Žalm o bezmoci (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Žalm o bezmoci

Autor : Ettelwen   13. září 2007   Povídky
Další z "Příběhů, které se nikdy nestaly nebo se neměly stát".inspirováno hrou Changelings

Přišla poslední. Ale pořád ještě ne pozdě... Jakub, Dan a Martínek už lístky měli.

"Etel!"
Malá zrzka se otočila. Už byla skoro na řadě, ale co na tom? Než mladík za pokladnou překontroluje lístky a převezme peníze, nějakou dobu to potrvá.
Mířila k ní blonďatá dívka se zářivým úsměvem a rozpřaženou náručí.
"Barborko!" vrhla se jí holčička do náruče a pevně ji objala.
"Člověče, tebe jsem neviděla celé věky!" zasmála se blondýnka.
"Já tebe taky ne. Jak se máš? Co děláš?"
"Ááále, ani se neptej."
Nevypadala jako lovec. Ani jako šílená...
"Jsem tak ráda, že tě vidím," vyhrkla zrzečka s úlevou.
"Já taky."
Ale to už byla na řadě.
"Lístek na Faunův labyrint. Kamarádi mají sedadla v řadě G. 4, 5 a 6. Tak někam k nim, pokud máte ještě volno."
Mladík přikývl a podíval se na údaje ve svém počítači.
"Obsazeno je 6, 7 a 8. Jste si tím jistá?..." chvilkový nerozhodný pohled na Etel: "... Slečno? Nemůže to být jiná řada? Třeba J?"
"Mělo by to být G," nakrčila Etel čelo v lehké nejistotě. Barča trpělivě stála. Pohrávala si s řetízkem na svém krku. Vlastně spíš - s přívěškem na něm. Malý zlatý erb se znakem růže. Přesně ten, co našla při stěhování Etel ve věcech...
"A můžu vám dát tu pětku?" ujišťoval se mladík s pohledem stále upřeným na monitor.
"Ale jistě."
"Taky jdeš na Labyrint?" ujišťovala se Barča a zkoumala svůj lístek.
"Kde sedíš?"
"F 4."
"To je jen o řadu. Třeba někoho přesvědčíme, ať si přesedne." navrhla zrzečka nadšeně.
"Třeba jo."

Nakonec si přesedl Jakub. Etel zjistila, že v tomhle světě o něm skoro nic neví. Ve Faerii šlo o útlého elfího hraničáře. Toulával se lesy sám. Znala ho ještě před svým návratem. Z jasanového lesa. Tehdy byl raněný... A po jejím návratu - po tom průšvihu s Chrisalisem - byl to on, kdo všechny do toho jasanového lesa odvedl. Bez něj by její strom včas nenašli.
Tady to byl tichý, vysoký, hubený chlapec se světlými vlasy po lopatky.
Byla mu svým způsobem vděčná, že se nabídl. Na druhou stranu jí ta "dobrovolná" izolace dělala starosti.
Zeptala se, jestli mu to nevadí.
Neodpověděl.
Kdo ví, co ho potkalo, co ho trápilo - ať už v tomto nebo v druhém světě.
Pozorovala plátno a po očku taky jeho a Barčinu tvář. Barča lovila z batůžku želé medvídky a co chvíli vzrušeně šeptala: "Pixík!" nebo: "To je... to je dvůr Země. A tohle je přece Chrisalis!"
Ten film byl vážně dobrý.
Vzduchem se snášel třpyt jako neviditelný zlatý déšť. Už dávno běžely titulky a lidé stále ještě seděli v sedačkách a zírali na plátno...

A pak světlo, sejít po schodech a tmavou tunelovou uličkou ven ze sálu.
Hlasy lidí, přemítajících, jestli měl ten film dobrý konec nebo ne. Nebyli zvyklí na to, že si můžou vybrat. Podle toho, jak vnímali věci kolem sebe, podle toho, jestli byli ochotni uvěřit ve Faerii.
"Čekala jsem, že ta růže bude v tom příběhu mít nějakou roli," ozvala se Barunka, "docela mě překvapilo, že to byl samostatný příběh."
"Ten příběh byl o té růži celý," namítl Dan.
"No ano! Jako jinotaj," rozšířily se světlovlásce oči poznáním. V dlani otočila zlatým erbem. A do tváře se jí vkradl stín.
"Co je?" zeptala se Etel nejistě. Byla nejmenší z nich všech, a přesto položila kamarádce mateřsky ruku na rameno.
"To... asi nic," pousmála se na ni Barča smutně. Etel zasáhl náhlý pocit ztráty.
"Co... co někam zajít?"
"Jsem pro. Na něco sladkéého." protáhla Barborka toužebně.
"Třeba na čokoládu. Ta je dobrá proti mozkomorům."
"Jo. To zní jako plán."
Kluci nic nenamítali. Jako by se jich tohle všechno přestalo najednou týkat. Jako by nepostřehli, že je něco špatně. Nebo možná naopak. Zavřeli se do svého světa her právě proto, že něco bylo moc špatně...

Paradoxně to skončilo tak, že do cukrárny šli kluci. A jako správní gentlemani jim tam odnesli tašky. Etel s Barčou se procházely po galerii - nebo spíš rázovaly dokolečka podél ní...
Potřeba mluvit, touha mlčet. Smutek z obou stran.

"Poslední dobou je to pořád horší... A všechno a všichni jako by mi to pořád připomínali. Chtěla jsem... já ani nevím co. Možná na to všechno zapomenout, utopit to ve všednosti..."
Etel na blondýnku zděšeně pohlédla. Jedna její část křičela: To přece nesmí! To nemůže myslet vážně! A druhá: Víš, jak to musí bolet. I ty cítíš bolest. A lítost. Takovou, že to bralo slova od úst.
"Nechat si jen krásnou vzpomínku... Hluboko uvnitř," odmlčela se. "Já... chtěla bych jen poradit... jestli je to správně..."
Copak můžu o něčem takovém rozhodnout? Zděsila se Etel té představy. Věděla, jak to obvykle dopadá, a že by to nejspíš bylo takhle lepší. Ale cítila to jinak. Říct jí, co si myslím? A co když to zase bude špatně? Jako tenkrát v domě Pravdy a Lži, když se tě highlord Firebras zeptal, kolik času dáváš Faerii, než přijde zima?
"A jak to cítíš ty?" zeptala se místo odpovědi.
"Nevím. Nechápu, proč se k tomu pořád upírám. Proč si neříct: Byla to jen hra? Nic už z ní nemám! Jenom mě to bolí! A proč?"
"Barunko..."
Blondýnka natáhla k Etel svou paži.
"Vidíš ten šrám? Šla jsem kolem růží. Kvetly. Byly tak nádherné... Chtěla jsem si je jen pohladit. Jen se dotknout! Sotva jsem k nim vztáhla ruku, švihl mě šlahoun... A Lucinka mi dala tohle!" vzala opatrně zlatý erb mezi prsty.
"Je na něm růže..."
Etel proběhlo před očima, jak ho tehdy našla. Zahrabaný ve stařičké bedýnce s knoflíky.
"Já vím."
"A víš, co jsem udělala? Utekla jsem! Utekla jsem pryč."
Zrzka se hryzla do rtu.
"Nemám tušení, co si o mně teď Lucinka myslí..." dodala Barča nešťastně.
"To se vysvětlí. Uvidíš. Promluvíte si spolu a zase to bude dobré..." konejšila ji Etel.
"Snad máš pravdu. Já jen pořád nechápu proč..."
"Barborko... to je moje vina. To já ten erb našla," přiznala zrzka.
"A to mi má pomoct? Někdy mě děsíš."
"Já?"
"A tohle všechno. Jako by se s tím roztrhl pytel. Kina jsou plné příběhů jako tenhle, na každém kroku narážím na "náhody" jako ten erb! Beru si osobně každý keř růží. Balancuju mezi stavy, kdy to jen bolí a totální euforie z toho, že se něco takového objevilo - pokud už to není delírium! Zblázdním se z toho!"

Takže Patricie a Jezevec měli pravdu. Tolik doufala, že tentokrát by to mohlo být jinak... A co si vlastně myslela, že se stane těm, co ve Faerii zemřou?

"Nezapomenou to, co se stalo. Ó ne... ale vnímají ty věci jinak..."
"Jak jinak, Jezevče?"
"No... jako... hru. Hru, kterou hrávali s ostatními, když byli menší, a najednou už do ní nepatří..."
"Jezevče? Proč? Proč by si nemohli alespoň hrát?"
"Protože jim chybí kus jich samých. Jen by pocítili svou ztrátu. Většina z nich se nakonec zblázní. Buď si sáhnou na život, nebo zatouží zničit "sen" i všem ostatním. Z těch se stávají lovci."
"Myslela jsem, že se podvrženci po čase vracejí..."
"To ano. Ale až potom, co odejde i jejich lidská část. Pak se zrodí znovu, s jiným dítětem. Do té doby..."
"Co do té doby?"
"Žijí s pocitem odcizení a prázdnoty. A jejich přátelé z Faerie, ať chtějí nebo ne, by se jim měli vyhýbat. Zemřeli by."

"Bože, jsem tak zbabělá!"
"Barborko! Co to říkáš? To přece není pravda!"
"Ale je. Nejsem schopna udělat ani malé rozhodnutí sama za sebe. Vidíš ho?" pozvedla malý erb.
"Bolí mě, když ho nosím. Tlačí, pálí mě z něj kůže... Někdy mám chuť prostě ho popadnout, urvat a zahodit. Nedokážu ani to."
"Mrzí mě, že se to stalo."
"Etel, Faerie je jako krb, ve kterém hoří oheň. Musíš na něj pořád přikládat, jinak vyhasne. Jenže třísky shoří rychle. Pokud nechceš, aby zčistajasna vyhasl docela, musíš občas přiložit větší polínko. Na čas zahoří jasným plamenem. Ale až ze sebe vydá všechno, co má... Jakmile vyhoří, tak se rozpadne.
Přidá ohni čas. A zmizí. Uvolní se místo pro další polínko. Pro další velký příběh. Postupně takhle shoří všichni... Jak jen jsem si to mohla tak strašlivě pokazit? Tak strašně jsem to pokazila..."
Etel plakala. Víc uvnitř než venku. Nedokázala udělat nic lepšího. Neměla k tomu sílu. Bylo jí jen 11 a nedokázala lhát...
Cítila se neskonale stará.

Zrzečka se odmlčela a chvíli se dívala stranou. Kamkoli, jen ne na toho černobílého - snad ještě - člověka...
"A v čem je problém?" zeptal se Malý Jan. Došlo mu, že vyprávění skončilo a větší vysvětlení situace se nekoná.
"Rozumněl jsi vůbec tomu, o co tady šlo?" zlobila se na něj Etel. Zase jednou měla pocit, že to Malý Jan vůbec nepochopil.
"Rámcově," připustil mladý muž nepříliš ochotně.
"Aha," odfrkla si malá zklamaně.
"A co budeš dělat?"
"To uvidím," otřel si brýle do kraje košile a zkusmo přes ně nahlédl.
"Co budeš dělat, až shoříme?"
"Shoříte?"
"Možná se hrozně pletu. Je to jenom pocit... Ale přemýšlela jsem, kam směřuje náš příběh."
"A?"
"Umřeme. Náměsíčný... já... "
"Solerin!" Zvedla překvapeně hlavu.
"Ty neumřeš."
"Vážně si to myslíš?" cynismus v jedenácti... čím dál tím líp.
"Ne hned. Jsem si celkem jistý, že zešílíš. Zabijí tě až potom."
Slyšeli jsme slova někoho, kdo má třikrát denně vize budoucnosti...
"To je skoro to samé, Malý Jane."
"Možná pro tebe. Ale pro tvé přátele v tom bude velice zásadní rozdíl. Nebo už to pro tebe není i o těch ostatních?"
Mlčela.
Po tváři jí stekla jediná, veliká slza.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

hater - 13. září 2007 10:19
hater

take si myslim, ze je to napsane prilis zahadne ;-)
ja v tom sice sem tam vidim to, o cem by Changeling mel byt (roztrzeni mezi dvema svety a osud vyhancu), ale rekl bych, ze to jsou jen naznaky a aby to bylo pekne, tak by to chtelo komplet prepsat ;-)

Gran - 13. září 2007 09:19
Gran

Inu... nedá se říct, že by to nebylo pěkné. Je to napsané docela hezky a skoro bez chyb,ale... nevím, možná je to tím, že Faerii neznám, nejsem jejím fanouškem... ale zkrátka, tohle není můj šálek čaje. Možná díky tomu jsem se v tom také zrovna moc nevyznal.

Věřím ovšem, že "zasvěcenější" osobě se to může líbit velmi.
NIN: https://www.youtube.com/watch?v=EyKNUj-AjgA

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog