Vengeance (pomsta) (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Vengeance (pomsta)

Autor : Shaimayone   7. června 2014   Povídky
Byla jsem upozorněna, že to není pro slabší povahy. Nezdá se mi to, ale tak.. budiž.

Venku se rozpršelo. Utíkal nočními uličkami města a doufal, že už ho nikdy nenajdou. Jeho krev začala spolu s deštěm stékat na zem a dosud nezhojené rány byly čím dál horší.
"Jste zadržen! Stůj!" Zvolal muž z opuštěné budovy a rozeběhl se za mnou. Prostě zlej polda, co dělá věci na vlastní pěst. Neznal jsem ho, tedy aspoň jsem si to myslel. Jeho obličej mi byl přeci jenom povědomý, někdo z dětství? Ne. Nikoho odsud neznám...nikdy jsem se s nikým nebratříčkoval jako tenkrát. To město bývalo plné míru a klidu. Jako dítě jsem se nemusel zbytečně děsit, neměl jsem žádné obavy. Až tenkrát, když jsem přestoupil na jinou školu a musel jsem se přestěhovat do západní části města. Matka říkala, že se vše brzy vrátí do starých kolejí.... Až si najdu kamarády. Bylo to ještě horší, matka zemřela dva měsíce poté, co jsme se přestěhovali. Její "miláček" ji zabil... Nikdy jsem se nesmířil s tím, že bych tomu netvorovi měl říkat tati. Každou noc se vracel opilý. Musel jsem se zamykat v pokoji, aby mě nezbil... Bohužel už se to tolikrát stalo. S těmi jeho přiblblými kamarády mě chytli a bůhví čím přivázali k topení, a házeli po mě vším, co měli při ruce. Když už je to přestalo bavit, zmlátili mě a pár jizev po nožích mám ještě dodnes. Jednoho dne už jsem to nemohl dál snášet. Byl jsem odhodlaný ho zabít, hlavně kvůli sobě. To, co mi udělal... Už se prostě nedá vzít zpátky. Vzal jsem si do batohu nějaké ty věci, co budu potřebovat a pár drobných. Batoh a pár nožů jsem schoval za pohovku a v klidu jsem vyčkával, než můj drahý rádoby tatíček přijde.
Bylo pár minut po půlnoci a viděl jsem ho, jak se vrací domů... Je sám. Aspoň to budu mít lehké.
Rozkopl dveře a zavrávoral o práh. Očividně zase pěkně nalitej, když nedokáže ani normálně otevřít dveře... Jak říkám, tím líp pro mě.
"To je ale náhoda, že si vešel do správného domu... Nemám pravdu?" Řekl jsem. Trocha provokace nikdy neuškodí.
"Ty spratku, takhle se chovat ke svému otci?! Už mi zase pěkně lezeš krkem!"
"A co jako? Za chvíli ti proleze krkem něco jiného, však uvidíš." Vzal jsem do ruky předem připravený první nůž a jen tak na zkoušku si hodil. Však pár milimetrů scházelo k přesnému úderu... Jenom ho trochu škrábl, jaká škoda.
"No nevadí, mám tady toho ještě spoustu! Uvidíme, jestli dokážeš ještě utíkat."
Rozeběhl jsem se po schodech a vyčkal si za stěnou. Očividně mu teprve až teď došlo že mě má najít, jak ubohý. Je vidět že už se to v něm začíná vařit. Tak ho trochu povzbudíme: "Hej, Dylane! Jak by se ti líbilo kdybych ti vzal všechen tvůj drahocenej chlast a spolu s ním tě pohřbil v tomhle domě?"
"Ty parchante! Uvidí se koho tu dřív pohřbí!" Zařval a rozeběhl se do schodů. Přeběhl jsem do svého pokoje, abych měl lepší výhled, a připravil si další nůž. Dylan vykopával všechny dveře, jedny po druhých, měl toho už dost.
"Tak kde jseš?! Pojď si pro svou smrt!"
"Nápodobně... Dylanku." Řekl jsem a vrhnul po něm další nůž. Ha! Trefa!! Dylan se zřítil na zem a s obtížemi si z ramene vyndal tu ohavně naostřenou věc. Nenamáhal se zvednout, už věděl, že něco není dobře.
"Henry, prosím, nezabíjej mě. Slibuji ti, že ti nic-"
"Tak ty slibuješ?! Sliby-chyby. Už toho mám dost, před svými namyšlenými kamarády si hraješ na frajera ale když si sám, začneš fňukat jako malé štěně! Prostě ne! Pomstím se ti za to, co si mi prováděl celých těch pět let, když si se vrátil nalitej a ničil mi život! Ale neboj se, postarám se o to abys byl naživu...aspoň dokud mě to nepřestane bavit."
"Ty....par-"
-
"Víš co? Rozmyslel jsem si to. Umři v té nejkrutější bolesti... Sayonara, hlupáku."
Řekl jsem mu svá slova na rozloučenou, v pekle mu už k ničemu nebudou... A ty nože taky ne. Vytáhl jsem mu všech pět ze zad. A utekl jsem.
***
Proč si na ty nejkrásnější vzpomínky vzpomenu pouze tehdy, když se uhodím do hlavy? Že by nějaké znamení? Proč se schovávat, když jediné co jsem kdy chtěl, byla pomsta? Nic víc nepotřebuji... Teď se cítím být šťastný! Mohu v klidu umřít...
Všude byly slyšet policejní vozy a hlídky, už vědí kde jsem... Nemá to cenu.
"Kime Henry! vyjděte ven s rukama na hlavou obklíčili jsme vás!"
Vypadá to, že hra je u konce...

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

rafaela - 8. června 2014 00:00
rafaela

Je to jednoduché, nepotěší, neurazí... A nepřekvapí.
Vzhledem k tomu, že vypravěčem je hrdina, je jasné, že přežije, a v souboji se o něj neobáváme. To je možná trochu škoda.
Jinak jasný úvod, gradace, závěr. Za to musím rozhodně počítat plusové body, to většina zdejších děl nemá.
Je to takový slabší čajíček, i křehké povahy ho podle mě zvládnou bez problémů, zaběhnutí do větších detailů by to asi podstatně okořenilo a doplněné několika fotkami by se to dalo uvést jako příklad v letáčku "Kam až může vést domácí násilí! Víte, co se děje za zavřenými dveřmi?!"
Mohlo by to být delší, promakanější, více emocionální, syrovější... Doporučuji přečíst knížku Dítě zvané "To". Zpověď někoho, kdo takové zacházení prožil a popsal, by ti mohla pomoci být příště uvěřitelnější.
Víš, cos vlastně chtěl, kdyžs žádal po bozích za ženu z jezera Paní...?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog