Vladimír (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Vladimír

Autor : Opičák   22. června 2010   Postavy
Postava do Mistr Léto. Nechceme přece, aby haterovi bylo líto, že nikdo nesoutěží :)

Příběh  Muž se zasmušilým výrazem seděl uprostřed místnosti ve zvratkově zeleném křesle z husákových let. Obklopovaly ho vybledlé stěny starého paneláku, ze kterých se den ode dne odlupovalo víc a víc omítky. Nebyl nijak velkého vzrůstu. Měl krátké černé vlasy, ostré rysy a velmi snědou pleť. Klidně to mohl být cikán, nebo taky jenom někdo, kdo tráví hodně času na sluníčku. Jeho hnědé oči se dívaly ven, přes dřevěné okno s táhlou prasklinou ve skle. Slunce pomalu mizelo z oblohy a zanechávalo za sebou jenom rudou záři nad Prahou. Soudruhům by se to líbilo.
  Byl právě večer posledního dubnového dne a on cítil, jak se mu opět vrací jeho Moc. Tak tomu říkal. Ta podivná síla, která ho naplňuje světlem a je smyslem jeho života. Ta Moc, která se k němu vždy přes léto vrací s železnou pravidelností již posledních 8 let. To, co mu dává sílu bojovat se špatností a zkažeností. Nevěděl, proč to postihlo přesně zrovna jeho, ani zda je sám nebo jich je takových víc. Věděl jen jedno, nesmí o tom nikomu říkat.
O pár týdnů později…
  Ten samý muž stál za teplé letní noci uprostřed dvora jednoho z pražských sídlišť. Dnes už jeho síla byla po skoro osmi měsících znovu úplná. Svůj cíl sledoval několik posledních dnů. Dokonce si kvůli tomu vzal v práci volno. Vše probíhalo tak, jak mělo. Nic nenasvědčovalo, že by byl při sledování spatřen. Té noci byla správná chvíle dokončit svou povinnost . Cítil, jak se každý kousek jeho těla nabíjel Mocí.
  Bylo půl třetí v noci, když se konečně otevřeli na hnědo natřené průchodové dveře jednoho z paneláků. Vyšel z nich muž v šedém kabátu a zamířil si to k parkovišti. Nebyl vysoký, ani nízký. Ani tlustý ani hubený. Jeho tvář byla tak průměrná, jak by jen tvář člověka mohla být. Vždycky vypadaj takhle. Nikdy se nesnažej vystrkovat ten svůj rypák z řady, pomyslel si v duchu muž. Ten v šedém kabátě to ještě netušil, ale on viděl kromě jeho lidské podoby i podobu jeho duše. Černou jako saze, zvrácenou jako ta nejhorší děvka, podřezávající své zákazníky ve spánku. Kdyby teď mohl, začal by z ní zvracet. On ale místo toho vykročil muži v šedém vstříc. Ten si ho ihned všiml.
Už má podezření,  zachytil jeho pohled. Jak se k sobě blížili, čas začal zpomalovat, až vše okolo utichlo a zastavilo se úplně. Muž v kabátě už bezpečně věděl, s kým má tu čest...
**************************************************************
  Vladimír se narodil roku 1965 v Plzni. Jeho otec pracoval jako dělník v místním světoznámém pivovaru a matka si vedle práce v domácnosti vydělávala jako dopolední prodavačka v trafice. Vladimír měl bratra Jaroslava, který byl jen o rok starší. Společně chodili do základní školy v Karlovické ulici, kde jim soudružka učitelka celých 8 let vštěpovala vše o vyvarování se kapitalistickým vydřiduchům, utlačujících dělnickou třídu. Jaroslav byl bezesporu nadanější student a tak pokračoval ve studiu na gymnáziu a dále na vysoké škole, zatím co Vladimír začal hned po škole dělat v pivovaru dělníka, stejně tak jako jeho otec.
  Trvalo to jenom pár let a pak přišla velká revoluce, která se pro smůlu všech slušných lidí obešla bez pomsty na starých utlačovatelích. Ti tak sice zůstali u moci i nadále, ale bez velkého Sovětského bratra za zády, se aspoň pár let trochu krotili. Toho obratně využil Jaroslav, který se z projektanta autobusových zastávek v Kladně, dostal na místo dobře placeného architekta v německém Mnichově. Vladimír si však také dokázal přijít na své. Přestěhoval se do Prahy a začal pracovat v soukromé dopravě. Jako řidič dodávky si vydělával mnohem víc.
  Čas plynul dál a přehoupl se do dalšího milénia. Vladimír si žil svým obyčejným životem, ve kterém se za ta léta kromě pár nevyvedených známostí nic významného nedělo. Ve své práci byl spokojený a jako bezdětný si naspořil dost na starý dvoupokojový byt ve Strašnicích. Rozhodně to nebyl žádný luxus, ale družstevnímu bytu, ve kterém žil jako dítě, se směle vyrovnal. Dokonce měl i výtah. Sice ne moc bezpečný, ale byl tam. Tak se tedy Vladimír dál protloukal životem.
**************************************************************
  Bylo pozdní podzimní odpoledne a už se pomalu smrákalo. Měl za sebou najeto skoro 10 hodin v kuse a oči se mu pomalu začínaly zavírat. Možná by bylo rozumnější zastavit a odpočinout si. Jenže do Prahy už to nebylo ani 50 kilometrů a on chtěl být brzo doma, aby stihl fotbal. Tu hodinku ještě vydrží…
  Seděl s lokty opřenými o stůl a dlaněmi si třel oči. Byl strašně vyčerpaný a ten zážitek s ním v duchu cloumal ze strany na stranu. Prudké světlo stropních zářivek mu taky nedělalo dobře. Za chvíli přišel muž s modrou košilí, placatou čepicí a odznakem.
„Právě zemřela“ řekl tichým hlasem. V tu chvíli Vladimír zbělal jako stěna a nevěřícíma očima pohlédl na policistu.
„Ne!“ zasténal zničeně.
  „A za zabití z nedbalosti se obžalovaný Vladimír Beneš odsuzuje k pěti letům odnětí svobody...“ zněla poslední věta, kterou si pamatoval ze soudní síně.
**************************************************************
  Ve vězení to za moc nestálo. Člověku pořád říkali co má dělat a kdy to má dělat. Kdy vstávat, kdy jíst, kdy jít na záchod, kdy se sprchovat, kdy spát, nemluvě o neexistenci soukromí a místním osazenstvu. S podobnýma, jako byl Vladimír, se dalo celkem vyjít. Nebývaly to konfliktní typy. Většinou to byli jen lidi, kteří něco šeredně zbabrali. Mezi ty patřili i jeho tři spoluvězni na cele. Pak tu byli bachaři. Taková střední třída mezi grázlama. Ti sice nikoho nešetřili, ale sežrat to dostával jen ten, kdo dělal problémy. Jinak jim bylo fuk, co se děje okolo, hlavně že nikdo neveme roha a na Vánoce budou prémie. A pak tu byla ještě ta nejhorší sorta. Zloději, násilníci a dokonce i vrazi, kterých se taky pár našlo. Společně na Pankráci tvořili asi třetinu vězňů. Smrt tu sice od nich přímo nehrozila, ale přijít o zuby člověku taky náladu nezlepší.
  Netrvalo dlouho a Vladimír měl co dělat, aby nepřišel k úrazu. Dostal se do problému s partou raplů, kterým šéfoval někdo, kdo se jmenoval Čerešnák. Byl to, jak by v té době většinou řekl začínající rádoby fundovaný člen boje za nadřazenost menšin, Rom. Měl dlouhé kudrnaté vlasy, trochu shnilý chrup a ne moc velkou postavu. Přesto si na něj všichni dávali pozor. Byl tu totiž za to, že nějakému chlapovi na veřejných záchodech otevřel lebku dokořán za pomoci kovových dveří.
Vše začalo když…
**************************************************************
  Bylo někdy v půlce dubna. Vladimír se vracel ze sprchy. Když vstoupil do své cely, zarazil se. Na spodku levé ze dvou patrových paland v zadních rozích ležel Michal, jeden ze tří jeho spolubydlících. Na tom bylo vše v pořádku, ale u skříně stál někdo, koho znal jen od vidění. Byl to zrzek, nejspíš mu ještě nebylo ani 30 a postavu měl stejného vzrůstu i mohutnosti jako on. Z ruky upustil časopis a díval se na něj svýma úlisnýma zelenýma očima. Při pohledu na otevřené dveře polorozpadlé skříně bylo Vladimírovi jasné, že se mu právě hrabal ve věcech a ten časopis si sem opravdu zrzek nepřinesl, ale vzal ho jemu.
„Co to děláš?“ zeptal se Vladimír s mírně vzteklou intonací.
„Hele. Jestli nechceš problémy, tak si jen vemu pár věcí a…“ nestihl dokončit větu. Vladimírovy klouby na zápěstí zaskřípaly o jeho čelist. Zrzek to nečekal a  ta rána ho poslala k zemi. Vzhlédl na útočníka a když viděl, že se nemá k další ráně, rychle se postavil a vyběhl ven z cely. Zůstalo tu po něm jenom pár kapek krve na podlaze.
„Asi chtěl Ložnici“ řekl Michal.
„Myslel jsem si to“ odpověděl mu Vladimír, když na zemi viděl nejnovější vydání, které vlastnil. Magazín Česká Ložnice tu měl až moc velkou cenu, než aby se ho vzdal jen tak.
Dozorcům dokonce dával cigarety, aby mu jeho časopisy nevzali a snažil se je utajit před ostatními vězni, kteří s ním nebyli na cele. Zřejmě je ale někdo ze spolubydlících vyzradil. Nevyčítal Michalovi, že nezasáhl. Asi k tomu měl dobrý důvod. Dát se tady s kýmkoli do křížku, nebo se s ním dokonce porvat, to nemůže přinést nic dobrého.
**************************************************************
  Zmlátili ho a časopisy mu stejně vzali ještě ten den. Takže se vlastně s uzemněním toho hajzla namáhal zcela zbytečně a teď má akorát plno modřin a nepřátel.
  Během dalšího týdne ho zmlátili dokonce třikrát. Vždycky mezi nimi byl zrzek, jednou i sám Čerešnák. Mlátili ho hlavně do břicha, na obličej udeřili jen zřídka. Rozmlácená hlava by u bachařů vyvolávala zbytečně moc pozornosti. Vladimír věděl, že takhle to dál nejde, ale že zároveň nemůže nic dělat. Vězení jsou přeplněná a žádost o přeložení by se táhla měsíce. Nejspíš by jí ani nevyhověli. Kdyby se měli překládat všichni mlácení věznici, nedělalo by se nic jiného. Nezbývalo mu, než doufat, že za pár týdnů to podělá někdo jinej a oni se pro změnu pustěj do něho.
  Už to trvalo dva měsíce a nezdálo se, že by se měla situace zlepšit. Pořád ho mlátili aspoň dvakrát do týdne. V nejlepším případě se jich zbaví za dva roky, pokud ho za dobré chování propustí už na podmínku, ale i tak je to až moc dlouhá doba a stejně se to nestane.
  Vlhké a zatažené jarní počasí už střídali slunné letní dny, když v tom se však stalo něco zvláštního. Ze začátku Vladimír v těle cítil jen slabé brnění. Říkal si, že to má z toho neustálého mlácení a začal se trochu bát o své zdraví. Ale někde hluboko věděl, že to s tím nesouvisí - ne tak, jak se domníval.
  Brzy se začalo jeho vnímání měnit. Rány vězňů v něm způsobovaly jenom slabou tupou bolest, která jakoby přicházela odněkud z dálky. Jako by jeho schopnost cítit bolest vybledla. Ale co bylo daleko zvláštnější, už přestal vidět lidi jenom tak jako dřív. Vedle jeho normálního zraku se začal formovat ještě něco.  Nový smysl, kterým viděl okolo všech lidí mlhu. Nevěděl, co to má znamenat. Že by opravdu zdraví? Tělo z těch všech ran začíná bláznit? Něco mu stále říkalo, že to tak není.
  Každým dnem byla ta mlha okolo lidí více a více zřetelnější a on si uvědomoval, že barva té mlhy začíná odpovídat tomu, jaký ten člověk ve skutečnosti je. Jenom několik málo lidí mělo bílou barvu. Vladimír soudil, že jí oplývají pouze ti, kteří se dají nazývat opravdovými dobráky. Dál už okolo všech byli jen odstíny od světle šedé po téměř černou. Čím horší člověk, tím tmavší barva. Začínal o tom být čím dál víc přesvědčený.
  Dvojí zrak nebyla jediná věc, kterou Vladimír začal pociťovat. Skoro každou noc se budil a nemohl spát. Byl plný síly, nějaké nové energie, kterou předtím neznal. Jeho utrpení trvalo již skoro měsíc a půl. Prozatím se ustálilo na jednom výprasku za týden, což bylo o dva výprasky lepší než dříve.
  Zrovna když ho v jeho cele mlátil půl tucet chlapů a po dlouhé době přišel znovu i zrzek, něco se stalo. Vzedmula se v něm vlna síly a všichni útočníci odletěli vzduchem skoro až ke dvěma metrům vzdálené zdi. V jejich tvářích viděl zděšení. Neměli tušení, co se stalo. Byli to primitivové, a proto se řídili svým velmi dobře vyvinutým instinktem, který jim radil, aby zmizeli. Prostě se pozvedali ze země, vyměnili si polekané pohledy a rychle odešli bez jediného slova. Vladimír sám nevěděl, co se přesně stalo. Od té doby ho napadli už jenom jednou a i tehdy se znovu vzbudila jeho Moc, která je znovu zahnala, ač jich tehdy bylo dvakrát tolik. Začali se ho bát.
  Uplynuly další tři roky a Vladimír byl konečně venku. Za dobré chování ho propustili už po třech letech a sedmi měsících. Celou doby se snažil přijít na to, co se ve vězení stalo a proč to v něm vzbudilo jeho prapodivné síly? Má je i někdo jiný? Může je získat každý, nebo jenom někteří? Možná je má i Jaroslav, je to v rodině? A proč se u něj objevují jenom přes léto a se zimou zase mizí? Poslední otázka ho zajímala možná ze všech nejvíc. S první zimou, když schopnosti zmizely, přestal počítat s jejich návratem. Nevěděl, co byla jeho Moc zač.  Říkal si, že zmizela spolu s jeho problémy. Jenže další léto byla jeho síla zpět. Stejně tak znovu zmizela a zase se objevila druhý i třetí rok potom. Navíc byla každý rok ještě rozsáhlejší než ten předchozí. Na konci prvního léta dokázal ve vzduchu vytvořit na pár vteřin malý plamínek. Teď už dokázal udělat ohnivou kouli velkou jako jeho hlava a dokonce byl přesvědčen i o tom, že by ji dokázal vzduchem mrštit. A to rozhodně ještě nebylo vše, co svedl.
  Vrhání ohně vzduchem však raději po praktické stránce nenacvičoval. Najít čas, kdy byl sám a mohl své dovednosti zkoušet, bylo už tak dost těžké. Kdyby něco podpálil, akorát by to vyvolalo spoustu nepříjemností a pozornosti.
  Teď byl každopádně konečně venku. Vrátil se do svého bytu a chtěl se vrátit k normálnímu životu, jenže to nebylo možné. Vůbec nešlo o to, že byl poznamenán jako trestanec. Když byl teď zase venku, potkával na ulici mnohem horší bytosti, než které s ním sdílely zdi věznice. Měly naprosto černou duši, daleko horší než kterýkoliv trestanec. Ani tří násobný vrah nebyl tak černý. Ale také cítil, že tyto bytosti nejsou jako ostatní. Měly Moc, stejně jako on. Možná větší, možná menší, ale měly ji. Viděl jejich duše naprosto jasně, ale ony si ho nevšímali, nebo to alespoň předstíraly.
  Cítil, že má poslání. Hluboko v srdci mu něco říkalo, že musí s těmi stvůrami skoncovat. Žijí z neštěstí druhých, zneužívají svou Moc proti ostatním. Někdo je musí zastavit. Možná to nebude on, kdo je vymýtí jednou pro vždy, ale bude to on, kdo jim alespoň pořádně znepříjemní bytí. Začala se v něm probouzet nenávist vůči těmto tvorům temnot a ohavností.
  První léto zabil tři zrůdy. Když sledoval první z nich, mladou ženu, která pracovala jako vedoucí pošty na Praze 7, a přečetl si z její duše odporné skutky, které vykonala, vybral si ji jako první cíl. Ona si ho nevšimla až do doby, kdy se na ni rozhodl zaútočit.
**************************************************************
  Byl přímo unesen. Jak se k ní blížil a ona si uvědomila, že jí přichází zabít, čas okolo nich se zastavil. Začala se měnit do své pravé hrozivé podoby. Šaty začaly mizet, kůže zelenat a její navenek krásné, bílé zuby se začaly měnit v ohromné tesáky, zbarvené do ruda lidskou krví. On však necítil strach, naplnil ho pocit božské jistoty a neochvějnosti. Vůbec by takovou jistotu ještě před okamžikem nečekal. Vrhla se proti němu, rychlá jako vystřelený šíp, který nelze zastavit. Sám neměl přesně ponětí, jak to udělal, ale když byla necelý metr od něj a on viděl každou kapku slin, odkapávající z jejích zrůdných úst, vzedmula se v něm síla a odmrštila ji 10 metrů na zpátek, kde tvrdě dopadla na asfalt silnice a sedřela si svou zelenou kůži z půlky těla. V tu chvíli se cítil jako loutka, loutka své Moci, která je jeho přítel a jeho síla, bojovat s takovou zrůdou. Moc, která ho naplňuje radostí a uspokojením z potírání temnoty. On sám vlastně ani skoro žádný vliv na boj nemá, ale to nevadí. On by byl bez své Moci nic a Moc by zase nemohla existovat bez něho. Naplno se v těch nádherných pocitech vyžíval. Zrůda se zatím vzpamatovala a postavila se. Vypadala vyděšeně, i když měla pořád tu svou ohyzdnou podobu. Uvědomila si, že nemá sebemenší šanci a vrhla se na zoufalý útěk. Moc znovu zasáhla, sevřela ji na dálku pod krkem neochvějným železným stiskem a začala ji rdousit. Nakonec se ozvalo hlasité křupnutí a život té zrůdy pohasl. Její černá duše se rozplynula v nicotu spolu s jejím tělem. Vladimír nemohl vzrušením 3 dny usnout.
**************************************************************
  Vladimír začal brát svou Moc jako něco živého, co žije v symbióze s ním. Něco co se řídí svým vlastním rozumem. Moc dál každou zimu mizela a na léto se opět objevovala. Pokaždé ještě silnější než předtím, aby se spolu mohli postavit proti zlu.
  Od té doby uplynulo už pět let. On mezitím zahubil na 20 dalších zplozenců temnot. Většina z nich byla silnější než ta první zrůda, ale přesto proti němu byli skoro bezmocní. Nyní však byl na stopě někomu, kdo byl mnohem silnější než oni. Někdo, kdo hýbal nitkami osudů celých zemí. Bude to tvrdý boj. Jeho Moc mu to říkala. Ale nakonec ho stejně porazí a tím uštědří další tvrdou rány zlu.
**************************************************************
Schopnosti  Za těch 8 let se Vladimír naučil mnoha způsobům využití síly. Dokáže vyvolávat oheň v libovolné podobě, ať už se jedná o vznášející se kouli nebo ohnivý bič. Ovládá telekinezi, kterou dokáže zabíjet nepřátele na dálku, nebo okolo sebe vytvořit neprostupnou bariéru. Také dokáže svou Mocí ovlivňovat své tělo a tím si propůjčit velkou fyzickou sílu nebo odolnost. Poslední jeho významnou schopností je čtení v duších. Dokáže si nejen z lidské duše přečíst povahu jejího majitele, ale také skutky, které vykonal a pohnutky, které ho k tomu vedly.
Vlastnosti a povaha  Dřív neměl v životě žádný zvláštní cíl, který by ho hnal kupředu. Prostě svůj život jenom žil ode dne ke dni a čekal, co bude dál. To se však zcela změnilo po získání Moci. Neví co je přesně Moc zač a proč si vybrala jeho, ale chápe, že je to něco jako živá bytost, která skrz něj uskutečňuje svůj životní smysl, boj se zlem. Tento cíl od ní převzal a stal se i jeho životní náplní. Ač s Mocí nedokáže promluvit, alespoň ne způsobem nám smrtelníkům běžným, rozumí si s ní velmi dobře a chápe, co po něm chce.
  Vladimír je temperamentní a prudké povahy. Nemá ve zvyku si nechat něco líbit. Na druhou stranu ale ani neprovokuje. V tom je po svém otci. Poslouchá rockovou hudbu. Dřív mu na cestách nikdy nesměla chybět nějaká deska od Deep Purple. Má rád sladké, ale moc to s ním nepřehání. Naopak přímo nesnáší tlusté maso a houby. Při jejich konzumaci má nepříjemný pocit už jen z jejich konzistence. Dřív také kouřil červené Petry. Chuť na ně ho ale přešla, když nabyl svou Moc.
  Ve škole nebyl nijak oslnivý žák, jeho bratru šlo učení daleko lépe a on na něj trochu žárlil. Nakonec si ale řekl, že to není tak špatné. Manuální práce s těžkými sudy v pivovaru ho celkem bavila a ježdění mu také nebylo nepříjemné. Zvlášť za tak slušný plat.
  Se ženami si celkem rozuměl, ale vážnějších vztahů zažil po málu. Přesto však chtěl brzy založit rodinu. Do toho ovšem vstoupila chyba, která ho dostala do vězení. Nikdy si neodpustil, co udělal a i když si to neuvědomuje, svým bojem se zlem se i snaží vykoupit svou vinu na zmařeném lidském životu. 

 

Další články v kategorii Postavy:

Kdo hodnotil článek Vladimír?
Aenrill Hříva Chaosu (5.00*), apophis (4.00*), Beluga (4.50*), beorn (4.50*), Eiris (4.00*), Erinye (3.50*), Keisell (4.50*), LBsmoke (4.00*), Moon.rider (4.00*), Nazir (4.00*), Oliver000 (3.50*), RadkaS (4.50*), Trooper (4.50*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

hater - 15. srpna 2010 17:07
hater

hater 15. srpna 2010 17:03
Musím však přiznat, že tato postava mi přišla relativně inspirativní a jako jedinou ze soutěžních postav bych pro ni postavil nějaké dobrodružství na míru. Respektive hned jsem věděl s čím bych jí v případném dobrodružství konfrontoval.

hater - 15. srpna 2010 17:03
hater

Největší slabinou a zároveň největším přínosem postavy je její příběh. Článek je napsaný tak, že čtenář se postupně dozvídá vše důležité o postavě a na konci je připraven jí hrát.

Zároveň jí však vlastnosti a příběh jasně ohraničují a vyznačují její další cestu. Skutečně stojí za to, jí hrát? Bojovat proti nepříteli, proti zlu, bít se do poslední kapky krve?

Nebylo by zajímavější zjistit, že zlo vlastně nemusí být vždycky až tak úplně zlé? Že existuje i něco mezi?
Ale jak potom poznat s kým vlastně bojovat? :-)

beorn - 24. července 2010 21:25
beorn

Hodnocení postavy pro soutěž Miss léto:

Tak tuhle postavu bych se už nebál označit za výkvět Aragornské tvorby. Podaná formou napínavého příběhu, přerušovaného pro zvýšení napětí chronologickými posuny. Formou podání se podobá Simeonovi, jen je vidět promyšlenější postava za ním a o něco vyzrálejší způsob psaní. Svět jako stvořený z World of Darkness, kdy ve zdánlivě normálním světě lidí sídlí něco mnohem mocnějšího a temnějšího (jen místo upírů a podobných individuí jsou tu jakési blíže nedefinované stvůry) buduje napětí od prvního okamžiku. Dokonce i své speciální schopnosti, jako by Opičák okopíroval od upírů, ale to asi těžko můžu brát jako nedostatek.

Někomu by se možná mohla zdát postava přesílená, ale tak bych to rozhodně nebral. Koneckonců kromě své Moci neumí Vladimír téměř nic, inteligencí, krásou ani bohatstvím neoplývá. A i ta velká síla ovládá spíš jeho, než on ji.

Vlastně mě nenapadá vůbec nic, co bych mohl vytknout. Příběh možná ke konci trochu ztrácel šťávu a napětí, ale pro prezentaci zajímavé postavy posloužil skvěle.

Snad jen zapracování léta, ve kterém jedině přichází Moc není nijak zvlášť přirozené ani nápadité, ale budiž, je tu.
The true man wants two things: danger and play. For that reason he wants woman, as the most dangerous plaything. -Friedrich Nietzsche
PJ roku - «AK» 2009

Eiris - 3. července 2010 20:39
Eiris

To je pravda, ale obecně tolze i otočit. Mít před sebou povídku a podat ji jako postavu (Myslím, že to tu někdo udělal - Nebudu jmenovat) Jen bych k tomu řekla, že tím, že prostě píšeš tu postavu "Povídkově" Tedy co se děje, co se prožívá etc. (Což zde autor udělal) Tak by mělpočítat s tím, že se mu vytkne, že závěr je "Povídkově" Nemastný a neslaný. Naproti tomu, postavas pojetím: Jeto a to, umí to a to, vipadá tak a tak, tímto projde bez povšimnutí (Relativně) Pokud se tedy pustil do povídky s postavou/postavyv povídce. Měl by dostat hodnocení počinu celkově. A celkově asi platí, že postava zajímavá, povídkově dobrý rozjezd a situace vzniku, ale život s mocí/Závěr prostě upadl...
***___Vymýšlím něco vtipného a inteligentního, co sem napíšu___***

Yakaman - 3. července 2010 19:33
Yakaman

Jen při tom svém hodnocení záživnosti nezapomínejte, že před sebou máte POSTAVU a ne POVÍDKU. Účelem povídky je pobavit. Postava má zaujmout PJ, přimět jej, aby ji přijal a podat mu maximum informací, které by k jejímu začlenění do svého dobrodružství mohl potřebovat.

Zábava a napětí jsou žádoucím bonusem.

Opičák - 1. července 2010 14:41
Opičák

Ano, máte pravdu. Teď s odstupem času bych to nakonci úplně předělal, ale bohužel mě tlačil termín odevzdání. Psal jsem to během jediného dne snad někdy 22. června a už 26. měl letět do Turecka, kde se teď slunním. Jinak bych to nechal týden uležet, jako to dělám když píšu někam jinam. Každopádně v budoucnu o mě tady v článcích ještě uslyšíte .-)
I'm old enough to bleed, I'm old enough to breed, I'm old enough to crack a brick in your teeth while you sleep.

Erinye - 28. června 2010 09:45
Erinye

Jak řekli jiní. Prvá půlka vynikající, konec upadající. Řekli to jiní, takže jen opakuji a přidávám stejný názor. 3,5* (Začátek spíše za 4,5* konec slabší) A to ani k přihlédnutí, že to má pokračovat a něco na to navazot, spíše naopak. Jak uvedl Nazir i Eiris. Obyčejný život supr, po získání síly mimo věznici propad dolů
„Počítám do pěti. Čtyři…“

Nazir - 27. června 2010 13:38
Nazir

Dělícím momentem je okamžik, kdy Vladimír dostane Moc. Od té doby by to mělo dle scénáře začít mít grády a šťávu, jenže ouha, přesně naopak. Do té doby za jasných 5*, příjemně civilní, pražské reálie, vězení na výbornou. Ale potom, co dostal Moc, jsem nepochopil, proč on, zač ji dostal, nač?

Navíc, život není černobílý.
Oko za oko... a svět bude slepý.

Eiris - 22. června 2010 22:56
Eiris

Opičák 22. června 2010 22:35
Ahá. No ovšem NH, jsem si říkala, co mi to sakra připomíná, ach ta skleroza :D Proto ! Jak jsem psala, nepovažuji to jako něco okopírovaného nebo obsaného, ale nějaký stín něčeho mě známého v tom občas zahlédnu xD

S odůvodněním konce souhlasím a jsem ráda, že se shodneme, že je z celku asi nejslabší, nebo spíše slabý s porovnáním silného začátku a děje (Asi určitě) Ale ty první 2/3 jsou vážně supr...
***___Vymýšlím něco vtipného a inteligentního, co sem napíšu___***

Opičák - 22. června 2010 22:35
Opičák

Eiris 22. června 2010 22:15
No, přímo podle něčeho to psané není, i když jsem trochu bral inspiraci z Noční hlídky, co se týká ne přímo prostředí, ale řekněme stylu pojetí příběhu.
Ano, ten závěř mi taky nepřišel tak dobrý, ale musel jsem ho udělat tak jak je, jelikož mám v plánu další část s dokončením příběhu a osvětlením původu oné síly. Jinak postava je psaná podle osnovy, kterou jsem si jeden den iracionálně sestavil a druhý den to celé napsal na jeden zátah.
I'm old enough to bleed, I'm old enough to breed, I'm old enough to crack a brick in your teeth while you sleep.

Eiris - 22. června 2010 22:15
Eiris

Opravdu zvláštní postava, téměř celou jsem jí přečetla jedním dechem (Až do doby po propuštění z věznice a navrácení se síly každým rokem) Ze začátku člověk vůbec netuší, koho, nebo co má před sebou a nejspíš se může domnívat cokoliv, od upíra či nemrtvého po stroj. Ono rozuzlení jakési entity dobra (Záměrně se vyhýbám titulu podobným andělům) Je skutečně zajímavě pojaté. Jen se mi zdá, že poslední odstavce silně ztrácejí motivaci a ducha. Možná to je jakýmsi rozuzlením, ale to co jsem ze začátku četla jedním dechem v konci zcela jistě nebylo. Nevím jak soudit celek, čtivosti dění ve vězení a přidružený text by si jistě zasloužil tak 4,5 hvězdy. Závěr bych ale nehodnotila výše jak 3,5. Možná lehce níže.Hlavně jakýmsi ochabnutí, jenž u mě text vyvolal. Nemohu se ubránit dojmu, že mi tento text něco připomíná, možná právě tím závěrem a rozuzlení, ale nemohu přijít na to co. Film ? Knihu ? Povídku ? Nijak nepochybuji o originalitě celku, ale nějaký stínový detail se mi tam zdá známí ? Nepletu se ? Celkově dávám 4 hvězdy. Více za začátek a tajemnost, jednodechovou atmosféru a podání. Rozuzlení slabší. Každopádně, z postav zde viděných rozhodně ta originálnější/Originální a zajímavě podaná...
***___Vymýšlím něco vtipného a inteligentního, co sem napíšu___***

Opičák - 22. června 2010 21:23
Opičák

Kritizujte, kritizujte. Potřebuju vědět na čem zapracovat. Btw, dík haterovi za korekturu, která nám zabrala asi 3 dny jen opravováním pravopisných chyb. A to prej choděj i o hodně horší články, což si nedokážu ani představit.
I'm old enough to bleed, I'm old enough to breed, I'm old enough to crack a brick in your teeth while you sleep.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog