Z konce světa (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Z konce světa

Autor : Fyren   16. října 2013   Povídky
Malý nápad, který bude do budoucna možná ještě rozepsán.

Od poslední chalupy v malé vísce se ozýval kovový zvuk. Bylo to malé stavení, jednoduché a překvapivě dál od zbytku vesnice, téměř u lesa. Na verandě, kde byla dvě křesílka a malý stolek, seděl muž, který právě brousil dlouhý meč. Měl pouze černé kožené kalhoty a stejné vysoké boty. Na šlachovitém těle se odráželo slunce. Vlasy měl černé jako uhel a sepnuté černou stuhou, což odhalovalo jeho zašpičatělé uši. Měl také neuvěřitelně bledou pokožku a rudé rty v ostře řezané tváři. Tiše si broukal a sledoval svoji práci. Místní mu říkali Lovec, jelikož nikdo z nich neznal jeho jméno. Nazývali ho podivínem a samotářem, avšak všichni k němu chodili kupovat maso a kožešiny. Nikdo vlastně netušil, odkud pochází, jen se prostě jednoho večera objevil. Vyvolal tehdy velký povyk. Vysoký muž, který vstoupil do krčmy. Na zádech měl pověšený jedenapůlruční meč a dlouhý luk s toulcem. Přes jedno rameno plášť, který byl mokrý od deště. Někteří se tehdy začali křižovat a prohlašovat, že je démon. Nejspíše kvůli krvavě rudým očím a svislým zornicím. Chvilku se tehdy vyptával hostinského, jak se zde žije, co lidi, zvěř. Druhý den začal stavět. Stavěl nějakou chvíli sám, lidi se na něj chodili dívat a někteří se mu posmívali. No, alespoň do té doby, než se šel podívat Jarko. Tehdy to byl pouze kovářův učeň, ale už v té době měl sílu jako býk. Zahlédl muže, který sám zvedal ohromné trámy, a místní na něj pouze zírali. Někteří se smáli, někteří se divili, jak může něco takového uzdvihnout. Jarko oběhl místní, někteří ho považovali za blázna, když je žádal o pomoc, jiní poukazovali na to, že kdyby cizinec chtěl, tak přijde a požádá sám. Ovšem již odpoledne přiběhlo k cizinci několik mužů a začali mu pomáhat. Když si na to Lovec dnes vzpomněl, tak se pousmál. Od toho dne už uplynulo mnoho zim, ovšem chalupa stále stála. Těch pár mužů dodnes považoval za přátele. Lovec natáhl ruku a prohlédl si meč, věděl, že byl dokonale ostrý. Naposled se usmál nad vzpomínkami a uklidil meč do pochvy. Vešel dovnitř, a když znovu vylezl, tak byl oblečen. Měl na sobě černo-červený kabátec. Zpoza ramene mu vykukoval meč, který držel pás táhnoucí se přes hruď. Nesl v rukou několik kožešin. Čas vydělávat.

Vyšel z malého krámku a přivázal si měšec k pasu. Za kožešiny dostal zaplaceno dobře. Dostal by ještě víc, ale poslední kožešina, kterou držel v ruce a nechtěl prodat, byla jiná. Šedá se stříbrnými konci. Podíval se na ni a usmál se. Jarkovi se bude líbit. Zamířil přes ves ke kovárně, ze které se ozývaly rytmické údery kladiva. Vstoupil dovnitř, kde měl pocit, že se ocitl v pekle. Vedro bylo téměř nesnesitelné. V mihotavém světle výhně stál Jarko. Koval jakési náčiní a nevšiml si příchozího, který si odkašlal. „Jarko!“ Křikl lovec na muže hrubým hlasem. Jarko přestal kovat a podíval se na příchozího. Chvilku v šeru mžoural, než ho poznal. Po tváři se mu rozlil úsměv a naznačil, ať jdou ven. Venku Lovce pozdravil a potřásl mu rukou. Sedli si na lavici, opřenou o zeď kovárny, a dali se do rozhovoru. Jarko byl menší muž, táhlo mu na třicet zim a tělo měl samý sval. Malá veselá očka a milý úsměv mu zdobil plešatou hlavu. Lovec si vzpomněl na veselého mladíka, který mu před více jak deseti lety pomáhal stavět. Na rozdíl od Jarka Lovec nezestárl ani o den. Nějakou chvíli se bavili o nepodstatnostech, jak už to u přátel bývá, než mu lovec podal kožešinu. Jarko ji pohledem obdivoval a po chvilce poprosil Lovce, aby mu ji uložil vevnitř. Nechtěl ji ušpinit. Když znovu vyšli ven, Jarko držel v rukou láhev s čirou tekutinou a dvěma pohárky. Kořalka, kterou pálili místní, chutnala jak hlína, pálila jak síra a když ji člověk spolkl, tak si myslel, že dostal pěstí. Ve vesničce byli otrlí. Oba muži se řádně napili a znovu se rozpovídali, mluvili o všem možném a možná i nemožném. Tak to bylo nějakou chvíli. Jarko, upovídaný a usměvavý. Lovec, vážný a nesdílný. Nejspíše by to tak pokračovalo až do večera, kdy by se oba muži zvedli a pokračovali by v pití v krčmě. Kdyby nezaslechli dupání koní, hrubý smích a křik. Jarko popadl z dílny kladivo a spolu s Lovcem se rozeběhli za hlukem.

Lovec poznal okamžitě žoldáky. Už jich ve svém životě viděl až moc. Místní hejtman se snažil před krčmou hádat s jejich vůdcem, zatímco zbytek zapadl dovnitř. Venku zůstala pouze hlava skupiny a dva jeho důstojníci. Vůdce byl vysoký, vypracovaný a hrubý. Hádal se s hejtmanem o tom, že v královských službách si mohou dělat, co chtějí. První žoldák byl více méně podobný vůdci, až na to, že se mu ve tváři zračilo o poznání více arogance a méně inteligence. Ovšem třetí z mužů nebyl vůbec muž. Byla to žena, vlasy měla nakrátko a jednu tvář jí hyzdila dlouhá jizva. Hubená a vysoká, žoldnéřka. Měla na sobě šupinovou zbroj, očividně nedělanou pro ni, a všechny přejížděla vyzývavým pohledem, který podpořil výsměšný úšklebek. Z krčmy se ozval ženský křik, to nejspíše žoldnéři našli dceru krčmáře. Když to uslyšel Jarko, tak udělal pár kroků vpřed. Lovec ho ovšem pohybem ruky zastavil a zakroutil hlavou.“Udělej něco!“ Zavrčel vztekle Jarko na Lovce. Lovec ale uměl počítat. Bylo tam uvázáno deset koní, což znamenalo, že žoldnéři budou v přesile. Chvilku nerozhodně stál, než Jarko opět vykřikl. Strhl na sebe pozornost lidí, kteří stáli kolem, ale naneštěstí i žoldnéřů. „To je von! Berte ho!“ Zařval jejich vůdce a zamířil k nyní již osamocenému Jarkovi a Lovci. Lovec tiše zaklel, mohl si myslet, že ho tu někdo najde. „Jménem zákona tě zatýkám! Pujdeš s náma!“ Vykřikl s pohledem upřeným na Lovce, který si promnul ruce. „Z jakého důvodu?“ Zeptal se hned potom, co odstrčil Jarka pryč. Ten se na něj jen nechápavě podíval, ale držel se stranou. „Po důvodu ti může bejt hovno.“ Křikl znovu a sáhl po meči. Lovec byl ovšem rychlejší a neobtěžoval se s mečem. Udeřil vůdce pěstí do obličeje a podle křupnutí mu přerazil nos. Vůdce couvl a chytl se za obličej, mezi prsty se mu vyhrnula krev. Nestihl ale udělat víc. Lovec ho kopl do hrudi a muž odlétl zpět k vchodu do krčmy. Druzí dva křikli na zbytek do hospody a hrnuli se k němu se zbraněmi v rukou. Lovec už byl ale připraven a stál s vlastním mečem v ruce. Muž, který po něm vyrazil jako první, byl pomalý. Promáchl vzduchem, kde lovec před chvilkou stál a skončil s proseknutým hrdlem. Lidé z vesnice se vyděšeně dívali, žena zaklela a z hospody se začali hrnout další muži. „Vobkličte ho kurva!“ Zařvala dívka na muže a při couvání zakopla o vůdce, který se stále válel po zemi. Muži se zmateně dívali na Lovce a mrtvého. „Měla to bejt snadná práce…“ Pronesl jeden z nich. Lovci na čepeli ulpělo pouze pár kapek krve. Sledoval zbytek mužů, kteří chvilku stáli nerozhodně, než ho s tasenými meči začali obkličovat. Lovec na ně ale nečekal a přešel do útoku. Sekl pravou rukou po prvním muži, který se ho snažil obejít. Meč mu rozsekl obličej a on příšerně zařval. Další spadl, hledě na pahýl místo ruky, a třetímu začala tryskat z hrdla krev. Lovec byl rychlejší než všichni žoldáci dohromady. Děti, neumí zbraň ani držet, pomyslel si, a dalšímu žoldnéři se kamsi zakutálela hlava. Dva z mužů se dali na útěk, když viděli masakr, a poslední skončil s velkým krvavím X na hrudi. Lovec se přiblížil k vůdci a žoldnéřce. Nejdříve si prohlédl vůdce. Nešťastník se při pádu praštil o kámen a nyní mu vytékala rudá tekutina z lebky. Dívka se mu nebála postavit. Zdálo se, že na rozdíl od zbytku jejich skupiny se zbraní uměla. Chvilku ji sledoval, než udělal pár kroků stranou a zaútočil. Přinejmenším se bránila a povedl se jí i výpad proti němu. Ovšem díky výpadu jí vyrazil zbraň z ruky. „Kdo?“ Zavrčel otázku a špičkou meče jí mířil na hrdlo. Jeho hlas byl děsivý i když mluvil normálně, avšak nyní byl jak z nočních můr. Na tváři cítil horko z krve, která na něj stříkla. Z rudých očí čišel chlad. „R-Rodef. Králův č-čaroděj.“ Vykoktala po chvilce dívka vystrašeným hláskem. Pohledem přejela všechny mrtvé. „M-měli jsme tě přivíst živýho nebo mrtvýho. Víc nevim, přísahám u všech bohů, co znám!“ Vysypala ze sebe rychle a sledovala muže. „Děkuji.“ Odpověděl tiše Lovec. Stačil jeden pohyb rukou. Dívka se skácela s probodnutým hrdlem k zemi. Čepel projela hrdlem i páteří. Přihlížející lidé se jak na povel vystrašeně nadechli. Každý hleděl na Lovce se směsicí strachu a odporu v očích.

Když se Jarka přiblížil k Lovcovu stavení, tak na něj překvapeně hleděl. Chalupa měla zabedněná okna a dveře byly zamčené. Chvíli hledal Lovce, než ho uviděl kousek od domu. Hladil vranku, která byla osedlaná a připravená vyrazit. „Kam jedeš?“ Zeptal se zmateně Jarka a sledoval koně. Nikdy ho tu neviděl. „Do Hlavního města. Ti muži tu nebyli jen tak a přijdou další.“ Odmlčel se a vylezl na koně. Oči se svislými zornicemi se zahleděly na Jarku. „Měj se dobře příteli, snad se ještě uvidíme.“ Pronesl k Jarkovi a kývl hlavou na pozdrav. Jarka mu oplatil gesto a sledoval, jak muž odjíždí. Stejně tak, jako když před lety přijel, znenadání a neočekávaně. „Jestli přijdou další, tak jim vzkaž, že lovit Lovce je poslední chyba…“ Křikl naposled přes rameno a popohnal vranku. Kdysi přišel na konec světa, aby ho nenašli. Teď se vrací zpět, aby mohli na konci světa žít opět v klidu.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Z konce světa?
Agarina (4.00*), rafaela (2.50*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

rafaela - 16. října 2013 15:51
rafaela

Nemám moc ráda tyhle úryvky povídek. Přesto, není to špatně napsané, má to určitý náznak děje... Dopiš k tomu tak pět kapitol před a pět kapitol za tenhle úsek a mohlo by to být fajn. Doufám, že až napíšeš další díl, přesvědčíš mě, že podobnost se zaklínačem je čistě náhodná.
Víš, cos vlastně chtěl, kdyžs žádal po bozích za ženu z jezera Paní...?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog