Matrix (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Matrix

Pán Jeskyně:

Katanga

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Nepřijímáme

Popis jeskyně:

Chodí denně do práce, v metru si čtou noviny, večer si vaří levné kafe se smetanou, se kterým usedají k televizi. Pevně tomu věří. Je to jejich skutečnost. Mají svůj řád, své pohodlí a své umělé binární štěstí.
Neví, že jsou pouhými zdroji, spícími anonymními články ve spletité síti líhní. Síti, která pohání stroje. Nechtějí si přiznat, že žijí ve virtuální realitě. A když tomu uvěří, když přejdou do skutečného světa, chtějí se v hrůze vrátit zpět do své iluze. Ale ne všichni. Někteří... někteří silní... chtějí... žít.

Klíčová slova:

matrix, virutální realita

Jaké hráče:

Nehledám, soukromá hra.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Nástěnka jeskyně je prázdná.
Hráči: (1/1) Neera

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2 3 4 ... 11 ⇒|

Yarawa „Firefly“ - 11. června 2017 22:33
Yarawa „Firefly“

Hudba do nás vnikala kůží, rozechvívala naše kosti.
Nedokázala bych stát klidně, ani kdybych chtěla. Ruce ve vlnách stoupají vzhůru, bosé nohy tepou kamennou zemi. Točím se, jako had se ovíjím pod Speedyho silnými pažemi.

...je jako Pilíř. A já jsem pirátka. Divoká a nezkrotná, plná lásky i nenávisti, nedokáže ani nechce v poklidu spočinout na jednom místě, nestojí o bezpečný záliv přístavu. Ale vždycky se nakonec stejně vrátí domů. Pilíř ji přivolá...

Pilíř ji přivolá...
Ze Siréniny písně dýchne chlad mořských hlubin, ale cítím Speedyho horké ruce na bocích. Cítím jeho dech. Zavírám oči a zakláním hlavu, nechávám se unášet vlnami.
Speedyho dlaně pohybují mými boky a moje prsty se zaplétají do bludiště jeho dredů, zlehka přenášející jiný pohyb.
Obě vlny se prolnou.
Ztrácí se rozdíl mezi pohybem jednoho a druhého.

Ani Sirénin podmanivý hlas nás nemůže zavést do ledové temnoty, když v jeskynním sále hoří tolik lidských srdcí, v tom jediném okamžiku dnešní noci tak blízká jedno druhému. Ale mě přesto na pozadí očních víček na okamžik vystoupí jiný obraz.
Obraz bílých tváří s krutýma šikmýma očima, nazelenalé vlasy povlávající v neviditelných proudech zpívajícího hlasu. Sirénina hlasu.

Křečovitě zavřu oči a vtisknu hlavu do důlku pod Speedyho klíční kostí. Štiplavá vůně jeho kůže zažene všechny virtuální přízraky. Tady na ně není místo. Znovu začnu zlehka pohupovat hlavou ve vlnách písně a kreslím u toho špičkou nosu neviditelné kroužky po kůži svého spojence v boji se skutečností.

Pán Jeskyně - 24. května 2017 13:15
Pán jeskyně Katanga

Jako by bubny byly kapkami vášně, která svlažuje vyschlou pokožku, vpíjí se do ní a zahřívá krev. Bylo to neodolatelné. Byla to zoufalá potřeba uvolnit ze sebe všechno napětí, shodit ze sebe svět. Speedy s přivřenými víčky tančil v pohybech pomalých, ale procítěných. Tančil rukama, trupem, tančil mimikou. I v divokém víru všech kolem byl Speedy stabilitou.

Zklidnila se píšťala a Siréna svým podmanivým hlasem spustila starou severskou báji o boji Thóra s ledovými obry. Mytologie, příběhy, které přežívají všechny civilizace, byly stále oblíbenými a aktuálními tématy sionské kultury. Siréna, vychrtlá zachmuřená žena, seděla na okraji útesu, široký černý klobouk jí házel do tváře stín.

Speedy přivinul Yarawu k sobě, chytil ji kolem pasu a na vlnách Sirény se s ní houpal. Cítila jeho dech na šíji, cítila, jak se její tanečník jemně chvěje. Bylo to jen tou hudbou nebo...?

Periferně zahlédla jen pár metrů od sebe dlouhý světlý cop Verity, její bledá holá záda a jemně fialovou sukni a statného holohlavého Golema.

Yarawa „Firefly“ - 13. května 2017 18:21
Yarawa „Firefly“

Zavrním jako kočka, když mi Speedy váže modrou stuhu na zápěstí, prohlížím si ho zpod clony přivřených víček. A pak zvednu ruce a se smíchem se zatočím, drobná modrá tečka září v rudé záplavě. Líbí se mi to.
Nevím, jestli se snažím pomoci Speedymu, pomoci sobě, nebo ublížit Foxovi.
Líbí se mi to. Právě je teď je všechno do posledního nádechu správně.

Zastaví mě Speedyho teplé dlaně. Vzhlédnu k pódiu.

Občas si Homéra dobírám. Ptám se ho, proč ho vlastně poslouchám, s jeho postavou bojovné strašilky. Když bych se ho začala bát, až kdyby chtěl zastřelit někoho vedle mě.
Ale poslouchám.
Všichni posloucháme.
Protože když promluví, je to jako by byl každému z nás po boku, když bojujeme za Sion. Když bojujeme za nevděčnou sebranku lidí, kteří z bezpečí rozhodují o našich životech. Jako by stál vedle nás, když si zoufáme ve tmě.
Jako by mluvily naše vlastní duše.

„My jsme přece živí!“ zakřičím s divokým úsměvem téměř horečnatým leskem v očích. Ruka sevřená v pěst mi vylétne vysoko nad hlavu.

Do nekompromisního tepu bubnů se přidají další hlasy. Sladké. Podmanivé. Živelné. Hlavou mi probleskne vzpomínka na plavovlásku z restaurace. Kdyby mohla nahlédnout sem, už nikdy by neváhala, kde je rozdíl mezi stroji a skutečným světem.
Přimhouřím oči před světem, prohnutá v zádech opřu zakloněnou hlavu o Speedyho hruď. Zlehka položím ruce na jeho dlaně a zhoupnu se bocích.

Jsme lidé.
A v tomhle prchavém okamžiku, kdy celý Sion tančí, chápeme, co to znamená.

Pán Jeskyně - 26. dubna 2017 21:30
Pán jeskyně Katanga

Kontrastní úsměv světlých zubů mezi černými rty pohladil na přivítanou Yarawinu tvář. Následoval ho hřbet sevřené dlaně. „Taky ti to sekne,“ broukl Speedy. Už nebyl tak roztřesený, jako dole ve strojovně. Vstupem do jeskyní ze sebe shodil nejistotu. Jako každý, kdo přišel na slavnost. Bubeníci nenechali nikoho tápat. Tepoty pružných membrán a duté zvonění kovových desek vedly duše dál od opatrnosti. Vedly je k něčemu živelnému. K něčemu nadpozemsky krásnému.
Když Speedy dlaň rozevřel, rozvinula se mu přes prsty modrá stužka, jejíž sestry splývaly v liánách Speedyho dlouhých dredů. Černý obr začal Yarawě stuhu omotávat kolem zápěstí. Teď, pro tento večer, patří k sobě.

Údery bubnů byly synchronizované, tloukly jako velké srdce města, jako odpočet. Bubeníci seděli u svých nástrojů ve výklencích čelní stěny jeskyně, víčka soustředěně přivřená, ústa roztažená v úsměvu opojného dravého štěstí.

Sálem proudili lidé, setkávali se, shlukovali, houpali se v bocích a v rytmu přešlapovali na místě. Mnoho tváří bylo Yarawě neznámých. Některé znala jen od vidění. Kam se ale poděly tváře známé? Nikde nesvítila světlounká Verity, nikde nebloudil Foxův pohled ve snaze najít svou rudou Firefly. Bloudí v davech, nebo jsou někde jinde…?

V posledních úderech bubnů se na Yarawina ramena položily vřelé velké černé dlaně. Bubeníci utichli.
Nahoře na pódiu se vynořila řada lidí. Uran. Justus. Další kapitáni jako stálé autority, jako hrdinové, pevní a jistí jako Pilíř. V jejich prostředku stál Homér. Výrazný svou subtilností mezi statnými kapitány. Blonďatý mladík s pěstěným vikingským knírem rozpřáhl ruce v širém objetí.

„Můj Sione,“ zvolal, a jeho hlas běžel po klenbě stropu k uším všech. „Dnes jsem viděl nové jizvy na tvém těle i duši. Slyšel jsem o temných zítřcích, které se dotknou nás všech. Ale je to důvod ke strachu? Je to důvod k prázdnotě?
Ne, můj Sione! Já viděl i nové tváře. Nově děti Sionu, jejichž duše je svěží, odhodlaná postavit se všemu! Posílí náš vzdor, posílí naše odhodlání, jsou součástí naší vůle pokračovat! Milují život, tak jako my!
Sione! Podívej se kolem sebe! Cítíš ty tisíce nohou, jak hřejí? Tisíce hlasů, které ničí prázdné ticho, tisíce srdcí, která tlučou pro sebe, pro druhé, pro tebe?
Nejsou to jen bubny, kdo dnes otřese základy města. Nejsou to jen píšťaly, které zavibrují povrchem země. Ne my, ale stroje by se měly bát. Protože dnes naše srdce uslyší až nahoře ve svém městě.
Sione! Podívej se kolem sebe. Vzrušené oči, široké úsměvy! To jsi ty! To jsme my! My jsme Sion!
Ukažme jim to!“


Sálem vybuchly hlasy. Nadšené, živé. Homér se sklonil nikoli k úkloně, ale aby zdvihl ze země svou kovovou píšťalu. Její dlouhé vysoké tóny se smísily s novým rychlým vířením bubnů. Kdesi na pozadí hrály smyčce. Hluboké dunění obstarala didgeridoo. Nástroje z potrubí, nýtů a drátů zaplnily stěny a roztančily dav.

Speedy objal Yarawu zezadu kolem boků.

Yarawa „Firefly“ - 20. dubna 2017 19:45
Yarawa „Firefly“

Když jsem se vracela, musela jsem pirátský most od Pilíře k ubikacím projít ještě jednou tam a zpátky, abych setřásla aspoň část toho neklidu. Přejížděla jsem si zimomřivě dlaněmi po pažích a pořád jsem slyšela Vránin šepotavý hlas a viděla pokoutné pohledy, které po sobě házeli programátoři přes temeno Foxovy hlavy…
Cítila jsem se špinavá, rozbitá. Bubny mumlaly v hlubinách pod mýma nohama a mě se zdálo, že se o mě pokouší horečka.

Ale Pilíř tady byl pořád.
Přečkal už i horší bouře, než je ta moje.
Natahoval ruce mostů mezi jednotlivými patry a tenkými prsty proklouznul všude, až do hlubin každé malé ubikace.

Kartáčovala jsem si vlasy a vyprávěla mu, že začínám Matrixu rozumět víc než skutečnému světu.
Pomalu a pečlivě jsem se oblékala (i když v porovnání se zvyklostmi přinesenými z potrubních cest jsem se spíše svlékala) a vysvětlovala mu, jak se mi zdá, že nepřítel už nestojí jenom na jedné straně.
Vázala jsem si ozdobné šňůrky kolem kotníků a stěžovala si, jak zmatená si v tom novém světě připadám.
Rovnala jsem si sukni na bocích a svěřovala se mu, že mám strach, že ztrácím. Že ztrácím svého bratra ve zbrani.

A Pilíř mě poslouchal.
Bubny přestaly mumlat.
Rozechvívají zdi. Vzduch. Bylo to čekání.
Nádech.

Stojím v jednom z průchodů a shlížím na dav. Dýchá jako jeden člověk a srdcem mu bijí bubny.
Taky čekám. Tak ohnivá, jak se jenom můžu ve svém skutečném těle plamenům přiblížit. Ve víru dnešní noci nikdo nepostřehne, že moje skutečné, vysoko vyčesané vlasy nejsou tak rudé. Že šála, kterou mám přehozenou kolem krku, překříženou na hrudi a zavázanou za zády je spíš zemitě červená, stejně jako cíp sukně, který se mi možná vlní kolem nohy pod kolenem, na druhé straně ale odvážně šplhá vysoko po stehně.
Zvednu ruce, než sejdu těch pár širokých schodů. Když je pomalu pouštím, zavlají dva rudé závoje uvázané kolem zápěstí.

Nezdráhám se vplout do tohoto davu. Oplácím stisk náhodným rukám, ke kterým nikdy nebudou patřit obličeje. Nechám ruku vystoupat až na svalnaté tmavé rameno, než Speedyho obejdu, nechám prsty sklouznout po klíční kosti a stáhnu ruku k sobě.
„Sion se konečně probouzí,“ brouknu s přimhouřenýma očima a až pak si dovolím trochu pokřivený šibalský úsměv, „Uvidíme, jakou bude kocovinu, až mu to zítra dojde.“
S jen napůl hraným despektem si odfrknu: „Serem na zítra. Vypadáš dobře.“

Pán Jeskyně - 19. dubna 2017 21:32
Pán jeskyně Katanga

Vibrace bubnů rozechvívají zdi, vzduch a znějí jako volání divočiny. Jako kopyta divých zvířat tlukoucí o hliněnou cestu. Jako zobany exotických ptáků bušící do staletých stromů. Jako větve vášnivě tančící ve větru. Bylo to čekání. Nádech. Ohnivá světla zářila ze stropu jako lucerny, jemně pulzovala nad vrcholky rytin pyramid, čínské zdi a mayských chrámů.
Sion. Krásný živočišný Sion. Stovky srdcí, stovky polonahých těl slavnostně nazdobených k tanci. Obrazce barevnými hlinkami, dlouhé vlasy v copech i prosté, bosé nohy na teplé zemi. Hlasy, které hovořily, hlasy, které zpívaly. Ruce, které se nestyděly pohladit kolemjdoucí záda. Dnešní noci si nikdo nebyl cizí.
Než se Yarawa dostala k baobabu, pocítila ruce Sionu.

Speedy se volně opíral o baobab. Oblečen jen ve volných kalhotách, využil svou černou kůži jako plátno. Světlou hlinkou na Speedyho prsou vystupovaly jemné kresby motýlů. Ornamenty kolem nich se táhly až na jeho tvář. Dredy propletené modrou stuhou splývaly ve vysokém ohonu.

Vibrace bubnů byly čím dál rychlejší. Už zbývalo jen pár minut...

Yarawa „Firefly“ - 12. dubna 2017 11:55
Yarawa „Firefly“

.

Yarawa „Firefly“ - 15. března 2017 19:45
Yarawa „Firefly“

„Budu tam,“ slíbím a sklouznu očima od Speedyho tváře k mizejícím stopám modrých křídel.
Přestávám vědět, co se kolem mě děje, ale vím jedno. Až slavnost začne, až vstoupím do toho skalního chrámu a až za moje srdce začnou bít bubny, spousta věcí prostě začne dávat smysl. Možná se mi něco z něj nebude líbit a možná se mi nebude líbit ani něco z toho, co mě to přiměje udělat…
Ale prahnu jsem po tom pocitu jasného, čistého života a je mi docela jedno, co mě to bude stát.

Zhoupnu se na koleno a pružně se zvednu na nohy. Rozloučím se neurčitým úsměvem a takřka tanečním krokem zamířím z obslužné plošiny vzhůru. Nechci prodlužovat Speedyho rozpaky.

A musím se přece připravit.

Z nějakého důvodu se mi vybaví Foxův výraz, napůl překvapený, trochu žádostivý, kapku zmatený a hodně dotčený. A z nějakého důvodu mi to přinese na rty potměšilý úsměv.

Pán Jeskyně - 4. března 2017 10:17
Pán jeskyně Katanga

Velká černá tvář cukne úsměvem, je to ale nejistý úsměv, nervózní. „Díky. Jen bych nerad... no...“ hledá Speedy správná slova, nezvyklý hovořit o citech a společenských interakcích. Nezvyklý mluvit o nečem osobním. Zavrtěl hlavou. „Těším se.“

Motýl opustil Yarawino znaménko a narazil na val Speedyho ruky. Několik doteků sosáčkem. A pak s tichým skřípěním zamihotal křídly a odlétal do hlubin strojovny. Z města opět zazněly vibrace a dunění zkoušejících hubeníků.

„Tak... pod borovicemi?“

Tak jako radní sál i jeskyně se stala prostorem pro umělecké vybití. Stěny byly pokryté rytinami a reliéfy krajiny, stromů i architektonických skvostů dřívějšího světa.

Yarawa „Firefly“ - 1. března 2017 22:17
Yarawa „Firefly“

Nakloním hlavu ke straně, francouzský cop se mi sveze přes rameno. Zvednu oči od modře pableskující hrany křídla ke Speedyho tváři. Na okamžik se mi ten pohled zdá stejně fascinující a stejně neuchopitelný.
Že se kolem nás dějí šílené věci, to jsem nemohla nevidět. Ale poprvé mě napadlo přemýšlet, co se děje s námi.

Tiše čekám, zatímco náš černý obr bojuje s rozpaky. Potěšilo mě, že mu stálo za to, ten hrozivý souboj podstoupit, a že je dokázal porazit, aby položil tu jednu jednoduchoučkou otázku. Byla na ni jedna ještě prostší odpověď. Ale Speedy pokračoval a mě až zabolelo, jak velká ta saň musí být.
Zlehka mu položím bledý ukazováček na černé rty a usměju se, měkce a opravdově.
„Budu. Já tady kolem žádného Foxe nevidím,“ odtuším bez zaváhání.

Pán Jeskyně - 27. února 2017 21:03
Pán jeskyně Katanga

Yarawino hvízdání se odráží od stěn strojovny, točí se kolem trubek a laškuje s parou, ale motýli zpátky nepřilétají. Asi to nebylo úplně ono. Ale motýl na Yarawině dlani začal šplhat vzhůru na rameno. Vycházely z něj zvuky. Téměř neslyšné. Snad jen vysněné? Ale ne, byly tam. Něco mezi klapáním a cinkáním v Miriamině melodii. Jako by chtěl Yarawě napovědět.

Speedy se přiblížil k Yarawě a přitiskl se k ní, aby byl motýlovi nablízku. Jako by byl černý obr tímto drobečkem hypnotizovaný. Ale malý motýl dál, netečný a uzavřený, zkoumal sosáčkem znaménko na Yarawině paži.

„Půjdu zase do Matrixu,“ broukl tiše, těžko říct, zda Yarawě nebo motýlovi. Jeho čokoládové oči se od skleněného strojku odtrhly a podívaly se do Yarawiných. „Já...“ a umlkl. Zase sklopil oči k motýlovi a položil svou velkou teplou ruku na Yarawinu paži, aby mohl motýl přelézt. „Budeš se mnou tančit na slavnosti? Aspoň... na chvilku? Já vím, že tam budeš s Foxem, ale...“

Yarawa „Firefly“ - 12. února 2017 14:22
Yarawa „Firefly“

Neposlouchej ji, kdybych byla takové monstrum, zastřelila bych toho osmiletého agenta a hele, pořád běhá po Matrixu, naÚkosem zvednu pohled přes hranu modravého křídla. Neuhnu očima před Miriaminým pátravým pohledem. Na jejích slovech bylo něco úžasného, něco omamného a něco nechutného. Dohromady to bylo matoucí a nepříjemné – sotva jsme pochopili, že Matrix se mění takovou rychlostí, že vlastně nevíme, jak zrovna funguje, má přestat dávat smysl i skutečný svět? Ne…
„Nechci slyšet, že si za to všichni naši mrtví mohli vlastně sami,“ odtuším možná ostřeji, než jsem měla v úmyslu.

„Přece neříkám, že máme zničit každý jeden stroj na zemi,“ pokračuju dál energicky, ale o poznání smírněji, když Speedymu dojdou slova, „Dokonce neříkám ani, že chci zničit Matrix,“ za ta slova se mi vloudí podivné, neveselé uchechtnutí a krátce nevěřícně zakroutím hlavou, když si uvědomím, jak absurdně to samo o sobě zní, „Já se klidně nechám ze zabijáka přeškolit na obsluhu vodního čerpadla, až se budou všichni lidi moct rozhodnout, jestli chtějí žít tady nebo tam a stroje se přestanou snažit nás tady vykopat jako rodinku krtků.“
Je to zvláštní. Miriam mě rozčílila, ale jako by přesně to měla v úmyslu, aniž by se snažilo o cokoliv zlého. Mám nejasný pocit, že to se mi ještě nestalo.

„Neposlouchej ji,“ brouknu uklidňujícím tónem k motýlovi a ke zkoumání mu nastavím špičku prstu, „Kdybych byla takové monstrum, zastřelila bych toho osmiletého agenta. A hele, pořád běhá po Matrixu, nasraný a krvelačný.“
Poslední slova dostanou až zpěvavou intonaci. Nesnažím se volat ani křičet, ale vždycky jsem měla znělý hlas a obzvlášť v bludišti kovových trubek se dobře nese. Olíznu si rty a zahvízdám, po paměti zkusím napodobit Miriamin signál.
sraný a krvežíznivý.

Pán Jeskyně - 12. února 2017 10:54
Pán jeskyně Katanga

Speedy zíral na motýla jako zhypnotizovaný. Seděl mu na dlani a pomalu s jemným, téměř neslyšným skřípáním rozevíral a zavíral křídla. Jen těsně nosem u jeho sosáčku, Speedy se snažil téměř nedýchat. Byl mezi nimi nádherný kontrast – lidský obr a malý křehounký stroj. „Potřeboval bys kapičku oleje. Abys...“ šeptal Speedy drobnému... stroji? Tvorečkovi? Čemu vlastně?

„Nechceš slyšet o tom, že stroje možná nejsou tak kruté, jak si myslíme? Že jsou schopny nejen samy žít, ale i vážit si života jiných? Že možná mohou pociťovat lítost?“
zeptala se Miriam Yarawy. Vážnýma očima zkoumala její tvář. „Rozumím. Těžko se uznává lidskost nepřítele. Ať je jakýkoli. A tahle válka se táhne už dlouho.“

„Nevíme, jak vypadá město strojů. Víme, jen, že z něj vylétají zbraně proti nám.“

„A stroje neví, jak vypadá Sion. Ví jen, že z něj vylétají vyškolení zabijáci, kteří narušují svět strojů.“

„...“ Speedy se díval na Miriam a jeho oči po ní zmateně těkaly. Malý křehký mechanický motýl mu vylétl z dlaně a zamířil zpět do hlubin strojovny.

„To je v pořádku,“ kývla Miriam, načež volně přešla zpátky k věcnému. „To zamlčení informace prověřím a dám vám sama vědět. Musíme vymýt bahno z Rady. I když dnešní zasedání dopadlo bídně, měli byste se připravit na slavnost. Byla vyhlášena pro lodě, ne pro vedení. Užijte si ji.“ Otočila se k nim zády a volně se rozešla zpět. Ještě ale zavolala přes rameno: „Klidně ho znič. Vždyť je to jen stroj.“

Malý, modře se lesknoucí motýl zamihotal křídly a dál pečlivě zkoumal Yarawinu dlaň. Uzavřený ve svém malém světě.

Yarawa „Firefly“ - 11. února 2017 13:11
Yarawa „Firefly“

Nevím, proč nás Miriam vedla do Sionských hlubin, ale neptala jsem se. Koneckonců, vypadá to, že jsme objevili pěknou žumpu, takže hlubinná patra se k jejímu probírání jenom hodí.
„Týdny…“ nedokážu zabránit tichému zašeptání konsternovaného ohromení, aby se prodral na povrch. Nechtělo se mi uvěřit, že je ta žumpa až tak hluboká. Kolem kolika potenciálních smrtelných pastí jsme úplně slepí prošli za několik týdnů?

„No, tak interakci bychom měli za sebou, že jo,“ zhodnotím cynicky, když se Miriam odmlčí. Posadím se na mřížovanou podlahu a zády se opřu o drolící se rezavý plát cisterny. Vím, že bych si neměla ublížený vztek vylívat na Miriam. Je na naší straně a i když někde u kořenů téhle chyby je něčí hodně hnusný podraz, není to její chyba. Ale je to těžké, kurevsky těžké.
„Ale s jednou z nich se dalo docela mluvit,“ uznám s povzdechem, „Myslím, že by nám mohla ještě dost pomoc a kdybychom věděli o hybridech víc, asi bychom se s ní…“ zmateně se odmlčím, když v parním oblaku zachytím pohyb. Zkoumavě přimhouřím oči.

Motýl.
Jako by ty krásné, ale ve svém významu vlastně směšné vitráže ze Sálu Rady zamávaly křídly a prohlásily, že takhle teda ne, že ony nikomu na falešné společenské prestiži přidávat nebudou.
Jako by někdo posbíral roztříštěné střípky okna ze sushi restaurace a věnoval jim alespoň náznak nového života.
Otevřu pusu, ale nějak nepřijdu na to, co jsem vlastně chtěla říct.

Instinktivně ucuknu, až temenní kost temně zazvoní o kov cisterny za mnou, když jeden z mechanických motýlů vyrazí vstříc mému obličeji. Chtěla bych se mu vyhnout, ale nemám dost vnitřní jistoty, abych ho smetla rukou. Nevím proč. Napadne mě absurdní myšlenka, že tím bych mu přece mohla ublížit.
A popravdě řečeno, když se snažím dohlédnout na drobné článkované nožičky a jemný sosáček zkoumá špičku mého nosu, tohle blízké setkání bylo daleko příjemnější než seznámení s Vránou.

„Miriam?“ odhodlám se konečně zpracovat alespoň část zmatených myšlenek. Motýla velmi jemně vezmu do dlaně, abych si ho mohla prohlédnout, „Nemám sebemenší tušení, co jsi tím chtěla říct, ale zatím jsem se rozhodla, že to, co mě napadlo první, jsi tím říct nechtěla.“

Pán Jeskyně - 28. ledna 2017 10:28
Pán jeskyně Katanga

„A to se taky potvrdilo,“ utrousil Speedy hořce a opřel se o lokty zábradlí. Několik dredů sklouzlo z jeho zad a houpaly se nad tlumeně ozářenou jámou strojovny jako kyvadélko hodin.

„Vyslali jsme vzkaz na Atlas a Hádes. Měli jste to prověřit. Měli jste pátrat po systému a pokusit se vyvolat interakci s takovýmto... hybridem, jak je Reeves nazval. Ale měli jste vědět, do čeho jdete. Nestřílet na blind. Nevím, kam se ta informace ztratila. Ale budu po tom pátrat.“


„Kitsune řekla... řekla, že měla zakázáno o tom mluvit. Aby nevyvolala paniku,“ řekl Speedy s úsměškem. Širokými nehty začal bezděčně cinkat o zábradlí v rytmu klapotu strojů.

„Tohle byl buď špatně pochopený rozkaz nebo špatně předaný rozkaz. A Kitsune nepatří k těm, kteří by věci chápali špatně. Rozkaz, který jsem vydala osobně já, byl, že posádky všech lodí, které míří do sítě, musejí o této hrozbě vědět. Paniku nesmíme vyvolávat jen u obyvatel Sionu. Alespoň dokud nebudou dohady jisté. Udělala jsem tu chybu, že jsem pro předání rozkazu zvolila prostředníka.“ Miriam zavřela oči a mezi obočí se jí vryla vráska. A pak se nadechla a hvízdla do klapotu a sykotu strojů krátkou melodii.

Pára nad nejbližší trubicí se zatetelila, když k Miriam, Yarawě a Speedymu přilétli čtyři křehcí mechaničtí motýli s křídly vykládanými matným zaprášeným modrým sklem. Miriam natáhla ruku a dva motýli na ní přistáli. Tenounkýma mechanickýma nožkama se začali procházet k rameni a článkovaným sosáčkem zkoumat její pokožku.

„Stroje jsou zlé. Stroje jen chtějí zničit naše životy. Stroje nemají ani život ani duši. Jen to předstírají, aby nás mohly vyhladit.

To jsou dogmata, se kterými žijeme. Proto byli tito drobečkové vyhnáni do strojovny. V ulicích je nenajdeme. Rada kdysi rozhodla, že vyvolávají paniku. Protože vypadají a chovají se jako živé. Pokud by tihle motýli uměli předávat vzkazy a vypadali jako papírové vlaštovky, bylo by to v pořádku. Ale za to, jak jsou nám podobní, byli odsouzeni k samotě.
Nevyrobil je nikdo v Sionu. Přiletěli na jedné z lodí, která se dostala do města strojů a měla to štěstí, že se vrátila. Byla jsem tehdy mladá holka - denně na cvičišti domobrany. Kapitán lodi Juno ke mě přišel a dal mi jednoho z nich do dlaní. ‚Podívej se na něj. Není v něm ani žádné výslechové zařízení, ani ampulka s jedem. On prostě jenom je.‘ Dodnes sem Thanos rád chodí a kouká se na ně. Pokud ho potkáte, zeptejte se ho, jak je možné, že se jeho loď vrátila z města strojů.“


Motýl přelétl z Miriam na Yarawu a přistál na její tváři. Zamlženě viděla, jak rozvinul svůj malý kovový sosáček.

„Upravujeme stroje, aby byly co nejméně lidské. A přitom stroje dávají jiným strojům lidskou podobu. Všichni věříme Vědmě a přitom ona je taky jen stroj. Byly to stroje, kdo stvořil Matrix, aby zachoval evoluční dědictví zničeného světa lidí. Ne lidé. Stroje. Je důležité mít druhý úhel pohledu. Na nás. Na stroje. Na Matrix a i na nové aktualizace. Musí být za vším jen snaha o to zničit desetitisícové městečko barbarů, kteří věří, kdovíjak nejsou svobodní?“

Pán Jeskyně - 23. ledna 2017 14:47
Pán jeskyně Katanga

Miriamin pohled přelétl sál. Několik vášnivě diskutujících skupinek ještě stálo na stupních, výrazné hlasy se útržkovitě odrážely od stěn v jemné mozaikovité ozvěně. Členka Rady pokývla Yarawě a Speedymu k východu ze sálu.

Několika průchody, známými, ale jen málo navštěvovanými, mířili do nižších sfér Sionu. Miriam se vycházkově opírala o svou hůl (svařenou ze starých vyřazených součástek zbraní) a druhou rukou hladila stěny města. Lidského hluku ubývalo, přibývalo syčení a klapotu strojů. Mířili do jedné ze strojoven.

„Před několika týdny navštívila malá skupina lodních programátorů Reevese,“ začala Miriam tichým hlasem, když minuli sochu Afrodity, dávné členky sionské Rady, kterou už nikdo žijící nepamatoval, a ovanul je vřelý vzduch z tepláren. „Měli něco, co nikdy předtím neviděli. Podivé kódy, které se držely lidí. Měli na ně několik názorů, nemohli se shodnout, nemohli najít nic jednoznačného. Dlouho spolu mluvili v uzavřeném kruhu. A pak Reeves oznámil členům Rady, že se stroje pravděpodobně snaží navázat na lidi kus svého kódu.“

Tlumená rudá světla se táhla po trubkách, pára líne stoupala nad velkou cisternou, v nedohlednu cosi rytmicky klapalo. Miriam se zastavila, opřela se o zábradlí a zadívala se dolů do rudé mlhy.

Yarawa „Firefly“ - 9. prosince 2016 18:50
Yarawa „Firefly“

Cítím její pichlavý pohled, když se blížím sálem, ale odpovídám jenom pokřiveným úsměvem. Pokud si ve mně chce číst, nebojím se toho. Ale já nejsem pohádka před spaním.

„Yarawa z Hádu vyslyší žádost Rady,“ vypůjčím si formální slova z jednání a prošpikuju je sarkasmem skrz na skrz. Minimálně jedna z těch ran byla jistě smrtelná, z toho už se nevzpamatují.
Ještě zlomek vteřinky držím vážný výraz, než se suchým uchechtnutím potřesu hlavou: „Můžeš se na mě spolehnout,“ ujistím ji daleko upřímnějším tónem, „V tomhle vážně jo.“

S náznakem chápavého úsměvu se letmo ohlédnu na Speedyho – a pak se bez zábran bokem posadím na okraj Miriamina stolu: „No. A nechceš nám teď říct aspoň to, co už jsme měli dávno vědět?“

Pán Jeskyně - 7. prosince 2016 18:44
Pán jeskyně Katanga

Jasné šedé oči se zavrtávaly do Yarawiných, léty starostí vybroušená vráska se prohloubila, jak se Miriam snažila prohlédnout Yarawu až na dřeň. Když Yarawa došla na doslech, vstala - trochu vrávoravě se svou protézou - a krátce Yarawě kývla.

„Děkuji za upřímnost,“ kývla znovu. Její tvář zůstávala chladná a hořká, v hlase však byla přímost a ani stopa po ironii. „Doufám, že s ní budu moci kdykoli do budoucna počítat. Zůstaň prosím pořád tak otevřená a trefně jedovatá jako dnes. Nejen ty. Každý z posádky. Chci, abyste věděli, že za vámi stojím.“ Ledové špičky křivých prstů se dotkly Yarawina hřbetu ruky. Miriamin obličej byl zkřivený. Chtěla se usmát. Nešlo jí to. Divil se jí někdo?

„Je fajn, že aspoň někdo,“ zabručel hluboký hlas Speedyho, který přišel k Miriaminu stolu krátce po Yarawě.

Yarawa „Firefly“ - 1. prosince 2016 11:33
Yarawa „Firefly“

Směsice sarkasmu a skutečného překvapení mi pozvedne obočí vzhůru. Není pochyb, že jsou pěkně namydlení. Ale úplně jsem nečekala, že jenom tak stáhnou ocasy a odplíží se jako spráskaní psi. Čekala jsem, že se budou dál snažit povyšovat a fackovat nás svým postavením, ve kterém se nám nemusí zpovídat.

A nejhorší na tom je nutkavý pocit, že to měli udělat. Hřejivý pocit uspokojení a vítězství nad Radou mi kazí vtíravý hlas Vědmy, který nemůžu dostat z hlavy. Naznačuje, jestli tohle naše malé vítězství není tak trochu prohra pro Sion. Protože my to sice ustojíme, my možná potřebujeme vědět, jak si v téhle válce stojíme, ale za zdmi sálu jsou tisíce dalších lidí. A lidi potřebují něčemu věřit. K někomu vzhlížet.
Ale taky by mohli vzhlížet k někomu, kdo má páteř, ne?

Povzdech se změní ve vzdorné odfrknutí, když pružně vstanu a pohodím hlavou, až se mi francouzský cop rozlétne kolem hlavy. Kapitánskou drbárnu si klidně odpustím, nepochybuju, že mi táta novinky nakonec převypráví, aniž bych musela komunikovat s Justusem. Ohlédnu se na druhou stranu, ale pohled můžu zabodnout tak maximálně do temene Foxovy hlavy.
Miriam tak může zachytit můj pohled značně kyselý. Přesto ale nepatrně kývnu, než pružně překročím lavici do nižší řady a seskočím na zem, abych se nemusela prodírat tak hustým davem, když k ní zamířím. Možná i trošku na truc… Ale Miriam vždycky patřila k těm členům Rady, se kterými se někdy dalo i promluvit. Mohlo by stát za to, poslechnout si, co mi chce říct. A do háje ji poslat až potom.

Pán Jeskyně - 28. listopadu 2016 10:32
Pán jeskyně Katanga

Členové rady si - povětšinou mlčky - začali sbírat své poznámky a vytráceli se ze sálu. Nedívali se kolem sebe. Jen tiše hovořili se svými přísedícími, rychle, šeptem, pokoutně. V očích měli obavy. Obavy z davu, který se rozvibroval.

Miriam ani nemusela říkat (velmi suše a jízlivě), že Zasedání skončilo. Všichni to věděli. Kapitáni lodí přicházeli k Justusovi a Uranovi, aby si vyměnili informace. I Reeves vstal a došel do chumlu kolem Urana.

Když se Yarawa rozhlížela kolem, všimla si, že se Miriam snaží zachytit její pohled a jemným pokynutím prstů k sobě Yarawu volá. Jen periferně pak zahlédla Foxe, jak se přesouvá k programátorům kolem Tary a Kitsune. A Homéra, jak stojí v nejvyšším bodě sálu a shlíží na vzrušené mraveniště pod sebou.

1 2 3 4 ... 11 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog