Z příběhů o Riennovi (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Z příběhů o Riennovi

Autor : Thunderword   28. května 2009   Povídky
Já jsem bard. A jako správný bard vám budu vyprávět příběh vyprávějící o legendě, o muži, jenž prožil a dokázal mnohé. Toto je jeden z jeho příběhů.

Pršelo. V takové dny, jako byl tento, vždycky pršelo. Déšť dopadal na městské opevnění jako jedna veliká mokrá síť. Kapky padající na studený kámen donekonečna omývaly sutiny města. Dříve bylo obrovské, jedno z největších, a omlácené sochy mrtvých hrdinů dávaly poznat, že kdysi to bylo i místo velmi důležité. Místo, kde se scházeli všichni králové, kmenoví i duchovní vůdci všech ras a národů, místo, kde se zapomínalo na těžké časy, kde se budovaly světlé zítřky. Avšak v této době slavný hrad i se všemi svými přepychovými síněmi zůstal již jenom impozantní památkou dob dávno minulých. Náměstí, kdysi veliké, nyní plné děr a navršených splašků. Obyvatelé žádní. Jen hrstka mužů bránící cosi. Město? Životy? Čas? Nebo snad nějakou vznešenou myšlenku? Zoufalé doby si nevybírají místa, ani účastníky, ani čas, možná jen to počasí. Vždy to nejdeštivější.
Riennus stál na hradbách a počítal své šípy. Zbylo mu jich velmi málo. S tím počtem, který má, nevydrží žít moc dlouho. Minuta sem minuta tam, dnes je to už stejně všechno jedno. Pozoroval pláně před sebou. I přes hustý déšť jeho ostříží zrak viděl tisíce mrtvých mužů. Jejich těla byla rozsápána, rozsekána a ležela tam jako by je jenom někdo pohodil, nějaké rozmazlené malé děcko, které nechalo své panny rozházené ve svém pokoji. Riennus vzpomínal na dnešní boj. Kolik jeho přátel, známých, ba i jenom lidí, které znal od pohledu, padlo na této prokleté pláni. Netušil nikdy kam ho osud zavede ani co si pro něj připraví. Dokonce potom ani nepátral. Teď by ale pátral. A pátral by moc rád. Kdyby věděl, kam se dostane, co ho potká, jak s jistotou skončí…
Slyšel za sebou kroky. Za jiných okolností by jim věnoval pramalou pozornost, protože je velmi dobře znal, ale v posledních dnech nesměl a už snad ani nemohl ztrácet koncentraci.
I ve chvílích jako byla tato, kdy jakž takž odpočíval. Proto rychle instinktivně otočil hlavou směrem k těm krokům s rukou na jílci svého meče.
„Prší a prší, co?“ řekl jemu známý hlas. Riennus povstal a vojensky poklepáním pravé ruky sevřené v pěst do své hrudi pozdravil.
„Pane.“ Prohlásil pevně, přesto v jeho hlase byla cítit únava.
Muž, který před ním stál, měl na sobě těžké, pomačkané, ale kdysi velmi krásné a zářivé brnění, které perfektně zakrývalo jeho urostlé svalnaté tělo, jež však bylo mírně shrbené tíhou velení a posledních zážitků. Jeho temně černé vlasy padaly na široká a silná ramena, která byla kryta obřími nárameníky s velikými ostny. Z pod helmy byl vidět plnovous. Jindy býval přesně střižený, dnes byl už velmi nepravidelný, přesto na něm byla minulá péče ještě z části vidět. Stojíce před Riennem, sundal si pomalým pohybem helmu z hlavy. Přes pravé oko až ke koutku úst se mu táhla jizva. I když rána musela být hluboká, oko bylo neporušeno a dál se dívalo na svět. Momentálně mužovy oči sledovaly Rienna. Byl to více než smutný pohled. Lučištník věděl, že na nikoho jiného než byl on, by tento muž nikdy takto nepohlédl. Zvláště ne v této chvíli. Muž si vedle něj sedl a chvíli mlčky pozoroval pláně před hradbami a pak řekl:
„Říkej mi Morane. Známe se už dost dlouho na to, abys mi mohl říkat mým jménem. Vím, že jsi nejlepší lučištník, jakého jsem kdy viděl. Nikdo neudrží tolik šípů ve vzduchu najednou jako ty a to jsem viděl spoustu lidí i nelidí s lukem a opravdu málokdo by se postavil takové přesile s tak čistou hlavou jako ty. Málokdo by se postavil za ostatní i kdyby věděl, že mu to bude osudným. Konečně málokdo je tak oddaný svému veliteli jako ty. Proto si tě vážím spíš jako přítele, než jenom jako dobrého vojáka, kterým ale bezpochyby jsi. Každopádně dnes, nebo rozhodně v nejbližších hodinách budeme vítat smrt, proto chci, abychom zemřeli jako přátelé a ne jenom jako voják a jeho velitel. Chci zemřít s někým po boku a všichni mí přátelé leží před těmito hradbami. Zemřeme proto jako přátelé a ať supi trhají naše těla společně, když už to tak musí být.“
Riennus seděl a mlčel. Jestli si myslel, že ho již nic nemůže překvapit, tak se šeredně mýlil. Lord Moran Samaus, největší z rytířů, jací kdy chodili po této zemi mu přišel sám osobně nabídnout přátelství. Jistě, nabízel mu je v době, kdy je oba čekala jistá smrt, takže z toho přátelství asi moc nebude, ale přesto všechno to bylo jako by ho políbila sama Naděje a řekla mu, ať se nebojí, že vše bude dobré. Byl to nevýslovný pocit. O tomto muži se psaly legendy, on žil a přesto si kdykoli mohl říkat polobůh, ježto nikdo se nemohl chlubit takovými skutky jako on. Živoucí legenda…
„Je mi velikou ctí pan… Morane,“ řekl Riennus přece jenom o poznání váhavěji, než prvotní pozdrav. Rytíř ho vlídně poklepal po rameni a otočil hlavu směrem k pláním.
„Zaútočí přímo. Nebudou už zkoušet lsti jak to dělali doposud. Bráníme se již moc dlouho a jejich počty se od večera zvětšily. Je tedy jasné, že lord Kemarus neuspěl a leží teď někde mrtev. Jejich posily přišly, naše nikoliv. Toť poslední zprávy,“ řekl klidně rytíř. Chvíli stál a koukal přes hradby do deště. Riennus, který byl pořád zaskočen onou nabídkou přátelství nevěděl co říci. Když se s lordem Moranem Samaem vídali předtím, mluvili jen o vojenských záležitostech. Sice neměli problém se na toto téma bavit hodiny, ale přece jenom o přátelském plkání se mluvit nedalo. A tak tam stál a zíral. Samaus to vyřešil po svém, sebral se a beze slova rozloučení odešel.

Čas se vlekl nesnesitelně pomalu. Loudal se jako malomocný, kterému mají každou chvíli upadnout obě nohy. Potácel se, klopýtal a každá hodina trvala jako celý den. Riennus dál seděl na hradbě a sledoval pláň před sebou. Vždy byl samotář. Jeho druhům ve zbrani to moc nevyhovovalo, přesto ho ale nechávali na pokoji. Hlavně, že dokázal bojovat. A to zatraceně dobře. Jedna z nejznámějších historek vypráví, kterak Riennus stojící uprostřed válečné vřavy zjistil, že mu zbývá poslední šíp, protože ve víru bitvy přišel o svůj toulec, napnul tětivu s oním posledním šípem a zabil jím dva muže jednou ranou. Běželi na něj za sebou, oba s napřaženými meči připravenými k mocnému seku. Proti nim Riennus stojíce v pevném postoji. Chladně čekal a čekal, dokud první z dvojce nebyl dva metry před ním, aby mu vstřelil šíp přímo do pravého oka. Šíp však pokračoval, proletěl skrz nešťastníkovu hlavu a hrotem se zabodl do oka jeho druha za ním. Jistě Riennus věděl, že měl ohromné štěstí, avšak právě díky historkám jako je tato, mohl v klidu užívat samotářského života v armádě. Jiní vojáci neměli takové štěstí, protože se velmi často stávali terčem drsných žertů nebo dokonce šikany ze strany starších vojáků, pokud se nějakým způsobem vymykali normálu.

Druhý den velmi brzo ráno, když ještě byla tma, přestalo pršet na dobro. Všudypřítomný pach mrtvol však stále trval a ani vydatné deště jej nesmyly. Bohužel jich bylo málo na to, aby dokázali své přátele pohřbít tak, jak se slušelo. Za bitevním polem byl vidět dva kilometry vzdálený les, kde ležel tábor nepřítele. Malá světélka reprezentující svítící táborové ohně, sem tam zalesknutí zbroje, to vše připomínalo, že minulé dny nebyly jen zlý sen, ale že vše bude pokračovat a že to bude dohra krvavá. Riennus neochotně scházel po polorozpadlých schodech z hradeb a myslel na svojí rodinu. Dělo se mu to po hodně dlouhé době. Už je tomu dávno kdy si vzpomněl na ony šťastné dny, kdy si hrál se svými mladšími sestrami před domem rodičů. Jak lítali od jednoho stromu k druhému, jak nadšeně výskali, dotkl-li se honící honěných, když hráli na babu. Ten nekonečný smích a šťastně pyšné pohledy otce s matkou, které cítil na svých zádech. To vše je už tak dávno a oni jsou mrtví. S velikou pravděpodobností. Vždyť on a těch pár posledních obránců tohoto proklatého města v čele s lordem Samaem byli jediní, kdo se bránil tak dlouho. Poslední město z Třech velikých, jak se jim říkalo. Ano. Pravděpodobně byli mrtvi. Avšak ta nejistota jejich osudu v něm hlodala jeho přesvědčení, které si vyrobil svým zdravým rozumem… No zdravý rozum. Ten už tu ztratil kdekdo. Ostatně on možná taky. Poslední noc viděl a nebo možná neviděl někoho přelézat západní bránu. Přestože pátral jak jen mohl. Nenašel ani stopu, natož někoho. Nakonec sám sebe přesvědčil, že se mu to jenom zdálo.
Uprostřed schodů se zastavil, pohlédl na spící vojáky a teprve teď si uvědomil, jak žalostně jich je málo. Odhadoval, že na prvním nádvoří, hned za hlavní branou jich leží něco velice málo přes dvě stě padesát a to byli všichni tady. Kdysi pyšné oddíly, dnes hrstka posledních mužů, jejichž oči viděly mnoho. Riennus se dal opět do chůze. Sešel dolů a začal se prodírat skrz ležení. Došel až k veliké ohořelé celtě, která přes všechny strasti války stále fungovala jako hlavní stan. Z něj vyšel lord Samaus a nikdo kdo ho v tu chvíli uviděl, nevěřil svým očím. Muž, který poslední dny vydával rozkazy, byl jiný. Už se nehrbil, neměl propadlá víčka a ani jinak vůbec nevypadal, že by prožil to, co ostatní muži kolem něj. Před vojáky stál hrdý muž v naleštěné zbroji, se stejně dobře naleštěnou helmou v podpaždí, s dobře zastřiženým vousem a v hrdém postoji.
„Pánové,“ řekl hlubokým a jasným hlasem, vida jak spící muži se začali probouzet, „dnes zřejmě všichni do jednoho zemřeme. Nikoho z nás, kdo tu dnes stojí, nečeká budoucnost nebo rozhodně ne taková, na kterou by se mohl těšit. Možná se divíte, proč tu před vámi stojím v naleštěné zbroji a s čerstvě naostřeným mečem. Poslední noc jsem nemohl spát a tak jsem přemýšlel. Došel jsem k závěru, že horší, jaké je to teď, už to být nemůže. Nemá cenu se dál schovávat za těmito hradbami a oddalovat něco, co nás stejně čeká. Proto vyrážím do boje. Otevřu si bránu a půjdu vstříc svému osudu. Ukážu těm sviním za našimi hradbami, že když už mám zemřít, tak jich s sebou vezmu dost na to, aby ti, co to přežijí o mě vyprávěli svým synům jako o noční můře, která je bude strašit noc co noc! Proto jsem vyleštil svoji zbroj, aby s vycházejícím sluncem odrážela světlo. To světlo, jež mě povede k mému osudu, jež bude řídit moje kroky k nepříteli, jež bude držet můj meč až budu rozsekávat jejich bídná těla! Proto říkám, pojďte se mnou a ukažme jim, že tu nečeká ustrašená banda k smrti unavených trosek, jak si možná myslí, ale zkušení veteráni, kteří ví co je boj, jenž je jejich životem, že jejich meče, kopí a šípy jsou v jejich rukou tvrdší než ocel. Pojďte se mnou!“
Chvíli po tom, co dořekl poslední slova, bylo hrobové ticho. Jen vrány hodující na mrtvolách za hradbami bylo slyšet, jak na sebe pokřikují. V tom si začali všichni muži včetně Rienna před svým velitelem svorně klekat, držíce své ruce na zbraních na znamení oddanosti. Riennus věděl, že by všichni, včetně něho, šli s lordem Samaem klidně až do záhrobí. A teď v tuto chvíli byli opravdu schopní absolutně všeho. I takto šíleného výpadu, který je čekal.

Na pláni mezi městem a lesem stál jeden jediný strom a na tom stromě seděla vrána. Její černé peří už moc s ustupující tmou neladilo. Na východě totiž bylo vidět, že slunce již osahává svými paprsky zemi pod sebou. Vrána najednou pootočila hlavou a svými černými očky zaregistrovala pohyb směrem od města. Normální člověk by si toho stínu stěží všiml. Vysokou trávou se pohybovala skupina mužů. Kdyby vrána uměla počítat a zajímala se aspoň trochu o základy vojenství, věděla by, že se tato malá skupina blíží k táboru, v jehož ležení je aspoň pětkrát více nepřátel.

Riennovi se hlavou honilo spoustu myšlenek. Přemýšlel nad jeho novým úkolem, nad tím, že zrovna povýšil a na to, že si toho povýšení moc neužije, protože za několik minut bude po něm. Myslel také znovu na své blízké, na své kamarády, které ztratil za těch několik let, co se v této zemi válčí. Válka. To slovo ho zase rychle vrátilo na zem. Kolem něj se soustředila skupina dalších čtyřiceti lučištníků. Jejich úkolem bylo obejít v rychlosti nepřátelské ležení, zaujmout co nejlepší pozici a čekat až lord Samaus zaútočí se zbytkem válečníků. Jakmile zaútočí, tak začnou střílet do zad nepřátel, „a doufat, že nepřátelé budou tak zaměstnáni Samaovou skupinou, že se jich moc neotočí zpátky na ně,“ pomyslel si v duchu Riennus.
Už se blížili k lesu. Byl od nich vzdálen tak pět set metrů.

Bulgok, vysoký, silný a velmi zarostlý muž ze severu, hlasitě chrápal. Ostatně tak jako všichni kolem. Zdál se mu moc pěkný sen. Stál na pobřeží a pozorně sledoval vlnící se moře. Přesně to moře, co ho přiválo i s jeho muži k břehům této země. Ovšem to už bylo před více než osmi lety. Každopádně stál na pobřeží a sledoval vlny, když tu se náhle z vln vynořila mořská panna. Mávala na něj a posunky se mu snažila naznačit, aby jí následoval do moře. Bulgok jí následoval bez mrknutí oka. Pro severní národy byl tento sen znamením, že se vbrzku stane nějaká radostná událost. Alespoň se to tak říkalo. Hned co sen skončil, tak se Bulgok probudil a začal přemýšlet, co tak pěkného by se mu mohlo přihodit. První věc, co ho napadla, že dnes ráno konečně vpadnou do města a pobijí všechny ty posraný psy, co to tak urputně brání. V životě Bulgok neztratil tolik mužů při dobývání jednoho města jako teď. Přišel sem s několika tisíci muži a asi třiceti obléhacími stroji. A co mu zbylo? Trapná tisícovka a poslední dva stroje, které se jim podařilo uchránit před obránci. Věděl do čeho šel. Věděl, že je povede lord Samaus a věděl, že jednoduché to nebude, ale s tím co přišlo nepočítal. Jenomže. Zítra má dorazit zbytek armády, který zničil posily směřující na pomoc tomuhle městu a v něm se schovává posledních dvě sta mužů. Víc jich rozhodně nebude…
Myšlenku však nedokončil. Vojenský život mu zbystřil smysly a tak dokázal rozeznat i jednotlivé zvuky. Tyhle zvuky, nebo spíše řev, však byly naprosto jednoduché na rozpoznání. Někdo útočil na jejich ležení! Popadl svojí obouruční sekeru, nasadil si svojí helmu a z hrozným řevem vyběhl ze stanu. To co viděl nebyl lokální útok záškodníků, ale regulérní bitevní vřava. V tom k němu přiběhl jeden z vojáků a křičel:
„Pane! Pane! Ty šílený magoři z města na nás zaútočili! Podařilo se jim dostat nepozorovaně z města, zabít naše stráže a teď se snaží probít celým ležením až k vám!“
„Okamžitě mi zavolejte důstojníky a zformujte řady! Nemůžeme tu běhat takhle rozházení! Dělej!“ Zařval na vojáka, když viděl, jak na chvilku zaváhal.

Riennus viděl, že plán funguje. Alespoň prozatím. Bylo mu však jasné, že to dlouho nevydrží. Překvapení bylo to tam a nepřítel se začal organizovat. V duchu doufal, že se jim tím překvapivým útokem podařilo zredukovat počty nepřátel na únosnou mez. Jeho skupina už musela přestat se střelbou a začala se probíjet směrem k ozbrojencům lorda Samaa. To se však ukázalo jako velký problém. Útok jeho velitele byl natolik překvapující a silný, že se mu podařilo dostat se skoro doprostřed nepřátelského ležení. Jenomže jakmile opadl první moment překvapení, zastavil se jejich postup a dostávali se postupně do obklíčení. Riennus a jeho lučištníci to viděli až moc dobře. I pro ně se ale postup stával čím dál tím více nesnadným. Všechny své šípy vystříleli, pár jich už padlo a tak jim nezbývalo nic jiného, než, jak bylo zvykem u Oberionských lučištníků, vytasit své dva široké meče a jmout se prosekat si cestu ke svému veliteli.

Elf máchal svými meči neuvěřitelně rychle. Jeden nepřítel, finta, pirueta, zásah levým mečem do zad. Řev umírajícího. Druhý nepřítel, kryt mečem v pravé ruce, zatímco levá ruka se obloukem vracela a sekla seveřana do břicha, z kterého začaly okamžitě téct litry krve. Vlevo od sebe viděl, jak napůl v bezvědomí leží jeho druh a obrovský potetovaný válečník s obřím kladivem v obou rukách se právě napřahuje k poslednímu úderu. Riennus nečekaje na nic po něm skočil a jeden meč mu zabodl do levého ramene. Čekal, že nepřítel okamžitě pod tíhou bolesti upustí svojí zbraň, ale ten se na něj rozzuřeně otočil a jedním úderem pěstí do obličeje ho odhodil na zem. Meč, který mu zůstal v rameni si jedním rychlým trhnutím vytáhl z ramene a rozeběhl se proti na půl sedícímu Riennovi. Ten viděl, jak proti němu letí v seveřanových jistých rukách obří kladivo. Jen tak tak se stačil uhnout. Postřehl také, že seveřan má odkrytý bok. Z kotoulu, kterým se vyhnul ráně, přešel do útoku a sekl po pravém stehnu. Evidentně mu přeťal šlachy, protože seveřan se okamžitě kácel k zemi a dopadl na kolena. Riennus okamžitě reagoval a zabodl mu svůj meč do hlavy. Když vstával a otáčel se, hledajíce vojáka v bezvědomí, viděl, že už je pozdě. Někdo jiný mu rozdrtil hlavu palicí…


Tak to pokračovalo dál. Nevýslovná jatka. Krev už nemáčela zem, ale zem máčela krev. Všude se válely něčí usekané, nebo rozdrcené končetiny. Vrána to vše viděla. Letěla zrovna tou dobou nad bitevním polem. Snad aby se rozhlédla, nebo jí možná vystrašil ten hrozný řev, ať už to byl řev bojovný, nebo řev raněných, prosících své bohy o rychlou smrt. V jednu chvíli otočila hlavou a to když jí na pravé křídlo dopadla první kapka deště, který byl už na spadnutí delší dobu. Stočila tedy svůj let dolů a šla na přistání. Ostatně měla už velký hlad a tak si vybrala jednoho z vojáků, který se nehýbal a začala do něj klovat, aby si mohla vychutnat ještě teplé lidské maso.
Elfský lučištník šlapal stále po více mrtvolách, které jakoby mu samy padaly k nohám. Bohužel ne všechny byly seveřanů, ale i jeho spolubojovníků. Prosekával si dál neúnavně cestu ke svému lordovi. Viděl, že situace byla horší a horší. Lord Samaus se svojí družinou byl už v úplném obklíčení. Využil tedy jedné skuliny mezi nepřáteli, kteří svírali jeho velitele a dovedl své zbývající lučištníky do kruhu.
„Tak už se asi náš konec blíží pane!“ Křičel elf, aby přehlušil řev bitvy.
„Říkal jsem ti, ať mě oslovuješ Morane!“ Křičel zpátky s úsměvem na rtech lord a mocným máchnutím svého meče uťal jednomu nepříteli hlavu.
V tu chvíli uslyšeli lesní rohy a dusot. Riennovi proběhlo hlavou, že to budou posily jejich nepřátel a o to víc ho to nabudilo v zabíjení, kdy jeho pohyby připomínaly mlýnek na maso. I ostatní muži se pustili dál, než jim jejich obranný kruh dovoloval. Na seveřanech ale vůbec nebylo vidět, že by jim jakkoli stoupla morálka. Naopak. Krev jim tuhla v žilách. Jak se totiž zvuky přibližovaly, bylo jim jasné, a obráncům města také, že to jsou rebelské trpasličí oddíly, jejichž řev spojený se zvukem lesních rohů a dusotem kopyt válečných beranů byl nezaměnitelný. Riennovi to už docházelo. Ta osoba se mu v noci nezdála. Byl to trpasličí posel.
„Proto jsme šli do této steče. Byla to jediná šance, jak společnými silami zdolat nepřítele. Překvapit ho, zredukovat jeho počty a pak doufat, že nečekaný útok trpasličího oddílu dorazí včas,“ přemýšlel na hlas.
Samaus se jenom usmíval a pokračoval ve své řeznické činnosti.

Bulgok ležel na břiše na zemi. Koukal směrem k lesu a přemýšlel, jak se to sakra mohlo stát. On, největší generál a stratég, který znal slovo porážka jenom z textů, které viděl v knihovně v jeho rodném městě, nyní ležel se sekerou v zádech a pomalu umíral. Ano několikrát se na svých válečných taženích musel stáhnout, nikdo nemohl vítězit do nekonečna, ale rozhodně se vždycky vrátil a rozpracované dílo dokončil. A teď? Nemohl se ani hýbat. Ta zatracená sekera mu nějakým způsobem narušila páteř a on jenom ležel a díval se. Vždy chtěl zemřít jako jeho strýc. V bitvě ubodán nepřáteli a až do posledního výdechu zabíjet nepřátele. Bylo jasné, že už se mu to nepovede. Koukal dál směrem k lesu, když uslyšel ten zvuk. Slyšel troubení, řev a dusot kopyt. Rozšířily se mu oči děsem. To nebyly jeho slíbené posily. Chtěl se zvednout, chtěl zakřičet na své muže, ale nemohl. Jen tam tak ležel a díval se, jak se z lesa hrnou fousatí trpaslíci na svých válečných beranech. Letěli kolem něj jak poslové smrti, které vyslal sám bůh války, aby mu oznámil, že ho zklamal a proto bude nyní i se svými muži potrestán. Obzvláště jeden trpaslík ho zaujal. Jel přímo proti němu. Jeho zlatá zbroj oslepovala ty kdo se na ní podívali i v tom dešti, který mu padal na hlavu. Aspoň si myslel, že mu padá na hlavu. Necítil jej, ale viděl, že prší. Jezdec naproti němu se dál přibližoval a Bulgokovi bylo najednou jasné, že trpaslík o něm neví, takže ho asi jen tak neobjede. Zavřel oči. V tu chvíli jeho lebka udělala jedno velké lup, jak na ní dopadlo jedno kopyto. Trpaslík to však ani nezaregistroval. Jeho oči i ostatní smysly se soustředily na malý kruh statečných obránců. Tušil, že je ještě stihnou zachránit.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Thunderword - 21. června 2009 17:05
Thunderword

nerzhul 19. června 2009 23:56
Lusst 12. června 2009 23:21

Dikec :)
If it bleeds, you can kill it. If it doesn't bleed, you can make it bleed. Then you can kill it. -Godhunter-

nerzhul - 19. června 2009 23:56
nerzhul

POdľa mňa veľmi dobré. Určite píš ďalej. Rozhodne lepšie ako väčšina fantasy od knaaka.:D
Glam rock is about sexism. Sexism is about sex, sex is about orgasm: Glam rock - orgasm.:D

Lusst - 12. června 2009 23:21
Lusst

Trochu kolísavá dynamika deja,ale dočítal som to až do konca... Klobúk dole za atmosféru a celkovo opisy. Rád si od teba ešte niekedy niečo prečítam

Thunderword - 9. června 2009 18:41
Thunderword

lexus 9. června 2009 18:38

Holt se musíš povznést nad zažitý klišé ;) Každopádně díky :)
If it bleeds, you can kill it. If it doesn't bleed, you can make it bleed. Then you can kill it. -Godhunter-

lexus - 9. června 2009 18:38
lexus

Jak jsem to začal číst tak jsem si k tomu pustil pořádný nightwishe aby se jatkařilo pořádně. Jinak prostředí povídky včetně toho deště který to teda hezky dokresloval bych vytknul jedinou věc: A to že elfové zrovna moc často takhle nemlátěj, a hlavně po boku trpaslíků :)
jinak moc pěkný
Pohrajou Roling stones, dodávka bude na střeše v příkopu a my se budem tlemit až budem zvracet!

Danae - 5. června 2009 21:23
Danae

Mám z toho takový pocit, jako by se příběh potácel mezi hrdinským eposem a "obyčejnou" povídkou o bitvě. Tu se přiklání k tomu, že bude eposem, tu zase že jen povídkou, ale dohromady není ani jedno. Přijde mi, že kdyby to bylo buď vykreslené lépe, nebo naopak více proloženo oslavnými ódami na Riennovy hrdinské činy a Riennus sám byl popsán více jako žijící legenda (podobně jako jsi popsal jeho velitele), mohl být celkový dojem ještě lepší.
Ty popisy situací pohledem vrány a pak závěr očima Bulgoka, to se opravdu povedlo :)
Chyby jsou (trocha gramatiky i stylistiky), ale je jich dost málo, aby nerušily.

Miluji všechny ty, kdož jsou jako těžké krůpěje, ojediněle padající z temného mračna, jež visí nad lidmi: zvěstují, že přijde blesk, a jakožto zvěstovatelé zahynou.

Thunderword - 30. května 2009 10:23
Thunderword

hater 29. května 2009 19:15

Tak proč by ne.. šlo by to určitě ještě nějak vykreslit - podtrhnout, možná :D

Mashaunix 29. května 2009 20:19

Dyť taky je to hrdinský epos - ty nemívaly moc hlubších smyslů ;) Navíc tady mi šlo právě o pokus sepsání takovéhle "banality", ovšem poutavějším způsobem. Až budu chtít udělat něco hlubšího, tak to udělám ;)
If it bleeds, you can kill it. If it doesn't bleed, you can make it bleed. Then you can kill it. -Godhunter-

Mashaunix - 29. května 2009 20:19
Mashaunix

To je pěkné bojové fantasy... Jedině snad, že já nejsem typickým zastáncem elfsko-trpasličích bitev, ale to je celkem jedno. Sice V tom nebylo mnoho hlubšího smyslu, než takového toho: "Bojujme jako hrdinové do poslední krve," což dokazuje malý úryvek: ...„Pánové,“ řekl hlubokým a jasným hlasem, vida jak spící muži se začali probouzet, „dnes zřejmě všichni do jednoho zemřeme.... ale líbily se mi různé popisy, vidění bitvy z pohledu vrány a vůbec různé takové okrasní prvky... Je vidět že celkem dobře umíš zacházet z textem. Příště zkus něco hlubšího, než jen takovouhle fantasy vřavu, i když hezky provedenou.
Mým životním cílem je podat si hajného, který krade sekery, hajzl.

hater - 29. května 2009 19:15
hater

hater 28. května 2009 19:53
Thunderword 28. května 2009 20:02
Samozřejmě zase melu nesmysly :-) nejde tam přidat víc beznaděje, protože tam je jenom beznaděj. :-) Je to skoro nepředstavitelné, že všichni ti chlápci věří, že tam umřou a přesto jdou na vlastní popravu :-) ale o tom ta povídka tak trochu je.

Thunderword - 28. května 2009 22:33
Thunderword

hater 28. května 2009 22:03

Hehe, dobrá otázka :) Je to všechno smyšleno jen pro tuhle povídku, ale pokud zase unesu múzu, aby mi dala hubanec, tak o Riennovi určitě ještě napíšu a nějakym způsobem rozšířim tenhle "svět".
If it bleeds, you can kill it. If it doesn't bleed, you can make it bleed. Then you can kill it. -Godhunter-

hater - 28. května 2009 22:03
hater

Thunderword 28. května 2009 20:02
Je to zasazené do nějakého světa a nebo je prostředí vymyšlené pouze pro tuto jedinou příležitost? :-)

Thunderword - 28. května 2009 20:02
Thunderword

hater 28. května 2009 19:53

Ok, díky. Snad příště ;)
If it bleeds, you can kill it. If it doesn't bleed, you can make it bleed. Then you can kill it. -Godhunter-

hater - 28. května 2009 19:53
hater

Víc se mi líbí ten začátek, popis situace i rozpoložení těch vojáků. Potom následuje odvážný bojový manévr a jatka, také pěkné, ale tady bych chtěl ještě o kapičku více zoufalství, možná na straně útočníků a nebo na straně obránců :-)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog