Zelený rytíř - Troll Hikibar (2/13) (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Zelený rytíř - Troll Hikibar (2/13)

Autor : Hansson   20. srpna 2017   Povídky Zatím nehodnoceno
Druhá část příběhu o goblinovi Azakim, který se přes barvu svojí kůže stal rytířem

Když vylezl z rokle, sedl si pod jeden z okolních stromů a ztěžka oddechoval. Všechno ho bolelo. Z odřenin na nohou a rukou mu tekla černá gobliní krev. Hlavu měl od pádu dolů potlučenou a pořád mu v ní ještě trochu hučelo. Těžká dřevěná tabulka kolem krku ho tlačila a tahala a vůbec mu nebyla nijak příjemná. A byla mu zima. Uvědomil si to až teď, když nemusel myslet na hon. V lese moc teplo nebylo a před chvílí se navíc koupal v potoce, což mu taky mnoho nepomohlo. Krátké kalhoty z pytloviny a kazajku ze stejného materiálu měl promočené, až z nich voda crčela. A ještě něco. Měl hrozný hlad. Opět litoval, že zahodil to prase, pro které jej tak zběsile honili. Vzpomněl si na jeho krásnou vůni. Kde ho asi goblini ukradli? V kterém okolním statku se asi prali s farmáři, aby je získali?
Vyčerpáním usnul. Spal tvrdě, ale rozhodně ne dlouho. Když ho probudilo vytí, byla ještě tma. Našpicoval uši. Opět zavytí. Nemýlil se. Nebyli to obyčejní lovečtí psi jako ti, kteří ho málem uhonili k smrti. Tohle vypadalo na velké vlky. Vlky tak strašné, že by vám utrhli celou ruku od těla. Lovili a žrali všechno, co se v lese hýbalo. Gobliny sice rádi neměli, protože na nich nebývalo mnoho masa, ale stejně je v hubených dobách hladu lovili po desítkách, protože takový goblin se obrovskému vlku jen těžko ubránil. Azaki si uvědomil, že se musí přemístit. Musí jít dál.
Vstal a pomalu se šoural temnotou s rukama napřaženýma před sebe, aby nevrazil do nějakého stromu. Několikrát zakopl o kořeny a tak ještě zpomalil a sunul nohy těsně u země, aby se to už nestalo. Pak začalo pršet. V takovém hustém lese, jako byl tento, jste déšť hned nepoznali. Šustění listí a vrzání větví přehlušilo zvuk kapek dopadajících na střechu lesa. To až po nějaké době začaly kapky spadávat z větví na ty nižší a nižší až úplně na zem.
Tehdy se strhla opravdová průtrž mračen. Ze stromů tekly nepřetržité vodopády a měnily už tak dost lepkavou zem v hnusné bahno, ve kterém jste mohli snadno zapadnout. Azakimu začaly podkluzovat nohy. Velké kapky, které se na větvích dlouho sbíraly, než spadly dolů, ho bily do holé hlavy, čímž ho ještě více bolela. Bylo mu smutno, nic se mu nedařilo. Ve tmě kopnul nohou před sebe, aby trochu uvolnil zlobu, kterou v sobě měl, ale prsty bosé nohy jen vší silou vrazil do kořene, který v noci nemohl vidět. Zaječel a chytil se za nohu. Stál jen na jedné a ta mu v bahně podklouzla a udeřil sebou zády na zem. Tiše vzlykal a proklínal nebe, že na něj valí tu strašnou vodu. Kapky ho bily do obličeje a tak rychle vstal, a aniž by se zaobíral smýváním bahna ze svého oblečení, klopýtal dál tmou.
Potřeboval najít nějaký úkryt. Nějakou díru v zemi nebo dutinu ve stromě. Tohle se nedá vydržet, myslel si. Všechno proti mně stojí, tak se mi alespoň teď může něco povést. A povedlo. Před goblinem se ze tmy vynořila mohutná skála. Vypínala se ze země šikmo vzhůru a končila snad až někde nad korunami okolních stromů. A právě v této skále zahlédl Azaki jeskyni. Vrhl se ke skále, přitiskl se k její vlhké studené stěně a po čtyřech lezl vzhůru. Nohy mu podkluzovaly a on co chvíli sklouzl dolů. Když se konečně dostal k otvoru do jeskyně, byl již celý skrz naskrz mokrý a špinavý, dokonce i na gobliní poměry.
Když stanul před obrovskou černou dírou zející ve stěně skály, chvíli váhal vstoupit do jejího chřtánu. Vypadala trochu jako tlama nějakého draka a krápníky, které bíle svítily uvnitř, jako jeho zuby. Proč bych se nepodíval drakovi do žaludku? Třeba tam bude něco k snědku, myslel si Azaki a nesměle vykročil vpřed.
Jak se nořil do všeobjímající temnoty jeskyně, začalo být mu lépe. Sedl si na zem, sundal si kazajku a ždímal z ní vodu. Pak si jí přehodil přes rameno a opřel se o stěnu jeskyně. Zavřel oči a poslouchal déšť. Téměř usnul, když tu náhle ucítil štiplavý kouř, který mu zaplavoval nos a nutil ho kašlat.
Vstal a rozhlédl se. Kouř vycházel z jeskyně. Tiše a pomalu se plížil do útrob dračího jícnu, jak jeskyni žertovně říkal. Asi bude chrlit oheň, myslel si. Nechtělo se mu být upečený dračím dechem. Raději by měl to přirovnání změnit. Třeba na tlamu kozy. Koza oheň nechrlí. Prý.
Nic neviděl a tak držel ruku na stěně chodby a postupoval vpřed. Cesta se zvedala a klesala a ohýbala se sem a tam. Kouř byl stále silnější. Pak zahlédl světlo. Měkké žluté světlo vycházející zpoza ohybu jeskyně. Slyšel také nějaké bublání a cítil vůni jídla. Byl tak unavený a tak hladový, že nebral ohled na nebezpečí a vykoukl za roh.
V jeskyni tam nad hořícím ohněm stál velký kotel, ve kterém bublala podivná zelená omáčka. V kotli míchal klackem mohutný troll s kůží stejné odporné barvy, jako omáčka. Byl alespoň tři metry vysoký, měl velké svalnaté ruce a zlý pohled upřený do hrnce. Na hlavě měl naraženou koženou čepici, která mu co chvíli spadla do čela a tak si ji musel stále posouvat nahoru. Azaki nemotorně vyhlížeje zpoza rohu neudržel rovnováhu v nepřirozené poloze a upadl. Troll zabručel a vrhl na goblina pohled. Pustil míchací klacek a vydal se k Azakimu. Ten po čtyřech prchal pryč, protože se nestačil dostat na nohy. Trollovy dlouhé kroky jej brzy dostihly. Cítil, jak ho smradlavý troll čapl za pásek u kalhot a zvedl do vzduchu, takže gobliní nohy jen bezvýsledně kmitaly ve vzduchu.
„Pomóóóc!“ ječel Azaki marně. Široko daleko nebylo nikoho, kdo by se obtěžoval mu pomoci. A i kdyby měl nějakého gobliního kamaráda nablízku, nejspíš by stejně neriskoval střet s trollem. Goblin se v zelených rukou obyvatele jeskyně mrskal jako ulovená ryba, která zbytečně plýtvá síly v předem prohraném boji o život. Azaki mlátil rukama kolem sebe, občas jimi narazil do velkého trollího břicha ukrytého pod koženou zástěrou a pak je zase s pocitem odporu a zvracení stáhl, protože zástěra byla pokryta nějakým teplým lepkavým slizem.
Troll s Azakim mlčky a ne zrovna šetrně praštil o zem vedle kotle, vzal do rukou míchací klacek jako zbraň a svůj úlovek si prohlížel. Azakiho rozčiloval naprosto tupý a nechápající pohled hluboko zapadlých očí svého nepřítele. Raději než do nich se díval po jeskyni. Zdálo se, že jeho věznitel je docela labužník. Viděl poničený proutěný koš s nějakými zapáchajícími věcmi připomínajícími ryby, kopu mechu, bochník nějaké hnědé věci, o které Azaki nevěděl, že se mezi lidmi nazývá chleba, a čísi utrženou ruku zabalenou do kusu plátna. Goblin raději ani nehádal, komu dřív ruka patřila a jak se sem dostala. Rozhodně sem ale její původní majitel tupě nenakráčel jako nyní Azaki.
„Co je? Ještě jsi neviděl goblina?“ nevydržel na sobě trollí pohled a zamračil se na něj. Troll se poškrábal na hlavě, ale nic neříkal. „Rozumíš vůbec? Umíš mluvit?“
„Goblin dobrá do omáčka,“ zabručel zamyšleně troll a přičichl k Azakiho oděvu. „Smrdět,“ zabručel.
On ho chtěl sníst! Azaki se nenechal dohnat svými druhy, utekl psům a přežil pád do rokle a teď ho sní ten tlustý odporný troll? No podívejte se – ještě mu z huby kapou na zem sliny! Tak to nemůžu nechat, myslel si Azaki. Tohle je za den až moc neštěstí.
„Ano, ano,“ přikyvoval horlivě Azaki. „Spadl jsem do bahna a trochu páchnu, takže ze mě asi moc velká pochoutka nebude…“ Troll do něj šťouchl klackem.
„Smrad Hikibar nevadit. Smrad lepší chuť.“
Azaki trollovi je horko těžko rozuměl. Nejen, že mluvil dost podivně, jako by se to naučil teprve včera, ale ještě slova podivně vyslovoval a trochu při tom šišlal. Velké zuby, které mu trčely z úst, i když je měl zrovna zavřená, mu asi mnoho nepomáhaly. Troll navíc nevypadal, že by zrovna vystudoval Královskou akademii. Jeho znalosti o světě se nejspíš omezovaly pouze na poživatelné předměty, soudě podle vybavení jeho domova, které představovalo jen jídlo a kuchařské náčiní. Ani zbraně k lovu zde neměl. Zřejmě používal jen sílu svých paží a míchací klacek. A snad i puch, který vydával. Ten by jistě kdekoho srazil k zemi sám o sobě.
„Samozřejmě, že ti smrad nevadí. Sám strašně páchneš a ta kupa hnoje tam v rohu není o moc lepší.“ Azaki ukázal na hromadu neidentifikovatelného černého cosi v rohu jeskyně, které vydávalo horší puch, než rozkládající se mrtvoly. Troll chvíli mlčel, jako by si v hlavě přebíral, co zrovna slyšel, a pak znenadání udeřil Azakiho klackem přes bok. Goblin se začal svíjet a kňučet bolestí. Asi si svými slovy moc nepomohl. Komu by se vlastně líbilo prohlášení, že smrdí. Musí si dávat větší pozor na pusu, pokud nechce, aby ho ten troll stáhnul z kůže a uvařil teď hned.
„Vlastně to ani není smrad, spíš libá vůně. Ano, vůně!“ snažil se zachránit situaci. „Sice ne úplně vůně rozkvetlé louky, ale lepší než to tam vzadu-“
Opět dostal ránu klackem. Doufal, že si ho takhle troll nehodlá naklepat jako řízek. Co by si asi ke goblinímu řízku dal? Brambory tu nemá, tak snad mech… Na co to myslím? Ze mě řízek nebude!
„Ruka, ruka, noha…“ počítal Hikibar na prstech a pohledem kontroloval své zásoby potravin. Zdálo se, že přemýšlí, s čím by byl goblin nejlepší.
„Hele, hele, mě neuvaříš!“ zaječel Azaki. Troll přestal přemítat a zamračil se . „Proč?“ zabručel nechápavě.
„Podívej se na ty ruce, nohy!“ ukazoval se Azaki. „Vidíš tu snad nějaké maso? Z toho bych se nenajedl ani já! I psi mě přestali honit, když viděli, jak je ho na mě málo!“ Nevadilo, že lže. Kdyby ti psi neměli hlad, určitě by se za ním nehnali.
Troll si posunul čepici z čela, olízl si černé rty a začal vypočítávat: „Maso na polívka, kosti na moučka, kůže pro obalit mech, oči mňam. Mozek dobrá pro síla…“
„Ne, ne, ne! Mě prostě nemůžeš uvařit!“ ječel Azaki. „Žádná polívka, moučka, síla! To nejde! Nejde! Ne-u-va-říš mě!“ Troll chvíli nechápavě civěl a pak ho praštil klackem. Azaki se ale nezastavoval. Potřeboval něco vymyslet. Něco chytrého. Něco, co trollem pohne. Něco strašného. A hlavně rychle.
„Já… Já jsem totiž… Čaroděj! Ano! Jsem čaroděj!“ Azaki přes bolest celého těla vstal a začal mávat rukama kolem sebe, aby zdůraznil svá slova. „Čaroděj!“ dupl. Tu se Hikibar zarazil. Nechal goblina křepčit po jeskyni a jen ho se směsicí tuposti, strachu a nepochopení pozoroval, s klackem na míchání opřeným o zem, drbaje se rukou na zadku.
„Jsem čaroděj, a když mě uvaříš tak…tě prokleju! Uvrhnu na tebe hroznou kletbu a ty se pak budeš jen svíjet na zemi a prosit o odpuštění!“ Divoce gestikuloval, aby předvedl svou sílu. Zdálo se, že divadlo funguje. Teď to ještě dotáhnout do konce.
„Čaroději nemají rádi, když je někdo chce uvařit!“ Troll se stáhnul do rohu a mířil klackem na goblina. V očích teď měl zcela zjevně vepsaný strach. Strašný strach o svůj život.
„Hikibar ne vařit chtít čaroděj,“ bránil se tiše. Azaki uviděl hrůzu v jeho tváři a rozhodl se ji využít. Měl nyní nad trollem téměř neomezenou moc. Nejen že odejde živý a neuvařený, ale ještě se obohatí. Ano, obohatí se, jako by to čaroděj udělal, protože čarodějové jsou mocní a ostatní se jim musí klanět. „Hikibar jenom…“
„Můžeš svoje nestoudné činy proti čarodějnému čaroději, kterým jsem, odčinit!“ zdvihl Azaki prst. Viděl, jak troll tupě civí na jeho ukazováček trčící do vzduchu jako žerď praporu. „Čarodějové musejí jíst, aby byli silní, a já už nějakou dobu nejedl…“ V očích trolla svitla naděje. Snad si nemyslí, že Azaki by nyní neměl dost sil na jeho zabití! „Ani na to nemysli,“ zašeptal goblin. „Pořád mám dost síly na rozmetání na prach takové ubohosti, jako jsi ty.“
„Dobrá, dobrá,“ blekotal troll a začal sbírat ze země jídlo a pakovat ho do malého smrdutého pytle. Tedy malého pro trolla, na Azakiho byl poměrně velký. Pokud bude to uvnitř k jídlu, bude mít co jíst alespoň týden.
Viděl, jak troll balí kusy ryby, mech, skleněnou baňku plnou medu a tu hnědou věc, o níž Azaki netušil, že se lidmi nazývá chléb. Nacpal tam také nějaký kus hadru, snad deku nebo košili nějakého pocestného, třeba majitele té ruky, která ležela zabalená v plátně v rohu jeskyně. Když byl Hikibar hotov, podal pytel goblinovi s výrazem lítosti nad svým omylem. Jako by jeho říkaly, že Azakiho opravdu nechtěl sníst, ale snad jen mu udělat lázeň v hrnci…
„Ó, jsi velký hostitel! Za to tě odměním čarodějným štěstím.“ Azaki začal šátrat v kapse od kalhot. Vytáhl nějaký zahnutý klacek, o kterém ani neměl tušení, co v jeho kapse dělá. Snad si z něj nějaký jeho druh dělal legraci, než ho vyhostili. Podal vyjevenému trollovi klacek a měl se rychle k odchodu. Hikibar se za goblinem zasněně díval a myslel si, jaké je štěstí, že dostal ten magický artefakt. Na čaroděje tady znovu jen tak nenarazí!

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Fenda - 27. srpna 2017 22:43
Fenda

Dotaz. Je taková tma, že nevidí před sebe a zakopává o kořeny, ale zahlédne ve skále jeskyni? Podobně v oné jeskyně je tma jako v pytli, ale vidí kouř? Stejně jako v díle předchozím a situace se psy. Asi nevyrazili na lov bez psů, když je tak rychle na goblina vypustili. Ale za celou dobu honu, než tedy zazní ono „Vypusťte psy“, není ani zmínka o štěkotu nebo čemkoliv jiném, co by prozrazovalo jejich účast na lovu. A měli by li je tedy sebou, jistě by ho lépe stopovali a goblin by se jim neztrácel a měl by z těch psů obavy nepochybně už od začátku. Ale jestli se pro ně vraceli do vesnice, tak by jim gobliňák asi stihnul zdrhnout.

Nebo se pletu?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog