Vlčí Úplněk (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Vlčí Úplněk

Autor : Saggitta   22. ledna 2009   Povídky
Nevím jak na vás, ale na mě to prostě čas od času přijde...

Ta nejzářivější a nejkulatější věc na světě. Měsíc. Měsíc v úplňku. Dominuje obloze jak hřebec svému stádu, jak velitel svému vojsku, jak Bůh celému světu. Nutí člověka zamýšlet se nad věcmi zcela odlišnými od denních strastí a problémů… Zcela odlišnými od toho zasraného stereotypu, který lidem, zpočátku nenápadně a pomalu, později však stále očividněji a rychleji, vymývá mozky. Vraždí jejich fantazii a představivost, jejich nejskrytější přání a touhy. Ubíjí jedinečnou osobnost člověka, dokud se z něj nestane tvor přežívající na způsob robota… Jinými slovy, dokud se nestane normálním.
Na každého působí měsíc v úplňku jinak. Někoho nechává chladným, jinému nahání strach. Já, když se zadívám na ten zářivý kotouč, slyším podvědomě vytí vlků. Slyším jejich štěkot, tiché kročeje tlumené lesním porostem, oddechování po dlouhém běhu. Cítím odér mokré srsti a dech. Když zavřu uči, vidím jejich vyhublá těla, svěšené oháňky, napřímené uši a jiskrné oči. Když se nechám představou unášet, po chvíli pocítím i jejich hlad. Skoro cítím, jak mi v ústech narůstají tesáky, jak se mé tělo pozvolna pokrývá srstí, jak se mi protahují uši a zaostřuje zrak. A náhle jsem posedlá jejich vášní, mám hlad a strašnou chuť škrábat, kousat, rvát a trhat.
Chci cítit pach krve, stékající mi po krku, její nasládlou chuť a vidět její rudou barvu. Toužím po tom, slyšet zděšené výkřiky oběti a sledovat její marnou snahu o záchranu holého života. Proč se vlastně lidé tolik bojí o svůj předem ztracený život? Stejně zemřou, teď nebo za pár let. Vždyť je to jedno, ne? Nezálěží na tom, zda je srazí vlak, přejede auto, zda dostanou rakovinu nebo aids a nebo jestli padnou za obět vlčímu hladu. Ve finále to vyjde nastejno, a v posledním případě je jejich smrt alespoň někomu prospěšná.
Zvláštní, co dokáže psychika. Jsem si téměř jistá, že kdyby v tuhle temnou hodinu kráčel někdo kolem, nedošel by. Skočila bych mu po krku, jako divoká, dravá šelma a jeho osud by byl nadobro zpečetěn. Už vidím ty titulky… "Rozsápán zaběhlým psem," "Otázka vzteklých psů znovu otevřena"... Ano, psů. Lidé mají srabskou tendenci všechno zjednodušovat, a co je nejasné, okecat. Bojí se neznámého, proto pro každý nadpřirozený jev hledají racionální vysvětlení. Proč si kurva nedokáží přiznat, že existuje něco mimo možnosti jejich chápání, na co ty zasraně malé lidské mozečky nestačí? Prý člověk, pán tvorstva. Leda hovno. Jak chce vládnout světy, když ani není schopen říct, co bylo dřív? Vejce, nebo slepice? Bůh, nebo vesmír? Jsme tak zkurveně hloupí, tak nicotní, ale myslíme si pravý opak. Naším přičiněním jde svět přímo do hajzlu, a my s ním.
Kouzlo úplňku je stále silnější a intenzivnější. Láká mě ven, pryč z vězení betonových zdí, špinavých oken a nevkusně zařízených bytů. Někdo tomu místu říká domov… Pěkně zkurvenej plac. Jako dítě se tam člověk možná ještě vrací rád, ale časem se to celý posere a změní. Pak se jeden nemůže dočkat, až odsud konečně vypadne. Začíná to pomalu a nenápadně, přenocováním u známých a podobně. Vyvrcholí to ve chvíli, kdy si člověk spakuje věci a sbohem, rodino. Konečně svoboda…
Řekla jsem, že úplněk za zapraseným, popatlaným, rok nemytým oknem je krásnej? V tom případě nevím, jaké slovo použít teď, když se na něj dívám přímo. Procházím se okolím našeho zabetonovaného sídliště a nechávám měsíční energii prostoupit mým tělem. Pomalu se blížím k prořídlému lesu, sama nevím proč mě nohy nesou zrovna tam. Sotva vejdu mezi první stromy, zmocňuje se mě opět má měsíční iluze. Slyším vytí vlků, jejich štěkot, tiché kročeje tlumené lesním porostem, oddechování po dlouhém běhu. Cítím odér mokré srsti a dech. Vidím jejich vyhublá těla, svěšené oháňky, napřímené uši a jiskrné oči. A pak mi dochází, že to, co vidím, není iluze. Smečka, která mě obklopuje, je skutečná, z masa a kostí. Zachvátí mě panika, mám strach o svůj nicotny život. Zachovám se jako každá jiná, zkurvená lidská bytost a snažím se zdrhnout. Pozdě. Jsem v prdeli, obklíčená. A vlci přichází stále blíž a blíž…
Jeden z nich je o krok napřed před ostatními…vůdce smečky. Zadívám se mu do očí- jsou zelené. Lidské oči. Upřený pohled do nich mi napovídá, že tohle není vlk. Kdepak…to, co tu stojí přede mnou, ježící šedou, hustou srst a tlumeně vrčící, je vlkodlak. Proto, když se zvíře odráží ke skoku, jen odhrnu vlasy ze šíje a zavřu oči. Cítím náraz, horký dech, krátkou pronikavou bolest a pak už nic…
Probouzím se. Ležím v lese, stále obklopená smečkou vlků. Vyčkávají. Na co asi čekají? Pohlédnu na své ruce, jsem stále člověk. Chci vstát, ale v tom na mě dopadne paprsek měsíčního světla, prosvěcující mezi stromy. Mé tělo se zkroutí v křeči. Ta bolest!!! Celá se zmítám a cítím, ano, cítím, jak se mé kosti deformují do zcela nových tvarů. Čelisti se protahují, prsty zkracují, kůže scvrkává… do hajzlu, ať už je to za mnou!!!Kurva, prosím!!! Pak už jen cítím, jak mi v ústech narůstají tesáky, jak se mé tělo pozvolna pokrývá srstí, jak se mi protahují uši, zaostřuje zrak… a je konec. Jsem udýchaná a zatraceně vyčerpaná, ale moji noví druzi do mě netrpělivě šťouchají. Musíme jít, hledat potravu. Musíme ukojit náš vlčí hlad.
Tak už vím, jaké to je, cítit pach krve, stékající mi po krku, její nasládlou chuť a vidět její rudou barvu. Slyšela jsem zděšené výkřiky oběti a sledovala její marnou snahu o záchranu holého života. A řeknu vám, je to na piču. Vlčí choutky se ve mně probouzí pořád, při pohlednu na každou živou bytost, i když zrovna nejsem proměněná. Už ani nemůžu normálně mezi lidi, ztrácím nad sebou kontrolu… a pak samotná proměna. Ta zkurvená bolest!!! Nikdy to netrvá déle než minutu, ale pokaždé mám pocit, že se tam v křečích zmítám minimálně hodinu. Ten čas se tak zasraně vleče…
Od chvíle, co jsem se stala vlkodlakem, mě úplněk nefascinuje, ani mi nepřijde nádherný. Abych řekla pravdu, mám z něj čím dál větší hrůzu…
Až se budete při měsíčku procházet okolím borovinského sídliště, dejte si na mě pozor. Nenávidím vás. Nenávidím ty zasraný výmysly, co píšete o mě a mých druzích. Prý divocí, vzteklí psi! Divocí a vzteklí, to ano. Ale ty psy si strčte do prdele. Nedokážete si připustit, že existujeme? Že se něco jako vlkodlak může bez omezení prohánět kolem vašeho domu? Dejte mi příležitost a já vás přesvědčím o opaku. My žijeme, zabíjíme a každým dnem je nás víc a víc… Takže na brzkou shledanou...

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Vlčí Úplněk?
Dareček, jambo.cz, Laethé, lenkawill, TheDave

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

jambo.cz - 5. března 2009 12:09
jambo.cz

Začátek mě vělice zaujal svou procítěností a pěknými popisky. Čekal jsem od toho hodně, děj se i pěkně vyvíjel ale pak to najednou uhaslo.
Používáním hrubých slov jsi to zkoušela gradovat a udržet čtenáře a bylo to možná ze začátku i učiné ale přece jen je musíš používat s rozmyslem a ne jími čtenáře zasypat.
Tvůj pohled na toto téma se snaží být něčím jiný což se ti možná ze začátku dařilo ale potom to mělo sklony k obyčejnosti.
Ale mě se to i přes to celkem líbilo a určitě nelituji čas který jsem věnovat k tomu si to přečíst.
Po pár slohových korektůrách by to ale určitě mělo větší šanci na uspěch, u mě je to tentokrát za 3*
"Když do toho třísknu, a nic se nestane, co udělám??? Třisknu do toho ještě víc!!!"

agarwaen - 24. ledna 2009 22:43
agarwaen

TheDave 22. ledna 2009 09:37

:D To vod tebe nebylo hezký :D :D
http://bandzone.cz/zixi

TheDave - 22. ledna 2009 09:37
TheDave

Btw ad anotace, ne, někteří z nás nemestruujou.
"Každej si holt dělá tu anarchii po svým." - Charlie

TheDave - 22. ledna 2009 07:24
TheDave

(Takže 2*)
"Každej si holt dělá tu anarchii po svým." - Charlie

TheDave - 22. ledna 2009 07:23
TheDave

Slušně napsaný, no, začínám mít pocit, že baba snad nedokáže napsat nic neprvoplánového. Jo, jo, lidi jsou idioti, vlci jsou super, každýmu by mělo bejt úplně jedno kdy zemře, chci bejt hrozě moc originální a průměrnost mě děsí, lidská obyčejnost je způsobená stereotypem, zííív...nuda, snůška hovadin. On ten romantismus se dneska musí umět, protože už to vážně byl milion šestkrát. A takové ty části, kde je záplava výkřičníků nalepená na konec předchozí věty, no, ne, to není správně. Co se týče invektiv, napřed jsem je taky oceńoval, ovšem...opět, musí se umět používat, s citem, vkusem. Ne prvoplánově.

On i ten motiv vlkodlaka poprvé vzniknul z vyčlenění člověka mimo lidskou společnost, zvláště na počátku středověku. Tehdejší extrémně socializovaná společnost brala vyhoštění jako jeden z nejtěžších zločinů a vyhoštěnec pak byl často nucen žít mimo osídlené oblasti, v lesích, "jako vlk, vlčí muž". I když pochybuju, že by toto autorka znala, ten princip je očividně velmi hluboko zažraný.

V tomhle případě nejde ani tak o slohové nedostatky (i když i tam je na čem pracovat) jako spíš o celkový přístup k tvorbě. Nějaký jiný nápad než tyhle puberťácké výlevy, a když, tak je zkusit schovat za trochu pohlednější hradbu slov. Tohle je jako velmi špatná báseň, ne příliš kvalitní formou nám ukazuje, jaký je autor malý.
"Každej si holt dělá tu anarchii po svým." - Charlie

Laethé - 22. ledna 2009 04:37
Laethé

Slusne napsany text, rozhodne dobre, i kdyz trochu okoukane tema. Zvlast popisy a atmosfera jsou popsane hluboce, imaginativne a za pouziti celkem siroke slovni zasoby (hura). Kontrastni pouziti invektiv a nadavek me zpocatku bavilo (preci jen, je to dobry zpusob jak snadno a rychle umoznit vhled do vypravecciny mysli, navic to dodava textu na udernosti a agresivite), pozdeji me ale zacalo trochu rusit.

Davam tri a pul hvezdicky (a dala bych vic, kdyby tam tech invektiv bylo primereneji).
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog