Vendetta (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Vendetta

Autor : Nestor   10. října 2007   Povídky
Taková delší duchařina...

Otevřel jsem oči.
Sinusoida na jednom z pípajících přístrojů u mé postele dávala všem (tedy ne, že by tady někdo byl) okolo najevo, že stále žiji.
Cítil jsem se jako po hodně náročném alkoholovém večírku. Hlava mě bolela jako střep, viděl jsem rozmazaně a žaludek zrovna trénoval trojité salto s pěti vruty.
Vážně mi nebylo moc dobře.
Nemocniční postel byla dost tvrdá a místností se linul zápach dezinfekce typický pro všechny nemocnice. Přesně ten zápach, kvůli kterému jsem nemocnice nesnášel. Prázdný bažant ležel na stolku vedle postele. Pytlíky s výživou, krví a plazmou visely na takovém tom srandovním stojanu s kolečky a hadičkami mi do těla pumpovaly svůj obsah. Sádrový krunýř mi obepínal hrudník a fixoval polámaná žebra. Připadal jsem si v něm jako želva ninja. Byl jsem celkem rád, že nikde nebylo zrcadlo, přeci jen po průletu předním sklem jsem musel vypadat jako Fredy Krueger z Noční můry v Elm street.
Fajn, to by bylo. Vím kde jsem, matně si pamatuji, co se stalo a znám přibližný rozsah škod na mém těle. Co teď? Chvíli jsem uvažoval o tom, že si vytrhám hadičky z žíly na předloktí, popadnu koženou bundu a uteču oknem, přesně tak jak to dělají hlavní hrdinové v béčkových filmech po tom, co se probudí z kómatu. Vzhledem k tomu, že jsem měl problém jenom se posadit, jsem tuhle myšlenku zálohoval do složky Mission impossible a odebral se nabírat síly do snového světa.
Prostě jsem usnul.

***


Červená na semaforu na mě zírala jako rozzuřený kyklop. Z rádia se linul nakřáplý hlas Kurta Cobaina a řada aut se líně sunula vpřed jako přežraný had. Doprava okolo čtvrté odpoledne je na křižovatce Sokolská třída/Českobratrská vždycky takhle zoufalá. Slunce spalovalo kapotu mé černé Hondy a z interiéru mi dělalo rozžhavenou pec. Čekal jsem ještě deset minut, než jsem se dostal na řadu. Stál jsem úplně první, semafor nad hlavou.
Červená.
Červená.
Červená.
Oranžová.
Kyklop přepnul z naštvaného pohledu na pohled neutrální a já šlápnul na plyn.
Stupidní zlozvyk vyjíždět už na oranžovou.
Chlápek v zelené škodovce projížděl křižovatkou na poslední chvíli poslední chvíle a já do něj z boku narazil. Bylo to jako ve filmu, byla jsme jediná auta, která vyjela, ostatní stáli a poslušně čekali na zelenou, aby náhodou nepřišli o body.
Samozřejmě, že jsem nebyl připoutaný.
Pravda, nejel jsem nějakou vražednou rychlostí, ale náraz mě vyhodil ze sedadla. Hlavou jsem rozbil přední sklo a žebra zapraskala o hranu volantu.
Pak nastala tma. Ale není to ta tma, kterou si pamatujete, nebo víte, že tam byla. Bylo to, jako kdybyste šli po chodníku a najednou se ocitli uprostřed bazénu v plavkách. Prostě střih, režisérovi se asi nelíbilo, o čem jsem v té tmě snil, tak mi to vystřihnul z hlavy.

***

„Maruš, potřeboval bych papíry od našeho zázračného pacienta.“ Křiknul mužský hlas, jehož majitel vrhal siluetu svojí hlavy na skleněnou výplň dveří nemocničního pokoje, v němž jsem až doposud bezstarostně spal.
V odpověď mu přišlo nějaké zapípání ženského hlásku, kterému jsem nerozuměl, ale pravděpodobně se jednalo o souhlas, protože mužský hlas právě otevřel dveře s takovým vrznutím, které se zakusovalo až do morku kostí.
„Dobré odpoledne!“ Spustil asi padesátiletý doktor a už teď mi lezl svým optimismem na nervy. „Jak se máme?“
„Nevím jak vy, ale já po pravdě nic moc.“ Ucedil jsem možná trochu zbytečně nevrle.
„Ale no tak, vy byste měl být vděčen tomu nahoře, že vůbec dejcháte!“
No samozřejmě, za všechno dobré máme děkovat Bohu, ale nikdo vám neřekne, komu máte děkovat za ty naschvály, které se vám dennodenně dějí. Vsadím se, že pan Optimista by na tuhle otázku nenašel odpověď, nebo by řekl něco jako: “Za všechno špatné může ďábel.“ Začínalo mi být na blití a nevím, jestli to bylo z doktora, nebo si moje tělo uvědomilo, že má hrudní koš na sračky.
„Pročpak.“ Propustil jsem mezi zuby sevřenými bolestí. Chtěl jsem mu říct něco peprného, ale stálo by mě to zbytečně mnoho sil.
„No, protože jste byl přesně čtyři minuty a dvaatřicet vteřin mrtvý.“

1.

Rázoval jsem kolem radnice a každému, koho jsem míjel, muselo být jasné, kam mám namířeno. Čerstvě umyté vlasy stažené do ohonu. Od tenké vrstvy pomády se odrážela světla pouličního osvětlení. Pečlivě zastřižená bradka a drahá kolínská, která měla na etiketě napsáno: „Ženy o vás budou snít.“ Ne že bych tomu věřil, ale člověk nikdy neví. Nažehlená košile s rozhalenkou, frajerské džínsy, pánské polobotky vyleštěné tak, že svítily lépe než leckteré světlomety projíždějících aut. Přestože byl teplý srpnový večer, skvěla se mi na ramenou kožená bunda. Nějak jsem k ní přilnul. Od té doby, co jsem se v ní naboural, jsme jako soudruzi ve zbrani a vláčím ji všude s sebou. Zvláštní je, že já bouračku přežil tak tak, a bunda je, až na pár odřenin, nepoškozená.
Takhle vyfiknutý jsem mohl v pátek večer v Ostravě mířit na jediné místo.
Na Stodolní.
Na veřejnosti se ukazuji po dlouhé době. Se sádrovým krunýřem jsem vypadal jako hrbáč Quasimodo, takže jsem mezi lidi moc strašit nechodil. Naštěstí mám starostlivé kamarády, kteří se o mě starali. Však už mě čekají a doufají, že je za těch šest týdnů, kdy pro mě otročili, alespoň pozvu na drink.
Uvidíme.
Z myšlenek a veselé nálady mě vytrhl zrak, který si jakoby úplně náhodou zaletěl omrknout tmavou skvrnu uprostřed křižovatky Sokolská/Českobratrská.
Tmavá skvrna.
Krev.
Řidič Škodovky bouračku nepřežil.
Čumák mojí Hondy doslova provrtal dveře řidiče a zmáčknul jej do prostoru o šířce asi deset centimetrů. Kdyby alespoň umřel na místě. Trápili jej v nemocnici ještě dva dny, než se odhodlali vypnout přístroje.
Naštěstí mají v nemocnicích pro takové případy psychologa.
Pomáhal mi dostat se z depresí a alespoň částečně ze mě smyl pocit, že jsem vrah. Měl to chytře vymyšlené, protože součástí mé terapie bylo oznámit smrt řidiče rodičům a přítelkyni. Kupodivu mě nežalovali a neobviňovali. Prostě jen sklopili zrak, poděkovali za informace, řekli, že to není moje vina a že jsou rádi, že alespoň já přežil.
Tohle bylo mnohem horší, než kdyby mě zmlátili. Chtěl jsem slyšet, že jsem nezodpovědný zabiják a že mě budou žalovat. Jejich vztek by mi alespoň trochu ulehčil. Takhle jsem musel nést všechny následky sám.
Teda skoro sám.
Za ty týdny jsem pochopil, proč mají Rusové tak rádi vodku.

2.

Tik!
Tak!
Radniční hodiny mi daly na vědomí, že právě minula půlnoc.
V sadu Jana Ámose Komenského byla tma jako v pytli. Pár lamp se zoufale snažilo odehnat temnotu, která byla tu noc tak hustá, že i světla svítila tmavěji. Ke světelnému odboji se na chvíli přidal i můj benzínový zapalovač. Mihotavý plamen mi připálil cigaretu a pak zběhl ke straně temna.
Podpatky bot hlasitě klapaly po chodníku a namodralý dým se v poloprůhledné stužce vinul ke hvězdám skrytým za těžkou peřinou mraků. Teda, ne že bych nějaký dým v té tmě viděl.
Za léta praxe v mém oboru jsem přišel na jednu zajímavou věc. Že parkem se po setmění potulují úchyláci, feťáci nebo bezdomovci.
A pak jsem tu byl já. Kategorie sama pro sebe.
Podle toho, co mi Dave ochotně a do detailů vysvětlil, jak bylo jeho dobrým zvykem, by spektra měla být někde poblíž pomníku Rudé armády. Pěkné místo na posmrtný odpočinek, socha dvou soudruhů objímajících se jako bratři. Okolo dvě děla na čestné stráži, na kterých ve dne skotačily děti a mohutný mramorový podstavec, který, jak už to tak u podstavců bývá, sloužil okolo letícím holubům jako toaleta.

Vajgl opsal nádherný oblouk a při dopadu vypustil spršku jisker. Vítr se proháněl v korunách lip a promlouval s listy v nekonečném šepotu.
Všude byla tma hustá jako dehet. Kdyby se ke mně někdo připlížil na vzdálenost pěti centimetrů, tak bych si jej nevšiml.
U pomníku jako naschvál nesvítilo osvětlení, a já moc dobře věděl proč.
Duše nemají rády světlo.
Připomíná jim naději a radost, a kdyby se nějaké z těchto emocí poddaly, vrátily by se, aniž by splnily to, kvůli čemu tady vlastně jsou.

A na plnění jejích úkolů jsem tady já.

U nás mi říkají Mstitel, protože to je čestná funkce a jakási hodnost, ale mě se tohle označení nelíbí. Zní pateticky a vždycky si představím Antonia Banderase v černé škrabošce a klobouku, jak banditům vyřezává kordem na záda písmeno Z jako Zoro.
Nicméně se mi líbí pojem Probuzený, takže mi můžete říkat klidně takhle. A proč zrovna probuzený? Protože všichni, kterým se tak říká, už jednou umřeli.

***

Myslím, že se tomu říká klinická smrt. Když přístroje přestanou přerušovaně pípat a operačním sálem se rozječí ten odporný táhlý, vysoký tón, který všem sděluje: Tenhle už to má za sebou. Pak se ještě pár minut čeká, protože nikdo nikdy neví, a až pak vás prohlásí za mrtvého. No a když vám srdce po tomhle hlubokomyslném prohlášení zase naskočí, všichni se radují a křičí: „Zázrak!“
Klinická smrt.
Netuším, jestli to, že jsem na chvíli smočil nohy ve světě mrtvých, mi umožňuje je vidět nebo s nimi mluvit, ale jedno vím jistě. Duše mrtvých, které zůstávají v tomhle světě, nejsou zrovna nejveselejší stvoření.
Řekněme, že byste umřeli.
Fajn, jste mrtví, vaše duše odplouvá Bůh ví kam v řece mrtvých, nebo je v Očistci a rozhodne se, jestli půjde do pekla, nebo do nebe, a vy si vzpomenete, že potřebujete někomu živému říct něco důležitého.
Máte smůlu.
Aby duše přišla do světa živých, potřebuje splést pouto. Pouto upletené z emocí tak silných, že vás udrží ve světě živých. Schválně, tipněte si, která emoce je nejsilnější.
Ani náhodou!
Láska v žádném případě.

Nenávist.

Teď si sjedeme celý scénář s vaší smrtí od začátku.
Řekněme, že by vás někdo zabil.
Fajn, jste mrtví, vaše duše odplouvá Bůh ví kam v řece mrtvých, nebo je v Očistci a rozhodne se, jestli půjde do pekla, nebo do nebe, a vy si říkáte, proč já? Proč mě ten parchant zastřelil v sedmadvaceti. Proč před tím zastřelil a znásilnil mojí ženu? Proč? Proč? Proč?
A jak tak přemýšlíte a odpovídáte na ta různá Proč, na která není odpovědi, zjišťujete, že se ve vás něco hromadí. Že ve vás něco roste a hrozí, že vybuchnete. Zjišťujete, že máte zuby pevně stisknuté ve vzteku a zatínáte pěsti tak pevně, že si nehty prodíráte kůži.
Ano, to je nenávist.
A přesně tohle a myšlenky ve kterých si představujete, co byste vrahovi provedli, kdybyste byli živí, vám postaví most, na jehož konci je okno do našeho světa.
Světa živých.

***

Měsíc vykouknul zpoza mraků a pozdravil mě svítivým úsměvem. Poslal paprsek odražený od slunce přímo na pomník, který teď vypadal jako nějaké Boží znamení.
A pak přišla.

Obyčejným lidem by se zdálo, že zesílil vítr a mírně se ochladilo. To je jen doprovodný jev, který vzniká při uvolnění takového množství energie. Já však viděl záblesk, a zpoza sochy jednoho z ruských vojáku se začalo linout mlhavé světlo. Duše opatrně vykoukla a ukázala mi svůj obličej.
Jednalo se o dívku ve věku kolem dvacítky. Měla pěkný obličejík, úzké rty a veliké oči, jejichž barvu bych si netroufnul tipnout, protože duchové jsou černobílí.
Jakmile zjistila, že se na ni dívám, skryla se zpátky za vojákova měděná záda.
„Neboj se, pomůžu ti.“ Započal jsem konverzaci a opět mě nepřestávalo udivovat, jak jsou duše sdílné k lidem, kteří je dokáží vidět.

***

Uličkou ponořenou v samotném srdci tmy se ozval zvuk zapalovaného zapalovače. V zapomenuté uličce, zapomenuté části Přívozu se objevil kousek světla vrhaného blikotajícím plamenem „Zippa“. V ruce jsem nesl hliníkový kufřík s „nástroji“ a vychutnával si cigaretu. Tak nějak jsem tušil, že tenhle člověk mi zabere spoustu času a já se dostanu k další až za hodně dlouho. Když vajgl přistál v mělké kaluži, vydal jsem se pomalým krokem k cíli. Ulička byla zastavěná všelijakým haraburdím, od ztrouchnivělých palet přes promočené krabice až po popelnice, které vypadaly, že byly popeláři opomíjeny už delší dobu. Není se čemu divit, já být popelářem, tak ani pohledem o tuto čtvrť nezavadím. Mé hlasité kroky, směřující k oprýskaným dveřím družstevního domu, zaháněly podvyživené kočky a psy, a já opět musel vzdát hold stavitelskému umění, protože tenhle dům vypadal, že tu pevně stojí více než století a přesto, že nevypadal zrovna dvakrát přívětivě, svojí monumentálností dával všem okolo najevo, že tady ještě nějaké to století pobude. Škoda, že musím zničit ty dveře.
Praskání dřeva se rozlehlo po celém baráku a všechno, co mělo nohy a alespoň trochu střízlivé vědomí, se dalo na úprk zadním vchodem. Alespoň mě nebude nikdo rušit. Věděl jsem přesně, kde hledat. Kromě toho, že mi duše dala velice podrobný popis, označila hříšníka znamením, které mi umožňuje přesně vycítit jeho přítomnost.
Právě teď je někde ve druhém patře.
Jelikož výtah vypadal na to, že se každou chvíli zřítí až do samotných hlubin pekla, rozhodl jsem se vyjít ta dvě patra po schodech. Zábradlí už nějaký ten rok chybělo a zdi byly počmárané spreji feťáků, kteří se snažili zobrazit své drogové vidiny. Celý dům byl v zuboženém stavu, který se k jeho majestátnosti a věku vůbec nehodil. Jakékoliv dřevo bylo shnilé téměř na prach a nebylo zdi, která by nebyla počmáraná šílenými sprejery, kteří si říkali umělci nové doby. Kanalizační systém fungoval pouze, když měl dobrou náladu a požádali-li jste jej, a voda, tekoucí hnijícím potrubím skrz zrezivělý kohoutek, by se určitě nechlubila nálepkou „pitná“. Chodbami se nesl pach fekálií, benzínu a výparů z toluenu. Jednoduše řečeno…
Smrdělo to tady jako v hodně špatné chemičce.
Po chodbách se povalovaly lidské trosky tak zfetované, že ani nezaregistrovaly, že kolem nich někdo prochází.
A tak jsem tady stál.
Před dveřmi číslo 11.
Pochybuji, že to byla celá číslice, neboť zobáček druhé jedničky byl ulomený a pokoj předtím měl číslo 16, ale to mi bylo úplně jedno.
Důležité bylo to, od čeho mě dveře dělily.
Plešatý muž vypadající na padesát let, kterému bylo ve skutečnosti dvaatřicet. Pracoval jako chirurg v nemocnici na Fifejdách, než mu zakázali operovat, protože byl přistižen, jak pije během služby. Bez jediné práce, kterou zvládal na výbornou, a s nehynoucí láskou k alkoholu se octl zde, v budově, ve které se neplatí nájemné a vaše přežití závisí na pistoli, kterou máte každou noc schovanou pod polštářem.
Idylické místo k životu.
Vzal jsem za zrezivělou kliku a dveře povolily. Zámek byl tak zrezivělý, že své snažení udržet dveře alespoň zavřené vzdal. Veřeje se otevřely se skřípotem, který by vzbudil i mrtvého.
Chvíli jsem stál v temné chodbě a s bušícím srdcem naslouchal, jestli nezaslechnu zvuk mačkající spouště. Nepochyboval jsem, že bývalý chirurg by si byl schopen pistoli obstarat. Když žijete v takovéhle díře, je to skoro povinnost. Tedy pokud se chcete dožít rána, slyšel jsem, že policisté se v této čtvrti ani neobtěžují mrtvé zapisovat a rovnou je házejí do hromadných hrobů.
Když se nic, kromě zrnící televize někde z hloubky bytu, neozývalo, vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou. Dveře jsem zajistil věšákem, zaklíněným za kliku. Proti vetřelcům by sice nevydržela ani klika, ani věšák, nicméně mi to dodávalo alespoň trošku soukromí a hlavně jsem měl lepší pocit.
Byt byl až překvapivě veliký. Skládal se z předsíně, ve které se válely pouze dvoje rozšmajdané boty, a z koupelny, ve které trůnil přetékající záchod a královnu mu tvořil sprchovací kout s utrženou hlavicí od sprchy a s dřevěnou lékárničkou natřenou na bílo, ve které obyvatel schovával rohypnol na bezesné noci. Z koupelny jste pak vešli do ložnice, které vévodila masivní dubová postel, která ležela přímo na zemi, nohy poházené v koutě, pružiny z matrace nebezpečně vyčnívaly z boků palandy, hrozíce, že se o ně pořežete a dostanete přinejlepším otravu krve. O povlečení ulepeném od spermatu a zaschlých výkalů ani nemluvě. Měsíc svým zářivým okem nahlížel do místnosti skrz matné sklo, zpevněné letitou vrstvou špíny. Z ložnice vedl vchod do obývacího pokoje. Vchod podomácku vyrobený, neboť někdo vzal perlík a prosekal se skrz cihlovou zeď, nehledě na to, že tohle byla zeď nosná. Ale co naplat, když potřebuje člověk pohodlí, tak vše ostatní musí jít stranou. Obývací pokoj nebyl jen obývacím pokojem, původně to měl být obývák s kuchyňským koutem. Nyní kuchyňský kout reprezentovala nefunkční lednička, která ve svých útrobách schraňovala pár plátků sýra, ztvrdlý chléb, zvětralé pivo a plesnivá kolečka salámu. Uprostřed místnosti stál gauč s kytičkovaným vzorem, který letěl v 70. letech a o jeho minulosti na skládce svědčila pravá polovina, která byla prodřená, promočená a rozdrásána tak, že z ní žně vylézaly jako klubka moučných červů. Tapety, na mnoha místech servané s mokrými skvrnami od špatného těsnění kolem oken, měly kdysi zelenou barvu. Teď bych jejich barevné spektrum přirovnal k barvě vyblitých zvratek. No a naproti gauči stála na rozvrzané trojnožce televize značky Tesla. Černobílá s „véčkovou“ anténou, na které byla pověšena ramínka pro lepší přijímání signálu. Obrazovkou létala splašená černobílá zrnka, která svým třením o sebe vydávala zvuk, který by vás po pár dnech bezpečně dostal do blázince. Místnost byla naplněna šumem televize a nožiček švábů, kteří prchali, jakmile zaregistrovali jiného návštěvníka, než byl jejich pán.
Mě.
Chirurg ležel na plesnivém gauči. V ruce držel poloprázdnou PET lahev, která smrděla po lihobenzínu, a od úst mu visela slina zvratek, která odkapávala, jako vodní hodiny osudu, do kaluže u gauče.
Byl v bezvědomí. A já mu garantuji, že jeho probuzení nebude zrovna nejrůžovější.
Poté, co dostal téměř koňskou dávku adrenalinu, která mu zachránila život od otravy alkoholem, se náš Doktůrek probral na jedné ze svých vratkých židlí, pevně připoután silonovým provazem. Zamžikal a snažil se alespoň trochu zbavit zrak zbytků alkoholu. Když jsem viděl, že se probírá, dal jsem mu čichnout čpavku a píchl mu další injekci adrenalinu.
Chirurg zamžikal, zaostřil na mě, vyvalil oči a zase omdlel.

Pravda, kdybyste se probudili a viděli před sebou muže v řeznické róbě s doktorskou rouškou a lékařským čepečkem, buď byste se zasmáli náramně propracovanému vtipu, nebo byste upadli do mdlob, jako kolega Chirurg. Záleží, jak čisté máte svědomí…

Trvalo mi ještě hodinu a půl, než jsem Doktora probral natolik, že při pohledu na mě neomdléval.

Rozsudek může začít.

***

„C-co po mně chceš? Žádný prachy nemám,“ bylo první, co jsem od něj slyšel. Na feťácích a alkoholicích je nejhorší to, že máte velice mizivou šanci, že je nezastihnete pod vlivem.
„Minulý týden, kolem deváté večer, jsi se byl projít v sadu Jana Ámose Komenského, je to tak?“ Položil jsem otázku, která celý proces začala.
„No… Jo, ale jestli narážíte na tu ženskou, kterou jsem vojel, tak vona mi sama řekla, že je strašně nadržená.“ A je to tady, pomyslel jsem si a pod lékařskou rouškou se usmál. Většina násilníků vám řekne, že jejich oběti se stykem souhlasily a že za znásilnění si můžou vlastně samy, protože se tak vyzývavě oblékají. Náš Chirurg se během prvních pár minut přiznal ke znásilnění. Teď ještě z něj vytáhnout tu vraždu.
„Ano, samozřejmě. Jenomže já se za vámi zastavil oznámit vám, že byla nalezena mrtvá. Přesně na místě kde… se s vámi uvolila souložit.“
„Cože?! Heleďte, o ničem takovým nevím, jsem poctivej člověk a tak pěkný ženský bych neublížil. Takže se můžete sebrat a odejít.“ Chudák, byl to pěkně blbej lhář.
„No, my jsme vás vyhledali, protože vám zanechala zprávu…“
„C-cože?!“ A je to tady, blížíme se k přiznání. Ani nevíte, jak se vrahové bojí posmrtné pomsty svých obětí. Nemají strach z něčeho tak jednoduchého a prvoplánového jako nebe nebo peklo. Mají panickou hrůzu z toho, že na ně v nebi, či pekle, budou čekat jejich oběti. Ztělesňují totiž výčitky jejich svědomí, a zkuste strávit celou věčnost zavřeni se svým svědomím.
„Ano, ta žena se na pár vteřin probrala na pitevním stole a řekla: „Ty hajzle, budu tě strašit, dokud nezhebneš!“ Trochu jsem si odkašlal, aby to vypadalo, že jsem ze sprostých slov rozpačitý. Pak jsem dodal, abych zahnal trapné ticho: „Bohužel potom zemřela, poslední vzkaz, který nám zanechala, bylo vaše jméno… ehm… vyškrábala si jej nehty na břicho a… ehm… podbřišek.“ Výborně jsem zvládal svoji roli rozpačitého doručovatele zpráv, takže Doktůrkovi ani nepřišlo podivné, že je připoután a že z útrob mého hliníkového kufříku se ozývá ocelové cinkání. To jak jsem vybíral ten správný „nástroj“.
Chirurg byl naprosto zděšen zprávou, kterou jsem mu podal. Oči mu téměř vylézaly z důlku a po noze trojnožky stékala nějaká odporně páchnoucí tekutina. I moč má tenhle odpad společnosti odpornější.
„A-ale, já nic…. Byla to nehoda… O-ona chtěla… Já ji nezabil… Fakt jsem nechtěl…. Prostě se bránila a-a…“ Moje vymyšlená zpráva uvolnila stavidla nesmyslnému blábolení, jehož jediným účelem bylo, že se Chirurg s každou vyřčenou větou usvědčoval ze lži. Já věděl, že jej dostanu. Usmál jsem se pro sebe. Po celou tu dobu, kdy jsem Doktůrkovi říkal, co mu oběť vzkazuje, jsem byl k vyslýchanému otočen zády. Teprve teď jsem se otočil, svíraje svůj „nástroj“ v ruce.
Asi půlmetrová tyč z chirurgické oceli o šířce asi čtyř centimetrů s nabroušeným koncem.
Chirurg na „nástroj“ vytřeštil oči a začaly jej opět brát mdloby, když si uvědomil, co jej čeká. Naštěstí jsem měl po ruce láhev čpavku. Tentokrát jej nenechám upadnout do milosrdného bezvědomí, tentokrát zařídím, aby si to vychutnal všechno do konce, a aby smrt, která jej na konci navštíví, uvítal s otevřenou náručí.
Proces může začít.

***

„Jiří Kainmanne, jste obviněn a usvědčen z trestu proti věčnému odpočinku, a proto budete trestán podle pravidel Vendety nejstarším zákonem lidského plemena. Oko za oko, zub za zub.“ Vyřkl jsem rozsudek, který musíme říkat všem usvědčeným. Je to patos, ale ostatní si na tom pevně zakládají a říkají, že když už nedodržujeme zákony, tak alespoň tradice bychom mohli.
„Budete trestán za znásilnění s následkem smrti, s následkem nemožnosti zařazení mezi Odpočívající. Trest vykonám já… Mstitel.“ Poslední slovo jsem jenom zamumlal. Však jsem se zmiňoval, že to zní pateticky a že jej nemám rád. Vůbec bych byl radši, kdyby se tohle obešlo bez zbytečných keců, akorát to zdržuje a obvinění si stejně uvědomí svojí chybu až v záhrobí.
Vzal jsem ocelovou tyč a odvázal Kainmannovi nohy od trojnožky, hrubou silou jsem jej donutil se prohnout do solidní skoby, maje nohy přes ramena a rozkrok pár centimetrů od obličeje. Uchopil jsem tyč pevněji a razil ji Kainmannovi do řitního otvoru.
Polorozpadlým barákem se rozlehl výkřik, který se změnil v žadonění o milost a později o smrt.

***

Oko za oko, zub za zub. Nejstarší psaný zákon z Chammurapiho zákoníku. Duše slečny ze sadu J. A. Komenského dosáhla mojí rukou pomsty a mohla se vrátit odpočívat „tam dolů“. Zato já jsem měl další noc plnou probouzejících mě snů, ve kterých jsem viděl uslzenou tvář Chirurga. Každý člověk lituje všech špatností, které kdy spáchal. Bohužel až v hodině rozsudku, kdy už ví, že se trestu nevyhnou. Jsem rád, že nemám žádné nepřátele, protože nenávist funguje až za hrob. Jak kdysi jednou někdo řekl: Přátelé nebudou zapomenuti. Nepřátelům nebude odpuštěno. Alespoň jsem dal jedné duši věčný klid, zatímco druhé věčné zatracení. Ale na co si vůbec stěžuji. Posmrtnému světu vracím jeho obyvatele a lidský svět zbavuji od zla. A to je můj úděl jako jednoho z Probuzených.
To je můj úděl Mstitele.

3.

Bylo něco kolem jedné ráno.
Hodina, kdy je v ulicích nejřidší doprava a v hospodách největší rušno.
Sešlost na Stodolní dopadla náramně dobře. Všichni o mě měli starost, jak jsem přežil nehodu, jestli jsem v pořádku a podobně. Plán, že všem objednám hromadu drinků, skončil úplně naopak. Na skleničku mě pozvali snad všichni, a když jsem oponoval, říkali, že alkohol je nejlepší lék na zlomeniny.
Procházel jsem se přes Masarykovo náměstí. Je teďka zrenovované, všude samé kachličky, osvětlení a vodotrysky. Měl jsem dobrou náladu, byl příjemně ospalý, lehce ožralý a nemohl se nabažit nádherného letního vzduchu, který byl, na Ostravu, příjemně svěží. Jestli jste si všimnuli, tak každá noc má svou určitou vůni. Třeba teplá noc u moře, kdy je vzduch naplněn solí, hudbou z cocktail barů a narážením vln na skály. Pak jedete autobusem domů a nehledě na to, kolik je hodin, nebo že jste usnuli teprve před půl hodinou, se vzbudíte, protože ucítíte tu vůni, kterou jste načichli ze všeho nejvíce – vůni domova.
Tento večer noc voněla italským pobřežím. Skoro jsem mohl vidět stánky s všelijakou mořskou havětí, nebo zručné zmrzlináře žonglující s kopečky zmrzliny.
Jak jsem tak přemýšlel o moři a zmrzlinách, nohy mě automaticky nesly domů. Pěkně po ulici 28. října, přes přechod, kolem městské knihovny, a před mostem Miloše Sýkory doprava do spleti nevýznamných uliček, ve kterých se vyznal jenom někdo, kdo tam bydlel už dvanáct let.
Most Miloše Sýkory. Denně přes jeho bedra projedou tisíce aut a autobusů a on se ani jednou nezachvěl. Snad je to díky mohutné železné konstrukci snýtované šrouby tlustými jako lidská paže, nebo pevností, kterou se vyznačují všechny historické stavby. Kupříkladu hrady. Já vždycky říkal, že práce se začala ošizovat až poslední desetiletí. Teď aby se člověk bál, že mu na hlavu sletí strop bytu, nebo že se kola auta rozjedou na všechny světové strany.
Tu noc most vypadal jako tělo umrlce.
Pouliční osvětlení prosvítalo skrz žebroví a na silnici dopadaly stíny ve tvaru kostí. Zábradlí byly kostnaté paže položené podélně s prohnutým hřbetem žebroví. Umrlcova hlava byla zalita někde v betonu. S výrazem plným děsu a utrpení, protože se nemůže nadechnout pro životadárný vzduch. Pod mostem se těžce převaluje řeka černá jako maz, která v noci vypadá jako řeka plná krve.

Buď bych si měl vzít volno, nebo přestat číst Kinga.
Pomyslel jsem si, když jsem vstoupil na most, doteď s vytřeštěnýma očima přemýšlející, jaký by to byl parádní umrlec. Kráčel jsem po ošlapaném betonu a díval se na řeku (krve), od jejíž hladiny se odrážel kotouč měsíce.
Řeka plná krve, jasně. Plivnul jsem a pozoroval, jak se slina blíží k hladině Ostravice. V moment, kdy dopadla, najednou vše kolem zmlklo, a já mohl slyšet, jak dopadla na hladinu a do všech stran vyslala vlnky. Čas jako by najednou plynul jako med. Nevnímal jsem nic zpomaleně nebo něco takového, jen jsem měl takový ulepený pocit. Najednou na celém mostě zhasla světla a přestože jsem na sobě měl moji milovanou koženou bundu, bodal mě přes ni štiplavý mráz a od úst mi začala stoupat pára. Během pár vteřin se ochladilo hluboko pod bod mrazu. Cítil jsem, jak mi drkotají zuby zimou a ztrácím cit v lících. Měl jsem takovou husí kůži, že by o ni šly škrábat brambory. Ještě ke všemu se uprostřed města zvedl vítr, který mi navál do obličeje všechen prach z cesty a chodníků a doslova rval listí ze stromů jako rozmazlené děcko, které vyrve bratříčkovi hračku jen proto, aby si mělo s čím hrát. Lem bundy sebou zběsile mrskal ze strany na stranu, mé doposud upravené vlasy vlály na všechny strany. Cítil jsem se jako uprostřed sněhové bouře.
Pak rázem vše skončilo. Stejně rychle a nečekaně, jako začalo. Listí doplachtilo na zem a teplota vyšplhala nahoru tak rychle, že už jsem cítil kapičky potu na čele. Jenom ta zatracená světla nesvítila. Chtěl jsem začít uvažovat, co že se to za podivně věci děje za Ostravských nocí, jenže to jsem netušil, že podivnostem nebyl konec. Zpoza jednoho ze žeber vycházel mléčný svit. Lampy stále nesvítily a já byl na mostě sám, skoro jako by vše živé zalezlo do děr a skrýší.
Co myslíte, že jsem udělal?
Ano, správně. Lidská zvědavost je jedna ze závislostí, kterou trpíme úplně všichni a ze které se nikdo z nás nevyléčí.
Sešel jsem z chodníku a šel přes cestu. Překročil jsem plnou bílou čáru a vstoupil na chodník na druhé straně. Teď už mezi mnou a září stál jenom pilíř žebroví.
Vykoukl jsem zpoza pilíře.
A začal ječet tak, jako jsem v životě neječel.

Na zábradlí mostu stál mladík. Na sobě potrhanou košili a obnošené džínsy. Na rameni mu visela nějaká slizká vodní rostlina, po kůži mu lezly larvy bílé jako mléko. Ruce měl spoutané před sebou a lano měl zaříznuté až na kost. Rána byla oteklá a odkapával z ní hnis. Hlavu měl nakloněnou v nepřirozeném úhlu a očními důlky mě sledoval přes polámané obroučky brýlí s rozbitými skly. Ve vlasech měl zapletené stejné slizké rostliny jako na rameni a sem tam se v nich mihla další larva. Ovšem nejhorší na něm byly nohy. Když jste spatřily jeho nohy, hned vám totiž došlo, co se stalo.
Mladík byl až po kolena v betonovém kvádru.


***

Když jsem přestal ječet, začal jsem se dávit a všechen alkohol mě opustil horními dutinami.
Bože, on jej někdo utopil! Pomyslel jsem si a bylo mi do pláče. Mladík vypadal jako duch ztvárňovaný v béčkových hororech. Matně zářil bledým světlem a byl černobílý. Celou dobu, co jsem zvracel obsah oslavy na chodník, mě pozoroval svýma „očima“. Když jsem vyplivl poslední slinu, zasípal: „Pomoz mi.“
Cítil jsem, jak se ve mně zastavuje dech a srdce bilo tak rychle, že každou chvíli muselo vynechat a prasknout.
„Pomoz mi.“
Když jsem popadl dech, začal jsem zase ječet.
Takhle rychle jsem v životě neběžel. Během pár vteřin jsem byl na konci mostu, a když má noha most opouštěla, ohlédl jsem se.
Mladík stále stál na zábradlí a díval se na mě svými důlky. Přestože to zní absurdně, díval se tak nějak smutně. K uším se mi doneslo poslední zasípání: „musíš mi pomoct. Zabij je!“ A pak už jsem absolutně vysílený zabouchl dveře od bytu, zamkl a ke dveřím přisunul starou skříň z dubového dřeva. Pak jsem spolykal pár prášků na spaní, zapil je vodkou, lehl si na postel a rozbrečel jsem se.
Pak jsem usnul.
Spal jsem naprosto čistým a osvěžujícím spánkem, a když vyšlo slunce, děkoval jsem Bohu, že mrtví vládnou pouze noci a živým patří den.

***

Takhle vypadalo moje první setkání s duší. Mladíka musel někdo utopit, a já nevěděl, co mám dělat, a byl jsem zmatený. Doteď se mi o něm občas zdá a je mi ho líto. Čekal ode mě pomoc a pak zmizel. Po určité době pouto k tomuto světu povolilo a on uvízl mezi světem živých a mrtvých, protože nebyla naplněna Vendeta. Možná tam straší, aby mu věčnost uběhla rychleji. Ale nevypadal na to, spíš to bude takový ten přemýšlivý typ, který věčnost stráví filozofickými úvahami. Každopádně, pokaždé, když jdu po tom mostě, cítím, že tam něco je.
A to něco se pokaždé snaží zpřetrhat pouta a dostat se k nám do světa živých. A pokaždé bezvýsledně.
A já pokaždé, když tamtudy procházím, posílám po větru jediné slovo a doufám, že jej na svých křídlech donese Mladíkovi.
„Promiň.“

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Vendetta?
Amthauer, Ben, Drtikol, hater, Michi_Hrozi, Nagini, Saxana

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Drtikol - 11. listopadu 2007 08:05
Drtikol

Nestore, ak chceš znať názor obyčajého čitateľa, ktorý necháva rozmýšľanie na múdrejších, tak vedz, že si to napísal výborne.
Dobre sa mi to čítalo, dalo by sa povedať, že som to až hltal.
Hoc nerád, neprečítal som to na prvý šup (furt ma niekto to... otravoval), takže som si vytvoril záložku (čo sa mi moc často nestáva), aby som poviedku mohol neskôr v kľude dočítať.

Gratulujem a fakt sa moc teším na pokračovanie.
Hláška roka: "Si to vychytal jak Českej brankář..."

Nestor - 6. listopadu 2007 18:13
Nestor

A ta společnost existuje, akorát ne v téhle pasáži :)
Hráč roku 2010 - Vítěz AT´10 (DrD)

Nestor - 6. listopadu 2007 18:11
Nestor

No... snad jo :)
Hráč roku 2010 - Vítěz AT´10 (DrD)

Gran - 27. října 2007 21:11
Gran

Jestli se nemýlím, má vyjít pokračování... nebo ne?
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

hater - 27. října 2007 20:10
hater

Autor popisuje muže, který mstí mrtvé. Popisuje nejdříve jak k tomu dotyčný přišel, jak vypadá jeho činnost a jeho postoj k věci. Na konci pak popisuje jak dospěl muž k pochopení, že je nadán napřirozenou schopností.

Uniká mně souvislost s "ostatními probuzenými", uváděné tradice a naučené slogany při vykonávání rozsudku. Jako kdyby existovala nějaká společnost, která hlavnímu hrdinovi vysvětlila, jak se má chovat ... přesto se o tom čtenář dozvídá jen v náznacích a okrajově. Pravděpodobně se jedná o záměr, nicméně narušuje celistvost díla odkazováním na něco další, neznámé.

Co se týče povahy hlavní postavy, docela se divím, že spí klidně a že nemá ošklivé sny :-) je to drsňák největší. Na jeho místě bych se pravděpodobně budil propocený a vyděšený :-)

Teorie o tom co se stane s mrtvými je určitě zajímavá.

Amthauer - 12. října 2007 15:10
Amthauer

Okamžitě po úrazu touha po velké aktivitě je přirozenou reakcí všech lidí... Mě jednou srazila dodávka, tak jsem hned vstal, sebral zlámané kolo a chtěl odjet... Pak jsem si až uvědomil zlámanou ruku a bolest.

To s tím semaforem... Že ty před křižovatkou stojíš celou dobu na spojce :) Jinak bych chtěl vidět, jak stíháš řadit a rozjíždět se, dřív než blikne zelená :)

Za mrtvého se označí člověk pokud a, nemá tep, b, fibriluje, c, nedýchá. Pak se ještě dá obživit, nejedná se o smrt definitivní. Ta nastává až v okamžiku nenávratného poškození mozku.

Toliko postřehů, a teď vážně a k článku samotnému. Je vidět, že autor psát skutečně umí a že tak činí s náležitou chutí. O jednotlivých detailech se nyní rozepisovat nebudu.

btw Ta místa znám... :)
- What is a life devoid of strife?

Gran - 10. října 2007 22:10
Gran

Tak se nejprve podíváme na stránku jazykovou.

Opakování
Není to tak hrozná, ale pár rušivých případů tam je.
- "Naštěstí mám starostlivé kamarády, kteří se o mě starali." - nebylo by lepší "pečovali"?
- "Pouliční osvětlení prosvítalo skrz žebroví a na silnici dopadaly stíny ve tvaru kostí. Zábradlí byly kostnaté paže položené podélně s prohnutým hřbetem žebroví. " - chtělo by to nějaké synonymum k "žebroví".
- v té části s mostem Miloše Sýkory bych vymyslel nějaké synonymum ke slovu "umrlec"
- A když se na mostě objeví týpek s betonovými botičkami, následuje tam docela dost "pak". Přitom by stačilo použít obyčejné "potom".
- slovo které a variace na něj by neškodilo nahradit výrazy jako "jež", "níž" apod.
- plus tam máš zopakování i celé informace, nebo jak bych to řekl, konkr:
"zdi byly počmárané spreji feťáků," x "nebylo zdi, která by nebyla počmáraná šílenými sprejery,"
Přitom mezi těmito větami je tuším vložena jen jedna jediná, tedy stojí téměř hned za sebou.

Čárky ve větách
Doporučuji si nastudovat, jak fungují. Na Aragu jsem zvyklý a nebylo to nic, kvůli čemuž bych povídku smazal, ale... ale stejně.

S/Z
S tímto problém prakticky nemáš, myslím, že jen jednou, maximálně dvakrát jsi to tam zaměnil.

Y/I
Párkrát prohozeno. Vždycky šlo o shodu přísudku s podmětem, obzvlášť někde na začátku, kde se mluví o duších, které namají rády světlo.

Hrubky
Kromě výše uvedeného nejsou, supr, chválím =)

---
To jsou všechno věci, které čtenář v tomto článku nenalezne, neboť jsem je opravil. Nyní ještě k tomu, co jsem v textu nechal, neboť by to byl příliš velký zásah z mé strany:

Ostatní
- "Tak nějak jsem tušil, že tenhle člověk mi zabere spoustu času, a já se dostanu k další až za hodně dlouho. " - tady ti něco vypadlo
- ""Jakékoliv dřevo bylo shnilé" - divné
- "vyblitých zvratek" - Zvláštní připomínat, že jsou vyblité. Není to zbytečné? Jaké jiné zvratky by asi čtenář čekal?
- "jsem byl k vyslýchanému otočen zády." - Tahle informace přišla dost pozdě. Už jsem si jako čtenář celou scénu představovat, že náš Mstitel sedí naproti němu a kouká na něj přes roušku. Vlastně, teď, když nad tím přemýšlím, tak některé věci, které se děli, nedávají smysl, když stál a byl zády. To ho takhle vyslýchal? Hrál nejistého doktora? A hrabal v kufříku ve stoje? A jak mohl Chirurg omdlít při pohledu na doktorskou roušku přes ústa, když mohl vidět jen Mstitelova záda?
- "Rozsudek může začít." x "Proces může začít." - Nevím nevím, ale to, co přichází po "rozsudek může začít" je spíše výslech, ne? Celkově mi ta označení "Rozsudek" a "Proces" tak úplně nesedí k tomu, co se pak opravdu děje.
- "Pak jedete autobusem domů a nehledě na to, kolik je hodin, nebo že jste usnuli teprve před půl hodinou, se vzbudíte, protože ucítíte tu vůni, kterou jste načichli ze všeho nejvíce" - nerozumím
- "díval se na řeku (krve)" - ta závorka dost ruší
- "Vykoukl jsem zpoza pilíře." - Tak tady jsem si chvíli nevěděl rady. Vzhledem k tomu, že i ta záře vycházela "zpoza pilíře", v prvním zlomku sekundy mě napadlo, že zpoza pilíře na něj vykoukl... on. Ano, rozum to hned zamítl, ale i tak... zkrátka mě to zmátlo.

---

Jinak se mi to docela líbí. Dobře se mi to četlo a bylo znát, že autor zná místa, kudy prochází postava. To vše přidávalo na důvěryhodnosti a zajímavosti. Naproti tomu část popisu domu a hlavně bytu byla dost šokující.
Jen to nemá... no, nemá to pointu.

Ale psal jsi mi, že to je věc na pokračování. V takovém případě se na to pokračování těším, protože takto, když to vezmeme jako celek, to je sice pěkné čtení, ale to je tak všechno - nic to čtenáři nedá.
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog