Vetřelec (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Vetřelec

Autor : TheDave   2. srpna 2013   Povídky
country rage boy

Byl rozpačitý, šedavý začátek léta, kdy sever země zápasil se stoletou vodou a zástupci veřejnosti se blamovali, že po vzoru svých východních sousedů nestačili na své zaměstnavatele uvalit daň z deště. V malé jižní vesničce Dlouhé Strnady byli jako vždy obyvatelé v naprostém klidu, povodně se jich jaktěživ nedotkly, kopcovitá oblast bez řek a jezer nikdy nezažila nic než z hor se převalující bouři, pár blesků a melancholickou noc při poslechu zuřivých kapek dobývajících se přes drahá plastová okna. Katastrofy valící se z televizních obrazovek postihující celý svět se sem nikdy neměly šanci dostat jinak než ve formě pavlačových klepů, kdy se večer při chystání jídla, sundávání prádla, shánění dětí a dopíjení piva přetřásaly večerní zprávy, nadávalo se na východ, nadávalo se na západ, nadávalo se na hlavní město a pomlouvali se nepřítomní sousedé. Jáchymovi bylo tou dobou plných třináct let a celý svět mu tak ležel u nohou. Spolu se svým nejlepším kamarádem Helmutem, kterému maminka říkala „ten od těch přivandrovalců“ a kterému bylo teprve jedenáct, znali celou vesnici stejně dobře jako televizní program na příští týden. Od Skalky přes Točnu, horní i dolní pískoviště, plácek za hasičárnou a lesy za septikem, opuštěný lom a výběh pro koně až po Útes sebevraha, kde prý kdysi z nešťastné lásky jeden kluk skočil, dopadl mezi větve stromů a zůstal viset spoustu hodin na cárech kůže.
Oné neděle se celkem vyčasilo, obloha šedá jako parkovací stání slibovala chládek s případnou sprchou, riziko více než přijatelné těsně před začátkem prázdnin. Jáchym s Helmutem se spolu proháněli po důvěrně známých trasách, vyhýbali se mračnům prachu a drtivému rachotu stavební techniky - už co byli schopní si pamatovat, celá jejich dědina byla vždy plná dělníků a výkopů, jeřábů a výstražných pásek, maringotek a přenosných záchodů, hlubokých děr a štosů dlouhých trubek naskládaných kde se dalo. Každý rok vyšla řada na některý dům a na ten se potom vrhli další dělníci, jako mravenci jej obestavěli lešením a hromadami přikrytými barevnými plachtami. Každý rok se oba v duchu obávali, že letos vyjde řada zrovna na jejich dům a oni tak budou celé týdny a měsíce žít v prachu plném cizích nepříjemných lidí a v nesnesitelném hluku, který vždy obklopoval každé staveniště. Běhali tak, jak vypadala duševní mapa jejich domova, po cestičkách i přes trávníky, pokaždé když je něco upoutalo, museli k tomu doběhnout, pak se zase hned loudali nevěda kam, a když je popadl náhlý záchvat inspirace, opět se rozeběhli a mladší Helmut byl vždy o pár kroků za Jáchymem, který vždycky věděl, kudy je nejlepší jít – i když to třeba jen tušil. Proběhli kolem pošty, kde občas stály strašné fronty, ale většinou tam bylo mrtvo, kolem garáží, kde vždycky někdo opravoval auto anebo tak alespoň vypadal, kolem nové knihovny (údajně nejlepší ve své třídě v kraji), kam vždycky chodili jenom před vchod ti starší kouřit a pít pivo, kolem hasičárny spojené se skládkou, kolem bývalé pekárny, kde teď byla sklárna, kolem Jednoty, ze které teď byl DuoMax, a tam si koupili brambůrky a snickersku. Vyhnuli se obloukem skupině holek, přičemž Jáchym zaváhal opravdu jen na okamžik. Nikdy by to před Helmutem nepřiznal, ale docela se mu líbila jedna holka z jeho třídy, Kristýna, rozdováděný anděl s malinovými rty a nádherným úsměvem. Nicméně kamarádit se s holkama bylo mimo jakoukoliv diskuzi, takže okamžitě změnili trasu a doběhli tak až k nově vyspravenému dětskému hřišti. Na pestrobarevných plastových konstrukcích se vyjímaly zaschlé holubince, zářezy kapesních nožíků a tagovací fixy adolescentů stejně jako na starém socialistickém zařízení. V první chvíli, krátce po mírné spršce, během které mělo smysl se zamyslet, jestli to není venku zabité, diskutovali Jáchym s Helmutem o posledním hollywoodském spektáklu, jehož jméno ani jméno hlavního herce si nebyli schopni vybavit, přestože opulentní scény destrukce na ně udělaly velký dojem. Během zapáleně přátelské hádky o tom, co by pro onoho hrdinu bylo v dané chvíli nejlepší použít za zbraň či vozidlo, doklusali až ke hřišti, kde Jáchym začal jako správné dítě divočiny přeskakovat přes opěradla veřejných laviček, s drobným zaváháním následován Helmutem – nikdo nemůže mít validní teorii o hrdinské praxi, pokud není sám připraven k hrdinským činům, to ví každý.
V tom je z jejich počínání mimoděk vyrušil člověk, který jakoby do jejich dětských fantazií vypadl přímo z televizních obrazovek. Oči pichlavé jako hrot jehly je propalovaly v kratičkých intervalech mezi zkontrolováním telefonu a potáhnutím z cigarety. Téměř plešatá hlava kontrastovala s draze vypadajícími brýlemi, v nichž se odráželo vyblitě šedé nebe, bez výjimky černé a hrubé oblečení plné nášivek a kolem krku budovatelsky rudý šátek s černými tečkami jako sluníčko sedmitečné. Stál vedle lavičky, neustále podupával nohou, co deset vteřin si rozmáchlým gestem šluknul z dlouhé cigarety a co patnáct vteřin kontroloval telefon, starý „důchodcovský“ model, vzápětí prudce zvedl hlavu a rychle se rozhlédl kolem, zase ji sklonil, přešlápl z nohy na nohu a všechno znovu zopakoval. Jakási energie kolem něj proudila v neviditelném víru, neustále si sedal a zase se zvedal, cigaretu kouřil zuřivě, jako by se chtěl co nejrychleji dostat na konec a začít znova. V jeho postoji bylo cosi velitelského, cosi zvláštního, držel tělo takovým způsobem, jako by mu bylo malé, jako kdyby každou vteřinou krotil podivnou energii vycházející přímo z něj do podoby drobných úkonů a rituálů, které je třeba neustále opakovat, aby děsivý hrnec nepřetekl. Jáchym s Helmutem začali bezděky mluvit víc potichu a míň běhat, zvolnili krok až k loudání, začali se dívat na nebe, mračit se a pomalu se vlastně ubírat k domovu, páč je hnusně. Rozloučili se krátce, zítra je čeká škola, takže se uvidí hned ráno.
Jáchym to měl domů nejblíže, bydlel přímo naproti dětskému hřišti. Doma na něj už čekali rodiče, máma mu vynadala, proč se loudá v takovém počasí, otec se ho zeptal na školu. V televizi pořád říkali, že bude pršet, stejně jako celý týden. Jáchym si vážně přál, aby se jeho rodiče dívali na něco normálního a ne pořád jen na počasí a politiku, obojí symbolizovalo vše, co bylo ve světě dospělých nudné a zbytečné. Byl dotázán, zda má hlad, odpověděl že ne a dostal večeři. Během jídla se díval z okna kuchyně ven na dětské hřiště a ten člověk tam pořád byl, přestože začalo pršet a mezi domy se už nikdo nepohyboval, všichni normální lidé už dávno vyhledali přístřeší. Zeptal se rodičů, jestli nevědí, kdo to je: Máma se vyklonila z okna, nevím, není už moc světlo, není to ten mladej vod Hradilů? Ten taky pořád jenom vysedává a kouří… Táta namátkově přepnul televizi na nějakou romantickou blbost a řekl, ten to není, mladej Hradil teď bydlí v Olomouci, má tam práci nebo co. Pak se táta taky podíval z okna, otevřel ho a zapálil si cigaretu. A vod Svobodů to taky nebude, ten sedí za krádeže aut a nějaký drogy, grázl, dodal ještě. Nikdo nechápal, co ten kluk dělá na dešti, a mávli rukou s tím, že to bude nejspíš nějaký blázen. Drogy byly v Jáchymově představě světa spojené s akčním pronásledováním, střílením a obecně s televizní policií zachraňující svobodný a slušný svět od všech možných zlořádů, islámských teroristů, ruských zabijáků, vyšinutých feťáků a čínských hackerů. Člověk sedící sám venku na dešti tak počal nabývat aureoly tichého a potlačovaného násilí, přestože o něm už nepadlo ani slovo a řeč u stolu se stočila do běžné spirály stížností na dnešní mládež, vládnoucí aristokracii a vůbec společnost jako takovou, ten typ hovoru, kdy hovořící sedí na pomyslné špici zdravého rozumu a pomazané morálky, odsuzujíc vše co se pachtí hluboko pod nimi (s několika málo autoritami a přáteli, kteří jsou pro shodnost názorů akceptováni po jejich boku). Řeč se vedla o vandalizaci obecního majetku a naprosté neschopnosti místních zastupitelů s tím cokoliv udělat, zvýšení počtu policejních patrol, Vietnamcích a cikánech prodávajících pervitin, o problémech, které má vláda s vojenskou tajnou službou, o povodních, o prospěchu ratolestí, o ceně potravin, o dluzích v rodině, o stavu veřejného školství a jeho vlivu na morálku mládeže a tak dále. Po večeři se Jáchym vypravil do svého pokoje, kde pak bušil do klávesnice tak dlouho, dokud jej matka s otcem výhružkami nezahnali do postele. Po zhasnutí světla se ještě převaloval, přemýšlel o ničem a o všem a na půl ucha poslouchal řev opilců a jejich kumpánů z hospody za domem, štěkání psů ze starých zahrad a vytí vlčic z lesů, které jako černý oceán obklopovaly celou vesnici. Sledoval světlo pouliční lampy na stropě vytvářet skrze záclony tváře podivných chimér a démonů. Potom přemýšlel dál, aniž by si všiml, že už není vzhůru.
Nechal se unášet vzduchem nad neznámou krajinou posetou pouštěmi a džunglemi s neurčitým pocitem ohrožení, ten sílil v podobě zvyšujících se vzdušných turbulencí a blížící se nelítostné země, seděl za volantem velikého terénního auta a z těžkého příkrovu noci na něj ostře dorážely všechny zvuky džungle, dokud mu je prudký vítr ihned všechny nevyrval, dorážely na něj stíny obřích hadů a ještěrů, dokud je nezahnala záře požáru a štiplavý kouř nezahalil vše jako hnusná páchnoucí opona. Po rozbité cestě lemované údery blesků už kráčel pěšky, lesem, který důvěrně znal z dětských let, jichž se stále ještě účastnil, více či méně ochotně. Les stál v plamenech, dech pekelné výhně byl nesnesitelný, popel se snášel zlehka a nesměle jako první sníh v roce, Jáchyma ale oheň vůbec neděsil, naopak ho děsily věci, které se skrývaly za ohnivou zdí ve stínech vrhaných světlem, za rozpadajícími se stromy ve tmách, kam nedokázal zaostřit zrak, temné přízraky mrtvých a nenarozených ze světa mimo ten náš, které občas lze zahlédnout ve chvíli, kdy člověk nevnímá plně fyzickou realitu kolem sebe, duchy žijící uvnitř našich vlastních představ a procházející se po cimbuří naší příčetnosti, tlusté a slizké červy základního existenciálního rozporu táhnoucího se naší dvojitou šroubovicí už od dob kdy byl celý svět teprve v plenkách, nejzákladnější strach ze všech, strach z vlastního vědomí a vlastní existence, pravěká hrůza z obrovského a strašlivého světa obklopujícího malinkou kapičku v moři vesmíru, kterou je naše vlastní vědomí, bezvýznamná malinká věc roztahující se uvnitř tenké skořápky, jen čekající na rozdrcení. Plameny se rozptýlily a Jáchym stál na plácku dětského hřiště ponořeného ve stíny noci, z nichž měl někdo přijít, věděl, že na někoho čeká, nevěděl na koho, ale dotyčný stále nešel. Viděl jednu svoji učitelku, mladou češtinářku, jak se směje v kruhu deváťáků před školou a líže zmrzlinu. Viděl obří nemrtvý koráb, který se změnil ve vesmírnou loď a ta unesla jeho rodiče a on už je pak nikdy neviděl, byl z toho trochu smutný. Hrůzy stínů nechal dávno za sebou a teď jen v chladném nočním tichu plném cvrčků a štěkajících psů čekal, než přijde ten, na koho tu čeká. Nakonec však opravdu přišla, nejdřív si nebyl jistý, jestli to je matka, učitelka nebo spolužačka, ale byla tu, byla to Kristýna z vedlejší lavice, těsně předpubertální postavu v dvojdílných plavkách s rozesmátou lebkou Jacka Skellingtona, vzala ho za ruku a odvedla k bazénu, který v nočním tichu voněl chlórem a šeříkem. Břichem se mu rozlilo zvláštní teplo, skoro jako kdyby zazvonil zvoneček u štědrovečerní večeře a on nemohl dostat z tváře široký úsměv, šli bosýma nohama po hladkém betonu mezi prázdnými lehátky a sklopenými slunečníky, když ve tmě uviděl poletovat světlušku. Nemohl od ní odtrhnout oči a jak se blížili, bylo víc a víc zřejmé, že to není světluška, ale konec hořící cigarety, a teď si na zlomek vteřiny nemohl ujasnit, jestli jde o otce anebo o tělocvikáře, ale byl to jakýsi démon v podobě člověka z předchozího dne, kterého s Helmutem potkali u hřiště. Už se nedrželi s dětsky nevinným andělem za ruku, teď ji držel on, svíral ji tak surově a pevně, až čekal bolestivý výkřik, ale na jejích věčně rozesmátých rtech viděl jen mírně pootevřenou škvíru rozkoše, začala vzdychat a kroutit se a najednou stála u něj, on byl sražen na kolena ďábelským pohledem cizince a její ruce byly kolem jeho krku, stála nad ním, po sametové kůži jí stékaly kapky vody či potu, smála se a škrtila ho…
Budík v mobilu spolu s nárazem zvuků světa nového dne vytrhnul Jáchyma zmáčeného potem a čímsi dalším v oblasti klína. V panice z něčeho nepřípustného vletěl do koupelny, vynadal své starší sestře, která si jako každé ráno nárokovala snad všechen čas v koupelně jen sama pro sebe, umyl se a byl povolán k snídani. Během snídaně podvědomě vykukoval oknem. V rádiu mluvili o povodních a v televizi o politice. Podle všeho všichni kradou a nikdo neví, co s tím dělat, alespoň tak se vždycky vyjadřovala maminka s tatínkem, premiér je podvodník, prezident je zločinec a vůbec celá vláda je banda nemakačenků s královskými příjmy. Jáchym si na poslední chvíli stihl sbalit sešity a učebnice, jako každé ráno si vyposlechl, že si je má chystat večer před spaním, a vyrazil na cestu do školy. Bylo hezky, mraky z minulého týdne se konečně roztrhaly a vesnici nesměle navštívilo slunce, které však ještě několik týdnů nebude oficiálně letní. Noční události byly ihned po probuzení zatlačeny do kouta, kde přes den spaly a kde jim rašily dlouhé a pevné kořínky. Jáchym přemýšlel o dnešním rozložení předmětů ve škole, o délce přestávek, o tom, co stihne doma v televizi, a o tom, co si bude chtít stáhnout večer. Zdálky zamával na Helmuta, který se ploužil se školní brašnou po asfaltce vedoucí od vily na kopci za vesnicí. Nikdy se spolu moc nebavili o faktu, že Jáchymova rodina bydlí už po dvě generace v bytě v „novozástavbě“, zatímco Helmut se tu nastěhoval rovnou do obřího domu s dvěma bazény a třemi garážemi. Nejspíš to přijde na přetřes později, stejně jako všechno ostatní. Teď bylo hlavní neusnout nudou ve školní lavici a přečkat těch několik hodin nicnedělání, které se nutně dostavuje po uzavření klasifikace. Potom byl celý svět zase jenom jejich.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Annox - 18. srpna 2013 15:11
Annox

TheDave 17. srpna 2013 14:07

A jednorožců. A žádnej hentai bukkake tentacle gay sex. :-/

Saia 17. srpna 2013 23:36

Že by?
Moderní realista uznává pouze pesimistický optimismus.

Saia - 17. srpna 2013 23:36
Saia

TheDave 17. srpna 2013 14:07

Hm, spíš je ten text moc zhuštěný - nacpaný na sebe a s málo odstavci.
Když člověk vidí tu masu textu, tak ho to už preventivně odradí.
Na světě neexistuje problém, který by nevyřešila vhodná ráže...

TheDave - 17. srpna 2013 14:07
TheDave

Je tam málo koní, co?
"Každej si holt dělá tu anarchii po svým." - Charlie

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog