Kroniky padlých (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Kroniky padlých

Pán Jeskyně:

Kirito

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Dnes když již popel vychladl. Otevírám prastarou knihu, abych zapsal další kapitolu. Na její desky sedal leta prach a popel. Desky ztvrdlé krví, slzami i špínou je zapsán příběh Padlých, příběh téměř již padlého řadu, slova jež nezahřejí. Oheň uhasl i jiskry života se staly jen vzpomínkami v chřadnoucích očích – co se mi honí hlavou, jakou barvu mají mé myšlenky, když zapisuji možná již poslední kapitolu do Kronik řadu a vdechuji prastarou historii z těchto stránek. Naslouchám slovům, jež ke mně putují skrze stránky. Pronikají ke mě hlasy těch, jež dělali to, co bylo třeba, aby byl svět takový, jako ho znáte. Ale kdo to bude dělat teď v dobách, jež nadchází. Jaký osud čeká tento svět? Když se podívám na úsvit. Vidím stezku, ale velmi tenkou a vratkou. Snadno se tento svět muže stát jen slovy na stránkách knihy osudu

Klíčová slova

Tato jeskyně nemá nastavena klíčová slova.

Jaké hráče:

Hráči co mají chuť si zahrát jeskyni s prvky hororu, fantasy, dark fantasy, survival a spoustě dalšího. Před tvorbou postavy koukněte na nástěnku.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Tvorba postavy Postavy by měli být tak ve věku absolventů střední školy. Co se zatím nedostaly na vysokou. Jméno postavy – prosím jméno i přímení Atributy – sem napište Sílu, Obratnost, Inteligenci, Zdatnost, Energie pro začátek všechny hodnoty na desítce Kouzla a Schopnosti – napište to, co jste si za život osvojili Životopis – co se vám zatím stalo Popis – jak vaše postava vypadá Inventář – to vyřešíme později Charakter – http://www.altar.cz/drdplus/charakternik.pdf dle odkazu Zdravotní stav – to vyřešíme později Postavy Acelus Fallwind Popis Má útlou sportovní postavu. Muže měřit něco kolem sto osmdesáti pěti centimetru. Oblečen je v černé nebo tmavě modrém oblečení. Na sobě má kalhotách s opaskem. Spona je stříbrná, nese na sobě znak nějaké runy. Boty vysoké šněrovací z kůže. Kabátu, který volně přechází do pláště. Ten nemá pravý rukáv. Místo něho je omotaná po celé délce paže od zápěstí po rameno černá páska. Hruď je hola s rudou jizvou uprostřed připomínající obrazec. Pleť je bledá nezvykle bledá a chladná. Obličej má ostře řezané rysi. Ústa téměř nezřetelná. Tenká stažená do nekompromisní linky. Nos malinko delší. Oči jsou modré jako hlubina moře. Tedy měli by být, v levém prosakuje sem a tam rudý odstín, jako krev. Vlasy jsou dlouhé asi po pás možná po kolena těžko říci a jsou bíle jako čerstvě padlý sníh. Ale i tady sem a tam probíhají pramínky temně modré barvy, s fialovím odstínem. Vek odhaduješ tak kolem dvaceti možná pět a dvaceti. Hlas je melodický, uklidňující, příjemný na poslech. AmThar popis Malá křehká postava. Šatičky jsou krátké černé barvy. Hodně vyzývající i odhalující. Celkově oblečení neodpovídá desetileté dívence. Obličejík nese jemné rysy, již teď s náznakem smyslnosti, který se plně projeví jistě v pozdějším věku. Ten lemuje záplava tmavě modrých vlasu s nádechem fialové, jenž sahají dívence až ke kotníkům. Nosík je malý, i když lehce prášek. Rty jsou plné v lehce pobavené lince. Jakoby namalované fialovo rudou rtěnkou, která je zvýrazňuje. A však nejděsivější jsou oči. Ne tím že jsou velké, jako u každého dítěte. Ani tím že jsou červené jako krev. Ale tím, že to nejsou oči dětské a nevinné. Tyhle oči jsou velmi staré. Když promluví je jí hlas je dětský. A zní jako cinkot rolniček o vánocích. Avšak i tady prosakuje jistá svůdnost a zkušenost. pro představu nějak podobně http://pm1.narvii.com/6001/5d85e396a3cb37161f0b5906f76c53d62f0a4ec8_hq.jpg Bestiář Kalkorius - lidově chrlič Vzhled https://quentinovo.files.wordpress.com/2012/01/457_max.jpg
Hráči: (1/6) Alitera

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2

Riellin de Chamboasé - 8. září 2017 19:32
Riellin de Chamboasé

Bedlivě poslouchám průvodčího. „Dobře, prosím vás o vytisknutí těch spojů a zajištění jízdenek. Cena nehraje roli. Dá se platit kartou, nebo lze jen v hotovosti? A do toho Berlína stačí obyčejný vagon. Kolik to tedy bude?" Usměji se na něj a vyndám peněženku z kapsy u kalhot. *Lůžkový vůz není potřeba* pomyslím si, * vyspaná jsem dost a opravdu nestojím se zas někde ocitnout. *

Pán Jeskyně - 7. září 2017 21:55
Pán jeskyně Kirito

„Aha do Prahy. Hmm počkejte minutku.“ Vytáhne mobilní přístroj a chvíli si s ním hraje. Asi po pěti minutách. „Tak v Paříži na nádraží máte sedm minut na přestup na vlak do Berlína. Tam budete asi tak ve tři ráno a ve čtyři vám jede vlak na Prahu. Kde budete někdy v osm hodin. Nebo byste mohla jet s Paříže podzemním vlakem na letiště a zkusit své štěstí zda seženete letenku.“ Na chvíli se zamyslí, „pokud byste chtěla, mohl bych vám ty spoje vytisknout. Popřípadě pořídit lístek na vlaky do Prahy. Ale Vlak do Berlíny je TGV. Takže to bude dražší zato rychlejší. Je tam možnost i lůžkového vagonu jak koukám.“ Dodá ochotně a slabě se usměje.

Riellin de Chamboasé - 4. září 2017 11:54
Riellin de Chamboasé

Usměji se na průvodčího, „Potřebuji se dostat do Prahy. Existuje nějaký přímý spoj nebo takový, abych tam byla ideálně ještě dneska, nebo v noci?" Podívám se na hodinky na ruce. Potom vyhlédnu z okýnka a sleduji tu nádhernou krajinu. Hlavou mi víří myšlenky a chvílemi i pochyby, ale mám ten dopis, který je jedním ze dvou důkazů, že to nebyl jen sen. Když muž promluvil, podívala jsem se na něj a naše oči se setkaly. Neměla jsem z něj zrovna dobrý pocit. Rozhodla jsem se, že pokud nebude žádný spoj vyhovovat, zavolám na letiště a zamluvím si letenku na poslední chvíli.

Pán Jeskyně - 3. září 2017 18:25
Pán jeskyně Kirito

Průvodčí dlouho nejde. Chvíli zvažuješ, zda by ses za ním neměla vydat. Mezitím koukáš, jak scenerie za oknem mění. Loky přecházejí v lesy a zase naopak mírná přímořská krajina se mění rovinatou a š mírně vrchovatou. Levandulové pole vystřídá, obílili zelenina a víno. Nakonec se průvodčí přece jen ukáže. Kývnutím hlavy odpoví na pozdrav. Chvíli si tě prohlíží jako úplného idiota. Nakonec váhavě pronese, jako by pochyboval o tvém zdravém rozumu. „Madam za tři a půl hodiny budeme v Paříži. Kam si pak přejete pokračovat? Možná bych vám mohl najít vlakové spoje?" Nadhodí spíše ze zvyku než s ochoty.
Je to postarší muž. Má hnědé vlasy notně prokvetlé šedinami. V kratším účesu. Tvař jež na sobě mé nejednu vrásku stáří. Bradka je na tom podobně jako vlasy stejně precizně udržovaná a tmavé oči, jako dva černé uhlíky které probodávají duši.

Riellin de Chamboasé - 20. srpna 2017 17:12
Riellin de Chamboasé

Podivná obálka ležela vedle mě na sedačce a já si asi po čtvrté četla onen podivný dopis. Pak jsem vstala a pořádně se rozhlédla po kupé. Tohle mi připadalo jako nějaká skrytá kamera nebo podobná blbost. Když se mi nic nepodařilo najít, zaměřila jsem se na adresu. Praha, tam jsem byla jen jednou. Krásné město, plné historie a legend. Nebylo by špatné se tam podívat. Tenkrát nebylo moc času se tam v klidu projít a podívat se po památkách, takže by mi ani nějak extra nevadilo, kdyby tohle pozvání byla jen nějaká hloupost. Na druhou stranu, pokud tohle bylo opravdové a skutečné, no, potěš Pánbůh. Potom jsem se ještě jednou podívala do obálky, jestli tam není ještě něco. V jednu chvíli jsem si připadala jako Harry Potter, a čekala, že najdu seznam s věcmi, co mám pořídit, jako třeba kotlík, hábit, kouzelnou hůlku. Dostala jsem z toho takový záchvat smíchu, že mi počaly téct z očí slzy. Potom jsem se však rychle uklidnila, když jsem si vzpomněla na Acela a Am. Kde asi jsou, a jak je na tom Acelus. Moc ráda bych je viděla znovu. Ani jsem jim pořádně nepoděkovala. To mě mrzelo nejvíc. Vrátila jsem dopis do obálky a dala do náprsní kapsy bundy, co jsem měla na sobě. Vlak drkotal po kolejích a nevypadal, že by brzy měl zastavit. Vstala jsem, došla ke dveřím, otevřela na chodbičku, a když jsem spatřila průvodčího, zavolala jsem na něj, abych se zeptala, kam vlastně jedeme. Sice mi blesklo hlavou, že nemám asi jízdenku, ale peněženku jsem měla u sebe, tudíž bych mu zaplatila pokutu. To nebyl problém. Když přicházel, nasadila jsem co nejmilejší úsměv a pozdravila jej. Byla jsem rozhodnuta, se nějak ještě dnes dostat do Prahy a dostavit se na onu adresu. Když je dost financí, nic není problém přece. „Dobrý den, pane průvodčí, usnula jsem a tak trochu se nyní nemůžu zorientovat, kde jsme. Mohl byste, mi to říct?"

Pán Jeskyně - 20. srpna 2017 11:02
Pán jeskyně Kirito

Obálka je těžká, ale příjemná na dotek. Jako by bil ten papír tvoření hedvábím. Rudý pečetní vosk je tvrdý. Vyjím se jako krvavá ran. Vzor na něm vyražený je hul s křídly. Chvíli ti trvá, než ho rozlomíš, není to zrovna snadná. Je pevný a dobře drží. Adrese na obálce chybí nicméně tvé jméno tam je. Napsáno ladně a elegantně skládající se snad jen z jediné stříbřitého pramínku inkoustu.

Po chvíli otevřeš obálku a v ní je podobný list papíru stejné saténově černé barvi se stejným písem.

Dobrý den,
dovolujeme si vám oznámit, že jste byla vybrána. Na základě vámi projevených schopností. Jsme se rozhodli vás zapsat na přijímací řízení na naši školu. Který se skládá především s dvouměsíčního tréninkového tábora s přednáškami. Pokud jej úspěšně absolvujete, budete mít možnost nastoupit do naší školy. Pokud neuspějete, nebudete moci nastoupit. Upozorňujeme zájemce, že účast na kurzu je s cela dobrovolná. Škola nenese žádnou vinu na případných zraněních, či ztrátě života. Rovněž to co vám bude během kurzu, či výuky sděleno se nesmí dostat na veřejnost. Dle zákona 412/2005 Sb. Pokud mat o podstoupení této průpravy zájem prosím dostavte se nejpozději do 30.6 tohoto roku do Prahy na adresu Průběžná 122 Praha 10 Strašnice.
S pozdravem Williem Windgray ředitel školy.
Když o to tak přemýšlíš, tak dnes je 29.6 takže máš celkem co dělat. Pokud bys to chtěla zkusit.

Riellin de Chamboasé - 15. srpna 2017 12:24
Riellin de Chamboasé

Prvně se zmateně začnu rozhlížet, kde se tam psaní vzalo. *Kde je Acelus s Am? A jak jsem se k čertu sem vůbec dostala? Kam jedu? * rozhlédnu se po horních přihrádkách, jestli je tam někde můj kufr. Dojde mi, že je to směšné a povrchní, ale je to pevná a skutečná věc, která mi dává nějakou jistotu, že jsem ve správném světě. Chvilku nechápavě hledím na své ruce a zničený šperk. Začnou mě pálit slzy v očích. Raději ho skryji opět do kapsy. Zhluboka se nadechnu, sáhnu po psaní. Prohlédnu obálku a pečeť, kterou opatrně rozlomím. Snad mi to záhadné psaní odpoví na to, co se stalo, nebo lépe řečeno, co se děje.

Pán Jeskyně - 15. srpna 2017 09:06
Pán jeskyně Kirito

Na tvoje mumlání nikdo nereaguje. I když si na něho mluvila zdá se, že tě nevnímá. Nebo lépe řečeno jeho je plně zaměstnané tím aby se nerozervalo, jak o něj usilují dvě mocnosti. Když se ho dotkneš tak ucukneš. Jedna jeho část je studené, až tě popálí na ruce. Tvá druha ruka je také popálená, ale teplem. Nevíš, co se stalo, ale něco v tom světě se změnilo a ty entity se převalili přes tebe. Chvíli cítíš strašliví nápor moci. Jako by tvé já se chtělo roztrhat. Ta bolest tě dostane.
Tak tak se dopotácíš k budově. Zběžně jí prohlédneš. I když přes bolest a nesnesitelnost rvaní tvé duše na kousky, moc nevnímáš, přijde ti to dostatečné. Tak se pomalu vrátíš k Acelusovy. A pokoušíš se ho tam dostat. Po dlouhé době co ti připadne, jako věčnost kdy se ploužíte v mukách do toho domu, se vám to podaří. I když jste naprosto vyčerpaní. A obzvláště ti. Leje z tebe pod tvé tělo se pomalu, ale neúprosně mění a přizpůsobuje tomu, co ti otravuje duši a přizpůsobuje k obrazu svému. A když se náhodou ty dva rozdílné vlivy střetnou, máš co dělat aby si zůstala při vědomí. Bolesti migrény a straty vzpomínek tě vyděsí. Výš že si měla matku, ale, jak vypadal. Jak se jmenovala. Kde jste bydleli. Připadati že tvůj život před tebou běží jako vybledávající film, na kterém se ztrácí pomalu ale jistě obraz. Přesto ale víš, že pokud tu zůstanete tak se ani jeden nevrátíte.
Pokusíš se ze sebou dostat další slova a chvíli obstojně mluvíš, i když nevíš, jestli si řekla to, co si chtěla. A zda to dávalo alespoň smysl. Pak se zadíváš na medailonek, který držíš v ruce a nevíš, co si sním, chtěla. Nevíš, nemůžeš si ani vzpomenou čí je to vlastně tvář. Poté tvé tělo či zbytek tvé osobnosti zareaguje. Tvé ruce, i když vůbec už nejsou lidské, se proti sobě rozběhnou v neuvěřitelné rychlosti. Drápy se zaryjí do zlatého medailonku. Tvé dohasínající vědomí, toho co si bývala, náhlé pocítí klid a pohodu. Bolest ustupuje. A ty si začínáš probíjet cestu k hadině zamlženého vědomí. Z hrůzou si vybavíš tvé výjev kdy zlatí medailonek je provrtán drapy. Zkroucen žárem a popraskán chladem. Ale nejen to.
Tvá duše se oprostí a vyjde z těla. Alespoň ti to tak přijde. Díváš se sama na to zvláštní monstrum, co se sebe stávalo, jak nechápavě zírá na přívěsek. Ten náhlé vybuchne černým světlem. A to co se do teď stalo. Se zažíná opakovat, ale obráceně.
Díváš se, jak se měníš pomalu do lidské bytosti. Zahledneš cestu se starcem, který se na tebe usmívá. A kývá. Tvůj zdemolovaný pokoj. Aceluse a Am kteří se na tebe taky usmívají. Pokoj v pěkném stavu jak ses vněm zabydlovala. Nádraží města. A náhlé tě nějaká síla opět vrazí do těla.
Všude je tam. Když otevřeš oči. Ucítíš bolest z jasného světla jako by ti někdo do těla vrazil nůž. Uvědomíš si pomalu, že sedíš ve vlaku. V kupé kde není nikdy jiný. Naštěstí. Po tvářích ti stéká par slz. Buď z toho co si prožila i když nevíš, zda to bylo sen. Předzvěst budoucnosti či něco docela jiného. Možná snad hádka s tvým otcem včera večer. Nebo snad bolest ze ztráty syna a nenávist k tvému manželovi. Těžko říci možná že to nevíš ani ty sama.
Z úvah tě vytrhne zahoukání vlaku. A také to nedbale cuknutí, jímž se dává do pohyby. V myslí se ti vybaví podoba tvého syna. Tak jasně a čistě jak by to nemohlo bít na žádné fotografii. A řekne ti, že tě má rad. To tě možná nakopne. A ti si instinktivně sáhneš na krk tam ale nic není. Pak nahmátneš v kapse něco. Zmateně to vytáhneš. Jeto zničený a pokroucený medailon rozervaný jako by nějakou bestií. Na chvilku tě přepadne třas, jak si uvědomíš, že to patrně bylo skutečné. Pak se kolem tebe zvedne vítr. A ty pocítíš na chvilku nával moci. Pak opět odzní v posledním fouknutí vánku.
Zmateně se podíváš s okna na ubíhající rodný kraj. Pak tě ale upoutá něco, co v kupé nebilo, černá obálka se stříbřitým písmem a rudou pečetí. Hned vedle tvé ruky.

Riellin de Chamboasé - 10. srpna 2017 02:01
Riellin de Chamboasé

„Co to k čertu je?" zamumlám, když spatřím tu podivnou podívanou nad námi. Pocit nebezpečí ale i zoufalství se ve mně prohlubuje. Naprosto nemám tušení co dělat, kudy se dát. „Acelusi, když tě podepřu, dokážeš vstát? Myslím, že se budeme muset někam schovat. Nelíbí se mi to, i když nevím co to je," kleknu zase k němu a opatrně vezmu jeho tvář do dlaní, aby se místo na nebe díval na mě. Jsem naprosto zoufala, netuším čeho se chytit ani od čeho se odrazit. Jediná osoba, která se zde vyzná, je naprosto mimo. Když se na něj zadívám, to co se děje nad námi mi hodně připomíná boj těch dvou sil o jeho tělo. Dostanu strach, co bude dál, jak se to bude vyvíjet. A pak mi dojde jedna věc. Ten stařec, říkal, že mě ten přívěšek stahuje sem, a tam u nás ho má Acelus v dlani, je to tedy ten důvod proč sedí zde? V tomto stavu a nemůže pryč? Jenže co teď? Zničit nějak medailon co mám v kapse? Snad by nám to mohlo pomoct anebo zde uvěznit na věky. „Kéž bys mi tak mohl poradit," zašeptám.
Když se nedočkám reakce, vstanu a odběhnu k nejbližší budově, abych zkusila, jestli jsou dveře otevřené a dá se dostat dovnitř. Snažím se najít něco co je nejméně poničené aby nás to případně uchránilo před tím, co bude následovat. Když najdu vhodný objekt, kouknu zběžně, jestli je tam něco jako postel, židle či podobně kam bych mohla Aceluse posadit nebo uložit. Potom se vrátím k němu. Cestou seberu dost velký kámen, o kterém si myslím, že by mohl zničit medailon.
Kleknu k muži. Ta podivná síla v přívěšku mi nedá klid. „Něco zkusím. Am mluvila o magii. Nevím, jak funguje, jak ji ovládat, ale myslím, že vím, co měla na mysli. Řekla bych, že je to ta síla co vychází z přívěšku, pokusím se ji nějak ovládnout a přinutit aby nás nebo aspoň tebe vrátila. Snad nepřilákám něco zlého. Pokud to nepůjde, zkusím jej zničit, možná že on nás zde drží, nevím. Nic lepšího mě nenapadá," mluvím spíš sama k sobě, abych se uklidnila. Ještě dřív než začnu uskutečňovat svůj záměr, rozevřu jemně jeho dlaně, abych se podívala, jestli náhodou nemá u sebe medailon. Vím, že je to divné, ale v tuhle chvíli by mi to nepřipadlo nemožné.

Pán Jeskyně - 9. srpna 2017 19:57
Pán jeskyně Kirito

Zkoumáš uličky ta, co si měla za zády, když ses tam objevila je dosti prostorná a široka. Spíš než co jiného ti připomíná bulvár. Jakoby ho náměstí jen přerušilo a na druhé straně pokračoval dál. Dost připomíná římskou architektury, ale chybí sloupy.
Ostatní dvě jsou užší a patrně hodně klikaté. Protože z nichž vidíš jen část. Připomínají středověké ulice starých měst.
Když tvé prsti se zanoří do kapsy i když jen kousek. Jasně cítíš energii pulzující s přívěsku. I když není, ani zdaleka příjemná je velmi mocná a intenzivní. Nevíš, jestli sneseš ten přívěsek vůbec uchopit. No asi ano ale dlouho ho určitě neudržíš.
Na obloze vidíš šedou mlhu. Na které jako by se odehrával nějaký zmatený alespoň pro tebe zmatený děj. Nějakého filmu. Kdy se tmavě modré a červené stíny stahují a zahalují nebe jako mraky před bouří. A ta nějak víš, že už to nebude dlouho trvat a ta nebeská show vypukne.

Riellin de Chamboasé - 6. srpna 2017 15:30
Riellin de Chamboasé

„Acelusi," zašeptám a kleknu k němu. Pohled na něj je dost děsivý a sevře se mi srdce úzkostí, když si uvědomím, že je v tomto stavu kvůli mě. Nadechnu se. „Udělám, co budu moct," slíbím na jeho dotaz. Jemně přejedu prsty po jeho tváři. Vstanu a začnu se rozhlížet. Je mi jasné, že ani jeden zde nemůžeme zůstat. Udělám několik kroků od něj a rozhlížím se po uličkách vedoucích z města. Riell, ty trubko, myslíš, že zde bude cedule s nápisem východ? Nadám si v duchu po chviličce rozhlížení a odhadování kudy pryč. Uklidni se a mysli, zapoj to, co máš na krku, aby ti do něj nepršelo. Zalituji, že jsem se Am nezeptala víc na tento svět. Potom si vzpomenu, co říkal ten starý muž o medailonu. Že mě vtahuje hloub do tohoto světa. Když mě dostane sem, nemůže být i klíčem jak ven? Začnu rozepínat kapsu, ale podivný pocit jako by zadržel moje prsty. Potom mi dojde ještě jedna věc. Jsem úplně někde jinde, kde logika a přírodní zákony nejspíš nefungují, nebo když ano, tak jinak. Trochu mi vrtá hlavou, kam pořád kouká na nebe. Nakonec zvednu taky hlavu, abych zjistila, co tak poutá jeho pozornost.

Pán Jeskyně - 6. srpna 2017 14:28
Pán jeskyně Kirito

Když se k postavě dostatečně přiblížíš. Zjistíš, že je to Acelus sedící u fontány a dívající se na něco na obloze. Na tvou otázku odtuší. "Nevím. Můžeš?" Poté se teprve na tebe podívá. To že vlasy jsou napůl tmavé a na půl bíle tě nezarazí tolik, jako ta tvař. Kolem oka je jako by stříbřitá pleť. A i ruka má na sobě něco, jako by stříbřité brnění, mezi nímž prosvítá krvavě rudá pokožka.
Oči jako by tě nevydělil nebo se spíš dívali skrze tebe někam do dálky. Každé jinam a části kde je stříbrná a rudá, nebo naopak nelidsky bledá a studená kůže se neustále snaží pokrýt celé tělo. Vnímáš to spíše jako dvě nelidské entity bojující o nadvládu nad jedním tělem a duší. Jako by obě o tebe ztratili zájem. Tvář se opět obrátí k obloze. I když úplně přesně nevíš, co se děje víš jistě, že tady zůstat nemůže. Ale jak ven? Že by některá cesta vedoucí z toho náměstí mohla vest i se stínového světa? Nebo to není cesta a ta se skrývá blíže než bys tušila?

Riellin de Chamboasé - 5. srpna 2017 14:29
Riellin de Chamboasé

Zmateně se zastavím před starcem. Čekala jsem ledacos, ale tohle ne. „Dobrý den," vypadne ze mě. V téhle situaci asi to nejblbější co může být. Když ke mě promluví, poslouchám jeho mírný a laskavý hlas. Pousmála jsem se, když mi nabídl pomoc. Jen mi nebylo jasné, jak já mohu někomu pomoci, když nevím kde jsem a mám prázdné ruce. Další záhada co mi vrtá hlavou je ten medailon. Jak to, že ho mám, když jej v dlani svíral Acelus? Zastrčím přívěšek do kapsy u kalhot a zapnu ji na zip, abych jej neztratila. Potřesu hlavou. To ale již jsem na jiném místě, snad ještě podivnějším než ta cesta. Alespoň zde nebyly ty hlasy. Mou pozornost upoutala ta kašna. Svým děsivým způsobem krásná. Pečlivě jsem se vyhnula tomu, co z ní vytékalo. Vypadalo to jako krev a nechtěla jsem zkoumat, jestli je to pravda. Jdu k té postavě zhroucené a schoulené u chladného kamene. Zastavím tak tři kroky od ní. Hlavou mi rotuje, co mám říct, jak se zachovat? Nejspíš to byla ta osoba, o které mluvil stařec. „Můžu nějak pomoct?" vypadne ze mě asi to nejinteligentnější, na co se v tuto chvíli zmůžu. Stojím a čekám na reakci osloveného.

Pán Jeskyně - 5. srpna 2017 10:58
Pán jeskyně Kirito

Pomalu se prodíráš tou zvláštní cestou. I když to z počátku nevypadalo tak zle. Zjistila si, že ta cesta je mnohem horší, než se ti zdála. Asi proto je postům značně pomalý. Přece jen se ti po době co se ti jeví jako věcnost tu postavu dohonit. Zjistíš, že je to velmi starý muž. Když se na tebe otočí a zmateně se na tebe podívá. Pak se ale na jeho tváři objeví úsměv a pronese laskavě. „Co tady děláš děvče? Na tuhle cestu máš ještě nějaký čas? Vrať se, dokud to ještě jde. Stezky ve stínech jsou nebezpečné.“
Pak se opět otočí a pokračuje. Po deseti krocích se zastaví. „Ah ta moje hlava děravá ty nevíš jak že. No pro teď ti pomůžu, ale nejdříve ti pomůžeš někomu.“ Opět se usměje. Jeho pohled padne na medailon v tvé ruce, ani nevíš, že ho máš. Jeho pohled zvážní. „Nenos ho, jinak tě bude vtahovat hlouběji do stínu.“ Pak mávne rukou. A ty zmizíš.
Stojíš na něčem jako náměstí. Vše je ve stejném stavu, jako byla stezka, avšak je to město nevíš jaké. Nikdy si ho neviděla. Nemá jednotný styl něco je římské, něco mayské, japonské, čínské, keltské atd. I když jsou tady zastoupeny snad všechny kultury a styly co kdy byli na zemi, i mimo ní. Celek kupodivu působí Dobře a příjemně. Tedy pokud by nebilo toho neustálené šera a toho že jsou všechny věci rozbité a pobořené.
U kašny, která vypadá, jako by jí vysochal Michelangelo. I když je rozpadlá a vytéká z ní něco co se až příliš podobá krvi. Sedí zhroucená postava

Riellin de Chamboasé - 4. srpna 2017 13:07
Riellin de Chamboasé

Nepomohlo ani opakování si mantry, že nesmím usnout. Víčka mi začala těžknout a to mi bylo jasné, že je to v háji. No snad, to nebude žádná hrůza a jen se prospím. Ale už ve chvíli kdy mi vypadla knížka z ruky a ovanul mě chlad, mi došlo, jak zatraceně jsem se mýlila. Kde to jsem? No tohle mi ještě chybělo, blesklo mi hlavou, když jsem se rozhlédla po ničem, co mě obklopovalo. Jinak to snad ani nešlo nazvat. Že bych se zase dostala do toho druhýho světa? No do pr… moje úvahy přerušil pohyb postavy na cestě přede mnou. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Dobře, jak se dostanu zpátky? Netuším. Přiznala jsem si. Tak co teď? Nikde nic, jen cesta přede mnou a někdo nebo něco na ni. No ještě že to aspoň vypadá jako člověk. Jelikož není, kam ani kudy jinudy jít velmi opatrně se vydám dopředu, kdy překračuji menší úlomky a přelézám větší části sloupů. Kousek po kousku se přibližuji k tomu přede mnou. Nedokážu říct, jestli to trvá několik minut, nebo hodin. Ty hlasy mě začínají pořádně znervózňovat. Kdyby jim bylo aspoň rozumět. Mám pocit, že z nich brzy ohluchnu, nebo zblázním. Zastavím se, podle mě v dostatečné vzdálenosti a snažím se pohledem zjistit, jak ta osoba přede mnou vypadá. Nerada bych zde potkala něco jako ten chrlič. Zde nebyl nikdo, kdo by mi zachránil zadek. Po chvilce dalšího zaváhání se vydám dopředu ť už je to kdokoliv. Jiná cesta není.

Pán Jeskyně - 4. srpna 2017 09:01
Pán jeskyně Kirito

Z polo spánku zamumlá. „K přeměně Ace nepotřebuji, ale musela bych se vrátit do svého světa a to by znamenalo upoutat pozornost. Což by na nás strhlo pozornost. “ Když si jí přikryla, zavrtěla se ještě jednou ze spánku, co si zamumlala. Tvůj nápad s obnovením Acelusovy tělesné teploty, nebyl špatný. Pravda chvíli to trvalo, než jsi to celé zorganizovala a značné množství tekutin se také muselo vylít. Ale po asi tak hodině usilovné práce se ti to podařilo. Ale možná to byla poslední kapka pro to, aby si pomalu začala klímat. Sedíš v křesle a víčka je čím dál těší udržet. Až už se ti to nepovede.
Stojíš na něčem, čemu by se asi dalo říci cesta. Vypadá jako nějaký pozůstatek římské říše, i když už je značně rozpadlá. Po stranách jí lemují sem a tam sloupy, či jejich pozůstatky. Sem tam se části sloupů valí přes cestu. A tím jí blokuje. Ale s dostatkem snahy by se daly přelézt. Někde část sloupu dokonce cestu nahrazuje. Je samá díra takže kdyby ses po ní chtěla vydat. Musela by si určitě velmi opatrně. Protože je tu jen ta cesta a všude kolem je prázdnota. Šedivé navály něčeho, jako mlhy se neustále převalují jeden přes druhý. Z něčeho co je kolem cesty, nebo taky není, se ozývají hlasy. Prosebné, vyčítavé, smířené i rozzlobené spousty a spousty hlasů. I když se zdá, že jsou kousek a téměř na tebe řvou. Nedá se jim rozumět. A máš pocit že se v šeru formují tváře, ale to vnímáš jen koutkem oka. Když se na to zaměříš pohledem, není tam nic.
V dálce vpředu někdo je. Jeho přítomnost spíše vytušíš, než uvidíš. Ale jsi si jista, že před tebou někdo je. Je to dosti daleko a znamenalo by se to vydat tou zvláštní nebezpečnou cestou. Za tebou cesta není. Končí v prázdnotě. Zvláštní.

Riellin de Chamboasé - 27. července 2017 02:07
Riellin de Chamboasé

Když se přitulila, trošku mě zaskočila, ale objala jsem její tělíčko rukou. Na dotek působila jako každé jiné lidské dítě. A hlavně nyní, když se ji začaly klížit oči a zívala. Něco mě ale napadlo. „Am, ty na sebe dokážeš vzít jakoukoliv podobu? Třeba i dospělého člověka? A potřebuješ případně k přeměně Aceluse, nebo to dokážeš bez něj?" zeptám se, ještě než úplně zavře oči. Počkám na odpověď. Jak se tak na ni dívám, jak začíná klidně oddechovat, vloudí se mi do mysli melodie ukolébavky, kterou mi zpívala matka, když jsem byla malá a já ji pak zpívala svému chlapci. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem začala broukat melodii beze slov. Am se jen zavrtěla aby si udělala větší pohodlí a já začala přemýšlet nad jejími slovy. Hlavně o těch o naší rodině. Říkala, že nemám stejnou krev. Že by tedy bylo něco pravdy na těch povídačkách, co kolovali po rodném domě a okolí, že se matka s někým spustila? Umínila jsem si, že při nejbližší příležitosti, se na to budu muset matky zeptat a uhodit na ni, nějak nenápadně. To znamená ji vylákat mimo dům, ale to nebude problém. Děvče, vedle mě už hluboce spalo a něco mumlalo, ale nebylo jí rozumět. Bylo to šílené, když jsem si vše přehrávala v hlavě, co se stalo za jedinou noc. Zahleděla jsem se na mladého muže ležícího na zemi. Jednu chvíli se mi zdálo, že se trošku pohnul, ale taky to mohla být jen hra světla a stínu. Pořád jsem přemýšlela, jak ho zahřát, až mě to konečně trklo. Opatrně jsem se vymanila z objetí dívenky. Podepřela jsem ji a vzala do náručí. Nedokázala jsem odolat a tak jsem ji přivinula k sobě a zabořila tvář do jejích vlasů, měly zvláštní a příjemnou vůni. Ku podivu byla lehoučká jak pírko. Pohodlně jsem ji uložila na sedačce a donesla svůj župan, kterým jsem ji přikryla, protože přikrývky došly. Potom jsem zamířila do kuchyně, odkud jsem vyndala většinu lahví, které šly uzavřít. Jejich obsah skončil různě v jiných nádobách. Já pak lahve vzala do koupelny, napustila je horkou vodou a každou zabalila do ručníku. S plnou náručí jsem se vrátila k Acelusovi. Odkryla jsem jej a nastrkala ty lahve kolem něj a zas ho zabalila. Takhle jednou na podzim zachránili hříbě, když se klisna ohřebila nenadále venku a mládě bylo téměř zmrzlé. Když to fungovalo tenkrát, proč by to nezabralo nyní? Chvíli jsem seděla vedle něj na zemi, potom jsem si ale zašla do kufru pro knížku a usadila se v jednom z křesel. Začetla jsem se do stránek, ale každou chvilkou mi zrak sklouzl k Am a pak k muži, který ač mě neznal, riskoval život, aby ten můj mohl být zachráněn. Čas plynul a já čekala na jakoukoliv známku toho, jestli se probírá.

Pán Jeskyně - 26. července 2017 21:35
Pán jeskyně Kirito

Podívá se na tebe, nakloní hlavu na stranu. Pak se podívá na čokoládu a pak zase na tebe. „To zda seš nebo ne není podstatné, jsou věci, co si neseš v krvi. A věř mi, že kdybys byla krev toho rodu, tak tě na místě zabiju. Ne pro pomstu, ale kvůli té smlouvě co v té krvi stále je.“ Pak se však zarazí, když se zeptáš na to, zda je princezna. „Princezna ano i ne. My nemáme pohlaví jako vy. Ale preferujeme jisté pohlaví pro proměny, tu které je nám příjemnější.“ Pak se rozesměje. „Nárokovat, takhle to u nás nefunguje. Já je vyhladím.“
„Opravdu si myslíš, že by to neudělal. Vždyť ve vašem rodě to bylo celkem běžné. Moc dokáže zaslepit vše, na čem člověku zaleží. Peníze nebo sláva. Co si jen přejí. Proč myslíš, že těch smluv je tolik. Ale pozor ten koho duší daruješ, jí musí sám darovat dobrovolně. A ten kdo dohodu utvořil, o svou taky přijde. Ale mi ji nezískáme.“ Povzdechne si a pak se pustí do dalšího kousku čokolády.
„Pro trochu moci, slávy, či peněz. Je většina lidí tohoto světa obětovat vše na čem by jim mělo zaležet. Vlastně znám jen jednoho kdo obětoval vše, co ještě měl, aby někoho zachránil.“ Podívá se na Aceluse. „Není to ironie jediného, ten koho dokázala zachránit, ho chce za každou cenu zabít.“ Rozesmála se trochu hystericky.
Zamyšleně se na něho podívá. Když jsi zmínila teplotu. Je vidět že si dělá vážně starosti. „Já nevím. Asi ano pokud je ve stínech je to možné ale jak němu teď nemůžu. Ty kruhy jsou tam kvůli mě. Nemůžu k němu ne teď v tom stavu v jakém je. „
I když jí čokoládu dal. Všimneš si, jak se stále kouká po Acelusovi. „Cože aha ano ten meč co měl ano to je duševní zbraň.“ Vyslechne tě ale diva se co po Acelusovy. „To co se děje jemu. Všimla sis jeho oka ne. A vidíš ty vlasy. Tím že mě používá, se stává tím, co jsem já. Čím víc mě použije, tím víc se posune k hranici, kdy se stane bytostí mého kruhu. Proto je to zakázané. Dokud tě nechrání tvůj prvek, stačí zranění, aby ses proměnila ve stvoření stínu. U něho je to jen složitější.“
„Asi ano. No to jak je bledý, není smlouvo. Je to prvkem, když žiješ ve stínech. Světlo se na tebe nedostane. A on od pěti let žije ve stínovém světě.“ Pokrčí rameny a pustí se do další porce jídla. S plnou pusou zahuhlá. „Nevím. Ale už těma pěti hodinami riskujeme víc než bychom měli.“ Dal, pokračuje v jídle, i když už značně pomaleji a ospaleji. „No pokud se nedostanu do světa stínu nebo svého kruhu tak jen přes něj ale jeho by to začalo měnit a to nemůžu dopustit. Tak rychlou transformaci by nepřežil a to jen v lepším případě.“ Pak zazývá přitulí se k tobě a pomalu usíná.

Riellin de Chamboasé - 26. července 2017 01:39
Riellin de Chamboasé

Vyprávění Am mě uchvátilo. Poslouchala jsem ji bez jediného přerušení do doby, než se dostala k třináctému kruhu a našemu rodu. „Teď už chápu tvou reakci na mé jméno. Ale prosím tě, pochop, že já nejsem ten dotyčný, i když máme stejnou krev," pohlédnu na ni omluvně. Potom mi dojde ještě jedna věc. „Takže ty jsi princezna?" usměji se, potom ale zase zvážním. „A nějak časem si nárokovat to, o co jste byli připravení, nemůžeš?"
Při její další větě mě zamrazilo v zádech a zježily se mi chloupky na krku. „To snad ne. Že by Tarn nebo někdo obětoval, Meirona pro nějaké přání?" cítila jsem, jak mi z tváře mizí všechna krev a zatočil se se mnou svět. „To ne," pronesla jsem prosebně a podívala se na ni. I její další vysvětlování bylo hodně smutné a já měla co dělat abych se nerozbrečela jak malá holka. „Jak může být někdo tak krutý," zavrtěla jsem jen hlavou. Raději jsem vstala a vzala polštář. Musela jsem něco dělat, jinak se opravdu rozbrečím a to jsem nechtěla. Mé kroky byly opatrné a snažila jsem se nepošlapat, i přes ujištění, znaky. Přemýšlela jsem, jak tohle opravdu vysvětlím recepční nebo uklizečce až přijde. Klekla jsem k Acelovi, jednou rukou opatrně nadzvedla bezvládnou hlavu a druhou podsunula polštář. Vlasy měl hebké jako hedvábí, což mě udivilo. Pramen mu spadl do tváře, tak jsem jej opatrně odhrnula a při tom se dotkla jeho tváře. Zdála se mi až nepřirozeně chladná. Kdyby nedýchal, řekla bych, že je mrtvý. „Ty, Am, to je normální, že je tak studený?" zvednu k ní oči a zasměji se, jak si pochutnává na čokoládě. Teď vypadala jako skutečná holčička. Vrátila jsem se pro přikrývku a pořádně ho do ní zabalila, pro jistotu jsem mu ala i druhou, co byla náhradní na posteli. Cítila jsem povinnost se o něj co nejlépe postarat, vždyť je to moje vina, že dopadl takhle. Když byl uložen, koukala mu jen hlava, zbytek těla připomínal dobře zakuklenou housenku, protože jsem zastrčila a podložila každý kousek, kterým by mohlo unikat teplo.
„Mluvila jsi o duševní zbrani, Am," sedla jsem si na zem vedle Aceluse. „To byl ten jeho meč, než zmizel?" tahle otázka mě dost zajímala. „Ten svůj jsem dostala od otce. Je to jedna z mála věcí, které se nedokážu vzdát," přiznám. „Co by se stalo, kdybys mě ty škrábance neošetřila tou tekutinou? A proč bylo to škrábnutí na ruce horší, než od té potvory? Vždyť to byl jen střípek skla, který proletěl kolem, když ta mozaika vybuchla…" zmlknu, protože při té vzpomínce se mi v mysli vybaví onen hlas a smích. Nejspíše je to vidět i v mé už tak bledé tváři. Vzpamatuji se však. Potřesu hlavou, jako bych chtěla setřást ony nepříjemné pocity. „K jídlu si uděláme asi ty vajíčka," usměji se a vstanu. „Oni kolem osmé donesou snídani, tak se rozdělíme, nebo ji necháme Acelusovi. Jistě bude potřebovat taky obnovit sílu. Jen doufám, že má rád ryby. Na dnešek mám objednanou tuňákovou pomazánku,nechají mi tác venku za dveřmi. Vědí, že si ráda přispím a když mě vzbudí, jsem nepříjemná, tak jsme se domluvili takhle. Nikdo nás nebude rušit." zasměji se. Potom se na něj otočím a zahledím. „To je tak nepřirozeně bledý pořád? Nebo jsou to nějaké následky oné smlouvy?" po pár krocích ke kuchyňce se opět zastavím. „Ty, Am, jak jej odsud dostaneme, když nebude při vědomi? Myslím, že mám docela sílu, ale on je kus chlapa a navíc, táhnout ho přes hotel, dolu a přes recepci, a pak ulicemi města… no to asi nepůjde. A kam vůbec půjdeme, jestli to není tajemství? Není pro mě problém zajistit soukromé auto, ale jak ho do něj dostat? Opravdu není možné zde počkat, až se probere? Není šance nějak těch pět hodin prodloužit?" počkám na její odpověď a pak zmizím na několik minut v kuchyni. Vrátím se s tácem, na němž jsou obložené housky s míchanými vajíčky a v podstatě vším co jsem měla v ledničce. Položila jsem jej na sedačku mezi nás. Musela jsem se smát při pohledu na prázdnou misku od čokolády a dívčiny ušpiněné rty. Tolik mi v této chvíli připomněla syna. I on miloval čokoládu a sladkosti, to měl asi po mě.
„A jak si doplníš svou energii Am? Nechceš si opravdu chvíli lehnout? Postel je ti k dispozici. Já se natáhnu tady a pohlídám ho. Nedokázala bych usnout. Vlastně netuším, jestli dokážu ještě někdy usnout. Bojím se, abych se neocitla na tom podivném místě, v tom chrámu, nebo co to k ďasu bylo. A stejně, než půjdeme pryč, musím zaplatit za pokoj a nějak jim vysvětlit tuhle spoušť a hlavně, tolik krve na koberci," mávnu rukou k troskám. Pak se ale pustím do jedné z housek, protože opravdu už mám hlad jak vlk.

Pán Jeskyně - 25. července 2017 21:44
Pán jeskyně Kirito

Am se na tebe slabě usměje. „Ano existuje. Kdokoli s desátého a jedenáctého kruhu ti splní za duši jedno přání. Výš co je na tom smutné? Vy lidé nevíte, co si máte přát.“ Pokrčí rameni. Pak se rozesměje. „Ne když chceš někoho jako společníka. Můžeš ho buď porazit a pak jste ve stavu pan a sluha. Nebo souboji vůlí rozdrtit tu jeho. Ale takhle získáš maximálně bytost jedenáctého kruhu. Všeobecně se věří, že si nemůžeš podrobit bytost z dvanáctého kruhu. Tam je jen královská rodina.“ Řekne trochu zasmušilé. „A taky je to téměř nemožné. Ale pak se objevil jeden člověk, který to dokázal a podrobil si prince dvanáctého kruhu.“
Se zájmem se na tebe podívá. A směje se. Nenech se zmást děvče. „Ty máš zrak, to je u lidí velmi vzácný. Pro osmdesát procent lidí budu jen malá holčička. A i ty se necháváš zmást mou podobou. Mužů jí měnit. Všimla jsi s jeho zbraně. Když ti kupoval čas. A teď si vzpomeň, jakou měl, když vpadl k tobě do bytu.“
Když chvilku zapřemýšlíš. Uvědomíš si, že měl kosu černou elegantním kosu. „Ahh vidím, že sis mě přece jen všimla.“ Mluví velmi potěšeně. Sladce se zasměje. „Jo a ten meč ti nebude k ničemu. Na bytosti se kterými se střetáváš, potřebuješ buď někoho z našich, nebo svou duševní zbraň. Určitě tě jí budeme muset naučit používat.“
„Neměj obavy, že by tvůj rod byl u nás neznámy. O to už se postaral první toho jmena. Který pomohl bandě parchantů s dvanáctého kruhu svrhnout královskou rodinu z třináctého kruhu. A zahladit po ní stopy. Ale jak vadíš, nepovedlo se jim to zcela. Ano jsem ze třináctého kruhu.“ Lehce se usměje a udělá pukrle.
Pak se zase zasměje. „Opravdu ne co třeba jeho duši?“ Ukáže na přívěsek v Adelově ruce. Pak se na něho smutně podívá. „On jí neuzavřel, jeho matka tu smlouvu uzavřela. Aby získal pro sebe moc, pro sebe odsoudila celí jejich klan. Ale špatně formulovala dohodu. Z toho klanu přežili dva Acelus, kterého jsem si vybrala. A jeho bratr, který byl z dohody vyjmut jinou dohodou.“
To že vypadáš jinak, přejde bez komentáře. Jen s jemným úsměvem. Tvou radu s o jedení vzala asi vážně, protože během okamžiku nezbila jediná sušenka. „Klidně můžeš dovnitř. Ty na to budeš lepší než já. To jsou ochranné kruhy ne léčebné. Jeho regenerační sila je dost vysoká aby se vyléčil sám.“
„Čokoládáááá.“ Vyhrkne nadšeně a vrhne se na ní, jako stádo supů na mršinu. S plnou pusou odpoví. „Na únavu ano, ale já myslím něco, čemu bys asi řekla magická energii. Mela by ses najíst taky. A odpočinou, za pět hodin se budeme muset přesunout. Ať již bude nebo nebude při vědomí.“

1 2


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog