Asterion (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Asterion

Pán Jeskyně:

jjerrry

Systém:

DrD

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Klíčová slova:

Asterion

Jaké hráče:

Prozatím nehledám, mám nalezeno.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Nástěnka jeskyně je prázdná.
Hráči: (5/10) Blaze, Cloister, Kmoog, Kookmin, Tinnine

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1

Pán Jeskyně - 9. června 2017 00:05
Pán jeskyně jjerrry

Pozn. Všem bylo doplněno vybavení a schopnosti. Pokud budete někdo nějakou schopnost používat, vždy oznamte její použití a doplňte po odeslání textu hodem k% ;)

Ilhaar - 8. června 2017 19:16
Ilhaar

Rozhlýdnu se, jestli na nás někdo nezírá.
Jdu do toho s váma.S čím vám můžu pomoct?

Pán Jeskyně - 8. června 2017 18:42
Pán jeskyně jjerrry

Pozn. Nezapomeňte na šeptání. Zaškrtávat pro koho je text určen.

Pán Jeskyně - 8. června 2017 17:31
Pán jeskyně jjerrry

Lidé

Lidé patří k nejstaším rasám. Žili na Asterionu dávno před příchodem Arvedanů jako rybáři, lovci a zemědělci. Na Asterionu žije mnoho lidských národů. Některé si jsou navzájem příbuzné, jiné se výrazně liší.
Povaha lidí je rozmanitá jako život v džungli a jejich chování a skutky jsou nevypočitatelné. Lidé zradí pro peníze, umírají pro čest a z pýchy, škodí pro radost, obětují se pro lásku, zabíjejí ze zášti nebo pomáhají za dobré slovo. Každý z nich je jedinečný.
Lidé se díky své zvědavosti a vůli po úspěchu uplatní všude a ve všem mohou dosáhnout vynikajících výsledků. Arvedané jim předali své vědomosti a záleží jen na lidech, jak s nimi naloží.

Elfové

Slovo "elf" pochází z jazyka vznešených elfů. Má podobný význam jako slovo člověk v jazyce lidí. Světká a temní elfové však označují sami sebe slovem magawa, které v elfštině znamená "lesní lid".
Elfové jsou štíhlé, středně vysoké postavy, působící dojmem pružnosti a hbitosti. Zpravidla oválnou tvář zdobí jasné pronikavé oči, vlasy mají hnědé nebo hnědo-černé. Jsou také podle lidských měřítek velmi krásní. Znak, který jasně odlišuje elfy od lidí, jsou jejich špičaté uši. Stárnou jinak než lidé - až do vysokého věku mají pořád stejný, mladiství vzhled, jako by jim bylo dvacet, nanejvýš třicet let, a pak náhle během jednoho roku zestárnou a zemřou.
Pro všechny elfí národy hraje velkou roli čas. Minulost, přítomnost i budoucnost vnímají mnohem interzivněji než jiné rasy, jsou bezprostřední součástí jejich bytí.
Způsob života a nahlížení na svět vytvořil úzký vztah mezi elfy a zemí, v níž žijí. Toto pouto by se dalo nejlépe přirovnat ke vztahu bratra a sestry, kdy v případě potřeby jeden druhému pomáhá. Proto země, v níž elfové přebývají, působí na pohled přívětivě a svěže.
Jejich velká vnímavost pro věci kolem se odráží v bystrém úsudku a moudrosti, které získali od tvorů žijících déle než oni sami. Díky tomu také mají úctu ke všemu živému, a proto nenávidí skřety, nemrtvé a zlé bytosti. Lidem jsou známy dva rody elfů: světlí elfové a temní elfové, ale občas lze vystopovat zmínku i o třetím rodu - vznešených elfech.

Hobiti

Hobiti jsou malí, necelý metr vysocí človíčci veselé povahy, kterou jen velmi zřídka ztrácejí, pokud je ovšem někdo nevyruší zrovna od snídaně, oběda, svačiny, večeře, či jiného jídla. Díky množství potravy, které do sebe během jediného dne dokáží vpravit, bývá jejich postava "mírně" zakulacená a dobráckou tvář zdobí buclatá líčka. Oblékají si šaty jasných pastelových barev a v oblibě mají i slaměné klobouky. Neradi chodí v botách, protože jim i na spodní části chodidel rostou chlupy, na než jsou patřičně pyšní. Bohatší hobiti si budují nory, díry do úbočí kopců, které dohromady s přízemními domky chudších hobitů tvoří malé vesnice.
Snad žádný jiný národ Asterionu nežije tak spokojeným a pohodlným životem. Hobiti se nestarají, co se děje "za tím kopcem tamhle". Většinou jsou soběstační a nedůvěřiví k projízdějícím obchodníkům jiných ras. V žádném případě nejsou xenofóbní jen paličatě "trvají na svém".
Na Lendoru žijí v oblasti Borůvkového hvozdu, v němž leží borůvkové plantáže. (Borůvkové sladkosti, koláče, šťávy, sirupy, vína, pivo, pálenka, zavařeniny, marmelády - důležitý obchodní artikl.) Na Taře se pak usadili převážně v Elfích kopcích. Pár jich žije také ve městech, kde se snaží zbohatnout na obchodě, neboť je zlákala vidina nového světa, plného nevídaných druhů potravin.

Trpaslíci

Jsou nejznámější rasou pocházející z Podzemní říše. Postavou jsou menší než lidé, podsadití a pevněji stavění, připomínající vzdáleně kus skály. A jako skála pevná tradice hraje v životě trpaslíků zásadní roli
Nejvíce se proslavili stavitelským uměním. Ve vytesávání obrovských podzemních síní a hloubení štol či při zdobení stěn komnat složitými ornamenty nemají na Asterionu sobě rovné. Mnoho lidských králů a někteří z Arvedanských lordů využívali jejich stavitelského umění. Ve zpracovávání kovů jakéhokoliv druhu jsou také nad jiné zruční. Mají vetší vytrvalost než lidští kováři a dokáží vyráběný předmět dovést téměř do dokonalého tvaru. Navíc znají tajemství, které jim umožnuje zlepšit vlastnosti zpracovávaného kovu, a tím i vyrobeného předmětu. Šperky vyrobené trpaslíky, do nichž jsou zasazeny drahé kameny opracované horskými skřítky, patří k nejvzácnějším předmětům, které lze na Asterionu spatřit.
Trpaslíci, zvláště pak ti starší, se málokdy smějí. Ne, že by neměli smysl pro humor, ale smích by snížil jejich důstojnost, na které si velmi zakládají. Obecně se soudí že trpaslíci jsou trošku hloupí. To ovšem není pravda oni si jen všechno důkladně promýšlejí a pečlivě zvažují všechna pro a proti, než vysloví svůj názor nebo začnou jednat. Jakmile však k nějakému rozhodnutí dospějí, tvrdohlavě za ním stojí a jen velmi neochotně je mění.

Skřítci

Skřítci jsou vysocí jen něco více než metra váží okolo čtyřiceti kilogramů. Mají bezvousé a dobrácké tváře, připomínající bezelstnou tvář dítěte, s velkýma očima široce rozevřenýma, které září jasnou barvou tak pronikavě, že i ty nejkrásnější z elfích dívek jim je mohou závidět. Jsou velmi hbití, dalo by se říci až neposední, takže někdy provedou nějakou vylomeninu, jen aby se něco dělo. Silou ani odolností nijak nevynikají, ale vykazují vůli přežít za každé situace. Tvrdí se, že mají zvláštní dar. Nejzajímavější na skřítcích je jejich mírná hravá povaha, někdy hraničící až s dětskou naivitou. Proto obyvatelům Dálav připadá velice podivné, že skřítky elfové a trpaslíci považují za velmi bojechtivý a krvelačný národ. Skřítci se nikdy nezapojili do válek mezi Arvedany a skřety, jejich nedávná historie ale poznamenala vnitřní válka a bratrovražedné boje, které se ukázaly, že i v těchto jinak mírných bytostech se může probudit temná stránka. Skřítci zůstali nejednotní a dnes k sobě složitě hledají estu. Přesto se navzájem často navštěvují a při šálku vynikajícího čaje, který nadevše milují, si vyprávějí o svých cestách do hlubin lesa nebo temných štol pod horami.

Hevreni

V údolích jižních Zelanských vrch a na Divoké pláni a Trhlinové pláni žije rasa bojovníků a vynikajících jezdců na koních. Hevreni dorůstají průměrné výšky dva metry. Postavu mají statnou, utuženou častým cvičením a boji. Tvář hevrenů bývá holá, málokterý má vousy, zato vlasy převážn černé barvy si nechávají růst až po ramena a někdy je splétají do úzkých copů. K výrobě oděvů i šperků užívají nejvíce kůži a jejich kvalit převyšuje lidské kožené výrobky. V boji se ohánějí drtivými zbraněmi, meče používají zřídka. Největší zálibou hevrenů je jízda na trhlinovém mustangu.
Většina mužů a mnohé z žen vyjíždějí na jaře do plání, aby zde zůstali až do pozdního podzimu. Stavěí si dočasné tábory, které po dvou až třech aldenech zboří, a jedou dál. Vesnice v horách, kam se stahují tito kočovníci v zimě, přes rok udržují děti, starci a ti, co se kvůli zranění nebo nemoci nemohli vydat do plání.
Ještě v nedávné době považovali hevreni celou Divokou pláň a jižní část Trhlinové pláně za své území a každý kdo tudy chtěl projet, musel zaplatit poplatek ve zlatě nebo doufat, že na hevreny nenarazí. Tato doba však je již nenávratně pryč. Do plání míří stále nové davy přistěhovalců z Lendoru a hevreni jsou z těchto oblastí vytěsňování.
V uplynul historii hevreni vždy válčili na skřetů, protože to byli Arvedané, kteří jim násilím brali jejich zem, a dnes se o totéž pokoušejí lidé ze Čtyř království. Vztah ke skřetům však není nijak vřelý, a pokud by napadli jejich území, začali by bojovat i proti nim.
Hevreni milují koně a mnoho věcí odvozující právě ze života těchto zvířat. Staré legendy vyprávějí, že některí hevreni dovedou se svým koněm zázračné kousky, údajně s nimi umí mluvit.
Několik skupin odhodlaných bojovníků, většinou posledních členů vyvražděných kmenů, svádí s přístěhovalci marný boj. Většina hevrenů se však učí žít i tak, aby nepřišli s novými obyvateli plání do střetu.

Pán Jeskyně - 8. června 2017 14:50
Pán jeskyně jjerrry

Abychom se ve všem dobře vyznali a orientovali napíšu sem pár věcí:

Kostky:
K6 - dojde-li na boj, je to vaše nejčastější kostka. Při 6tce se hází znovu.

K10 - je zpravidla kostkou proti pastím. Uhnu vystřelené šipce? Prohlédnu iluzi? Ale i povede se mi přetrhnout provaz? Zdvihnu těžký kámen či se mi povede vyrazit dveře?

K% - bohové vás ochraňuj, před procentovkou. Kostka hledání tajných skrýší, pravděpodobnosti kouzlení, stopování, náhodného postřehu atd.

Příspěvky:
Normálním textem poprosím o popis reakcí a situací. Mluvení zvýraznit. Občas vás náhodně vyzvu, abyste mi popsali myšlenky co se postavám honí v hlavách. Hledání tajných skrýší. Vždycky se může stát, že někdo bude něco schováno. Když vás požádám o hod procentovkou budu vám jasné, že někde něco nablízku je a přepokládám, že byste pak obrátili celou místnost vzhůru nohama, dokud něco nenajdete, takže jako prevenci, mi budete oznamovat "hledání", nebo mi i postačí k textu doplnit hod procentovkou.

Př. Tilkin se posadil k výčepu hned vedle statného rytíře s erbem draka na zádech. Kývl na něj a pozdravil. "Čau vašnosto, jak to jde?"
Poté se krátce rozhlédl po místnosti a všiml si skupinky hráčů v kostky.
Tak, tady se mi dneska bude líbit, pomyslel si.

Pán Jeskyně - 7. června 2017 23:38
Pán jeskyně jjerrry

Muž, který zamyšleně stál na palubě lodi plující pod vlajkou Východního království, náhle pozvedl oči a zaostřil svůj pohled do dálky. Z přemítání jej vytrhl hlasitý pokřik námořníků: "Admirále, konec džungle na obzoru!" Nejdříve se nad tím pousmál, ale když i on uviděl, že v dálce se tmavý a hustý prales skutečně doširoka rozevírá a dovnitř proudí jasné sluneční světlo, v očích se mu zableskla naděje. Byl to již dvacátý den jejich plavby po Královské řece, mohutném tropickém veletoku, jaký z Lendoru (severního kontinentu) neznal.

Celou dobu od okamžiku, kdy opustili vody Vnitřního moře a vydali se od delty Královské řeky proti jejímu proudu směrem do vnitrozemí, je provázelo šero nebo tma, dusné vedro, křik ptáků a časté lijáky. Džungle byla všude kolem a nějakým záhadným způsobem se stromům podařilo růst tak, aby ani nad vodní hladinou nebylo mnoho míst, kterými by za dne mohlo pronikat světlo. Sice se několikrát stalo, že zahlédli v dáli místo, kde se džungle zdála končit, ale byly to jen plané poplachy. Mnohem více je zato zaměstnávaly problémy spojené s navigací. Tok řeky byl zrádný a místy prorostlý kmeny mangrovů, neustále hrozilo nebezpečí najetí na mělčinu nebo na nějaký odumřelý pahýl těsně pod hladinou nehledě na hrozící krokodýly. Problémm také bylo vyznat se v husté síti přítoků, vedlejších i slepých ramen a najít mezi nimi všemi tu správnou cestu. Admirál Gillen však zatím zvládal svou úlohu výtečně a důstojníci, plavčíci i veslaři Rudého orla i ostatních doprovodnýc lodí s ním byli nadmíru spokojeni.

Teď, když se opět zdálo, že je blízko dosažení cíle své plavby, zavzpomínal na události, které ho postavily do čela této průzkumné výpravy. Najednou se v myšlenkách ocitl na úplně jiné lodi... na svém malém Modrém sokolu, na zpáteční cestě z dlouhé pětileté plavby v západních a jihozápadních vodách. Sotva vyhodil kotvu v domovském přístavu Rangaroke, u jeho člunu se znenadání objevil neznámý muž ve zlatobílém oděvu a než se kapitán stačil vzpamatovat z překvapení, strčil mu do rukou něaké listiny se slovy: "Jsem ten, jemuž říkají Alwarin Bílý. Odevzdej tento pergamen svému králi s tím, žes jej nalezl během své plavby na jednom z ostrovů. Tvůj skutek se zapíše do dějin a nikdy nebude zapomenut." Muž zmizel tak rychle, jak se objevil a Gillen teď musel přemýšlet, co provést s těmi dokumenty, které mu zůstaly v ruce. I když mu byl ten člověk kupodivu celkem sympatický, jeho rozum ho přesvědčil, že není důvod mu věřit. A tak se po krátkém zkoumání rozhodl svěřit je Garondovi, jednomu ze svých blízkých přátel, jenž byl v Almendoru (Východním království) proslaveným historikem.

U Garonda se dozvěděl, kolik převratných věcí se událo od doby, kdy opustil Rangaroke a vyplul směrem na jih. Jeho přítel mu vyprávěl o tom, jak se na pobřeží Lendoru vylodily skřetí armágy a postupovaly pod velením Turgula, hnědého drakočlověka, jako temný stín skrz Jižní království. Po vítězné bitvě u Gondromu se jim už nikdo nepostavil až do okamžiku, kdy už Železného pahorku narazili na ohromné vojsko, vzniklé spojenectvím tří království - Danérie, Storabska a Almendoru. Tato bitva, jedna z největších v dějinách Lendoru (padlo při ní téměř sto sedmdesát tisíc vojáků), skončila velkým vítězstvím lidí. Dokonce tak velkým, že při něm byli vyhubeni všichni lendorští skřeti.

Za deset dní po tomto setkání, při příležitosti velké oslavy mořeplavcova návratu, předstoupili oba muži před trůn krále Belgalada a tam, za přítomnosti celého jeho dvora, přednesl Garond památnou řeč, které všichni shromáždění bez hlesnutí naslouchali: "Vaše Veličenstvo, dovolujeme si Vás obeznámit se zprávami, které přivezl Gillen Mořeplavec ze své předlouhé námořní cesty. Plul daleko do jižních a západních moří a brázdil vody, v nichž byla až doposud na mapách jen bílá místa. I když s sebou přivezl mnoho jiných věcí, patrně nejdůležitějším výsledkem jeho putování je tento žlutý pergamen."

Shromáždění zašumělo, jak se většina lidí snažila podívat, proč je ten kus kůže tak cenný, a tak jej Garond pozvedl nad hlavu a po krátké odmlce pokračoval: "Tento svitek byl nakreslen v dávné historii, ještě než byl svět rozdělen Velkým zemětřesením na dva kontinenty, na Lendor a Taru, za dob, kdy Arvedané ještě nebyli vyhnanci a žili ve vznešených a mocných Devíti knížectvích na vrcholu slávy. Jak víme, Velké zemětřesení na dávné předky zachránilo před vyhubením, ale na druhou stranu to znamenalo, že museli přenechat nově vzniklý jižní kontinent na pospas temmným silám Khara Démona. Tímto svitkem se nám dostává do rukou silná zbraň. Je na něm totiž zakreslena kompletní mapa Tary, takže věci, o kterých jsme snad dříve pochybovali, máme nyní přesně doloženy Po slavném vítězství u Železného pahorku nám už teď nic nebrání v tom, abychom se vydali na Taru a vzali si zpět země a bohatství, které nám dříve patřily. Jedině tím obnovíme ztracenou slávu našich předků!" Mezi přítomnými se začaly ozývat souhlasné zvuky.
"Dovolte mi ještě jednu věc," řekl Garond, "při této příležitosti bych Vám rád sdělil, že jsme s kolegy dějepravci rokovali o bitvě u Železného pahorku, jež se odehrála před necelými třemi lety. Jak se začíná jevit, bylo při ní v Lendoru natrvalo vymýceno to odporné skřetí plémě, vzešlé z pokřivených lidí, elfů a trpaslíků, ovládaných krutostí a touhou zabíjet. Proto jsme dospěli k záměru prohlásit tuto bitvu za Konečnou bitvu a rok, ve kterém k ní došlo, za Rok zúčtování. My historici budeme hrdí, až jednou dostaneme příležitost dát jméno roku, ve kterém zahyne poslední skřet na Taře. Vím, že tady všichni doufáme, že se tak stane co nejdříve!" Řečník se uklonil a předal pergamen králi.

Po tomto projeu se rozvinula vášnivá debata, která vyústila v Belgaladovo rozhodnutí vyslat průzkumné válečné lodě na Taru. Několik takových výprav pak zkoumalo pobřeží tohoto kontinentu a část vnitrozemí, ale neúspěšně Zdálo se, že všechno, co kdysi podle Žlutého pergamenu existovalo, nyní pokrývá jen hustá džungle. Když už král (nyní vládl Beleval, který nastoupil po Belegaladově násilné smrti) neviděl žádné jiné východisko, naposled se pokusil povolat do služby Gillena Mořeplavce. Ten byl totiž předchozí cestou natolik unaven, že stále odmítal vydat se na další dlouhou plavbu a raději se věnoval své rodině. Nakonec ale králův obtížný úkol přijal, stanul s hodností admirála v čele královské flotily a tím mu dal novou naději na úspěch.

Tento muž nyní stál na palubě Rudého orla, plujícího po Královské řece, sledoval vzrušené výkřiky námořníků, kteří pozorovali blížící se světlo, a i jeho srdce bilo rychleji než obvykle. Mezitím, co se věnoval svým myšlenkám, loď zdolala vzdálenost dobrých sto metrů a teď se zdálo, že sluneční paprsky jsou na dosah. Plavidlo přeletělo zbylou vzdálenost s lehkostí, jako by dostalo čerstvý vítr do plachet. Všem na palubě se otevřel překrásný pohled. Džungle skončila a na místo ní tu byly široké zvlněné pláně. Admirál Gillen, když spatřil tu nádheru, tak si pomyslel: "Tak přece jen jsme tu dosáhli svého cíle... Dík za to všem sedmnácti bohům!" Vzápětí nato si však uvědomil, že tohle vlastně není konec, ale začátek. Začátek dobývání Tary.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog