Včera večer v parku... (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Včera večer v parku...

Autor : Jad   8. prosince 2006   Povídky
Jeden z úspěšnějších pokusů o povídku ze světa VtM. Název berte jen jako výplň prázdného místa:)

Byly už asi dvě hodiny, a nějak jsem neměl náladu na další posedávání a popíjení, tak jsem se rozloučil a vydal se na cestu z hospody domů. Noc byla jasná, na podzim docela teplo. Podíval jsem se nahoru na hvězdy, ale jako bych to nevěděl. Ve městě toho moc neuvidím, díky pouličním lampám, neonům a jiným sajrajtům není v noci nebe vidět. Po šipkách a tý blbý ženský na baru další zklamání.
Měl jsem na výběr z několika cest: Mohl jsem jít podél hlavní silnice, kde byl stále trochu provoz, nebo mimojiné, to šlo menší oklikou městským parkem. Smutně jsem se usmál. Ticho a klid. Půjdu parkem, i kdyby to bylo to poslední, co za života udělám. Chtěl jsem pocit přírody, malý klam pro člověka nasyceného ruchem, smogem a přelidněností. A zas tak daleko to není...
Cestou jsem potkal pár opilců, jejichž žádosti ohledně "přebytečných" cigaret jsem slušně zamítal. Neměl jsem jim co dát. V ulicích se snad pohybovalo i pár workoholiků, kteří ještě nebyli dost vysoko na firemním žebříčku, aby měli nárok na firemní parkoviště. Zkoušel jsem nevšímat si nikoho.
Park byl na dohled. Natěšeně jsem přidával do kroku, přeběhl jsem silnici mezi taxíky s těmi nacucanými nočními náklady. Už, Už jsem tady! Zpomalil jsem, a začal si noční procházku vychutnávat. Pár kroků od hlavní cesty, a vzduch chutnal mnohem líp. Stromy temně šuměly, shazujíc další barevné listí pod moje nohy. Cítil jsem se trochu šťastně, trochu melancholicky. I když jsem tu byl rád, do duše se mi vmísila trocha neklidu, vyvolaná relativním tichem a absencí osvětlení. Zamířil jsem hloub do parku.
Asi po půlhodinové procházce můj neklid vzrostl. Zdálo se mi, že slyším nějaké nepřirozené šumy, pohyby ve křoví na hranici mého vidění. Když jsem se otočil, nikde se nehla ani větvička. Chtěl jsem pokračovat v chůzi, jenže zepředu na mě něco vyskočilo a tlapa s dlouhými drápy mě chytila pod krkem. Byl jsem ochromený strachem, když mě ten tvor jako pírko zvednul ze země. "Ahoj chlapče," řeklo to suchým drsným hlasem, jako by to nebylo zvyklé jej používat.
Obluda přisunula svůj obličej k mému. "Ty budeš moje večeře." Skoro zvířecí tvář...a ty obrovské zuby! Neschopný myslet, začal jsem se zmítat hrůzou. Marný pokus o útěk, ale ta potvora se zachechtala a zahodila mě na zem. Hon začal.
Jako šílený jsem se rozběhl směrem, kde jsem nejblíž tušil městská světla. Nevšímal jsem si větví, které mě šlehaly do tváře, několikrát jsem upadl, ale jako splašené zvíře jsem se vždy vydrápal na nohy a utíkal dál. Štvaná zvěř. Chvíli jsem slyšel tu potvoru, jak běží za mnou. Pak, náhle, jako by pronásledování ustalo. Zastavil jsem se a opřel o strom, nemohl jsem popadnout dech. Slyšel jsem jen šum stromů a svoje oddychování. Tak klid, říkal jsem si. Klid, přemýšlej. Potřebuješ zbraň, blesklo mi hlavou. Začal jsem se ohlížet po nějakém klacku. Potmě to nebyl snadný úkol, ale neměl jsem zas tak velké nároky, abych přeci jen nenašel větev, tak akorát do ruky. Začal jsem vyklusávat k městu, otáčíc se za každým podezřelím zvukem či stínem, jenže útok nepřicházel. Už jsem viděl pouliční lampy. Rozběhl jsem se k nim, šťastný že žiju.
"Neříkej hop," řekl by můj děda. A měl by zase pravdu. Ze stromu kus přede mě skočila ta obluda. Zachechtání. Teď ne! Zařval jsem a vrhnul jsem se na ni.

Vší silou jsem proti její hlavě švihnul klackem. Ohnala se po něm rukou a přerazila ho jako párátko. Pahýlem jsem vyrazil proti její hrudi, a když uhnula hrotu zbytku klacku, už jsem se neohlížel a vyrazil k ulicím. Pár skoky byla u mě. "Dobrý lov!" zachroptěla. Pak se do mě zabořila tesáky a svět okolo potemněl.
...
Probudil jsem se pod kopanci a ranami pěstí. Rozběsnil jsem se. Vy svině, nebudete mě mlátit! Vyskočil jsem, abych čelil novým protivníkům, jenže ti mi zmizeli před očima. Řval jsem, jak jsem převracel místnost vzhůru nohama. V koutě místnosti jsem zahlédnul siluetu. Vrhnul jsem se po ní, zahalen závojem rudého vzteku.
Když vztek ustoupil, cítil jsem se sytý a spokojený. Otevřel jsem oči. V rukách jsem svíral mrtvolu staršího muže s rozervaným hrdlem, obličej zkřivený hrůzou. Myslel jsem, že bych měl zvracet, avšak jediné co jsem cítil byla apatie, na smrti toho člověka mi nezáleželo. Tohle nejsem já, proběhlo mi hlavou. Pustil jsem mrtvolu na podlahu a obrátil se zpátky do místnosti. Odtamtud se na mě šklebily tři neoholené tváře, patřící svalnatým mužům v odraných šatech. Jeden měl koženou bundu. Ten promluvil první. "Dobře zelenáči." Po hlase jsem v něm poznal svého pronásledovatele. "Jak se jmenuješ?"
"Oliver." Mluvil jsem, jako by se mě konverzace netýkala.
"No to je ale krásný jméno!" ušklíbl se ten chlápek v bundě. Projel mnou vztek. "Co má kurva tahle šaškárna znamenat?!!"
Všichni se mi jen zachechtali. "Pojď, Olivere, něco ti ukážeme."

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Včera večer v parku...?
Gilthalion, hartal, hater, Kaena

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog