Všechny pocity patří minulosti II. (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Všechny pocity patří minulosti II.

Autor : apophis   12. listopadu 2007   Povídky
Druhý kousek, prvotně nenavazující na úvodní díl - prolog. Cyklus se může rozjet plnou parou. Název kapitoly jest: Druhá strana mince

Všechny lampy ve městě pohasly. Dokonce i rezavějící plynová lucerna, mnohem moudřejší i starší než její kratochvilné okolí včerejška, nevydržela samotu individualismu. Naposledy si blikla pro potěchu světlé temnoty kolem. Mé malé já se vrátilo myšlenkami k nedávným událostem. Přemohl jsem se otevřít oči k cestě do kraje nasáklého odporným množstvím zmaru, neštěstí i lásky a krásy zároveň. Udělalo se mi špatně. Polozbořené zdi vědomí, doutnající trosky paměti, vrtkavé mosty vztahů a citů. To vše naráží na realitu všedního světa, tvrdohlavě si neuvědomujíc, že mu tak vlastně pomalu ubližuje. Tiše, neustále, v poklidném tikotu ručiček nástěnných hodin. Rozechvělé postavy lidí procházejí mlčky cestami dlážděnými před staletími, neuznávají minulost, žijí zítřkem. Svůj malicherný chtíč s bezvýznamnými potřebami prodávají dalším zoufalým kupujícím. Ti však jen míří za svými vlastními, snovými osudy, ne nepodobnými předchozím. Kruh se uzavírá.

Mrtvolné ticho šera protne ptačí píseň. Další prázdný list z nekonečné kroniky Všeho čeká, až na něj dočasné vzpomínky dopíší skutky včerejška, pak bude moci začít nový den. Každý zde má své místo, nehotovou práci, první konec i poslední začátek, ohnutou vizi světa. A já? Já jsem jako duch, otisk dávných časů, který se sem nevědomky vrátil, aby si potajmu připomněl a prohlédl to, co zde zůstalo po brzkém odchodu na věčnost. Nepamatuji si drobné detaily, i celkový náhled na věc mi chybí, bohudík je mé snění krásná a nebezpečná věc. Noční můry jsou svým způsobem půvabné ve své zvrácené křehkosti. Uteču do nejbližší špinavé uličky. Svítá.

Tovární komíny se rozezní tlukotem živého srdce. Stupňují tempo, až vpodvečer utíkají o závod jako se chrti honí za chlupatou maketou králíka. Práce kvapí. Tancují ve tříčtvrtečním taktu. Když začnou postupně ztrácet drahocennou energii, jež by je popoháněla, odpadávají. Utichnou, až když poslední siréna zaječí „dost“. Stroje zastaví, skladiště se vyprázdní, vrata se zase zavřou.

***

Světlo na rohu náměstí se s minutovým zpožděním rozzářilo stříbřitě zlatým nádechem svítiplynu. Potemnělými uličkami se rozutekl podzimní večer plný vlhké mlhy a vysilu­jícího mrazu, jehož chladnokrevný jazyk mi nemile připomněl, abych si pevněji utáhnul smyčku šály. O několik málo domů dál se k obloze, v rámci svých možností, tyčil polorozpadlý kostel. Původní podobu drželo už jen mramorové sloupoví s průčelím hlavní lodi. Kdysi sloužil k tužbám o pomoc, chlácholení vlastních chyb a dalších nemravných skutků, uvazování se k slibům věrnosti či oddanosti, vážným proslovům truchlících. Smutné místo, ale současně překrásné v rytmu doznívajících červánků. Konečně měly krvavé obrazy své okouzlující fluidum pravosti.

Šoural jsem se pomalu dál a všiml si třesoucí se postavy staršího muže bez vlídného přístřeší, zabaleného do potrhaného šatu. Ve tváři rozpraskané suchým větrem měl holé dásně s vypadanými zuby. Jeho neupřímnému úsměvu, ač měl být radostný, by však jistěji odpověděl pláč. Žebrák o holi ke mně natáhl roztřesenou ruku s prohnívajícím kloboukem, ale vzápětí se s tlumeným stenem sklátil k zemi. Zmrzlá tráva jen uronila pár slz nad polámanými stébly. Jeho mrtvolně strnulý pohled ulpěl kdesi hluboko za mnou. Bezprostřední smrt. Nikdo se neotočil, nikdo nehledal příčinu. Posledním, oč žádal, nebylo odpuštění, nýbrž malá almužna. Obloha se roztočila v burácivém víru. Průsvitný duch zemřelého zmizel rychleji než jeho pamětní šrám z vědomí živých lidí. Jen vánek napovídal, že zde vzduch prodělal nějakou výraznější změnu. Odchod byl okamžitý, nenápadný, klasický. Mnoho jiných by za takovouto malou službu prodalo svou hříšnou duši.

Nebe je požehnáním. Věčná nuda je stále lepší, než strasti a utrpení na pozemském hřišti. Svíravá bolest v hrudi mi připomněla, že bych si měl pospíšit. Přehodil jsem rukojeť na bolavé rameno a udělal několik tíživých kroků k poli, kde mne čekal hlavní úkol dnešního posmutnělého dne. Baldachýn oblaků se nepravidelně rozevíral právě tehdy, když hvězdy promlouvaly svým šepotem k sešeřelé krajině. Mnoho z nich přijímalo další a další svítivé obláčky duší do svých náručí jako děti nacházejí svou matku. Bitevní vřava již dávno utichla. Smrtelně ranění čekali na osudový verdikt. Válka.

Otevřel jsem knihu v masivních kožených deskách a začal hledat jednotlivá jména. Mí kolegové již stihli obstarat většinu práce, ale stále se čekalo na má konečná rozhodnutí u nejhůře pochroumaných. Roztrhaná slezina – smrt, těžké popáleniny na více jak polovině těla – smrt, protržené obě plíce – smrt, ne, počkat. Usmál se. Život! Bude žít. Musí. Má rodinu, na kterou si v poslední chvíli vzpomněl. Myšlenky na manželku s dcerou prozradily skrytou pravdu. Voják na zemi začal těžce kašlat, až si jej všimnul o několik metrů dál ošetřující lékař. Pomohl mu. Až poté jsem jej mohl vyškrtnout ze seznamu cestujících. Místo něj přibyl žebrák od kostela. Raněný muž se lesklým pohledem plným beznaděje, strachu a zároveň lásky, zahleděl k obzoru, kde již čekala další vlna nepřátel.

První kulky prolétly těsně kolem něj i dalších ležících raněných. Nepřítel neměl slitování. Muže se snad jakoby zázrakem ani jedna nedotkla, doktor však při obvazování děravého hrudníku zatnul zuby v bolesti, kterou mu způsobila žhavá ocel deroucí se skrz záda až k játrům. Hbité ruce se mu ve spěchu chvěly. Ošetření zabralo pár minut, po nichž medikovi z koutku úst stekl pramínek červené krve a smočil bílý límeček škrobené košile. Zadívali se sobě navzájem z očí do očí. Oba v tu chvíli přesně věděli, co přijde. Netrvalo to ani deset vteřin. Poslední myšlenka na raněného. Práce, což znamená odchod tam nahoru. Jeden připsaný řádek navíc v seznamu, ještě odškrtnout. Jen zavřená kniha v temnotě kapsy nevěděla, jak přesně jsem sekl. Další lidský osud, mnoho jich zbývá. Pěšáci se zničehonic nezastaví. Jejich velitelé budou chtít stále více moci. Rychlé máchnutí kosou, či podaná ruka. Smrtka má stále co dělat.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Všechny pocity patří minulosti II.?
Amthauer, Anach, Annox, Ben, hater, Laethé, monnna, Qasar

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

monnna - 5. října 2008 08:25
monnna

tak to je naprosto úžasná povídka! Je vidět, že autor se v tématu "smrt" opravdu vyzná..(zatím nejlepší, jakou jsem tu četla)!!

apophis - 10. prosince 2007 15:23
apophis

Laethe 10. prosince 2007 15:19
to taktéž netvrdím ... vůbec nenapadám čtenáře, že je to chyba. vůbec to ani není chyba.

tenhle styl psaní zkrátka mám teď po nějakou dobu v krvi a tak s ním píši. fakt, že nevypadá jako klasická povídka s dějem, zápletkou a rychlejším sledem událostí, stejně jako přímou či nepřímou řečí - je jen vlastnost mého divného stylu.
Jsem obludný fantazák, jenž z temnoty svého doupěte leze kam se mu zachce a kdy se mu zachce.

Laethé - 10. prosince 2007 15:19
Laethé

apophis 10. prosince 2007 10:38

správně, jen tak dál. chyba je vždy na straně čtenáře. !)
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

apophis - 10. prosince 2007 10:38
apophis

Laethe 22. listopadu 2007 18:24
njn, holt jsem začal psát něco, co moc pochopení u lidí nenajde. není to klasická povídka, která by se rozjela hned plným tempem :)

ale těšte se na další díl :)
Jsem obludný fantazák, jenž z temnoty svého doupěte leze kam se mu zachce a kdy se mu zachce.

Laethé - 22. listopadu 2007 18:24
Laethé

filosofující.

promiň kubi, na tohle jsme nikdy nebyla. !(

C.
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

hater - 18. listopadu 2007 17:40
hater

Je mi lito, ale ja tomu stale nerozumim, pokud je tu nejaky dej, tak jen to, ze nejaky vojak prezije nahodou strasnou bitvu a pritom zemre neznamy muz, aby mu zachranil zivot. Absolutne jsem nepochopil o cem je prvni cast.

No ja jsem byl vzdycky tak trochu pomalejsi ;-)

V kazdem pripade bych kladne hodnotil snad jen umelecke provedeni a to pro mne bylo vzdy trochu malo.

Amthauer - 13. listopadu 2007 18:41
Amthauer

apophis 13. listopadu 2007 08:24
Poetická může být próza v zásadě dvěma způsoby - buďto se jedná o poezii v próze, což zde očividně neplatí, nebo o poetismus (a potom je správně řečeno poetistická), což však rovněž není tento případ, pročež je imaginativní právě to správné slovo k popsání. A "spokojených čtenářích" nemám žádných pochybností :)
- What is a life devoid of strife?

Gran - 13. listopadu 2007 17:56
Gran

apophis 13. listopadu 2007 08:24

Ano, jedná se opět za čárku. Pokud rozlišuješ "hrubky" a "čárky", tak se omlouvám za uvedení tě v omyl - v takovém případě tam hrubku nemáš a je tam pouze problém s jednou (tuším, že tam šlo jen o jednu, teď si to tak nevybavuji) čárkou.

Víc ti k tomu neřeknu, neměl jsem schválení tohoto článku na starost... ovšem třeba ti to řeknou ti lidé ;)
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

Deirdre - 13. listopadu 2007 09:25
Deirdre

apophis 13. listopadu 2007 08:24
Přečteno, nutno uznat, že tohle se ti povedlo. Líbily se mi ty obraty a podobně, umíš uvést člověka do daného pocitu.. k čemuž ti gratuluji.
Ruka se nijak neliší od toho co vytváří. (James O´Baar - Vrána)

apophis - 13. listopadu 2007 08:24
apophis

Gran 12. listopadu 2007 17:55
mohl bys prosím upřesnit svůj komentář? Já to teď dal přečíst několika lidem ... a žádná hrubka. Tudíž asi opět jde o čárku, ne liž?

Amthauer 12. listopadu 2007 19:11
jj, tohle se dá chápat, že "spokojených" čtenářů pár bude. Ono tak ani nejde o povídku, jako další kapitolu, která teprve pořádně uvádí do děje. Navíc tam nejsou vpodstatě žádné rozhovory, přímá řeč úplně chybí a takové ty věci typické pro povídku neobsahuje. Je to holt něco trochu jiného, než by člověk od povídky patrně čekal, že?

V základě imaginativní, tak trochu poetická, místy až dekadentní báseň převedená do prozaické podoby. Tak nějak by se to snad dalo charakterizovat.
Jsem obludný fantazák, jenž z temnoty svého doupěte leze kam se mu zachce a kdy se mu zachce.

Amthauer - 12. listopadu 2007 19:11
Amthauer

Hodnotil jsem už ráno a od té doby mnoho se nezměnilo. Je to imaginativní próza a to skutečně povedená.

Jsem s povídkou v zásadě spokojen. Proč jsem tedy nedal plných pět hvězd? Právě proto, že jsem byl "jen spokojen".
- What is a life devoid of strife?

Gran - 12. listopadu 2007 17:55
Gran

No vidíš - kdyby to bylo ponecháno na starost těm, co to na starost mají, nemusel bys tam mít chybu žádnou.
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog