Matrix (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Matrix

Pán Jeskyně:

Katanga

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Nepřijímáme

Popis jeskyně:

Chodí denně do práce, v metru si čtou noviny, večer si vaří levné kafe se smetanou, se kterým usedají k televizi. Pevně tomu věří. Je to jejich skutečnost. Mají svůj řád, své pohodlí a své umělé binární štěstí.
Neví, že jsou pouhými zdroji, spícími anonymními články ve spletité síti líhní. Síti, která pohání stroje. Nechtějí si přiznat, že žijí ve virtuální realitě. A když tomu uvěří, když přejdou do skutečného světa, chtějí se v hrůze vrátit zpět do své iluze. Ale ne všichni. Někteří... někteří silní... chtějí... žít.

Klíčová slova:

matrix, virutální realita

Jaké hráče:

Nehledám, soukromá hra.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Nástěnka jeskyně je prázdná.
Hráči: (1/1) Neera

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2 3 4 ... 12 ⇒|

Pán Jeskyně - 17. srpna 2017 22:24
Pán jeskyně Katanga

Unavená po dlouhém tanci, vyčerpaná výtrysky emocí, plná myšlenek, které se předháněly jedna přes druhou, až se plynule přetvořily v mozaikovité sny. Horké tváře, horké doteky. Horké doteky na bocích, na hýždích, na ramenou, na prsou. Horké polibky. Horký dech Sionu. V dunění bubnů kvílel hlas. Píseň. Píseň nářků, pláče, vzlyků. Když otevřela oči, viděla, že není v tanečním sále a že s ní nejsou lidé. Byla těsně obklopena stroji. Obraz se proměnil, ale píseň zůstávala. V kovově chladné místnosti držel Smart pod krkem černovlasou dívku a se zasněným úsměvem jí jedno po druhém trhal z těla velké černé lesklé peří. Děvče vysíleně kvílelo bolestí a každý spadlý brk zaduněl jako sionský buben. Modrá. Jasná, zářivá modrá. Ohromná modrá sklenice ozářená jedovatě modrým světlem. O velikosti Sionu. Do jasné vody spadla kapka inkoustu. Padala hlouběji a hlouběji a ovíjela ze sebe dlouhé černé hedvábné závoje. Kapka inkousu se na Yarawu dívala. Velkýma prázdnýma slepýma očima. Modrá se utápěla v temnotě a její útržky se rozpadaly na malé modré mechanické motýly, kteří se Yarawě začali drát do těla. Malými sosáčky rozsekávaly kůži a ostrýma nožkama se vrývali dovnitř. Topila se. Napřahovaly se k ní dvě mužské pomocné ruce. Jedna bledá, druhá černá...

Probudila se až pozdě, pozdě ve dne. Ze snů zbyly jen drobné útržky, které se pomalu zasouvaly zpátky do podvědomí. Jak dlouho spala? Ne, že by to nepotřebovala... Na vedlejší lavici oddechovala spící Verity. Na tváři, kterou překrývaly rozcuchané světlounké vlasy, jí hrál mírný úsměv.
Stačilo jen pár letmých rozespalých pohledů po okolí, aby si všimla vzkazu fixou na malé kovové destičce opřené o malou vojenskou lampičku u postele: „V šest večer odlétáme. Rada rozhodla. Do té doby si dělej, co chceš.“

I bez podpisu poznala Foxovo písmo.

Yarawa „Firefly“ - 16. srpna 2017 22:58
Yarawa „Firefly“

„To jsem ráda. Někdo ji tam mít musí. A já mám pocit, že chodím po provaze,“ zamumlám zasněně, s hlavou opřenou o Speedyho horkou paži a oči ospale přimhouřené. V těch slovech není ani stopa po hořkosti.
Opřu se o dveře toho maličkého pokoje zády.
Věnuju Speedymu úsměv.
Mým prstům jeden nebo dva jeho kroky trvá, než sklouznou z jeho předloktí.
Se šťastně unaveným výdechem se nejdřív otočím k rezivějícím dveřím tváří než napůl poslepu nahmátnu západku a otevřu.

Není tady...?
Ta myšlenka se stihne zrodit a ulétnout jako jeden z modrých mechanických motýlů ještě dřív, než si pořádně uvědomím, komu patřila. Zanechá za sebou malý studený kamínek.
Není tady.
Nevím, jestli bych to chtěla. Nenapadlo mě se nad tím zamýšlet. Ani jsem ho tady ve skutečnosti nečekala, až do okamžiku, kdy jsem otevřela dveře a zjistila tu pravdu. Není tady.
Nikdy mě nenapadlo přemýšlet, jestli bude v mém pokoji stále fungovat gravitace, když otevřu dveře, ani si představovat, jak by to vypadalo. Ale jsem si jistá, že kdyby nefungovala, překvapilo by mě to. Nešlo by to přehlédnout. Bylo by to něco, co je jinak, než má.
To nic nemění na tom, že bych mu asi vykopla zuby. To je úplně jiná sféra problému.

Trochu otupěle za sebou zavřu dveře, po cestě nepřítomně pohladím Verity konečky prstů po rameni a přejdu ke svojí posteli. Pomalu se na ni posadím a začnu bez přemýšlení, mechanicky rozvazovat pevný uzel na šálu za krkem. Nějaká část mé pozornosti začne škodolibě počítat ve vzpomínkách, kolikrát jsem se po sionské slavnosti svlékala sama.
Zaženu ji dlouhým povzdechem. V srdci mi pořád bijí sionské bubny. A to je důležité.

Pán Jeskyně - 9. srpna 2017 20:33
Pán jeskyně Katanga

Dvojice i větší skupinky opouštějí sál a vracejí se do města. Snad nikdo dnešní noci nejde sám. Hovor, smích, zpěv. Radost. To je dnešní Sion. Proudí chodbami do města, ukládá se k slastnému spánku. Kolem Speedyho s Yarawou se proplete trojice malých zrzavých děvčátek. Drží se za ruce a mají na nahých ramenou namalované hvězdy. S chichotáním zmizí za rohem.

Speedyho úsměv je hluboký a vřelý. Zastaví se, když k němu Yarawa promluví, a naslouchá jí. Nechá slova chvíli zrát, než jeho hluboký hlas tiše odvětí: „To já děkuji,“ a Yarawě přistane nad čelem ve vlasech polibek. „Pomohla jsi mi najít ztracenou půdu pod nohama.

Světélka Sionu zhasínají, jak jeho obyvatelé zapadají do postelí. Pouliční diody svítí jen tlumeným oranžovým světlem a na tu malou chvíli vypadá Sion jako obrázek dávných, dávných měst. Měst tam nahoře. Tam, kde byla půda skutečně pod nohama a ne kilometry nad hlavou.

Speedy doprovodí Yarawu až k jejímu pokoji. Posledním úsměvem se s ní rozloučí a odchází ulicí pryč.

Verity sedí na posteli a rozčesává si vlasy. Má přimhouřené oči a mírný úsměv na rtech. Jako by už napůl spala. Jako by snila.

Yarawa „Firefly“ - 3. srpna 2017 23:15
Yarawa „Firefly“

Jako by nám Sion potřebovat ukázat a připomenout všechno, nic nemohl opomenout, střípek každého lidského prožitku jsme si museli odnést s sebou do nekonečné spleti kanalizačních tunelů.
Křičela jsem, beze slov, pouhou nespoutanou energií a můj hlas zanikal v bouři jiných.
Smála jsem se, hlavu zvrácenou hluboko dozadu a nespoutaný smích mi klokotal hrdlem.
Plakala jsem. Ani bych sama nedokázala říct proč, ale slzy si stejně našly cestu do koutků mých očí.

A pak najednou bylo ticho.
Ne.
Ticho ne.
Lomoz a kroky a hlasy a bzučení prosté existence mnoha a mnoha lidských bytostí, ale vedle umlklého hlasu Sionu je uši odmítaly přijmout.

Po skráních, po krku a po zádech dolů mi stékaly pramínky potu a dech mi uháněl jako o závod s agentem. I když se vzduch v sále tetelil horkem zemského jádra a mnoha lidských těl, na rukou mi vyvstala husí kůže jako při zimnici. Měla jsem pocit, že se něco hluboko uvnitř mě chvěje.
Možná jsem doufala, že mi tohle všechno pomůže pochopit, co se kolem mě děje.
Mýlila jsem se.
Nepochopila jsem vůbec nic.
Ale věděla jsem jednu věc. Pokud zítra vstoupíme do Matrixu a zemřeme, bude to kvůli tomu, co jsme teď prožili a co právě končilo a opouštělo nás. Možná to nebude to správné. Ale bude to to jediné, co můžeme udělat.

Zavěsím se do Speedyho rámě a s hlubokým výdechem si opřu unavenou hlavu o jeho paži.
„Dneska jsem měla pocit, jako by se kolem změnilo úplně všechno,“ brouknu tiše, když se vypleteme z toho živého organismu se stovkami rukou a nohou a podaří se nám uniknout do nějaké klidnější chodbičky, „Ale všechno ne,“ na okamžik zakloním hlavu, abych se mu s lehkým úsměvem podívala do očí, než si ji znovu opřu a zlehka ho pohladím otevřenou dlaní po rameni: „Díky.“

Pán Jeskyně - 26. července 2017 10:52
Pán jeskyně Katanga

Živá instrumentálka zachvěla skalními stěnami a Golem se pustil s Yarawou do tance. Dlouho netančila s někým, kdo neznal sionské slavnosti. Kdo neznal živelné tance tělo na tělo. Golem zdá se dělával dříve street dance. Přestože byl však mimo ostatní tanečníky, tančil dobře. Měl ohromný cit pro rytmus a procítěnost. Kolem Yarawy tancoval sólo, občas se jí snažil přizpůsobit, občas jel své figury. Tanec s Golemem byl zábavný. Nebyl směšný. Byl zábavný.

Po většinu slavnosti však Yarawa tančila se Speedym. Se svým velkým černým pilířem. Speedy byl výborný tanečník, vzácný přítel. Prsty vplétal do Yarawiných vlasů, nechávali se unášet na vlnách hudby. Kontakt blízký, balancující na tenké hraně mezi přítelem a milencem.
Jen na pár tanců se půjčili jiným, přátelům, známým z města i z lodí. Uran. Žába. Verity. Jen Fox mezi nimi nebyl. Za celou dobu ho Yarawa nezahlédla. Nebo ji nenapadlo se po něm dívat? Měla by na to vůbec čas?

Slavnost trvala dlouho. Jen málokdo by se odvážil odejít před koncem. Kdo by chtěl? Stovky srdcí bily jako jedno. Stovky duší spojených hudbou. Mnohá těla, která se milovala a zapomněla na stud.
Poslední skladba. Bubny. Elektrické housle. Píseň o slastech, o radosti ze života. Píseň o lidství. Píseň Sionu. Taneční sál byl horký, spojený. Poslední tanec.

Když kapela utichla (a sál vybuchl potleskem), Speedy nabídl Yarawě rámě na cestu domů.

Yarawa „Firefly“ - 24. července 2017 22:10
Yarawa „Firefly“

Ani nevím, co se stalo.
Najednou stojím. Stojím a hruď se mi divoce zvedá a klesá v trhaných nádeších, tváře mi planou. Po šíji stékají čiré kapky potu. Tlukot srdce pod dlaněmi.
Pomalu zvednu těžká víčka a zvedám pohled až ke Speedyho očím. Nic neříkám. Jenom se tiše usměju. Věřím, že je v tom radost, vděčnost a jistota větší, než bych dokázala pojmout slovy.

A pak přijdou slova. Cizí slova z venku.
Lidská slova v samotném srdci Sionu.
Jako lasička se prosmeknu v sevření Speedyho paží tak, že se o něj opírám zády. Zkřížím paže na hrudi a dlaně položím dál, až na jeho tmavé lokty.
„Jestli si troufáš,“ zavrním a blýsknu po něm nebezpečným úsměvem, který ale vzápětí sama zlehčím krátkým smíchem. Zlehka vykročím ze Speedyho objetí a několika tanečními kroky se zatočím, zvedu ruku k tváři, až se modrá stužka na mém zápěstí zaleskne.
Teď patříme k sobě. Vrátím se.

Natáhnu se a oběma rukama chytím Golema za lokty. Pár kroky ho laškovně vedu za sebou.

Pán Jeskyně - 20. července 2017 12:17
Pán jeskyně Katanga

Když se Yarawa přitiskla ke Speedymu a schovala svou tvář do zákoutí jeho šíje, rudá tanečnice cítila, jak Speedyho ruka vyjela nahoru a s něhou se zapletla do jejích vlasů. Velké černé prsty vískaly, konejšily. Cítil její zachvění. Možná dokonce viděl totéž, co ona? Jaké jsou vlastně Speedyho noční můry?

Siréna zpívala dál a její hlas stoupal do příjemně mrazivých výšin. Hluboce zakloněná, zpívala krápníkům, zpívala zářícím světélkům, zpívala městu, které se nad nimi tyčilo. Dlouhý procítěný tón, zalknutí, tiché napětí, které vyplňoval rychlý dech tančících lidí, a pak rytmický závěr bubnů a píšťaly. Bylo to jako pád z útesu, který však zachránily stovky křídel a který se proměnil v čirou radost z života.

Hudebníci vydechli. Bouřlivý potlesk. Hvízdání, nesourodá směsice hlasů. Speedy dál držel Yarawu, horko z jeho dlaní pronikalo Yarawě pod kůži.

***

„Em... Mohl bych... aspoň jeden tanec s Firefly?“ protrhl okamžik nervózně rozklepaný hlas a Yarawě se galantně poklonil široce se usmívající Golem. Očima těkal všude možně kolem (zvláště nad Yarawinu hlavu ke Speedymu) a těsně za jeho zády stála Verity.

Yarawa „Firefly“ - 11. června 2017 22:33
Yarawa „Firefly“

Hudba do nás vnikala kůží, rozechvívala naše kosti.
Nedokázala bych stát klidně, ani kdybych chtěla. Ruce ve vlnách stoupají vzhůru, bosé nohy tepou kamennou zemi. Točím se, jako had se ovíjím pod Speedyho silnými pažemi.

...je jako Pilíř. A já jsem pirátka. Divoká a nezkrotná, plná lásky i nenávisti, nedokáže ani nechce v poklidu spočinout na jednom místě, nestojí o bezpečný záliv přístavu. Ale vždycky se nakonec stejně vrátí domů. Pilíř ji přivolá...

Pilíř ji přivolá...
Ze Siréniny písně dýchne chlad mořských hlubin, ale cítím Speedyho horké ruce na bocích. Cítím jeho dech. Zavírám oči a zakláním hlavu, nechávám se unášet vlnami.
Speedyho dlaně pohybují mými boky a moje prsty se zaplétají do bludiště jeho dredů, zlehka přenášející jiný pohyb.
Obě vlny se prolnou.
Ztrácí se rozdíl mezi pohybem jednoho a druhého.

Ani Sirénin podmanivý hlas nás nemůže zavést do ledové temnoty, když v jeskynním sále hoří tolik lidských srdcí, v tom jediném okamžiku dnešní noci tak blízká jedno druhému. Ale mě přesto na pozadí očních víček na okamžik vystoupí jiný obraz.
Obraz bílých tváří s krutýma šikmýma očima, nazelenalé vlasy povlávající v neviditelných proudech zpívajícího hlasu. Sirénina hlasu.

Křečovitě zavřu oči a vtisknu hlavu do důlku pod Speedyho klíční kostí. Štiplavá vůně jeho kůže zažene všechny virtuální přízraky. Tady na ně není místo. Znovu začnu zlehka pohupovat hlavou ve vlnách písně a kreslím u toho špičkou nosu neviditelné kroužky po kůži svého spojence v boji se skutečností.

Pán Jeskyně - 24. května 2017 13:15
Pán jeskyně Katanga

Jako by bubny byly kapkami vášně, která svlažuje vyschlou pokožku, vpíjí se do ní a zahřívá krev. Bylo to neodolatelné. Byla to zoufalá potřeba uvolnit ze sebe všechno napětí, shodit ze sebe svět. Speedy s přivřenými víčky tančil v pohybech pomalých, ale procítěných. Tančil rukama, trupem, tančil mimikou. I v divokém víru všech kolem byl Speedy stabilitou.

Zklidnila se píšťala a Siréna svým podmanivým hlasem spustila starou severskou báji o boji Thóra s ledovými obry. Mytologie, příběhy, které přežívají všechny civilizace, byly stále oblíbenými a aktuálními tématy sionské kultury. Siréna, vychrtlá zachmuřená žena, seděla na okraji útesu, široký černý klobouk jí házel do tváře stín.

Speedy přivinul Yarawu k sobě, chytil ji kolem pasu a na vlnách Sirény se s ní houpal. Cítila jeho dech na šíji, cítila, jak se její tanečník jemně chvěje. Bylo to jen tou hudbou nebo...?

Periferně zahlédla jen pár metrů od sebe dlouhý světlý cop Verity, její bledá holá záda a jemně fialovou sukni a statného holohlavého Golema.

Yarawa „Firefly“ - 13. května 2017 18:21
Yarawa „Firefly“

Zavrním jako kočka, když mi Speedy váže modrou stuhu na zápěstí, prohlížím si ho zpod clony přivřených víček. A pak zvednu ruce a se smíchem se zatočím, drobná modrá tečka září v rudé záplavě. Líbí se mi to.
Nevím, jestli se snažím pomoci Speedymu, pomoci sobě, nebo ublížit Foxovi.
Líbí se mi to. Právě je teď je všechno do posledního nádechu správně.

Zastaví mě Speedyho teplé dlaně. Vzhlédnu k pódiu.

Občas si Homéra dobírám. Ptám se ho, proč ho vlastně poslouchám, s jeho postavou bojovné strašilky. Když bych se ho začala bát, až kdyby chtěl zastřelit někoho vedle mě.
Ale poslouchám.
Všichni posloucháme.
Protože když promluví, je to jako by byl každému z nás po boku, když bojujeme za Sion. Když bojujeme za nevděčnou sebranku lidí, kteří z bezpečí rozhodují o našich životech. Jako by stál vedle nás, když si zoufáme ve tmě.
Jako by mluvily naše vlastní duše.

„My jsme přece živí!“ zakřičím s divokým úsměvem téměř horečnatým leskem v očích. Ruka sevřená v pěst mi vylétne vysoko nad hlavu.

Do nekompromisního tepu bubnů se přidají další hlasy. Sladké. Podmanivé. Živelné. Hlavou mi probleskne vzpomínka na plavovlásku z restaurace. Kdyby mohla nahlédnout sem, už nikdy by neváhala, kde je rozdíl mezi stroji a skutečným světem.
Přimhouřím oči před světem, prohnutá v zádech opřu zakloněnou hlavu o Speedyho hruď. Zlehka položím ruce na jeho dlaně a zhoupnu se bocích.

Jsme lidé.
A v tomhle prchavém okamžiku, kdy celý Sion tančí, chápeme, co to znamená.

Pán Jeskyně - 26. dubna 2017 21:30
Pán jeskyně Katanga

Kontrastní úsměv světlých zubů mezi černými rty pohladil na přivítanou Yarawinu tvář. Následoval ho hřbet sevřené dlaně. „Taky ti to sekne,“ broukl Speedy. Už nebyl tak roztřesený, jako dole ve strojovně. Vstupem do jeskyní ze sebe shodil nejistotu. Jako každý, kdo přišel na slavnost. Bubeníci nenechali nikoho tápat. Tepoty pružných membrán a duté zvonění kovových desek vedly duše dál od opatrnosti. Vedly je k něčemu živelnému. K něčemu nadpozemsky krásnému.
Když Speedy dlaň rozevřel, rozvinula se mu přes prsty modrá stužka, jejíž sestry splývaly v liánách Speedyho dlouhých dredů. Černý obr začal Yarawě stuhu omotávat kolem zápěstí. Teď, pro tento večer, patří k sobě.

Údery bubnů byly synchronizované, tloukly jako velké srdce města, jako odpočet. Bubeníci seděli u svých nástrojů ve výklencích čelní stěny jeskyně, víčka soustředěně přivřená, ústa roztažená v úsměvu opojného dravého štěstí.

Sálem proudili lidé, setkávali se, shlukovali, houpali se v bocích a v rytmu přešlapovali na místě. Mnoho tváří bylo Yarawě neznámých. Některé znala jen od vidění. Kam se ale poděly tváře známé? Nikde nesvítila světlounká Verity, nikde nebloudil Foxův pohled ve snaze najít svou rudou Firefly. Bloudí v davech, nebo jsou někde jinde…?

V posledních úderech bubnů se na Yarawina ramena položily vřelé velké černé dlaně. Bubeníci utichli.
Nahoře na pódiu se vynořila řada lidí. Uran. Justus. Další kapitáni jako stálé autority, jako hrdinové, pevní a jistí jako Pilíř. V jejich prostředku stál Homér. Výrazný svou subtilností mezi statnými kapitány. Blonďatý mladík s pěstěným vikingským knírem rozpřáhl ruce v širém objetí.

„Můj Sione,“ zvolal, a jeho hlas běžel po klenbě stropu k uším všech. „Dnes jsem viděl nové jizvy na tvém těle i duši. Slyšel jsem o temných zítřcích, které se dotknou nás všech. Ale je to důvod ke strachu? Je to důvod k prázdnotě?
Ne, můj Sione! Já viděl i nové tváře. Nově děti Sionu, jejichž duše je svěží, odhodlaná postavit se všemu! Posílí náš vzdor, posílí naše odhodlání, jsou součástí naší vůle pokračovat! Milují život, tak jako my!
Sione! Podívej se kolem sebe! Cítíš ty tisíce nohou, jak hřejí? Tisíce hlasů, které ničí prázdné ticho, tisíce srdcí, která tlučou pro sebe, pro druhé, pro tebe?
Nejsou to jen bubny, kdo dnes otřese základy města. Nejsou to jen píšťaly, které zavibrují povrchem země. Ne my, ale stroje by se měly bát. Protože dnes naše srdce uslyší až nahoře ve svém městě.
Sione! Podívej se kolem sebe. Vzrušené oči, široké úsměvy! To jsi ty! To jsme my! My jsme Sion!
Ukažme jim to!“


Sálem vybuchly hlasy. Nadšené, živé. Homér se sklonil nikoli k úkloně, ale aby zdvihl ze země svou kovovou píšťalu. Její dlouhé vysoké tóny se smísily s novým rychlým vířením bubnů. Kdesi na pozadí hrály smyčce. Hluboké dunění obstarala didgeridoo. Nástroje z potrubí, nýtů a drátů zaplnily stěny a roztančily dav.

Speedy objal Yarawu zezadu kolem boků.

Yarawa „Firefly“ - 20. dubna 2017 19:45
Yarawa „Firefly“

Když jsem se vracela, musela jsem pirátský most od Pilíře k ubikacím projít ještě jednou tam a zpátky, abych setřásla aspoň část toho neklidu. Přejížděla jsem si zimomřivě dlaněmi po pažích a pořád jsem slyšela Vránin šepotavý hlas a viděla pokoutné pohledy, které po sobě házeli programátoři přes temeno Foxovy hlavy…
Cítila jsem se špinavá, rozbitá. Bubny mumlaly v hlubinách pod mýma nohama a mě se zdálo, že se o mě pokouší horečka.

Ale Pilíř tady byl pořád.
Přečkal už i horší bouře, než je ta moje.
Natahoval ruce mostů mezi jednotlivými patry a tenkými prsty proklouznul všude, až do hlubin každé malé ubikace.

Kartáčovala jsem si vlasy a vyprávěla mu, že začínám Matrixu rozumět víc než skutečnému světu.
Pomalu a pečlivě jsem se oblékala (i když v porovnání se zvyklostmi přinesenými z potrubních cest jsem se spíše svlékala) a vysvětlovala mu, jak se mi zdá, že nepřítel už nestojí jenom na jedné straně.
Vázala jsem si ozdobné šňůrky kolem kotníků a stěžovala si, jak zmatená si v tom novém světě připadám.
Rovnala jsem si sukni na bocích a svěřovala se mu, že mám strach, že ztrácím. Že ztrácím svého bratra ve zbrani.

A Pilíř mě poslouchal.
Bubny přestaly mumlat.
Rozechvívají zdi. Vzduch. Bylo to čekání.
Nádech.

Stojím v jednom z průchodů a shlížím na dav. Dýchá jako jeden člověk a srdcem mu bijí bubny.
Taky čekám. Tak ohnivá, jak se jenom můžu ve svém skutečném těle plamenům přiblížit. Ve víru dnešní noci nikdo nepostřehne, že moje skutečné, vysoko vyčesané vlasy nejsou tak rudé. Že šála, kterou mám přehozenou kolem krku, překříženou na hrudi a zavázanou za zády je spíš zemitě červená, stejně jako cíp sukně, který se mi možná vlní kolem nohy pod kolenem, na druhé straně ale odvážně šplhá vysoko po stehně.
Zvednu ruce, než sejdu těch pár širokých schodů. Když je pomalu pouštím, zavlají dva rudé závoje uvázané kolem zápěstí.

Nezdráhám se vplout do tohoto davu. Oplácím stisk náhodným rukám, ke kterým nikdy nebudou patřit obličeje. Nechám ruku vystoupat až na svalnaté tmavé rameno, než Speedyho obejdu, nechám prsty sklouznout po klíční kosti a stáhnu ruku k sobě.
„Sion se konečně probouzí,“ brouknu s přimhouřenýma očima a až pak si dovolím trochu pokřivený šibalský úsměv, „Uvidíme, jakou bude kocovinu, až mu to zítra dojde.“
S jen napůl hraným despektem si odfrknu: „Serem na zítra. Vypadáš dobře.“

Pán Jeskyně - 19. dubna 2017 21:32
Pán jeskyně Katanga

Vibrace bubnů rozechvívají zdi, vzduch a znějí jako volání divočiny. Jako kopyta divých zvířat tlukoucí o hliněnou cestu. Jako zobany exotických ptáků bušící do staletých stromů. Jako větve vášnivě tančící ve větru. Bylo to čekání. Nádech. Ohnivá světla zářila ze stropu jako lucerny, jemně pulzovala nad vrcholky rytin pyramid, čínské zdi a mayských chrámů.
Sion. Krásný živočišný Sion. Stovky srdcí, stovky polonahých těl slavnostně nazdobených k tanci. Obrazce barevnými hlinkami, dlouhé vlasy v copech i prosté, bosé nohy na teplé zemi. Hlasy, které hovořily, hlasy, které zpívaly. Ruce, které se nestyděly pohladit kolemjdoucí záda. Dnešní noci si nikdo nebyl cizí.
Než se Yarawa dostala k baobabu, pocítila ruce Sionu.

Speedy se volně opíral o baobab. Oblečen jen ve volných kalhotách, využil svou černou kůži jako plátno. Světlou hlinkou na Speedyho prsou vystupovaly jemné kresby motýlů. Ornamenty kolem nich se táhly až na jeho tvář. Dredy propletené modrou stuhou splývaly ve vysokém ohonu.

Vibrace bubnů byly čím dál rychlejší. Už zbývalo jen pár minut...

Yarawa „Firefly“ - 12. dubna 2017 11:55
Yarawa „Firefly“

.

Yarawa „Firefly“ - 15. března 2017 19:45
Yarawa „Firefly“

„Budu tam,“ slíbím a sklouznu očima od Speedyho tváře k mizejícím stopám modrých křídel.
Přestávám vědět, co se kolem mě děje, ale vím jedno. Až slavnost začne, až vstoupím do toho skalního chrámu a až za moje srdce začnou bít bubny, spousta věcí prostě začne dávat smysl. Možná se mi něco z něj nebude líbit a možná se mi nebude líbit ani něco z toho, co mě to přiměje udělat…
Ale prahnu jsem po tom pocitu jasného, čistého života a je mi docela jedno, co mě to bude stát.

Zhoupnu se na koleno a pružně se zvednu na nohy. Rozloučím se neurčitým úsměvem a takřka tanečním krokem zamířím z obslužné plošiny vzhůru. Nechci prodlužovat Speedyho rozpaky.

A musím se přece připravit.

Z nějakého důvodu se mi vybaví Foxův výraz, napůl překvapený, trochu žádostivý, kapku zmatený a hodně dotčený. A z nějakého důvodu mi to přinese na rty potměšilý úsměv.

Pán Jeskyně - 4. března 2017 10:17
Pán jeskyně Katanga

Velká černá tvář cukne úsměvem, je to ale nejistý úsměv, nervózní. „Díky. Jen bych nerad... no...“ hledá Speedy správná slova, nezvyklý hovořit o citech a společenských interakcích. Nezvyklý mluvit o nečem osobním. Zavrtěl hlavou. „Těším se.“

Motýl opustil Yarawino znaménko a narazil na val Speedyho ruky. Několik doteků sosáčkem. A pak s tichým skřípěním zamihotal křídly a odlétal do hlubin strojovny. Z města opět zazněly vibrace a dunění zkoušejících hubeníků.

„Tak... pod borovicemi?“

Tak jako radní sál i jeskyně se stala prostorem pro umělecké vybití. Stěny byly pokryté rytinami a reliéfy krajiny, stromů i architektonických skvostů dřívějšího světa.

Yarawa „Firefly“ - 1. března 2017 22:17
Yarawa „Firefly“

Nakloním hlavu ke straně, francouzský cop se mi sveze přes rameno. Zvednu oči od modře pableskující hrany křídla ke Speedyho tváři. Na okamžik se mi ten pohled zdá stejně fascinující a stejně neuchopitelný.
Že se kolem nás dějí šílené věci, to jsem nemohla nevidět. Ale poprvé mě napadlo přemýšlet, co se děje s námi.

Tiše čekám, zatímco náš černý obr bojuje s rozpaky. Potěšilo mě, že mu stálo za to, ten hrozivý souboj podstoupit, a že je dokázal porazit, aby položil tu jednu jednoduchoučkou otázku. Byla na ni jedna ještě prostší odpověď. Ale Speedy pokračoval a mě až zabolelo, jak velká ta saň musí být.
Zlehka mu položím bledý ukazováček na černé rty a usměju se, měkce a opravdově.
„Budu. Já tady kolem žádného Foxe nevidím,“ odtuším bez zaváhání.

Pán Jeskyně - 27. února 2017 21:03
Pán jeskyně Katanga

Yarawino hvízdání se odráží od stěn strojovny, točí se kolem trubek a laškuje s parou, ale motýli zpátky nepřilétají. Asi to nebylo úplně ono. Ale motýl na Yarawině dlani začal šplhat vzhůru na rameno. Vycházely z něj zvuky. Téměř neslyšné. Snad jen vysněné? Ale ne, byly tam. Něco mezi klapáním a cinkáním v Miriamině melodii. Jako by chtěl Yarawě napovědět.

Speedy se přiblížil k Yarawě a přitiskl se k ní, aby byl motýlovi nablízku. Jako by byl černý obr tímto drobečkem hypnotizovaný. Ale malý motýl dál, netečný a uzavřený, zkoumal sosáčkem znaménko na Yarawině paži.

„Půjdu zase do Matrixu,“ broukl tiše, těžko říct, zda Yarawě nebo motýlovi. Jeho čokoládové oči se od skleněného strojku odtrhly a podívaly se do Yarawiných. „Já...“ a umlkl. Zase sklopil oči k motýlovi a položil svou velkou teplou ruku na Yarawinu paži, aby mohl motýl přelézt. „Budeš se mnou tančit na slavnosti? Aspoň... na chvilku? Já vím, že tam budeš s Foxem, ale...“

Yarawa „Firefly“ - 12. února 2017 14:22
Yarawa „Firefly“

Neposlouchej ji, kdybych byla takové monstrum, zastřelila bych toho osmiletého agenta a hele, pořád běhá po Matrixu, naÚkosem zvednu pohled přes hranu modravého křídla. Neuhnu očima před Miriaminým pátravým pohledem. Na jejích slovech bylo něco úžasného, něco omamného a něco nechutného. Dohromady to bylo matoucí a nepříjemné – sotva jsme pochopili, že Matrix se mění takovou rychlostí, že vlastně nevíme, jak zrovna funguje, má přestat dávat smysl i skutečný svět? Ne…
„Nechci slyšet, že si za to všichni naši mrtví mohli vlastně sami,“ odtuším možná ostřeji, než jsem měla v úmyslu.

„Přece neříkám, že máme zničit každý jeden stroj na zemi,“ pokračuju dál energicky, ale o poznání smírněji, když Speedymu dojdou slova, „Dokonce neříkám ani, že chci zničit Matrix,“ za ta slova se mi vloudí podivné, neveselé uchechtnutí a krátce nevěřícně zakroutím hlavou, když si uvědomím, jak absurdně to samo o sobě zní, „Já se klidně nechám ze zabijáka přeškolit na obsluhu vodního čerpadla, až se budou všichni lidi moct rozhodnout, jestli chtějí žít tady nebo tam a stroje se přestanou snažit nás tady vykopat jako rodinku krtků.“
Je to zvláštní. Miriam mě rozčílila, ale jako by přesně to měla v úmyslu, aniž by se snažilo o cokoliv zlého. Mám nejasný pocit, že to se mi ještě nestalo.

„Neposlouchej ji,“ brouknu uklidňujícím tónem k motýlovi a ke zkoumání mu nastavím špičku prstu, „Kdybych byla takové monstrum, zastřelila bych toho osmiletého agenta. A hele, pořád běhá po Matrixu, nasraný a krvelačný.“
Poslední slova dostanou až zpěvavou intonaci. Nesnažím se volat ani křičet, ale vždycky jsem měla znělý hlas a obzvlášť v bludišti kovových trubek se dobře nese. Olíznu si rty a zahvízdám, po paměti zkusím napodobit Miriamin signál.
sraný a krvežíznivý.

Pán Jeskyně - 12. února 2017 10:54
Pán jeskyně Katanga

Speedy zíral na motýla jako zhypnotizovaný. Seděl mu na dlani a pomalu s jemným, téměř neslyšným skřípáním rozevíral a zavíral křídla. Jen těsně nosem u jeho sosáčku, Speedy se snažil téměř nedýchat. Byl mezi nimi nádherný kontrast – lidský obr a malý křehounký stroj. „Potřeboval bys kapičku oleje. Abys...“ šeptal Speedy drobnému... stroji? Tvorečkovi? Čemu vlastně?

„Nechceš slyšet o tom, že stroje možná nejsou tak kruté, jak si myslíme? Že jsou schopny nejen samy žít, ale i vážit si života jiných? Že možná mohou pociťovat lítost?“
zeptala se Miriam Yarawy. Vážnýma očima zkoumala její tvář. „Rozumím. Těžko se uznává lidskost nepřítele. Ať je jakýkoli. A tahle válka se táhne už dlouho.“

„Nevíme, jak vypadá město strojů. Víme, jen, že z něj vylétají zbraně proti nám.“

„A stroje neví, jak vypadá Sion. Ví jen, že z něj vylétají vyškolení zabijáci, kteří narušují svět strojů.“

„...“ Speedy se díval na Miriam a jeho oči po ní zmateně těkaly. Malý křehký mechanický motýl mu vylétl z dlaně a zamířil zpět do hlubin strojovny.

„To je v pořádku,“ kývla Miriam, načež volně přešla zpátky k věcnému. „To zamlčení informace prověřím a dám vám sama vědět. Musíme vymýt bahno z Rady. I když dnešní zasedání dopadlo bídně, měli byste se připravit na slavnost. Byla vyhlášena pro lodě, ne pro vedení. Užijte si ji.“ Otočila se k nim zády a volně se rozešla zpět. Ještě ale zavolala přes rameno: „Klidně ho znič. Vždyť je to jen stroj.“

Malý, modře se lesknoucí motýl zamihotal křídly a dál pečlivě zkoumal Yarawinu dlaň. Uzavřený ve svém malém světě.

1 2 3 4 ... 12 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog