Zkáza Amarnu - Služebník - 1/2 (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Zkáza Amarnu - Služebník - 1/2

Autor : Under   12. srpna 2011   Povídky Zatím nehodnoceno
Další část (nekonečné) série povídek z oblasti válkou zuboženého Amarnu, soustroví daleko vzdáleného od poklidného a lhostejného Kontinentu. Situace v severním Amarnu se vyostřuje, Gorima ale zvláštní okolnosti vedou na jih.

Služebník rozhodně nepatří mezi hrdiny Amarnu. Na Amarn přišel nedávno, a to ještě s pochybnou skupinkou tuláků, psanců a vyvrženců. Přitom na Kontinentu se měl ještě nedávno velice nad poměry. Měl svým způsobem celkem důležitou práci, ve které vynikal, a pohyboval se ve společnosti důležitých lidí Severních království (někdy dokonce i králů), a přesto nebyl nijak známý. Jednou byl však nešťastnou náhodou zajat Khel-Rienskou říší a na severu se na něj zapomnělo. Proto se, možná ze zoufalosti, vydal do Amarnu.

Ve svitu ohně bylo s to rozeznat sedm tváří. Sedm tváří mužů pokročilého věku, ve kterých jakoby se odrážel celý jejich předchozí život. Tváře ošlehané větrem, zčervenalé častým pitím a poseté mnoha drobnými rankami a u některých i většími jizvami. Pět mužů zachmuřeně beze slov hledělo do ohně, dva byli pohodlně rozvalení a opření o své batohy a střídavě pili z jedné lahve vína.

„…Až tam na jihu sem poznal, co je to v Khel-Rienu za křiváky a hnusný lidi. Nikdo mi nebyl schopnej nabídnout žádnou práci, ba ani se mnou mít cokoliv společnýho jen proto, že jsem seveřan,“ řekl mohutnější z nich s křivým nosem. „Proto sem si ještě ten večer sbalil věci a vypadnul. Odešel jsem ráno severní branou z toho jejich prašivýho města a říkal jsem si, že prostě půjdu na sever – domů. Šel sem rychle, ale i tak, uplynulo poledne a já furt né a né narazit na nějaký město. Ani žádná osada v okolí, prostě nic. Pražilo do mě to prokletý jižanský slunce a já za ten den vypil všechnu vodu, co sem si s sebou vzal. Pak se začlo stmívat a já pořád nedošel k žádný civilizaci. Šel sem nějakou dobu potmě, ale nakonec sem si musel lehnout a spát. Druhej den jsem zas vyrazil, ale už sem neměl vůbec nic k pití. Šel sem zas v tom strašným vedru a slunci a musel sem fakt ujít vobrovitánskou vzdálenost a pořád nic.“

„Počkej, to si cestou nikoho nepotkal? Třeba někoho, kdo by ti dal napít nebo tak?“ ptal se druhý.

„Jo, celkem dost. Ale samý Khel-Rienci. Proženou se kolem tebe na koních, jako kdybys neexistoval. To je prostě proto, že viděj severskej ksicht. Jsou na tohle vysazený, prostě zaujatý.“ Druhému muži tato odpověď stačila, první proto pokračoval: „Hmm, kde sem to skončil… jo, když sem teda šel dál a už sem fakt myslel, že tam zdechnu a spadnu do příkopu podél tý cesty, tak se nakonec na obzoru přecijenom objevily domy. Taková menší osada z dřevěných baráčků uprostřed pouště. Já tam přišel úplně vyřízenej a všichni na mě koukali, jako odkud sem se tam vzal. Nějaká malá holka se mi děsně smála a ukazovala na mě prstem. Byl bych po ní skočil, ale fakt sem sotva stál na nohou. Všechno mi tak nějak bylo jedno a já sem se došoural ke kašně a zabořil hlavu do vědra s vodou, co tam stálo. A pak sem si všimnul, proč se mi smála. V tom odrazu vody sem viděl, že mám levou půlku obličeje úplně rudou! Spálenou od toho, jak sem šel v tý nekonečný posraný poušti furt jedním směrem!“

Druhý muž se rázem rozřehtal, až se ostatní ohlídli. „Kecáš, to není možný!“ smál se na plné kolo. Načež se burácivým smíchem rozesmál i druhý: „Přísahám! Podívej se na můj obličej, pořád mám půlku obličeje trochu tmavší.“

„Nevím, možná, v tomhle světle se to nedá poznat,“ řekl ten druhý a podal mu láhev s vínem.

„A odtamtud ses pak dostal až do Ante-Ataru?“

„Jo, když sem se dal aspoň trochu dohromady, s pomocí nepříliš přívětivejch vesničanů, kteří mě ale nakonec nechtěli nechat umřít, tak sem se rozhodl odejít. Ale žádná cesta přímo na sever nevedla, bylo mi řečeno, že nejlepší je vydat se na východ k pobřeží a tamtudy na sever. Proto jsem došel do Ante-Ataru.“ Dál už vše jeho společník znal. Setkali se ve městě Ante-Atar, a když se doslechli o bojích na Amarnu a zejména možnosti zisku nějaké té kořisti, vydali se spolu ještě se skupinou dalších lidí na cestu lodí, stejně jako mnoho ostatních. Když dorazili na místo, zjistili, že skutečnost je dost jiná, než se říká, ale to už bylo na cestu zpět pozdě.

„Jó, měl sem se na tohle vykašlat a pokračovat v cestě na sever,“ posteskl si první.

„Však počkej, teď jsme pořád ještě na jihu. Vyrazíme na sever, získáme nějakou tu kořist a můžem vyplout třeba do Mangrodských přístavů. Tím bychom si dost ukrátili cestu.“

„Jó, to zní slibně.“

„Stejně tohle místo nečeká nic pěknýho. Sakra, říkám si, že tady to nedopadne dobře, když to vidím. Prostě se musíme napakovat a co nejdřív vypadnout.“

„Jo, taky z toho nemám dobrej pocit. Si vzpomeň na Sintram. Ty lidi už úplně rezignovali. Je tam k dispozici docela dost bojeschopných mužů a výzbroje, ale pár desítek mil od nich jim drancujou vesnice a menší městečka a s nima to nehne.“

„Já se jim nedivím.“ promluvil z ničeho nic jiný muž, který byl celou dobu zticha. „Na tohle prostě nebyli zvyklí. Ty zvěrstva, co někdy skřeti lidem dělaj… sakra, kdo by se toho nebál.“ Muži podávající si víno se na něj ohlídli a jen mlčky souhlasili. Nastalo úzkostlivé ticho a ze severu pomalu začínal foukat studený vítr. Vysoké smrky se ve větru mírně ohýbaly a šum lesa pomalu sílil. Mohutný muž chtěl dopít poslední zbytky vína, ale lahev už k ústům nezdvihl. Na jeho krku spočinula šedivá vrásčitá ruka a hrudníkem mu projela čepel ostré zahnuté dýky. Muž vedle vyděšeně zakřičel, jak se skřetí tvář mihla ve svitu ohně. Před obličejem se mu mihly ostré drápy, a pak už viděl jen krev. Ostatní byli v tu ránu v pozoru, ale vše proběhlo moc rychle na to, aby mohli něco dělat. Lesní mýtina byla zničehonic plná menších zakrslých postav, tu a tam postřehnutelných světlem plápolajícího ohně. Začal divoký skřetí tanec krve a smrti. Všichni muži v řádu několika sekund skončili s podřezanými hrdly a jinými řeznými ranami. Pak nastalo ticho. Každá rána byla smrtelná, ani jeden z mužů nejevil žádné známky života. Šum větru ve větvích stromů zesílil. Skřeti se vytratili stejně tiše, jako přišli. S nimi zmizelo i sedm statných těl zasloužilých válečníků.

Mýtina zela prázdnotou, oheň veprostřed už pouze mírně žhnul, ale mezi stromy se objevilo mihotavé světélko, které se pomalu blížilo. Na mýtinu posléze vstoupil muž s mrtvou liškou kolem krku. V jeho tváři, která byla osvětlena svitem jeho lucerny, bylo znát zmatení. Kam se všichni poděli? Zrychlil krok a dorazil směrem k ohni. Zarazila ho jedna zvláštní věc. Zem kolem ohně byla podivuhodně mokrá. Když se ohnul, zjistil, že je to krev. Srdce se mu rozbušilo. Rolane, Rolane, do čeho ses to zase zapletl. Bylo mu jasné, co se stalo. Na chvíli ho přepadla panika, rozhlížel se okolo, jestli skřeti nejsou ještě někde poblíž, ale nebýt vytrvalého severního větru, byl by naprostý klid. Přihnul si z malé lahvičky zpod vesty a snažil se uklidnit. S lucernou si prohlížel zem a zpozoroval několik skřetích stop a krvavých čar vedoucích směrem na jih. Ta posraná tma... Jestli se chci dostat do bezpečí, měl bych jít na jih, sledovat ale bandu divokých skřetů… Jak to, že tu nikde nejsou žádný mrtvoly? Neměl bych se vydat za nimi? Podruhé se pořádně napil ze své lahvičky a vyrazil směrem, kam vedly stopy. Srdce mu bušilo jako o závod, hrdlo měl sevřené a oči doširoka otevřené, snažíc se zachytit co nejvíce světla v té černočerné noci. Vběhl do lesa. Mnohokrát zakopnul o opadané větve nebo kořeny stromů. Po chvíli se dostal do podivného transu, kdy běžel s pravou rukou mírně zdviženou a svítil si lucernou pod nohy. Ze tmy se vynořovaly a míhaly kolem něj statné smrky a až na poslední chvíli se vyhýbal všudypřítomným jehličnatým větvím. Když už nemohl, nahradil běh rychlým krokem. Jeho zmatená vystrašená mysl ho nenechala klidným. Ve světle lucerny mu každý pařez připomínal skrčenou skřetí postavu a strašil ho i zvuk jeho vlastních kroků v suchém jehličí. 

***

Při úsvitu na kraji lesa nad skalnatým útesem stál Rolan bezmocně hledící do dáli. Konkrétně na rozlehlou vesnici na malém kopečku necelou míli daleko od něj. Vesnice ještě spala, jen v ohradě několik krav nervózně přešlapávalo a místní pes s občasným štěknutím běhal z místa na místo. To, co zvířata nepochybně cítila, viděl Rolan naprosto zřetelně. K vesnici do kopce běžel houf černých postav. Kus za nimi kráčela pomalu další postava, které si skřeti v tu chvíli nevšímali. Když byli skřeti vesnici o něco blíže, ještě přidali na rychlosti. To už pes divoce štěkal a krávy bučely. Sakra, proč nikdo nic nedělá? Lidi vstaňte a braňte se! Rolanovi vyhrkly slzy do očí. Skřeti už běželi plnou rychlostí. Pak se ozval výkřik, až Rolanovi zamrazilo v zádech. Nebyl to skřetí výkřik, nýbrž mocný, strach nahánějící, válečný pokřik. Rolanovi chvíli trvalo, než si všiml, od koho to přišlo. Z druhého konce vesnice pomalejším, ale jistým poklusem běžela skupina válečníků vstříc skřetům. Rolan na tu dálku nemohl rozpoznat podrobnosti, ale přehlédnout postavu, která byla vpředu, nemohl. Nelidsky veliký válečník svými dlouhými sebevědomými kroky vedl skupinu vpřed. Skřeti se nejistě zastavili, třebaže jejich přesila byla téměř trojnásobná. A v tu chvíli se stala další naprosto nečeká věc. Přestože se nezdálo, že by kdokoliv ze skupiny válečníků měl luk nebo kuši, dva skřeti náhle padli mrtvi na zem. To byl pro skřety jasný signál k akci. Rozeběhli se proti svým nepřátelům plnou rychlostí. Mohutný válečník jim běžel naproti. Jeden skřet běžel přímo proti němu a před ním vyskočil ve snaze skočit mu na ramena, ale válečník ho srazil na zem ranou do hrudníku, pak mu šlápl na krk a svou zbraň - sekyru - vytáhl. Rolan to pozoroval s úžasem. Obráncům vesnice dodal tento čin odvahu. Strhla se velmi zuřivá bitka, ostatně jak je tomu při bojích se skřety vždy. Mohutný válečník rozséval smrt v řadách skřetů, ale i mnoho mužů bylo již po chvíli vyřazeno z bitvy. Jenže k tomu navíc další a další skřeti umírali pro Rolana z úplně neznámých důvodů. Skřeti byli svými ztrátami velice zaskočeni. Pak se ozval jakýsi podivný zvuk, jakési podivné zavolání. Rolan si po chvíli uvědomil, že pochází od té tajemné postavy, která přišla se skřety. Skřeti se dali na ústup, doslova neskutečným úprkem se hnali zpět ze svahu. Pouze onen mohutný bojovník a pár dalších válečníků běželo těsně za nimi. Jeden skřet za druhým padal pod ranou mocné sekyry. A navíc pravidelně skřeti umírali z toho neznámého důvodu. Proto se rozprchli všemi směry. V tu chvíli ale smrtonosný válečník dostal nový cíl. Běžel přímo k té zahalené postavě, která přišla se skřety, a ta se na poslední chvíli dala na útěk. Útěk jí však brzy zmařil úder tupou stranou sekyry do týlu. Víc už Rolan neviděl, rychle se skryl do lesa, když pár skřetů běželo jeho směrem.

Gorim hleděl na tu zvláštní mužskou tvář. Ó, jak poklidně se tvářila po té tvrdé ráně do zátylku. Kolem proběhl skřet, přiblížit se však neodvážil. Gorim si uvědomil, co je ten muž zač. Byl to Tesiran. Už dva v minulosti na vlastní oči viděl, přesto se mu zatím nikdo z nich nedostal pod ruku. Věděl, co se o nich říká a že možná sehráli velikou úlohu v převzetí severního Amarnu. Znovu pohlédl na tu zvláštní tvář. Sáhl po sekyře.

„Zadrž,“ ozvalo se mu za zády. Ten jemný ženský hlas byl podivně zvláštní, ale přesto ne úplně neznámý. Tak je to tedy. Už mu bylo jasné, kdo byl tím mistrným lučištníkem, který jim pomohl při boji. Teď už to Gorimovi dávalo smysl… na druhou stranu, vůbec ne. Otočil se a spatřil přesně to, co čekal: elfku. A navíc i na elfské poměry mimořádně krásnou. „Elfka?“

„Nezabíjej ho,“ promluvila na něho pantijštinou – jazykem široce rozšířeným na Kontinentu.

„To nemám v plánu,“ odvětil Gorim a přehodil si ho přes rameno, „zatím.“ Pak si elfku prohlédl. „Nevím, co jsi zač, ale jsou tu ranění. Promluvit si můžeme později.“ Elfka kývla a vytratila se tak rychle, jako se objevila.

Gorim vzal muže přes rameno a nesl ho k vesnici. Jeho bojová nálada pomalu ustupovala. Když se po chvíli ohlédl, viděl už jen pár skřetů kdesi v dáli. K vesnici se vraceli i ostatní. Nálada u mužů byla různá, někteří neskrývali nadšení z vítězného triumfu, jiní ale jen zasmušile hleděli do země. Na jednom místě se pak shromáždili ranění, kteří byli obskakováni vesničankami. Gorim opřel bezvládné tělo o stěnu jednoho z domů, pak se šel připojit k ostatním. Kolem ležícího Rantelina byl hlouček lidí. Ošetřovaly ho dvě místní ženy a asistoval jim i Rantelinův věrný přítel Isan.

„Jak to s ním vypadá?“ ptal se Gorim.

„Nevím, Gorime.“ řekl poblíž stojící Sainem. „Nevypadá to nadějně. To zranění na krku hrozivě krvácí… nejde to zastavit. Už ztratil mnoho krve.“

„To je mi líto.“

„Zahlédl jsem, že si se bavil s nějakou ženou… byla to ona, kdo nám pomohl při bitvě?“ 

„Ano, ale nic víc nevím. Je to zvláštní.“ přiznal Gorim.

„Nebyl sem si jistý, viděl sem ji poměrně z dálky, ale byla to…“ 

„Jo, elfka.“

„Rozhodně nám její pomoc přišla vhod, nikdy sem neviděl nikoho s tak přesnou muškou.“

„Víc zvláštností se dnes událo. Máme zajatce. Pojď za mnou.“ pobídl Sainema Gorim.

„Tesiran?“ neskrýval údiv Sainem při pohledu na pololežící postavu. „Je v bezvědomí?“

„Jo,“ přitakal Gorim.

Postava oba muže fascinovala. Oba ji mlčky chvíli pozorovali, Gorim se založenýma rukama a Sainem držíce se zamyšleně za bradu. 

„Měli bychom ho svázat,“ nadhodil Sainem.

„Asi jo.“

Když se po chvíli Gorim vracel s kusem provazu, stál u zajatce vedle Sainema i Isan.

„Mám pocit, že živého Tesirana se od začátku války zatím zajmout nepodařilo,“ říkal Sainemovi Isan.

„Však se, pokud vím, účastnili jen velkých bitev. Obléhání hradů, měst a tak. Nevím, co dělal tento Tesiran na takovéhle riskantní výpravě takhle na jihu.“

„S trochou štěstí se to dozvíme od něj,“ připojil se k nim Gorim. „Tady je ten provaz, můžete ho svázat.“

„Mluví vůbec po našem?“ ptal se Isan, zatímco mu svazoval k sobě zápěstí.

„Určitě,“ přitakal Sainem. „Říká se, že mluví mnoha jazyky. Mají svůj vlastní jazyk, ale dorozumí se i perfektně s námi a se skřety. Když sem byl malý, našli jednoho malého Tesirana v lesích. Bylo to ještě dítě, ale na svůj věk nesmírně vyspělé. Uměl mluvit jako vzdělanec. Také uměl perfektně číst a psát. Lidé ho ale neměli v lásce, a tak ho otec nechal vyhostit z města.“

„Je smutné, když za lidi rozhoduje strach,“ ozvalo se zpovzdálí. K zajatci přicházel elf s elfkou, se kterou Gorim měl tu čest se před chvílí setkat. Isan tasil meč, nepochybně nerozuměl pantijštině a o elfech nikdy neslyšel. „To je v pořádku, Isane, tihle dva jsou asi ti, kteří nám pomohli při bitvě,“ zarazil ho Sainem. Elfka se skrčila a pohlédla bezvědomému zblízka do obličeje. „Tak přeci,“ špitla. Vysoký elf po zajatci jen hodil okem, a pak promluvil ke Gorimovi: „Jmenuji se Intheas, ona Nilea. Vaše jméno neznám, přestože jsem pochytil, že se vám říká Ochránce…“

„Jmenuji se Gorim,“ představil se stroze Ochránce, „tohle je Isan a Sainem z Nilleadu. Pochází ze severního Amarnu. Je šlechtické krve.“ Intheas kývl.

„Rádi bychom si se zajatcem promluvili, až se probere, jestli nám to Ochránce dovolí,“ otočila se k nim elfka.

„Určitě se vám naskytne příležitost,“ kývl Gorim.

Další články v kategorii Povídky:

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog