Matrix (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Matrix

Pán Jeskyně:

Katanga

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Nepřijímáme

Popis jeskyně:

Chodí denně do práce, v metru si čtou noviny, večer si vaří levné kafe se smetanou, se kterým usedají k televizi. Pevně tomu věří. Je to jejich skutečnost. Mají svůj řád, své pohodlí a své umělé binární štěstí.
Neví, že jsou pouhými zdroji, spícími anonymními články ve spletité síti líhní. Síti, která pohání stroje. Nechtějí si přiznat, že žijí ve virtuální realitě. A když tomu uvěří, když přejdou do skutečného světa, chtějí se v hrůze vrátit zpět do své iluze. Ale ne všichni. Někteří... někteří silní... chtějí... žít.

Klíčová slova:

matrix, virutální realita

Jaké hráče:

Nehledám, soukromá hra.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Nástěnka jeskyně je prázdná.
Hráči: (1/1) Neera

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2 3 4 ... 12 ⇒|

Yarawa „Firefly“ - 17. října 2017 21:58
Yarawa „Firefly“

Nejraději bych vrazila hlavu do nepoužívaného potrubí a ječela, dokud bych nepřišla o hlas.
Místo toho se nepatrně usmívám a co chvíli se pokusím usměrnit nějaký z rozčepýřených pramenů Růžiných vlasů zpátky k ní za ucho.

Realita se v tom vyprávění beznadějně utápí, zoufale šlape vodu a marně bojuje o každý nádech nad hladinou. Cítím se uprostřed upřené pozornosti všech těch očí úplně stejně.
Je pravda, že to byl Hádes, kdo shodou okolností zachytil informaci, kde Orla drží. Dobře, měla jsem v tom svoje vlastní prsty hlouběji, než by se všem přítomným líbilo. Ale tu akci jsem nijak netáhla, nevelel jí dokonce ani táta.
Tři draci... Tři lodě...?

Snažím se splést jednotlivá vlákna příběhu usilovněji než ten agent, o kterém vypráví. A nejde mi to o nic líp než jemu. Ale přesto občas vědoucně přikývnu, abych Růžina slova potvrdila...
Bojuju se slzami. Snažím se odpoutat svoji mysl jinam, ale dýchám skoro stejně rychle a přerývaně jako nadšená dívenka. Nevím, jestli mě víc stravuje žal a bezmocný vztek, když mi před očima znovu defiluje to marné snažení, únava a beznadějný konec, nebo podivná bláhová naděje a dojetí, že Orel... i když už nikdy neroztáhne křídla... tak pořád svým způsobem žije, majestátný a neporažený. Aspoň mezi nimi.
Polknu naprázdno. Na chvíli skloním hlavu a bezmyšlenkovitě si přejedu prsty po tváři.

Vytrhne mě hašteření obou sester. Zalétnu pohledem od Lišky zpátky k Růži a nespokojeně svraštím obočí.
„Ts ts ts,“ zamlaskám jazykem o patro v gestu varovného pohoršení. Vzápětí mě zamrazí. Ta něžná výtka osobním zklamáním mi byla tak důvěrně známá, ačkoliv jsem ji sama ještě nikdy nepoužila, alespoň ne vážně míněnou. Jako by přede mnou zase stál Marco. Tohle bylo to nejhorší, k čemu se kdy dokázal přinutit, když už jsem ho opravdu srala.
Natáhnu ruku k Lišce a párkrát stáhnu prsty do otevřené dlaně. Mám potřebu ji pohladit po vlasech, nějak ji utěšit.
„Příště ti ho sem přitáhnu klidně za ucho, slibuju,“ nestihne mě napadnout, že je to vůči něčímu idolu možná trochu dehonestující, než se otočím zpátky k Růži: „A ty nebuď na sestru tak příkrá,“ brouknu a pokývnu hlavou, „Co kdybyste byly spolu na vznášedle nebo se musely postavit agentovi?“

Pán Jeskyně - 9. října 2017 11:22
Pán jeskyně Katanga

Růži zazářily oči a začala šplhat do sítě za Yarawou. S dětskýma nohama, rukama a vlasy prakticky všude nebyla síť už tak pohodlná, ale děvčátko vypadalo, že se jí právě plní sen.
Liška se posadila před síť a přitáhla si mohy k bradě. Zvídavě těkala očima mezi Růží a Yarawou. „Budeš chtít pomoct, Růže? Mamka to vypráví dlouze, je to úplně jako opravdické. V zemi drátů, dat a spojů-“
„Já to zvládnu, díky,“ vyhrkla Růže možná až trochu panovačně na sestru a otočila se k ní zády, aby mohla na Yarawu koukat. „V zemi drátů, dat a spojů, tam, kde se tyčí věže z oceli a iluzí, byla temná kancelář. Neměla oken, neměla dveří, neměla světel: jedinou záři vyvolávala mdloucně bílá síť-”
„...mdle...“ opravila Růži tiše Liška.
Růže se zamračila a střelila po sestře velmi přísným pohledem. „Šct...! Já vyprávím! Mdloucně bílá síť, ve které seděl smutný a uvězněný Orel Jasnohlas. Nad ním stál velký a zlý Agent: z virtualitních vláken tkal další očka sítě, aby ta síť byla hustší a hustější a aby Orla jednoho dne úplně zadusila. Jasnohlas viděl, jak se nad ním síť uzavírá, a mocně zakřičel. Jeho křik se chytil ocele a iluzí, šířil se po nich, až doběhl k uším Ohnivé. Až k tvým uším.“ Růže se na Yarawu spiklenecky usmála, jako by čekala potvrzení, že to tak opravdu bylo. Pohlcena příběhem, dívala se na Yarawu jako by vyprávěla jejich společné vzpomínky. „Ty jsi neváhala, když jsi slyšela Orlovo volání o pomoc, sebralas své tři mocné draky a doletěla na nich ke stoce Vědění. «Vědmo, vědoucí, vševědoucí, poraď!» křičela jsi do hlubin. A s malýma datovýma myšima se stokou ozývala Vědmina odpověď. «Bílý čip je Agentova síla i jeho slabost! Lest a stín budou tvými přáteli.»“ přehrávala Růže tajemným hlubokým hlasem. Liška vedle ní kroutila hlavou. „A tak ses vydala k telefonní budce Tisíce podob a v převleku za Agenta, za které se převlékli i tví draci, se blížila k temné kanceláři. Bála ses prozrazení, ale postupovala jsi dál. Skrývala ses ve stínu mrakodrapů, splývala s davem, prokluzovala škvírami mezi daty. Iluze reality byla těžká, skoro nedýchatelná, dráty se chvěly, čísla se měnila před očima... nebo tak nějak. Agenti se snažili klást na cestu překážky, ale všechny jsi překonala. Prostě jsi došla až do kanceláře, nikým nezpozorovaná, až ses ocitla přímo před sítí, ve které se smutně kýval Orel. Nad ním stále velký a hnusácký Agent, který dodělával poslední oka sítě. Už jen pár oček mu zbývalo!
Shodili jste s draky převleky a draci se rozlétli po kanceláři, aby našli čip. Skrýval se v agentově kravatě. A pustili jste se do něj! Draci srazili Agenta k zemi, ty jsi pak po něm začala vrhat ohnivé koule. On se ale bránil. Byl to lítý souboj tělo na tělo, ale nakonec se ti povedlo čip vzít. V tu chvíli se síť kolem Orla začala rozpadat a on mohl být konečně zase svobodný!“
Na Růži bylo vidět, jak vidí před očima epickou bitvu a její závěr. Jak vyprávěla o lítém souboji, máchala rukama sem, tam, divže Yarawu nepraštila. Když dovyprávěla, byla notně udýchaná.

„Takhle to máma nevypráví. Draky sis vymyslela. Úplně jsi vynechala ostatní hrdiny. Tři úkoly před vstupem do kanceláře. A vlastně-“
„Liško! Nech mě! Takhle to říkám já! Yarawa chtěla slyšet můj příběh! Až sem přijde tvůj patron, tak mu budeš vyprávět ty!“
Liška se nadechla k řeči, ale nakonec jen svěsila hlavu. V očích jí stály slzy.

Yarawa „Firefly“ - 24. září 2017 10:05
Yarawa „Firefly“

Řekla bych, že mi došla slova, ale to je stav, který se nedá stupňovat, zatímco moje konsternované zděšení se násobilo každým okamžikem.

Znala jsem ty nábožné uctívače, kteří se řadili kolem doků, kdykoliv přilétla loď, a neúnavně pronikali na pirátské patro. Znala jsem je dobře, snažila jsem se jim nebrat iluze, ale děsilo mě mezi ně vstoupit. V hloubi duše jsem se jich štítila.
O místě jako je tohle, jsem neměla ani tušení. Bylo v mnohém stejné. Taky mě děsilo. Ale jenom proto, že jsem se bála, že se prudčeji nadechnu a zničím ho.

Nechám se vést drobnou dívenkou. Do natažené houpací sítě popravdě klesnu víc než ochotně. Sice slyším štěbetat nadšený dětský hlásek, ale mizí do chvil, kdy štěkaly ostré rozkazy, křičela se varování, řvaly zoufalé nadávky a prolévaly hysterické slzy.

Vyrůstala jsem ve světě posádky Hádu. Poslouchala jsem hrdinská vyprávění jako tyhle děti, ale nikdy jsem se neupínala k idolům, ty své jsem měla na dosah ruky. Ale byly výjimky. Co na tom, že už jsem Radě navzdory byla aktivní bojovník odboje. Co na tom, že jsem už jako malá holka viděla utrpení a smrt. Myslím, že moje dětství definitivně skončilo, když jsem se mu dívala do očí a pochopila, že Orel už nikdy neroztáhne křídla.

Přelétnu pohledem po tvářích kolem sebe. Uctivých, zvědavých, otevřených. Nevinných. Ne. Nemůžu si dovolit hledat u nich pomoc. Na to nemám. Ani právo, ani koule.

Přitáhnu si nohy do houpací sítě a ležérně je pokrčené složím pod sebe, poklepáním naznačím Růži, že to místo je její.
„Mám lepší nápad. Povyprávěj ho ty mě. Chtěla bych ho slyšet od tebe, máma tě ho určitě naučila krásně povědět,“ vyzvu ji s povzbudivým úsměvem, „Já ti pak za to povím jiný. Takový, který ještě nikdo neslyšel,“ spiklenecky snížím hlas, abych svým slovům dodala váhu.

Pán Jeskyně - 19. září 2017 09:33
Pán jeskyně Katanga

Jenže Bouře využívá příležitosti, že je o Yarawu dobře postaráno, a odbíhá k ústí jedné z mnoha uliček, které ze sálu vedou. Otáčí se na ni. Dává jí znamení, ať počká. Usmívá se.

Na jedno kudrnaté děvčátko se nabaluje další, o něco starší - tichá, usměvavá černoška s indiánskýma očima a nosem. Předkus mají v rodině. "Růže, pusť ji, vždyť je... je tak malá." Zvláštní, jak někdo, kdo Yarawě sahá po loket, popíše Yarawu jako malou. Ale malá Růže nespouští ze své oběti oči ani ruce a nadšeně se zubí. "Teď je malá. Ale když začne chrlit oheň, vyroste.

Mamka mi dala jméno po tobě. Jsem Ohnivá Růže. Každý den se za tebe modlím, abys byla pořád tak odvážná."
Růže chytí Yarawinu dlaň oběma ručkama a snaží se ji táhnout k jedné z houpacích sítí.

Lidé kolem se na Yarawu s malými dívenkami dívá s neskrytou zvědavostí a i pobavením. Když zachytí něčí pohled, dostane se jí úsměvu, úklony nebo povzbudivého mrknutí.

"Povíš mi tu pohádku, jak jsi zlému, temnému Agentovi vzala bílý čip a s jeho pomocí vysvobodila z věže posvátného Orla?"
"Růže, to nemůžeš. A navíc ten příběh znáš."
"Nech mě, Liško, to je můj patron! Zatím to byla pohádka, ale teď! Teď to bude opravdický příběh. Úplně opravdický. Žejo? Prosííím."
Růže Yarawu dovede až k síti a snaží se ji dotlačit k tomu, aby si do ní Yarawa sedla.

Vzpomíná na to. Eagle byl už mazák, co se týče operací v Matrixu. Svého času byl skoro tak legendární jako Yarawa. Říkalo se o něm, že dokáže skočit dál, než kdokoli jiný - až se zdálo, že téměř létá. Agenti ho zajali a zavřeli do velké obchodní věže. Našli ho. Odvedli ho. Měl ale už tak vymytý mozek, že se už nikdy plně nevzpamatoval.

Růže se dál vyčkávavě usmívala.

Yarawa „Firefly“ - 14. září 2017 16:33
Yarawa „Firefly“

„Tos měla říct rovnou, že mě chceš nechat zavraždit v zapadlé uličce,“ brouknu, zatímco se skláním pod nízko visící zatočenou trubicí. Na vysvětlenou jenom pokrčím rameny a ušklíbnu se: „Líp bych se oblíkla.“
Možná to není tak zcestná myšlenka. Ale skutečně mě nijak neznepokojuje. Bylo by to sice blbý až na hranici absurdity, ale... představa, jak se ta zpráva šíří zatuchlými vodami sionské společnosti měla taky něco do sebe.
Krátce zavrtím hlavou a sama pro sebe se tlumeně uchechtnu.

Stříbrná bouře se zastavím a já bloudím pohledem po místě, kam mě zavedla. Oranžová rez, splétané kabely, špinavá řádka stop a...
Moc dobře znám to překvapené zasyknutí. Šum brebentění lidských hlasů na pozadí pozornosti, kterých si ve skutečnosti všimnu až ve chvíli, kdy začne utichat, jenom proto, aby se vzápětí znovu rozbzučel vzrušením a dohady.
Oranžová rez, splétané kabely a lidé.
Jeden koutek úst se pokusí vyhledat azyl někde v uchu.

Někde v koutku duše se modlím, aby to aspoň zdálky vypadalo jako úsměv. Nebo jako bolest zubů. Když se mi ale kolem boků vší silou sepnou dětské ručky, je to snazší. Je snazší ignorovat lidi, když na mě visí jeden malý človíček. Usměju se na ni a ani se nemusím přemáhat.
To těžko. Pohádky končí dobře...
„Asi bych nedala nic, po čem by se hezky spalo, cvrčku, promiň,“ prohrábnu jí hřívu otevřenou dlaní, „A od toho pohádky jsou, ne?“

Přelétnu pohledem shromáždění a nepatrně se zakloním. Potřebovala bych ucouvnout blíž ke své průvodkyni, ale nechci dívence utéct, tak jenom natáhnu krk a koutkem úst syknu: „Co tu dělám, Bouře?“

Pán Jeskyně - 14. září 2017 11:16
Pán jeskyně Katanga

Stříbrná bouře se mnohoznačně usměje a volným tempem vede Yarawu do hlubin Sionu. Vede ji uzounkou uličkou, kde by statnější člověk měl problém se otočit. Její lehký zarudlý šátek, kterým má zakrytá ramena, jemně hladí rezavé květy, které se po zdech rozrůstají. Zdi hřejí a jemně vrní. Schůdky vedou dolů, nevysoko nad hlavou se stáčejí ohromná potrubí, která vytrvale šumí a nesou vzdálená dunění hlasů a klepání života. Jemně z toho zaléhá v uších.

Před Yarawou se otevřel malý společenský sál. Díky rzi, oranžovému osvětlení a hnědočerným malbám na zdi hřál na pohled. Byly tam stolečky, od stropu visely houpací sítě ze starých, vyřazených kabelů.
A byli tam lidé. Dobré dvě, tři desítky lidí a dětí, kteří tam při hovoru a hrách čekali.

Kousek od Yarawy se ozval dětský, podivně sykavě artikulovaný hlas: „To je ona! Firefly přišla! Firefly je tady!“ Oči se začaly stáčet k Yarawě. Široké úsměvy. Nadšení. Malé, divoce kudrnaté, černé děvčátko k Yarawě přiběhlo a objalo ji kolem pasu (natahovalo ruce tak vysoko, jak to jen šlo). „Babička měla sen, že se ukážeš! Babička to věděla! Tys přišla! Ty jsi opravdu tady!“ Děvče zvrátilo hlavu, aby Yarawě vidělo do obličeje. Maličký bambulatý nos, oči jemně zešikmené, široký úsměv a předkus, za který by se měla dávat ocenění. „Myslela jsem, že neexistuješ. Že jsi jen pohádka.“

Yarawa „Firefly“ - 13. září 2017 17:07
Yarawa „Firefly“

„To zní jako zábava. To si určitě užijou,“ zakřením se na Rheu a zvesela mu zamávám, než se ztratím v prorezlých zákoutích Sionu.

Sion. Většinou po něm neteskním a nijak to neplánuju ani tentokrát. Určitým způsobem mi vlastně vadí. Ale přesto...
Vypadá to, jako by se změnilo úplně všechno, že bych si neměla být jistá, kde je nahoře a kde dole, jestli se vznáším ve snu, jestli žiju svůj život, nebo jestli jsem jenom nástroj v něčí myšlenkové mapě.
Ale tady se pořád pralo prádlo a opravovaly parovody, křičely děti a pak křičeli jejich rodiče. Nemohli čekat, až se usnesou, co se kolem nich děje. Nemuseli řešit svět a život, prostě se jim stával.
Ještě jsem cítila rozvrzanou lávku pod nohama a už jsem měla pocit, jako bych ji postrádala.

„To jsi mohla čekat dlouho,“ podotknu bez zlomku vteřiny rozmýšlení nebo jenom pouhého překvapení s kapku pokřiveným úsměvem. Není v tom ani stopy po výsměchu, je to prostě jenom pravda. Hlavou mi probleskne nejasná myšlenka, že takhle mluvím jenom s některými, ale skryje se v hlubinách dřív, než ji stihnu pořádně zachytit, „Já bych na sebe čekala spíš v pirátské kantýně.“
Drobným pohybem hlavy ženě beze slov naznačím, ať mě tedy vede.

Pán Jeskyně - 8. září 2017 13:42
Pán jeskyně Katanga

Uranova kajuta byla prázdná; v kantýně však potkala Rheu, mechanika jedné z nejmladších průzkumných lodí, který Yarawu odkázal nahoru do doků, kde by měli být všichni kapitáni a programátoři na jakémsi jednání.

Večer odlétají. Kdo ví, kdy se zase vrátí do města? Namísto Pilíře si vybrala obvodovou cestu. Ulice lidí a mozaiku životů. Na dvorku mezi kójemi učila mladá dívka tančit své malé copaté žačky. Nad baldachýnem ze schnoucího prádla zaslechla mužský rozladěný, ale radostný zpěv. Na úzkém schodišti ji málem porazili dva mladí černošští chlapíci, kdy se jeden snažil polapit druhého. Na rozvrzané houpačce svěšené z potrubí houpala mladá žena svou stařičkou vrásčitou babičku. Odkudsi z patra dolehly hlasy manželské hádky.

Firefly?“ zastavil Yarawu neznámý hluboký hlas. S korálky ve vlasech a brýlemi na masivním nosu stála před Yarawou stará žena šikmých očí a rudě tmavé kůže. Indiánská babička s laskavým úsměvem. „Čekala jsem tě. Pojď, prosím, se mnou. Jmenuji se Stříbrná Bouře a chtěla bych tě o něco požádat.“
Možná rys obličeje, možná způsob mluvy. Stříbrná Bouře něčím připomínala Vědmu.

Yarawa „Firefly“ - 27. srpna 2017 22:35
Yarawa „Firefly“

Probouzím se s výkřikem na rtech.
Sedím vzpřímená na pryčně, zuby zaťaté do sevřené pěsti se snaží zadusit vlastní hlas. Pár tenkých pramínků vlasů se mi lepí na pomačkanou tvář, nepatrně se kolíbám. Mezi probuzením a tímhle lapáním po dechu neproběhl žádný skutečný čas.
Dýchám.
Čekám.
Až skutečná bolest roztrhá na cáry tu snovou a ta se rozptýlí do prázdna.

***

Horko mi dopadá do tváře, štípe v očích, zpod víček vidím kotouče páry. Zakloněná lokám horkou železitou vodu. Ani nevnímám její pachuť.
Dělej si co chceš.
Dělej si co chceš?
Dělej si co chceš...
S heknutím dotlačím páku až ke stěně. Zůstanu stát na mokrých dlaždicích, kapky vody mi pomalu stékají po zádech a po nohou, tvoří svoje vlastní malé kalužinky. Stojím tam tak dlouho než se pára rozptýlí a mě i ve žhnoucím Sionu šlehne po nahé kůži chlad průvanu.
Dělej si co chceš.
„Spolehni se,“ zamumlám sama pro sebe a s nehezkým úšklebkem strhnu ručník z háčku, div že neprotrhnu jeho roztřepené očko.

Když se vrátím do našeho pirátského pokoje, jenom úsporně přehodím ručník přes trubku, jedním pohybem zápěstí nedokonale smažu Foxův vzkaz a přepíšu ho vlastními slovy pro Verity.

Kdyby se tady objevil Fox, rozbij mu za mě hubu.

Pak bez dalšího zdržování vyrazím najít našeho kapitána.

Pán Jeskyně - 17. srpna 2017 22:24
Pán jeskyně Katanga

Unavená po dlouhém tanci, vyčerpaná výtrysky emocí, plná myšlenek, které se předháněly jedna přes druhou, až se plynule přetvořily v mozaikovité sny. Horké tváře, horké doteky. Horké doteky na bocích, na hýždích, na ramenou, na prsou. Horké polibky. Horký dech Sionu. V dunění bubnů kvílel hlas. Píseň. Píseň nářků, pláče, vzlyků. Když otevřela oči, viděla, že není v tanečním sále a že s ní nejsou lidé. Byla těsně obklopena stroji. Obraz se proměnil, ale píseň zůstávala. V kovově chladné místnosti držel Smart pod krkem černovlasou dívku a se zasněným úsměvem jí jedno po druhém trhal z těla velké černé lesklé peří. Děvče vysíleně kvílelo bolestí a každý spadlý brk zaduněl jako sionský buben. Modrá. Jasná, zářivá modrá. Ohromná modrá sklenice ozářená jedovatě modrým světlem. O velikosti Sionu. Do jasné vody spadla kapka inkoustu. Padala hlouběji a hlouběji a ovíjela ze sebe dlouhé černé hedvábné závoje. Kapka inkousu se na Yarawu dívala. Velkýma prázdnýma slepýma očima. Modrá se utápěla v temnotě a její útržky se rozpadaly na malé modré mechanické motýly, kteří se Yarawě začali drát do těla. Malými sosáčky rozsekávaly kůži a ostrýma nožkama se vrývali dovnitř. Topila se. Napřahovaly se k ní dvě mužské pomocné ruce. Jedna bledá, druhá černá...

Probudila se až pozdě, pozdě ve dne. Ze snů zbyly jen drobné útržky, které se pomalu zasouvaly zpátky do podvědomí. Jak dlouho spala? Ne, že by to nepotřebovala... Na vedlejší lavici oddechovala spící Verity. Na tváři, kterou překrývaly rozcuchané světlounké vlasy, jí hrál mírný úsměv.
Stačilo jen pár letmých rozespalých pohledů po okolí, aby si všimla vzkazu fixou na malé kovové destičce opřené o malou vojenskou lampičku u postele: „V šest večer odlétáme. Rada rozhodla. Do té doby si dělej, co chceš.“

I bez podpisu poznala Foxovo písmo.

Yarawa „Firefly“ - 16. srpna 2017 22:58
Yarawa „Firefly“

„To jsem ráda. Někdo ji tam mít musí. A já mám pocit, že chodím po provaze,“ zamumlám zasněně, s hlavou opřenou o Speedyho horkou paži a oči ospale přimhouřené. V těch slovech není ani stopa po hořkosti.
Opřu se o dveře toho maličkého pokoje zády.
Věnuju Speedymu úsměv.
Mým prstům jeden nebo dva jeho kroky trvá, než sklouznou z jeho předloktí.
Se šťastně unaveným výdechem se nejdřív otočím k rezivějícím dveřím tváří než napůl poslepu nahmátnu západku a otevřu.

Není tady...?
Ta myšlenka se stihne zrodit a ulétnout jako jeden z modrých mechanických motýlů ještě dřív, než si pořádně uvědomím, komu patřila. Zanechá za sebou malý studený kamínek.
Není tady.
Nevím, jestli bych to chtěla. Nenapadlo mě se nad tím zamýšlet. Ani jsem ho tady ve skutečnosti nečekala, až do okamžiku, kdy jsem otevřela dveře a zjistila tu pravdu. Není tady.
Nikdy mě nenapadlo přemýšlet, jestli bude v mém pokoji stále fungovat gravitace, když otevřu dveře, ani si představovat, jak by to vypadalo. Ale jsem si jistá, že kdyby nefungovala, překvapilo by mě to. Nešlo by to přehlédnout. Bylo by to něco, co je jinak, než má.
To nic nemění na tom, že bych mu asi vykopla zuby. To je úplně jiná sféra problému.

Trochu otupěle za sebou zavřu dveře, po cestě nepřítomně pohladím Verity konečky prstů po rameni a přejdu ke svojí posteli. Pomalu se na ni posadím a začnu bez přemýšlení, mechanicky rozvazovat pevný uzel na šálu za krkem. Nějaká část mé pozornosti začne škodolibě počítat ve vzpomínkách, kolikrát jsem se po sionské slavnosti svlékala sama.
Zaženu ji dlouhým povzdechem. V srdci mi pořád bijí sionské bubny. A to je důležité.

Pán Jeskyně - 9. srpna 2017 20:33
Pán jeskyně Katanga

Dvojice i větší skupinky opouštějí sál a vracejí se do města. Snad nikdo dnešní noci nejde sám. Hovor, smích, zpěv. Radost. To je dnešní Sion. Proudí chodbami do města, ukládá se k slastnému spánku. Kolem Speedyho s Yarawou se proplete trojice malých zrzavých děvčátek. Drží se za ruce a mají na nahých ramenou namalované hvězdy. S chichotáním zmizí za rohem.

Speedyho úsměv je hluboký a vřelý. Zastaví se, když k němu Yarawa promluví, a naslouchá jí. Nechá slova chvíli zrát, než jeho hluboký hlas tiše odvětí: „To já děkuji,“ a Yarawě přistane nad čelem ve vlasech polibek. „Pomohla jsi mi najít ztracenou půdu pod nohama.

Světélka Sionu zhasínají, jak jeho obyvatelé zapadají do postelí. Pouliční diody svítí jen tlumeným oranžovým světlem a na tu malou chvíli vypadá Sion jako obrázek dávných, dávných měst. Měst tam nahoře. Tam, kde byla půda skutečně pod nohama a ne kilometry nad hlavou.

Speedy doprovodí Yarawu až k jejímu pokoji. Posledním úsměvem se s ní rozloučí a odchází ulicí pryč.

Verity sedí na posteli a rozčesává si vlasy. Má přimhouřené oči a mírný úsměv na rtech. Jako by už napůl spala. Jako by snila.

Yarawa „Firefly“ - 3. srpna 2017 23:15
Yarawa „Firefly“

Jako by nám Sion potřebovat ukázat a připomenout všechno, nic nemohl opomenout, střípek každého lidského prožitku jsme si museli odnést s sebou do nekonečné spleti kanalizačních tunelů.
Křičela jsem, beze slov, pouhou nespoutanou energií a můj hlas zanikal v bouři jiných.
Smála jsem se, hlavu zvrácenou hluboko dozadu a nespoutaný smích mi klokotal hrdlem.
Plakala jsem. Ani bych sama nedokázala říct proč, ale slzy si stejně našly cestu do koutků mých očí.

A pak najednou bylo ticho.
Ne.
Ticho ne.
Lomoz a kroky a hlasy a bzučení prosté existence mnoha a mnoha lidských bytostí, ale vedle umlklého hlasu Sionu je uši odmítaly přijmout.

Po skráních, po krku a po zádech dolů mi stékaly pramínky potu a dech mi uháněl jako o závod s agentem. I když se vzduch v sále tetelil horkem zemského jádra a mnoha lidských těl, na rukou mi vyvstala husí kůže jako při zimnici. Měla jsem pocit, že se něco hluboko uvnitř mě chvěje.
Možná jsem doufala, že mi tohle všechno pomůže pochopit, co se kolem mě děje.
Mýlila jsem se.
Nepochopila jsem vůbec nic.
Ale věděla jsem jednu věc. Pokud zítra vstoupíme do Matrixu a zemřeme, bude to kvůli tomu, co jsme teď prožili a co právě končilo a opouštělo nás. Možná to nebude to správné. Ale bude to to jediné, co můžeme udělat.

Zavěsím se do Speedyho rámě a s hlubokým výdechem si opřu unavenou hlavu o jeho paži.
„Dneska jsem měla pocit, jako by se kolem změnilo úplně všechno,“ brouknu tiše, když se vypleteme z toho živého organismu se stovkami rukou a nohou a podaří se nám uniknout do nějaké klidnější chodbičky, „Ale všechno ne,“ na okamžik zakloním hlavu, abych se mu s lehkým úsměvem podívala do očí, než si ji znovu opřu a zlehka ho pohladím otevřenou dlaní po rameni: „Díky.“

Pán Jeskyně - 26. července 2017 10:52
Pán jeskyně Katanga

Živá instrumentálka zachvěla skalními stěnami a Golem se pustil s Yarawou do tance. Dlouho netančila s někým, kdo neznal sionské slavnosti. Kdo neznal živelné tance tělo na tělo. Golem zdá se dělával dříve street dance. Přestože byl však mimo ostatní tanečníky, tančil dobře. Měl ohromný cit pro rytmus a procítěnost. Kolem Yarawy tancoval sólo, občas se jí snažil přizpůsobit, občas jel své figury. Tanec s Golemem byl zábavný. Nebyl směšný. Byl zábavný.

Po většinu slavnosti však Yarawa tančila se Speedym. Se svým velkým černým pilířem. Speedy byl výborný tanečník, vzácný přítel. Prsty vplétal do Yarawiných vlasů, nechávali se unášet na vlnách hudby. Kontakt blízký, balancující na tenké hraně mezi přítelem a milencem.
Jen na pár tanců se půjčili jiným, přátelům, známým z města i z lodí. Uran. Žába. Verity. Jen Fox mezi nimi nebyl. Za celou dobu ho Yarawa nezahlédla. Nebo ji nenapadlo se po něm dívat? Měla by na to vůbec čas?

Slavnost trvala dlouho. Jen málokdo by se odvážil odejít před koncem. Kdo by chtěl? Stovky srdcí bily jako jedno. Stovky duší spojených hudbou. Mnohá těla, která se milovala a zapomněla na stud.
Poslední skladba. Bubny. Elektrické housle. Píseň o slastech, o radosti ze života. Píseň o lidství. Píseň Sionu. Taneční sál byl horký, spojený. Poslední tanec.

Když kapela utichla (a sál vybuchl potleskem), Speedy nabídl Yarawě rámě na cestu domů.

Yarawa „Firefly“ - 24. července 2017 22:10
Yarawa „Firefly“

Ani nevím, co se stalo.
Najednou stojím. Stojím a hruď se mi divoce zvedá a klesá v trhaných nádeších, tváře mi planou. Po šíji stékají čiré kapky potu. Tlukot srdce pod dlaněmi.
Pomalu zvednu těžká víčka a zvedám pohled až ke Speedyho očím. Nic neříkám. Jenom se tiše usměju. Věřím, že je v tom radost, vděčnost a jistota větší, než bych dokázala pojmout slovy.

A pak přijdou slova. Cizí slova z venku.
Lidská slova v samotném srdci Sionu.
Jako lasička se prosmeknu v sevření Speedyho paží tak, že se o něj opírám zády. Zkřížím paže na hrudi a dlaně položím dál, až na jeho tmavé lokty.
„Jestli si troufáš,“ zavrním a blýsknu po něm nebezpečným úsměvem, který ale vzápětí sama zlehčím krátkým smíchem. Zlehka vykročím ze Speedyho objetí a několika tanečními kroky se zatočím, zvedu ruku k tváři, až se modrá stužka na mém zápěstí zaleskne.
Teď patříme k sobě. Vrátím se.

Natáhnu se a oběma rukama chytím Golema za lokty. Pár kroky ho laškovně vedu za sebou.

Pán Jeskyně - 20. července 2017 12:17
Pán jeskyně Katanga

Když se Yarawa přitiskla ke Speedymu a schovala svou tvář do zákoutí jeho šíje, rudá tanečnice cítila, jak Speedyho ruka vyjela nahoru a s něhou se zapletla do jejích vlasů. Velké černé prsty vískaly, konejšily. Cítil její zachvění. Možná dokonce viděl totéž, co ona? Jaké jsou vlastně Speedyho noční můry?

Siréna zpívala dál a její hlas stoupal do příjemně mrazivých výšin. Hluboce zakloněná, zpívala krápníkům, zpívala zářícím světélkům, zpívala městu, které se nad nimi tyčilo. Dlouhý procítěný tón, zalknutí, tiché napětí, které vyplňoval rychlý dech tančících lidí, a pak rytmický závěr bubnů a píšťaly. Bylo to jako pád z útesu, který však zachránily stovky křídel a který se proměnil v čirou radost z života.

Hudebníci vydechli. Bouřlivý potlesk. Hvízdání, nesourodá směsice hlasů. Speedy dál držel Yarawu, horko z jeho dlaní pronikalo Yarawě pod kůži.

***

„Em... Mohl bych... aspoň jeden tanec s Firefly?“ protrhl okamžik nervózně rozklepaný hlas a Yarawě se galantně poklonil široce se usmívající Golem. Očima těkal všude možně kolem (zvláště nad Yarawinu hlavu ke Speedymu) a těsně za jeho zády stála Verity.

Yarawa „Firefly“ - 11. června 2017 22:33
Yarawa „Firefly“

Hudba do nás vnikala kůží, rozechvívala naše kosti.
Nedokázala bych stát klidně, ani kdybych chtěla. Ruce ve vlnách stoupají vzhůru, bosé nohy tepou kamennou zemi. Točím se, jako had se ovíjím pod Speedyho silnými pažemi.

...je jako Pilíř. A já jsem pirátka. Divoká a nezkrotná, plná lásky i nenávisti, nedokáže ani nechce v poklidu spočinout na jednom místě, nestojí o bezpečný záliv přístavu. Ale vždycky se nakonec stejně vrátí domů. Pilíř ji přivolá...

Pilíř ji přivolá...
Ze Siréniny písně dýchne chlad mořských hlubin, ale cítím Speedyho horké ruce na bocích. Cítím jeho dech. Zavírám oči a zakláním hlavu, nechávám se unášet vlnami.
Speedyho dlaně pohybují mými boky a moje prsty se zaplétají do bludiště jeho dredů, zlehka přenášející jiný pohyb.
Obě vlny se prolnou.
Ztrácí se rozdíl mezi pohybem jednoho a druhého.

Ani Sirénin podmanivý hlas nás nemůže zavést do ledové temnoty, když v jeskynním sále hoří tolik lidských srdcí, v tom jediném okamžiku dnešní noci tak blízká jedno druhému. Ale mě přesto na pozadí očních víček na okamžik vystoupí jiný obraz.
Obraz bílých tváří s krutýma šikmýma očima, nazelenalé vlasy povlávající v neviditelných proudech zpívajícího hlasu. Sirénina hlasu.

Křečovitě zavřu oči a vtisknu hlavu do důlku pod Speedyho klíční kostí. Štiplavá vůně jeho kůže zažene všechny virtuální přízraky. Tady na ně není místo. Znovu začnu zlehka pohupovat hlavou ve vlnách písně a kreslím u toho špičkou nosu neviditelné kroužky po kůži svého spojence v boji se skutečností.

Pán Jeskyně - 24. května 2017 13:15
Pán jeskyně Katanga

Jako by bubny byly kapkami vášně, která svlažuje vyschlou pokožku, vpíjí se do ní a zahřívá krev. Bylo to neodolatelné. Byla to zoufalá potřeba uvolnit ze sebe všechno napětí, shodit ze sebe svět. Speedy s přivřenými víčky tančil v pohybech pomalých, ale procítěných. Tančil rukama, trupem, tančil mimikou. I v divokém víru všech kolem byl Speedy stabilitou.

Zklidnila se píšťala a Siréna svým podmanivým hlasem spustila starou severskou báji o boji Thóra s ledovými obry. Mytologie, příběhy, které přežívají všechny civilizace, byly stále oblíbenými a aktuálními tématy sionské kultury. Siréna, vychrtlá zachmuřená žena, seděla na okraji útesu, široký černý klobouk jí házel do tváře stín.

Speedy přivinul Yarawu k sobě, chytil ji kolem pasu a na vlnách Sirény se s ní houpal. Cítila jeho dech na šíji, cítila, jak se její tanečník jemně chvěje. Bylo to jen tou hudbou nebo...?

Periferně zahlédla jen pár metrů od sebe dlouhý světlý cop Verity, její bledá holá záda a jemně fialovou sukni a statného holohlavého Golema.

Yarawa „Firefly“ - 13. května 2017 18:21
Yarawa „Firefly“

Zavrním jako kočka, když mi Speedy váže modrou stuhu na zápěstí, prohlížím si ho zpod clony přivřených víček. A pak zvednu ruce a se smíchem se zatočím, drobná modrá tečka září v rudé záplavě. Líbí se mi to.
Nevím, jestli se snažím pomoci Speedymu, pomoci sobě, nebo ublížit Foxovi.
Líbí se mi to. Právě je teď je všechno do posledního nádechu správně.

Zastaví mě Speedyho teplé dlaně. Vzhlédnu k pódiu.

Občas si Homéra dobírám. Ptám se ho, proč ho vlastně poslouchám, s jeho postavou bojovné strašilky. Když bych se ho začala bát, až kdyby chtěl zastřelit někoho vedle mě.
Ale poslouchám.
Všichni posloucháme.
Protože když promluví, je to jako by byl každému z nás po boku, když bojujeme za Sion. Když bojujeme za nevděčnou sebranku lidí, kteří z bezpečí rozhodují o našich životech. Jako by stál vedle nás, když si zoufáme ve tmě.
Jako by mluvily naše vlastní duše.

„My jsme přece živí!“ zakřičím s divokým úsměvem téměř horečnatým leskem v očích. Ruka sevřená v pěst mi vylétne vysoko nad hlavu.

Do nekompromisního tepu bubnů se přidají další hlasy. Sladké. Podmanivé. Živelné. Hlavou mi probleskne vzpomínka na plavovlásku z restaurace. Kdyby mohla nahlédnout sem, už nikdy by neváhala, kde je rozdíl mezi stroji a skutečným světem.
Přimhouřím oči před světem, prohnutá v zádech opřu zakloněnou hlavu o Speedyho hruď. Zlehka položím ruce na jeho dlaně a zhoupnu se bocích.

Jsme lidé.
A v tomhle prchavém okamžiku, kdy celý Sion tančí, chápeme, co to znamená.

Pán Jeskyně - 26. dubna 2017 21:30
Pán jeskyně Katanga

Kontrastní úsměv světlých zubů mezi černými rty pohladil na přivítanou Yarawinu tvář. Následoval ho hřbet sevřené dlaně. „Taky ti to sekne,“ broukl Speedy. Už nebyl tak roztřesený, jako dole ve strojovně. Vstupem do jeskyní ze sebe shodil nejistotu. Jako každý, kdo přišel na slavnost. Bubeníci nenechali nikoho tápat. Tepoty pružných membrán a duté zvonění kovových desek vedly duše dál od opatrnosti. Vedly je k něčemu živelnému. K něčemu nadpozemsky krásnému.
Když Speedy dlaň rozevřel, rozvinula se mu přes prsty modrá stužka, jejíž sestry splývaly v liánách Speedyho dlouhých dredů. Černý obr začal Yarawě stuhu omotávat kolem zápěstí. Teď, pro tento večer, patří k sobě.

Údery bubnů byly synchronizované, tloukly jako velké srdce města, jako odpočet. Bubeníci seděli u svých nástrojů ve výklencích čelní stěny jeskyně, víčka soustředěně přivřená, ústa roztažená v úsměvu opojného dravého štěstí.

Sálem proudili lidé, setkávali se, shlukovali, houpali se v bocích a v rytmu přešlapovali na místě. Mnoho tváří bylo Yarawě neznámých. Některé znala jen od vidění. Kam se ale poděly tváře známé? Nikde nesvítila světlounká Verity, nikde nebloudil Foxův pohled ve snaze najít svou rudou Firefly. Bloudí v davech, nebo jsou někde jinde…?

V posledních úderech bubnů se na Yarawina ramena položily vřelé velké černé dlaně. Bubeníci utichli.
Nahoře na pódiu se vynořila řada lidí. Uran. Justus. Další kapitáni jako stálé autority, jako hrdinové, pevní a jistí jako Pilíř. V jejich prostředku stál Homér. Výrazný svou subtilností mezi statnými kapitány. Blonďatý mladík s pěstěným vikingským knírem rozpřáhl ruce v širém objetí.

„Můj Sione,“ zvolal, a jeho hlas běžel po klenbě stropu k uším všech. „Dnes jsem viděl nové jizvy na tvém těle i duši. Slyšel jsem o temných zítřcích, které se dotknou nás všech. Ale je to důvod ke strachu? Je to důvod k prázdnotě?
Ne, můj Sione! Já viděl i nové tváře. Nově děti Sionu, jejichž duše je svěží, odhodlaná postavit se všemu! Posílí náš vzdor, posílí naše odhodlání, jsou součástí naší vůle pokračovat! Milují život, tak jako my!
Sione! Podívej se kolem sebe! Cítíš ty tisíce nohou, jak hřejí? Tisíce hlasů, které ničí prázdné ticho, tisíce srdcí, která tlučou pro sebe, pro druhé, pro tebe?
Nejsou to jen bubny, kdo dnes otřese základy města. Nejsou to jen píšťaly, které zavibrují povrchem země. Ne my, ale stroje by se měly bát. Protože dnes naše srdce uslyší až nahoře ve svém městě.
Sione! Podívej se kolem sebe. Vzrušené oči, široké úsměvy! To jsi ty! To jsme my! My jsme Sion!
Ukažme jim to!“


Sálem vybuchly hlasy. Nadšené, živé. Homér se sklonil nikoli k úkloně, ale aby zdvihl ze země svou kovovou píšťalu. Její dlouhé vysoké tóny se smísily s novým rychlým vířením bubnů. Kdesi na pozadí hrály smyčce. Hluboké dunění obstarala didgeridoo. Nástroje z potrubí, nýtů a drátů zaplnily stěny a roztančily dav.

Speedy objal Yarawu zezadu kolem boků.

1 2 3 4 ... 12 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog