Ztracená - 4. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Ztracená - 4. část

Autor : Ronkar   12. prosince 2012   Povídky
Závěrečná část thrillerového příběhu s mysteriózními prvky. Jak vše dopadne? Nu, nezbývá vám nic jiného než číst. :)

VII. Červené dveře

O deset minut později byli všichni policisté ve městě na nohou. Do kapot vozů bušil déšť. Řítili jsme se ulicemi k pobřeží za doprovodu ječivého zvuku sirén. Bylo téměř jedenáct hodin.
Mattews po mně při řízení hodil zvídavým očkem, jako by chtěl zjistit, co se za mým přemýšlivým mlčením skrývá. Upřímně – žádný racionálně smýšlející člověk by to nedokázal uhádnout. Na předním skle automobilu se míhaly šedé, sotva viditelné odstíny, v nichž jsem rozpoznal šklebící se tvář Alex Altmanové. Byla se mnou. Plula vedle auta, splývala s ujíždějící krajinou, mizela a znovu se objevovala. Už jsem se ani nesnažil zahnat její přítomnost, neměl jsem sílu. Cítil jsem, že rostoucí chlad v těle je známka toho, že Alex vítězí. Vítězí nad mou duší.
Staré obrazy střídaly nové, dosud nepoznané.
Mločí oči mladého muže.
Rudé dveře a někdo leží na zemi. Nevidím mu do tváře. Je to Feith? Poté zápach spáleniny. Oheň. Plameny olizující svázanou osobu.

Alex zaječela pro ostatní neslyšitelným skřekem a já se viditelně otřepal. Zmocňoval se mě strach.

Staré skladiště Watchorn leželo v docích na severu metropole nedaleko loděnic a bylo opuštěné už celá léta. Dříve se zde skladovaly ryby, ale zchátralá barabizna, která před námi stála dnes, mohla posloužit snad už jen demoliční firmě. Skladiště se rozkládalo na sto metrech čtverečních, dosud obehnané plotem s orezlými nápisy Zákaz vstupu. Více než desítka policejních vozů svou přítomností zablokovala příjezdovou cestu, sirény už dávno vypnuté, aby nevyplašily únosce. Vnímal jsem Jejich přítomnost, i když naši lidé už obkličovali budovu.
Vtrhli jsme dovnitř.
Vládlo zde překvapivě velké šero. Většinu oken zakrývala dřevěná prkna. Ostré kužely světla začaly pročesávat prostor za doprovodu deštivého bubnování nad našimi hlavami, takže jsme jen stěží dokázali registrovat zvuky v potemnělých koutech. Snažil jsem se veškerou svou pozornost upnout na Feith. Věděl jsem, že je zde, stejně jako Moller. Už jsem neměl žádných pochyb, že by mě Green podvedl. Jen jsem pořád nechápal proč. Věděl snad, co najdu? Věděl, jestli se podaří Feith zachránit?
Vnímám to, co oni – minulost, budoucnost.
Postupovali jsme obezřetně halou a pročesávali odlehlé části rozlehlých prostor. Zatímco někteří zamířili do horních pater, já vyrazil s Mattewsem a dvěma dalšími strážníky do sklepení, kam vedlo schodiště pokryté pavučinami.
Schodiště ústilo do nepřehledných chodeb a křižovatek. Bylo tu chladno. Baterka a pistole mi vytyčovaly cestu vpřed. Chlapi mě jistili zezadu.
Ve stínu před námi se něco hnulo.
„Pozor!“ křikl Mattews.
Třeskla rána! Chodbu ozářil záblesk výstřelu. Hned na to přišel další. Něco mě zasáhlo do boku, nejspíš odražený kus suti ze zdi, kam se zavrtala jedna z vypálených ran. Zavrávoral jsem, ale nohy mě unesly, strážník po mém boku však takové štěstí neměl. S bolestivým heknutím upustil brokovnici a klesl na obě kolena.
Stín zmizel za rohem a sklepením se roznesl zvuk běžících nohou. Mattews vyrazil vpřed.
„Zůstaňte s ním!“ přikázal jsem druhému policistovi, který už dřepěl nad raněným.
„Počkejte!“ zaječel jsem za Mattewsem, ale neslyšel nebo na mě nedbal. Dal jsem se do běhu.
Světlo se třepotavě drželo Jamesových zad. Křičel na útočníka, ale pomalu mi mizel z dohledu. Měl jsem pocit, že slyším jen vlastní dech a tlukot srdce, které mi poplašeně bušilo pod košilí. Už jsem neviděl ani Mattewsovu baterku. Netušil jsem, kolikrát mé kroky zahnuly a kam jsem se vlastně dostal. Zastavil jsem se a popadal dech. Chodba se přede mnou křížila s další.
Zleva štěkl další výstřel! Vyrazil jsem vpřed a konečně spatřil světlo baterky. Chodba ústila do slepé uličky. Tam jsem je spatřil.
Mattews byl na zemi, baterka i jeho zbraň ležela opodál. Nad ním stála štíhlá postava muže ve flanelové košili. Světlo dopadlo na pohublou tvář, porostlou několikadenním vousem. Na ramenou a ve tváři měl prameny zpocených vlasů. Zpod nich na mě hleděly vodnaté mločí oči. Mířil zbraní Mattewsovi přímo do obličeje. Mladý detektiv sykl bolestí. Ještě žil.
„Zahoď zbraň!“ křikl jsem přes ústí hlavně.
Dlouhovlasý se nepohnul.
„Neslyšel jsi, Mollere?! Na zem s ní!“ Zahlédl jsem vchod za jeho zády - kovové požární dveře natřené rudou barvou. Vedlo k nim schodiště.
Čeká na vás za červenými dveřmi.
„Já… já to tak nechtěl…“ hlesl slabě dlouhovlasý a stejně jako hlas, chvěla se i ruka držící zbraň.
Pláče? Je to možné?
„Mluvila ke mně,“ pravil překotným hlasem, „přinutila mě to udělat. Nechtěl jsem... ublížit. Přísahám, že jsem nechtěl.“
Pistole Mollera se hrozivě zaleskla.
„Ta bolest byla tak hrozná,“ zaskuhral, „tak… hrozná.“
Pohnul se a zbraň mu klesla k boku: „Vymklo se mi to z rukou a ona pořád šeptala. Já... já jen chtěl, aby zmlkla, aby odešla! Vím, že jsem ji zabil, ale ona… ona není mrtvá, pořád ke mně mluví!“
„Kde je to děvče?!“
Hleděl na mě mlčky. Měl jsem pocit, že ty mločí oči ani jednou nemrkly, jako by postrádaly víčka.
„Nepůjdu s vámi,“ zašeptal a opět zbraň pozdvihl. Hlaveň revolveru mířila přímo na mou tvář a já si uvědomil, že se země roztřásla. Ne, tak tomu nebylo. Třásla se mi kolena.
Mollerovi stekla kapička potu po skráni. Sucho v ústech.
Jazyk se mi přilepil na patro.
Pak přišla rána.
V ohlušení výstřelu Moller křikl a upadl přede mnou na kolena. Brada mu zmateně klesla k hrudníku, kde se pod košilí objevila červená skvrna jako rozkvétající tulipán. Upustil zbraň, sesul se a zůstal nehybně ležet tváří k zemi.
Ve stavu nepodobném omámení jsem vykročil pomalu vpřed.
„Mattewsi?“
Ruka s pistolí mu klesla na zem: „Už byste mi mohl říkat křestním, ne?“ ozval se tlumeně. I přes vypjatost situace jsem se v té chvíli nedokázal ubránit úsměvu. Zkontroloval jsem jeho zranění. Moller ho trefil jen kousek pod kolenem do holeně, krvácel, ale nebylo to smrtelné.
„Děkuju,“ hlesl jsem.
„Nemáte zač,“ vycedil skrz zatnuté zuby.
„Proč jste váhal?“
Pohlédl jsem na Mollerovo tělo. Louže krve pod břichem se ještě pořád zvětšovala: „Ani sám nevím.“
„Jste pitomec.“
„Jo – nejspíš jo.“
Jenže já konečně pochopil: Greenovi nešlo o Feith. Věděl, že se setkám s Mollerem, věděl, že budeme střílet. Na kratičký okamžik mě zasáhla temná předtucha, ale situace mi nedovolila, abych nechal své myšlenky plynout déle.
„Budeš mít pořádnou jizvu, hochu,“ řekl jsem k Mattewsovi, když jsem mu svojí kravatou zaškrtil nohu, „na to holky letí.“
„Pěkná blbost.“
„No… říká se to.“

Otřel jsem si pot z čela a pohledem opět spočinul na červených dveřích. Vzpomněl jsem si na poslední Greenova slova. Na okamžik mě zachvátil pocit nejistoty a obav z toho, co za nimi najdu, ale věděl jsem, že do nich musím vstoupit. Odhodlání skončit tuhle hrůzu bylo silnější než nastupující strach. Když jsem vstal, v boku mě intenzivně zabolelo. Překvapeně jsem zajel rukou pod svrchník na břicho. Prsty byly mokré a rudé. Nechápal jsem. Tak ne odražená suť, ale kulka - musela mě zasáhnout, ale v tom vypětí jsem si to vůbec neuvědomil. Kupodivu mě ten pohled neděsil, ale bolest v těle se už začala ozývat. Kolena se třásla, hlava se točila. Vratkými kroky jsem vykročil a začal stoupat k červeným dveřím. Mluvila ke mně. Přinutila mě to udělat. Kdo?
„Počkejte, za chvíli jsou tady!“ volal Mattews.
„Nemůžu čekat!“
Vzal jsem za kliku a pomalu otevřel.
Světlo z chodby odkrylo temný prostor téměř prázdné místnosti. Ve stínu uprostřed seděla postava na židli. Přiblížil jsem se a poznal v ní muže. Zvedl na mě pohled. Vrávoravě jsem ukročil zpět a zalapal po dechu.
Peklo čeká tam. Na všechny.
Lebku měl rozpolcenou, mezi vlasy a lesklým masem jsem uviděl do útrob hlavy. Celou tvář měl od krve, ale i tak jsem ji bezpečně poznal.
„Proč?“ zachraptěl Barry přidušeným hlasem, aniž by ze mě spustil zrak. Snad jsem ani nedýchal.
Barry se začal třást, tvář mu nepřirozeně rudla a třeštěl na mě oči. Pak začal křičet - nestoudným, děsivým jekotem, který vůbec nepřipomínal řev člověka. Mé oči sledovaly rostoucí plameny, které se začaly rozlézat po židli a Barryho nohách. Pohlcoval ho žár. Uvědomil jsem si, že ten křik se mění a deformuje. Nepatřil Barrymu, a pak už nepatřil ani muži. Byl to křik dívky!
Přede mnou neseděl Barry, ale Feith! Zmítala se v poutech na židli tak prudce, že se převrátila a upadla na bok. Vyděšený, sundal jsem si kabát a vrhnul se k ní. Chtěl jsem zadusit plameny u hlavy. Feith ječela. Oheň byl snad všude. Pak vše zmizelo.
Byl jsem tu sám. Feith, žár i zápach spáleniny – vše bylo pryč. Klečel jsem na zemi, nepoškozený svrchník v rukou.
„Co se to děje…“ zašeptal jsem vystrašeně, snad proto, abych uslyšel vlastní hlas, ale odvahy mi to nepřidalo.
Ztěžka jsem vstal a otočil se k východu. Byl také pryč.
Na místě, kudy jsem ještě před chvílí přišel, stála zeď.
Tam ji najdete – čeká na vás za červenými dveřmi. Ale co najdu? Feith? Pravdu? Nebo své osobní peklo?
„Jamesi!“ zařval jsem. Žádná odezva.
V rohu někdo stál.
Nechci vědět, kdo nebo co to je. Už ne! Štíhlá postava s rozpuštěnými vlasy drží v ruce zakrvácený sekáček. Na sobě jen otrhanou noční košilku s odhalenými rameny. Altmanová se sune pomalými krůčky bosých nohou ke mně a přitom pravidelně kýve rukou zepředu dozadu. Pokaždé, když míjí bok stehna, ozve se pronikavé šmiiik! Pramínek krve stéká od zvětšující se rány po celé délce nohy, až na zem, kde zanechává šarlatovou stopu.
Couvám, dokud nenarazím zády na zeď. Proč? Ptá se Barry. Není žádné proč. Jsi mrtvý!
Šmiiik!
Blíží se.
Šmiiik!
Těsně předtím, než jsem pevně zavřel víčka, abych tu představu zahnal, uvědomil jsem si, že se mi na nátělníku tvoří mokrá skvrna.
Křřřup! Výstřel. Krev.
„Jamesi!!!“

***

Venku se blýskne, aby sotva po jediném úderu srdce zaduněl hrom, jehož kadence rozezvučí alarmy zaparkovaných aut dole v ulici. Voda útočí na okna s překvapivou intenzitou.
„A dál?“ ptá se Christopher.
„Už nechci,“ hlesnu.
„Co nechcete?“
„Pokračovat.“
„Proč?“
„Zkrátka nechci.“
Chvíli na mě netrpělivě hledí, ale nakonec sklopí zrak a bezradně kroutí hlavou: „Tohle je k ničemu.“
Pomalu vstává: „Nikam to nevede. Měl jsem to vědět...“
Jeho jednání mě mrzí, ale nevnímá to. Místo toho udělá několik nervózních kroků tam a zpátky; a dál si vede svůj monolog: „Přitom je to tak prosté, že? Přirozená reakce vědomí vytváří obranu před tím, co jste prožil. Víte, posttraumatický stresový syndrom má mnoho podob. Ten váš je neobyčejně rafinovaný. Nahrazení skutečnosti imaginární představou. Událostmi a světy, které neexistují.“
Dojde až k oknu a tam se unaveně opírá rukama o parapet, zády ke mně. Ticho ruší jen slabé hřmění kdesi v dálce.
„Chápu... Bůh ví, že ano,“ praví mírněji, „ale odpovězte si, proboha, na jednu otázku,“ otočí se a pohlédne na mě s patrnou naléhavostí v obličeji: „Chcete v tomhle marasmu žít dál, Jamesi?


VIII. Jen loutky

Když jsem znovu oči otevřel, děsivý výjev ženy se sekáčkem byl pryč.
Williame...
Čí je to hlas?

Odkryl se mi nový obraz. A poprvé od vstupu za červené dveře cítím, že toto je skutečnost. Jsem si tím naprosto jist. Najednou se zdá být všechno tak jasné.
Ležela na zemi nedaleko vchodu. Ruce měla svázané za zády, stejně tak nohy v kotnících. Tvář byla otočená bokem. Nehýbala se. Rychle jsem se k ní dobelhal.
„Feith! Feith!“
Odložil jsem zbraň a vzal její tvář do dlaní. Když jsem ji otočil na světlo, uviděl jsem napuchlý ret a plno modřin. Oči se zaschlými slzami a rozteklým make-upem pohlédly do těch mých, a jakmile pochopily, že nejsem její trýznitel, brada se jí zmatením roztřásla.
„Neboj se, děvče. Je to v pořádku,“ řekl jsem konejšivě, zatímco jsem ji rychle zbavil roubíku a pout.
„On… on…“ zajíkala se.
„Už ti neublíží, dítě,“ pravil jsem, když se slyšitelně rozplakala v mém náručí. Jak adrenalin odcházel z těla, cítil jsem, jak moc jsou mé ruce i nohy těžké a unavené. Pulzující bolest v těle jsem se snažil nevnímat. Byl jsem naprosto vyčerpaný, ale držel jsem ji pevně. Dovolil jsem si únavou opřít záda o zeď. Ještě pořád se třásla, ale už byla klidnější.
„Nikdo ti neublíží,“ zašeptal jsem chlácholivě, hladil jí vlasy a přemáhal rostoucí únavu.
Bolest odcházela, ale rostoucí louži krve pod sebou jsem už nevnímal. Konečně jsem si dovolil zavřít oči s klidem na duši, že mohu bez obav usnout.
Feith Weissová byla zachráněna.

***

„Nemůžete změnit, co se stalo, a není to ani vaše vina,“ pokračuje Christopher, „detektiv Conley udělal vše, co bylo v jeho silách, ale každý člověk má své limity. Věřte mi – vím, o čem mluvím.“
„Takhle to nemělo skončit…“ šeptám a tvář mi klesá do dlaní.
Christopher mě pozoruje a nechává mě vymluvit.
„Nemůžu se… Nedokážu se toho obrazu zbavit. A… a nevím proč? Nechápu, proč mi nedá pokoj?! Proč pořád zůstává v mé hlavě?“
„Protože se bojíte, Jamesi,“ praví soucitně, „bojíte se jít vpřed.“
„Možná není kam jít, doktore.“
„Vždy je kam jít.“
„Nemyslím… tak jednoduché to není."
„Ale je.“
„Já... nemůžu.“
„Opravdu?“
Vstávám z křesla a zastavím se až u okna zády k němu, aby na mě neviděl.
„Nevím jak...“
„Protože nevíte, co přijde. Nikdo to neví, Jamesi. Co nás čeká zítra anebo po smrti,“ také vstává: „Musíte znovu najít sílu. Vstát a bojovat. To je váš úkol.“


***

Slyším křik detektiva Conleyho. Volá mě. Jamesi!!! A v jeho hlase cítím něco podivného - děs a hrůzu. Volá o pomoc. Noha, kam mě zasáhla kulka, příšerně bolí, ale i tak se přemáhám a pomalu se postavím. Minul jsem nehybné tělo Mollera, ačkoli jsem si neodpustil pohled do vrahových očí – prázdných jako skleněné korále, a s obtížemi se začal hrabat do schodů k rudým dveřím.
Když jsem v nich stanul, šero přede mnou se prohloubilo. V místnosti, kam jsem vešel, pak vládla už jen černočerná tma. Jen těžko lze mít byť jen matnou představu o mých myšlenkách a pocitech při vstupu na to ztichlé místo silně čpějící benzínem a spáleninou. Odkryl se mi děsivý výjev, který snad na okamžik způsobil zastavení srdce v útrobách mého vysíleného těla a který se mi už nikdy nevymaže z paměti. Obludná scéna, jež se jako parazit zavrtala do nejhlubších koutů mé mysli, aby tam zůstala, užírajíc můj rozum, až do konce mých dnů.
Detektiv William Conley seděl naproti, sotva tři metry ode mě, opřený zády o zeď a v náruči držel Feith Weissovou. Hladil ji po hlavě, konejšil a tiše něco šeptal do dívčina ucha. Na spáleném těle děvčete však nezůstal jediný kousek šatů, maso se proměnilo v černý škvarek. Nikdo by ji už nepoznal. Přišli jsme pozdě. Tenkrát mi trvalo hodnou chvíli, než mi došlo, že Conley smířlivě zavřel oči. A pak – nevím přesně, kdy se to stalo – že, ačkoli stále upírá zrak mým směrem, už nevidí.

***

Když jsem se o něco později ocitl na chodníku před Christopherovou kanceláří, provazce deště už vystřídala jen tiše odkapávající voda z okapů a větví stromů. Bouře odešla, ale v nedalekém parku za sebou nechala patřičnou spoušť, stejně jako v ulicích, kde žádná popelnice nezůstala stát rovně. Podobnou spoušť jsem od toho osudného dne cítil i uvnitř sebe. Jen už nebyl nikdo, kdo by ji dokázal uklidit.
Přemýšlím o tom, co mi Christopher řekl. A nezlobím se za to, že mi nedokázal pomoci. Jak by mohl, když nezná celou pravdu?
William Conley něco změnil. Svou smrtí ve mně probudil k životu cosi zvláštního… cizího. Obludný svět za hranicí našeho světa. Cítím ho dnes a denně. Věděl Green, co se stane? Věděl, jaké tajemství mi Conley neúmyslně předá, anebo to byla jen náhoda?
Štafeta věčného utrpení.
Zhluboka se nadechnu a dovolím tak čerstvému vzduchu, aby naplnil mé tělo. Když si posadím klobouk na hlavu a vykročím pod šedé nebe, cítím na svých zádech Mollerův stín, cítím přítomnost mrtvolně čpavého dech za uchem. Bledá postava vraha Feith Weissové, jež se stala mou součástí. Prokletí, které mě bude pronásledovat až do smrti.
Napadne mě, že Green měl v jedné věci otřesnou pravdu.
Jsme jen loutky, nic víc.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Ztracená - 4. část?
Nefrete (5.00*), Saia (5.00*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog