak dva. Poté měsíc a ten se přelil na dva měsíce. Pall, Russ a Mart se spokojeně váleli na svých pryčnách v jejich osobním stanu a veškeré vybavení měli přichystané vedle postelí. Už se nudili. Zabydleli se tu celkem dobře, každý voják je slušně vítal a nabízel jim místo u ohně. Nikdo neměl strach, všichni měli celkem dobrou náladu a morálka nemohla být větší. Všichni věřili, že dobytí vesničky Kings pride bude snadná záležitost, a že se ani nebudou muset oblékat do zbroje. Také věřili, že za hodinu budou zase ve svých stanech a budou pokračovat ve svém pochrupování. I generál Seth tomu věřil a povzbuzoval tak vojáky. Pouze ti tři noví tomu moc nevěřili. Zažili už hodně, ne v armádě, ale v životě. Vždycky se najde něco, co tuhle plánovanou idylku zkazí. Byli si jisti, že se něco stane, a že pokojné obsazení vesnice se změní v nehorázný a krvavý masakr. Pokaždé se to stalo, není důvod, proč by se to nemělo stát znovu.

„Všichni ven! Všichni ven ze stanů! Okamžitě!“
Pall s Russelem a Martem vylezli svorně ze stanu a podívali se kolem sebe, co se děje. Všichni vojáci dělali to samé a nikdo neměl ponětí, proč takhle vyvádějí. Na mnoha místech stáli menší důstojníci a četli z nějakého pergamenu.
„… výsost, nás velký a nedotknutelný král, který nyní přijel do našeho tábora, si přeje, aby na vesnici Kings pride proběhl útok už příští týden. Tak bylo řečeno, a tak se také stane! Nechť je vyplněna králova vůle a nechť je král spokojen!“
„Fajn, takže máme ještě týden na to, abychom se mohli válet a vyžírat zásoby. Super!“ zařval sarkasticky Marton a znovu zalezl do stanu. Pall s Russelem ho následovali. Nikomu nebylo do řeči.

„Vstávat! Všichni vstávat! Hned! Jdeme do boje! Za čtvrt hodiny budete všichni před svými stany a připraveni k boji!“
„Už bylo načase,“ ulevil si Russ. „Zadek už mi skoro srostl k posteli.“
„Jo, taky mě to už začínalo štvát,“ přidal se Pall. „Tak snad to dneska bude stát za to.“
Venku byl příšerný šrumec. Všichni zmateně běhali, nikdo nezůstal chvíli stát, jen tři lovci vylezli ze stanu v plné výbavě: kroužková zbroj, varkoč, kožená čapka, kuše, šipky, dva meče u pasu, dýky na hrudi a Russ si nechal svůj obouruční meč. Ostatní běhali kolem a hledali kus oblečení nebo nějakou zbraň, která jim chyběla. Pall s Russem se jen vesele dívali a smáli se nad tím bincem, který všichni ti ňoumové vytvářeli. Jen Mart byl zticha. Neřekl ani slovo, ale jen strnule zíral do neznáma a čekal na povely.
Konečně kolem prošel důstojník a sebral svůj oddíl, do kterého patřil i Pall s Martem a Russem. Velitel je odvedl k ostatním jednotkám a ty se spojily a seřadily. Tři přátelé byli skoro v první řadě. Prakticky hned na začátku. Ti se určitě dočkají nějakého zabíjení, na rozdíl od ostatních vzadu, kteří mohou klidně zůstat v táboře a dál spát. Tohle zvládnou sami bez pomoci nějakých amatérů. Už se těšili na nějakou akci. Uplynuly dva měsíce a týden od té doby, co lovci zavraždili několik desítek pavouků. Celou tu dobu, co jsou tady, nezabili ani myš, ani pavouka, ani vojáka. Nyní se jim to vynahradí. Krev poteče hezky proudem. Už se těšili, až si zopakují umění zabíjet, až se budou ohánět a sekat hlavy každého muže, ženy a možná i dětí. To až podle situace. Už se nemohli dočkat, až přijde ten rozkaz, to jedno slovo, které jim umožní znovu se vrátit k jejich potěšení. Netrpělivě čekali. A pak ještě chvíli čekali.
„Pochodem chod!“ zavelel generál Seth a celé vojsko se pohlo kupředu a rychlým krokem mířilo k malé vesničce, jejíž osud má být tak brzy spečetěn.
„Tak tohle bude vážně žrádlo!“ zaslechl Marton jednoho vojáka, jak se těší na ta jatka. „už se váížně nemůžu dočkat, až někomu useknu hlavu a užiju si s jeho žčnuškou.“
„Hele, zase neblbni,“ slyšel dalšího, jak mu za to spílá. „bude ti muset stačit jenom to vraždění. A víš proč?“ Marton čekal, že ten voják řekne něco rozumného. „Protože ty ženský už budou u mě!“ Voják se začal nelidsky smát a jeho společník také. Marton toho měl už pln é zuby. Dva měsíce bez potěšení z ženy a z těchto mužů se stala nechutná prasata.
„Jo, taky se vážně nemůžu dočkat, co ty Palle?“ Marton prosil bohy, ať tohle není pravda. Už i Russel se těšil na tenhle masakr.
„Já celkem taky. Doufám, že na mě půjde hodně lidí a nikdo nebude umět bojovat, abych mohl zabíjet hodně a rychle!“ Pall se zákeřně zasmál.
„Doufám, že když ti nějakej zbude a už budeš unavenej, tak mi nějakýho necháš.“
„No to nevim, ty páprdové, co tam budou, určitě stojej za prd, takže možná sám nebudu mít dost.“ Pall už to nevydržel a začal se naplno smát. „Co ty, Marte, co ty si o tom mys… Marte? Kde jsi, sakra?“
„Tamhle je! Peláší k táboru, asi pro nějakýho koně,“ pomohl Pallovi Russ.
„To je vůl! Dezertér! Zrádce! A já myslel, že je to náš přítel!“
„Nepůjdeme za ním?“ zeptal se starostlivě Russ.
„Ha! Tos uhádl! My určitě půjdeme za někým, kdo si klidně dezertuje z týhle armády!“ Pall ani nezpomalil krok a dál pochodoval s vojskem vstříc vesnici.
„No, jak myslíš! Ale cestou přemýšlej, kdo je tady vlastně kamarád!“ zařval na něj Russel, který už utíkal směrem, kterým šel Marton.
„Hej, vrať se! Ty zrádce jeden! Tohle ti nezapomenu, ty prevíte!“ zařval na něj ještě Pall, ale nezpomalil. Vyhlídka na vraždění byla příliš silná, silnější než jejich pouto. Russ to věděl a nečekal, že za ním Pall půjde. I když to byl samozvaný vůdce skupiny, nyní už neměl žádnou moc. Byl příliš zaslepen nadcházejícím masakrem. I když to byl obvykle Russ, kdo byl nejbojovnější a nejzuřivější, věděl, kdy udělal chybu a byl schopen ji odčinit. Pall si ji ani neuvědomil.
„ÚTOK!“ uslyšel Russel křik generála Setha, který svým chraplavým hlasem dal povel. Chvíli čekal, jestli náhodou neuslyší Palla, jak řve a dere se dopředu. Neuslyšel. To bylo možná dobře.
Russel chvátal dál a těžce oddychoval, když konečně dohnal Martona, který zrovna vylézal na koně.
„Počkej sakra! Počkej na mě!“ zařval na něj Russel.
„Nech mě! Jdi si raději zabíjet nevinné občany, kteří ti vůbec nic neudělali,“ odbyl ho Mart. „Nechci být součástí tohohle masakru. Nechci být po vašem boku a vidět, jak si to užíváte. To raději odjedu ihned.“
„Ale já tam nechci. Nechci být po boku toho takzvaného přítele. Já chci normálně žít. Někde si najít dům, žanu, a lovit zvířata k obědu. Nechci ničit něco, co se mi někdy může stát domovem.“ Russel začal vyprávět s velkým zanícením, že se Mart dokonce zastavil a poslouchal ho.
„Tak pojď, spolu tyhle věci najdeme,“ vyzval ho Mart a sledoval, jak se Russ vděčně uklonil a hbitě naskočil na koně. Oba se pak vydali směrem k lesu, pryč od bitevní vřavy.
Jeli dlouho, už skoro bylo poledne. Jejich koně funěli a slunce je začínalo pálit. Jejich uniformy, kterých se ani nezbavili, je začaly hřát víc, než by sami chtěli. Když projížděli okolo malého jezírka, všiml si Mart dvou dívek. Byly mladé, jedna byla skoro ještě dítě.
„Půjdeme za nimi?“ zeptal se spiklenecky Russela.
„Ne, s touhle uniformou nejedu. Co když to jsou nepřátelé. Ani jako nestranný se nechci plést mezi ty dvě strany. A navíc nevypadáme, jako nestranní,“ odpověděl mu Russel a ukázal na uniformy. Stále ještě měli zbroj a varkoč s křížem. „A navíc, na mě jsou moc mladé,“ dodal s úsměvem.
„Dobře, jedem dál. Nebudeme se mezi ně plést a necháme je žít jejich vlastní život. Třeba bude lepší než ten náš.“
„Jo, docela bych jim to přál,“ Russ zamával na dvě dívky, aniž by si byl jistý, že ho vidí a jel dál za Martem. „Každého totiž čeká lepší život než je ten náš,“ dodal. „Nepůjdeme si najít něco k jídlu?“
„Jo, jasně, mám hlad.“
A společně jeli dál, hlouběji do lesa.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Tři lovci?
Bogina, Demi, Epi, Hakon, Ragar, Sidar

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Laethé - 10. srpna 2008 16:48
Laethé

musím se přiznat, že tento text jsem nedočetla. kromě podivných konstrukcí typu "jen kamenná tvář jakby byla vytesána do jejich obličejů", dialogů nezáživných jako týden starý chléb a nudných popisů mě odradil pocit, že text čtu už dlouhé hodiny a stále se neděje nic, co by mě zaujalo.

za svou kritiku se omlouvám, ale msslím si, že je zcela na místě.
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

Epi - 24. července 2008 12:44
Epi

Teda super, snad bude pokračování bratříčku... dávám *****
"Aby si zuřícímu trpaslíkovi uniknouti dokázal, hbitých nohou jest ti zapotřebí. Nest pomni: vždy rychlejsi byti musis, nez kterakoli sekyra jim vrzena letic. Jestlize unikl jsi mu, zevnejsek svůj pozměn. Paměť jejich jest smrtelně dobrá."

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog