Zpověď (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Zpověď

Autor : Adien   13. března 2011   Povídky
Není to to, co jsem tu avizovala, není tak dobrá jako minulá, ale jsou na ni tak rozporuplné názory, že chci vědět, co na to řeknete vy...

Nejsem blázen. 

To jenom tak pro začátek, abyste věděli. Chci, abyste to měli na paměti a nezapomínali na to, když už tohle píšu a vy to čtete. Nejsem blázen. Spousta lidí si to myslí, ale takovýhle spousty maj často docela mylnej úsudek, a krom toho si myslim, že bych to na sobě musel nějak poznat, cejtit se jinak, nebo tak. Ale já prostě vim, že blázen nejsem, a prosím, abyste mě tak brali i vy, když už ne lidi v mym okolí. Každej přece občas vidí něco, co neni úplně pěkný - něco, co si radši nechá pro sebe. Navždycky. V osmi letech to můžou bejt třeba souložící rodiče, v patnácti kámoš, kterej vykrádá benzínky. Víte to: jste při tom, ale nikdy, ani za boha to prostě neřeknete, protože víte, že to neni dobrý.  A ono se vám to časem uloží v hlavě do takový tajný černý schránky, kterou zamknete a klíč zahodíte. A pak časem zahodíte i tu schránku, oženíte se a máte děti a prožijete spokojenej život. Bez divnejch vzpomínek na věci, o kterých víte jenom vy. 

Hádáte správně - jo, taky jsem něco takovýho viděl. Vlastně vídam doteď a to je nejhorší, to je ten důvod, proč jsem to nakonec řek, a proč si o mně lidé myslí to, co si myslí. A taky důvod, proč to teď píšu. Protože věci, co se opakujou, do těhle schránek nezavřete.

Já totiž vidim duchy. Vlastně nevidim - spíš tak jako cejtim, ale to je jedno. A krom toho je taky slyšim a hlavně - oni slyší i mě. Komunikuju s nima, a už jsem si díky tomu přišel na pěknej balík, ačkoliv to nikdo neví. Abyste věděli - takovej duch, to neni žádná duše mrtvoly, potkávam duchy lidí, co ještě žijou. Představte si to asi takhle: narodíte se, žijete, zestárnete a umřete. Pokud se jenom trochu zajímáte o tyhle vědy, tak víte, že smrt je vlastně jenom taková porucha  tělesný schránky - tělo umře, ale duše, to nic, který dává člověku osobnost, prostě uletí pryč a najednou se nemá kam vrtnout. Duchové mi to vysvětlovali takhle - máš asi sto padesát let na zemi. V těle, jako živej člověk jich prožiješ většinou kolem sedmdesáti, ale potom z něj odejdeš - a tělo je sice mrtvý, ale ty máš pořád ještě nějakej čas tady. Nikdo neví proč to tak je, ale zkrátka teprve pak můžeš jít dál. Tu druhou půlku duchové využívaj k pozorování - protože jsou moc nezralí na to, aby pokračovali, ale zároveň moc mrtví na to, aby dál žili. Když umřou, tak se navíc přesunou zas na začátek: k narození. A žijou podruhý, jako pozorovatelé, provázejí se celej svůj první život jako malý obláčky ničeho, a teprve potom doopravdy odejdou. No a tyhlety obláčky, tuhle koncentrovanou inteligenci, charakter, názor, osobnost, a tak dále, dokážu vycejtit a ona mě.

Já nevim jak se to děje. Ani proč se to tak děje. A ani za to nejsem rád. Ale poznam je takhle: to se třeba s někým bavíte, koukáte na něj, a po chvíli se vám zdá, že ten člověk je tam ještě jednou, jako byste si s ním povídali a zároveň věděli, že stojí za váma. A docela jasně je pak poznam tak, že se s nim třeba rozloučíte, on odchází a najednou se vám v hlavě zas ozve jeho hlas. Trochu divnější, ale jeho. A říká různý věci, třeba: "stejně tě nakonec zradim" nebo "nikdy jsem tě neměl rád..." a nebo vám poradí s něčím, co se pak stane. Takovýhle duchů potkávam spousty, většinou mi řeknou pár slov, úplně cejtim, jak se mi vznáší přímo před obličejem a pak se šíleně leknou, když jim na jejich slova odpovim. Jenom tak potichu, tak, aby to slyšeli jenom oni. Většinou pak utečou, vrátí se ke svýmu tělu a příště už na mě nemluví. Ale pokud má tohohle ducha někdo, koho mam rád a on mě, pak si se mnou jeho duch klidně povídá delší dobu, radí mi třeba, na co mam vsadit a do čeho investovat a je to docela dost užitečný. Vlastně bych si díky těmhle pár duchům teď moh žít jako král.

No, ale to o čem jsem chtěl mluvit: důvod, proč si tolik lidí myslí, že jsem blázen. A hlavně důvod, proč se mění budoucnost. Osudy nepsaný, ale plánovaný, který znaj jenom duchové, který se stanou a budou psát dějiny tak, jak je tomu už dlouho - tak ty já narušuju - hádejte čim. Ti duchové samozřejmě vědí, co se stane třeba za dvacet let, můžou mi to říct a občas říkaj. A to nikdy neni dobrý. Víte, já byl vždycky docela svině a málokdy myslel na ostatní. A hlavně jsem byl dost chytrej, měl logický myšlení a málokdy se splet v tom, co jsem předvídal.

Před nedávnem se mi ale v hlavě začal ozejvat trochu jinej hlas. Nejdřív jsem ho nepoznával. Ale byl se mnou, pořád a všude.

Časem jsem zjistil, že je mi docela dost podobnej. Skoro až identickej, řekl bych.

Jasně, že mě to už dřív napadlo, že i já sám mam někde ducha. A plánoval jsem si, co budu jako svuj vlastní duch dělat, ale zřejmě svuj plán časem změnim.  Víte, nejdřív mě ten muj duch trochu děsil. Ale časem, časem mě začal děsit ještě mnohem víc. Pochopil jsem, co je jeho posláním. Co jednou bude MÝM posláním. 

Prej jsem měl krásnej život. Původně. Ne moc klidnej, ale napínavej, zábavnej a vítěznej. Prostě skvělej, jak říkává. Ale prej jsem v něm něco taky zkazil a to je důvod toho, proč se to nemůže stát podruhý. Ne, proč se to vlastně NIKDY nesmí stát. Je to docela složitý a chvíli mi trvalo, než jsem to pochopil. A vlastně jsem to nikdy pořádně nepochopil. Asi takhle: tím, že se dokážu dozvědět budoucnost, jsem pro ni nebezpečnej. Síla budoucnosti vždycky spočívala v tom, že byla nepředvídatelná, a já ji takhle ohrožuju. Co víc - já bych ji tim prej dokonce dokázal zničit, zastavit koloběh nekonečna, nebo co. Prej se mi to už jednou povedlo - POVEDE, někdy tak zhruba za deset let. Ale ukázalo se taky, že to neni úplně ta správná cesta, kterou by se Svět měl ubírat. Vážně je to trochu složitý.

Až moc jednoduchej je na druhou stranu úkol, kterej jsem si potom, v závěru, sám sobě zadal. Říkal jsem už, že jsem trochu svině? No, tak zřejmě se to časem změní. Ale asi ne zas tak brzy, protože varování prej nestačí. 

Hádáte správně - moje duše, ta druhá než ta, co je právě teď v mým těle, si dala za úkol samu sebe zničit, aby se nemohlo stát to, co se prej jinak stane. A netrvalo by jí to vlastně nijak dlouho, kdybych to JÁ nezkazil. Po prvním roce nepřetržitýho hlasu v hlavě, po roce, kdy i mně došlo, že si na to doopravdy nezvyknu a že to nebude dobrý, jsem se pokusil o první sebevraždu. Jenom tak trapně, naoko, sehnal jsem si nějaký prášky, spolykal je a myslel to vlastně vážně jenom napůl. No a přežil jsem to a ten hlas v hlavě zesílil a ničil mi život, dokud jsem se nerozhod, že to zkusim podruhý. Ale i tentokrát, i když jsem to už myslel doopravdy, se proti tomu moje tělo vzbouřilo a odmítlo umřít. No a pak mě zavřeli sem. Jmenuje se to sanatorium, nebo tak nějak a nemam tu ani pilník, ani jedinej ostrej předmět nebo věc, kterou by bylo možný si ublížit. Ale ten hlas nepřestal. Občas mluví o tom, že nemůžu žít dál, vysvětluje a přemlouvá, občas mi nadává, občas se lituje, ale nikdy neutichne. Jsem tu už rok. Občas se ho křikem snažim přehlušit, občas mlátim hlavou do zdi, ale ani to už nesmíme - je to tu vlastně taková horší verze vězení.

Vim, že už mi moc času nezbejvá. Jednou z něj doopravdy úplně přijdu o rozum, zešílim, ztratim schopnost myšlení a zbyde ze mě jenom mrtvola, která ale má tu vlastnost, že dejchá a křičí. Myslim, že to už bude brzo, a proto taky píšu tuhle zpověď: protože chci, abyste VY věděli to, co si tu už nikdo nemyslí.

A prostě abyste věděli.

Nejsem blázen.

 

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Zpověď?
Anders (4.00*), MARK (4.00*), pitris (3.00*), rafaela (2.00*), Zarjan (3.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

Rainy - 20. března 2011 01:06
Rainy

Meg Cabottová, to mě napadlo jako první.

Adien - 16. března 2011 21:45
Adien

díky :-)
Otevřete okno upírovi......

MARK - 16. března 2011 19:11
MARK

Spíš než o příběhu, je to o emocích. Pochopitelně by to šlo podstatně prodloužit, ale takhle je příval emocí daleko rychlejší a silnější. Dalo by se to pojmout jinak, možná i lépe, ale i tímto stylem pojmuté (vyprávění - zpověď) to je dobré. A tento styl tu příliš častý není. Dávám nadprůměrně 4*.
*Nejasné klikyháky.*

pitris - 15. března 2011 13:54
pitris

Dobrý nápad na povídku, ale dalo se z toho vytříkat víc.

rafaela - 13. března 2011 15:54
rafaela

Yakaman 13. března 2011 12:09
úplně s tebou souhlasím, co s etýče anotace i povídky.
Víš, cos vlastně chtěl, kdyžs žádal po bozích za ženu z jezera Paní...?

Adien - 13. března 2011 13:13
Adien

S tvým pohledem na anotaci nesouhlasím, Yakamane... posílat sem všechno co napíšu by byla hloupost, tohle byla prostě zvědavost, co na to řeknou jiní. To, že jsem ji sem nechtěla posílat - protože už jsem ji poslala na Písmáka a protože tady většinou moc lidé články nečtou a nehodnotí. A té povídce rozhodně věřím, ani trochu si nemyslím, že by byla špatná!
Jinak díky za názor.
Otevřete okno upírovi......

Yakaman - 13. března 2011 12:09
Yakaman

Anotace zhruba říká, že si autorka nevěří, nevěří své povídce a vlastně nám ji sem ani nechtěla posílat. No ale když už je to napsané...

Tak to poslala. A já jsem to schválil, protože to není tak hrozné abych to smazal, což neznamená, že je to natolik dobré, abych to někomu doporučil ke čtení.

Nápad nepatří do skupiny dechberoucích, přesto by se z něj dalo vytřískat víc. Je nám podán nezajímavě až nudně a krom toho nápadu na povídce vlastně nic jiného není.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog