Zkáza Amarnu - Ochránce 2/2 (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Zkáza Amarnu - Ochránce 2/2

Autor : Under   25. dubna 2011   Povídky
První část série povídek z oblasti souostroví Amarnu.

„Před týdnem jsem mluvil s obchodníkem v Kantenu, a ten přicestoval z Amniolu, a říkal, že zrovna když vyrážel, tak po cestě Silianu se svými rytíři míjel. Byli na cestě do Amniolu. Na koni není vůbec problém se dostat z Amniolu sem do Nimewernu za týden.“ Tahle informace Gorima překvapila.

„Dobře. Ale i kdyby se nějakou shodou okolností k Silianě dostala informace o této skupině skřetů a rozhodla se sem přijet, tak stejnak nemá smysl vycházet z města.“ Přesvědčoval muže Gorim. „Se Silianou už jsem se párkrát setkal a vím, že pokud vyjede do útoku, tak na jistotu a často s početní převahou. Pokud se rozhodla zaútočit, má to pod kontrolou.“  Gorim domluvil a bylo jasné, že za svým názorem si stojí a jakákoliv nesouhlasná reakce by znamenala konflikt. Z koutu náměstí se sice ozvalo nesouhlasné mručení, ale odporovat si nedovolili.

Ankmir na Gorima obdivně pohlédl. „A pak že jsi špatný velitel,“ poznamenal s úsměvem. Gorim na to nereagoval. „Kdo je ten muž?“ zeptal zvědavě Ankmira. „To je Sainem z Nilleadu, teda aspoň si tak říká. Moc toho o něm nevím, přišel se svými druhy před čtyřmi dny a nejspíš má v plánu za pár dní zas odejít.“

„Se svými druhy?“

„Jo, vede skupinu celkem sedmi lidí, trénovaní vojáci, ve tvářích je jim vidět, že už mají leccos za sebou. Máme celkem štěstí, že do Nimewernu přišli zrovna v tuhle dobu, řekl bych.“

Gorim kývl. „Talime?“

„Ano?“ ozvalo se z blízka. Talim seděl kousek u ohně a mečem rýpal do spár mezi dlažebními kostkami. 

„Mohl bys, prosím, zajít Sainema pozvat sem k ohni?“ požádal Talima Gorim a zanedlouho už se k ohni blížily čtyři postavy – drobnější Talim vpředu a tři mohutné postavy za ním. Když už byli trochu blíž, Gorim si je prohlédl důkladněji. Dva muži po stranách měli typický amarnský vzhled - dlouhé vlnité tmavě hnědé vlasy, mírně propadlé tváře, hnědé oči a hustý, ale upravený plnovous. Zato postava uprostřed byla svým vzhledem dosti odlišná. Její dlouhé jasně žluté vlasy odrážely světlo velikého ohně. Pod větším čelem a nevýrazným obočí byly zelené oči a celá tvář byla perfektně oholena. Když přišla až ke Gorimovi, mírně poklekla a pronesla: „Rád se s tebou shledávám, Ochránče. Jsem Sainem z Nilleadu. Vedu menší skupinu mužů. Tohle jsou mí dva nejoddanější přátelé Rantelin a Isan. Cestujeme po Amarnu a náš cíl je v podstatě stejný jako tvůj. Chránit.“ Gorim si se všemi třemi potřásl rukou. Všichni měli pevný a jistý stisk.

„Nillead, pokud vím, leží na severním Amarnu…“ hloubal nahlas Gorim.

„Úplně na severu, ano.“

„Podle toho, jak si říkáš, předpokládám, že jsi šlechtické krve,“ poznamenal Gorim.

„Jsem, ale co z toho. Nillead byl mnohokrát vydrancován a zničen už při válce dvou království. A teď patří skřetům. Pochybuji, že se kdy vůbec do Nilleadu vrátím, natož abych si ho mohl nárokovat.“

„Mluvíš moudře,“ poznamenal Ankmir. „Co se stalo s tvojí rodinou? Smím-li se zeptat?“

„Většina stihla uprchnout. Měli jsme dobré vztahy s obchodníky v Khel-Rienu, takže většina mé rodiny uprchla tam.“

 

Noc pomalu plynula. Nejblíže u ohně sedělo sedm postav – uprostřed mohutný Gorim, vedle něj starý Ankmir na jedné straně a dva mladíci na druhé. Naproti, o stupínek níže, seděli Sainem a vedle něj z každé strany Rantelin a Isan na dřevěných špalcích. Ankmir se Sainemem probírali složitou situaci v Amarnu, o neschopnosti sjednotit se a cokoliv podniknout proti nebezpečí a tyranii severu. Občas něco dodal Gorim nebo Rantelin s Isanem. Talim s Enkmarem jen tiše seděli a zaujatě poslouchali.

 

„Rozhodně se ale dalo leccos dělat! Všichni sice byli zaskočení, jak rychle padlo severní království, ale kdyby jen pár týdnů počkali! Skřeti na severu jsou rozhádaní, kdyby většina šlechty se svými muži zbaběle neutekla, byla by teď výjimečná šance vytáhnout do války!“ pravil rozhořčeně Sainem.

„Mluvíš, jako kdyby se teď už nedalo nic dělat,“ odvětil Ankmir.

„Naivně jsem čekal, že až se doslechnou o situaci tady na Amarnu, že se vrátí. Už je to přes pět let, co skřeti mezi sebou na severu válčí, a pořád nic.“ pokračoval zatrpkle Sainem.

„Před sedmi lety jsem mluvil s jistým šlechticem v městě Assien Santei…“ zapojil se do diskuze Gorim „to je přístav, ze kterého jsem vyplouval do Amarnu. Když sem mu říkal, kam mám namířeno, snažil se mi to rozmluvit, říkal, že radši nechal na místě veškerý majetek a odplul s věrnými muži sem, než aby strávil byť jen jediný další den na tomto prokletém místě. Tak pravil. Nejspíš tak víceméně smýšlejí i ostatní.“

Sainem se zamračil. „Klidně můžeš říct jeho jméno, třeba ho znám.“

„Nevzpomínám si,“ zakroutil hlavou Gorim. „Na jména nemám paměť. Ale byl vzrůstem dost malý a měl šedivé oči a dost nevýrazné rysy, mohl mít tak pětatřicet roků.“

„Tak to nevím,“ odvětil Sainem. „Ale šedé oči? To mohl patřit k Sereteiům, jó, to byli vždycky zmetci,“ řekl zlostně Sainem a na chvíli zas nastalo ticho.

„Takže sedm let to je, cos přišel na Amarn?“ zeptal se Gorima s mírným úsměvem na rtech Ankmir. Gorim jen kývl.

„Takže před sedmi lety jsi přišel z neznámého důvodu sem na Amarn. Pokud vím, nemáš tu nikoho, a přesto zde zůstáváš… co tě tu drží, Gorime?“ zajímal se Ankmir. I ostatní pozorně poslouchali a čekali na odpověď. Ochránce byl pro všechny velikou neznámou. Byl vynikajícím bojovníkem, kterému se nikdo na Amarnu nemohl rovnat. O jeho činech vyprávěli rodiče svým dětem, když se ptaly, co by se stalo, kdyby přišli skřeti. Byl jedním z mála věcí, co lidem dávalo naději. Ale nikdo nevěděl, odkud přišel a proč. Vlastně nad tím ani lidé moc nepřemýšleli.

Gorim se zhluboka nadechl. Pohlédl na starostlivou tvář Ankmira, na dva mladé hochy a mužnou tvář Sainemovu. Po dlouhé době to byli lidé, před kterými se nemusel až tak kontrolovat, co říká. „Před sedmi lety jsem nepřišel sám, ale už tehdy jsem přišel jako ochránce. Přišel jsem společně s bohatým trpasličím obchodníkem. Byl jsem jeho osobní strážce. Měl tady v plánu společně se svými druhy prodat své zboží a založit kovárny. Měli velmi mnoho zkušeností při výrobě výzbroje proti skřetům a věděli, že tady by se to dost hodilo.“

„To jo,“ utrousil Sainem.

„Měli? Co se s nimi stalo?“ zeptal se Enkmar.

„Měli jsme namířeno do Ostramu, je to dost na jihu, takže jsme se nebáli skřetů, nebyli jsme ostražití. Já jsem nebyl ostražitý. Jako ochránce jsem selhal.“ Gorim svíral svoji sekeru a zarytě hleděl do země, pak se podíval po ostatních. Všichni na něj zaujatě hleděli.

„Co se stalo?“ zeptal se ostýchavě Enkmar.

„Bylo léto a teplo, a tak jsme se rozhodli jednou přenocovat přímo u cesty. Rozdělali jsme oheň a trpaslíci začali oslavovat, že už jsou skoro na místě, a tak si, jak mají ve zvyku, načali menší soudek piva. Já jsem byl kus opodál a opravoval jsem střechu povozu. No a pak se to stalo,“ Gorim se odmlčel. Bylo vidět, že mu není lehké o tom mluvit. „Vesničané z nedaleké vesnice si všimli ohně a byli natolik podezřívaví, že to přišli zkontrolovat. Já opravoval ten povoz a ničeho si nevšiml. Přišli celkem neslyšně a viděli jen trpaslíky. Slyšeli jim úplně cizí řeč, postavy malého vzrůstu a zvláštní oděvy… no a tak si mysleli, že to sou skřeti. Trpaslíci se jim na poslední chvíli snažili v krveprolití zabránit, ale tehdy jsme uměli po vašem dost mizerně a i skřeti občas trochu amarnsky uměj… mno a tak všechny trpaslíky v záchvatu zuřivosti ubili. Moc se bránit nemohli, polehávali tam u ohně, vůbec to nečekali. Když jsem přiběhl, tak se mne vesničané zalekli, ale už bylo pozdě.“

„To je mi líto,“ podotkl soucitně Ankmir.

„To ale pořád nevysvětluje, proč si zůstal zde, naopak, pak tě tu nic nedrželo, proč si neodešel?“ ptal se Sainem.

„Samozřejmě jsem pak přemýšlel co dál.“ pokračoval Gorim. „Má oddanost mi přikazovala jasnou věc – selhal jsem jako strážce - měl bych tedy odnést tělo jeho rodině a sloužit jí do konce svého života. Naložil jsem tedy těla trpaslíků a odcestoval jsem do Ostramu, neboť to bylo už blízko.“ Pak se ohlédl a zahleděl se do plamenů.

„Oheň slábne.“ konstatoval Gorim.

„Talime, Enkmare, sežeňte něco na podpal,“ reagoval ihned Ankmir. Chlapci se nesouhlasně zvedli a za chvíli zmizeli ve tmě. Gorim ještě chvíli hleděl do plamenů, pak pokračoval:

„V Ostramu jsem chtěl jen nakoupit zásoby jídla na cestu zpět a hned vyrazit, a tak jsem vyrazil hned k tržnímu náměstí. Neměl jsem skoro žádné peníze a pokud možno jsem nechtěl prodat žádné trpasličí zboží, co jsme vezli. Chtěl jsem vše vrátit rodině, abych si získal zpět alespoň nějakou čest. A pak se stala pro mě asi zásadní věc. Všimla si mne skupina obchodníků, kteří měli v plánu vycestovat na západ až k přístavům. Nabídli mi, že můžu cestovat s nimi. Tu nabídku jsem přijal a s nimi jsem pak cestoval mnohem severnější cestou, než jakou bych si vybral sám. Cestou jsme míjeli mnoho vypleněných vesnic. Viděl jsem těla naházená do provizorních hrobů. Těla mužů, ale i žen a dětí. Na většině byly známky násilí skřetů. Tenhle zážitek mne přiměl zůstat. Munima a jeho společníky jsem pohřbil hluboko pod zem a hrob jsem nijak neoznačil. Aby jeho tělo neobjevili skřeti a nebylo zneuctěno. A zboží jsem uložil do banky v Sangmaeru.“

„Takže si se vlastně stal bohatým?“ neudržel se Talim.

„No… nejspíš, ale já nad tím tak nepřemýšlel. Později jsem to všechno dal Silianě. Skoro celá její kompanie má výzbroj od Munima a jeho kovářů. Říkám si, že alespoň tak nebyla celá výprava zbytečná, i když by samozřejmě jinak mohli vykonat mnohem více.“

„Nevšiml jsem si, že by Silianina kompanie nosila trpasličí výzbroj,“ namítl Sainem.

„Munim byl nejlepší kovář, kterého jsem znal, a ještě mnohem lepší obchodník. Se svými kováři před výpravou navyráběl pochopitelně zbraně a zbroje určené pro lidi a zaměřoval se na kvalitu, ne na vzhled. Proto to možná není na první pohled tak patrné.“ argumentoval Gorim. „Zkušený kovář by ale trpasličí práci asi poznal,“ dodal.

„Možná se mi to zdá…“ ozval se znenadání Enkmar „ale mám takový pocit, že začíná svítat,“ pronesl s úsměvem na rtech, zahleděl se na oblohu a vstal. Sainem se postavil vedle něj a také se zadíval k východu. „Máš pravdu,“ usmál se a poplácal ho po rameni. Ankmir vstal se značným supěním, kolena i kyčle již měl bolestivě ztuhlá, pak se ale jeho tvář protáhla v úsměv a objal své syny. Gorim vstal jako poslední, a to už začalo vstávat celé náměstí. Mezi vojáky proudily vlny radosti – poplácávali se po zádech. Pak na náměstí zavládl chaos stejný jako před bitvou, přestože emoce byly přesně opačné. Starostlivé ženy otevíraly okenice a muži volali své ženy a děti. Ty se radostně rozutekly do všech směrů. Jen Gorim se tvářil značně znepokojeně. Na zádech už měl ruksak a rázoval si to neznámo kam. Všiml si toho nejspíš jen Sainem a zastihl ho až u městské brány. Gorim už točil železným kormidlem a pomalu si otevíral bránu. „Ochránče? Kam ten spěch?“ zeptal se Sainem. Gorim se ani neotočil. „Rád jsem tě poznal, Saineme, ale odcházím. I Ankmirovi vyřiď mé pozdravy. To, že skřeti nezaútočili, je jistě pro Nimewern šťastná událost…“ říkal Gorim přerývaně, neboť byl už zadýchaný „…ale jinému městu se to může stát osudné. Musím vyrazit co nejdřív.“

„Ale kam? Jak víš, kam šli?“ tázal se Sainem.

„Půjdu na jih, tím směrem šli celou dobu. Budu sledovat kouře ohňů.“ odpověděl Gorim.

„Na jih odsud jsou už Amarnské vrchy, tam se ti mohou dost jednoduše ztratit. Ani se o to nebudou muset snažit.“ říkal znepokojeně Sainem. „Nebylo by lepší najít jejich tábořiště a sledovat jejich stopu?“ navrhl. Gorim se uchechtl. „To není špatnej nápad, Saineme, ale já rozhodně nejsem stopař,“ řekl již zas s vážnou tváří Gorim.

„Isan je dobrý stopař.“

„Hmm, co tím naznačuješ?“

„Nech mě a mé společníky jít s tebou a budeš mít jistotu, že půjdeš za skřety po správné cestě. A pokud skřety dostihneme, budeš mít po svém boku skupinu zkušených válečníků.“

Gorim se na Sainema zadíval dlouhým pohledem.

„Fajn.“

 

Konec první části.

 

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Zarahel - 25. dubna 2011 18:02
Zarahel

Myslím že Nefrete napsala vše co bylo třeba. Snad jen dodám, že zde ustoupily popisy a nahradily je poměrně zvládnuté dialogy. Rozhodně se to četlo plynuleji a s větší chutí než tomu bylo v předešlých částech. Je to o dost lepší text.
Po přečtení jsem tak nějak dostal chuť na něco od Tolkiena. Takže si teď jdu trochu oprášit knihovnu...
Kryton: „Ježíši, unesli pana Rimmera!” Kocour: „Tak rychle pryč, nebo nám ho vrátí!”

Nefrete - 25. dubna 2011 16:15
Nefrete

I v tomto případě budu z velké části opakovat svá slova uvedená pod prologem, viz http://www.aragorn.cz/clanky/zkaza-amarnu-prolog/.

Čtenář je uvržen do zcela nového prostředí, v jiném čase, jak později sám zjišťuje, a je seznámen s řadou nových postav. Jedinou, kterou zná již z předešlého dílu, budiž Gorim, ochránce a společník dříve zmíněné skupinky trpaslíků, která cestuje do nepokoji - tedy skřety - zmítané země, přinášející s sebou to, co je pro jejich národ tak charakteristické a co by, jistou měrou, mohlo současné neveselé podmínky částečně změnit.
Jeden hrdina, jedna osada, jedna skupina krvežíznivých skřetů - anebo ne?

Jen pro stručné zopakování - zásadní slabiny: nadužívání zájmen (především těch ukazovacích); podivně formulované věty; chybějící čárky; nepříliš šťastně zvolené výrazy; předložky vyžadující v rámci své návaznosti přiložení samohlásky - bez ní (místo "ke" jen "k", "ve" jen "v" a podobně); poněkud rozsáhlejší popisy - osobně mi to až tolik nevadilo, ale skutečně by, jak už zmínil Zarahel, nebylo na škodu přejít "k věci" o trochu dřív.
Velice snadno si představím jednotlivé postavy, jejich podobu, místa, jejich rozlohu a uspořádání, situaci, její dění, v podstatě vše, co lze popsat; zároveň ale ne vždy jsou takto podané informace skutečně důležité a čtenář z toho pak po čase může mít slušný zmatek v hlavě. Stejně může způsobit potíže větší počty jmen (v předešlém dílu měl každý z trpaslíků své jméno, ačkoli jinak nebyli důležití, v té chvíli) - u osob, které jsou pro další dění nějak podstatné, je to samozřejmě na místě, ale ne každé zvířátko má mít své jméno, zvlášť to, které je určeno na porážku.;) Ale tohle bych považovala spíše za drobnost.
Máme tu dva kousky na porovnání - tento se mi (oproti úvodu) zamlouval o něco víc. Byl různorodější, lépe propracovanější, zábavnější - alespoň já si jeho četbu užila víc než předtím.
Opět nic, co by nás přivádělo v úžas a bořilo literární meze, zároveň ale také nic strašlivého a nečitelného, v čem by nemělo za žádnou cenu smysl pokračovat.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog