Elitáři II (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Elitáři II

Pán Jeskyně:

Kanderson

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

vlastní projekt, hráče mám - žádné další nehledám

Klíčová slova:

DrD, fantasy

Jaké hráče:

nehledám

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Nástěnka jeskyně je prázdná.
Hráči: (2/3) jedlon, LoArmistead

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1

Pán Jeskyně - 19. listopadu 2017 19:42
Pán jeskyně Kanderson

Očistný plamenza chvátil velkou část stavení a vnitřní prostory se naplnily hustým štiplavým kouřem. Podpůrný střešní trám prohořel a s praskáním dopadl na podlahu následovaný dalším. Zohavené tělo čarodějky však zůstávalo nadále nedotčeno modrým plamenem.
Uhaslý krb v místnosti prudce vzplanul. Rudé plamené jazyky ozářily místnost a jejich sálajícím středu zaplály jako dva rubíny pronikavé oči.
"Vstávej, vědmo." zahřmělo místností a plameny z krbu vyšlehly směrem k nehybnému tělu.
Namodralé plameny se zastavily ve svém očistném tanci a veškerý tok času se v místnosti zastavil. Další z trámů podpírající střechu stavení se ohořelý řítil k zemi, ale v polovině svého pádu se zastavil a zůstal trčet ve vzduchu.
Odťaté prsty na zemi se zachvěly.
"Říkal jsem vstávej!"
Z vypálených děr v očích zasvítila vzdálená jiskřička světla.
"Jsem mrtvá, nech mrtvé být."
Její otevřená ústa se při vslovení ani nepohnula, jen oschlý jazyk na podlaze se orosil a zkroutil.
Plameny z krbu znovu vyšlehly a jako dvě paže uchopily její ležící tělo.
"Vstaň nebo se postarám, aby se tvoje slova vyplnila!"
Rozsekané tělo se s nepřirozeným chvěním na podlaze začalo posmrtně kroutit. Odťatá noha se v křeči ohnula tak nepřirozeně, až se ozvalo zapraskání kosti. Její hlava se začala chvět a světlo v jejích očích zesílilo.
"Co po mě ještě chceš?" ozvalo se zaskřehotání a z přeseknutého krku se jí vyvalila kaluž čerstvé krve.
"Kde je to dítě?"
Dva z odseknutých prstů na podlaze se v nepřirozeně zapletly do sebe.
"Yurden!" zaskřehotala čarodějka a zakrvavěné střepy na zemi se zablyštěly. Než mohl jakkoliv zareagovat jeho mysl obklopily tabule skla, které ho držely mimo plameny v krbu. Ať už to bylo jakkoliv, musela tohle připravovat už dlouho.
"Zdá se, že jsem tě našla. Chceš vidět moje děti? Ukážu ti je mileráda všechny."
Prsty na podlaze se jako červi připíďalily k sobě a poskládaly se do obrazce.
Ať už se chystaa udělat cokoliv, věděl, že to pro něj znamená absolutní konec, s něčím takový nepočítal.
Jazyk na podlaze se protáhl do plné délky a kloby prstů zapraskaly.
Uvolnil mysl a uvolnil časový výřez.
"Ša-" začala vrstvenou kletbu, když jí na hlavu dopadl ohořelý trám dopadající na zem. Odťatá hlava pod masivním dřevem praskla jako přezrálé jablko.
Místnost naplnil zvuk tříštících se střepů.
Stavení a tělo čarodějky pohltily oistné plameny a oheň v krbu vyhasl.

jedle - 19. listopadu 2017 11:17
jedle

Darwel Azamon vystoupil z portálu a ten se za ním neslyšně zavřel. Opřel se o dlouhou hůl se zeleným kamenem na špici a vykročil k menšímu osamocenému stavení pod skalami na kraji lesa. Šedý plášť a šedý dlouhý vlas za ním vlál, když si to rázoval směrem k domu. Nad kamenými útesy se ve výšce čněli zasněžené vrcholky hor a za zády nebylo nic než nekonečný les. Darwel velmi dobře věděl, že půlden cesty na východ je město, ale dlouhé cestování vozem nebo koňmo nesnášel. Také nesnášel, když musel neodkladné záležitosti řešit sám.

Stavení vypadalo velmi hezky a opečovávaně, tedy pokud vynecháme tu část s dírou ve zdi, rozbité okno, díru ve střeše a to, že přístavek je nyní jen hromádkou ohořelého popela, ze kterého se stále ještě kouří. Darwel bez většího otálení přistoupil ke dveřím. Ty byly zatarasené padlým trámem z krovu. "Anitieli exi," řekl tichým hlasem a lehkým gestem ruky s prsty složenými do zvláštního tvaru ukázal stranou od dveří. Trám zapraskal a pak se poslušně posunul směrem, kterým muž pokynul. Darwel překročil práh a vstoupil do předsíně. Ta zřejmě zažila nějakou rvačku, o níž svědčil převržený stojan na oblečení a rozbité zrcadlo se zkrvavenými střepy. Hlavní síň našel v dezolátním stavu. Díra ve zdi i ve stropě, ohořelé závěsy a uprostřed toho ležela žena. Spíše to, co z ní zbylo. Tělo bylo rozčtvrceno, byla posekaná po těle i ve tváři. V srdci zatlučený hřeb, vypálené oči a uřezané prsty. "Loajální Kelima," pronesl nad jejím tělem pateticky Darwel po chvilce prohlížení stop dodal: "A zdá se, že sis, Tucco, odnesl i nějakou pěknou vzpomínku," dodal s posměšným tónem. V zadní části síně stály paravány a za nimi lůžka se zmrzačenými malými těli. Darwel se na ně zblízka podívat nešel. Ne že by na to neměl žaludek, ale věděl, co na nich je a nechtěl se zdržovat prohlížením její práce. Její práce byla efektivní a pragmatická, to na ní měl vždycky rád. Ale její obor ho nefascinoval. Špinavá a nudná práce? Nic pro něho.

"Alaveri edus!" pronesl čaroděj směrem k jedné ze zdí a ta na sobě odhalila obrys dveří, které se se sotva slyšitelným cvaknutím pootevřely. Na čarodějově tváři se zračil mírný úsměv. "Ale to hlavní jsi nenašel." Darwel vstoupil do skryté komory a tam na slamníku ležela dívka. Měla na sobě potrhané šaty, nijak okázalé ale dobře střižené a z kvalitní látky, jejíž barevný a umně tkaný vzor kazily drobné skvrnky od krve. Vedle ležela dřevená miska, špinavá od kaše, a povalený plechový pohár. Dívka ležela téměř nehnutě, ale to že byla naživu prozrazoval drobný pohyb její hrudi, když dýchala. Darwel ji bez známek jakékoliv námahy zdvihl do náruče, otočil se a pomalu odcházel pryč. Ve dveřích ještě cosi polohlasem zašeptal.

S mírným zapraskáním zelektrizovaného vzduchu se otevřel portál a do něho vstoupil muž v šedém plášti s dlouhou holí se zeleným kamenem na špici a s bezvládným tělem mladé dívky v rukou. Za ním hořelo stavení modrým plamenem a pomalu se hroutilo do malé černé hromádky nad kterou se tyčí skály a zasněžené vrcholky hor.

Péro - 17. listopadu 2017 12:31
Péro

Harrenova řikrčená postava se noční tmou pohybovala téměř bezhlučně. Jen občas mu pod botou lehce zavrzal napadaný sníh, jež pokrýval úzkou lesní pěšinu. Už se po zasněžených lesech něco nachodil a tak věděl jak správně našlapovat aby na sebe nepřilákal pozornost. A i když už byl nějakou dobu na odpočinku, pořád se uměl pohybovat velmi tiše.

Najednou se zarazil. V nose ho zaštípal lehký závan kouře. Ušel asi ještě pět kroků a objevil ohniště. Klekl si k němu na jedno koleno, z pravé ruky sňal koženou rukavici a zkusil jestli z ohořelých klacků ještě vychází teplo. Vycházelo a tak si pomyslel, že dotyčný tu musel být ještě před nedávnem. Promnul si hustý zrzavý plnovous a rozhlédl se po obzoru. Jeho pravou třetinu měl zamlženou a částečně úplně skrytou, to proto že se přes jeho pravé oko táhla dlouhá jizva až k bradě. Ale už si na to zvykl a tak jeho zraku neunikla mihotavá světla strážného městečka. „Pořád na svým místě“, zamumlal si polohlasně pod vousy a vstal.

Po kradmu se propletl mezi stromy a v místě kde les končil se zastavil. Opět poklekl do zasněženého klestí a upnul své pohledy k nedalekým stavbám. Strážní městečko se sestávalo ze všehovšudy dvanácti staveb a bylo obehnáno jednoduchou palisádou. „Všechno při starým“, pomyslel si. Pozorným okem také zahlédl strážného, který obcházel vně palisády na jeho straně městečka. Moc toho ale nenachodil, halapartnu měl ledabile hozenou přes ramenou a co chvíli si přidřepl k ohni a hřál se u něj. „Pořád stejně líný..pořád“ pomyslel si.

Rozhodl se že už dále čekat nebude. Za pár krátkých okamžiků si strážný opět přidřepl k ohni. V tu chvíli vyrazil, bleskově překonal krátké prostranství mezi hradbou a zdí a za pár krátkých okamžiků už se krčil v bezpečí stínu přitisknut k vnější stěně palisády. „Pořád to ve mně je“ ušklíbl se sám pro sebe. „Nebo ne?“ pomyslel si, když si uvědomil jak hluboce dýchá a na holé hlavě mu vyskočily krůpěje potu.

Po několika chvílích strážný vstal a šel opět obejít svůj perimetr. Ve chvíli kdy zašel do tmy jen pár metrů od ohně se ozvala krátká, tupá rána a hlídač se kácel k zemi. „Na bouli ještě nikdo neumřel“, zamumlal napůl omluvně Harren, když ho táhl do tmy. Udělal pár rychlých kroků a už nakukoval dovnitř městečka skrz malou dirku, která zela mezi prkny strážní branky. Zdálo se, že vdzuch je čistý. Stín proklouzl dovnitř. Branka sice lehce vrzla, ale snad budu mít i trochu štěstí, pomyslel si. Stačil mu jeden letmý pohled aby se rychle zorientoval. Všechna strážní městečka tady na severu byla na chlup stejná.

Po pár dalších okamžicích a několika přesunech ze stínu do stínu se už temná postava zády lepila na budovu která patřila kapitánovi stráží. Stál sice ze zadu, protože u vchodu pod schody stála stráž, ale i tak viděl oknem nad sebou mihotavé světlo lampy a zevnitř slyšel nejasné hlasy. Vrazil ruce mezi dvě prka a vytáhl se nahoru, až těsně pod okno. V levém lokti mu sice hlasitě zapraskalo a taky tahal nahoru pěknou tíhu, na odpočinku mu dost narostlo břicho, ale vytáhl se. „Co se ti stalo?“ slyšel jak někto vevnitř koktavě pokládá otázku. A pak slyšel i všechno ostatní. O čarodějnici, o kletbě, o dohodě obou mužů ale hlavně – o dětech. „Myslim to zatraceně vážně Ulmare. A nepokoušej se mně obětovat po druhý!“ zaslechl ještě zevnitř a pak se s hlasitým vrznutím rozrazily dveře.

Tucco rázně sešel dřevěné schody a překvapený strážný pod nimi se nezmohl na nic jiného než že na něj udiveně pohleděl a bez nejmenších námitek ho nechal projít. Tuccovy bylo jedno že ho vidí, měl teď větší starosti. Ten bastard si ho najal na špinavou práci a pak ho obětoval. Nechtěl se s tou šílenou čarodějnicí špinit sám a uvrtal do toho jeho, ale takhle to rozhodně nedopadne, Tucco není nějakej prašivej podřezávač z přístavní čtvrti aby se k němu takhle chovali, klel si sám pro sebe a odcházel branou ven.

Po pár desítkách metrů už se nořil do nočního lesa. Stále ještě si polohlasně nadával a proklínal den kdy se dal zlákat k oné dohodě. Po chvíli se zastavil, vytáhl lahev pálivé kořalky a pořádně si přihnul. Ještě ani nedopil, když na krku ucítil chladné ostří. Periferně levým okem viděl i ruku které jej drží. Druhá ruka jej silně chytila za vlasy. Tuccem projela po prvotním šoku obrovská vlna vzteku. „No doprdele, tak nejdřív si tady všichni myslí že jsem nějakej nýmand kterýho můžou posílat na smrt, pak mi v hlavě řádí snad všichni démoni, obličej mi hnije a pak si ještě nějakej zkurvysyn dovolí mě beztrestně napadnou zrovna ve chvíli, kdy si chci dopřát tu jedinou radost co v životě mam? Tak takhle ne, tady máš, dej si taky, ochutnej!“ problesklo hlavou Tuccovi, prudce trhl hlavou doleva a ohnal se za sebe lahví pálenky. Lahev se z řinčením rozbila a bylo slyšet tiché zasténání. Ale i Tucco ucítil na krku horkou krev která se mu řinula z rány. Sevření ale trochu povolilo, Tucco se vytrhl a i když přišel o pár vlasů byl volný, prudce se otočil čelem k útočníkovi a během toho vytrhl z pochvy meč.

Spatřil Harrena. Z čela mu přes nos stékal úzký pramen krve a pod ústy mu slepoval hustý plnovous. Stál tam proti němu, mohutná postava, kožené oblečení, přes sebe hozený dlouhý plášť s kožešinou na ramenech, v jedné ruce třímal lehce zkrvavenou dlouhou dýku, v druhé ruce už držel štíhlý meč. „Kde je moje holčička?!“ zavrčel směrem k Tuccovy...

Pán Jeskyně - 13. listopadu 2017 13:01
Pán jeskyně Kanderson

Vzdálené volání se roztříštilov okolní nicotě a rozpadlo se na ostrý pichlavý zvuk.
Zůstala jen prázdnota, která jej obklopovala.
Temnota kolem něj se výrazně oteplila a kdesi v dáli skryté za tmou se ozvalo praskání dřeva v plamenech.
Na okamžik si byl jistý, že zaslech zvuk zvkřížených zbraní, který zanikl ve vzdáleném nářku dítěte.
V nose jej zaštípal nepříjemný zápach škvařeného masa.
"Pohleď, Tucco, otevři oči." zarezonoval kolem něj hlas, jako by vyplňoval všechen prázdný prostor kolem něj.
"Ne, už nechci." procedil přes zkousnuté zuby bolestí.
Temný prostor kolem něj se víc přisál k jeho tělu a zvuky utrpení zesílily. Tisíce hlasů volaly jeho jméno, prosily o jeho pomoc.
Jeho oči však zůstávaly nadále zavřené.
"Je to tvůj osud." zasyčel hlas a jako chladný had se začal obtáčet kolem jeho těla. S hlasitým zvukem tříštícího se skla začala praskat Tuccova vůle.
Vyděšený výkřik naplnil ztichlou lesní stezku, kde u blikajícího ohně odpočíval. Instinktivně uvolnil ostří z naolejovaného pouzdra a jeho oči zmateně zamrskaly v nastávajícím večeru.
Jeho dech byl přerývaný a nepravidelný, ale jeho mysl si začala rychle uvědomovat, že se jednalo o další noční můru. Tucco si zlostně odplivl a vrátil meč do pochvy s hlubokým oddychnutím. Jeho plíce se bolestivě sevřely a jeho dech přešel v záchvat suchého kašle. Rozechvělou rukou si odtáhl šátek uvázaný přes ústa a s bolest poklekl na všechny čtyři.
Tráva před ním se zabarvila do ruda, ale kašel ustal. Unaveně se převalil na bok a snažil se nemyslet na krev, kterou právě vykašlal.
Nešlo to.
Pomalu se postavil a rozhlédl se kolem sebe. Slunce už zalezlo za horizont a večer narušovalo jen blikání několika strážných pochodní v nedalekém městečku, které se rozkládalo v údolí před ním.
Na tmu vlastně tady čekal, než usnul.
Hřbetem ruky si otřel krev od úst a notně si přihnul z měchu, který nosil připnutý u opasku. Ostře kořeněná kořalka jej příjemně zaštípala na jazyku a probrala ho z bolesti. Znovu si nasadil šátek přes ústa a začal hasit ohniště. Už nebylo zapotřebí se tu nadále zdržovat.

* * *

"Dobrý večer, kapitáne." zasalutoval strážný u kasáren a znatelně se s halapartnout narovnal, když kolem něj Ulmar prošel. Ocelové boty cinkaly na dřevěném schodišti, když stoupal do své pracovny a jeho sytě rudý plášť za ním vlál jako bojoví standarta. Dubové dveře do kanceláře hlasitě zavrzaly a dovnitř se nalilo světlo z venkovních pochodní. Ulmar přešel k pevné desce svého stolu, kde měl položenou olejovou lampu a křesadla.
Dubové dveře za ním se razantně zavřely a celá místnost potemněla.
"Pracuješ dlouho, Ulmare." ozval se ve tmě tlumený, ale jemu dobře známý hlas. Kahan u lampy chytil od jiskřičky a kapitán pustil z roztřesených rukou křesadla.
"Tucco, tak jsi zpátky. Říkal jsem ti, ať sem za mnou nechodíš. měl jsi mi poslat zprávu a sešli bysme se jinde."
Ulmar se otočil ke dveřím a poodstoupil od světla lampy, tak aby si ho mohl řádně prohlédnout.
Jako tmavá skvrna se postava prohnala pracovnou a překonala během půl úderu srdce vzdálenost mezi nimi.
Ulmarova pravačka začala klesat k rukojeti meče u pasu. Když se jeho prsty dotkly vázání rukojeti, sevřely jeho hrdlo prsty silné jako lodní provazy. Tucco jej přitlačil zády ke knihovně a druhou rukou mu zablokoval pravačku.
"Ty zkurvysyne, poslal jsi mě na smrt!"
"Tucco, neví o čem to mluvíš, ale okamžitě mě pusť jestli nechceš, abych tě místo na smrt poslal shnít do šatlavy!"
Smrící stisk na krku začal povolovat. Ulmarovi sjela po čele studená kapka potu a v duchu poděkoval všem bohům, které znal. Tucco pustil jeho pravou ruku a stáhl si z úst šátek. Ohnilý pruh tváře se svěsil bezvládně dolů.
"Jak vidíš, i tohle přání ti mohu splnit."
Ulmar se zachvěl při pohledu na jeho tvář. Umírala. V jeho tmavých očích se zračila jen chladná smrt.
"Co-co se ti to stalo?" vykoktal ze sebe přešel k lehké dřevěné židli za pracovním stolem.
"Ta šílená ženská, co měla unášet děti nebylo vůbec šílená. Teda šílená asi taky, ale byla to čarodějka. Žádný živí dítě jsem nenašel, ale sousty dětskýho oblečení, potrhanýho."
Ulmar se posadil, ale příběh, který mu vyprávěl, příliš nevnímal, stále jen studoval jeho ohnívající obličej.
"Splnil jsem dohodu, zabil jsem ji." zašeptal Tucco a opřel se o desku stolu nad kapitánem "Ale ta děvka mě proklela a já umírám, příteli, tak teď potřebuju já tvojí pomoc a potřebuju jí rychle!"
Ulmar nasucho polkl.
"Jsi opilý?" zeptal se ho opatrně, když z něj ucítil pálenku. Tucco zlostně zakroutil hlavou a ruce na stole sevřel v pěsti.
"Mám od té doby strašné vidiny, možná vize. Když piju tak nevidím nic, skryju je v mlze."
"To zní opravdu hrozně, ale já opravdu neví..." Jeho větu přerušil náraz pěstí do stolu.
"Ulmare, na tohle nemám čas, potřebuju se zbavit tý kletby!"

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog