Údolí zatracených (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Údolí zatracených

Autor : Jackie Decker   9. listopadu 2006   Povídky
Krátký příběh ze světa Tartaru. Vypráví o událostech věku, kdy a jak 31.roku Věku Změn skonal Patric z dumlonu a jak bylo zlomeno jedno staré prokletí...

Údolí zatracených

Robert se rozhlédl po okolí. Jen matně si uvědomoval, že stojí na lesní pasece.

„Eillen, už jdu…“ šeptal stále dokola. Byla noc. Na mýtinu dopadaly paprsky měsíčního světla. Chlapec tam stál zcela sám. Oči měl zrudlé horečkou a v ústech jak na poušti. Šrám přes jeho hruď ošklivě krvácel a každý nádech mu působil ošklivou bolest. Rozkašlal se...

Oněměl tou bolestí. Úzkostlivě si prohlížel dlaň, kterou si při kašli zakrýval ústa. Leskla se krví. Svět se sním zatočil.

Byl už tak blízko. Jen několik mil ho dělilo od portálu do Údolích zatracených, ale on neměl dost sil na to aby je překonal.

Opřel se o strom. Těžce usedl do vlhkého mechu. Jen s vypětím všech sil se ještě stále držel při vědomí. Ztratil mnoho krve… Jiný hoch na jeho místě by už jen pomalu umíral, ale Robert ne. Snad to bylo jeho nezměrné odhodlání, jež stálo v cestě smrti, která, jako sup, čekala na svoji kořist. Odhodlání najít Eillen, Paní Stínů.

Zrozena z popela staré říše, v neskonalé paláců pýše, dívka povstane nám. Já její jméno dobře znám. Eillen… Paní stínů, bude zvána, lásky mužů nepoznána, princezna poslední, stižena prokletím. Eillen…

Vzpoměl si Robert na část textu staré písně. Bylo to jen málo, neb celá píseň měla nespočet veršů, ale to mu nyní nepřipadalo důležité. Chtěl se postavit a pokračovat v cestě. Nohy ho ale neposlouchaly…

***

Patric, elfí válečník, se toho večera projížděl kolem Temného lesa. Zpíval si písně, dávno zapomenuté tolika generacemi lidí a pozoroval noční oblohu. Patric z Dumlonu byl jedním ze strážců lesa. Snad to byla náhoda a snad i osud, že právě té noci si zpíval tutéž píseň jako Robert.

Path uh unatil wyrm lowa, grii pohunagil rivödgelvin muwa, malavia, paviooh gim. Iha sisi puhjan gadole wim. Eillen… Thu stillin, soon qojalen, livon, Thanin wimen, galadrion krano, nachse huntof Eillen…

Býval by Patric zpíval dále, neb, na rozdíl od Roberta, znal píseň celou, ale byl vyrušen ze svého zahloubaní. Jeho klisna, Isilithtúníva, se prudce zastavila, zdála se být nervózní, a Patric měl co dělat aby z ní nespadl.

Nemohl se rozhlížet. Sotva se mu podařilo Isilithtúnívu uklidnit, prosvištěl mu kolem ucha šíp.

Patric seskočil z klisny a tasil svůj meč. Další šíp, ho ale vzápětí trefil do ramene. Pravou rukou mu projela ostrá bolest. Upustil meč na zem a rychlím skokem se vrhnul za nejbližší velký kámen. Isilithtúníva divoce zaržála a poodběhla kousek od místa střetu. Patric vykoukl ze svého úkrytu. Na blízkém kopci uviděl stát nějakého člověka. Ač byla noc, viděl ho celkem dobře. Gilean, stříbrný měsíc, byl právě v úplňku.

„Budeš jedním ze strážců Temného lesa, Patricu z Dumlonu. Nikdo nesmí proniknout od jeho útrob. Ani ty nesmíš! To si dobře pamatuj. Za každého živého tvora, který vejde do lesa smí ho některý z neživých opustit. A co teprve, kdyby se rozhodla vyjít z Údolí zatracených sama Eillen? Ne! To místo musí zůstat nedotčené… Hlídej pozorně. Chvilka nepozornosti může ohrozit celý náš svět,“ pravil mu jeho pán a král Gatonel.

„Ale pane, kdo by chtěl vstoupit do útrob zakázaného lesa?“ ptal se tehdy Patric.

„Eillen má mnoho zbraní. Některé mohou ovlivnit tvou mysl, když nebudeš dost pozorný. Nalezne tvé slabé místo a obratně ho využije. Stejně tak může ovlivnit srdce každého člověka. Najde se dost těch, kteří chtějí proniknout do Údolí zatracených. Nedopusť aby se tak stalo.

Dávno bylo, kdy slyšel Patric ta slova. Dnes večer se mu ale vybavila. Zahleděl se do útočníkovi tváře. Hledal v ní cokoliv, co by ukazovalo na ovlivněnou mysl, ale na tu dálku toho moc neviděl. Věděl, že než by se vrátil pro meč a pak se dostal k neznámému, jistě by byl několikrát zasažen.

„Kdo jsi, že narušuješ klid zakázaného lesa?“ zeptal se svého nepřítele. Volal dost nahlas aby ho útočník slyšel a aby potlačil bolest v pravém rameni.

- „Kdo jsi, že se opovažuješ stát mi v cestě?“ volal neznámý.

„Jsem strážce Temného lesa, kdo jsi ty?“ pokračoval Patric snažíc se něco vymyslet.

- „Jsem narušitel Temného lesa!“ zněla tvrdá odpověď střelce připraveného k další ráně. Patric se ještě stále neodvážil postavit svému nepříteli čelem. Věděl, že by neměl mnoho šancí. Snažil se přinutit nepřítele k chybě či nepozornosti, což mu mělo umožnit dostat se k meči a připravit se na útok.

„Nejsi první ani poslední kdo přichází. Proč bych tě měl vpustit?!“ ptal se stejně tvrdě, jako střelec odpověděl.

- „Já se tě ale o propustku neprosím!“ Patric nechápal jednání onoho muže. Takováto odvážná tvrzení naznačují pošetilost a naivitu, ale postavení toho člověka rozhodně není naivní ani pošetilé. Stál na kopci a vystřelil ve chvíli největší nepozornosti své oběti. To udělá jen zkušený lovec…

„Tvá slova jsou odvážná, narušiteli! Dokaž, že nemáš odvážný jen jazyk! Postav se mi v rovném souboji a ponechej rozhodnutí na našich mečích!“

- „Jsem ve výhodě, proč bych se jí měl vzdát?!“ zeptal se narušitel. Patric pochopil, že ho nepřechytračí. Dokud se ukrýval za kamenem byla jejich situace patová. On nemohl vylézt, protože by se tak vystavil střelbě, ale nepřítel nemohl proniknout do lesa, protože by tak umožnil Patricovi, aby se dostal pro svůj meč.

„Protože pokud to neuděláš, nesplníš co chceš učinit. Já se tu mohu ukrývat jak dlouho budu chtít, ale ty tam s tím napřaženým lukem dlouho stát nevydržíš. Po nějaké době tvá pozornost a svaly ochabnou. Netrefíš mě až si půjdu pro zbraň a tvé postavení bude v ten okamžik mizernější než to moje,“ snažil se Patric o vyrovnaný tón, „O svoji výhodu stejně přijdeš, narušiteli!“

- „Plané řeči, ochránče lesa. Víš, že než bys ke mně doběhl stihl bych vystřelit nejméně dvakrát. Proč bych se ti tedy měl vydat na milost a nemilost?!“ Patric věděl, že oba mluví pravdu. Pochopil, že skutečně není schopen svého nepřítele nijak zviklat.

„Jak tedy chceš vyřešit tuto situaci?“ zeptal se Patric.

- „Tvá smrt je mé řešení!“ uslyšel elfí válečník krutou a pevnou odpověď svého nepřítele. Jeho mysl musí být vskutku pod nadvládou temných sil. Pomyslel si.

„Tak si pro mě pojď!“ zakřičel Patric odhodlaně, skoro vztekle.

- „Nemusím!“ uslyšel výsměšný hlas narušitele. Než si ale stihl uvědomit podstatu toho slova uslyšel bolestné ržání Isilithtúnívy. Srdce mu poskočilo bolestí a nevídaným hněvem. Patric se nekontrolovatelně vrhl v před. Vůbec nevnímal nový příval bolesti, když se mu při kotrmelci zlomil šíp v pravém rameni. Nevnímal vůbec nic kromě přítomnosti nepřítele.

Uchopil meč a rozběhl se k narušiteli na kopci. Další šíp jej zasáhl přímo do hrudi. Tentokrát sice bolest pocítil, ale ani tak vážné zranění jako právě utrpěl mu nemohlo zabránit v tom aby zabil. Už se blížil. Opět pocítil bolet, když se další šíp nepřítele zabodl hluboko do jeho břicha. Normálně by oba šípy jen zavadily o brnění, ale tentokrát, jako by je vedla nadpřirozená síla, jeho zbrojí prošly.

Patric doběhl k nepříteli. V posledním okamžiku před úderem v chlapcových očích zahlédl záblesk strachu. Bojové šílenství ho opustilo stejně náhle jako se dostavilo, ale už bylo pozdě. Patric si sice uvědomil, že jeho nepřítel je vlastně ještě dítě, ale už nedokázal zastavit svůj meč.

Bolest ochromila elfího bojovníka naplno. Poznal, že umírá… Patricův meč zasáhl chlapce do hrudi a oba se pak skáceli k zemi…

***

Eillen, krásná, leč smrtící, paní stínů. Toho večera hleděla do magické Tůně Vidění. Pozorovala svoji budoucí oběť. V jejím obličeji se ale nepohnul jediný sval. Dokonce ani ve chvíli, kdy už hrozilo, že Patric z Dumlonu Roberta zabije. Nezáleželo jí na tom. Robert byl jen jedním z mnoha. Ačkoliv se zatím dostal nejdále ze všech.

Ať už to skončí jakkoliv duše toho hocha stejně skončí v Údolí zatracených. A to Eillen věděla. Rozhodně to věděla lépe než Robert sám. Sledovala ho jak vstává a opouští umírajícího Patrica z Dumlonu sám těžce zraněn. Viděla jak se Robert potácí lesem a pomalu, leč jistě, se blíží k portálu. Nechala své nemrtvé zatím vyčkávat v skrytu temnot lesa a čekala až jestli Robert dojde až k ní.

Lákala ho, promlouvala hluboko do jeho duše a prosila aby přišel až k ní, ale síly toho chlapce začaly brzy docházet. Robert se zastavil na malé lesní pasece. Na pasece Naděje. Těžce usedl do mechu a Eillen sledovala jak odhodlání, které mu zasela do duše, bojuje s nezvratnou smrtí chlapcova těla.

„Propusť ho, Paní stínů,“ zaprosila Wimena, Paní naděje.

„Ne!“ odětila Eillen.

„Není ještě ztracen!“ promluvila Naděje naléhavým tónem, „Ani ty nejsi,“ špitla nakonec.

Eillen odtrhla pohled od vody své Tůně a pohlédla na modře oděnou Wimenu: „Za život Roberta prosíš? A život Patrica z Dumlonu nechala jsi beztrestně vyprchat. Zvláštní jest tvé konaní.“

„Patricova duše, ale odejde do nebeských sfér. Pokud teď Robert zahyne jeho duše zůstane uvězněna zde. Prosím, Eillen. Neber si jeho duši, propusť ho…“ žádala Wimena. Koneckonců je na pasece Naděje, pomyslela si.

„Nemám důvod nechat ho jít,“odvětila Eillen a znovu se zahleděla do magické vody Tůně Vidění, „Naděje, nejsi to co ho stále drží při životě. Pokud ho teď propustím, zahyne…" vysvětlovala Eillen bez zabarvení svého hlasu.

„Je způsob…" řekla Wimena tiše, „ty víš jaký!" dodala důrazně." To už se ale Paní stínů na svoji návštěvnici zadívala plna hněvu. Žádný smrtelník by nepřežil takový pohled, ale Wimena již dávno nebyla smrtelná…

"To neudělám!" rozkřikla se Eillen, "Nemám důvod to udělat," dodala tentokrát opět klidně bez známek předešlého rozčilení.

„Zrozena z popela staré říše,

v neskonalé paláců pýše,

dívka povstane nám.

Já její jméno dobře znám.

Eillen…

Paní stínů, bude zvána,

lásky mužů nepoznána,

princezna poslední,

stižena prokletím.

Eillen…

Na poli mrtvých,

v údolí zatracených,

bude ztracená dlít,

až přestane žít,

Eillen…

Mnoho mužů půjde za ní,

ač ona je nepochopí.

Sama je pak bude lákat,

jen nad jedním z nich bude plakat,

Eillen…

Kdo překoná útrapy,

rozplete světa cesty,

i to já vím,

ale jméno ti nepovím,

Eillen..

I v tvém srdci bude naděje žít

nikdy ji nemůžeš zahubit.

A tak říkám, že muž, ještě dítě,

probudí ji, láskou k tobě,

Eillen…

Až opustíš své temné síně,

stiskneš jeho hlavu ve svém klíně,

pak budeš zachráněna,

až budeš chtít být milována,

Eillen…

Sama vybereš svého zachránce,

dříve či později ač se ti nechce,

se tak stane, já to vím,

klínem vyrážím klín,

Eillen…“

„DOST!" rozkřikla se Eillen, "Dobrá, nechám ho jít!" rozhodla se Paní Stínů.

***

Robert už nemohl dál. Seděl a poznával, že umírá. Šrám přes hruď stále krvácel, ačkoliv kdyby býval Patric z Dumlonu zasadil takový úder, jako původně chtěl, nezbylo by Robertovi mnoho ani z žeber.

Hlava ho bolela a ztráta krve byla už neúnosná. Dech se mu krátil.

Náhle se před ním zjevila nádherná žena. Ne tak krásná, jako ta kterou šel hledat, ale přesto byla půvabná. Tak křehká se mu zdála být, i když ji sotva rozpoznával. Viděl její modré šaty a vlasy, které se v měsíčním světle leskly a tvář nadpozemsky krásnou.

"Pojď ke mně, Roberte…" hlesla ona neznámá. Roberta opustila bolest. Cítil se být klidný a šťastný. Netušil kde je ani co se stalo. Už necítil beznaděj, ale naopak, věděl, že ještě není ztracen. I když sám nevěděl proč by vlastně ztracený měl být. Vzpomínky se vytratili a s nimi i ta žena. Zůstal sám, ale byl zdráv…

***

Eillen propustila Robertovu duši a svěřila ho do péče Naději. Vzpomínala na tu část písně, kterou jí zazpívala Wimena. V tom se jí zalesklo v očích. Zrodil se další ďábelský nápad v její prohnilé mysli. Věděla kudy má nechat odejít Roberta, aby z toho měla co největší užitek.

***

Robert se rozhlédl po okolí. Stál na lesní pasece. Netušil kam by měl jít, ale teď mu připadalo, že někde je les tmavší než jinde. Rozhodl se vydat se za světlem. A tak se Robert počal vzdalovat portálu do Údolí zatracených a mířil ven z Temného lesa.

Cesta byla dlouhá, ale naděje, která mu nyní prostupovala celým srdcem mu nedovoloval se zastavit, ani se zaleknout zvuků, či sejít z cesty.

Asi po hodině rychlé chůze konečně chlapec došel až na kraj lesa. První co uviděl bylo mrtvé tělo koně, se zdobeným sedlem. Klisna tu ležela bílá jako světlo Gileana, stříbrného měsíce, s jedním šípem v srdci. Ten pohled zasáhl Roberta hluboko. Všechny vzpomínky se mu vrátili a zacelený šrám na hrudi začal znovu krvácet.

O kousek dál na malém kopci uviděl ležet další bezvládné tělo. Ležel tam Patric z Dumlonu, velký elfí válečník. Ten, jenž mu způsobil znovu otevřený šrám, ten kterého sám Robert zastřelil. Připadalo mu, že nemá právo odejít z tohoto místa. A tak zůstal nakročen stát jednou polovinou těla v lese a druhou mimo něj.

Nevěděl jak dlouho tam tak stál, vnímal jen svůj vlastní dech, který byl opět čím dál těžší a bolestivější. Všechno ostatní se mu rozplynulo do odstínů šedé… A pak to spatřil. Všude kolem něj začali z lesa vycházet nemrtví. Chřestot kostí a zápach polorozpadlých těl se nechutně mísili do strašlivého obrazu, který se před ním odehrával. Neměl čas uvědomit si, že to způsobil tím jak zůstal na rozhraní lesa stát. Před ním se vynořila průsvitná postava, duch, která k němu vztáhla svoji ledovou paži.

Naděje i život z něj vyprchali v jediném krátkém okamžiku a jeho tělo dopadlo do chladné trávy, bez života…

Mnoho nemrtvých stihlo opustit Temný les, než Robert zemřel. Naděje plakala pro chlapce, který takto musel zemřít, ale mnohem důležitější byly slzy Eillen, Paní stínů, která poprvé po tisíci letech skutečně plakala, když vtiskla Robertovu hlavu v dlaních do klína…

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Lothar - 22. června 2007 12:16
Lothar

No zaujal ma nadpis :), je to dlhé a má to tragický konec...a k tomu všetkému je to zaujimavé :)
Moje krásne telo formovalo PIVO!

1


Buri's blog