Zombíci a Emanuel (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Zombíci a Emanuel

Autor : Arte-Zherth   7. března 2011   Povídky
Rád bych tímto vnesl úsměv do světa horroru. Bohužel jsem se ani tentokrát neobešel bez několika vulgarismů, násilí a sexistických poznámek.

„Ho he huhva?!“ vyndal jsem si z pusy hlínu.
„Co je kurva?!“ potlačil jsem zvracení a při amatérském rychlorozboru konzistence jsem zapochyboval, jestli je mazlavá hmota skutečně hlína. Prozkoumat ji zrakem jsem nemohl, neboť mne obklopovala naprostá tma. Dal jsem si ruku před oči, ale nespatřil ji, spíše jsem znovu ucítil nechutnou kaši na prstech. Vůbec to tu všude nějak čvachtalo. Kdybych byl ale v žumpě, udusil bych se smrady a zvratky by mi lítaly určitě i ušima. Tohle bylo něco jiného. Každopádně jsem nechal bláto blátem a pokusil se postavit. Úspěch jsem se rozhodl neoslavit tancem a po kluzké kamenné podlaze jsem se došoural k hrubé zdi. Jako v nějaké jeskyni. Sáhl jsem do kapsy, ale nic nenahmatal. Někdo mi kapsu ukradl i s kalhotami a ostatním oblečením. Najednou jsem byl docela rád, že mě nikdo v té temnotě nemůže vidět. Být nahý v neznámém černoprázdnu, tak si mnoho lidí představuje smrt. Třeba já.

„Ty vole, já jsem snad mrtvej.“ ozvěna zaševelila a akustika mi potvrdila jediné: vůbec netuším, kde jsem. Jal jsem se prozkoumávat okolí a podél zdi postupoval a našlapoval docela opatrně. Mazlavé hmoty jsem měl tak akorát po kotníky. A plné zuby. Odplivl jsem si a v tichu někdo zavrčel. Nebo něco.
„Je tam někdo? Halo!“ nikdo neodpověděl, ale moc dobře jsem slyšel, jak se kaší něco pohybuje. Pravý čas vymyslet nějaký plán. Nebo alespoň začít slušně panikařit. Zvolil jsem druhou možnost a rozběhl se do tmy, konečky prstů jsem usměrňoval svou trajektorii a kopíroval zeď. Dokud jsem nenarazil obličejem do jiné zdi.

Vlastně to podle rachotu byly dveře, zákeřně postavené tak, aby je nikdo neviděl. Vlastně jako všechno ostatní tady. Lapal jsem po dechu a z nosu mi do pusy stékala krev. Před očima se mi zajiskřilo a já to nevydržel.
„Do hajzlu!“ ulevil jsem si. Vrčení zesílilo a několik šplouchnutí, které ke mně přiblížilo vrčící cosi, stačilo k tomu, abych se pomočil. Tady se to naštěstí ztratí. Hrdelní zvuky však byly až prazvláštně lidské. Tady končí všechna legrace. Je čas zmizet. Postavil jsem se a vzal za kliku. Něco se mi jen tak letmo otřelo o záda a já vykřikl. Ale aspoň jako chlap. Rozhodně se nedá říct, že bych zaječel. Zatáhl jsem za kliku. Zamčeno. Přirozeně. Srdce mi bušilo kadencí minigunu. Něco mě chytlo za rameno a snažilo se mě to otočit. Vrčení se změnilo v chrčení až těsně u mého ucha. Zoufale jsem zacloumal dveřmi a propadl jimi při zjištění, že se otvírají na druhou stranu. V duchu jsem si vynadal a rychle se postavil. V dálce jsem uviděl světlý flek, jakoby matně osvícený konec chodby. Bez rozloučení jsem se vrhl za světlem a užíval si chvíli, kdy mi v temnotě nikdo neosahává mé nahé tělo. Chrčící obludu jsem zřejmě rozzlobil, ale její už poměrně jednotvárná řeč se vzdalovala.

Jak jsem se blížil podělaný strachy (zatím jen obrazně řečeno) ke světlu, vyhodnotil jsem ho jako konec chodby stáčející se doprava. DoOSVĚTLENÉHOprava. Balzám pro oči. Rukama jsem se naplácnul na světlou pískovcovou stěnu a nechal na ní otisky svých dlaní. Pohlédl jsem vpravo a hned se smrti bál o trochu méně. Schody. Je to sklep! Nahoře nad plechovými dveřmi visela obnažená žárovka. Laškovně na mě mrkla a mě zamrazilo. Blikla ještě dvakrát a já se rozběhl vzhůru dupaje jako slon. Rozhodně dnes nemám kliku. Dveře také ne. Zabušil jsem na ně a zkusmo je nabral ramenem. Souboj skončil remízou a já opět zaslechl chronického astmatika dole v chodbě. Na schodech už žádné bláto nebylo, ale asi tu nějaké vytvořím sám, jestli někdo okamžitě neotevře ty dveře. Zabušil jsem zběsile znovu a zkontroloval temnotu přes rameno. Zpoza rohu se vyšvihla ruka a slepeckými pohyby vybírala zatáčku. Strnul jsem a zatajil dech. Vyděšeně jsem kulil oči a nemohl se ani pohnout. Do světla se vybelhal člověk. Alespoň tedy něco, co z něj zbylo. Neměl vůbec žádnou kůži a svaly mu různě visely z těla, jak se utrhly z úponů. Maso měl spíše hnědé než červené a vylučoval (kupodivu ne jen jedním otvorem, nýbrž celým tělem) zvláštní mazlavou hnědou hmotu. On snad potí hovna! Pozvracel jsem se a přemýšlel, kdo z nás dvou vypadá hůř. Neměl oči, takže světlo ani nezaznamenal a s napřaženýma rukama se blížil ke schodům. Pomalu, ale jistě. Zavětřil a prudce zachrčel, přičemž vyprskl hnědý humus.

Teď jsem skutečně zavřeštěl jako kastrovaný pavián a bez přestávky bušil do dveří vší silou. Upnul jsem veškerou svou naději na neznámého zachránce, nějaký musí přijít, to je jasná věc. Obluda hned na prvním schodě upadla a umatlala půlku schodiště. Bezva, vypadá to, že mám na bušení a ječení více času. Ovšem nakonec mě samozřejmě sežere i poslepu. Pomalu se belhala a stále vylučovala hnědou kaši. Přepadl mě takový děs, že jsem pomalu začal omdlévat.
„Sakra vzchop se, saláte!“ povzbudil jsem se a v duchu se utěšil, že se mi to jen zdá a že jakmile se dostanu domu, zneškodním DVD se Zombielandem.
„Pomóc!“ rozhodl jsem se změnit styl komunikace a poprvé použít slova, ale vypadalo to beznadějně. Příšera se po několika pádech vybelhala už skoro nahoru a ve mně se něco sepnulo. Napřímil jsem se a otočil. Zvířecí pud sebezáchovy z vědomí vytlačil hysterii a přežití se stalo důležitějším než zombiefobie. S bojovým výkřikem jsem kopl nepřítele na solar plexus. Ten se valil s rachotem zpátky dolu. Až mi ho nakonec bylo líto. Přeci mu to nahoru trvalo tak dlouho. Zjevně jsem ale nebyl jediný, kdo se naštval. Zombie vyskočila a opsala oblouk, který končil v půlce schodiště. Dal jsem se opět na ječení a udělal krok zpět. Druhý mohutný skok a obluda jako kometa s bahnitým ocasem mířila vzduchem přímo ke mně. Udělal jsem ještě krok zpět a samozřejmě zakopl. Nejenže jsem se smířil s tím, že mě zavalí zombík a sežere, ale ještě si rozbiju hlavu o plechové dveře. Ty však jako zázrakem už byly otevřené a já pozpátku padal do místnosti, zrak upřený na letící krvelačnou stvůru. Už mě skoro měla. V tom zahřměla brokovnice a zombie se metr nad zemí změnila v kýbl odpadu ze zabijačky, který se na mě celý chrstnul z prostoru. Břečka mě pokryla naprosto celého a k nohám mi dopadly nohy. Znovu jsem se pozvracel. A zvracel jsem dlouho. Dokud jsem neomdlel.

***

Někdo mě probudil popleskáním na obličej a do bolavého nosu mě udeřil mrtvolný puch.
„Žiješ, kámo?“ zaslechl jsem a k zápachu mrtvoly se směle připojil odér z něčích úst. Otevřel jsem oči slepené výplní obludy ze sklepa a spatřil svého zachránce. Skláněl se nade mnou obtloustlý chlápek s mastnými vlasy a hnědým plnovousem. Vypadal jako škaredější Peter Jackson. Posadil se do proutěného křesla a na klín si položil hromovou hůl. Já se zavrtěl na gauči, nebo na čem jsem to ležel, a rozhodl se popřít celý svět. Tohle totiž není realita.
„Máš zlomenej frňák.“ šťouchnul mě špičkou boty, jako bych o tom snad sám dobře nevěděl. Bolel jako čert. Opět se zvedl a začal si mě přehazovat přes rameno i s přikrývkou, ve které jsem byl zakuklený. Možná že ne úplně všechno na jeho těle jsou špeky, zvedl mě celkem bez problému.
„Musíme odsud.“ rozhodl a já neprotestoval. Vynesl mne z domu hrůzy a naložil do bílého Tranzitu na místo spolujezdce. Přečetl jsem nápis Airbag a usoudil, že se nepřipásám. Raději prolítnu předním sklem, než abych dostal nafouknutým pytlem do zlomeného nosu. Cvalík se navalil za volant a zaklínil brokovnici mezi sedadla.

„Já jsem Petr.“ pronesl, jakoby mi snad chtěl udělat radost a já se rozesmál. Petr se jen zamračil, diesel zabrblal a už jsme uháněli prázdnou ulicí. Rozbitá auta, rozbitá okna, rozbité výlohy… rozbitý celý svět, posetý krvavými fleky. Zdá se, že jsem něco prošvihl.
„Já jsem Emanuel.“ špitl jsem a tentokrát vyprskl smíchy Petr. A já opět nenáviděl svoje rodiče.
„RODIČE!“ vykřikl jsem a polekal řidiče natolik, že nabral popelnice, samozřejmě nevyvezené. Zastavili jsme.
„Kámo, já vím, že seš teď mimo, ale měli bysme vyjet z města, než ti něco budu vysvětlovat.“ pravil moudře Petr.
„Jeli jsme s rodičema na dovolenou a pak se probudim v tomhle světě, ve sklepě po kolena v hovnech a chce mě sežrat zombík. Tak mě neser s nějakym výletem a vyklop mi, co má tohle všechno znamenat!“ rozhazoval jsem nepříčetně rukama a poskakoval na sedadle, div jsem fordku nepřevrátil.
„V klidu kámo, dobře. Povim ti to, ale přestaň vyšilovat. Na, dej si žvejku!“ podal mi balíček a já po něm chňapl, jinak bych Petrovi musel uštědřit nekompromisní tečku. On se rozhlédl a zkontroloval zrcátka. Za jiných okolností bych tvrdil, že je paranoidní.
„Asi před měsícem se na obloze objevil obří záblesk. Bílý světlo z nějakýho zdroje hrozně vysoko nebo co. Ozářilo to prej celou Evropu, kámo.“ v jeho očích se mísila hrůza s ohromným vzrušením. To jsem já však nesdílel, přestože jsem jako dítě Akta X baštil taky.
„Nic se ze začátku ale nestalo, žádnej výbuch ani to nic nezničilo. Všichni z toho byli vyděšený, náboženský fanatici samozřejmě začali šílet, ve světě propukla panika, že je všechno v hajzlu a že to je začátek konce, 2012 je za dveřma a do dvou let je prostě šmitec. Začlo se rabovat, střílet vraždit. Prostě mrtě chaos.“ Petr vypadal docela přesvědčivě, jakoby tomu snad sám věřil. Mě však napadala jen tři písmena: WTF?
„Pak se ale začaly dít divný věci, kámo.“ s posledním slovem se na sklo naplácl další zombík a ulomil si o okýnko tři zuby. Po skle se rozšklebil bílý pavouk. S Petrem jsme si vystřihli vřeštivý duet a vzali pneumatiky na ramena. Postapokalyptický scénář mi bude Petr muset dopovědět jindy.

***

Minuli jsme přeškrtnutou ceduli Rudná a hnali to po E50 na Beroun. Maximální povolenou rychlostí se Petr příliš nezatěžoval. Ani jeden z nás se neodvážil prolomit mlčení. Okolní příroda v jednolité šmouze míjela za oknem a já bych si rád postěžoval, že se na ni musím dívat přes šmouhu krvavou. Plzeň jsme prosvištěli bez pauzy na točenou dvanáctku a zastavili až u Tachova. Tranzit zajel mezi stojany čerpací stanice a přestal konečně chrochtat. Bylo zvláštní ujet sto kilometrů a nepotkat jediné auto. Člověk je spíše zvyklý na věčně ucpané komunikace a toto byla pro mě rarita. Pokud opomenu další rarity dnešního dne. Rozhodl jsem se prozkoumat benzínku a najít nějaké oblečení a kus žvance. Petr mě však poučil, že zombíci jsou všude a chodit někam sám, beze zbraně, zabalenej jenom v dece, je čirý šílenství. Tentokrát jsem mu musel dát za pravdu. Počkal jsem, až natankuje a spolu jsme vešli vypáčenými dveřmi, Petr s brokovnicí namířenou mezi regály. Vzduch byl však čistý, když vynechám vlastní puch. Touhu vybrat kasu jsem zahnal úvahou, že peníze už jsou bez hodnoty. Pravděpodobně největší inflace v dějinách ČR. Vzal jsem tedy krabici tatranek a jednu hned slupnul.

Nakonec jsme do Tranzitu naházeli skoro všechno trvanlivé jídlo, co jsme našli, alkohol, cigarety a příslušenství k udržování vozidla. V kumbále pro personál jsem si vybral firemní tričko a boty. S nepatrným pocitem odporu jsem se naostro navlékl do černých kalhot. Při odchodu jsem nakonec neodolal a vyluxoval pokladnu do poslední koruny. Hadrem jsem utřel krev z okýnka a nasedl.
„Kam vlastně jedeme?“ byl jsem už klidnější, protože jsem si zakázal přemýšlet o rodičích a o vymřelém starém kontinentu. Zapálil jsem si retko a v ruce mi sykla plechovka piva. Konec světa mohl být i horší.
„Do Paříže. Zachytil jsem doma vysílání, že se tam prováděj záchranný akce těch, co to přežili. Tak tam jedu.“ černé tričko s nápisem -Nezachraňuj bobry, prostě je ohol- se napínalo přes jeho velké břicho do úctyhodné kurzívy. Vyfoukl jsem kouř do kabiny a byl rozhodnutý se raději udusit, než otevřít okénko. Petr neprotestoval.
„Proč do Paříže? To v Čechách nic takovýho není? To nás v tom všichni nechaj?“ Odmlčel jsem se, ale odpověď jsem nedostal.
„Ale co se vztekám, v týhle zemi je to pořád stejný.“ napil jsem se piva a zabručel.

„Smrdim jako prase.“ Pronesl jsem za chvíli a Petr souhlasně pokýval.
„Stejně musíme někde přespat, už je skoro tma.“ jeho slova o vystupování z vozidla a chození někam, mě trochu vyděsila. Zastavili jsme u chatky při silnici. To už jsem dopíjel své osmé chmelové anestetikum na zlomený nos. Na zahradě se sice váleli čtyři mrtví koně, ale člověk nemůže mít všechno. Po dramatické vstupní S.W.A.T. akci jsem zvolil strategii tehdejších japonských okupantů Pacifiku a běžel se svým bajonetem na toaletu a věru křičel jako sebevražedný Japonec. Poprvé v životě jsem počůral půlku podlahy bez jediného sprostého slova a šel za Petrem. Když v tom jsem strnul a uvědomil si, že i přes záchodový incident mi v močovém měchýři něco zbylo. V mezipatře nad dubovými schody stál a rosolovitě se klepal Petr s revolverem u spánku. Ten třímala v rukou babizna v hrůzostrašně průsvitném negližé.

***

„Co tu pohledáváte, holomci?!“ řekla ledovým hlasem.
„My… myyy…“ nedostal jsem ze sebe nic. Zato jsem si uvědomil močovou potopu, co jsem po sobě zanechal a pomalu se loučil se životem.
„Jedeme do Paříže, madam. Prej tam Američani zachraňujou nenakažený lidi.“ nahodil jsem tón sympaťáka a pokračoval.
„Mysleli jsme, že tu nikdo není, omlouváme se, že jsme sem tak vpadli. Samozřejmě Vás vezmeme s sebou, pokud si budete přát.“ revolver už jí začínal tížit a na jejím chvějícím se tricepsu to bylo znát. Sklopila zbraň a chvíli mlčela.
„Mládenci, to je úžasný nápad. Miluju výlety, sbalím si věci a udělám Vám něco k večeři. Udělejte si zatím pohodlí, televize ale bohužel nefunguje. “ propukla v nadšení a ihned se zatvářila provinile.
„Myslela jsem, že jste ti nakažení, odpuste mi ten levorvel.“ s Petrem jsme si vyměnili pozdvihnutá obočí, než nám došlo, že měla na mysli revolver. Usmála se a odbatolila se nahoru. Petr se posadil na schody a rozdýchával blízkost smrti. Já jsem vyrazil na záchod a spotřeboval všechna sprostá slova a ruličku toaletního papíru na úklid.

Po představení se a klasické formální debatě jsme se usadili ke stolu a povečeřeli. Pani Julie sklidila ze stolu (stále v negližé!) a pozvala nás do obývacího pokoje. Rozvalila se do křesla a povytáhla si přiskřípnutá prsa z podpaží. Bože! Tak přeci je konec světa peklo. Ve filmech přežijí apokalypsu vždy supermodelky a my zachráníme babičku, do které se štítí zakousnout i zombie. Proto asi přežila. Když nám povyprávěla o všech svých mrtvých příbuzných a o současném životě ve strachu, zvlhly mi oči. Ona, zdá se, se naplakala už dost. Později mi ošetřila nos, asi třikrát jsem omdlel bolestí, než mi ho narovnala a hodnou chvíli jsem uvažoval, že za to utrpení jí rypák zlomím taky. Byla to ale vskutku hodná pani. Vyskočila z křesla, přičemž předvedla neplánovaný břišní tanec a popřála nám dobrou noc. Petr zapil Xanax, který dostal na uklidnění a já dorazil poslední teplé pivo. Na to, že bylo zadarmo, jsme si ho moc nevzali.

„Dopovíš mi to... no, to všechno co se stalo? Skončil jsi, že se po tom záblesku začaly dít nějaký věci.“ prolomil jsem mlčení a zakončil svůj proslov chlapáckým říhnutím. Petr si odkašlal a narovnal se.
„To jo no. Říká se, že to rozdělilo evropskou populaci na tři skupiny. Jedna třetina lidí do týdne umřela. Ale ne jen tak ve spánku, ale ve strašných bolestech. V podstatě si vyzvraceli všechny vnitřnosti. No humus. Druhá třetina ztratila vědomí. Ty lidi to nějak paralyzovalo nebo co a usnuli třeba na dva tejdny.“ tišil hlas a vážností mhouřil víčka.
„Já jsem se v tom sklepě probudil! To jsem spal celej měsíc? Bych měl bejt tuhej ne?“ skočil jsem Petrovi do řeči. Ten však trpělivě vysvětloval dál.
„Prej to ty lidi nějak zakonzervovalo. Já se totiž přiklánim k teorii, že to byla nějaká biologická zbraň, která se vymkla z rukou. No a ty, co usnuli, se buď proměnili v zombíky a nebo… Vlastně seš jedinej, koho sem viděl, že se probral.“ zvážněl ještě víc a upřeně mi pohlédl do očí.
„Seš zombík?“ štěkl a namířil na mě brokovnicí. Ucukl jsem a zamrazilo mě až mezi půlkami.
„Nejsem žádnej zombík, a nemiř s tim na mě, špekoune.“ odstrčil jsem hlaveň a pobídl ho, aby pokračoval.
„No dobře. Každopádně ty, co se probudili jako zombie, začali žrát lidi. A taky zvířata. Ovšem ukázalo se, že to tímhle způsobem dál nakažlivý není. Kousnutí Tě nenakazí, ale rovnou zabije.“
„Bezva.“ vyhodnotil jsem situaci.
„Pokud tě teda nějakej kousne, nemusíš se bát, že se staneš jednim z nich. Jenom tě to otráví a vybleješ si střeva.“
„Jo jasný, hned jsem klidnější. Nad tim sklepem mi ale do huby něco vlítlo, jak jsi ho tam rozprášil.“ vyděsil jsem se a už sám sebe viděl obráceného naruby někde v příkopě.
„Pokud vim, tak ses hned poblil, třeba to nestihlo zapůsobit.“ jako důkaz zdvihl flekaté nohavice.
„A nemělo by bejt víc lidí, když jsi řikal, že jen ze třetiny se stali zombie?“ podivil jsem se a zvýšil hlas, abych překřičel chrápání, které nás skrze podlahu informovalo o spánku paní Julie.
„Podivej, na zombíky málokdo věří. Než lidi pochopili, o co jde, většinu jich zombíci sežrali nebo zabili. Zpočátku se stavěli tábory a polní nemocnice, protože se věřilo, že jsou ty lidi jenom nemocný. Evropa pochopila pozdě, že se to nedá zastavit, natož vyléčit. Jenom ty, co se někde zabarikádovali a ozbrojili, byli schopný přežít.“ hned jsem získal nový respekt k našemu negativu na krásu jménem Julie.
„A proč z nich proboha tečou ty sračky?“ vzpomněl jsem si najednou. Po krátké odmlce jsme oba propukli v něco, co se nedá nazvat jinak než výtlemem. Ten nám však zhořkl bušením koštětem shora. Pro celý ten mumraj jsme dočista zapomněli dodržovat noční klid.
„Je to součástí přeměny. Asi ta nákaza nějak reaguje s lidskym rozkládajícim se masem.“ ponurost naší konverzace nás vrhla do hluboké deprese a do rána jsme už nepromluvili. Později jsem si raději na vyměšování posvítil zapalovačem. V noci jsem se pláčem rozloučil s rodiči a navzdory vypitému alkoholu jsem usnul až k ránu.

***

Na podlaze zarachotil kufr a k úlevě všech přítomných mužů byla pani Julie už oblečená do přijatelně dlouhého kostýmu. Nacpali jsme se všichni tři vedle sebe do Tranzitu a já samozřejmě seděl uprostřed. Ládoval jsem do sebe gumové medvídky a svět byl hned zase o něco barevnější. Uháněli jsme po německých dálnicích a stejně rychle projížděli obcemi. Když už jsme spatřili nějaké pohybující se postavy, byly celé oslizlé a hladové a rozhodně to už nebyli lidé. Hluk motoru je sice vždy nějakým zvláštním způsobem přitahoval, ale do cesty se nám příliš nepletli. Nestíhali, jeli jsme jak o závod. Tím však příjemnější stránka jízky končila. Pokud zrovna ta baba něco nemlela, bylo nesnesitelné ticho. Rádio už dávno nefungovalo. Jediné CD, které jsme s sebou měli, bylo Best of Kelly Family a to jsem raději zuřivě poškrábal a zlomil, než někdo začal jen uvažovat o jeho interpretaci.

Na další benzínce (tentokrát se slušným kapitálem v pokladně), kde jsme opět doplnili zásoby a nádrž, jsem si spravil chuť štosem časáků. Bravíčko bylo sice dva měsíce staré, ale dotazy v něm typu „Mohu otěhotnět, když má můj kluk erekci?“ nemají expirační dobu. Nakonec se ale atmosféra zlepšila a po společném testu „Jakého kluka tutově sbalíš“ se z nás stala neskutečně stmelená trojice.

Dojeli jsme na hranice s Francií a při pohledu do nákladového prostoru našeho přibližovadla jsme poprvé ocenili kontinentální zombie-pohromu, být tu celník při smyslech, už bychom měli co vysvětlovat. Kukaně pro pohraniční personál zely prázdnotou, Petr přesto zastavil; už na francouzské půdě.
„Co, máš něco k proclení?“ zavtipkoval jsem, ale zastávka ze mě udělala netrpělivého člověka.
„Heroin.“ já se zasmál, ale z Petrova hlasu ani výrazu žádný humor neprýštil. Babička nechápala už tuplem nic. Petr vystoupil a hnal se s napumpovanou brokovnicí k budově ve tvaru kvádru. Vyžebral jsem od pani Julie revolver a důvtipnými otočkami následoval Petra. Nebyl to kdovíjak rychlý postup, ale bylo téměř nemožné vpadnout mi do zad. Při poslední otočce jsem vrazil do těch Petrových. Chce to ještě vyladit.
„Přestaň dělat píčoviny, vevnitř jsem někoho viděl.“ řekl šeptem a já se prozatím rozhodl nekomentovat způsob, jakým urazil moje počínání v akci. Místo toho jsem mu odpověděl.
„Samozřejmě, všude tu jsou zombíci.“ a skutečně, šourali se k nám minimálně tři. Julie si četla časopis a blížící se smrtí se nenechala znepokojovat.
„Zavřete se!“ zakřičel jsem.
„Debile, zombíci reagujou na hluk.“ zasyčel na mě a jemně vzal za kliku. Nemrtví zrychlili mým směrem.

Bezva.

Vešli jsme do budovy a průvan za námi prásknul dveřmi. Oba jsme měli co dělat, abychom udrželi spoďáry v čistotě. Tahle akce se zatím moc nevydařila. Před námi se křížily dvě chodby s několika dveřmi. Za jedněmi byl podezřelý hluk. Tlumené údery a kroky. Byla zde skoro tma a vzduch tížil zápach fekálií. Oba jsme nakrčili noc a rozhodli se vstoupit. Nebo alespoň někteří z nás.

Hrůza, ta dnešní civilizace.
„Na chvíli přestane jít voda a elektřina a všude jsou hovna.“ utrousil jsem a Petr vyprskl smíchy, přeci jen to byla psychicky až příliš tíživá chvíle. Naše rozptýlení rozptýlilo hrdelní: „chrrhrr.“ Druhý zvuk byl poněkud méně nebezpečný, o to více nás překvapil.
„Haló? Je tam někdo?! Pomozte mi.“ ozval se přidušený ženský hlas.

„Lehněte si do rohu, jdeme pro Vás.“ rozkázal Petr a napumpoval brokovnici. Během této akce už podruhé. Na zem dopadla nevypálená patrona. Jsme vážně profíci.

„Ne počkejte, jsou tam dv...“ ozvalo se příliš pozdě. Křach. Petr efektně vykopl dveře, aniž by vyzkoušel, zda nejdou otevřít a já ho následoval s napřaženou zbraní. Někde po mé pravici se mihlo něco červenohnědého a brokovnice zaúřadovala. Ohlušující rána mě naprosto... ohlušila, a do očí mi znovu cáklo zombie-pyré. Na příští benzínce si musím pořídit nějaké brýle. O něco jsem zakopl a skončil na podlaze doražený hranou skříně.

Probral jsem se asi za pár vteřin a slyšel jsem jakoby pod vodou. Z očí jsem si vytřel nechcivědětco a užasle, avšak naprosto otupěle, jsem sledoval přetahovano-přetlačovanou o brokovnici mezi Petrem a druhým zombíkem. Jako malí kluci. Jeden vztekle chrčel a druhý vztekle funěl. Stále vsedě jsem namířil zbraň, ale ruka se mi až nezdravě kymácela. Tohle bude zajímavé. Nemohl jsem ruku uklidnit, ale mířit další minutu jsem už také nemohl. Oba rváči se začínali v úzké šatně až příliš nebezpečně mlít. Skříň zarachotila. Revolver zahřměl. Petr zařval a z jeho stehna vypučil krvavý květ.

Znovu a lépe. Prásk. Prásk. Cvak. Stačilo to. Zombík padl a jeho mozek předvedl na linoleu působivý curling. Petr dopadl vedle mě a hýkavě sténal. Já rozdýchával otřes mozku.
„Haló! Pomóc!“ zabušila žena na dveře. Žena! Dveře! Máchl jsem po klice a ustlal si na podlaze. Zřejmě nebudeme schopni ji zachránit. Posléze jsme se společnými silami postavili a vyrazili další dveře. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy bral za kliku. Vyběhli jsme s ženou ze skladu potravin, který ji patrně místo kuchyně a ložnice sloužil celou tu dobu i jako záchod a zhluboka to venku vydýchali.

„Jste oba zraněni.“ upozornila nás černovláska. V prostoru už žádný mozkožrout nebyl. Všichni se nalepili na Tranzit a dlaněmi se ho snažili přelakovat na hnědo. Dobrá zpráva je, že si nás zatím nevšimli. Špatné zprávy jsou, že oba sotva lezeme, já nemám munici a nepřátel je nejméně šest. Hodil jsem po nich revolver a rezignoval.
„Seru na to, sežerte mě.“ Hlesl jsem a sedl si na zem. Petr se však nevzdával tak snadno a vystřelil do vzduchu. Zombíci se odlepili od dodávky a zamířili naším směrem. Pani Julii rána probudila. Skupina chodících mrtvol se držela pohromadě a my (tak já teda jdu no) ustupovali stranou. Když směr střely neohrožoval Tranzit, babičku, pivo a vůbec všechno důležité, co máme, Petr vypálil. Broky se však rozptýlily a spíše než na masakr to vypadalo na divoký paintball. Zuřivě a s řádným kraválem vyždímal z brokovnice všechny patrony. Kromě krásného zvonění v uších dokázal i složit nejbližšího zombíka. Ostatních pět se však nezadržitelně blížilo. Zuby vyceněné, ruce napřažené, hlavy neučesané.

Někde v dálce někdo nastartoval motor. Petr uchopil zbraň jako pálku a vydal válečný pokřik hodný Williama Wallace. Ten chlap se mi líbí, nikdy se nevzdává. Pětice se rozběhla a já prosil Boha o odpuštění. Hlavně tedy o slitování. V tom okamžiku se ozval plechový rachot a my měli před očima náhle bílo. Pani Julie nám dala chvíli na pochopení situace a mezitím pomocí stěračů odstranila z předního skla krvavé čmouhy. Drsná babča, prostě je přejela. Pětice se pomalu rozmotávala z nekrogrupáče a my naskákali zadními dveřmi mezi nastřádaný lup.
„Šlápni na to babi!“ zabouchal jsem pěstí na přepážku a kola na asfaltu zakvílela. Francouzské uvítání není zrovna podle mého gusta, ale jak se říká: jiný kraj, jiný mrav. Fičeli jsme po dálnici, a já byl rád, že z nákladového prostoru nevidím ven.
„Já jsem Žaneta.“ napřáhla ke mně paži nová členka klubu přeživších a mě doteď nepřišlo divné, že mluví česky.
„Blé.“ pozvracel jsem ji ruku na oplátku. S otřesem mozku jsem věru neudělal dobrý první dojem. Ustlal jsem si na hromadě chipsů a vypustil z hlavy otravné vědomí.

***

Když jsem se probral, měl jsem hlavu ovázanou, stejně tak jako Petr nohu. Samozřejmě jsem se tvářil, že o jeho noze nic nevím a radoval se, že jsem předmět doličný zanechal na Německo-Francouzských hranicích.
„Střelils mě do nohy, kriple.“ hm, zřejmě jsem se netvářil dost nenápadně. Petr se mi nepomstil jen díky tomu, že vypadám na umření už sám o sobě. Zbytek cesty jsme mlčeli. Jenom Žaneta pořád něco mlela o tom, jak zrovna jela se sestrou do Španělska a že v tom skladu byla zavřená celé týdny, protože za dveřmi byli ti zombii a vůbec si pořád na něco stěžovala. Já ale stejně celou dobu zíral na její ohromná prsa a představoval si, jak mezi ně zavrtám obličej a udělám pořádné „Budliky. Budliky.“ Tak přece apokalypsu přežila alespoň jedna pěkná žena.

Vtom dodávka prudce zastavila a my se společně s potravinami, ze kterých se postupem času stávaly odpadky, navalili na přepážku. Naše sténání přehlušilo poněkud homosexuální „Chrrrgrrr.“ Asi jsme už v Paříži. Pootevřel jsem dveře Tranzitu a po bleskovém vykouknutí jsem je opět rychle zabouchl.
„Co je?“ zeptal se Petr a kývl hlavou.
„Venku je pořádná fronta na maso.“ popsal jsem mu nepříznivou situaci. Pani Julie na to šlápla a dle celkem zmatených instrukcí měla za úkol nalézt cokoliv, kde by mohly být zbraně. Ozvaly se už dobře známé plechové rány a já si příliš neužíval jízdu po nerovnoměrně rozmístěných nemrtvých retardérech. Po chvilce (asi dvou hodinách) divoké jízdy, kdy naše šoférka záměrně strhávala volant tak, aby vždy sestřelila co nejvíce zombíků, jsme zastavili a Tranzit zacouval do prosklené výlohy. Vlastně spíše to bylo velké okno policejní stanice. Myslím, že by její tehdejší zaměstnanci naši situaci nazvali nesprávným parkováním.

Rozrazili jsme dveře a splašeně běhali mezi kartotékami, počítači, stoly a příšerným nepořádkem. Že by tu na nás mohl vybafnout zombík v uniformě, jsme si nehodlali připustit. Nasbírali jsme asi milion klíčů a zamířili k ocelovým dveřím dlouhou chodbou bez odboček. Petr pajdavě hopsal, Žaneta chrastila jako klíčník z Matrixu a já zvracel každých deset metrů. Babička zatím udržovala motor v chodu. Jsme to ale banda zoufalců. Dveře jsme poměrně rychle otevřely (díky bohu nebyly zamčené) a vřítili se do prostor, o kterých jsme snili. Tedy až za dalšími dveřmi, tohle byla smradlavá pánská šatna. Ovšem vzadu byla zbrojnice. Zamčená. Nevadí, máme klíče. Máme miliony klíčů, to by v tom byl čert, kdyby do mříže ani jeden nepasoval.

Srdce do krků nám vytáhl náhlý zvuk klaksonu. Babička má zřejmě trable. Žaneta zoufale střídala klíče v zámku, jako prostitutka zákazníky, aniž by vyřazovala ty, co už zkoušela. Klakson několikrát po sobě znovu zahoukal. S Petrem jsme si vyměnili napětím zpocené pohledy a oběma nám bylo jasné, co musíme udělat. Kašlem na bábu a budeme zticha! Klakson začal být mírně otravný. Ovšem zvuk, který vyloudil, nám zmrazil krev v žilách, nepřestal totiž troubit. Táhlý tón začal být nepříjemný a naději na Juliino přežití značně snížil.

„Sakra dej to sem!“ odstrčil Petr Žanetu a já jí pozvracel boty. To má za to, že jí to tak dlouho trvá. V šatně se ozval nemotorný rachot. Chodba spojující zbrojnici s šatnou nemá žádný jiný východ. Teď je ten pravý okamžik, aby někdo zakřičel „jsme v pasti!“, ale tohle není béčkový horor. O šatní skříň, která je vidět v průzoru chodby, plácla krvavá ruka a za ní se vynořila zombie. A za ní další a další. Asi ucítili naši krev a pomalu se hrnou do chodby. Žaneta omdlela a já se rozhodoval, jestli ji pomohu vstát, nebo zda omdlím taky. Tlupu lidožroutů od nás dělilo jen pár metrů, když jsem uslyšel ten nejkrásnější zvuk ve svém životě – cvaknutí zámku. Bleskově jsme popadli Žanetu, vtáhli ji do zbrojnice, zamkli a odskočili od mříže, skrze kterou se natahovalo až příliš nemrtvých rukou. Oba vyděšení k smrti jsme se svalili na zem a zoufale si přáli péči lékařů. Za mříží se mlel jeden zombík přes druhého a všichni hladově vztekle chrčeli. Když nad tím tak přemýšlím, taky bych něco snědl, protože všechno, co jsem v žaludku měl, jsem rozházel po zemi.

***

O dvacet minut později jsem si připadal o několik řádů drsnější. S Petrem ozbrojení až po ušní lalůčky jsme si stoupli před mříže. Lingvisticky univerzálnímu zvuku mého samopalu klich-klach museli rozumět i francouzští zombíci. Opřel jsem pažbu o rameno, stiskl spoušť a začala jatka. Čvachtavé stříkance létaly všemi směry a já byl rozhodnutý vymalovat těmi bestiemi celou policejní stanici. Když jsme je rozstříleli na řídké stolice, a znalecky posoudili novou fresku, dobelhali jsme se k dodávce. Všechny dveře otevřené. Na straně řidiče visela ven rozsápaná babička. Jak jsme se vzápětí dozvěděli, visela i na straně spolujezdce a dalších různých místech. Vymetli jsme ji a popřáli ji slunce v duši. Když jsme mířenými střelami na dálku nikoho netrefili, nasedli jsme a uháněli k Vítěznému oblouku po Champs-Elysées.

Až teď jsem si všiml, jak je Žaneta se všemi těmi řemeny a zbraněmi sexy. Dokonce na mě laškovně mrkla. Mě se ale motala hlava, tak jsem soulož odložil na později a sledoval, jak Petr kličkuje mezi vraky aut a zbytky živočichů. Už z dálky jsme viděli tu krásu. Na Vítězném oblouku stál vítězně vrtulník. Se skřípěním brzd jsme zastavili. Okolo bylo až nezvykle mnoho mrtvol. Jejich počet odpovídal asi tomu, kolikrát jsem se v poslední době pozvracel. Zombící však byli všichni daleko a tak jsme po provizorním provazovém žebříku, který tu je zřejmě pro evakuační účely, šplhali nahoru. Petrovi to s průstřelem nohy šlo, pravda, trochu špatně, ale já si nestěžoval, lezl jsem za Žanetou a koukal jí na zadek.

Když jsme se konečně vydrápali těch 51 metrů (ne, že bych to věděl, bylo to napsané na tabuli pro turisty) náš emoční triumf uzemnil naprostý šok. Helikoptéra byla opuštěná, stejně jako celá plocha Vítězného oblouku. Petr vylezl po deseti minutách a přidal se k našim zmraženým úsměvům.

Žádná záchrana se nekoná. Okolo Vítězného oblouku se začali shlukovat nemrtví. Pro všechny zombíky dost nábojů nemáme. Pro nás tři tak akorát.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Zombíci a Emanuel?
Abu (5.00*), Anders (5.00*), Beluga (5.00*), Dharmi (5.00*), elaxon (5.00*), Jeff (5.00*), kucik (5.00*), MARK (5.00*), Nazir (5.00*), Nefrete (5.00*), petoun (5.00*), rafaela (5.00*), Rainy (5.00*), Sakutzik (5.00*), Sebas (5.00*), Si.moon.a (5.00*), Under (4.50*), Voju (5.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

elaxon - 23. dubna 2011 18:10
elaxon

Paráda.
Tři tečky říkají strašně moc.

kucik - 7. dubna 2011 14:16
kucik

Fakt výborný. Po dlouhé době článek, který si řadím mezi těch pár místních top. I ten styl humoru mi krásně sedí.
Básníci krve / básníci šílenství / básníci výsměchu / básníci beze slov.

Arte-Zherth - 5. dubna 2011 21:10
Arte-Zherth

Kulhánka znám a mám rád, ale k srdci mi víc přirost Kopřiva, pokud Vás teda zajímaj moje vzory a modly
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

Johndere - 5. dubna 2011 20:37
Johndere

Hezké, moc hezké :)

Mimochodem, jestlipak autor zná pana Kulhánka? Ten by se mu jistě líbil (a jeho knihy ještě víc).
Moje jeskyně http://www.aragorn.cz/herna/experiment/

Voju - 5. dubna 2011 07:49
Voju

Bál jsem se délky, ale je to příjemně čtivé... :)
(Na můj vkus až mnoho vtípků... čím více jich v krátkém textu vidím, tím méně se směji)
Jen díky idiotům je svět ještě zábavný :)

Rainy - 20. března 2011 02:02
Rainy

Taky jsem v mládí baštila Akta X. A zombíky, ty já můžu doteď. Suverénně za pět.

"Mě se ale motala hlava, tak jsem soulož odložil na později.." Dokonalé :D

Yakaman - 14. března 2011 21:23
Yakaman

Jé! Povídka!

Je to už snad sto let, co jsem hned po prvním odstavci mohl přestat přemýšlet, zda to bude dobré nebo ne a bezstarostně se ponořit do ničím nerušeného čtení. Dík.

Jeff - 9. března 2011 21:44
Jeff

Tak tohle je fakt pecka. Jak kdybych čet Kulhánka. Věčně zvracející hrdina je řízek. :-D
I wanna steal your heart, and eat your brain!

Arte-Zherth - 8. března 2011 09:57
Arte-Zherth

jo a ještě děkuju haterovi, že mi pomohl(udělal za mě) s HTML
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

Arte-Zherth - 8. března 2011 09:55
Arte-Zherth

Za přečtení, ohodnocení a Vaše výtlemy děkuju, jsem rád, že se to líbí :-)

Snad nejste poslední
Je sex nemravný? Jen dělá-li se pořádně.

Si.moon.a - 8. března 2011 09:29
Si.moon.a

prej k nohám mi dopadly nohy :-DDDDDD

je to hrozaná sranda... už jsem četla snad všechny tvioje povídky a přijde mi že se pořád zlepčuješ... ta Sospita ikdyž byla v podstatě vážná byla taky sranda... ale tohle je bomba

Sakutzik - 7. března 2011 22:57
Sakutzik

Nejvíc mi dostalo. "Pravděpodobně největší inflace v dějinách ČR." :-D
"Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl!"

Nefrete - 7. března 2011 22:40
Nefrete

MARK 7. března 2011 22:37
Tam je vtípků spousta, na každého čtenáře by se dostal jeden originální a přitom by jich spousta ještě zůstala na druhý vrz.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

MARK - 7. března 2011 22:37
MARK

Nefrete 7. března 2011 22:32
Lol:D, toho jsem si vůbec nevšiml XD. A že jsem měl dojem, že tam má být další vtip...
*Nejasné klikyháky.*

MARK - 7. března 2011 22:35
MARK

Tak vtipné, až skoro pláču. Nechtěl bys udělat i druhý díl? Chápu, proč si to ukončil tímto způsobem, ale celým svým já chci další porci této šílené jízdy.

"...dveře, zákeřně postavené tak, aby je nikdo neviděl.", tak tohle mě dostalo (za naprosté tmy)... Pak už jsem asi nedával tolik pozor a nevychutnával si tolik každý vtip... Ale perfektní, včera Sekavá bába a dneska tenhle super "horor"....
*Nejasné klikyháky.*

Nefrete - 7. března 2011 22:32
Nefrete

vockoo 7. března 2011 22:17
Můj první (a ne poslední) výbuch smíchu nastal u věty: "Obluda hned na prvním schodě upadla a umatlala půlku schodiště." Samo o sobě to tak nezní, ale v rámci té situace a celého textu vůbec se tomu nešlo ubránit.;)
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

vockoo - 7. března 2011 22:17
vockoo

Konečně se někdo chopil mého oblíbeného tématu. A aby toho nebylo na jeden den příliš málo, tak se ho chopil naprosto skvěle.
Příběh skvěle začal, skvostně pokračoval a legendárně skončil. Všechno bylo podáno celkem netradiční a zábavnou formou, nehledě na to, že jsem si naprosto zamiloval charakter hlavního hrdiny.

No a věty jako "Rozhodně dnes nemám kliku. Dveře také ne." mě naprosto uzemnily. Výborná práce.
Mohu si začuchat?

Nefrete - 7. března 2011 21:35
Nefrete

Parodie na zombie horor par excellence; je znát, že autor jich má taky už pár za sebou. Během čtení se mi vybavovaly jednotlivé obrazy z kultovních snímků, jakými jsou například Úsvit mrtvých, Resident Evil nebo 28 dní poté, které i přes svou jednoduchost a nepříliš vysokou uměleckou hodnotu dokáží proniknout do srdce nejednoho nadšeného diváka. A nezapomenu, jak jsem svého času v kině na Úsvitu mrtvých s očima navrch křečovitě svírala opěrátka sedadla, zadek sevřený napětím, zatímco velká část zbylého osazenstva co chvíli propukala v hurónský smích. Teď už mi zombie horory také přijdou spíš zábavné než strašlivé, proto i parodii na zombie literární počin dokážu náležitě ocenit. Při četbě jsem se napětí nezbavila, tentokrát bylo ale jiného rázu - v očekávání toho, jaká bude další skvělá hláška, humorná situace, slovní hříčka. Zastavme se u hrátek se slovy - toho se autor zhostil na jedničku a plně využíval veškeré nabídky a potenciálu mateřského jazyka. V překladu do cizího jazyka by povídka ztratila část svého kouzla. Příběhový rámec je velice standardní: hlavní postava, pak sbírání postav vedlejších, drama na začátku, pak dlouhodobější uvolnění, vyvolání pocitu naděje a možného řešení současné situace, na konec však opět stupňující se drama, beznaděj, konec - otevřený, ale docela jasný. Chválím volbu tématu i jeho zpracování - přesně taková oživení Aragorn potřebuje; připočteme k tomu autorův vyspělý a vybroušený styl psaní... pak tu máme před sebou dílo hodné přečtení. A v tomto konkrétním případě bych se ani nebránila ještě o chlup delšímu provedení, nestihla jsem se nudit ani chvíli a na konci mi bylo až líto, že už se balí. Ode mě to máš, AZko, za plný počet a doufám, že přijdeš vbrzku s dalším kouskem.:)

A sraz si dáme na Zombie Walku! BRRRRAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAINS!!!!!!!!!
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Sakutzik - 7. března 2011 11:27
Sakutzik

Co ti na to říct Arte, ty starej brachu. Pobavil jsi mě neskutečným způsobem a některé hlášky jsou fakt geniální - ale to mě u tebe prostě nepřekvapuje. Myslel jsem si, že první pokus o zombiestyl nebude tak povedený, ale ty jsi mě vyvedl z omylu.

I když jsem si všiml pár chybiček, ale v tak dlouhém textu to není moc divu. ;) Doufám, že už máš nachystáno i něco dalšího.

5 hvězd bezkompromisně. ;)
"Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl!"

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog