Zkáza Amarnu - Prolog (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Zkáza Amarnu - Prolog

Autor : Under   6. dubna 2011   Povídky
Prolog k sérii povídek z mého fantasy světa z oblasti souostroví Amarnu.

Přístavní město Assien Santei bylo rozpálené doběla. Nad tmavými mramorovými dlažebními kostkami se vzduch divoce vlnil. V prohlubních, kde ještě ráno byly louže, už teď zůstala jen po obvodu vrstva usazeného prachu. Město bylo dočista liduprázdné, lidé byli zalezlí ve svých domech a chránili se před poledním slunkem. I okenice a dveře všech domů byly důkladně zavřené. Město by bylo naprosto tiché, nebýt jakéhosi hlodavce, který rozrýval jeden z květináčů usazených na okenním parapetu, a zejména rámusu rachotícího dřevěného vozu, který zrovna vjížděl do města. Vůz to byl poměrně luxusní. Neměl sice moc elegantní tvar, ale v okénkách se daly rozeznat kvalitní hedvábné závěsy a povoz byl zapřažen dvěma šlechtěnými černými tažnými koňmi. Celý povoz byl skoro sedm stop vysoký, ale dvířka v zadní části měla na výšku sotva pět stop. Tato malá dvířka byla velice zdobená – krom pravidelných geometrických lemování byl na každém křídle do dřeva vyřezaný a nabarvený ornament. Na jedné straně bylo zobrazeno kladivo a na druhé sekera. Vepředu vozu byl výstupek a na něm pohodlná lavice pro řidiče vozu. Vůz řídil obrovitý muž, obě silné ruce měl mírně nadzvednuté a v každé třímal spřežení jednoho koně. „Prrr!“ zavelel a povoz se na malém náměstí s mírným cuknutím zastavil. Pak onen veliký muž z vozu seskočil a rychlým krokem vůz obešel. Otevřel malá dvířka, která měl ve výši prsou, hrábl do vozu, vyndal dřevěné schůdky a položil je na zem před dvířka. „Jsme na místě,“ houkl do hlubin vozu a poslušně se postavil napravo od schůdků a čekal. Z prostorného vozu začaly ihned postupně vycházet malé postavy. Z hlubin vozu po dřevěných schůdkách sešlo postupně osm trpaslíků. Všichni vypadali podobně – výška okolo pěti stop, dlouhé hnědé nebo černé vlasy a vousy. Jejich tváře byly mírně vrásčité a nosy již znatelně zbrunátnělé. Všech osm trpaslíků vyšlo na prosluněné náměstí a rozhlíželo se okolo. Mžourali skrz přivřená víčka a rukama si stínili oči před jasným sluncem. Přestože již osm trpaslíků postávalo na náměstí, muž stále stál u vozu. A měl důvod. Z vozu na závěr vyšel i poslední, tedy devátý, trpaslík, který se od ostatních v mnoha směrech lišil. Místo hnědého nevýrazného oblečení měl na sobě zlatavě-zelenou róbu, vous měl kratší a upravenější a na každé ruce měl dva veliké zlaté prsteny. „Vůz odkliď někam do stínu, kola odmontovat a zamknout dovnitř. Jako obvykle.“ hlesl vznešený trpaslík.
„Ano, ale co koně? Zatím jsem si nevšiml žádných stájí, pane,“ ptal se muž.
„Někde tu být musí, běž se pak porozhlídnout,“ odvětil trpaslík a muž jen kývl.
„Takovýhle ticho není ani v Gol-Tholskym dole, když se U Bílýho kamene točí pivo zadarmo,“ řekl pak trpaslík, když se připojil ke svým osmi druhům.
„Však se není čemu divit! To i dole v Gol-Tholským dole není takový vedro jako tady!“ rozčiloval se jeden z trpaslíků. „Ještě chvíli tu budem postávat a složim se tu na zem z toho horka.“
„Proč sme vůbec jeli až takhle na jih?“ ptal se další. „Z Mangrodských přístavů žádná loď na Amarn nevyplouvá?“
„Právě že ne, za poslední dobu skoro všechny přístavy s Amarnem lodní spoje přerušily.“
„Jojo, aby jim náhodou nenaskákali na lodě a nepřipluli k nim domů.“ zařehtal se jeden z trpaslíků s obzvlášť velikým nosem.
„Pokud se nemýlím, tak ta veliká budova by měla být radnice“ řekl vznešený trpaslík, když se připojil ke svým druhům. „Není moudré vysedávat v tomhle slunci, pojďme.“
„Moudře pravíš, Munime. Příliš světla škodí zdraví,“ reagoval vážně trpaslík Grumnus.
Radnice byla městskou dominantou, vypínala se vysoko nad ostatní budovy a také se od ostatních razantně lišila. Valná většina budov ve městě byla z kamene, ale ze světlého – často z vápence, ale i pískovce, zato radnice byla postavena zcela z žuly. Výrazné římsy byly zdobené rytými vlnkami a půlkruhy a střecha byla plochá s visutou klenbou po stranách, a tak celá budova trochu připomínala vojenské opevnění. Munim zabušil do velkých dveří z mahagonového dřeva. Když pak po chvíli zabušil podruhé a ještě hlasitěji, otevřelo se jedno veliké okno vedle dveří a z něho vykoukl mladý, na trpasličí poměry dost upravený, muž a zvýšeným hlasem na trpaslíky dorážel: „Je polední klid! Co je tak důležitého, že musíte rušit městskou radu?“
„Rádi bychom našli ochranu před slunkem přes rozpálené poledne, cestujeme z daleka,“ řekl Munim klidně.
„Radnice není místem pro přebývání chudých a všemožných vandráků,“ řekl opovrženíhodně hoch.
„Není radno takhle označovat vysoce ceněné řemeslníky Cechu a samostatného Cechmistra,“ pohlédl na hocha starší trpaslík, který až doposud zkoumal kamennou římsu domu. Hned, jak to dořekl, z širokého okna vykoukla další hlava poněkud staršího muže s dlouhými prošedivělými vlasy a zamžourala nejdříve na celou skupinku a pak na Munima. Potom obě hlavy z okna zmizely a okno se zavřelo, ale i skrz zavřené se k trpaslíkům donesl zvuk plesknutí pořádného pohlavku a zvýšené hlasy. Grumnus se uchechtl a v pár dalších vteřinách se začaly otevírat dveře. Před trpaslíky se rozprostřela čtvercová chodba a starší pán byl ohnutý v pase po straně chodby u dveří. Když všichni vešli, muž se s úpěním narovnal. „Pojďte se mnou,“ zaskuhral a vedl skupinku do nitra budovy. Chodbou šli za roh, až došli k velikým oblým dveřím. Už když stanuli před nimi, slyšeli skrze ně změť a šum hlasů, když je pak sluha otevřel, spatřili v tu chvíli prostornou síň, bohatě zdobenou obrazy a drahým nábytkem a přímo uprostřed stály dva rovné, mohutné, nejspíše dubové stoly a třetí stál k oběma kolmo. Oba dva veliké stoly byly plné mís s různými druhy exotického ovoce, pohárů vína a tu a tam i nějaká mísa s dortem nebo štrúdlem. Žádné maso trpaslíci nespatřili. Lidé okolo stolů se chovali různě, někteří vzrušeně vypravovali, rozhazovali rukama a smáli se, ale jiní jen potichu seděli a tiše rozmlouvali. Když trpaslíci vešli, hluk a vzrušení v síni výrazně opadlo, snad všichni je alespoň po oku sledovali a mnozí z nich rychle změnili téma. Sluha odběhl k tomu třetímu stolu a jednomu z mužů zašeptal něco do ucha. Muž se trochu zakabonil, pak pohlédl na Munima a svižně vstal. Rázným krokem přešel k Munimovi a už si s ním třásl rukou.
„O, vítám vás, mistře Munime. Já jsem Sanatriul Enkaien, hlavní radní tohoto města. Musí vám být trapné takovéto uvítání, ale nedostal sem vůbec žádnou zprávu o vašem příjezdu.“ A na jeho tváři bylo vidět, že to myslí vážně.
„Můžeš být v klidu, Sanatri.“ uklidňoval ho Munim. „Mé cesty sem jsou ryze neoficielního typu, hm, technicky vzato tvým městem jen projíždím.“ Starosta si viditelně oddechl, pak si rozpačitě začal mnout ruce. „Jak vidíte, máme zrovna odpolední klid, je sice plno, ale to vůbec není problém, nějaké místo se udělá, což o to.“
„Nebudeme dělat zmatek, Sanatri.“ zarazil ho ihned Munim. „Ostatně jen hledáme jednoho člověka. Neznáš chlapa jménem Aniklan?“ Sanatriul kývl. „Jistě, shodou okolností bydlí tady v radnici, co od něho potřebujete?“ dořekl s viditelným zájmem v očích.
„Jen obchod, Sanatri,“ pousmál se Munim. „Nudné záležitosti.“ Sanatriovi bylo od pohledu jasné, že je v tom něco víc. Jeho stud a postavení mu však nedovolilo víc než zavrtat oči do země, nervózně se pousmát a pokývat hlavou.
„Ty pacholku, pocem!“ houkl na mládence Grumnus trochu víc hlasitě, než bylo třeba, až se několik vážených diskutujících mužů pohoršeně ohlédlo. Grumnus se na ně ještě stihl zašklebit, ale to už přicupital mladík a Grumnus mu nařídil: „Prý tu bydlí muž Aniklan, veď hochu.“
„Ale pane, pan Aniklan sedí támhle u stolu,“ ukázal kluk na konec místnosti. „Mám mu oznámit, že si s ním přejete mluvit?“ zeptal se pak. Munim kývl. Zanedlouho už k nim došel muž menšího vzrůstu, sladěný v zeleno-hnědém oblečení. Měl jižanský krátký sestřih, malý zahnutý nos, ale nejzajímavější na něm byly jeho jasně šedivé oči. „Jsem Aniklan, ale pochopil jsem, že už mě znáte. Je mi velikou ctí setkat se se samotným cechmistrem kovářství.“
„Také se s tebou rád setkávám, Aniklane,“ řekl Munim. „Vyrazili jsme z daleka, ale předtím jsme si všecko pečlivě naplánovali. A je nám známo, že obchoduješ s Amarnem.“
„Máte dobré zdroje,“ přikývl Aniklan. „Pojďte, mám tu v radnici přímo malé sídlo, ryze pro obchod.“
A zrovna když vyrazili, dostihl a připojil se k nim onen obrovitý muž, Munimův sluha. „Vůz je bezpečně postaven, mistře.“ Oznámil mu zblízka tiše. Všichni pak následovali Aniklana a trpaslíci si hned pohotově všimli, že už několikrát scházeli drobné kamenné schody a že už jistojistě musí být pod zemí. Aniklan pak odněkud z vnitřku své tmavě červené vesty vytáhl drobný klíček a otevřel jím menší kovové dveře. Zatím co na severu se zámky otvírají otočením klíče, na jihu byly zámky často konstruovány tak, že klíč stačilo jen elegantně zasunout, trochu zatlačit dolů a rychle vyndat. Lidé z Khel-Rienu si potrpí na detail a eleganci a často jim dávají přednost před bezpečností. To potvrzují i Khel-Rienské kožené zbroje, které jsou často prošívány zdobnými nitěmi, ale nechrání dostatečně krk a boky. Když se všech jedenáct postav vměstnalo do neveliké místnosti, která už sama o sobě byla zaplněna prostorným přepychovým nábytkem, nebylo se v místnosti kam hnout, a tak se několik trpaslíků dobrovolně odebralo do vedlejší místnosti – malé kuchyňky. Aniklan se posadil do luxusního křesla za rozložitý dubový stůl a naproti němu seděl Munim a vedle něj si na jeho žádost sedl jeho obrovitý služebník a ochránce Gorim. Další tři trpaslíci se uvelebili kousek vedle na zemi.
„Tak vás tedy vítám ve své malé skromné rezidenci tady v radnici,“ začal se spokojeným úsměvem na rtech Aniklan. „Obvykle tu nemám tolik návštěvníků naráz, a tak se omlouvám za tento diskomfort,“ a pohlédl na tři trpaslíky sedící na zemi. „To je v pořádku, Aniklane, nemohl jsi to čekat,“ odpověděl Munim. Aniklan se shýbl a ze šuplíku stolu vyndal malou kovovou nádobku ve tvaru slzy s malými okénky po obvodu na tenkých drobných nožičkách a úplně vespod byl ještě malý prohnutý plíšek. Dále si vytáhl drobnou pinzetu a z drobné vitrínky na stěně vyndal jednu z keramických nádob a z ní pinzetou vytáhl jednu kuličku jakýchsi usušených smotaných lístků a vložil ji malými dvířky do kovové nádobky na stole, pak nasypal na drobný plíšek ještě jakousi zvláštní pryskyřici a chystal se ji drahým zapalovačem zapálit. Munim ho pozoroval nedůvěřivě, ale se zaujetím. Věděl, co Aniklan dělá, ale ještě to naživo nikdy neviděl. Khel-Rienská vykuřovadla byla světově známá, i když prý tradice vykuřování přišla z dálných zemí na západě. Na severu občas slýchával historky o tom, jak Khel-Rienci spolu posedávají okolo těchto vykuřovadel, dokud všichni neusnou a nezdají se jim divoké sny, někdy ale také prý vysedávají okolo těchto věcí, když potřebují něco projednat, pak sedí okolo i několik dní a nejí a nepijí, a přesto jsou pořád vzhůru a jejich mysl je bystrá. Z obav, co by Aniklan mohl zapálením této nevinné věci způsobit, ho Munim zarazil. „Gorime, zkontroluj to,“ nařídil svému ochránci, který se v bylinkách vyznal. Ten kuličku z nádobky vyndal, trochu ji ohmatal v prstech a přičuchl k ní.
„Usušené mladé lístky Sikúlie,“ poznamenal Gorim, „nic nebezpečného.“ Aniklan se pousmál.
„My tomu říkáme Lístky Soumraku, je to asi nejběžnější vonné koření, pomáhá relaxovat a rozjímat.“
„Budiž, posluž si,“ kývl Munim, který měl na zapalování rostlin a vdechování kouře vlastní názor. Z kovové nádobky pak po chvíli stoupal nespočet kouřových jazyků, které se ve vzduchu divoce stáčely, až narazily na nízký strop a rozpustily se do všech stran. Aniklan to spokojeně sledoval, pak se uvolnil a několikrát se zhluboka nadechl. „Miluju tu vůni,“ řekl si částečně pro sebe. Pak ale rychle zvážněl a zeptal se: „Takže Amarn? Co, že se zajímáte zrovna o Amarn?“
„Amarn je velice zajímavé místo, a co jsme se na severu doslechli, tak je v dost zoufalé situaci. Jdeme králi Sinternovi učinit nabídku,“ reagoval Munim.
„Amarn je v zoufalé situaci odnepaměti. Severní království bojovalo proti Jižnímu ustavičně po dlouhá léta. Pořád nevidím důvod…“
„Nedělej hloupého, Aniklane!“ zarazil ho Munim svou podrážděností. „Království sice spolu válčila po staletí, ale v poslední době došlo ke strašlivému zvratu. Na Amarnu, tedy ostrovech daleko od pevniny, se záhadným způsobem odněkud vzalo ohromné množství skřetů. Království sice reagovala příměřím, ale oslabená válkou se jen těžce brání. Severní království padlo do rukou skřetů, a jestli s tím nikdo nic neudělá, padne i Jižní Království. A ty to moc dobře víš, Aniklane. Vím, že ses tam narodil.“ Aniklan byl zaražen, nečekal, že někdo bude tak dobře informovaný. Skřeti obsadili Severní království zhruba před půl rokem, nečekal, že se to dostane na sever takhle brzo. A také rozhodně nečekal, že nějaký trpaslík ze severu o něm ví, že pochází z Amarnu. To ani nikdo ve městě nevěděl.
„Amarn je prokleté místo,“ řekl chladně Aniklan.
„Takhle mluvíš o svém rodném městě?“ ptal se zaujetím Munim.
„Od nepaměti se na Amarnu válčilo. Jen co skončila jedna válka a vypadalo to, že konečně nastane mír, hned se objevila záminka pro válku další. Děti neměly co jíst, muži místo, aby pracovali na polích, umírali v bitvách. Lidé byli válkami tak oslabení, že ani neměli sílu se vzbouřit. Amarn je zlé místo a je jen otázkou času, kdy se ho Zlo zmocní zplna.“
„Zlo,“ odfrkl si a kroutil nesouhlasně hlavou Munim. „To, o čem hovoříš, není zlo, ale hloupost lidí. Lidé a ty jejich věčné války. Na Severu mezi sebou lidská království také bez ustání válčila, jejich nenažranost a mocichtivost jim nedovolí jinak! Proti lidské hlouposti my trpaslíci nezmůžeme nic, zato proti skřetům se dá bojovat, každá sťatá skřetí hlava se počítá a každá vypálená skřetí osada stejně tak! Proti skřetům se dá bojovat, my jsme proti nim bojovali v historii nesčetněkrát a vždy je nakonec porazili, i když s velikými ztrátami. Kde by byli trpaslíci, kdyby před skřety utíkali?!“
„Znám trochu vaši historii. Ve vašich dávných válkách se skřety, kdy pod velením Tarnhuka se skřeti seskupili a váš národ proti nim hrdinně bojoval v šachtách a tunelech. Jenže v době největší invaze vaše království prosperovala a vzkvétala. Byli jste v největší síle a měli jste na to se skřety bojovat. V tom se tato situace výrazně liší.“
„Jestli znáš naši historii, znáš i povahu skřetů. Je ti jasné, jak to dopadne, až tvůj lid padne? Hlavy mužů budou nabodnuty na kopí a budou zdobit pobřeží ostrovů. Kdo nebude skřety zabit, bude zotročen, nebo sněden, zatímco ty tady vysedáváš na přepychových hostinách. Tohle ti připadá správné?“
Aniklan se na Munima znovu zatvrzele zahleděl, chtěl něco říct, ale zarazil se, pak jen znovu zopakoval: „Amarn je prokleté místo. Tohle vše bylo předurčeno.“
Munim si zlostně odfrkl, vstal a na stůl hodil těžký sáček s mincemi. S opovržením dodal: „Připrav nám na zítra loď, vyrazíme hned za úsvitu.“ 

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Zkáza Amarnu - Prolog?
MARK (3.00*), MegaEdwin (5.00*), Spect (3.50*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

MegaEdwin - 9. dubna 2011 18:50
MegaEdwin

Naprostej narez, davam 5 hvezd.

TheDave - 8. dubna 2011 12:45
TheDave

Yea, you heard her...
"Každej si holt dělá tu anarchii po svým." - Charlie

Nefrete - 8. dubna 2011 07:25
Nefrete

Ymir 7. dubna 2011 21:41
Dobře, rozepíšu se: příslovečné spřežky.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Zarahel - 7. dubna 2011 22:01
Zarahel

Ymir 7. dubna 2011 21:41
A mě vrtalo hlavou kde použil v textu spřežky :D =D
Kryton: „Ježíši, unesli pana Rimmera!” Kocour: „Tak rychle pryč, nebo nám ho vrátí!”

Ymir - 7. dubna 2011 21:41
Ymir

Nefrete 7. dubna 2011 12:29
Jsi si jistá, že jsi v textu opravdu opravovala spřežky?

http://cs.wikipedia.org/wiki/Sp%C5%99e%C5%BEkov%C3%BD_pravopis
‎"Půjdeme do Getsemanské zahrady - a ty se postaráš, aby mě tam našli."

Nefrete - 7. dubna 2011 12:29
Nefrete

Abych navázala na předchozí komentáře, je pravdou, že autor si ve volbě těch pravých slov není vždy zcela jist a často se pak stává, že použije výraz, který zní podobně, ale znamená něco zcela jiného (Zarahel už na některé z nich upozornil; mohu pak v rámci soukromé komunikace dodat další příklady). Naučit se používat "to pravé" je možné jen tím, že bude člověk hodně číst, psát a snažit se vnímat texty do hloubky, jejich souvislosti a konvence - především, jak asi píšu všem autorům beze zbytku, je třeba na sobě pracovat.
Co se týče gramatiky, několik věcí jsem tam opravila (především čárky, spřežky...), snažila jsem se ale, abych nijak neovlivnila autorův styl; musím ale říct, že oproti jiným nebylo třeba zasahovat do textu tolik.
Jistá rozvláčnost se tomu nedá upřít; čtenáři, a to zvlášť zde, spíš uvítají, když se rychle "přejde k věci" a nějaké podružnosti kolem se vynechají, samozřejmě že se to zase nesmí omezit jen na hrubý popis děje.
V hodnocení obsahové stránky se prozatím zdržím, počkám si na pokračování a závěr, pak bude zřejmé, jak silný příběh byl autor schopný vytvořit a jakým způsobem jej ztvárnit a předat čtenářům.
Jak také s oblibou autorům někdy říkám, první/úvodní díl série je rozhodující, určí, jestli bude jeho pokračování někdo číst, nebo zůstane ladem, proto je vždy nezbytné dostatečně zaujmout, nadchnout, přesvědčit (trochu takový obchod se zbožím) - v tomto případě si nejsem příliš jistá, jestli k něčemu takovému došlo.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Zarahel - 6. dubna 2011 21:32
Zarahel

Možná ano. Jestli je to odlehlejší souostroví tak se to dá celkem pochopit. Informace tak jsou závislé na námořnících a celkové komunikaci mezi ostrovy a pevninou. Teď to tedy chápu o něco lépe, ale je fakt že čtenář ti do hlavy nevidí a tak bys měl hlavně text přizpůsobit čtenáři jako konečnému konzumentu tvých liter...

S tím Gothicem je to dost pravděpodobné. Kolikrát se mi stalo že jsem byl skálopevně přesvědčený o tom, že jsem něco vymyslel a nakonec jsem zjistil že už to někde je :D
Kryton: „Ježíši, unesli pana Rimmera!” Kocour: „Tak rychle pryč, nebo nám ho vrátí!”

Under - 6. dubna 2011 21:12
Under

Zarahel 6. dubna 2011 20:22
Pamatuju si, že jsem Gothic párkrát hrál, ale skoro na nic si z toho nepamatuju... ale kdoví, třeba mi ty soumračné lístky nějak uvízly v paměti :))
Jinak ještě k těm "Zprávám o nebezpečí" - Amarn je souostroví dost vzdálené a odlehlé od Kontinentu. Zprávy z Amarnu se tedy na Kontinent dostávají dost opožděně a pak ještě trvá, než se to dostane na daleký sever - tedy odkud přišla Munimova výprava. Ale i tak je to asi trochu přehnané, to musím uznat, nicméně ne zas tolik. Čtenář holt nemá žádnou představu o světě, jenže to bych se zas pouštěl do dalšího popisu... Ale samozřejmě by se to dalo formulovat lépe.

Zarahel - 6. dubna 2011 20:22
Zarahel

Under 6. dubna 2011 19:04
Nejde o to, že by to bylo špatně. Proti gustu žádný dišputát.
Jo. To je fakt. Jde ta inspirace vidět a rozhodně jsi ho četl. Proto možná ten popisový nešvar. Popisy jsou samozřejmě důležitou částí, ale někdy méně znamená více. Každopádně pročtu i ty ostatní.
Ještě mě tak na okraj napadlo. Když jsi psal o pokuřování - Lístky soumraku... nehrál jsi něhodou něco ze série Gothic? :) Vzpomněl jsem si, že tam se kuřivo se soumrakem v názvu objevovalo :D
Každopádně, nemůžu říct že je to špatné. Možná to jiní vidí jinak, ale mě se to zatím moc nelíbí. ( Ber to jako můj osobní názor.)
Každopádně hodně zdaru do budoucna.
Kryton: „Ježíši, unesli pana Rimmera!” Kocour: „Tak rychle pryč, nebo nám ho vrátí!”

Under - 6. dubna 2011 19:04
Under

Zarahel 6. dubna 2011 18:38
Díky za kritiku. O inspiraci Tolkienem asi nejde pochybovat, ale rozhodně by mě nenapadlo, že by se mu povídka nějak podobala i ve stylu psaní. Rozhodně to nebyl můj záměr.
Vzhledem k tomu, že už dvě další části čekají na schválení, tak u nich už se z chyb rozhodně nepoučím(ale řekl bych, že popisný styl tam už trochu ustupuje). Ale jestli je to opravdu tak špatné, tak bych si opravdu měl v budoucnu asi dát mnohem víc práce na kontrole. Ještě jednou díky ;)

Zarahel - 6. dubna 2011 19:00
Zarahel

Nefrete 6. dubna 2011 18:55
Je to možné. Pokud to tak být má ( viz. můj příklad v komentu ) tak je to samozřejmě má chyba. Jsem zvyklý aplikovat zaběhnutá pravidla a věta se mi nějak nezdála.
Neděkuj. Není za co. Hlavně aby to autorovi k něčemu bylo. I když jde jen o můj názor a přebrat si to samozřejmě může jak chce.
Kryton: „Ježíši, unesli pana Rimmera!” Kocour: „Tak rychle pryč, nebo nám ho vrátí!”

Nefrete - 6. dubna 2011 18:55
Nefrete

Zarahel 6. dubna 2011 18:38
Co se týče té interpunkce, možná se ti zdá, že je tam příliš mnoho čárek, ale skutečně jich tam tolik být má.:)
Jinak díky za komentář.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Zarahel - 6. dubna 2011 18:38
Zarahel

Zdravím Undere,
nějak jsem se tím prokousal a když pominu fakt že jde o dílko na pokračování a že nemůžu od prvního dílu nejspíš nic moc čekat tak mám pár připomínek. První a tou hlavní je fakt, že se mi to vůbec nelíbilo. Celkově mi text přišel strašně kostrbatý, občas jsi zvolil podivně se chovající slovosled. Neříkám že taky nepíši s chybami ale tady bylo chyb možná trochu moc.

Předně - občas jsem si všiml šotka v diakritice a v interpunkci asi nejvíc ze všeho.

Při čtení textu mi strašně vadil rádoby tolkienovský popisný styl. Některé věci byly zbytečně popisované až k samotné dřeni a co se mě týče, strašně mě to prudilo. Text by se dal shrnout jako 70% popis a to není moc dobrý pokud má jít o příběh a ne o reklamu na povoz nebo vázu.

A teď trochu konkretizace:

... řekl opovrženíhodně. - Nějak jsem to nepochopil. To mluvil tak že to bylo hodné opovržení a nebo on byl plný opovržení? Pokud druhý případ mělo by to být spíš nějak takhle: ... řekl plný opovržení.

... z širokého okna vykoukla další hlava poněkud staršího člověka. - Tahle volba slova poněkud se mi nezdá moc šťastná.

Před trpaslíky se rozprostřela čtvercová chodba a starší pán byl ohnutý v pase po straně chodby u dveří. - Celá tahle věta je opravdu hodně divná. Vysvětluje skutečnost moc nešikovně.

" Pojďte se mnou," zaskuhral. - Nějak si nedovedu představit že by byl někdo schopný zaskuhrat tuhle větu. To chce být asi hodně kreativním jedincem...

" O, vítám vás, mistře Munime...." - Na můj vkus až moc čárek. Myslím že budeš souhlasit.

Často opakuješ slova - třeba v části o bojích nebo když se usadili v místnosti.

A poslední co mi málem vypíchlo oči:
Skřeti obsadili Severní království zhruba před půl rokem, nečekal, že se to dostane na sever takhle brzo. - To musejí být ta království sakra daleko od sebe aby se to k vládám dostalo tak pozdě. Zprávy o nebezpečí se většinou šíří krajem velice rychle.

Podtrženo sečteno. Jsem zvědav na další část a na to jestli bude nějaký pokrok nebo ne. Zatím je to hodně špatné ( dle mého ) a taky poněkud klišovitě vypadající. Uvidíme. Nechám se " překvapit".
Kryton: „Ježíši, unesli pana Rimmera!” Kocour: „Tak rychle pryč, nebo nám ho vrátí!”

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog