Úděl Darovaných (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Úděl Darovaných

Autor : Arte-Zherth   4. srpna 2010   Povídky
Každý má právo poučit se z vlastních chyb

Skála se drolila pod kovanými botami a ztěžovala Atawovi výstup. Ohněm zčernalé kamení mu špinilo ruce pokaždé, když se opřel o svah. Přesto se mu podařilo na Horu Zrození vyšplhat. Rozepnul třmínky kyrysu, a ten s rachotem dopadl na hladkou, kamennou plošinu, ze které byl neuvěřitelný výhled na kdysi krásnou zemi. Až teď si konečně uvědomil tu hrůzu. Putoval dlouho a úmyslně přehlížel veškerou pohromu kolem sebe. Nakonec si teď ale přeci jen dopřál pohled na zkázu v celé své velikosti. Tento svět byl už zcela mrtvý. Ataw byl u jeho zrodu a jako Darovaný o něj pečoval s láskou a výchovnou pečlivostí. Marně. Kam jen jeho nesmrtelné oko dohlédlo, byla smrt. Zuhelnatělá zem, černá, vypálená. Nebylo nic, co by plameny nepohltily. Nebylo žádných ohořelých stromů, doutnajících pahýlů... byl jen popel, hluboký několik metrů a ztvrdlý na kámen. Tento svět se proměnil v jedno velké, dávno vyhořelé ohniště. Po světle modrých tvářích mu stekly slzy. Na mnoho tisíc let starého démona to bylo velice lidské gesto. Po celém těle se mu naježily černé štětiny a vzduch, nebo spíše prostor, se začal podivně vlnit. Dárce přichází.

* * *

Emaen seděla ve zlaté kouli už celé týdny. Bylo tu světlo a zlatý povrch jako by byl uvnitř tekutý a přeléval se z místa na místo. Mimo kouli nebylo nic, to věděla Emaen bezpečně. Pouze vnitřek je paralelní vědomí Darovaných. Jejich mysl je příliš silná na to, aby jen spala. Dokonce, i když je Darovaný v bezvědomí, jeho mysl přečkává zde, v místě moudrosti. Marné pokusy o probuzení už dávno vzdala. Postavila se a snažila se vybavit poslední okamžiky bdělosti.

Válka.
Nikdo nezná čistou pravdu, jak vše začalo. Každý národ, kmen, rasa, království či aliance se lišily názorem jeden od druhého. Ti ukazovali prstem na jedny a jedni na druhé. Lidé začali ostře bránit své hranice, když se cítili ohroženi lesními barbary, kterým se už nelíbilo žít jen mezi stromy. Elfové byli téměř vyhubeni tvory moře. Orkové svedli mnoho válek s obry a kentaury o Magické kameny, jediný neživý zdroj magenergie. Ztráty nejen území, ale i blízkých, radosti a obecné spokojenosti, vedly k otevřené válce a nenávisti mezi všemi. Už nebylo vůle ke kompromisům a diplomacii. Svět ovládl chaos. A byla to právě magie, která ukončila veškeré utrpení a nezadržitelnou cestu do záhuby. Při nejstrašlivější a zároveň poslední bitevní vřavě, které se účastnila i Emaen, se země otřásla, když dopadla do bláta hlava posledního z králů. Tehdy Magické kameny začaly chrlit lávu a oheň. Obří proudy magmatu tryskaly různými směry a vše, čemu se jen přiblížily, nenávratně vzplálo. Půda popukala a vydechla další žár a ohně. Netrvalo dlouho a celý svět uchvátily plameny a nadobro vymazaly vše živé i neživé. Celý měsíc trvalo, než plameny ustaly. Než spálily každého tvora, každé mládě, rostliny, domy, háje, lučiny, pevnosti i celá města. Voda se vypařila. Nezbylo nic, z čeho by mohl vzniknout nový život.

* * *

Dárce se zjevil na vrcholu Hory Zrození jen několik sáhů od Atawa. Nestál, neusmíval se a ani se nedíval. Dárce byl pouze shluk energie. Vznášel se nad zemí a vlnil prostor, jako by pohlcoval a nasával vše kolem sebe. Prostor budil dojem, že se v místě Dárce hroutí sám do sebe, a přesto bylo vše stále stabilní. Jako nějaký přelud.
Zklamal jsem se v tomto světě. Zaznělo Atawovi v hlavě. Dárce neměl hlas, nebylo to tělo, které by tvořila nějaká hmota. Komunikoval pomocí cizích myšlenek. Těžko říci, jestli má alespoň nějakou duši. Ataw stále hleděl na nekonečnou černou krustu pokrývající širé spáleniště.
„Měl jsi ho stvořit lepší, napravit ho a ne zničit plameny.“ Vydechl rezignovaně. Věděl, že jeho slova nic nezmění na tom, co se musí stát. Proroctví se téměř naplnilo.
Stvořil jsem Vás. Daroval jsem tomuto světu nesmrtelné pastýře s neomezenou mocí. To vy jste byli předurčeni udělat ho lepším.„Pak jsme tedy selhali.“ Pronesl Ataw paradoxně hrdě. Svědomí měl čisté. Věděl, že udělal vše, co bylo v jeho silách, aby Válce zabránil.
Ano. A proto teď pohltím tento mrtvý svět, abych mohl stvořit nový.„Nový? Copak ses vůbec nepoučil?“ Podivil se démon.
Právě, že poučil. Tolik jsem se snažil vyvážit přírodu a rozum uměle, pomocí nepřirozeného podvodu: magie. V novém světě pro ni už nebude místo. Ataw pochopil následky Dárcova rozhodnutí a hruď se mu sevřela steskem. Tak tedy skončí svět, který znal od počátku, tam, kde vše začalo – na Hoře Zrození. Přál by si naposledy vidět Emaen. Přesto se ale nedokázal nezeptat.
„V novém světě se tedy spokojíš jen s lidmi?“
A zvířaty. Věř, že je to nejlepší možnost. Už jsem to celé promyslel. Prozřel jsem, že víra v magii je mocnější než magie samotná. Však pochopíš, až uvidíš.„Uvidím?“ Ataw stále nechápal. Nebo spíše jen nechtěl chápat Dárcovy záměry.

* * *

Emaen si nedokázala vybavit nic konkrétního. Izolaci vědomí už nedokázala snášet. Musela se dostat zpět do svého těla za každou cenu. Nemohla už déle být v nevědomosti, i kdyby se už do koule nesměla nikdy vrátit.

Její výkřik přidusily dva metry popela ztvrdlého jako ocel, který ji svou tíhou zamačkával snad do samotných hlubin světa. Vykřikla ještě jednou, silněji, a zemi společně s uhelnou skořápkou roztrhl výbuch. Konečně! Napřímila své tělo do třísáhové výšky a vyšplhala z kráteru, který po ní zůstal. Pokožku měla v barvě půlnoční modři a lesklou jako právě natřenou olejem. Vypadala, jako by byla stvořena ze sopečného skla. Upřela své vystouplé pavoučí oči k Hoře Zrození. Cítila Atawovy myšlenky stejně tak silně jako Dárcovu přítomnost. Došlo jí, k čemu se schyluje. Dárce ale přece nemůže zničit vše, ještě musí být nějaká naděje. Vrátil se po tak dlouhé době, a přesto je ten pocit pro Emaen tak známý. Rozeběhla se za nimi.

* * *

Ano, již brzy. Je čas začít. Zaznělo opět v mysli démona. Dárce se přiblížil k Atawovi natolik, že začal narušovat svým zvláštním polem jeho samotného. Pocit podivné vnitřní mokrosti a vazkosti ho překvapil. Nikdy mu nebyl takhle blízko. Nedokázal se už na nic soustředit. Cítil se jako spokojená řeka, která se nemůže dočkat, až se vlije do hřejivého oceánu. Padl na kolena.
„Nech ho být!“ Okřikla Dárce Emaen, i když v jejím hlase byla spíše prosba než nějaké ultimátum. Ten ji ale ignoroval. Ataw dále hleděl prázdnýma očima na protáhlý svět a jeho poslední přání se rozplynulo společně s jeho vědomím.

„Ne!“ Rozhodla se vzdorovat Emaen a odvážila se k mnohem větší explozi než kdy dříve. Než se však stačila proměnit ve výbuch, než se stačil prostor narušit, plošina popraskat a tlaková vlna smést milovaného démona do bezpečí, Dárce zastavil čas. Ataw i Emaen se rázem tiskli v kouli svého propojeného vědomí a oba cítili, že svět, který společně spravovali tisíce let, už není. Kdysi ho vnímali jako pocit, nebo snad duši uvnitř svých magických těl. Teď zbyla jen prázdnota. V myslích jim rezonoval hlas.

Moje vůle je všemocná a nezpochybnitelná. Se mnou nemůžete soupeřit. Přesto jste mi byli dobrými pomocníky. Rozhodl jsem se tedy, že Vy, jakožto muž a žena, budete první dva lidé v mém novém světě. Těšte se, budete žít v Ráji.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Úděl Darovaných?
Aenrill Hříva Chaosu (2.00*), Astinas (4.50*), Beluga (5.00*), Lusst (4.50*), MARK (5.00*), Mr.Frost (5.00*), Nazir (5.00*), Si.moon.a (5.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Nefrete - 27. srpna 2010 20:39
Nefrete

Také bych si ráda přečetla nějaký další příběh (z tohoto světa).:)
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Si.moon.a - 18. srpna 2010 16:52
Si.moon.a

Já si myslim že je vidět když si někdo dá práci s povídkou a nepošle sem ji hned jak ho to napadne, ale dá si s tim púráci a promyslí si to. Nemáš tam sand ani žádný chyby to nevim jestli ti to někdo opravoval nebo ty sám ale co jsem četla tvoje povídky tak jsou na urovni. ostatní si měl delší a vůbec to nevadilo, protože si to umíš promyslet a nenudí to. tohle je škoda trošku krátky a rozhodně bych ráda víc poznala Emaen a vůbec ty postavy. Krásně si to ale všechno popsal a ten příběh a vůbec povídka paráda. takže se přiklánim k názoru, že další věci z tohohle světa jooo :-)

Arte-Zherth - 8. srpna 2010 20:42
Arte-Zherth

Děkuju pánové.

Beluga 8. srpna 2010 16:31
Původně jsem to myslel jako závěrečnou povídku k jakési sbírce. Několik příběhů z tohoto světa jsem rozpracoval, ale zatím nebyl čas je dokončit. Třeba je sem ale časem kompletní nahodím.
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

Beluga - 8. srpna 2010 16:31
Beluga

Perfektní. Víc slov by nebylo potřeba.
Když se v textu objeví nějaký otazník, je vzápětí nenásilně zodpovězen a příběh, ten bych snesl 10x delší, jen abych se mohl dozvědět víc o Válce. Dárci. Darovaných. Jasná 5ka.
I wish for time travel. Not to change shit, but to have the opportunity to live some moments again.

Astinas - 7. srpna 2010 21:53
Astinas

Toto dílo je mi blízké tím, že jsem jako malý také často uvažoval co se stalo se všemi těmi kouzelnými bytostmi. Vždyť člověk si přeci všechno nemohl vymyslet a i kdyby tak něco k jejich myšlení muselo dát podnět. Vím že toto není pohádka, protože se tato povídka má katastrofický scénář, ale každopádně se mi to hodně líbilo.
Sice jsem se sem tam ztratil, ale to jsou jenom minimální mouchy. Osobně se mi to hodně líbilo.
c'est la vie...

Nefrete - 7. srpna 2010 21:19
Nefrete

Tradiční koncept zániku světa pojatý poněkud netradičním způsobem, z pera zkušeného autora – i takto bychom mohli stručně povídku charakterizovat. Snad každá kultura s tímto eschatologickým konceptem pracuje – často na (vzájemně) obdobném základě s odlišnými jednotlivostmi.
***
Dostane se nám možnosti nahlédnout až na samý konec světa, kdy už je dílo nejvyšší entity – Dárce – dokonáno a nic živého na zemi nezůstalo. Dostáváme se do středu řešení vskutku existenciálních problémů (triviální „co dál“). Nahlédneme letmo i do osudů těch vyvolených – Darovaných – kteří jsou tím posledním (ne)existujícím na světě. Jak dlouho ještě? A jaký osud čeká svět? Dosáhla snad nekonečnost přeci jen svého konce?
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Arte-Zherth - 5. srpna 2010 11:21
Arte-Zherth

Mr.Frost 4. srpna 2010 17:50

Děkuju za přečtení a komentář.

Ta Zlatá koule je jakási schránka pro vědomí (mysl), když Darovaný spí nebo je v bezvědomí. Člověk má mysl slabou a tak jediné projevy mysli a prostor pro mozkovou činnost jsou sny. Ovšem Darovaní mají tak silnou mysl, že když spí, tak se jejich mozková činnost odehrává ve Zlaté kouli, kde mohou přemýšlet a v podstatě jsou vzhůru, ačkoliv jejich tělo spí. Jakmile se probudí, mysl se z koule opět přemístí do těla. Toto je však jen abstraktní logistika, ve skutečnosti tělo nic neopouští. Snad je to takhle srozumitelnější. V článku je to vysvětlené (spíše jen načrtnuté) v podstatě jen jednou větou. Nechtěl jsem povídku protahovat o tento komentář.
Pokud jsou blízko sebe a oba spí, mohou Zlatou kouli sdílet, je to vlastně taková zvláštní forma telepatie (viz. konec povídky).
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

Mr.Frost - 4. srpna 2010 17:50
Mr.Frost

Nezvyknem moc čítať poviedky, skôr poéziu. Dostal som však chuť a prečítal som prvé, čo som uvidel. Po prečítaní mám zvláštne, zmiešané pocity. Prelieva sa mi v hlave strach, smútok, ale aj nádej. Toto je veľmi zvláštne dielo. Myšlienku, ktorú si použil nevídam v takomto podaní. Osobne mi to príde originálne a rozhodne máš bohatú slovnú zásobu.

Ako sa dej dostal k tomu, že Emaen bola zavretá v zlatej gule, tak som sa zastavil, nechápal som prečo, z akého dôvodu tam bola zavretá. Moja nechápavosť však nepramení z autorovej schopností popísať veci. Jednoducho som nevedel prečo tam je. Nemalo to však pre mňa až taký význam ako udalosti, čo sa stali neskôr.

Celkovo nie je podľa mňa čo vytknúť. Je vidieť, že autor má aj nejaké tie skúsenosti :) A bolo mi potešením napísať kritiku ako prvý.

Pre mňa *****
"Tak to teda nie, my pôjdeme do tankov a zrovnáme Budapešť!" J.Slota

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog