Zelený rytíř - Lov (1/13) (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Zelený rytíř - Lov (1/13)

Autor : Hansson   18. srpna 2017   Povídky Zatím nehodnoceno
První část příběhu o goblinovi Azakim, který se přes barvu svojí kůže stal rytířem

Do lesa se v těchto končinách pouštěl málokdo. Dřevorubci vyprávěli o obrovských vlcích, kteří loví cokoli, co jim přijde do cesty, nebo o trollech vraždících pocestné. Obchodníci se lesu vyhýbali, částečně ze strachu kvůli historkám, které se v okolním kraji vedly, a částečně kvůli královskému doporučení lesní cesty nepoužívat. Proč to král doporučoval, si mohl každý vyložit po svém, jisté však bylo, že se jedná o les neobyčejně nebezpečný a i na Království, kde bylo podivných lesů a hvozdů mnoho, dosti tajemný. Nejeden bard okouzlen tím neznámým tajemstvím do lesa vjel, aby složil nějakou romantickou píseň o tichém a tajuplném místě, a už se nevrátil.
Jestli se vám prastaré kmeny s těžkými větvemi nahýbajícími se nad mez na kraji lesa zdály nebezpečné a hrozivé, neviděli jste les v temné kápi noci. To se teprve shluk stromů proměnil ve strašlivý labyrint černých cest, do kterého by nevkročil ani největší hrdina, který čelil drakům a démonům. V noci se zdálo, že se stromy hýbají a jejich kořeny omotávají cizincům nohy a stahují je pod zem, kde na nich hodují ďábli. Ticho občas prořízl výkřik nebo jen zavrzání větví, které bylo v té noční temnotě v srdci lesa opravdu děsivé. Přes široké koruny stromů na zem nepronikalo ani za dne mnoho světla, v noci tam byla úplná tma. Tehdy nerozeznal poutník strom od pouhé tmy ani na dva kroky, a proto by musel chodit s rukama napřaženýma před sebe, aby do nějakého kmene nevrazil.
Les a vše v něm bylo tehdy dokonale chráněno proti cizincům z řad lidí. Nutno dodat, že mnohé historky o tajuplném hvozdu byly lživé nebo alespoň dosti přehnané, jiné však byly až hrozivě pravdivé a byly věci, které se v příbězích ani nevyskytovaly, protože setkání s některými nestvůrami lesa nikdo nepřežil, a proto o tom ani nemohl vyprávět.
A právě v tomto strašlivém lese se tehdy v noci odehrával prapodivný hon. Hon, který les už dlouho nezažil. Hon, při kterém tuhla kořisti lovců krev v žilách. Lov, který měl navždy změnit život jednoho velmi nešikovného goblina.

„Honem!“ „Chyťte ho!“ „Kde je?“ „Kudy běžel?!“ „Tam!“ „Au, nešlapej mi na nohy!“ „Uhni, blbče! Tudy.“
Lesem se řítila hrozivá lovecká skupina. Vlastně to nebyla tak docela lovecká skupina, spíš rozzuřený dav. Dobrá stovka goblinů, těch malých zelených skřetů, schovávajících se v hlubokých hvozdech a vysokých horách. Goblini ozbrojeni klacky, kameny, pochodněmi a strašnou zuřivostí kohosi v té neproniknutelné tmě pronásledovali. Ve světle jejich luceren a loučí vycházely z temnot černé obrysy stromů, které dav rozdělovaly na jednotlivé proudy a zase je sjednocovaly o několik metrů dál. Goblini se valili lesem jako voda peřejemi. Občas svým řevem vyděsili nějaké spící ptáky, kteří se s plácáním křídel vznesli nad koruny stromů. Dav se pojednou zastavil.
„Kde je?“ zeptal se goblin v čele, „nevidím ho.“
„Minuli jsme ho!“ zavyl někdo zoufale s jasným zklamáním v hlase.
„Ne! Někde tu je!“ zasyčel tiše jiný a našpicoval uši. Chvíli bylo ticho. Pak kdesi vpředu praskla suchá větev a prozradila prchající kořist. „Za ním!“
Dav opět vyrazil za svou kořistí. Ale kdo byla ta lovná zvěř? Po čí krvi by prahlo tolik goblinů? Koho by mohli pronásledovat v tak hluboké noci?
Azaki si tu otázku kladl také. Když přišel k doupěti těchto goblinů pro něco k snědku, vypadalo všechno normálně a přátelsky. Koho by napadlo, že zrovna on je zloděj? Nebyl si jistý, co ho prozradilo, zda půlka prasete, kterou svíral v rukou, když zběsile utíkal do temnoty hvozdu, nebo dřevěná tabulka, kterou měl zamčenou kolem krku.
Ta tabulka byl také důvod, proč už nemohl bydlet v jeskyni kmene, ze kterého pocházel. Jako obecné nemehlo a hromosvod pro všechny potíže a problémy ho vyhnali a zamkli mu kolem krku tenhle těžký kus dřeva, který mezi gobliny označoval nebezpečné vyhnance, kterých je radno se stranit. Ani nyní, při zoufalém úprku před hordou nepřátel lačnících po jeho krvi, mu tabulka mnoho nepomáhala. Svojí vahou ho stahovala hned na tu, hned na onu stranu a nenechala ho běžet chvíli rovně. Což o to, kličkování by tolik nevadilo a teoreticky by i mohlo ztěžovat pronásledování, ale vrážet za běhu do kmenů stromů vynořivších se z černé tmy mu v útěku trochu bránilo. Ale jen trochu. Azaki měl tvrdou hlavu a velmi dobrý důvod utíkat dál. Kdo ví, co by se dělo, kdyby byl lapen.
Jeho bosé nohy se v dlouhých skocích odrážely od hnusné mazlavé hlíny pokryté jehličím a listy. Těžce oddechoval, ale nemohl si odpočinout. Co chvíli se ohlížel, aby se ujistil, že má ještě nějaký náskok. Ten se chvílemi zvětšoval a chvílemi zase zmenšoval. Jeho pronásledovatelé se zdáli neúnavní. Vždy, když už se zdálo, že jim uteče, znovu vyrazili vpřed s novou energií, kterou jim dávala vidina úspěšného honu. Když byli hodně blízko, létaly vzduchem kameny a klacky. Zatím žádné takovéto střely Azakiho netrefily, i když si byl jistý, že jde jen o otázku času.
Utíkal a utíkal. Notnou chvíli se už neohlédl. Když se po dlouhé době opatrně otočil, zjistil, že jsou jeho pronásledovatelé dost daleko. Viděl mezi siluetami stromů světla jejich pochodní. Slyšel, jak se radí. Skrčil se za jeden ze stromů a vyčkával. Skoro teď litoval, že cestou zahodil ten kus prasete, pro který jej honili. Sice si odlehčil, ale teď by si trochu masa dal. Rád by nějak oslavil vítězství nad těmi zlými gobliny. Snad už se brzy seberou a půjdou domů.
„Přece nepůjdeme domů!“ „Nesmíme to tak nechat!“ „Vypusťte psy!“ „Ano, ano! Psi!“
Azaki se zděsil. Po zádech mu začal stékat studený pot. Zaslechl štěkot. Neblufují. Vstal a opět utíkal. Vypadá to na dlouhou noc.
Byli to sice lovečtí psi, ale ne takoví, jaké používají královští šlechtici na svých honech. Takoví psi jsou vznešení a šlechtění pro svůj účel, který je zábavou bohatých. U goblinů byl lovecký pes něčím jiným. Něčím děsivým. Protože nemotorní a v boji a lovu neobratní goblini nejsou na hony a vraždění jako takové úplně stavěni, chovají často ve svém kmeni smečku psů. Tito psi jsou většinou ochočení vlci nebo zlí psi, ukradení statkářům z okolí lesa, kteří jsou od mláďat vychováváni k nenávisti ke všemu živému a lásce k zabíjení. Mnohý krmič zaplatil daň za svoji práci – ruku nebo nohu. Psi totiž nejraději kousali do živého.
Nyní se za Azakim pustila celá smečka zlých psů. Byli velcí a ohyzdní. Špinavé šedé chlupy jim visely slepené na jejich pohublém těle, které pohánělo zvířata vpřed svým neukojitelným hladem. Rudé oči svítily hněvem. Z temných tlam plných zubů ostrých jako meče rytířů kapaly k zemi sliny. Psi rychle vycítili pach kořisti a poháněni svými pány vyrazili kupředu. S každým skokem se nezadržitelně blížili k Azakimu.
Azaki utíkal rychle. Tak rychle, jak ještě žádný goblin před ním. Dokonce už ani nevrážel do stromů, které nebylo ve tmě vidět. Nezakopával o kořeny. Teď mu šlo o život víc než kdy předtím. Nechtěl se stát potravou takových čoklů. Čokli ale běželi rychle, poháněni pokřiky lovců a občas i vrhanými kameny. Samozřejmě že ani gobliní lovečtí psi v temnotě nočního lesa mnoho neviděli a tak se stávalo, že čas od času některý z nich se zakňučením v plné rychlosti čumákem narazil do stromu nebo špatně odhadl skok a skončil v hluboké jámě mezi kořeny, ze které se pak jen těžko vyhrabal.
Nohy se mu míhaly rychlostí blesku. Na zádech už téměř cítil dech těch démonických psů. Listí šustilo pod jeho nohama. Občasný štěkot nebo zavrčení oznamovalo blížící se lovce. Ohlédl se. Byli strašně blízko. Pár skoků a měli by ho. Jeden pád a goblin Azaki by už nebyl. Šli na něj chytře. Napravo i nalevo viděl dvojice psů, kteří mu nadbíhali. Věděl, že nemůže utéct, ale nedokázal míhající se nohy zastavit. Běžel. Ne, letěl. Letěl. Opravdu letěl. Padal.
Abyste rozuměli, v tom lese byla opravdu velká tma. Taková tma, že by v ní ani kočky neviděly, a ty mají přeci jen velmi dobrý zrak. Není pak divu, že si goblin jako Azaki ničeho nevšiml.
Rokle. Chtěl udělat další krok, další skok, a najednou – nic. Noha se mu propadla a on letěl za ní do rokle. Tmou zazněl výkřik. Kutálel se dolů ze strašného srázu, vrážel do kamení a kořenů, otloukal si končetiny a hlavu. Hlavně hlavu. V té mu už v půlce cesty hučelo. Udělal ještě několik kotrmelců a žbluňk. Na dně rokle byl potok. Malý potůček, který tekl tak tiše, že si ani kořist, ani její pronásledovatelé nevšimli zrádné rokle. Azaki shledal, že leží v bahně, nohy a ruku ve vodě, zbytek na ne příliš suché souši. Hlava ho třeštila, celý byl odřený a rozlámaný, ale navzdory očekávání živý.
Ani honicí psi si srázu nevšimli a ani oni neunikli osudu. První s kořistí spadli dolů ti čtyři, kteří mu nadbíhali – dva vlevo, dva vpravo. Jejich kňučení a skuhrání během pádu varovalo ty za nimi, ale ani ti nestačili zabrzdit a tak se dolů kutáleli další tři psi. Ostatní zůstali nahoře a jen tupě zírali do tmy s vědomím, že tam někde je díra v zemi a v ní jejich kořist a sedm raněných druhů. Psi lov vzdali a otočili se. Začal nový lov. Kořistí se stali jejich původní páni. Pustili je ze řetězů a provazů a teď jsou jediným masem v okolí. Jen ať kolem sebe mávají zbraněmi, kousek masa si čokli přece jen utrhnou.
Většina smečky se nyní vydala lovit rozzuřený dav. Zničenému goblinovi na dně rokle však starost stále dělalo těch několik psů, kteří cestovali dolů s ním. Zatím se rozhodl jen tiše ležet a vyčkávat. Několik metrů od něj pravděpodobně nějaký pes ležel. Slyšel kňučení a rychlý přerývavý dech raněného zvířete. Trochu dál se ozvalo zavytí. Azaki pomalu vstal a sunul se přes potok na opačný břeh. Potok nebyl příliš hluboký, sahal mu asi po kolena, ale voda byla studená a na oděrkách ho nepříjemně pálila. Na druhé straně jej zastavila masa kůže. Zděsil se. Polil ho pot.
Vrazil do psa. Ten se otočil a pohlédl na Azakiho, tlamu plnou slin a vlastní krve těsně u jeho obličeje. V rudých psích očích plných nenávisti však byla vidět únava. Jako by říkaly, že už je příliš unavený na nějaký lov. Jako by promíjely pád do rokle. Jako by nechávaly Azakiho jít. A on šel. Pomalu se došoural k druhé straně rokle a začal pomalu a opatrně šplhat nahoru. Nechtěl spadnout dolů. Co kdyby si psi mezitím své stanovisko vůči kořisti rozmysleli?

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog