Zkáza Amarnu - Hvězdář (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Zkáza Amarnu - Hvězdář

Autor : Under   23. srpna 2011   Povídky
4. část série Zkáza Amarnu. Děj se vrací zpět na sever Jižního Amarnu. Budoucnost Amarnu je ve hvězdách.

Hvězdářství má na Amarnu dlouholetou tradici, bývalo jediným místem, kde se dochovaly vědomosti o hvězdách starých Assaitů. Hvězdáři byli známí především na severu, žili poblíž velkých měst ve skromných podmínkách z darů krále a dalších mocných lidí a byli důležitou součástí společnosti. Radami hvězdářů se řídili králové, ale i běžný lid. Postupem času, když se měnila společnost a vrchnost Amarnu, tedy v době, kdy se Amarn dostal do kontaktu se Severními královstvími, se situace začala výrazně měnit. Vrchnost a i králové se začali čím dál tím více chovat po vzoru šlechty Severních království Kontinentu. Hvězdáři byli čím dál méně uznáváni v očích nově zformované šlechty Amarnu, kvůli jejich skromnému životu. Nabídky, aby se přesunuli do dvorů, odmítali. Mnoho hvězdářů tehdy odcestovalo na Kontinent, kde se jim později dostalo velikého uznání, ale říká se, že někteří pouze utekli od společnosti na některý z blízkých malých ostrovů Amarnu.

Vítr ze severu se hnal po mírně kopcovité kamenité zemi. Ohýbal stébla trav, ostnaté keře, a hnal před sebou změť drobného štěrku, zrnek písku a drobných kamínků. Jinak mu v otevřené krajině nic nepřekáželo. Proháněl se tou zemí šedých kamenů a věčného soumraku. Vál po celé šíři od západního k východnímu pobřeží a celkově se zbrzdil až po první lesy na jihu. Ale už na severu tomuto větru pravidelně odolávalo jedno místo: město Sarareat. Vítr zde jen bezmocně narážel do obrovitánských kamenných zdí tohoto města, které se tyčily do nesmírných výšin, aby uvnitř města panoval nerušený klid. Přes tyto hradby, o kterých se říká, že jsou přes dvě stě stop vysoké, přečníval pouze vrcholek jedné úzké věže.

Bylo pozdní odpoledne a přes vysoké palisádové hradby do hostince U Vycházejícího slunce pronikaly poslední paprsky slunce. Interiér hostince tak dostával prazvláštní oranžový nádech, jak byly nasvíceny trofeje na stěnách, kožešiny a různé ozdobné nádoby a obrazy. Hostinský Tarmin utíral již dávno suchý keramický hrnek a nepřítomně hleděl do zapadajícího slunce. Lidé teprve přicházeli, v hostinci bylo zatím poměrně ticho. Už v tu chvíli byl ale hostinec z půlky plný a šum zatím utlumených hlasů začal pomalu zesilovat. U každého stolu seděli tak tři až čtyři lidé a potichu rozmlouvali nebo jen mlčky upíjeli nebo jedli. Naštěstí ale měl hostinec ještě další dvě místnosti, které ale hostinský otvíral až v pozdějších večerních hodinách. Tarmin se přesunul pohledem do hostince a chvíli trvalo, než pominulo oslnění z večerního slunka. Rutinně přejel pohledem po místnosti, ale to, co viděl, měl už stejně naprosto zaryté v paměti. Hostinec měl svůj určitý řád a lidé přicházeli a odcházeli obvykle každý den stejně a i si sedali pořád ke stejným stolům. Nemusel se proto ani dívat, situace byla každým dnem skoro stejná. Bratři Harken a Herad hráli kostky v levém rohu místnosti, u velkého stolu veprostřed seděl v čele kovář Deren a po stranách několik žen, sedlák Renmar a jeho tři synové. Všichni popíjeli už třetí pintu piva a zdaleka nadělali největší hluk v hostinci. V pravém rohu místnosti, v dřevěném výklenku, byl rozvalený mladý Tilien a v pololeže spontánně brnkal jakousi melancholickou melodii na svou vlastnoručně vyrobenou loutnu. Jen starý Armenír seděl pokaždé na jiném místě a bavil se s někým jiným, třebaže z hlediska času byla jeho přítomnost v hostinci pravidelná – přicházel odpoledne a při setmění odcházel. Navzdory tomu, že v okolí všude řádili skřetové, bylo Sarareat, a zejména hostinec U Vycházejícího slunce, možná nejklidnějším místem v Amarnu, třebaže si to nikdo z místních asi neuvědomoval.

Ten večer seděl Armenír sám u malého stolu pouze se dvěma židlemi a hleděl do místnosti, ale neprohlížel si ostatní, nýbrž hleděl do prázdna a jeho zrak byl zastřený. Jeho černé vlnité vlasy mu splývaly na ramena a byly v dokonalém souladu s jeho jasně černýma očima, ale i dlouhou temnou róbou. Jeho obočí bylo poněkud hustší a dokonale souměrné, vlastně jako celý jeho obličej, a nebýt jeho vrásek, zamračeného výrazu a mírné brunátnosti celého jeho obličeje, dalo by se uvažovat, že za svého mládí mohl být velmi pohledný. Jeho zamyšlení protrhl až hostinský Tarmin svým: „Co to bude dnes, Armeníre? Jako obvykle?“ Na což Armenír odpověděl: „Ano, čaj, děkuji.“ Hostinský kývl, a jak se otočil, přisedl si naproti k Armenírovi mladý Tilien. „Poslouchej,“ řekl mu, aniž by se mu podíval do očí, zatímco pozorně sledoval prsty na strunách své vlastnoručně vyrobené loutny. Armenírovi kromě Tiliena nikdo ve městě netykal. Přesto Armenír nebyl z jeho chování nijak rozhořčen, ale ani nadšen. Tilien znovu zopakoval jednoduchou melancholickou skladbu, kterou několik hodin důsledně piloval, pak se s úsměvem a pyšně zeptal: „Co na to říkáš?“

„Že máš evidentně přebytek volného času,“ odpověděl mu Armenír s kamenným výrazem ve tváři. Přesto to nemyslel úplně vážně a Tilien tu trochu pobavení v Armenírově hlase pochytil a polichoceně se usmál. „No asi by to mohlo být ještě o něco lepší, ten začátek je možná trochu moc pozvolný, a ještě tomu musím domyslet text,“ pokrčil rameny Tilien.

„Chtělo by to především lepší nástroj. Kdyby to lépe znělo, hned by to mělo lepší hloubku,“ radil mu Armenír.

„Asi jo,“ řekl Tilien, zatímco rukou přejížděl po hraně své loutny. „Nejsem výrobce hudebních nástrojů, jsem muzikant a skladatel. Jsem bard.“

Armenír se zhluboka zasmál. „Bard? Kdes pochytil tenhle výraz, Tiliene?“

„Semi má doma pěknou sbírku knih z Kontinentu, občas si od něj něco vypůjčím.“

„Hm.“ zabručel Armenír a zkoumavě se na Tiliena podíval. Věděl o něm, že jako jeden z mála ve městě uměl číst a psát. „Je odvážný, že ti to půjčí. Knihy, zejména z Kontinentu, jsou dost cenná věc.“ Tilien jen pokrčil rameny a pousmál se. Pak si Armenír řekl spíš pro sebe: „Kdo ví, třeba ještě nastane čas, kdy lidé upustí zbraně a nahlédnou do knih.“ Tilien na to odpověděl zadrnkáním několika hlubokých tónů své loutny. Pak nastalo na chvíli ticho. „Pověz, Armeníre,“ zvážněl najednou Tilien a předklonil se, aby byl Armenírovi blíže, „odkud si přišel? Proč si přišel zrovna sem, do Sarareatu?“

„Proč ten zájem?“ odpověděl otázkou Armenír.

„Proč ta záhadnost?“ pohotově reagoval Tilien.

„No, někdy je lepší nevědět,“ řekl svým hlubokým hlasem Armenír a upřel na Tiliena své temně černé oči. Tilien se zasmál. „Lepší pro nás nebo pro tebe?“

„Řekněme, že obojí,“ řekl Armenír a Tilien zakroutil zklamaně hlavou a znovu se pohodlně opřel na židli.

„Vrtá mi hlavou, jak tě vůbec mohl Semi pustit do města. ‚Zdravím, jmenuji se Armenír, přicházím z neznámého důvodu a neznámo odkud a chtěl bych se zabydlet ve vašem bezpečném městečku‘, jo, už to úplně vidím,“ řekl sarkasticky Tilien.

„Někdy stačí jen drobnost k získání důvěry,“ řekl záhadně Armenír. Přesně na tohle ale Tilien čekal.

„Například to, že patříš k cechu hvězdářů?“

„Pacholku jeden,“ přimhouřil oči Armenír, „…Jak?“

„Hm, mám přebytek volného času,“ řekl Tilien a ústa se mu roztáhla v širokém úsměvu, „Narazil jsem na jednu starší knihu a dočetl jsem se o starých Assaitech. Vzhled, oblékání a jejich kultura, všechno to na tebe sedí.“

„Assaitský vzhled ještě ale neznamená, že jsem hvězdář.“

„Nemá smysl to dál tajit, Armeníre. Ta tvá černá róba, zabydlel ses tu ve věži, všechna ta moudrost a znalosti, kterými oplýváš…“

„Jak dlouho už to víš?“ zeptal se znenadání Armenír.

„Moc dlouho ne,“ řekl Tilien, zatímco rukou přejížděl po strunách své loutny, „tak týden, zhruba. Ale spíš by mě zajímalo, proč si to celou dobu tajil. Já být v cechu hvězdářů, nechám si celé město ležet u nohou.“

„Hloupost. Kdybys byl jedním z cechu hvězdářů, nenechal by sis nikoho ležet u kolen, ne proto, že bys nemohl, ale proto, že bys nechtěl.“

„Proč?“

„S hvězdářstvím je spojena silná ideologie, Tiliene.“

„Ideo-co?“ vyhrkl Tilien, ale odpovědi se nedočkal. Ke stolu pomalou chůzí přišel hostinský Tarmin s hrnkem horkého čaje. Armenír stroze poděkoval a podal hostinskému z malého koženého váčku měděnou minci, usrkl si horkého čaje a teprve pak pokračoval: „Řekněme, že pokud by se minulost odehrála poněkud jinak a nějakou shodou okolností by došlo k tomu, že bys byl hvězdářem, byl bys pravděpodobně úplně jiný člověk. Tvé myšlení by bylo jiné a taktéž i tvůj žebříček životních hodnot. Nechtěl bys nikomu poroučet, zajímaly by tě jiné věci.“

Tilien zvedl oči od své loutny. „Jaké věci by mne zajímaly?“

„To se neodvážím říct. Hvězdáři se zajímají o mnoho věcí. Hvězdy jsou základ našeho učení, ale to neznamená, že hledíme jen na noční oblohu.“ řekl nezaujatě Armenír, zatímco Tilien už se plně přestal věnovat své loutně a hltal každé Armenírovo slovo. „O co se zajímáš ty?“ zeptal se. Armenír s odpovědí nespěchal, ne, že by hledal slova, spíš jen se v tom okamžiku nad Tilienem zamyslel. Viděl v něm naivního mladíka žijícího na bezpečném místě v nebezpečné době. Nevědomost je to, co ho činí spokojeným, přesto se pídí po informacích. Není lepší ho nechat v nevědomosti?

„Hledám spojitosti mezi oblohou a zemí. Atte issiarni etarmin,“ řekl Armenír a pohlédl na něj svýma temně černýma očima. Ten pohled Tiliena naprosto paralyzoval. V tu chvíli se mu zdálo, jako kdyby v jeho očích spatřil nekonečnou propast. Tmu a prázdnotu, a přesto s příměsí různých tajuplných barev z různých stran. Připadal si náhle nepopsatelně malý, nicotný v tom obrovském nekonečném prostoru. Bylo to, jako kdyby celý vesmír nesl na svých bedrech. Naštěstí ten intenzivní nepopsatelný pocit nekonečna a tajemna trval jen okamžik. Srdce se mu rozbušilo jako o závod. Narovnal se na své židli a veškerá mladistvá bláhovost a naivita se z jeho obličeje vytratila. Armenír na něj hleděl, jako kdyby přesně věděl, jak se cítí. Mladík se v tu chvíli snažil dát najevo, že není vyvedený z míry, přesto se mu to ale pramálo dařilo. S poněkud roztřeseným hlasem se zeptal: „To byl jazyk Assaitů?“

„Vskutku,“ přitakal Armenír a na chvíli zas nastala chvilka ticha, čehož on využil a zhluboka se napil svého lahodného čaje a rozhlédl se po místnosti. Tilien seděl v poněkud nepohodlné poloze, což bylo pro něj nezvyklé, a v Armenírově zájmu rozhodně nebylo na sebe přivolat pozornost. Naštěstí si však všichni hleděli svého, jen hostinský Tarmin byl poněkud zamračený a uhnul očima před Armenírovým pohledem. „Takže ty jsi opravdu hvězdář,“ promluvil znenadání Tilien, „takže někde v Amarnu ještě hvězdáři sídlí, jak se říká?“

„Zjevně ano,“ nečekal s odpovědí Armenír, „bohužel podrobnosti ti říci nemohu.“

„Ach,“ usmál se Tilien, který se pomalu zase začínal cítit ve své kůži, „zas ta tajnůstkářnost?“

„Ani ne, tentokrát ti jednoduše říct více nemohu, protože více nevím.“

„Jak to?“

„Dnes už není čas na sáhodlouhé příběhy, Tiliene.“

„Ach tak,“ poznamenal ironicky Tilien, „takže si jednou určitě čas uděláš?“

„Třeba jednou nadejde den, kdy si budeme vyprávět příběhy,“ řekl Armenír poté, co dopil svůj hrnek čaje. Pak se podíval ven z okna. Slunce už zcela zapadlo a pouze červenooranžová cárovitá oblaka odrážela poslední večerní světlo.

„Pro mě je čas jít. Na viděnou, Tiliene,“ pronesl Armenír a rázně vstal a rychlými kroky vyrazil ven z hostince, až jeho lehký černý šat zavlál.

Když Armenír vyšel ven, hned pocítil, jak se znatelně ochladilo. Připnul si sponou šat blíže k tělu a nasadil rychlou chůzi, aby se zahřál, jenže za chvíli se zpoza jeho zad ozvalo: „Armeníre! Počkej.“

Armenír se otočil. Byl to Tilien, popoběhl k Armenírovi, že od něj stál zhruba metr. Armenír se zájmem čekal, dokud se Tilien nezeptal: „Co se děje?“

„To bych se měl spíš zeptat já tebe,“ poznamenal Armenír. Ač by se to zdálo nemožné, jeho obličej byl ještě vážnější než obvykle. Byl zvědavý, co z Tiliena vypadne. Že by snad něco věděl?

„Ne, opravdu.“ začal zadýchaný Tilien. „Vím, že se asi děje něco důležitého.“ Tím Armeníra překvapil. Armenír se zamračil a jeho husté obočí téměř splynulo do jednoho. Nicméně vypadalo to, že se Tilien ještě chystá něco říct, a tak ho nechal. Tilien pokračoval: „Všechny ty tvé plány a mapy a zápisky… je jasné, že už si na něco přišel!“ V tu chvíli bylo Armenírovi vše jasné. „Takže mapy a zápisky, hm? Ty proklatý slídile… kolikrát ses mi vkradl do věže? Předpokládám, že ty Semiho knihy sis také nepůjčil s jeho vědomím.“ Tilien jen kývl. 

„Vypadá to, že už vše víš. Proč mne tedy zdržuješ?“

„Nevím nic, nerozumím tomu. Ale vím to, že odjíždíš. A očividně si všechny odpovědi odneseš s sebou.“

„Nárokuješ si vědět, na co jsem přišel? Myslíš snad, že když na něco přijdu, hned bych to měl všude rozhlásit?“

„To ne, jen… když už tedy odjíždíš, mohl bys to alespoň někomu říci.“

„Mohl, ale uklidni se, Tiliene,“ pousmál se Armenír, „Myslím, že mě přeceňuješ. Ano, na něco jsem přišel… mám jistou teorii, ale stejně pochybuji, že by ti to něco řeklo. Není to nic fascinujícího.“

„Teď se mne jen snažíš přechytračit. Nevěřím ti. Řekni mi alespoň, kam odcházíš.“ zvážněl ještě více Tilien.

„Zase to vypadá, že si myslíš, že máš právo na všechny odpovědi.“

„A ty máš jako obvykle potřebu vše tajit. Neřekl bys mi ani, co je tvé oblíbené jídlo, kdybych se tě zeptal,“ vyprskl Tilien.

„Jehněčí s brusinkami, Tiliene, jestli to toužíš vědět,“ pousmál se Armenír, „ale opakuji: Na viděnou, musím jít,“ a s těmito slovy se Armenír otočil a ve svém černém šatu se brzy ztratil ve tmě. Tilien stál uprostřed ulice a cítil se rozpačitě – byl rozčilený a hlavou mu proudily myšlenky jedna za druhou. Zase se nic nedozvěděl. Nesnášel to.

Armenír za sebou zabouchl mohutné smrkové dveře a ze stojanu po levé straně vytáhl skleněnou lucernu, kterou posléze rozsvítil svým škrtadlem. Z téměř naprosté tmy (která byla narušena jen svitem měsíce a hvězd z jednoho malého úzkého okénka) se stalo mírné přítmí, protože prostor to byl malý a svit lucerny stačil, aby osvítil celou kulatou místnost. Světlo se odráželo od kamenných stěn a jinak bylo vidět v místnosti pouze několik dřevěných beden a přímo uprostřed začátek kamenného točitého schodiště. Armenír se ihned vydal po schodišti nahoru. Sarareatská věž byla vysoká, a proto si Armenír cestou nahoru mohl trochu sesumírovat myšlenky. Musí si dnes vše připravit na cestu a brzy za svítání vyrazit, aby se do setmění dostal co nejdále od nebezpečného severu. Čím jižněji se dostane, tím více bude v bezpečí. I tak je odchod ze Sarareatu velice riskantní. Moc Severu za dobu jeho pobytu ve městě razantně posílila a město Sarareat se stalo místem v teritoriu skřetů plně odříznuto od jihu. Ani početná skupina válečníků by mu bezpečnost nemohla zaručit. Těžko se mu bude odcházet z tohoto poklidného a bezpečného, i když odlehlého, místečka. Lepšího zázemí se mu nikde na Amarnu nejspíše nedostane. Jenže kdyby se nepokusil ovlivnit nadcházející události, vyčítal by si to do konce svého života.

Za časného rána se mohutné smrkové dveře Sarareatské věže otevřely a v nich stanul Armenír. Pod svojí černou róbou měl teplou kazajku a bavlněné kalhoty. Na zádech měl veliký kožený ruksak plný převážně jídla na cestu a jeho nejcennějšího astrologického náčiní. I tak ale musel mnoho různých cenností nechat ve věži.

Poté, co věž za sebou pečlivě zamkl, vyrazil rovnou k městské bráně. Ulice byly ještě naprosto prázdné. Město bylo tiché a prázdnými ulicemi se proháněl studený vítr. Armenír prošel drobnou uličkou až na náměstí kolem Sarareatské kašny a hostince U Vycházejícího slunce a zamířil si to hlavní ulicí až k městské bráně. Tam už na něj čekal správce města Semi, jak byli domluveni. Byl to starý pán, možná i starší než Armenír. Na rozdíl od Armeníra už měl vous úplně šedivý a šediny měl i ve vlasech. Stál vzpřímeně na straně ulice a vedle něj jeho syn Emar s halapartnou v ruce, který zastával funkci městského strážníka. Když k nim Armenír přišel, popřál mu Semi dobré ráno. „Buď zdráv,“ odvětil Armenír. Emar jen tiše přihlížel. Armenír a Semi si na chvíli pohlédli do očí. Semi pak nastavil dlaň a Armenír mu na ni položil svazek dvou klíčů od věže. Emar pak odběhl na kamennou plošinu a vší silou začal točit železným kolem. Obrovské kovové dveře se pomalinku začaly otevírat. Netrvalo dlouho a Amarnská krajina se před Armenírem otevřela v celé své kráse. Obloha byla naprosto jasná a Armenír tak mohl přes poměrně rovný horizont vidět daleko do dáli, a protože brána stála na jihu města, hleděl na mírně vrchovatou krajinu, na které byly náhodně rozeseté menší stromky a veliké keře mezi mnoha balvany. V dáli ale už mohl také vidět větší jižní lesy. Jemný vánek mu pročechral vlasy. Trochu mu ale zamrazilo, když si znovu uvědomil, jak nebezpečně daleko na severu se nachází. Otočil se k Semimu a kývl, Semi ještě k němu přikročil a stiskl mu ruku, pak už ale Armenír vyšel ven a brána se ihned začala se skřípěním zavírat. Armeníra jakoby na uvítanou ovál studený vítr. On se jen zachmuřil a rozhlédl. Věděl, že v této otevřené krajině ho je vidět na míle daleko. Přemýšlel, zdali se má držet cesty, po které se dostane nejrychleji na jih, ale která jistojistě může být používaná i skřety, nebo mimo ni, pak by mu ale cesta trvala mnohem déle. Prodírat se přes husté křoviny a přelézat veliké kameny neměl v zájmu, a tak se rozhodl pro cestu. Neměl z toho dobrý pocit, ale to by ostatně v těchto končinách neměl každopádně. Po chvíli chůze zrychlil krok. Sarareat se od něho vzdaloval poměrně rychle. To bylo povzbudivé, ale i zároveň skličující. Všechny smysly měl napjaté, každý zvuk ho rozrušil a permanentně sledoval scenérii před ním, všechna stinná zákoutí za kameny a stromy. Jakýkoliv šíp nebo šipka z kuše zkušeného skřetího válečníka mohly v tu chvíli na místě ukončit život v této pusté krajině. To mu svým způsobem dávalo sílu a rychlost. Zanedlouho po cestě dorazil do zalesněného údolí až k dřevěnému mostku přes Salemský potok. Trochu zpomalil. Za mostkem cesta dále pokračovala do kopce na druhou stranu údolí. U potoka stála rozbořenina starého mlýna. Střecha z mlýna nezbyla, ale dřevěné okenice a dveře se kupodivu zachovaly. V tu chvíli mu ale zatrnulo. Měl pocit, jako by se za druhým oknem něco mihlo. Napadlo ho, že nejrozumnější by bylo dát nohy na ramena, jenže to se neslušelo jeho důstojnosti. Nedokázal by si představit zemřít za útěku před jedním skřetem s šípem nebo kudlou v zádech. Dveře se otevřely a ze tmy se vynořila postava. Postava velmi mladého muže s hnědými rovnými vlasy, s širokým úsměvem na rtech. Byl to Tilien. Zato Armenír se moc nesmál. Chvíli oba stáli bez hnutí, hledíc na sebe ze vzdálenosti zhruba deseti metrů, dokud Tilienův úsměv pomalu neuvadl. 

„Člověk by řekl, že budeš mít větší radost z potkání přítele v divočině,“ zvolal Tilien. Armenír se tomu ani trochu nezasmál. Přešel rozzlobeně přes dřevěný mostek, který nebezpečně zavrzal, a když k Tilienovi došel, spustil: „Ty zpovykaný zabedněný pitomče. Co tě to proboha napadlo? Jak si se dostal z města?“

„No, asi sem první člověk v historii, co slanil Sarareatské zdi,“ řekl pyšně Tilien. Armenír nevěřícně zakroutil hlavou. „Co se ti to v té tvé makovici urodilo za plán?“

„To je snad jasné, ne? Jdu s tebou.“ Armenír zhluboka vydechl a pohlédl na něj. „To je příliš hloupé i na tebe, Tiliene. Běž zpět.“

„Marná snaha, Armeníre,“ usmál se Tilien. „Já už jsem rozhodnutý.“

Armenír na něj upřel jeho typický pronikavý pohled. „Tvoje volba. Ale riskantní a hloupá. Nemám čas tě přemlouvat. Tohle mi vem, ať jsi aspoň k něčemu užitečný,“ nasadil Armenír rozkazovačný tón a hodil mu svůj těžký batoh. „Jdeme,“ zavelel. Vyrazili tedy spolu po klikaté cestě do protějšího svahu. Když chtěl pak Tilien něco říci, tak ho Armenír zarazil zasyčením. „Odteď už ani slovo.“

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Nefrete - 27. srpna 2011 20:51
Nefrete

"Hvězdářství má na Amarnu dlouholetou tradici, bývalo jediným místem, kde se dochovaly vědomosti o hvězdách starých Assaitů. Hvězdáři byli známí především na severu, žili poblíž velkých měst ve skromných podmínkách z darů krále a dalších mocných lidí a byli důležitou součástí společnosti. Radami hvězdářů se řídili králové, ale i běžný lid."

A my, jak se postupem času dozvídáme, nahlédneme do osudu jednoho z nich - Armeníra. Tentokrát se nebude cestovat, bojovat, zabíjet; jen si hezky v klidu a teple hostince popijeme, popovídáme a seznámíme se tak s dvojicí postav. Již zmíněným hvězdářem a také mladým a zvídavým Tilienem - co z toho všeho nakonec vzejde, se dočtete v článku. Jisté však budiž, že se s touhle poněkud nesourodou dvojicí nesetkáváme naposledy.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog