«AK» Herna 3 | Diskuze - Aragorn.cz

Informační :
Tento rok (2010) se koná Dartův AT turnaj a jak vyzněla dohoda, Aragornské klání se tento rok pořádat nebude.

Děkujeme, Organizátoři
PS:http://www.aragorn.cz/diskuze/aragornsky-turnaj/

// zamčení
Amunak@ArchLinux "Ještě, že jsem si zablokoval to tlačítko 'To se mi líbí', co se mi nelíbilo."

Sídlo Exelcior. Konec večírku. Zavíračka

Joker

Po potyčce s tvými muži a sérii explozí je místo plné hromady mrtvol. Kolik jich tam je, to už nikdy nikdo nezjistí. Leda sesbírat všechny ruce a pak dělit dvěma. Každopádně musíš pospíchat, drobka už nemáš, ten tam leží taky, tak truhlu přisuneš s posledníma dvěma k díře, pak jdeš stranou, hodíš bombu a rychle pryč, pádíš ven. Tam bude určitě také nějaká švanda. Vysprintuješ s dvěma pomocníky z vchodových dveří a poklesne ti brada. Díváš se na Batalion Elfých válečníků, kterak v šiku postupují proti budově. Poslední věc před výbuchem, kterou zaregistruješ, je:

PAL

Kdyby nebyla taková tma, mohl by sis proti obloze prohlédnout ono mračno šípů. Smete vás to jako příbojová vlna a ty se se svými kumpány zhroutíš na zem, připomínajíc jehelníček. Duše z tebe vyprchává, večírek končí. Ale ty jsi zadal ještě jeden rozkaz, než jsi opustil budovu. Proč to tak dlouho trvá?

PRÁSK

Umíráš na zemi a tak tě tlaková vlna výbuchu za tvými zády minula, každopádně jsi v ten moment ohluchl a popraskaly ti ušní bubínky, budova za tebou se rozlomila doslova na dvě půlky a k nebi stoupl obrovitý hřib, pěkně v tichosti sleduješ, jak do vyrovnaného Batalionu padají miliony trosek a kusy budovy likvidují elfí válečníky. Zavřeš oči a padne na tebe jeden velký blok z vnější stěny. Byl asi u okrasného trávníku, protože na něm visí tabulka:
Prosím, nevstupovat.

Skarin

Jednotka elfů tě obkličuje, držíš před sebou Ealata jako živý štít a ustupuješ k Vitráži. Je vidět, že se bojí něco udělat.

Pusť ho a zaručíme ti řádný soud

Promluví jeden z nich. Naivka. Za jejich zády dorážejí další elfové posledního Barbara z tvé jednotky. Dostaneš se skutečně až k prosklené stěně, vrazíš dýku do Ealata a vyskočíš ven. Vedle tebe je schodiště a ty padneš dobrých několik sáhů na zem, na trávník vedle něj. Jen hekneš, dopadneš skoro na všechny čtyři. Chceš se zvednout, jsi u terasy v nějakém temném koutě, ale jakmile to uděláš ucítíš obrovitou tlakovou vlnu, kterak tě zachytila, pak podezřelý náraz a už nic nevíš.

Čukoun

Skočíš dolů a najdeš si temný kout u paty schodiště. Lup tam prostě jen tak leží na cestě, toho se jen tak nevzdáš, budeš bojovat. Ale ti blížící se elfové budou asi jiného Názoru. Vytáhneš dýky a mrskneš je po nich. Přesně v moment, kdy tvoje první dýka opouští ruku, se stane více věcí najednou. Zaprvé se ti najednou zastíní výhled, protože před tebe padne nějaké mohutné tělo a za druhé se ozve šílená rána, celý svět asi právě explodoval. Dýku už nezastavíš, trefila někam za krk to tělo před tebou a víc už nevidíš, protože se společně s ním poroučíš někam vlevo do křoví, kam tě to smete a jdeš k zemi.

Probudíš se za nějaký moment, nevíš, co se děje, hlava ti neurčitě hučí, v uších píská, jsi v nějakém křoví. Zmateně se vyhrabeš ven. Je tu nějaké tělo, barbar, v krku má tvojí dýku. Vytrhneš ji a vrávoravě vykročíš vpřed. Celé sídlo je v plamenech, hoří ti přímo nad hlavou, elfy žádné nevidíš. Vak je tam, kde ležel. Co se to stalo? Zvedneš ho. Z toho místa vidíš dál sídlo, je skoro v půlce přerváno, jižní křídlo je způlky v troskách. Skoro nevnímající, co se během dnešní noci stalo, se vydáš nejistým krokem do stínů stromů s pokladem v rukou. Na tohle budeš pamatovat dlouho.

Sídlo Exelcior a ne zrovna temná noc ozářená plameny.

Vodu, přineste vodu.

Kdo další přežil?

Kde je Ealat?
Před sídlem panuje panika, zbylí elfové z vojenského batalionu zorganizovali záchranou operaci, nyní se snaží uhasit napáchané škody a najít živé.

Severní křídlo nehoří celé, pošlete někoho do pater.

Hoří, vidíte to? Nikdo tam nechoďte.

Ne, támhleten průchod je volný! Moment, někdo tam je, někdo tam je!

Elfové, kteří tvořili živý řetěz od okrasné kašny náhle strnuli hrůzou. V dýmu se objevila temná postava kráčejíc vstříc svým zachráncům.

Je to Ealat? Je to on?

Frrrrnk, z vchodu vysprintoval naháč. Vlastně není nahatý, má klobouk. Závratnou rychlostí minul elfy v dávno nelesklých zbrojích, jejich tázavé pohledy těžko všímal a nabral to bosky dál, minul generálstvo a s přáním hezkého dne nabral směr hlavní brána. Za ním se v dýmu objevil pes a nějaká bodrá elfská panička.

Kašli, Kašli, broučínkuuuuuuuu, Gerýsku, přece nás nějaký ohníček nebude rušit!

The End, Dobrou noc, děti
TAKŽE HLEDÁME OŠETŘOVATELE, JEŘÁBNÍKA, DEBILA A ZABIJÁKA. MÁME CO DĚLAT!

*Sakra, viděli mě. Jak je to možné. Dyť nedělám žádný bordel...* Seberu všechny své věci a téměř komickým přešlapováním malých nožek utíkám po římse do místa, kde snad bude bezpečné slézt dolů.

*Tady by se to mohlo povést.* Přikrčím se, dřepnu na okraj římsy, přetočím se a svěsím na ruce a odražením nohy o stěnu přepychové vily se odkopnu a žuchnu dolů. Né, to né. Zalapám těsně před dopadem naprázdno ve vzduchu jakobych chtěl chytit svůj lup. Kdybych nezapomněl pevně držet ten pytel, tak ho nepustím. Du pro něj. Sakra, kde se tu berou ti elfáci. To už nestihnu, vezmu to pak.

Trochu rezignovaně, ale stále přesvědčen o tom. že svůj majetek získám zpět, se stáhnu víc do tmy. Do té nejtemnější tmy, která je mi k dispozici, abych odtud mohl pohodlně házet dýky. *Tak podmě šéfiku. Nám nikdo věci zabavovat nebude!* Dvě zlé malé oči se zadívají na čtyři přibíhající muže. Pravá ruka pevně sevře jednu dýky a levá šáhne pro druhou. *Tahle magie nebo jak se tomu říká se mi líbí.* Hodím nejprve dýku z pravačky, levou si podám druhou, která hned následuje...na nejbližšího muže.

Joker

,,Héééhehehé!“

Ozve se pobavený smích šílence do křiku o pomoc, výkřiků bolesti a sténání nad tím, že by raději zemřeli než právě ted žili. Oněch asi čtyřicet elfů se rázem mění v bandu ubožáků znemožněných a zmrzačených dílem sekundy a hlavně dílem střepinové bomby.

Hehe, kde jsou další, chci další porci zábavy, křiku a utrpení. Chaos, nechť vládne chaos! Chci znova vidět jejich znechucené tváře nad hnijícím bezdomovcem ulici a jejich následovné ječení a škemrání o ránu z milosti tady přímo předemnou. Ooo, je to jako orgasmus!

,,Chááááchachachá!“

Zakráká ještě jednou Joker a sleduje, jak do hordy elfů nabíhá Drobek s náručí plnou výbušnin. Následuje exploze a velký ohňostroj, přičemž dost elfů dostane svoje rány z milosti, jenže oproti předchozím dvěma výbuchům bomb se střepinami už leží celá skupina po zemi a bud je mrtvá nebo se válí v bolestivých křečích. Jaký nádherný pohled se ted naskýtá na hromadu elfího spáleného masa, na výkvět zdejšího kraje, přátelé, hosty nejmocnějšího šlechtice z kraje. Na svíjející se elfí postavy, kroutící se v prachu jako červi.

Mejdan, mejdan, mejdan! Chci víc, víc, víc! Elfíci tedka určitě budou zdrhat ven, tak si tam na ně počkáme a uděláme si z nich znova sekanou, zničíme jim jejich vozky, koním vytaháme vnitřnosti z těla a omotáme kolem vozů jako opratě! Hehehehehé! Tohle bude prča, ještě si zablbnem, mooooc si zablbnem!

,,Kucí, zbalte kufry, jdem potěšit naše panstvo ven. Pohrajem si s kočáry. Hihihihihíííí!“

Zakření se, bednu naplněnou výbušninami a střelným prachem obere o to něco málo z výbušnin co v ní zbylo a následně s jednou bombou s dlouhým knotem, který zapálí ji přišoupne k okraji díry do podlahy, kterou si před chvilinkou udělali výbuchem v chodbě. Bedna stojí na okraji tak tak, že se nepřevrhne. Joker zapálí doutnák a rychle se se svými zbylými dvěma společníky vzdaluje. Když je tak deset metrů vzdálen od místa činu, tak po bedně vrhne menší kulatou bombičku, téže zapálenou. Bombička šťouchne do bedny a následně se bedna poroučí dolů, aby mohla udělat nepořádek o poschodí níže. Joker jenom co vrhne bombičku směrem k bedně, tak se kvapem vzdaluje, je dost možné, že celá bedna s prachem a výbušninami, co tam zbyli otřese celým křídlem a srovná ho se zemí. Proto aby si mohl užít ještě aspon trochu srandy letí směrem ven se svými dvěma kumpány nesoucími zbytek výbušnin, trhavin a hořlavin, tak aby byli ještě schopni trochu se svým vůdcem držet krok. Na tváři Jokera pohrává spokojený úsměv. Proč by také ne. Tenhle mejdan se poved. A není všem dnům konec.

Bwahahaha, doufám, že tu pánové mají urozené koně, abych se na nich mohl pořádně zablbnout, můj nůž je totiž potřísněn urozenou krví, proto bych koně nijak nezhanobil, hahaha! Nebo z nich uděláme běhající pochodně! Uahahahá, tenhle for se mi tenkrát v Tonze poved, jak na to starej knižák Zerk koukal vyjukanej, jak mu novej stájovej hřebec lítá ve výběhu celej v plamenech! To bylo moc fajn. Jo, tímdle je tady doděláme, bude to fakt hukot! A v chodbě ke stájím jim rozsypu připínáčky! Hehehehé!
Používej srdce, budeš nenáviděn. Používej mozek, budeš zatracován, používej oči, pak oslepneš. Proto nemiluj, nemysli, nezři a můžeš svobodně žít.

Skarin

Nic jiného jsem ani nečekal, než dokonalé obrany a vynikajícího odrážení mých útoků. Ovšem v boj rozhoduje vytrvalost a ta je je u mě léty dřiny, bojů a námahy u mě více než vyvinutá a nějaký elf se mi v tomto nemůže rovnat. Jeho hbitý meč brzy začne ztrácet na tempu a jeho neproniknutelná obrana dostává trhliny. Ještě pár seků a je můj, říkám si.
A skutečně po pár secích mého těžkého meče se už sotva drží na nohou a nehlídá si bok. Rychle převedu čepel do příslušného úhlu a do seku dám ovšem jenom málo síly, ale i tak to stačí, aby se mu do těla čepel zařízla a na jeho brnění se objevila prohlubeň, který tam čepel zanechala. Rána odmrštila Ealata někam bokem a já vítězně zařvu. Ovšem i boj za mnou pomalu utichá. Ale nevšímám si toho.
Přejdu k němu, odkopnu mu meč a nohou ho přišlápnu k zemi, nutno dodat že dosti nevybíravě. Čepel mu namířím na jeho útlý krk a zasměji se "Já jsem Skarin, syn Astria z kmene šedého vlka, lovec horského kamzíka, zabiják lítého vlka, gladiátor, pokořitel ledového Trolla, zhouba čarodějů, elfobijec, přítel trpaslíků, ocelová pěst hlubiny a vládce meče Gněrvu! A ty jsi troufal mě urazit? Zesměnit mě za mými zády! Udělám si z tvé kůže boty elfe! Připrav se na smrt!" slova zlosti, nenávisti a hněvu vyřknu jako by byli plné jedu. Hledím mu do očí a chytám se mu zasadit poslední a dosti bolestivou poslední ránu. Ale co se to nestane, moje barbaři byli přemoženi tou selátkou! Zavrčím skloním se, uříznu kožené řemínky na jeho brnění a když ho zvedám ze země tak z něj to brnění spadne, takže má odhalený krvácející bok a navíc je naprosto nechráněný. Přiložím mu zakrvácený meč na krk a začnu couvat směrem k oknu. Nemusím jim nic říkat, jistě si ti špičoucha dali dvě a dvě dohromady a ví, že pokud něco zkusí tak ho zabiju a následně se pošpásuji i s nimi.
Když se konečně dostanu k oknu, tak se z něj podívám jak to tam vypadá, ono i kdyby to bylo výška tak se neleknu, už jsem padal z horších výšek.
Loktem jej vysklím a přitom se mírně směji. Když je celé vysklené tak se naposledy podívám na tu hezounkou tvář a pak na ostatní se slovy "Nechám ho být, když mě necháte být vy" znovu se usměji a v nestřežením okamžiku ho odkopnu, to je doprovázeno jeho bolestným výkřikem a tím, že museli sklonit kopí, aby ho nenabodli mi poskytli více než dost času na to, abych mohl vyskočit z okna.

Mezitím co ho chytli a padl jim do náručí tak ten co ho chytnul ucítil na rukou něco tekutého a teplého. Když Ealata otočili tak uviděli v jeho zádech hluboko zaraženou dýku umístěnou přesně mezi lopatky do srdce. Jeho srdce puklo jeho kokos pod úderem mojí pěsti.
Zatím co já se ihned skryji někde ve stínu tak začnu mizet. Svůj úkol jsem splnil a jsem spokojen. Už nikdy si nikdo nedovolí Skarina urážet, už nikdy...nemuselo by se jim to vyplatit.
Mno prostě nemám čas, vypadá se mnou na dlouho bledě.

Skarin

Našiel si ho. Už stačí len tak málo. Ale naozaj ťa od jeho smrti delí iba tak málo?

Keď si sa k nemu prebil, tvoja finta vyšla. Pár ďalších úderov, ktoré ho prinútili stiahnuť sa cez dlhú chodbu, a ocitli ste sa v bočnej kruhovej miestnosti, dosť veľkej na férový boj. No Ealat sa nevzdáva vôbec ľahko. S dokonalou obratnosťou priam predvída tvoje ťahy a presúva meč do obrannej pozície dvakrát rýchlejšie než ty. Samozrejme, tvojej sile sa nemôže rovnať, ale čím silnejší náprah urobíš, tým ľahšie sa mu Ealat uhne. Neprechádza veľmi do útoku, to hlavne kvôli tvojmu zúrivému útočnému besneniu. Prikrčí sa, odrazí meč, podnikne beznádejný výpad, odskočí a zas odrazí tvoj meč. A to isté dookola, až ťa to prestáva baviť. Za vami stále vládne ruch vojny, výkriky tvojich spolubratov a cinkanie kovových zbraní.

Kedy urobí chybu? Iba pomaly si začínaš uvedomovať, že chybu už urobil, keď si na seba navliekol to ťažké brnenie. Neprestávaš v krvilačnej túžbe zabiť ho a nenecháš ho ani na sekundu chladným. Iste, trvá to dlho, ale po pár minútach už to začínaš cítiť. Priam počuješ jeho ťažký dych, cítiš ako sa spomaľuje pohyb jeho meča, ako sa oneskorujú jeho reflexy. Ó áno, dnes ho zabiješ.

Ealat si zhodí z hlavy helmicu, iste preto, aby sa mu ľahšie dýchalo. Pri tvojom útoku ho aj tak nezachráni. Aj keby si ho tou silou trafil do prilby, zlomil by si mu väzy. Už spomaľuje, zatiaľ čo ty sa len zahrievaš. Tri rýchle údery z jednej strany a cítiš ako sa mu chveje meč v ruke, tú váhu už dlho neudrží. Aj tak ale nemôžeš než trochu obdivovať jeho talent. Ak by na sebe nemal to brnenie, asi by si bol ty ten odsúdený. Ešte nikto nevydržal proti tebe tak dlho stáť. Akoby dosiaľ predvídal všetky tvoje kroky.

Úder vedený zhora, následne zboku, a ešte raz zboku a konečne dosiahneš úspech...

Ťažký meč mu vyletí z ruky a s rachotom dopadne na zem. Vzápätí ho sekneš v úrovní pasu a Ealat sa zvezie k zemi. Neumiera, brnenie, hoc pozlátené, je vyrobené zo silnejšieho kovu a tak dostatočne zbrzdilo smrteľnú silu meča. Keď sa blížiš k nemu a vychutnávaš si svoj pocit víťazstva, všimneš si však, že niečo nie je v poriadku...

Za tebou už nepočuť žiadne výkriky tvojich bojovníkov, miesto toho počuť len dupot ozbrojených mužov, ktorých brnenia vydávajú cinkavé zvuky pri každom kroku.

„Stáť, vzdaj sa!“ Ozve sa vysoký hlas a prinúti ťa otočiť sa. Do miestnosti práve napochodovalo asi 10 ozbrojených stráží. Niektorí v striebornom a iní v šarlátovom brnení. Tvoji muži.... Museli podľahnúť...

Ealat leží meter od teba na zemi, pre túto chvíľu neschopný obrany. Vojaci za tebou však majú vrhacie kopije, ale zatiaľ čakajú na svojich miestach. Je ti jasné o čo tu ide. Zabiješ Ealata - zomrieš s ním. Použiješ ho ako rukojemníka, a možno prežiješ...

Čukoun

Podarilo sa ti dostať na rímsu a odložiť si svoj cenný lup. Teraz už len zísť dolu. Vytiahneš si kotvičku, zísť pomaly a bezpečne je najlepšia metóda, ale v tom...

„Kto tam je? Aha na rímse! Hobit! Chce sa k nám vlúpať!“ počuješ hlasy a v tom momente vidíš ako sa pod tebou zbiehajú a v rukách majú kopie. Eeee, to nevyzerá dobre. Rýchlo schmatneš batoh do jednej ruky a rozbehneš sa pozdĺž rímsy. Opatrne, opatrne, ale vpred. Inak ťa trafí kopija a z úlovku bude náhrobný kameň.

Konečne sa pod tebou zjaví mäkšia zem záhrady. Si si istý, že keď skočíš, tak sa ti nič nestane. Chceš sa na to pripraviť, no v tom vidíš, ako na teba priamo letí kopija. Niet nad čím uvažovať a tak okamžite skočíš dolu. Dopad bol tvrdý ale po tom čo si sa dokotúľal zistíš, že si celý. Čo je však horšie, nemáš batoh. Vypadol ti z ruky pri dopade.

Dvihneš oči a prezrieš očami záhradu. Po chvíľočke ho nájdeš. Čo je ale horšie, je asi tak v štvrtine cesty medzi tebou a štyrmi strážcami, ktorí k tebe utekajú s kovovým cinkotom. Sakra, na toto možno ani nebudú stačiť tvoje dýky. Nu, veľa možností nemáš. Buď sa rozhodneš behať hneď preč, alebo sa pokúsiš dostať k svojmu batohu skôr, než stráže k tebe a vystaviť sa tak na dostrel ich kopijí...

Gerris

Přímý zásah mezi oči a pes s štěkotem letí k nejbližší zdi. Tam už jen ostane zazírat a kňučet. Už se neodváží do tebe navážet. Sakra, kdybys to zkusil dřív, než se ti zakousl do tvého jemného…

„Stůj!“ Ale né. Opět?

Stráže v brnění k tobě bezodkladně docupkají a sklopí nad tebou své zbraně. Vtom však uslyšíš skřekavý hlas. Zvedneš hlavu a vidíš, že to praví ta pani, které patřil ten pes. „Zadržte, zadržte. Ten je tady se mnou.“ Olízne si rty, přičemž se zahledí na tebe – téměř mladého chlapce nahého uprostřed chodby. Tedy mladého z jejího pohledu určitě. Proboha, vždyť má určitě víc let, než se kdy kdo vůbec dožil.

Zajisté ale ví využít situaci. Tak jako její pes, ona tě taky očividně posuzuje jako „k zakousnutí“. „Nemusíte ho brát, já se o něho postarám. V mé ložnici. Mám pravdu, že, mladíku?“ Stráže jsou na pochybách, ale jedno je jasný. Buď odejdeš s ní, anebo s nimi.

Joker

Prásk! Neuveriteľná sranda, ako tam kričia o pomoc s tím najšpinavším svinstvom zabodnutým po celom tele. Chceli by umrieť a ešte nemôžu, no dá sa na niečom baviť ešte viac?

Drobek si vezme plné náručie bômb a odcupitá s nimi vpred. Než ich však stihne rozhádzať, nešťastnou náhodou a nesprávnou manipuláciou mu jedna z nich vybuchne v náručí, a spustí veľký ohnostroj. Chudák Drobek...

Dnes je fakt zlý deň. Prídeš o Bombičku a o Drobka, o všetkých svojich mužov. Už ostali len dvaja. Má to ešte vôbec význam? Kam až toto šialenstvo chceš dotiahnuť? Ak by si sa chcel otočiť a odísť, cesta je voľná. Ak však mieniš pokračovať v trojici hlbšie do sídla, chcelo by to nejaký plán..

Alebo je tu ešte jedna cesta. Zhodiť truhlicu pušného prachu a zvyšné bomby cez novo-vzniknutú dieru v podlahe a spoločne sa cez ňu dostať tiež. To by znamenalo že vás od suterénu delí už len jedno podlažie. Nemáte síce pyrotechnika, ale nastaviť tie bomby, aby zrovnali so zemou aspoň istú časť sídla, napríklad tú východnú, v ktorej sa asi teraz nachádza najviac ľudí, by nemusel byť taký problém...
I do know your reputation. So I choose my words very carefully. You tell Harry to go fuck himself.

Přidušeně heknu, když mě elfí kráska strhne zpět do prostoru pokoje a začnu se ošívat jak malý harant, aby mě pustila. "Pusť! Já nejsem žádný králík na muchlování!" Vykrucuju se a pokud mám příležitost, tak jakoby nenápadně šáhnu na její prso, abych se odstrčil. Lihový odér z elfčina těla mé snažení ještě víc povzbuzuje, abych se odsud co nejrychleji dostal. *To je hnus, když hezké holky pijou. Jak to táhne z chlapa, tak to ještě de, ale tohle je moc.* Když se na mě vrhne i druhá, tak už ležím na zemi.

A pak se spustí dvě snahy. Ta jedna chce pomoct hobitkovi utéct a ta druhá ošahat, co se dá. Bije se to ve mě navzájem, když ruce elfích dívek na mě rejdí, což ale rozřeší nějaký chlap z elfí stráže. *Tak tohle je špatné, to nás asi ztrestají šéfiku. Musíme utéct, protože co když ten elf mluvil o někom, kdo to tady vykradl. Hehe. Teda spíš jak se mohl opovážit.* Komický výraz zanikne, když se zvedám na nohy a mizím oknem.

Menší vak s lupem chytnu před pádem do neznáma do zubů, dýku, kterou jsem na poslední chvíli sebral ze země, schovám za pas, udělám setrvačností krok vpřed a v letu se šikovně zhoupnu o "náhodou se objevivší" tyč na vlajku, na které se kývavě chvíli držím. *To mi ta hlava elfská mohla říct rovnou, že pod oknem je hrazda na houpání. Aspoň by mi pošetřil trochu nervy. Jeden nikdy neví, do jakých sraček v takové tmě může spadnout. Na druhou stranu lepší, než sejít dolů po schodech a pak se houpat na šibenici.* Usměju se a přetočím se tváří proti oknu, abych nahlédl dovnitř.

Pohyb mnoha postav není v mé situaci zrovna nejlepší. *Musím zmiznout. Začíná to tu hodně smrdět.* Začnu se rozhlížet po římse, abych se mohl přesunout někam, kde sestup na zem bude bezpečnější. *Kdyby pode mnou nikdo nebyl, tak už sem dávno pryč. Proč se to musí tak kazit.* Pohlédnu pod sebe, těžce si povzdechnu a zhoupnu se, abych se tyče chytl i nohama a mohl se tak přitáhnout blíž k domu a vylézt na římsu. V případě, že je dost široká, tak si rychle schovám lup do vaku s ostatními věcmi a naopak vytáhnu kotvičku s uvázaným lanem. *Zbývá jen najít místo, kde bezpečně slezu dolů.*

Skarin

Mé těžké kroky se, i přes všechen ten rachot, jsou znatelně slyšet, když kráčím naproti Ealatovi. Jeho pozlacené brnění mě nějak neohromí, vlastně naopak zhnusí se mi ještě více, než předtím. *Jedině cvelf si na sebe vezme zbroj, která je naprosto k ničemu, každý ví přeci že zlato je pro brnění nepoužitelné. Idiot!*
Kráčím směrem k němu a pomalu vytahuji svůj Gněrv z pochvy na zádech, kam ho ukládám když cestuji.
Po očku sleduji jeho ruku a jeho obřadní meč, který je mimochodem stejně tak k ničemu jako jeho brnění. *Arogance elfů nezná mezí!!*
Jsem opravdu vytočen už jenom tím jak vypadá, abych zabránil dalšímu týrání zvířat, tak aniž bych se ho na něco ptal vyrazím do útoku s barbarským rykem "Zabte je všechny! Ealat je můj!" pár mohutných kroků a jsem v největší bojové vřavě.

Chvíli budu jen tak zabíjet elfy ve stříbrném brnění. Víceméně čekám na to, až si mí hoši rozeberou ostatní cvelfy a já dostanu možnost se utkat s Ealetem.

Když se mi konečně odkryje příležitost napadnout toho smradlavýho elfa tak ho napadnu. Vyrazím vpřed jako lovící tygr.
Nejdříve vedu sek na jeho hlavu ze shora, tak aby to musel krýt, ovšem vzápětí se obtočím kolem své osy a vrazím mu loket do úst.
To ho donutí ustoupit o pár kroků vzad a tím se vlastně dostaneme mimo nebezpečí ostatních. Ihned jsem u něj a atakuji ho znovu tentokrát z boku, nečekám na to jak to dopadne útočím znovu. Vím, že ho musím zasypat údery, jinak začne šermovat tím svým pižlátkem a pak by mě to mohlo bolet. Za ty leta mě elfové jenom máločím překvapí.
Mno prostě nemám čas, vypadá se mnou na dlouho bledě.

Proběhnul jsem s kloboukem na hlavě další chodbou a potkal ve dveřích elfku, která se při pohledu na mě okamžitě složila. Bůh ví proč. Kromě dámy se ale ve dveřích nacházel i její malý agresivní psíček. Psy jsem neměl nikdy moc rád...
Okamžitě se za mnou rozeběhl a s hlasitým štěkotem cupital po chodbě. Kdo ví, proč jsem ho prostě neodkopl pryč. Asi jsem se něčím takovým nechtěl obtěžovat, nebo jsem se ho trochu bál. Spíš to byla ta druhá možnost. Jak jsem již řekl, nemám rád psy.

Dobíhám do nějaké místnosti a zapomínám na psíka, protože mě zrovna upoutá něco, nebo spíš někdo jiný. Okamžitě zastavuji a čekám, jak na mou nahou přítomnost budou reagovat ti dva u okna. Než jsem je ale nechal něco říct, zareagoval jsem bohužel dřív.

"AAAAAAAAaaaaaaaauuuuuuuuuu"

Okamžitě jsem se podlomil v kolenou a spadnul na zem, držíc se za své pozadí. Do očí mi vhrkli slzy.

"Aaaa! Bohové, čím jsem si to zasloužil?! Sakra! Sakra! Sakra! Proklínám tě Bolere, bože bolesti! Ty stará svině!! A tebe taky Dogrine, bože psů! Zhyňte v peklech!" vychází ze mě jedno slovo za druhým a já se svíjím na zemi, držíc se za zraněné místo.

*Tak tohle jsem si vysloužil od bohů. Takhle jsem dopadl, když jsem větší polovinu z nich zklamal (Nepočítaje boha chaosu, boha lásky a sexu, boha pití a taky boha šílenství) a když jsem se pokusil vrátit do normálního (možná trochu živějšího) života. Že já jsem z toho kláštera vůbec odešel! Že já tam ještě nezůstal! Tady venku se to po těch devíti letech v klidu zdá být až moc nebezpečné. A hlavně plné psů...*


Okamžitě jsem vstal. Celé mé pozadí bylo v jednom ohni a já se cítil hůř, než po první noci strávené v klášteře s chlapem, co mi neustále cpal do hlavy, že už neměl sex deset let a že mi to moc sluší...

Otočil jsem se a přes všechnu bolest našel s rozzuřením v očích psa. Nezbývalo mi nic jiného, než se pořádné napřánout a kopnout jak nejlépe to jde. Nemám rád psy...
I wanna be sedated... http://poslednakrv.com/

Joker

Bum, bum, bum, bum, hehehehé!

,,K ZEMI“

Ozve se povel velitele a elfové se klidí stranou. No nebo se o to alespoň pokouší.

PRÁSK

Bomba nedocílila takového výsledku v jaký se doufalo. Bohužel. Zdi zdejšího sídla i přes jeho změkčilé pány jsou očividně tvrdé jako skála. Chodba není narušená po stranách, ale v podlaze je pěkná díra. Taky ozdůbky se pěkně rozletěly. Dvě brnění dokonce vyrazily chodbou směrem k šílenci, scházel kousíček a byl by plechový, jenže těsně před ním se poroučely na zem. Bledý obličej Jokera zrudne, jizvy táhnoucí se od úst výše se možná i trošku pootevřou, ale to je spíše optický klam vyvolaný úšklebkem na tváři tohoto blázna.

Hehé, sice to není tak hezký, jak mělo bejt, ale taky se mi to líbí. Je tady ten správnj nepořádek, chaos, jak má bejt! Jo, ted se mi to tu líbí, jenom kdyby tady někde šlo otevřít okno, páč to horko mi nejde k pleti.

,,Vzííííííííí“

Ozve se zezadu a Joker se za zvukem otočí. Náhle poté zjistí, že je z výrobny jeho oblíbeného společníka Bombičky, který právě vrhnul do chodby něco co připomíná ve vzduchu rotující gejzír jisker. Jenže to nejsou jen tak ledajaké jiskry, tyhle fungují prakticky jako žíravina. Ozbrojence to udržuje v chodbě, což je jenom dobře.

,,Ústup, ústup.“

Ozve se z jednotky a těžko říct, jestli konají, jak je slyšet, protože přes clonu jisker není vidět lautr nic. Náhle z dýmu vyletí dvojice kopí. Jedno prošpikuje malého kudůka Bombičku, druhé pošle na věčnost jednoho z posledních assasínů.

Co, co, co, co? Vy elfí děvky!

,,Gráááá!“

Ozve se rozhořčený jekot Jokera. S tímhle se nepočítalo. Skupina je ted prakticky bez pyrotechniků. Ted to nebude o tom, jak srovnat zdejší sídlo se zemí. Ne, tohle sídlo potřebuje zničit, spálit, potřebuje svoje krvavé oběti, ty, které by tohle vyvážili.

,,Bwahahaháááu!“

Rozřízne smích šílence ono ponuré ticho, které nastalo po jeho jekotu. To právě zjistil, jakou cestou se dají, když obě hlavní chodby si sami zatarasili. Chodbou vedoucí na terasu se totiž právě ted směrem k skupince Jokera řítí zástup elfů se zjevným prostým a jednoduchým plánem. Utéci. Nejsou tam sice jenom oni tanečníci a baviči z plesu. Ne, jsou zde i ozbrojenci. Jenže s těmi si poradíme. Ted je to bude bolet více než ty tady předtím. Joker si promne ruce, oční víčka se mu zúží do dvou úzkých štěrbin.

,,Hehehehé…do nich přátelé, do nich… a nešetřit na efektech.“

Následně sáhne rukou do bedny s výbušninami a vytáhne dvě o dost méně dobře vypadající bomby než ona hrací kostka předtím. Do každé ruky si pohodí jednu. Chvíli si s nimi pohazuje, avšak netrvá dlouho a letí vstříc davu. Tyhle bomby se oproti předchozí neliší jenom vzhledem. Ne. Míjí se i účinkem. Jedná se totiž o tříštivé bomby plné střepin skla, hřebíků, rezavých kusů starého železa a dalších hnusných věcí, které byste vidět ani nechtěli.

,,Hele Drobku… vem si plnou náruč a běž si s nima pokecat.“

Zakráká potom směrem k obrovi, ten poslušně čapne alespoň čtvrtku výbušnin z bedny co ted nesl a rozeběhne se směrem k davu. Na tenhle ohňostroj se bude vzpomínat. Vážně, že ano. A rozhodně se na něj jen tak nezapomene.
Používej srdce, budeš nenáviděn. Používej mozek, budeš zatracován, používej oči, pak oslepneš. Proto nemiluj, nemysli, nezři a můžeš svobodně žít.

Budova sídla Exelcior, skutečný večírek.

Joker

Jediné mínus, jaké má vaše spanilá jízda Sídlem, je ten, že k tomu nehraje žádná muzika. Orchestr na terase utichl ihned po výbuchu a tak tu vaše řádění nemá žádnou odpovídající zvukovou kulisu. Na druhou stranu řev umírajících není zrovna od věci a příjemně to tu dokresluje atmosféru. Procházíte širokou chodbou a odpor, na jaký jste narazili, se vám nemůže odpovídajícně rovnat, je to sranda. Jenže ti těžkooděnci, co se objevili, to už bude jiná meta. Popravdě jsi s takovýhlema jednotkama nepočítal. Aspoň ne do začátku. Jenže jsou tu, tak proč je nezapojit do párty. Vytáhneš bombu a lopingem ji vrhneš vpřed. Velitel asi nebude blbec, protože jakmile jsi vrhl, zařval

K ZEMI

A elfové se klidili stranou. Aspoň se teda pokusili.

PRÁSK

Zdi budovy jsou pevné, masivní. Exploze jen lehce narušila stěny chodby, nejvíce bordela to udělalo v podlaze, navíc to rozmetalo všechny ozdoby a proti tobě to hodilo i dvě brnění, co stála u stěn, trosky ti přistály až u nohou, obličej ti ožehla teplá tlaková vlna. Chodba je ukončena, díra v podlaze to zařídila, někteří elfové se vyhrabávají zpod trosek za ní, jiní možná unikli do postraních chodeb nebo nějakých dveří, nebo skončili v díře, v to doufáš.

Podivný zvuk tě donutí otočit se.

Vzííííííííí

Bombička vrhl do chodby něco, co vypadá jako malá koule, která se točí, prská kolem sebe a zahlcuje své okolí ohmromnými jiskrami. Mrsknul to přímo proti ozbrojencům. Vtip je v tom, že jakákoliv jiskra, která někam dopadne, se okamžitě materiálem propálí. Kovem rovněžtak. Elfové se snaží postoupit a koule se zbavit, leč sprška jisker je jako zeď.

Ústup, ústup.

Elfy přes ten ohňostroj nevidíš.
Najednou, bylo to nečekané, skrz závoj jisker přiletěly dva oštěpy, asi je považovaly za vhodnější než dlouhé meče. Bombička tam stál a užíval si onu podívanou, ani nehlesl, když ho to zasáhlo, jeden z mužů se rovněž kácí k zemi. Hajzlové!

A taková to měla bejt sranda. Teď jsou obě hlavní chodby zatarasené a jestli budeš chtít k točitým schodům do sklepa, které vedou skrz všechny patra, budeš se muset vydat postraníma chodbama, nebo přes místnosti a nebo zkusit další patro. Popřípadě lze program dnešního večera ještě více pozměnit a zkusit improvizovat. Proč tohle píšu? Inu protože v momentě, kdy jsi se začal zamýšlet nad tím, co dál, se v chodbě vedoucí na východní stranu něco hnulo. Ano, je to chodba jdoucí na terasu a právě se do ní vřítil dav elfů. Očividně neví, odkud výbuch přišel, jinak by přeci běželi na druhou stranu. Hodně z nich je nastrojených, jdou přeci z večírku. Jiní mají ale zbroje. Bude jich fakt hromada, dobrých čtyřicet a jsou od vás asi dvacet sáhů.

Skarin

Teď víš svůj časový limit. Do několika minut tu budou posily. Buďto to bude v hajzlu, nebo prostě pobijete jen o pár špičatouchjch víc. Nu, však uvidíte. Každopádně boj s touto hlídkou byl jednoduchý. Dokonce snazší, než tam u brány. Byli příliš zaměstnáni samotným sídlem a strachem o svého pána, pro kterého se chystali vyrazit, že nečekali, že se na ně z křoví vyřítí skupina deseti Barbarů. Na druhou stranu jste byli dost rozvášněni, takže onen poslední, kterého jsi nechal žít, nebyl stejně v moc dobrém stavu. A jakmile odmítl spolupracovat a ty jsi mu ukázal svůj hněv, zhroutil se na zem. Nezbývalo, než se vydat do sídla. Vchod z této strany vedl kupodivu vzhůru po schodech a až tam byly dvoukřídlé dveře. Vrazil jsi tam a uviděl před sebou dlouhou chodbu táhnoucí se snad skrz celý dům, někde v dáli se míhaly nějaké postavy. Vyrazili jste vpřed a uběhli asi padesát sáhů. Míjeli jste dveře, vedlejší chodby a různé salonky, vše přeplněné skvostným nábytkem a výzdobou, až jste se dostali do kruhového sálu, který byl přímo na této hlavní chodbě. Sál se stáhne přes celou hloubku sídla a obě boční stěny jsou celé prosklené. Ta západní vitráž je ovšem celá vymlácená, východní jen zčásti. Salonek, no vlastně salon, je plný všemožných stolečků, křesel, sofá, je tu i jeden orohmný kulatý stůl, na stěnách visí tapiserie s elfskými motivy a nachází se tu poměrně velké množství krbů, ve stěnách jsou porůznu schodiště. Popravdě to vypadá jako elfská hodovní a obřadní místnost, kde se asi scházejí. Vy jste došli přesně do jejího středu, když jste byli donuceni sledovat dění před vámi, míhá se tam někde v chodbách skutečně množství postav, slyšíte nezaměnitelné řinčení těžké zbroje a chodbou se rozlilo jasné světlo a je slyšet exploze a zvláštní zvuk:

Vzííííííí

Následovaný:

Ústup, ústup

Nevíš, o co jde a měl bys to jít prozkoumat, každopádně vypadá to, že nejste jediní útočníci. Ovšem vše změní jedna věc. Po tvé levé ruce pětadvacet sáhů daleko se otevře jedna z vytráží přímo u podlahy. Až teď v té části poznáš dveře. Ty mohly vést jen na terasu. První vkročí elf v dlouhém hábitu, ruce sepnuté před sebou, nevidí vás, protože je otočen za sebe.

Pane, musíme tudy, všechny ostatní chodby jsou ucpané, dostanu vás pryč.

A Za ním vejde další elf. Je v mohutné pozlacené zbroji, u pasu má obřadní meč a je pořádně vysoký. Má dlouhé zlaté vlasy, modré oči, je krásný jako Bůh. Je to Ealat. Poznal bys ho, i podle hlasu.

Nejdřív zjistím, co se kde stalo, třeba to žádný útok nebyl.

Promluvil k elfovi před sebou. Ealat si za ruku vede elfku v bílých šatech, za ním se do salonu hrne několik elfů ve zbrojích stříbrných v helmicích s chocholy na hlavě.

Pak si vás všimnou. Ač ho prostě hodláš sejmout, vypadá to, že skutečný boj začne až teď.

Čukoun

No, mohl by jsi přemýšlet. Jak jsi úspěšný u hobitek a jakou šanci máš u těhle elfek? Prostě to nějak porovnat, abys věděl, jestli bys nemohl… Eeeeh, co to kecám, jsi tu kvůli práci a neee zábavě. Radši nepokoušet štěstí. Otočíš se a vyrazíš k oknu. Skočíš nahoru a už už jsi venku, když tu náhle cuk, a ty se poroučíš zpátky po zádech do místnosti. Někdo tě chytl za límec a strhl zpátky.

Přece bys nikam nešel, chlapče, nemáme si s kým hrát.

A pak se spustí něco jako ošahávající maratón, kdy se dotyčné snaží lokalizovat jistou věc na tvém těle. Popravdě to dost lechtá. Potom se ozve další hlas ode dveří a ty se v chumlu pod tvěma ženskýma těla podíváš tím směrem a zatrne ti. Stojí tam stráž, v ruce třímá závěs a hrozí s ním proti vám.

O co tu u bohů jde? Nahej chlap, nahý elfky, oblečenej hobit! Copak nevíte, že se něco děje?

Neuvažuješ, na co naráží, každopádně elfky se z tebe zvedají, tohle je šance, ve vteřině jsi na bobku a šup oknem ven na římsu. A ještě dál. Ano přeskočil jsi, zaklepal nožičkama ve vzduchu a zmizel v hlubinách. Jenže ne na dlouho, Zorientoval jsi se, přetočil a chytil se bez problémů rovnoběžného držáku na prapory trčícího ze zdiva. Visíš, stěna tu končí a začíná nějaká mohutná skleněná vitráž. Takže vidíš do sídla. Je tam nějaký obrovský sál a v něm se míhají postavy. Přímo pod tebou, ještě asi osm až deset sáhů (pro tebe žádný problém) není ještě zem.je tam schodiště, právě po něm vchází dvěřmi ve vitráži nějací elfové. Ve zbroji nebo ne. Muži i ženy. Co se týče toho, kam vedou schody na druhou stranu, tak je to terasa, kde se pořádal večírek. Nyní skoro prázdná, osvětlená loučemi, plno stolů, orchestřiště, semtam je elf, většina je jich u dalších schodišť, nebo vchodů do budovy. Elfové pod tebou hovoří, lehce slyšíš.

Pane, musíme tudy, všechny ostatní chodby jsou ucpané, dostanu vás pryč.

Nejdřív zjistím, co se kde stalo, třeba to žádný útok nebyl.

Gerris

//myslím, že do patnácti až dvaceti metrů bysme se vešli. Na druhou stranu to jako postava nevíš.

To je ale situace. Co tomu strážnému říct? No, raději nic a mrskneš mu na hlavu závěs a porazíš ho, slyšíš nějaké jeho dušené výkřiky, ale asi tě nepronásleduje a tak míříš dále do sídla, ačkoliv netušíš, kam bys měl zamířit. Navíc seš nahatej. S kloboukem.

Ochich

Křáp

Nějaká elfka, která asi v jednom pokoji spala a probudila ji ta rána, se vyšla s psíkem podívat ven a lehce ji to složilo ta tvá vizáž. Možná i ten tvůj pozdrav. Pes se dostal z vodítka a pronásleduje tě. Tihle malí jsou největší hajzlové.

Vrrrr raf raf

Sprintuje za tebou. Ty chodbou míjíš všemožné dveře. Dosud žádnou odbočku.

Až se dostaneš na lodžii. Je to plošina, vedou z ní schody dolu po tvé pravé ruce, po levé je velký výklenek se stolkem a dvěma křesly. Ve zdi je okno ven, u něj stojí dva sluhové, koukají do noci a lomí rukama a naříkají. Jejich přítomnost tě bohužel donutí překvapením zastavit, což tomu malýmu chlupatci stačilo, aby tě dohonil. No, chápu, že tvoje noha by byla snadný terč. Jenže oni rádi skáčou a ty jsi k němu byl zády. Takže mířil výše. Je mi líto, pes docela hodnotně skóroval.
TAKŽE HLEDÁME OŠETŘOVATELE, JEŘÁBNÍKA, DEBILA A ZABIJÁKA. MÁME CO DĚLAT!

*Tak a teď jsem naprosto... naprosto... No co. Přiznejme si to, nebudu nic zakrývat. Jsem naprosto v prdeli*, projde mou hlavou, když si uvědomím, že stojím na chodbě obmotán obrovskou záclonou, v níž můžu sotva chodit, a že jsem uprostřed nějaké velké vily. Plné lidí...

*Pravda, že už jsem přeci zažil mnoho podobných trapasů. Možná je na čase se k nim po devíti letech vrátit. Nejméně polovina zvrácených bohů by to vlastně i chtěla. V tom je výhoda tohohle náboženství. Ať děláte cokoliv, tak se to alespoň jednomu bohu na světě líbí... i když teď se to tak trochu nelíbí mě*, přemýšlím dál o tom, jestli jsou dobré mé skutky, místo toho abych nějaké skutky vůbec konal.

Popojdu opatrně několik kroků a snažím se být v běsnícím davu trochu nenápadný. Je vidět, že se tu něco děje. Chaos, panika, výbuch a vysklená okna. Jen bohové vědí, jestli je ona chaotická situace výhodou pro můj útěk, nebo ne. Spíš bych ale řekl, že ne...

"Stůj", uslyším za sebou a na místě ztuhnu.

Někdo mě nachytal. Bude tam stát určitě smečka po zuby ozbrojených elfských strážných, kteří mě teď odvedou za to, že jsem místnímu elfovi zaměstnal služky jinak, než úklidem. I když ten je bude čekat jistě taky.
Pomalu jsem se otočil. Byl jsem strašně nervózní. Čekal jsem hrozný průšvih. Druhý den by se jistě psalo o knězi, co se vloupal do vily místního pána, znásilnil mu služky, zničil pokoj a krátce na to byl zajat. Problém tkvěl v tom, že by si na mě mohli vzpomenout mí staří nepřátelé a lidé, kterým dlužím peníze. Sakra.

"Uh", oddychl jsem si tiše, když jsem po dlouhém a pomalém otočení uviděl jen jednoho elfa.
Na druhou stranu byl ale ozbrojený, což je oproti mě výhoda. Taky měl oblečení, ve kterém se dá chodit, nebo DOKONCE utíkat. Nic z toho já nemám. Jen závěs a klobouk. Černej.

*V tom závěsu nemám šanci. Musím utéct. Bez závěsu, nebo vůbec. To nebude moc hezký pohled...*
Ve chvíli, kdy se malý elf otočil jsem ze sebe rychle strhl závěs a hodil ho na něj, načež jsem se ho pokusil povalit na zem.
Pokud se mi to povedlo, udělám jediné co umím- vezmu nohy na ramena. Pokud ne, tak je vezmu na ramena i tak. Utíkám pouze se svým kloboukem na hlavě (jinak naprosto nahý) chodbami, zahýbám, otevírám dveře a snažím se prostě co nejrychleji dostat někam pryč.
"Super! Haha! Starej Gerris se vrací do těch hnusných rezavých, ale zajímavých kolejí vy pitomci!" ozve se, když probíhám nadšený kolem další omdlívající snobské paničky s malým agresivním psíkem na obojku. Už devět let jsem se takhle nedokázal odvázat. A teď tu utíkám naprosto nahý po chodbě před zákonem a nadrženými elfkami. Aaaah.

//chtěl bych vědět, jak je mé patro vysoko nad zemí. (V metrech prosím)
I wanna be sedated... http://poslednakrv.com/

Skarin

Běžíme směrem k severnímu křídlu, cestou nevydáváme téměř žádný hluk, neboť jsme si nikdo nevzal kovovou zbroj, který by nás mohla prozradit. I když ono by to bylo stejně asi tak jedno, protože nastalém lomozu, který v sídle vznikl by nás mohli jenom těžko objevit. Již za běhu si připravím svůj Gněrv a uháním společně s ostatními z mé družiny po cestě, skrytí ve stínech.

Když konečně doběhneme téměř ke vchodu, tak uvidíme družstvo elfích strážných o počtu deseti elfů. Pozorně je sleduji přikrčen v jednom křoví. Podobně jako tygr využívá svého zbarvení v džungli tak i já díky svému tetování, které je tomu tygřímu trochu podobné, se mohu dobře skrýt díky hře světel a stínu.
Zaposlouchám se do rozhovoru a díky svým divokým smyslům rozeznám každé slovo té jejich jindy nesrozumitelné řeči. *Musí to být on, kvůli nikomu jinému se by se tak neobětovali. Takže vypořádat se s nimi či ne?* zahledím se na pohlednou skupinu elfíků a trochu se sebevědomě usměji. Rozdám pár rozkazu gestikulací rukou a pak sám zmizím ve stínu.

Ze stínu přikročím k prvnímu cvelfovi a svou dýkou mu podříznu hrdlo. Ostatní se postarají o zbytek. Zbyde pouze jeden elf, kterého budeme potřebovat na orientaci v budově.
Přejdu k němu a zeptám se ho "Kde najdu Ealata?" pokud neodpoví tak se jenom mírně zasměji *Doufal jsem, že budeš mlčet*
Pohlédnu mu do očí a jak tam tak sedí na prdeli s nohama nataženýma před sebou, tak mu celou svou býčí silou dupnu na koleno. To se prohne do nepřirozeného úhlu a elfí voják vykřikne tak vysokým hlasem, že to připomene ječicí ženu. Ostatní barbaři se tomu začnou smát společně se mnou.
Znovu na něj pohlédnu a chytnu mu jeho škubající tvář, znovu mu položím otázku "Kde najdeme Ealata?" no tentokrát i kdyby odpověděl, tak ho zvednu za vlasy a vpálím mu pěstí do břicha. Krev kterou vyplivne a potřísní mě s ní je ještě teplá. Vím že mému mučení by nedokázal už dlouho vzdorovat a tak ho podám jednomu z mých mužů a vyrazíme tím směrem, který nám elf řekl.

Pronikneme do budovy a chvíli se jen tak touláme, hledáme vchod na terasu, či spíše chci porozhlédnou kolem sebe jak to tady vůbec vypadá.
Brzy ovšem spatřím divné stvoření, které je něčím namalováno. Sleduji jeho počínání s elfem a následně pak i s elfkou. Zhnusil se mi *Co to je za magora?* sleduji ho dál, než ovšem narazí na elfí ochranku. vím, že tohle není můj boj, ovšem někdy si velice rád s tímhle pošahancem promluvím a že čepel mého meče má dobré argumenty. Ovšem nyní si musím vyřídit své soukromé účty.

Vyrazíme za pomoci elfa k terase a jakmile se budeme blížit, tak si budeme dávat pečlivý pozor na to kam šlapem a hlavně jestli někdo kolem nás není.
*Tak kde jsi ty parchante*
Mno prostě nemám čas, vypadá se mnou na dlouho bledě.

Hobit
O jeden pokoj vedle

Skoro až ladným krokem se postavím na římsu a vcelku bez problémů se posunu o pokoj dál. *Helemese, někdo zrovna odešel. Že by nějaká elfácká slečna a uložila si na pokoji okrasu? Se na to podíváme, i když se mi tam moc nechce.* Skočím do pokoje na špičky chodidel, abych nadělal co nejmíň hluku a dám se do průzkumu. Židli s opěradlem pomalu větší než já sunu po podlaze mezi tím vším nepořádkem. *Co se tady mohlo dít? Snad to nebude tou ránou.* Lhostejně se otočím ke stolu s předpokladem, že můj nový majetek tady někde leží. A pak ten vzdech a mráz po zádech. Šestý smysl a zlodějský čich tentokrát selhal. *Musím zmizet. Zkusím jiný pokoj, kde se aspoň nezabiju o ten bordel.* Přidržím se dřevěného zdobeného opěradla a opatrně slezu na podlahu. *Že by tu někdo spal?*

Škubnu hlavou ke dveřím a zklidním se, když po vykřiknutí nikoho nevidím. Zdřevěním ale při pohledu do takřka kočičích očí ze strany postele. Naprázdno polknu a přes uši se mi rozlije nenadálé teplo. *Ou, to není dobré. Musím zmizet. Né, nekřič nebo mě prozradíš.* Žádostivý výraz, kterým nechci být prozrazen, vykouzlím na své tváři, protože představa jak se houpu na oprátce s dopředu useknutými prsty je děsivá víc, než nekromant s hordou kostlivců za sebou. Chvíli jsem myslel, že dřevěné nohy nabydou opět vláčnosti, ale pocit kamene se začal rozlévat i do těch nejmenších výběžků těla. Zacouvám pomalými taktickými kroky dozadu, když se proti mě pohne svůdnice. *Nechci ji přece hned vyplašit. Musím zmizet. Mmm, ta prsa! A to tělo! Né, né, né! Nečum tak na ní. Mmm, a ta představa! Né říkám. Šéfiku, musíme zmizet. Ještě by se mi smála. To nesmíme dopustit.* Vnitřní souboj dvou názorů je těžké rozsoudit. Tady de ale o kejhák. O můj kejhák. "Omluvte mě, prosím," zazubím se nesměle na elfku, která je každou chvílí blíž. *Moment překvapení...* Vytrhnu se z myšlenek s cílem utéct jak nejrychleji to jen půjde. Přiskočím k oknu...a buď se udžím na římse nebo padnu z výšky, na což jsem připravený a tuhle dovednost zvládám. Otázkou jest, zdali stihnu vystrčit zející dírou byť jen nos...

Joker

Vůdce bláznivé bandy se časem z čela svých vojů ztratí a předejde ho dvojice barbarů, která společně s dvojicí trpaslíků hnedle jim po boku úspěšně proklízí cestu vpřed. Čas od času se zpoza jejich zad ozve skřehotavý hlas jejich pána Jokera s výzvou, necht dalšího nechají projít. Tak se i stává a probíhající tanečník dostane s pomocí dvou barbarů kinetickou energii a vrhá se k nohám šílence. Ten neváhá a nechává jeho tělo pocítit bolest seslanou jeho zlovolnou šílenou myslí.

Hehehe, maso, šlacha, žaludek, dáme elfovi na pupek, maso, šlacha, střéva, zejtra bude střéda. Sliznice nám leze ven, zejtra letí komínem, játra a hned ledviny, tenhle bude nevinný! Plíce, srdce, průdušky budou na dně rozbušky, konečník a varlata, ty jsou vždycky chlupatá. Péro malý, srací díra, to je to co tělo svírá! Doleva a doprava, mrtvola je děravá!

Takhle krásně postupně podle jedné ze svých vlastních říkanek se Joker zbavuje zbytečných orgánů a tělesných zbytečností, které elf v sobě přechovává. Když je hotov, tak vynoří krvavý nůž z elfových vnitřností nebo spíše zbytků. Už dávno nekřičí, to přestal v okamžiku, jak omdlel, když viděl, s jakou radostí ten šílenec tahá střeva z jeho břicha. Nakonec, když je se svou prací hotov, tak nůž otře o šat tanečníkův a schová si jej zpátky do kapsy, promne ruce a ukousne trošku z elfova srdce. Následně si znechuceně odplivne.

,,Fuj, moc měkké!“

A hodí srdce kamsi nazdařbůh. Jenom průdušky z celého kompletu orgánů co jsou ted venku si hází do druhé kapsy kabátu, protože jak slibovala říkanka bude na dně rozbušky. Pak se zvedá ze země uhladí si svou pěšinku mastných vlasů okázale dozadu a ohlédne se za zbytkem svého voje, který se trošku opozdil, protože kudůk Bombička, jak mu Joker říká byl obtěžkat zdejší sklep poblíž hlavního schodiště výbušninami, jak mu jeho pán nakázal. Doslova mu zářila očka, jak byl nadšený tou spoustou trhaviny, co tam naplácal. Nejspíš se s ní tedka bude muset trošku krotit a naopak plýtvat se střelným prachem pro nějž takovou vášen nemá.

A tak voje šílence pokračují dál vzhůru po schodišti, vzhůru vstříct večírku. Ještě jednou se ozve povel hlavního blázna skupiny a to, když se útěkem ze schodiště snaží zachránit jedna elfí slečna a rovnou vpadne do rukou trpaslíků. Ti sice s nevolí, ale nakonec ponechávají elfku svému vůdci v naději, že se na ní vyřádí více než oni dva.

,,Hleďme, hleďme dívka krásná, krásnější než hvězda jasná!“ začne další bláznivou říkanku Joker, která mu právě přichází na ústa, uchopí elfku v krásných šatech kolem pasu a protočí ji na místě ,,Hleďme onu děvčičku, jasnější než jiskřičku!“ zaburácí slova a elfka by se asi bránila, utíkala, kdyby snad jeho sevření nebylo tak pevné ,,Pohleďme jí na lůno, jež potřísnilo semeno!“ zakření se a se smíchem strhne elfce šaty, její výkřik se rozlehne po schodech, u toho však jenom nezůstává ,,Hleďme její plná ňadra s kterými si můj nůž zavdá!“ zaskřehotá a s úšklebkem se vrhne k elfce a do prsu jí vyřízne trojúhelník.Čert ví proč. Následuje další pronikavý, naříkající výkřik elfky. Avšak říkanka pokračuje ,,Nač ojíždět ojetinu? Já udělám si novou díru!“ skřehotání se promění v strašidelný smích a nůž v tu ránu zaboří elfce do slabin. Bolestivé zasténání elfky ukončuje její trápení a Joker se s širokým úsměvem zářícím celou jeho tváří vydá skotačivým krokem dále.

Další cesta se obejde už bez incidentů a vyvádění šílence. Nestálý pohled jeho těkajících očí zatím klouže po okolí, vytříbeném, jednotném a systematickém slohu celého sídla elfů. Na tváři se mu po jeho pobaveném úsměvu začíná pomalu rýsovat znechucená grimasa nad uspořádaností a řádem zdejších prostor a celkového vybavení.

Fujtajbl, už aby tohle všechno lehlo popelem, tohle je pěknej hnus. Jo, přesně tak, nebejt toho příjemného kvílení ozývajícího se z toho mejdanu, tak by to bylo docela nesnesitelný. Nebo to chce možná jenom trošku upravit. Jo to by určitě chtělo. Trošku zlepšit fasádu a změnit tapety. Určo se jim to bude líbit. Hehehe.

Zahráhne rukou do kapsy, kam si před chvilkou schoval průdušky, vytáhne je a potom flakónek s čirou tekutinou, trošku na orgán ukápne, flakónek zavře a vytáhne zavařovačku s bílým práškem uvnitř. Malilinko nasype na orgán a ten vzápětí chytne. Ano, bílý fosfor a hořlavina. Moc hezká kombinace. Následně se rozmáchne a hodí oním pokusem na protější zed. Orgán se o tapety rozmázne, ale pořád to není ono a proto vzápětí za pokusem letí onen flakónek s hořlavinou. A už to hoří! Tapeta pomalu chytá černou barvu.

,,Ano, ano to je ono! Hehehe.“ poskakuje na místě potěšeně Joker aniž by si všímal toho, že si při přípravě svého pokusu lehce popálil ruku. Tenhle výtvor se mu zkrátka povedl. Je to téměř umělecké dílo. ,,Mo-možná to chtělo trošku draslíku, aby to vypadalo líp. Hehe.“ Zamyslí se nad svým výtvorem a zakmitá jazykem mezi rty. ,,No nic dětičky, jdeme dál.“ zazubí se a dalších pár skoků hravě přeskáče, dokud se společně se svými předvoji v podobě čtveřice trpaslíků a barbarů neocitne na vrcholku schodiště, kde se chodba rozbíhá do několika směrů.

,,Tak a my půdem kudy, hmm?“ zamlaská onen blázen a porozhlédne se po chodbách rozbíhajících se dále a začne se rozmýšlet, takže během jeho úvah se celá jeho družinka dostane na stejnou úroven s ním a předvojem. ,,En-ten-tý-ky dva špa-lí-ky, el-fí-ci z žum-py vy-lí-taj chlu-py za ni-ma lí-taj, at de-me sem ne-bo sem ně-ko-ho tam pře-říz-nem!“ A tak touhle rádoby vyvinutou technikou zamíří rukou do chodby, odkud se ozývají zvuky nevinného večírku elfů. Proto se skupinka dále vydává touto cestou ve stejném složení a sestavení, jako doposud. Když se po delším úseku cesty dostanou na další křižovatkuA tak se Joker chystá znova v čele svých vojů vykročit vstříc zábavě, ovšem právě v tom okamžiku zaslechne ostrý hlas z vedlejší chodby.

„Stáť! Nehýbte sa, ste obkľúčení! Zložte zbrane a ustúpte od nich!“

Šílenec tedy ihned upustí od svého původního plánu a zkoumavě si změří obě chodby jednu po druhé. Poté se se smíchem otočí na svoje společníky a promne si ruce. Bombička už tuší, že se bude něco dít, tak už mu září jiskřičky v očích.

,,Ták, protože nás tadyti pánové nechtějí pustit na mejdan děti, tak se jich rádi zbavíme, že? Bombičko vem ty vpravo, já vemu toho hejska vlevo.“ zakření se, následně se skloní k jedné z beden výbušnin, které nese Drobek a které před chvilkou položil, a vytáhne z ní takovou pěknou hranatou krabičku, která má po stranách napsaná čísla od jedné do šesti. Taková větší herní kostka. Zlehka onu kostku vezme, napřáhne se a následně ji mrští do cesty elfíkům.

Hehé, to bude něco, jsem zvědavej co na to budou říkat, takový příjemný překvápko. Hahahá, snad se jim to bude líbit, takový hezký ohňostroj. Obzvláště ta spousta červeného světla, co oslepuje. Ale to jim asi bude jedno po smrti, ne?

Promne ruce nad tím, jak s elfíky na své straně pořídil a čeká na dotek s podlahou nebo některým z rychlých elfů. Tahle krabička není zrovna to nejpěknější co mají v zásobě, ale hezká je o tom není pochyb.

Zajímalo by mně co s nima proved na druhý straně Bombička… doufám, že mně nezklame a zas něco vymyslí. Pořád mně překvapuje, že je to cvok aspon trochu podobnej mně. Takovej bombovej šikula. Muhihihi.

A tak hnedle po tom co by měli být jednotky nalevo včele s velitelem zničeny se Joker otočí, aby sledoval toho nejoblíbenějšího ze svých dětí při své práci, která mu samosebou jde nejlépe.
Používej srdce, budeš nenáviděn. Používej mozek, budeš zatracován, používej oči, pak oslepneš. Proto nemiluj, nemysli, nezři a můžeš svobodně žít.

//Ak máte s niečím problém, obráťte sa na mňa, ak nerozumiete, alebo podobne, môžem vám ten text preložiť do češtiny (ako som už preventívne urobil vockoovi) chápem, že slovenčina sa niekedy ťažko lúšti...

Skarin
Severovýchodná strana sídla

Rana teda prišla zo západnej strany sídla. Vy ste práve obiehali sídlo z východnej strany, takže ste zvuk počuli len tlmene. Na tejto východnej strane sa rozprestiera obrovská terasa. Z východnej strany od parku k nej vedú dve úzke točené schodištia. Keď zaznie výbuch tak miesto hudby sa z nej začnú ozývať zmätené výkriky vystrašených elfov – tanečníkov. Vieš si predstaviť, ako elfovia tancujú? Hrozná predstava. Zopár elfov sa snaží dostať po úzkych schodoch dole z terasy a preč, ale tieto schodiská nie sú dizajnované na únikovú cestu, takže v tej panike si tam elfovia viac prekážajú než pomáhajú.

Bežíte teda ďalej až sa dostanete k severnému krídlu. Než tam dobehnete, všimnete si skupinku elfov v zbroji, ktorá sa ligoce ešte aj takto v noci. Je ich asi 10, dvaja z nich sú jazdci na koňoch. Zastanete a počúvate hlas jedného z nich, zrejme veliteľa.

„...sa dostaneme k nemu na terasu a odvedieme do bezpečia. Ealstom a Partenom, Choďte okamžite na základňu, do piatich minút tu chcem mať všetky elitné jednotky aby zabezpečili budovu a okolie. Nevieme, kto sa opovážil napadnúť sídlo, ale zopár elitných oddielov to tu dá do poriadku. Rozchod!“

Následne sa jazdci otočia a popchnú svoje kone do cvalu smerom na sever skôr, než by ste proti tomu stihli niečo podniknúť. Zvyšná skupinka vojakov poslušne nakluše do budovy zo severnej strany. K vchodu zo severnej časti máte ešte asi 30-40 metrov.

K nemu na terasu a do bezpečia? O kom hovorili? Žeby o Ealatovi? Koho iného by sa snažili ochrániť? A vôbec, ako sa teraz dostanete k nemu? Z východnej strany sú schodiská preplnené elfmi, bude ťažké sa tam predrať. Ak sa vyberiete cez tento vchod zo severu, určite tam dorazíte neskôr než tá skupinka vojakov, čo šla pred vami. A to ešte stále musíte počítať s tým, že možno zablúdite. Ale, čo tam skupinka ôsmych vojakov. To by si zvládol aj sám. Ale je pravda, že títo vyzerajú lepšie ozbrojení, než tie stráže pri bráne. Ešte sa môžete ísť pozrieť zo západnej strany, kde nastal výbuch, alebo dokonca skúsiť stranu južnú, ale hlavne sa rozhodnite rýchlo. Ak jazdci splnia príkaz, do desiatich minút tu bude početný oddiel nejakých elitných vojakov. Bude to také jednoduché sa cez nich prebiť vo vašom malom počte?

Joker
Vchod zo západnej strany

A z honosného vchodu je jeden veľký bordel. Hehe. Trošku si im upravil fasádu, určite sa im to bude takto viac páčiť. Možno by si sa uživil aj ako dekoratér hlavných vchodov.

Z vnútrajšku sídla sa ozývajú zdesené výkriky. Presne ako to máš rád. Mohol by si začať robiť dirigenta v nejakom kričiacom orchestri. Hlasný ruch a jasné pokriky hrubších hlasov a do toho prerušované dlhé vrešťania ženského pohlavia. V podstate ti presne ukazujú cestu za tvojím najväčším triumfom. Ako kráčate hore schodišťom, vybiehajú oproti vám postavy. Väčšina z nich sú iba neškodní tanečníci, ktorí sa snažia dostať z budovy, a ten zvyšok sú chabo ozbrojené stráže s jedným krátkym mečom a ľahkým koženým brnením. Nič čoho by si sa bál. O všetko sa starajú tvoje stráže a tak máš čas ešte si upraviť svoj vzhľad, keďže ti výbuch musel „rozhodiť“ tvoj účes.

Postupujete pomaly, jednak preto, lebo sú tvoji kumpáni zaneprázdnení zneškodňovaním stráží a jednak preto, že Gorila musí ťahať obidve truhly pušného prachu hore schodmi.

Keď už konečne zdoláte hlavné schodisko, nachádzate sa na križovatke ciest. Tá cesta, ktorou ste prišli zaručene vedie na opačný koniec sídla, podľa zvukov si si takmer istý, že tam sa práve končí ten krásny a nevinný večierok. Kolmo na túto "cestu" vedie úzka chodba naprieč celým sídlom, ktorá podľa tvojich odhadov končí na oboch stranách nejakými bočnými východmi. Keďže sú stropy dosť vysoko, opticky pôsobí táto chodba dosť priestranne, hoci na šírku sa na ňu zmestia maximálne tri postavy. To, že sa tam zmestia iba tri postavy, si všimneš hneď, pretože z obidvoch koncov sa k vám s dupotom približujú stráže. Ale nie tak hocijaké. Tieto sú už omnoho lepšie ozbrojené.
V plnej železnej ligotavej zbroji, ladenej do červeno-zlatých farieb, sa k vám z oboch strán blíži dokopy asi 15-20 vojakov s dlhými mečmi a vysokými prilbicami. „Stáť“ Ozve sa po tvojej ľavej strane veliteľ. Usudzuješ tak podľa toho, že z jeho prilbice trčia zlaté krídelká a celkovo jeho brnenie je ozdobnejšie a honosnejšie. „Nehýbte sa, ste obkľúčení! Zložte zbrane a ustúpte od nich!“

Čo si sakra ten elfík myslí, že vás dokáže zastaviť? To by bol ešte trúfalejší než ty. Asi nevie s kým má tú česť. Každopádne, veď vy mu predsa ukážete. Ale je ich dosť. Ale tie chodby sú úzke a ešte sú od vás pomerne ďaleko... Možno by stačil malý výbuch...

Gerris
Podkroví sídla
(tobě píšu po česky, tak nehleď na gramatiku, snažím se ti vyhovět, abys to tolik neluštil :D )

Elfské děvy se smutně postaví a snaží se tě zlákat zpátky do postele. V přítmí noci jsou jejich nahá těla přímo magická. Máš co dělat, aby ses ovládnul. „No tak, faráře vraťte se, co my tu budeme samé dělat?“ To už se ale zabalíš do závěsu a utíkáš pryč.

Až když jsou dveře za tebou zavřené, uvědomíš si, že vůkol tebe vládne chaos. Po chodbě občas jedním, nebo druhým směrem přeběhne nějaká elfská děva v společenských šatech, věnuje ti krátký nechápavý pohled a zmizne na druhém konci. Z nižších pater slyšet výkřiky. Zamotaný v postelním prádle se nemotorně pohybuješ podél chodby, až když za tebou neuslyšíš příkaz „Stůj!“ Otočíš hlavu a za tebou je člen elfské stráže. Nemá žádné silné brnění a je nižšího vzrůstu než ty, ale je ozbrojen krátkým mečem a ty máš na sobě ten nemotorný závěs. Nejbližší úniková cesta je dolu schodištěm, které je od tebe vzdálené asi pět metrů. Pak se ale můžeš pokusit rozběhnout dál podél chodby, zajít za roh a ztratit se v jedné ze zdejších komnat. Nebo se zkusit elfovi postavit. Myslím jako postavit se mu tváří v tvář, nemyslím nic společného s tím, že jsi téměř nahý. To by zřejmě moc účinné nebylo. I když, nikdy si nemůžeš být jistý elfovou orientací…

V místnosti ze které jsi vyšel se ozvě ženský výkřik. Elf se tváří rozpačitě a neví co dělat dřív.

Sakra, první den ven z celibátu a tolik problémů. Chce to zmizet. Hned!

Hobit
Horní patra sídla

Zbieraš cennosti, ukrývaš ich a pri tom si plánuješ ďalšiu trasu. Na ktorom si vlastne poschodí? Štvrté piate? Ťažko sa to počíta pri tvojich hobitích krôčikoch. Unavil si sa dosť. To musí byť aspoň piate. Dokonca možno šieste alebo ôsme, ale toľko poschodí táto budova nemá... Otvoríš okno a vylezieš na rímsu.

‘žiš Mária jak je to vysoko. Ešte že rímsy sú dosť široké pre hobitie chodidlá. Krôčik po krôčiku sa presúvaš k vedľajšiemu oknu. Okenné tabule sú rozbité. Zrejme ich roztrepal ten výbuch, či tlaková vlna, alebo čo to bolo. Hlavné je, že si práve postrehol, ako sa zatvorili dvere. Miestnosť vyzerá tmavo, prázdno a opusteno. Opatrne vlezieš dnu a dávaš si pozor na roztrúsené sklo. Posteľ v izbe je zničená a periny a plachty sú po nej doslova rozhádzané.

Pomaly sa presunieš k poličke na ktorej sa niečo leskne. Opäť si vezmeš stoličku, pritiahneš a postavíš sa na ňu. Vtedy za sebou začuješ tichý vzdych.

Otočíš sa a zistíš, že nie si v izbe sám. Periny na zničenej rozpadnutej posteli sa hýbu, vlnia a spod nich vychádzajú zvláštne zvuky. Zídeš zo stoličky a nechápavo sleduješ čo sa deje.

Za dverami izby sa zrazu ozve hlasný výkrik „Stoj!“ Otočíš hlavu, ale dvere sú zavreté. Nech to patrilo komukoľvek, určite nie tebe, ale niekomu na chodbe.

Ten výkrik však prinútil periny, aby sa nadvihli a spod nich vykukli dve elfské devy. Trvá len krátku chvíľku, než zistíš, že sú úplne nahé. Im však trvá dostatočne dlhú chvíľku, než sa poobzerajú po izbe. Za ten čas obdivuješ ich tvary a stojíš na mieste ako zakliaty. Vtom si ťa ale všimnú a jedna z nich skríkne a zahalí sa, zatiaľčo druhá sa zahaliť vôbec nehodlá. Práve naopak, postaví sa pred teba v Evinom rúchu a pomaly sa k tebe približuje.

Čo? Čo to od teba chce? Zatkne ťa? Alebo sa staneš jej sexuálnym poskokom? Zlodejíček ako ty a zrazu v izbe s dvoma nahými elfkami? To musí byť sen. Z toho sa musíš zobudiť. Ona ale stále kráča bližšie a bližšie...
I do know your reputation. So I choose my words very carefully. You tell Harry to go fuck himself.

HOBIT

Potloukání po ulicích. Každovečerní řešení existence druhého dne a každoranní vyhlídka na přežití až do nejbližší tmy. Občas hlad hecující k vyšším a stále šikovnějším výkonům, až se tomu sám někdy divím. Sem tam rvačka, kde létají zuby a lidé pak kulhají na kolena. Jó a ty zuby nejsou moje. Zajímavá představa, že o tohle "všechno" bych mohl přijít. *Jen zmáknout práci v baráku těch elfáků. Co by tam tak mohli mít? Šperháky tam asi nenajdu. Dýky mám dobré, takže jedině nějakou elfí kvalitku na prodej. Cetky a náhrdelníky? Zlato v hotovosti? Mnóóó!* Zašilhám na svůj rozpitý obraz ve vodě, když stojím na malém mostě přes říčku a přemýšlím. Plivnu do klidného proudu a ještě pár momentů pozoruji šíření vln, které zmizí tak rychle jak jen přišly. Zbytek předchozího večera jen bloumám od ničeho k ničemu a při každé příležitosti si cucám prsty. Nezřídkakdy se zakousnu i do nehtu, ale jen decentně, protože je budu potřebovat. Není účelem ohlodat si prsty až na kost. *To pak můžu dělat do konce života.*

--------------------------------------------

*Tak tady by to mělo být. Mohl bych použít kotvičku, ale tenhle plotek zmákne i malý hobitek. Jasně šéfiku.* Přehoupnu se ladně přes plot a ve skrytu tmy pozoruju dění, až nakonec skončím v prázné chajdě služebnictva. *Tak tady to máme. Rabování na dosah ruky. Teda pardón jak se říká. Jen si tu u vás něco vypůjčím. Neptejte se prosím, kdy to vrátím.* Proběhnu nehlučně podzemím a usměju se. *Dámy a pánové, večírek může začít.*

Hned první pokus byla výhra v loterii. *Přisunout židli. Hop. Ááá tady to mááá-me.* Štramácky udělám pohyb rukama a sápu se po šperkovnici. *Krása krása krása. Za to bude nejmíň sto zlat...* Hrozná rána.

Ustrašeně po čtyřech na zemi zacouvám a s vyjeveným pohledem zhodnotím, jestli se mi nic nestalo. Pak vyskočím na nohy a ve spěchu popadnu lup. Ještě nastrkám do vaku to, co se mi nepodařilo pobrat na poprvé. Skočím na podlahu a trhnu židlí, abych ji dostal co nejdřív k oknu. Přiběhnu ke dveřím, pootevřu je a nahlédnu do chodby, jestli se tam něco neděje, načež se vrátím k židli, vylezu před okno a vyhlédnu z něj. Pokud to bude bezpečné, tak se po římse přesunu o pokoj dál, který rovněž ve spěchu vykradu, ale jen když bude pozice klenotů víc než jasná. Jesli nebude možnost dostat se opět na římsu, tak do pokoje nelezu. Myslím taky na dýky u pasu, kdyby bylo nutné je použít.

Gerris

*To snad není možný. Devět let jsem bez chlastu a sexu, ale jen co vyjdu ven, stane se ze mě šílenec. Co jsem to zase udělal? CO JSEM TO ZA KNĚZE? Kolik lidí jsem si naštval a kolik ještě naštvu. A hlavně- kolik jsem si naštval bohů?!* proudí mou hlavou, když sedím na posteli vedle dvou elfek, které se na mě chystají sápat. Vlastně se nechystají. Už se sápou.
*jsem špatný kněz*, podívám se na obě elfky *ale tohle jsou sakra dobrý holky!*

Já přitom jen sedím a jsem sotva schopný pohybu. Na mou hlavu jde moc velký nátlak. Žádné vzpomínky. Výbuch. Matné vzpomínky. Pád konstrukce postele. Pád postele. Jasnější vzpomínky. Pád třetí elfky. Příšerné vzpomínky. Kocovina.
Už jen jedna věc z tohoto seznamu by mě vyvedla z míry, ale všechno najednou? Oh bohové všech světů, tohle se přeci nedá přežít!

*Tak hele. Klid. Opil jsem se, vyspal se s někým, vkradl se k někomu, zníčil naprosto celou místnost, pobouřil si proti sobě polovinu mnou uznávaných bohů, zažil výbuch, zažil po devíti letech kocovinu a vůbec nevím, kde jsem a co se děje. Jen kvůli tomu přeci není žádný důvod k panice*

"Aááá!" Vyšlo z mých úst zrovna, když se mě nadržené elfky snažili zneužít.
Trhl jsem sebou, odstrčil obě dvě stranou, vyskočil nahý z postele a rychle začal hledat něco, čím bych si zakryl přirození. Nejbližší věc v okolí byl můj klobouk.
"Omlouvám se holky, ale jsem kněz. Přestože jsem už devět let bez sexu, přičemž se dnešní noc nepočítá, protože si nic nepamatuju, na další kolo s vámi nejdu. Na to už jsem moc starej", vyšla ze mě omluva, když jsem se dostal přes spadlou konstrukci postele, pošlapal elfku ležící pod ní se slovy "promiň" a došel k oknům.

Nikdy jsem si nemyslel, že něco takového vyslovím. Nikdy jsem nevěřil, že bych dvě nažhavené elfky mohl odmítnout. Pro lásku boží, jsem ale přeci kněz! Právě mě sleduje tisíce božských očí!

"Dobrá holky. Včera jsme si jistě užili, ale teď je myslím právě tak akorát čas na to, abch vypadnul. Mějte se, možná někdy přijďte ke mě na zpoveď. Ať už věříte v jakéhokoliv boha"

Byl by to hezký odchod. Krásný, důstojný a pomalý odchod. Ladné otevření dveří, ladné zavření dveří- to všechno by udělalo nádherný dojem... kdybych nevyšel na chodbu nahý.
Během několika sekund, kdy mohli elfky slyšet slova, jako "Sakra, do hajzlu!", jsem vzal za kliku a vrátil se rychle zpátky.

"eee...Zapomněl jsem na oblečení", vydrmolím ze sebe ještě jako omluvu, utrhnnu si ze spadlé konstrukce postele závěs a obmotám ho kolem sebe.
"Tak teď už vážně s pány bohy", rozloučím se a vyjdu z naprosto zničené místnosti obmotán látkou a s kloboukem na hlavě. Při zavírání dveří, které už nebylo tak důstojné, mi ještě vyklouzlo "Sakra, to byly ale kozy...". Fakt, že jsem ještě pořádně nedovřel, když jsem ta slova vyslovil, jsem si uvědomil až později... teď byl čas vypadnou.
I wanna be sedated... http://poslednakrv.com/

//tak odpíšu zítra večer, to bude těch 24 hodin...
I do know your reputation. So I choose my words very carefully. You tell Harry to go fuck himself.