Ve skřetím táboře (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Ve skřetím táboře

Autor : TheDarkAngel   16. října 2013   Povídky
Představte si, vážně, jenom na chvilku, že se ocitnete ve skřetím táboře. Ne, nemyslím na nějakém LARPu, ale ve skutečném, skřetím táboře, mezi těmi slizkými, křivonohými, hloupými zrůdami, které se umí jen bít a žrát.

Představte si, že jste v nejmenované zemi, na nejmenovaném kontinentu, kdesi uprostřed rozlehlých plání, které se táhnou kam až oko dohlédne, jen na východě se rýsují táhlé hory vyplňující celý obzor. Kdesi uprostřed této planiny, v malém údolíčku, byste mohli spatřit, pokud byste měli velmi dobrý zrak nebo dalekohled, malá světýlka. První, co by vás asi napadlo, tedy za předpokladu, že jste obyvatelem této neznámé země, by bylo, že jste narazili na obchodní karavanu nebo na hraničáře. Ve skutečnosti se ale jedná o skřetí tábor. Ano vážně, o skřetí. V tomto skřetím táboře je, soudě podle počtu stanů a také podle velmi silného zápachu, zhruba sto až sto padesát skřetů. Avšak, jak je na první pohled vidět, nejedná se o jednu skřetí tlupu nýbrž o dvě. Ptáte se, jak je to poznat? No inu, netvrdím, že se ve skřetech vyznám, ale jisté očividné rozdíly tu jsou. Hlavně mezi skřety z různých líhní. Tak tedy, v tomto táboře se nachází jedna z menších odrůd skřetů, nejspíš z jihu, soudě podle menšího vzrůstu, delších, kostnatých rukou a do žluto-zelena zbarvené kůže. Ta druhá tlupa, ta méně početná, se skládá ve směs ze severských, nejspíš horských odrůd, avšak ne všichni budou ze stejné líhně, soudě podle různých odstínů kůže od světle hnědé po černou.
Vůdce jižanských skřetů se jmenoval Hagbrog a vážně nebyl jako vůdce tlupy jmenován kvůli své síle nebo zvláštním schopnostem, ale proto, že se dal snadno zmanipulovat vidinou moci a „Vrchní velení třetí skřetí armády“ mělo rádo, když mělo nad svými vojáky kontrolu. Tak tedy naivního Hagbroga, který stěží zacházel s mečem, jmenovali do funkce velitele „malé“ (malé znamená u skřetů téměř stovku, protože se počítá s tím, že desetina z bojovníků se ani neukáže a další dvě desetiny se pozabíjejí cestou) přepadové tlupy, která měla za cíl vyplenit jistou lidskou vesničku, asi 5-7 dní cesty od skřetí pevnosti Muzgbúr. Cesta šla dobře, tedy do chvíle, kdy se k naší přepadové tlupě připojila jiná skupina, vedená bezohledným skřetem Guzdulem. I když se tito dva „vůdci“ dokázali občas na něčem shodnout, téměř pořád mezi nimi docházelo ke sporům a během několika dnů došlo již k deseti bitkám, které většinou skončily smrtí jednoho skřeta a následnou poprava toho, který zabíjel. Dnes to byly již dva dny od chvíle, co se skupina vydala nazpět k Muzbúru a v táboře kvůli ubývajícím zásobám stále častěji začínalo docházet k neshodám a bitkám mezi válečníky.
„JDI K ČERTU! PODVÁDÍŠ!“ Zařval Grehad a tasil dýku. Výrazně menší skřet se pokusil utéct od stolku, ale zakopl o stoličku a svalil se na zem. Mnohem silnější a těžší Grehad mu skočil na záda a přimáčkl ho k zemi. „Já tě naučim podvádět, ty bastarde!“ Zařval znovu a chytil malého skřeta pod krkem volnou rukou. „Já nepodváděl! Byla to jenom náhoda!“ Vykřikl vyděšeně malý a pokusil se utéct ze sevření. „Na výmluvy je už pozdě!“ Vyštěkl drsným hlasem Grehad a podřízl malému skřetovi krk. Na zem okamžitě vystříkla tmavě zelená krev. Grehad ji nechal vytéct na dýku, kterou v zápětí olízl odporným jazykem. Ostatní skřeti se zatím začali shromažďovat kolem, zírajíc, co se to děje. „CO SE TO TADY KURVA DĚJE?!“ Ozval se odněkud hromový hlas. Do středu kruhu se začala prodírat vysoká postava. Odhodil poslední dva skřety a pohlédl Grehadovu práci. „Co se tady kurva stalo?!“ Vyštěkl skřet na ostatní a pohlédl na Gerhada, dosud olizujícího krev z dýky. „Ten bastard se na mě vrhnul!“ Řekl Grehad. „Ty drž hubu!“ Okřikl ho vysoký skřet a zahleděl se na ostatní. „Co se tady stalo?! Jak se to nedozvim, budou padat hlavy!“ Zařval. „Gre-Gre…Grehad ho zabil…“ Ozvalo se odkudsi z davu. „TO JE MI KURVA JASNÝ!“ Zařval skřet znovu vztekle. „Kdo to tady tak řve?!“ Skřeti se rozestoupili a doprostřed kruhu vedle vysokého vpochodoval malý, na pohled slabý skřet, který vypadal spíš na nějakého špeha než na válečníka. „Tak, Guzdule, co se tu děje?“ Otázal se na vysokého. „Děje se to, Hagbrogu,“ Jméno malého vyslovil se značným odporem, jako by jím opovrhoval, “děje se to, že tvoji chlapi tu napadaj moje, a ti tvoji ubožáci nemaj ani vodvahu říct, jak to bylo!“ Zařval Guzdul. „Co se tu stalo?“ Řekl Hagbrog, snažíc se vypadat klidně, směrem k ostatním skřetům. Nikdo ani necekl. „Tak dobře…BUDOU PADAT HLAVY!“ Vykřikl Guzdul a popadl nejbližšího skřeta pod krkem. „Ty ubohá špíno, koukej mluvit!“ Vyštěkl mu zblízka do obličeje. Pokud bych toto nemyslel vážně, napsal bych, že ho poprskal, což taky byla pravda, ale jelikož toto myslím smrtelně vážně, psát to nebudu. „Grehad ho zabil šéfe. Ten malej na něj totiž vytáh dýku!“ Řekl skřet. Byl to jeden z Guzdulovi tlupy a z jeho výrazu zrovna nevyzařovala důvěryhodnost. „Tak je to jasný, Hagbrogu. Ten tvůj chcípáček,“ Řekl Guzdul s úšklebkem a pokračoval, „ten tvůj chcípáček, si vyskakoval a dostal co proto!“ Mezi Habrogovými skřety to zašumělo. Někdo dokonce vykřikl slova jako „lháři“ nebo „kecá“. Hagbrog přistoupil těsně ke Guzdulovi. Od takového prcka to byla docela troufalost, ale Hagbrog věřil, že Guzdul si netroufne mu nic udělat, ať už ze strachu z jeho mužů, kteří měli velkou přesilu, nebo ze strachu z vrchního velení, které by nejspíš dalo Guzdula pomalu mučit a potom zabít. Ať tak či tak, Guzdul musel Hagbroga poslouchat. Zatím. „Fajn, co s tim budeš dělat, Guzdule?“ Zeptal se Hagbrog. „No, asi dáme pohřbít tu mrtvolu,“ dostal odpověď. „Ne, já myslim s timhle parchantem.“ Řekl Hagbrog a nakopl Grehada, který ještě stále klečel nad mrtvým tělem. Grehad na něj poněkud zvířecím způsobem zavrčel. „Jo s nim, pokud chceš odpověď na tohle, tak..“ Řekl Guzdul a rychlostí blesku tasil meč. Grehad vytřeštil oči, ale než stačil cokoliv udělat, měl meč zaražený v břiše. Guzdul meč vytrhl a dalším seknutím připravil Grehada o hlavu. Zem se znovu zbarvila do zelena. „Co čumíte?! Nemáte práci?! Koukejte zbalit tábor, za hodinu ať sme pryč!“ Zařval Guzdul a odkráčel do svého stanu.
A skutečně, během hodiny celá tlupa vyrazila směrem k severo-západu, rychlým klusem, téměř během. Od nohou se jim prášilo, takže museli být vidět na kilometry. Mezitím na vyhřáté skalce, asi tři kilometry od jejich tábora, seděl postarší muž a pozoroval, jak se tlupa dává do pohybu. „Jako zvířata…“ Řekl spíš sám pro sebe a vstal. Oděn byl do tmavě zeleného oblečení bez jakéhokoliv viditelného pancíře, jen u pasu se mu houpal jednoruční meč. Kapuce, která mu téměř spadala do obličeje, měla tmavě zelenou barvu a měla působit nejspíš jako maskování. Seskočil ze skalky. Dole na něj čekali muži, oděni úplně stejně. Muselo jich být na padesát. Jeden z nich k němu přistoupil. „Pane, skřeti jsou rychlí, ale necestují v noci. Myslím, že o nás nevědí, navrhuji tedy, abychom je napadli právě v noci.“ Řekl a pohlédl se na zbytek družiny. „ Muži začínají být unavení…“ Řekl s obavami v hlase. „Já vím, ale teď si nemůžeme dovolit povolit. Odpočineme si již brzy!“ Řekl stařec. „Ano pane!“ Řekl druhý muž a zasalutoval. Jako jeden všichni vyrazili směrem za skřety.

Začalo se stmívat. Stíny se začaly prodlužovat a v táboře se začínaly rozžíhat první ohně. Již bylo vztyčeno několik stanů z kůží nějakých zvířat, které nejspíš skřeti ukradli na nějakém nájezdu. V tom největším (a taky nejošklivějším) právě seděli na kožešinách Guzdul s Hagbrogem. Oheň uprostřed tábora plál již asi půl hodiny, a již se stačil pořádně rozhořet, dost na to, aby se maso pomalu začalo opékat. Guzdul se snažil zachovávat tzv. „pokerovou tvář“, zatímco Hagbrog neustále netrpělivě vstával a přecházel po stanu. Zřejmě neměl z Guzdulovy přítomnosti žádnou radost. Neměl ho rád, vlastně ho pomalu začínal nenávidět, a chtěl se už co nejdřív dostat do Muzbúru, kde by ho okamžitě nahlásil na velení, možná za nerespektování autorit nebo by ho možná mohl obvinit z pokusu o zabití velitele. Přemítal o tom již od jejich prvního setkání a stále víc nabýval dojmu, že by Guzdulovi neměl věřit. Věděl, že by ho bez váhání zabil, jen potřeboval příležitost. Tu noc spal Hagbrog jen na půl oka a velmi neklidně, dá-li se o špalku něco takového říct. Skřeti se ráno sbalili rychle a vyrazili brzy, vlastně ještě před svítáním. Spěchali, neboť věděli, nebo spíš tušili, že mají v zádech hraničáře a taky věděli, že se vzdálenost mezi nimi a jejich pronásledovateli začíná zmenšovat.
A skutečně. Na místo, kde se předchozí večer utábořili, dorazili asi hodinu nebo dvě po jejich odchodu hraničáři. I pokud byste měli skutečně dobrý sluch a věděli, na co se zaměřit, stejně byste je neslyšeli, tak potichu se pohybovali. Na místo, ještě teď zválené a místy spálené od ohňů, vešli po malých skupinkách. Tiše, i když rychle, zkontrolovali, zda jim nehrozí nějaké nebezpečí a poté do tábora vstoupila poslední skupinka, jíž vedl onen stařec, jež byl nejspíše velitelem těchto hraničářů. „Pane, jsou pryč přibližně dvě hodiny.“ Oznámil mu jeden z hraničářů a zasalutoval. „Dobře, děkuji.“ Odvětil stařec a rozhlédl se. „Stáčejí se na západ. Chtějí překročit brody a zmizet v horách nebo si to zamíří na sever k Muzbúru...“ Pronesl, spíš sám k sobě. „Pane? Pokud vyrazíme hned, tak je ještě dnes stihneme dohnat…“ Ozval se jeden z hraničářů. „Dobře, tak vyrazíme…“ Zavelel stařec a společně se svými muži se opět vydal stopovat skřety.
Tu noc se Guzdul s Hagbrogem rozhodli (po nemalých dohadech, kdy došlo i na tasené dýky, ale odnesl to jen jeden skřet, který měl tu smůlu a šel kolem), že se utáboří v malém údolíčku celkem dobře chráněném proti větru. Avšak skřeti nebyli jediní, kdo se v tu noc v údolí nacházel.
Tři muži v tmavozelených kápích se pomalu proplížili přes skřetí hlídky a tiše si to kradli kolem stanů. Jejich plán byl jednoduchý. Zabít několik Guzdulových mužů dýkami od Hagbroga, ukrást jim jejich věci a ty naházet do stanů právě Hagbrogovým mužům. Jednoduchý plán, jak skřety rozzuřit, což nejspíš povede k šarvátce. Plán vycházel výborně. Zabít tři skřety ve spánku není nic těžkého, zvláště pak pro zkušeného zabijáka. Posbírat pak jejich pár věcí a naházet je poté do stanů již bylo snadné. Jak tiše přišli, tak se tiše všichni hraničáři odplížili ven z tábora. Výsledky jejich práce se dostavily překvapivě brzy. „POPLÁÁÁÁCH!“ Znělo celým táborem. Skřeti vybíhali ze stanů, mnozí měli v rukou zbraně. „CO SE TADY ZASE DĚJE?!“ Ozval se Guzdulův hlas, a říct, že zněl velmi naštvaně, by skutečnost nevystihovalo ani z poloviny. Ze svého stanu vyšel i Hagbrog, který také vypadal rozzlobeně, ale rozhodně z něj nikdo neměl strach jako z Guzdula. „Šéfe, někdo zabil tři naše chlapy a ukrad jejich věci!“ Řekl jeden z Guzudlových skřetů. „Kdo to moh udělat?“ Ozval se Hagbrog. „To mi řekni kurva ty!“ Guzdul se na něj pomalu otočil a v rukou svíral dvě dýky. Přesně takové, které měli Hagbrog a jeho muži. (Tu poslední si vzali hraničáři s sebou jakou suvenýr.) Pokusil se to vysvětlit. „Já nevim, co se tady děje, ale věci tvejch-“ Nedomluvil. „Šéfe! Našli sme věci našich ve stanech těch Hagbrogovejch špín!“ Přerušil ho příchozí skřet, který v ruce držel tři vaky,naplněné nejrůznějšími skřetími věcmi. „Takže takhle, Hagbrogu, ty myslíš, že když máš vyšší hodnost, tak si můžeš vraždit moje chlapy ve spánku a myslíš si, že mi něco brání v tom zarazit ti meč do břicha?! Víš co? SERU NA HODNOST! Všecky je zabte chlapi!“ Poslední slova vztekle zařval a tasil meč. Jeho skřeti se vrhli na Hagbrogovi. Ti, kteří měli zbraně, se jimi začali bít a ti, kteří je neměli, se je buď snažili vyrvat je svým protivníkům nebo se pro ně rozběhli do stanů. Přestože bylo Guzdulových mužů téměř o polovinu méně, byli lépe vycvičeni a vybaveni a brzy začínali mít nad Hagbrogovými muži převahu. Hagbrog sám utekl do svého stanu, kde se začal oblékat do zbroje. Tedy do pancíře, což byla celá jeho zbroj, ale i tak to bylo více, než měla většina skřetů. Popadl meč a společně s jakousi „gardou“, kterou tvořili nejlepší bojovníci z jeho skupiny, se vydal zpět do boje. Stále totiž věřil, že může bitvu vyhrát. Inu, bitva bych to nenazýval, spíš bych tomu říkal potyčka či šarvátka, jak chcete.
Přestože ztratil Guzdul již polovinu mužů a Hagbrogovi jich stále zbývalo více než jemu na začátku, nehodlal Guzdul dát rozkaz k ústupu. Byl odhodlaný toho malého bastarda dnes v noci zabít. Již pět skřetů padlo pod jeho čepelí a další byl právě na řadě. Ten chudák sotva držel tu sekeru, která mu byla příliš velká. Guzdul se na něj s pokřikem rozběhl. Skřet se jen otočil, rozmáchl se, ale než stačil udeřit, měl hluboko v hrudi Guzdulovu čepel. Ten zavrčel a vytrhl meč ven ze skřeta, jehož v zápětí skopl na zem. V tu chvíli se do bitvy zapojil Hagbrog s posilami. Guzdulovi skřeti opět začali být zatlačováni. Guzdul ho viděl. Ten jeho škodolibý výraz. Udělalo se mu takříkajíc rudo před očima. Rozběhl se proti Hagbrogovi. Bylo mu jedno, že se ocitl daleko před svými muži. Chtěl ho jen a jen zabít. Hagbrog si všiml Guzdula, jež se na něj plnou rychlostí řítil, až v poslední chvíli a jen tak tak stačil uskočit. Tasil meč. Guzdul stanul proti němu. Z jeho čepele kapala krev. „Jestli tady mám dneska chcípnout, tak tě ještě předtim zabiju!“ Zařval na Hagbroga a rozběhl se proti němu. Ten jen stěží vykryl jeho útok, natož aby se o něco pokusil. Guzdul bojoval zuřivě a snažil se Hagbroga zasáhnout jako šílený. Inu, vlastně trochu šílený byl.
Zatímco se skřeti v táboře zabíjeli, po obvodu celého údolíčka se rozprostřeli muži v černých kápích. Tiše se připlížili ze tmy, v rukou luky, na zádech toulce plné šípů. Stařec celý průběh bitvy pozoroval, a dokonce se i trochu usmíval. „Jak málo stačí k tomu, aby se vyzabíjeli mezi sebou…“ Pronesl tiše a sledoval, jak se mezi sebou skřeti bijí. V tu chvíli si všiml jejich velitelů, kteří se do sebe také pustili. Moc dobře viděl, jak ten větší skřet srazil menšího na zem a vrhnul se na něj. „Jako zvířata...“ Dodal ještě, a poté od nich odvrátil zrak.
Hagbrog ani nevěděl jak, ale nějak se ocitl na zemi. V tu chvíli na něj dopadlo něco těžkého. Něco těžkého, co se ho pokusilo chytit pod krkem. Guzdul! „Teď chcípneš, malá špíno!“ Zařval mu do ucha a vytáhl dýku. Hagbrog měl také jednu, ale nemohl na nic dosáhnout. Pokusil se Guzdulovi vysmeknout dřív, než se mu podaří ho podříznout nebo zaškrtit. Jaksi se mu povedlo trochu si uvolnit ruku, což mu dalo skvělou příležitost. Plnou silou dal Guzdulovi ránu do obličeje a pokusil se vytáhnout dýku. Povedlo se. Bodnout už však nestačil, neboť Guzdul vytušil, o co se pokouší, a ruku s dýkou mu přilehl. Teď už mu nic nebránilo v Hagbrogově zabití. Bodl. Hagbrog ale na poslední chvíli stihl uhnout a jako poslední zoufalý pokus kousl Guzdula do ruky. Ten překvapivě zařval a dýku pustil. Místo, aby ji opět sebral, chytil Hagbroga pod krkem a chtěl ho uškrtit. Ten se volnou rukou snažil nahmatat, kam dýku upustil. Povedlo se mu to. Rychle ji sebral a vší silou bodl. Vlastně ani nemířil, jen chtěl, aby ho Guzdul pustil. A skutečně, Guzudl vykřikl a jeho stisk povolil. Na Hagbroga vytekla jakási teplá tekutina. Guzdulova krev. Po škrcení byl omámen, čímž myslím, že nevnímal, co se děje kolem. Myslel si, že Guzdula zabil. Mýlil se. Zasáhl ho jen do ramena a ten ani na vteřinu neváhal, nůž z rány vytrhl a využil Hagbrova omámení. Zarazil mu nůž do hrudi. „Řikal sem, že tě ještě dneska zabiju…“ Zašeptal mu ztěžka do ucha. Hagbrogovi z úst vytekla krev. Zakašlal, což vedlo k dalšímu proudu krve z jeho úst. Guzdul vytrhl dýku z jeho hrudi a zahodil ji. Pomalu, dost těžce vstal. Hagbrog pomalu dodýchával. Guzdul se rozhlédl. Bitva už skončila. Jeho muži zvítězili, i když z celé skupiny jich zbylo jenom pět. Pomalu k nim došel.
V tu chvíli velitel hraničářů usoudil, že je čas dokončit práci. Stačilo jediné znamení a všichni zbývající skřeti mohli být zabiti. Pomalu zvedl ruku. Hraničáři napjali tětivy luků. Ještě než máchl a dal tak znamení k jejich popravě, věnoval skřetům a obzvláště jejich ohavnému veliteli poslední pohled plný opovržení a nenávisti. Šípy zasvištěly a než si skřeti uvědomili, co se vlastně stalo, leželi mrtví na zemi. Hraničáři se ani neobtěžovali jít dolů a prozkoumat, zda některý z nich přežil. Prostě se otočili a vyrazili směrem na jihovýchod, k nejbližšímu městu.
Po nějakém čase se údolíčku začalo říkat „Mrtvá jáma“ a tradovalo se, že v ní straší duchové zemřelých. Což je samozřejmě hloupost, protože když je někdo mrtvý, tak je prostě mrtvý a duchové neexistují.
A jaké z toho plyne poučení?
Nikdy nebuďte skřetem, protože skřeti to odnesou v každém příběhu, dokonce i v tom mém!

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Ve skřetím táboře?
Anders (5.00*), rafaela (3.50*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Anders - 28. prosince 2013 12:02
Anders

Jakožto zarytý, dřevárnický skřeťák mohu dát pouze a jenom plný počet. Moc se mi to líbilo, jen tak dál.

*****
Udělat cokoli blbuvzdorným je nemožné, protože blbci jsou ohromně vynalézaví.

rafaela - 16. října 2013 15:14
rafaela

K téhle povídce mám spoustu výhrad, od větších až po drobnosti, ale ráda bych začala chválou. Líbí se mi námět povídky, o skřetech se píše spíš méně a potěšilo mě číst i něco jiného, než věčné romance.

Teď ty výhrady. Zaprvé by možná bylo lepší přehledněji členit odstavce a odsazovat přímou řeč, takhle aby se v tom kozel vyznal.
Zadruhé, používáš strašně složitá souvětí, ve kterých se sám ztrácíš (a já pak taky) a čárky střílíš dost od boku. Piš kratší věty, na kvalitě to povídce neubere a bude se číst o něco jednodušeji.
Zatřetí hrozné nadužívání slova "řekl". Když už povídku napíšeš, zkus si jí po sobě znovu přečíst a tyhle drobnosti vychytat.
Začtvrté závěrečná věta, která mi přišla úplně na palici.

Mě osobně by se příběh víc líbil bez hraničářů a popsaný z perspektivy nějakého skřeta, ale vím, že nemůžu mít všechno. Každopádně, tohle nebylo špatné, jen tak dál.
Víš, cos vlastně chtěl, kdyžs žádal po bozích za ženu z jezera Paní...?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog