Mitä shamaani ei näe... (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Mitä shamaani ei näe...

Pán Jeskyně:

Ragalt

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Už jste někdy uvažovali, jak vlastně vznikají legendy a báje? Pohádky a další příběhy? Ne? A co tak to zkusit odhalit?
Jednoho dne jste si vyšli do lesa, tak jako vždy. Jen dneska to bylo jiné. Co když se stane, že bájné bytosti se nachází v lesích a staré báje se stávají skutečnosti? Možná vám poradí ten dredatý vousatý chlápek, kterého jste potkali. Už jen jeho řeč.
Copak vám ukáže?
To se dozvíte. Chcete se nechat pohltit od normálního moderního života a žít tak, jak by se vám snívalo jen v nejdivočejších snech? Žít v legendách a bájích.
Severský les vám ukáže svou bránu.
Příběh odvíjený na bájných tvorech, legendách, fantaziích, ale i magii a šamanismu.
Nikde není nalinkován váš příběh, protože se vpisujete do dávných přírodních bájí…

Klíčová slova:

šamanismus, příroda, sever, báje,legendy

Jaké hráče:

Hledám hráče, co jsou ochotní si zahrát hru hodně inspirovanou finským folklórem (sama ho dokonale neznám, je to jen náznak, spíše se jedná o pointu :)). Najdou se prvky Fables, s daným „Očarováním“, ale jinak asi nic víc :)
Příběh není lajnován ,jak někteří dělají. Není nic předem připravené. Spíše se jedná o to, že chci aktivně tvořit příběh s hráči a ne, že PJ hodí příběh, co má vymyšlený. Sepíšeme tak možná novou báji ;) :).
Předem upozorňuji, bylo by lepší mít hráče 18+ a hlavně, budou se objevovat severské slova (vesměs finština), takže mějte trpělivost :D sama se finsky teprve učím, takže překlady vpisujte do závorek za mluvu. Ale bude to občas, ne celý rozhovor ve finštině :)

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Nástěnka jeskyně je prázdná.
Hráči: (3/4) Lilliane, Šimon.Brugezsi, Yumi

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1

Raili Blue - 19. srpna 2017 11:17
Raili Blue

Když procházejí vesnicí, Raili si zvědavě prohlíží všechny její obyvatele. Vypadá, že si ani nevšimla toho, že by na ně měli pohlížet s nějakým strachem v očích. Celá tahle situace ji značně fascinuje a ona má dokonce chuť k některým z těch bytostí přijít a sáhnout si na ně, zda jsou skutečné, nebo jestli je to jen nějaká halucinace.
Po cestě se také snaží vzpomenout si, jestli v rámci nějakého experimentování nezkusila nějakou drogu, která by ji podobné stavy vyvolala… Nemohla si však na nic vzpomenout.

Chvíli váhá, než se vydá za šamanem a ostatními do jakéhosi ´teepee´. Stojí na dešti a vzhlédne k šedivé obloze. Vždycky měla ráda déšť a tak jen chvíli stála se zavřenýma očima a nechala dopadat jemně kapky na svůj obličej. Když je znovu otevřela, všichni již byli vevnitř.
Usadí se vedle ostatních v tureckém sedu a rozhlíží se kolem. „Neměl byste čaj?“ zaprosí s roztomilým úsměvem šamana.

Siiri - 11. srpna 2017 21:08
Siiri

Siiri mlčky podala Raili mapu, zatímco se sama pomalu zvedla a oprášila si kolena, ne že by ta zelená od trávy šla moc dolů... Cestou se jen mlčky rozhlížela, skoro až zimomřivě se objímala kolem hrudi. Jo, byla prostě zvyklá na jiné teploty...

Pohledem krátce zalétla k lidem, které míjeli a zkusila něco jako úsměv, no poměrně rychle to vzdala. Jen krátce zvedla hlavu, když zaslechla zvuk kapek, jakoby čekala až jí dopadnou na ramena. Nicméně se neposadila, zůstala stát kousek vedle vchodu.

//geez, tak sorry, že nemám nápad na odepsání... -.-"

Stian Bjørnes - 9. srpna 2017 09:19
Stian Bjørnes

Stian k vysvětlení neměl co říct. Nejspíš proto, že si vůbec nebyl jistý tím, zda to vysvětlení vůbec pochopil. Rozhodně s tím měl problém.
K omluvě ohledně způsobu přenesení sem jen zamrmlal: "Asi nešlo? Pff..." odfrkl si s jistým pohrdáním i úlevou myslíc na to, že to mohlo klidně proběhnout i hůř.
Při osvětlení, čím je muž zač na něj ale Stian nedůvěřivě pohlédl.
"Šaman?" nakrčil obočí i nos znovu si muže přeměřujíc od hlavy k patě.
"Já o tom teda nic nevím krom toho, co člověk v průběhu života tak nějak okrajově zaznamená, ale nebyli šamani náhodou obyčejní lidé, co se jen oblíkali do kostýmů zvířat a praktikovali přírodní magii?" zeptal se.
"Tedy, aby mě nebylo špatně pochopeno, ale..." ukázal nejistě na mužův zjev a patrné rozdíly od člověka, "ty vaše..." nejistě naznačil rukama parohy, "...a ty... no... chodidla, to nevypadá jak převlek. Spíš bych řekl, že to jste vy a ne kostým na cosplay. Tedy, bez urážky, že nejste člověk a tedy v definici šamana, jak sem si ji do teď přestavoval, ani ten šaman. Spíš něco jak ten... mýtus, jak jste říkal." zatvářil se Stian nakonec nejistě.
Ovšem následoval muže-tvora Luonteho k vesnici.

K názvu vsi neměl co říct. Ostatně, každé jméno města, místa nebo i jen pahorku se odvíjí od nějaké takové příslušnosti, podobnosti nebo proto, že to někdo objevil, založil a podobně. Nedůvěřivých a skoro až nepřátelských reakcí obyvatel si Stian sice všiml, ostatně sám na ně hleděl s podobnou nedůvěrou, ale Luonteho uklidnění dodalo pocit bezpečí i jemu, takže tomu pak už moc pozornosti nevěnoval.
V... "chatě" Stiana překvapilo teplo, které se v ní drželo navzdory tomu, že nebyl zapálený oheň.
Ne že by mu nějak záleželo na tom, aby teplo bylo. Přeci jen, navzdory moderní době a ústřednímu topení v každém domě a bytě, byl to člověk narozený a vyrůstající v severní části Švédska kde i v nejparnějším létě bylo sotva 15°C takže na chlad byl zvyklý a svetr si bral teprve při nějakých -10.

"Abych pochopil to, s tím kde jsme..." podrbal se nejistě na zátylku, když se usadil na jednu kožešinu "po japonsku", tedy na kolena a posadil se na paty, "říkal jste zrcadlová přítomnost. Tím máte na mysli, že vše je tu jak tam u nás, ale zrcadlově obrácené, tedy že se tu jezdí vlevo místo vpravo, nebo jak je to myšleno?" zamračil se přemýšlivě.
"A druhá věc.... ještě jste nám neodpověděl na to, PROČ jste nás sem přivedl." dodal se zamračeným pohledem upřeným na Luonteho.

Pán Jeskyně - 8. srpna 2017 20:17
Pán jeskyně Ragalt

„Můžeš…“odpověděl na Stianův dotaz, jestli se může tázat. A pozorně poslouchá. „Ano, jak říkáš…Svět má více úrovní. Nikdy není jen jedna. Když si to vezmeš ze základního principu, tak je Podsvětí, přítomnost a budoucnost. Vy se právě nacházíte v zrcadlové přítomnosti s tím zádrhelem, že se tu nachází magické bytosti, fungující jako lidé.“ Objasnil hned první věc ohledně úrovní světa.
„Světy jsou propojené…Nacházíte se ve stejném promítnutí, jen jak jsem zmiňoval. S osobami a tvory, co by normální člověk označil jako „mýtus“…“ ukázal prsty pomyslné uvozovky. Potom se podíval na Raili, která vyděšeně a udiveně prskla otázku ohledně toho,co se stalo. „To byl jen transport přes vodní portál. Omlouvám se, že to bylo ZNAČNĚ nepříjemné, ale jinak to asi nešlo…“lehce omluvně kývl hlavou, ale nebyla to ironie, myslel to podle tonu zřejmě zcela upřímně.
Potom se uchechtl. „Řeknu ti to jednoduše. Jsem šaman.“odpověděl prostě a potom se zaměřil na obě otázky,co vlastně byly stejné.
„Tuonela, neboli Podsvětí, místo, kde odchází mrtví, mi dalo znamení…Ale víte co? Následujte mě…Vysvětlím vám to v klidu, tam, kde nebude aspoň pršet…“vzhlédl, protože se nebe opravdu zatahuje. A dost.
No, možná bude bouřka. „Tak pojďte…“vyzval vás a za dusotu kopyt se vydal pryč. Jeho krok je jistý, až je to úctyhodné.

A došli jste společně s šamanem k vesnici. Hodně to připomíná laponskou vesnici Sámů. I ty přístřešky, vypadající jako hodně bytelné týpí. Pastevci sobů, které nahání velké stádo do ohrady. Děti radostně pobíhají kolem a hrají si. Ženy si povídají a starají se o domácnost. Jen se na vás vesničané podívali, případně to krátce utichlo. Pozorují vás, ženy stahují své děti k sobě a muži automaticky sahají na dlouhé nože,co mají u sebe. Ale gesto šamana, který je lehce pohl rukou, je uklidnilo. A vesnička začíná zase žít svým životem. „Vítejte ve vesničce Mäntymetsä (Borovicové dřevo). Ten název je dán proto, že kolem vesnice se rozprostírá velký borovicový háj…“dodal šaman a vede vás k jednomu tomu stavení. Dřevěná konstrukce je potažena kůží, asi sobí. Ale má to dvířka, což je fajn. Otevřít a nechat vás vejít. Právě včas. Jak vejdete, tak se o kůži rozeznělo bubnování kapek deště.

Kruhový prostor,dost velký. A uprostřed ohniště s odvětrávacím otvorem u zdi, který se dá zaklopit. Placaté kamenné desky, fungující možná jako stůl. A kolem ohniště plno sobích kožešin, asi pro spánek nebo sezení, vypadají dost pohodlně. A na trámech u jedné stěny visí kožešina a další věci, vypadající skoro rituálně. A nejde si nevšimnout, pod tím visícím oblečením- šamanský buben a opeřená palička pro bubnování. „Tak vemte si místo..."pousmál se a zavřel za nimi dveře. Kupodivu na to, jaká je kosa venku, tu je příjemně teplo, i když nehoří ohniště.

A vyčkává, než se usadíte.

Raili Blue - 5. srpna 2017 07:48
Raili Blue

Raili chvíli leží bez pohybu na zádech a snaží se dohnat ten dechový deficit, u kterého má pocit, že ho přeci musí mít. Hruď se jí divoce vzdouvá a ona se po chvíli rozhlédne po svých společnících, aby zjistila, jak jsou na tom oni.
Jakmile si je jistá tím, že už se zvládne pohnout, pomalu se posadí na paty. Pohled jí padne na muže, kterého viděla i předtím, teď však byl… no, zvláštní je poněkud slabé slovo. „Co to doprdele bylo?“ vypadne z ní a měří si muže zamračeným pohledem, jakoby mu to dávala za vinu.
„Kdo ksakru jste?!“ zeptá se ho ostře, jakoby si už nepamatovala, že se jim to před chvíli snažil vysvětlit.
Když muž vysvětluje, že se v podstatě dostali do jakéhosi jiného – přesto stejného – světa, nevěřícně kroutí hlavou. Mysl to nebere. Takového blázna ještě dlouho nepotkala…

Přesto jí to nedá se nezeptat „Co po nás vůbec chcete? Co máme dělat zrovna tady? A proč zrovna my?“ to už se jí daří se i pomalu vyškrábat na nohy, aby tak měla lepší startovací pozici v případě nutného útěku.

Otočí se na Siiri „Samozřejmě, že umím Finsky. Žiju tu celý život, s babičkou jsem ještě mluvila i starou finštinou.“ Natáhne k ní ruku, jakoby se chtěla podívat do mapy.

Siiri - 2. srpna 2017 21:23
Siiri

"V pořádku?! Tomuhle se říká v pořádku?! Vždyť jsme se m-" doposud zakřiknutá a nejspíš dost překvapená Siiri se pustila do Luonta hned okamžik potom, co se probrala, zvedla se na všechny čtyři a dokázala se nějak nadechnout. Nicméně slova jí poměrně v úleku došla v okamžiku, když se zvedla do kleku a podívala se po Luontovi.

!U všech bohů!" vyjekla, přepadla na zadek a málem znovu spadla do vody. Luontovo osvětlení vnímala jen napůl, pohledem stále hypnotizovala mužova kopyta a paroží. *Takže... jsem nezahlédla jelena...* Tak tak zahodila svitek, který jí málem přelétl přes rameno a málem přistál ve vodě.

"Uh..." rozpačitě se zadívala na mapu, z níž nerozumněla ani slovo. Její finština byla dost pofidérní... "Umí... někdo z vás finsky...?" hlesla, ona sama se uchylovala k angličtině, občas s lehce italským přízvukem/výslovností.

Stian Bjørnes - 2. srpna 2017 00:05
Stian Bjørnes

Stian reflexivně zaujal pozici na všech čtyřek s nutkáním vyzvracet ze sebe nadýchanou vodu. Ovšem jen co zjistil, že žádná není, toto nutkání nuceně potlačil a ohlédl se po okolí a svých „kolegyních“.
„Jste v pořádku?“ vydechl starostlivě a svalil se na zadek, aby si dal oddych a setřásl ze sebe ten nepříjemný pocit utonulého, který ho jen pomalu opouštěl.
Když se za ním ozval hlas muže, který tohle všechno zpískal, polekaně se ohlédl. A první co spatřil byl mužovy nohy.
Nebo tedy spíše jelení, jak se zdálo. Teprve když Stianovy oči začaly putovat vzhůru si ty jelení nohy spojil s lidským tělem a mužem, který je sem přivedl. Po tom, co už zahlédl nohy ho paroží až zas tolik nepřekvapilo, i když mu na nich zrak ulpěl na delší dobu, než by asi bylo společensky vhodné.
A zatímco pak muž v kostce shrnul, co se stalo, zvedl se Stian pomalu na nejisté nohy přičemž si uvědomil, že vlastně ani není mokrý, i když by asi měl být.
Nedůvěřivě pak na muže hleděl, než ten domluvil a předal jedné z dívek svitek s mapou, do které jen letmo nahlídl, protože v tuhle chvíli ho nezajímala tolik, jako muž a jeho... zvláštnosti, kterými byl obdařen.
„Mohu...?“ nakrčil Stian nejistě obočí a když mu bylo, pokud mu bylo, dovoleno, opatrně a s jistým strachem si na mužovo pařoží sáhl hledaje, kde a jak je s hlavou spojeno. Aby zjistil, jestli to není prostě jen další část toho podivného vtípku, o kterém byl pořád ještě více méně přesvědčen. Nebo se o něm alespoň jeho racionální podvědomí snažilo přesvědčovat.
„Tedy...“ poodstoupil na krok či dva, aby měl pomyslný prostor vstřebat, co se nyní dozvěděl a viděl.
„Jestli... to chápu... dobře...“ zamračil se zamyšleně, když se mu začalo dostávat slov, „opravte mě, jestli se pletu, ale... jak jsem vypochopil, svět má vícero úrovní bytí? Lidé žijí v jedné úrovni a jen ve vzácných výjimečných případech se někomu podaří nahlédnout do jiné... sféry, ano? A vy jste teď udělal to, že my tři,“ pohlédl na své dvě společnice, „do jedné z těch jiných sfér nejen vidíme, ale i se v ní pohybujeme? Spolu s naším... lidským světem?“ zatvářil se pochybovačně, zda se vyjádřil správně nebo jestli vůbec alespoň přibližně pochopil, o co tu jde.
„Teď jsou pro nás váš svět a náš svět propojené nebo jsme zcela jen ve vašem? Tedy... aby bylo pochopeno... ono by asi bylo fajn žít ve světě mýtů a legend, ale v tom našem světě mám povinnosti a závazky, ke kterým se za nějaký čas musím vrátit. A v té vsi... Vesilahti? Mám tam motorku. Mám ji rád, stála mě dost a ještě ji nemám zcela splacenou...“ zatvářil se rozpačitě a nešťastně zároveň.
„A ještě.... jeden dotaz...“ naklonil tázavě hlavu ke straně a podezřívavě se na muže zamračil.
„Proč?“ zeptal se prostě.
„Proč jste nás sem vlastně přivedl?“ dodal pro upřesnění.

Pán Jeskyně - 1. srpna 2017 22:28
Pán jeskyně Ragalt

Trvalo to opravdu jen chvilku, ale i tak… Řeka vás vyvrhla na břeh, zvláštní, že oblečení máte suché. Vždyť…Jste v tom samém lese?! Vypadá to tak, jakoby jste se spíše probrali ze snu, jenže… „Tak vidím, že jste došli v pořádku…“ozval se hlas muže, kterého jste potkali předtím, než jste padli do vody. Jenže, vypadal jinak.
Na obličeji měl znaky severských run a kolem očí černé malování, co vlastně tvořilo jakousi „škrabošku“. Na krku měděný amulet v podivném znaku. A nyní mu chybí svršek, že má přes ramena přehozenou sobí kožešinu. Hlavně si jde všimnout tetování, co má na hrudi a pažích-vypadá to jako severské vyobrazení legend a bájí, interakce s přírodou.
Ono by vypadal vcelku normálně, jen…kdyby neměl kopyta a paroží, za které by se ani dvanácterák nemusel stydět!

„No, než se zeptáte,co se tu děje, objasním vám to nějak ve zkratce…Dostali jste se do úplně stejného světa, jako znáte…Normální města, lidé a tak dále a tak dále…“odkašlal si. „Jenže to má háček…Ti lidé…nejsou úplní lidé..Jsou to bytosti z legend, však sami poznáte…“zaculil se. „Je to taková…oživlá kniha bájí a legend, kdybych to tak nazval…“zasmál se. „Však uvidíte sami…Jen ale varuji…“podíval se na vás. „Některé bytosti jsou poměrně nebezpečné.“dodal a…zajoikoval! Opravdový nefalšovaný sámský joik. To už se v této době opravdu jen tak nevidí. A z nebe se snesl znova ten havran. A ten má něco v zobáku, nějakou ruličku.
„Tohle by se vám mohlo hodit…Ottaa kiinni! (Chytej!)“ a hodil ruličku Siiri.
Kdyby jí rozbalila, je to mapa, psaná starou laponskou finštinou. „Snad to přečtete, novější vydání není…“uchechtl se šaman.
Ono, vypadá to, že jednotlivé oblasti, města jsou zaznamenány tak, kde se nachází jaké bytosti a jestli je oblast nebezpečná…Takže to muselo mít nějaké základy!

„Nyní…pokud mi chcete položit nějaké otázky, tak sem s nimi!“zasmál se a vyčkává.

Siiri - 1. srpna 2017 22:15
Siiri

Siiri se bezděčně ošila, když se po ní muž podíval, zároveň se ale zmateně ohlédla po muži ze své skupinky, jakoby sice něco takového čekala, ale stejně ji to udivilo.

Popravdě ani netušila, co jí přimělo udělat ten krok kupředu, bylo to jaksi instinktivní. Za sebou sice slyšela zvuk prchajících nohou, ale nějak ho vytěsnila, větší pozornost věnovala mužovým slovům. Zároveň měla pocit, jakoby se jí to jen zdálo, ona ale neměla nějaké velké množství snahy se z tohoto "snu" probrat.

Víceméně zareagovala, až když zaslechla své jméno - skoro polekaně trhla hlavou, až jí korálky ve vlasech zacinkaly o sebe a poněkud rozšířenýma očima se podívala po dredatém muži, než pomalu natáhla ruku a amulet si vzala. "Od-odkud mě znáte?" hlas jí zakolísal, ale když se jí odpovědi nesdostalo, sklopila pohled k amuletu, poměrně se zájmem si ho prohlížel. *Cože? Vločka...?*

Zmateně se podívala po Luontovi při jeho vítejte, nechápala... a pak slabě vykřikla, když jí cosi podrazilo nohy a ona se ocitla pod hladinou. *Jestli je tohle sen, měla bych se rychle probudit!* Doslova cítila, jak se nadechla vody... a pak nic.

Raili Blue - 1. srpna 2017 22:07
Raili Blue

Raili si zvědavě prohlíží kupu poskládaných dřívek a přemýšlí, co se asi skrývá pod nimi. Chce to ale skutečně vědět? Po chvíli přemýšlení se rozhodne, že snad radši ani ne. Z takových věcí měla odjakživa respekt, ačkoliv sama sebe snažila přesvědčit, že nic „nadpřirozeného“ není, že vše má racionální vysvětlení, které jen ne vždy je zjevné.
Přesto, podobně jako Stian, snad jen pro jistotu vezme nejbližší klacík a položí ho na tu horu před nimi. Ještě chvíli se dívá skrze mezírky, ve snaze nahlédnout až do středu celé kupy dříví, nakonec ale jen pokrčí rameny a vydá se skrz les za ostatními.

Čím déle pak poslouchá muže, tím širší má na tváři úsměv. Z toho kouká pořádný zážitek! Jako malá milovala severské legendy, hlavně ty o Vikinzích. A teď to skoro vypadá, jako by podobný příběh měla prožít ona sama.
Přesto ač se jí mužovo vyprávění líbí sebevíc, přistupuje k němu dost kriticky. *Žádná kouzla přeci nejsou* snaží se přesvědčit samu sebe. *Slyšela jsem, že havrani se dají docela dobře vycvičit.* přemýšlí dál, když sleduje toho majestátního ptáka na jeho rameni.

Modrý plamen se jí líbí, připomíná jí její barevný proužek ve vlasech. Hned přemýšlí, jaké sloučeniny jsou zapotřebí k tomu, aby měl oheň takovou barvu. Klekne si blíže k plamenům a natáhne k nim ruce, jako by se chtěla ohřát. Zhluboka se nadechne té příjemné vůně. To už ovšem muž začíná rozdávat jakési amulety. S tázavým pohledem opatrně vezme ten svůj a téměř automaticky si ho pověsí na krk. Vezme ho do ruky a zkoumá obrázek vyrytý – nebo snad vypálený, na sobím parohu.
*Slunce… Jak příhodné* usměje se sama pro sebe a podívá se na oblohu, jakoby teď očekávala, že bude zářit ještě intenzivněji.

To už se však začnou dít mnohem podivnější věci, než na jaké byla psychicky připravena. Nepatrně se zamračí a zkoumá své společníky, jestli vidí i cítí stejné věci jako ona. Než se však stihne zeptat nahlas, obklopuje ji voda a ona najednou zjistí, že nemůže dýchat. Vyplašeně se snaží v návalu zoufalství něčeho zachytit. Než však stihne vymyslet, jak se z téhle situace dostat, obklopí ji temnota…

Stian Bjørnes - 1. srpna 2017 21:45
Stian Bjørnes

Stian chtěl namítnout, že natáčet lze cokoliv, ale uveřejňovat lze jen se souhlasem natáčených nebo něco v tom smyslu. Alespoň tak přeci funguje mezinárodní právo, no ne?
Než ale cokoliv řekl, telefon zaprotestoval, že víc už se do jeho paměti nevejde a odmítl uložit již natočené. To Stiana dost překvapilo takže se chvíli zaobíral telefon zjišťujíc, proč je paměť plná, když by měla mít více než dostatečnou kapacitu. Ovšem dával pozor i na to, co muž s havranem říká, přičemž několikrát zvedl tázavý a dost často i nechápavý pohled.
Když došlo na řeč „o bláznech“, neubránil se pobavenému úšklebku. Minimálně on sám začínal uvažovat o tom, zda je tohle jen nějaký vtip, skrytá kamera a nebo zda není na čase použít telefon i tak, pro co byl primárně určen. Tedy k zavolání někomu.
Konkrétně ideálně psychiatrovy.
Ovšem k něčemu takovému se neodhodlal a to z několika důvodů.
V prvé řadě byl Stian dost zvýdavý člověk a to natolik, že jej jeho zvědavost párkrát přivedla i do problémů. Ovšem starého psa novým kouskům.... však to znáte.
Za druhé, když se muž zmínil o čarodějnictví a legendách, skoro stydlivě Stian v duchu připustil, že jej tato oblast do určité míry zajímá. Nikdy se jí nevěnoval do hloubky, nepraktikoval rituály, nevzíval démony a podobné věci tak jako ti, co se těmito věcmi skutečně zabívali, ovšem z oné zvědavosti si udržoval určitý všeobecný přehled majíc na věc vlastní názor. A to takový, že vyloučit něco takového ani věda zcela nedovede.
A co se legend týkalo, i ty jej zajímaly coby náruživého čtenáře bájí a pověstí snad ze všech končin světa. Pravda, o těch Finských, navzdory tomu, že to byl soused jeho rodné vlasti, toho moc nevěděl. To už spíš o těch profláklejších starořeckých, ale i tak. Kupříkladu o Labuti a jejím duchovním významu něco malého věděl.
Když přišlo na výzvu ke kroku ku předu, měl již Stian mobil schovaný zpět v kapse a snad s drobným zaváháním ku předu vykročil. I kdyby se mělo jednat o nějaký žertík, proč kazit zábavu?
Než pak vyrazil s mužem i ostatními k řece, zastavil se na chvilinku u hrobu, a snad jen pro jistotu a klid duše, pro případ, že by alespoň něco malého bylo ve vyprávění pravdivého, sehnul se pro jednu větvičku, kterou na hrob položil, aby se vyhnul zmiňovanému prokletí.
Že je tahle skoro přízračná událost realitou jej takřka přesvědčilo, když muž „rozdělal“ oheň, ale přeci jen ve Stianovy ještě stále zůstával jeho chladný racionalismus, který ho přesvědčoval o tom, že s trochou chemie se dá udělat ledajaký ohnivý trik. A nejen ten.
Když ale po zaříkání začala bublat voda, v které zjevně před tím nebyly žádné hadičky, které by nyní jen pouštěly do vody vzduch a nutily ji bublat, začal pochybovat o své příčetnosti.
„Hmm... díky...“ hlesl zaskočeně, když si od muže převzal talisman.
„Vlk by nebyl?“ zamumlal sotva srozumitelně zvýdavě si věc ve svých rukou prohlížejíc.
Zcela jej tak zaskočilo, když mu byly podraženy nohy a on spolu s ostatními skončil ve vodě. Okamžité zděšení a pocit tonutí jej reflexivně nutilo plavat vzhůru za světlem, ale síla, která jej stahovala dolů byla silnější než jeho paže.
V poslední chvíli, než ztratil vědomí, mu ještě hlavou problesklo, že tohle asi nebude z nejvydařenějších skrytých kamer, co jich ve světě je.

Pán Jeskyně - 1. srpna 2017 21:12
Pán jeskyně Ragalt

Muž se na vás podíval a pousmál se. Všiml si, že ho Stian natáčí. „Ale,ale…To se nedělá, natáčet bez souhlasu natáčeného…“zaculil se a luskl prsty. Zvláštní, že havran na to zakrákal a roztáhl křídla. To byl tak cvičený, jak muž luskne prsty, že zakráká? Možná, že jo. Jenže…kdyby obraz na telefonu nezačal zrnět doslova a nenapsalo, že paměť je plná a že soubor nebude uložen. „Příště se zeptej, pokud budeš chtít něco takového udělat…“znělo to jako rada od mentora.
Podíval se krátce po Siiri a pousmál se. „Historická akce? Ei. (Ne)“ odpověděl krátce,ale stručně. A následně se podíval na Raili a usmál se. „Legenda o jedné čarodějce… Kdysi dávno jeden muž uzavřel dohodu s čarodějkou, že její tělo pohřbí na hřbitově do svítání, aby její tělo nespatřilo sluneční světlo…Muž souhlasil a tak tedy se snažil se svými přáteli dohodu splnit…Ale nestihli to…Čarodějnice ulehla ve věčný spánek, předtím jestli pronesla kletbu, že každý kdo projde musí dát na její hrob větvičku, aby předešel prokletí svého života…Jenže muži se sebrali a odešli, kromě toho, co s ní uzavřel dohodu…A zakryl její tělo tak, jak jde vidět dnes…A na tuto legendu vzpomíná zvíře, které tomu bylo přítomno…“pousmál se a koukl na havrana, který se na vás podíval a zakrákal.

„Je fajn, že jste se dostavili…Není to opravdu náhoda, že vás tu něco…dejme tomu táhlo…“uchechtl se. „Jde o jednu věc a dost podstatnou, jak pro tento svět, tak i jiný…“slovo „jiný“ spíše zaniklo v zakašlání. „Nevím, jak moc se věnujete čarodějnictví, legendám a podobně…teď mě možná budete mít za blázna, ale jinak by vás Tuonelan joutsen (Labuť Tuonely) nevybrala. To, že jste se tu objevili, je znamení. Znamení možného poznání…Pokud chcete jít, udělejte krok dopředu…“dodal a čeká…
Vy tři jste vykročili, ale Bjalkirm ne. Ten spíše couvnul a rozběhl se pryč, zase zpět. „Slabá vůle…“zamručel chlápek a podíval se na vás, pousmál se. „Tudíž…Následujte mě.“ Vyzval vás a pomalu vyšel vstříc lesu.
Les je hustý a krásný, opravdu severská příroda, jakou si člověk může přát spatřit. Možná by se dalo přirovnat k laponskému severu. „Víte…Ono se může stát, že jakési legendy se…dejme tomu pomatou a skončí ve světě lidí…No, dejme tomu tak, že to, že tu jsem a vy taky…není jen tak…Dejte třeba tomu tak, že jsem zmíněná Labuť… Víte, k čemu labuť funguje na Sibiři, ale i u Sámů?“ nechal vás chvíli přemýšlet. „Byly a vlastně jsou…to šamanské zvířata. Doprovázela prvního šamana,co se odvážil vkročit do Tuonely, což je místo, kde odchází mrtví, a taky ho doprovodila zpět. Labuť pro šamana znamená fázi Podsvětí.“odpověděl na svou otázku, aby vám to objasnil.

Jdete podél mohutné řeky, co tu teče. A vede vás za Vesilahti. Tam na vás vykouklo zhaslé ohniště. Muž zalovil v kapse a něco vhodil do ohniště, že najednou se rozhořelo, když „blaflo“. Jenže hoří ledově modrým plamenem? Jak to udělal? Nějaká chemikálie?
„Tuonela má pro vás asi velice dobrý důvod, že toto dělám…“dodal k vám a otočil se.
„Svou pravou podobu vám ukážu až na druhé straně…uvidíte…“pousmál se.
Z ohně jde cítit směs bylin, hlavně převládá borovicové jehličí a šalvěj. zvláštní. Co to ten chlápek dělá? Něco odříkává ve finštině, chladné finštině.
„Teko pääty tarinoiksi…Noissa maissa messäsissä…“přešel do tiššího hlasu a zavřel oči.
„Vesilahen…veräjillä…“šeptnul do větru, co se prohnal kolem vás…Najednou jakoby zem slabě zavibrovala, ale odeznělo to. Hladina řeky se začíná podivně čeřit a bublat.

„Brány jsou otevřené…“dodal chlápek a otočil se k vám, pousmál se. Něco drží v ruce, vypadá to jako amuletky.

„Siiri…“pokynul ať k němu předstoupí. Jak zná vaše jména? Vypadá to jako rituál.
„Lumikide…Sněhová vločka…Talisman bude mít sílu pracovat se sněhem v malé míře, spíše bude pomáhat při extrémních mrazech, že neumrzneš…“ a předal amulet ze sobího parohu na lněném lanku.
„Raili…“vyzval druhou ženu a znova pokynul. „Aurinko…Slunce…Budeš snadněji regenerovat svou sílu,kterou můžeš převést na léčení drobných poranění či nemocí…Nebudeš se cítit unavená, jak bude Slunce na obloze…“ a předal další amulet.
„Stiane…“a vyzval jediného muže z vaší skupiny. „Poro…Sob…Amulet ti předá sílu a pohotovost, rychlost toho zvířete…Dokonale budeš znát místní lesy. Pomůže ti najít cíle a případně varovat ostatní před nebezpečím…“a opět předal.

„Nyní jsou karty rozdány…Doslova…“zaculil se. „Dejte tomu, že vaše labuť…ehm…Labuťák se jmenuje Luonto…Tervetuloa! (Vítejte!) “zasmál se a tleskl…
Čímž vám něco podrazilo nohy….

A vy jste skončili ve vodě, jenže…Něco vás strhnulo ke dnu a vám se rozestřel po mysli blackout.

Raili Blue - 1. srpna 2017 19:31
Raili Blue

*Páni, ta příroda je dokonalá!* podiví se Raili, když se ohne k zářivě růžové kytce, která kvete poblíž cesty. Jemně ji podepře dvěma prsty a zblízka si jí prohlíží. Je tak šťastná, že konečně vidí věci na vlastní oči a ne jen zprostředkovaně skrze knihy.

Na jednu stranu je vděčná, že ji rodiče donutili udělat si titul na univerzitě, na straně druhé jim zazlívá, že jí nedovolili věnovat se ničemu jinému, než studiu. To se ale rozhodla změnit hned v momentě, kdy se za ní naposledy zaklaply dveře fakulty. Nedbala na přání rodičů, aby zůstala v pohodlí jejího rodného města, sbalila si jen nejnutnější věci a vyrazila poznávat svět. Napřed chtěla začít tím, že skutečně pozná stát, ve kterém celý život žila – Finsko.
Za poslední měsíc, kdy cestovala snad všemi možnými způsoby, toho zažila a poznala více, než za celý její dosavadní život. Nenechala si ujít jedinou příležitost, která se jí naskytla. A vlastně i proto je teď tady, poblíž vesničky Vesilahti. Stopla si jednoho motorkáře a řekla mu, ať ji vysadí na místě, které by jinak nikdy nenavštívila. A on ji vysadil zde.

Prodírá se lesem a s úsměvem na rtech sleduje přírodu kolem. Každou chvíli se u něčeho zastaví, jen aby si to mohla prohlédnout blíže. Po pár minutách cesty jí dojde, že má kolem sebe společnost. Zářivě se na všechny přítomné usměje.
„Ahoj!“ řekne neurčitě k nikomu a přitom ke všem. Zvědavě si je prohlíží a přemýšlí, co dovedlo je na toto nepravděpodobné místo.
Nejvíce jí ale zaujme muž s dredy. Přijde k němu o něco blíže „Jaká legenda?“ zeptá se nadšeně a sleduje, cože to ten muž vlastně dělá.

Vlad - 1. srpna 2017 11:36
Vlad

Bjalkirm už o legendě slyšel, v dětství, ale pamatoval si z ní jen málo. Jako malý se bál do lesa u Vesilahti chodit, ale teď, byl již dospělým a ve snech, jako by ho někdo nutil jít do tohoto lesa.
Časem mu to nedalo a vydal se do lesa u Vesilahti. U říčky narazil na další lidi, neřešil je. Myslel, že jde jen o turisty. Kupodivu šli dále za ním. Pak došel k místu, kde byla na sebe na skládaná hromada větviček. Stál u ní muž z jeho snů. Ty dva turisti, tam byli sním a jeden si to nahrával na mobil. Byl tam docela chlad, ale byl na to zvyklí a navíc to mám rád.

Siiri - 29. července 2017 12:20
Siiri

Siiri se na severu vyskytovala s bídou měsíc, když jí začal otec pošťuchovat, aby se taky rozhlédla víc po okolí vesnice, zjistila něco s legend, které jí obestírají - ne že by ona tomu tak moc věřila, no aspoň chtěla otci udělat radost...

Sama tak netušila, proč jí nohy nesou zrovna kolem říčky dál do lesa, k hrobu čarodějnice... I jí trvalo nějakou dobu zaregistrovat, že tím směrem nejde sama, nicméně vzezření muže jí zaujalo asi o něco míň, než její společníky - tedy alespoň co se jeho oblečení týče. Sama totiž byla oblečena v docela podobném stylu (tedy až na ten plášť), takže co si budeme povídat...

"Umh..." slabě sebou přo mužově vyzvání cukla, no alespoň si narozdíl od jednoho ze společníků celou situaci nezačala natáčet na telefon - to i jí přišlo poněkud bizardní... Krok blíž nicméně udělala jen pomalu, zaraženě si prohlížela jak muže, tak posléze havrana na jeho ruce. Na chvíli zavřela oči, skoro jakoby se jí motala hlava a krátce si promnula kořen nosu, jakoby se chtěla začít znovu soustředit.

"Ehm... jo, jasně... legenda..." zamumlala poněkud nepřítomně, když se podívala po šamanovi, bylo vidět, že má pohled maličko rozostřený. A bezděčně se objala kolem hrudi, jakoby jí začala být zima.

Stian Bjørnes - 28. července 2017 21:59
Stian Bjørnes

Bylo nebylo...

Stian za těch několik měsíců, co už ve Finsku byl, neměl ještě pořádně příležitost prohlédnout si jeho přírodní krásy. Doposud se zdržoval jen a pouze v Helsinkách, kde měl svoji práci, které se věnoval takřka denodenně, aby stihl termín architektonické soutěže, kvůli které jej do Finska pozvali.
Teď, když odevzdal svoji práci k posouzení komisi, měl čas sám pro sebe, který se rozhodl využít k malému cestování a poznávání zdejší krajiny.
Snad náhoda, snad osud tomu chtěl, aby ho na jednom z výjezdů z dálnice upoutala směrová cedule odkazující na nedalekou vesnici Vesilahti. Stianova motorka skoro sama zamířila jejím směrem, aniž by sám Stian nějak víc uvažoval nad tím, proč jede zrovna do těchto končin.
Když konečně zastavil u asi jediného hotýlku v tomto "zapadákově", vzal si své věci a zamířil... do lesů?
Stiana samotného překvapilo, že jej nohy automaticky nesou zase pryč z civilizace, aniž by se nejprve ubytoval. Skoro už se chtěl otočit a vrátit se nazpět, ale nakonec neodolal a podlehl tomu vnitřnímu nutkání, které jej táhlo podél říčky kamsi do divočiny.
Skoro nevnímal zvířata kolem a jak si následně uvědomil, když stanul ve křoví, nevnímal doposud, že není sám co se lidské společnosti týče.
Překvapeně na své společníky pohlédl než jej upoutal pohyb kousek od něj. Načež překvapeně pozvedl obočí, když spatřil muže s korálky ve vlasech oděného jak na historické slavnosti. Chvíli na něj a jeho činnost tázavě hleděl než vytáhl mobil a začal si onu situaci nahrávat na video.
Kdo ví? Třeba se z toho vyklube něco, co by později mohl hodit na youtube.
Když muž promluvil a oslovil Stiana a skupinu lidí kolem něj, podezíravě se zamračil, ale váhavě z křoví vylezl a popošel blížeji stále maje mobil před sebou jak kříž v rukou kněze, co se blíží k démonovy, a natáčel dál celou událost.
"Tedy... asi ztratil. O legendě nic nevím." odvětil zaskočeně na onu nejspíše řečnickou otázku.
Pocit, který z muže měl byl... zvláštní. Chladný a přitom tak nějak uklidňující, navzdory havranovy, který se muži usadil na ruce.
"Ona tady bude nějaká historická slavnost nebo jen... Larp?" nakrčil tázavě obočí ostentativně si prohlížejíc muže od hlavy k patě a nazpět, aby bylo jasné, na co naráží.

Pán Jeskyně - 28. července 2017 20:07
Pán jeskyně Ragalt

Finsko real-time

Je krásný slunečný den. Teploty ve Finsku nejsou v létě tak šílené jako jinde, protože se nacházíte na severu. Což je vcelku fajn, nemyslíte? Finsko je samo sebou krásnou zemí. Plno jezer a nezasažená příroda. Chladno, prostě…Opravdový sever. Lidi tu jsou vstřícní,ale vcelku introvertní, opatrnost jim není cizí, ale když už se do něčeho zapojí, tak opravdu s vervou.
Někteří zde dojeli za práci, někteří se tu narodili a některé láká třeba i ta přírodní stránka, či jakási nová zkušenost. Na tom není nic špatného. Nežije se tu špatně.
Jenže…
Uvažovali jste, že každá země má své legendy, báje, pohádky a tak dále? Uvažovali jste, jak vlastně ty legendy vznikaly? Jsou to opravdu jen jakési „výplody“ fantazie pocestných předků, co kdysi si tak krátili dlouhé chvíle u ohně, když cestovali? A co když je na tom možná něco pravdy? Nemyslíte? Zkuste nad tím trochu pouvažovat. Ano, opravdu ,draci tu nežijí, ale některé bytosti by se v lesích mohly nacházet…Ale dejme to stranou!

Dneska tak nějak všechny podvědomě trklo, že by mohlo být fajn, jít se podívat za Vesilahti. Nějak všem, podivně, se vnukl tento nápad. Možná to byla opravdová náhoda, možná, že náhoda tak úplně ne. Někteří to mají dále, někteří blíže a někteří ve vísce dokonce bydlí. S Vesilahti je spojená jedna stará legenda.
Bylo nebylo, za jezerem jedna víska. Dny se přehoupnou v roky a ty v tisíciletí, nad krajinou zakletou…za vískou Vesilahti. Tam jeden muž uzavřel dohodu s čarodějkou. Léčitelka byla na sklonku svého života a přála si, ať je pohřbena na hřbitově před východem Slunce. Ať její tělo už nespatří sluneční svit. Muž tuto dohodu přijal a se svými přáteli se to pokusil dodržet. Čarodějku nesli na mřížce ze dřeva, fungující jako nosítka. Občas sebou škubla, čímž dala mužům najevo, že se chce napít, ale jednou jak takto udělala…Položili nosítka a jeden muž v tmavě modrém plášti dal čarodějce čutoru. Ta ale vodu vyplivla a začala syčivě odříkávat slova, znějící v kletbě. A ukázala směrem k nebi. Muži se otočili a spatřili sluneční svit. A s ním čarodějnice ulehla ve věčný odpočinek s kletbou, aby její tělo nespatřilo sluneční světlo. Muži se dali na odchod, jen ten jediný, co s ní uzavřel dohodu,se snažil strhnout „kolegy“,aby mu pomohli, zakrýt její tělo. Ale zůstal sám…Naprosto sám…
Větvičku po větvičce, klacík po klacíku dával věci na její tělo. Aby vytvořil její hrob. Sekunda za sekundou, minuta po minutě…Minuty se přehouply na hodiny. Až k druhému svítání její tělo bylo zakryté hromadou klacíků a větví. A muž se poté dal na odchod…

Od té doby se říká, že kdo překročí nebo obchází hrob, musí dát větvičku na její kobku, aby jej stará léčitelka neproklela.
Na celou tuto událost se stačí podívat havranovi do očí, který nese vzpomínku na tuto dohodu…

Možná tato legenda vás sem dostala. Možná zvědavost…
Sešli jste se vcelku v „hojném“ počtu. Nikdy jste se neviděli, ale měli jste pocit, že vás něco spojuje. Říčka, protékající lesem, vás navádí, kde máte jít. Krásná surová příroda, tak silná, až z ní mrazí. Občas se vyplaší srnka, dokonce jste viděli i jelena, co se poblíž pásl. Dvanácterák s mocným parožím jen zamručel a dal se na línou chůzi od vás. A hele!
V dáli jde vidět kupa dříví, větví a podobně. A u ní někdo stojí? Ano, někdo u té kupy dříví stojí. Vypadá to na muže. A vám to nedalo, i když se opravdu neznáte. Nějak podvědomě jste si usmyslili, že by jste se mohli (aspoň pro teď) spřáhnout do skupinky. A přiblížili jste se k nejbližšímu křoví.

Je to muž menšího vzrůstu (kolem těch 165 cm). Světle hnědé vlasy, už přecházejícího do blond (přirozené „vyblednutí“ ostrým slunečním světlem) má spletené do přirozených delších dredů, které se blíže k pěšince částečně rozpletly. Jde si všimnout, že má na pár dredech dřevěné korálky. Severský typ pleti, bledě modré oči. Upravený knírek a bradka je sepnutá drobnými korálky do kratšího copánku. Na krku má podivný měděný amulet. Možná je to jen přívěsek, možná amulet. Na sobě tmavě modrý cestovní plášť s kápi přehozenou přes hlavu. Tím že plášť není sepnutý, jde pod ním vidět silnější tmavě hnědá vesta, dobrá pro udržení tepla, sepnutá páskem. Pod vestou bílá pánská tunika. A vlněné/bavlněné světle hnědé kalhoty. Boty lehčí kůže. Na levé ruce náramek z lněného vlákna. Vypadá to, jakoby spíše byl na nějaké středověké akci. Ale co to dělá?

Upravuje hrob čarodějnice. Sbírá popadané větvičky kolem kupy a dává je na hromadu. Jen se pousmál a podíval se směrem k vám. Sakra, on vás viděl?!

„Můžete vylézt, já vás nekousnu…“ozval se melodickým hlasem. „Přišli jste se podívat na starou legendu od vísky?“pousmál se. Možná o tom něco ví více. Jen…Je divné, že jde od něj poměrně chlad, pokud se někdo přiblížil až příliš.
„A nebo jste se jenom ztratili?“hlesl tiše s tím, že natáhl ruku. A se zakrákáním se mu na paži usídlil havran. Ebenově černý havran, který koukl směrem na vás, zvědavě.
Tohle je hodně zvláštní. Tohle nevypadá jen tak na blázna, ale proč…vypadá, že je tak příliš spjat s tímto místem?

Pán Jeskyně - 27. července 2017 21:52
Pán jeskyně Ragalt

//začne se hrát, až se nabere počet lidí na hru :)

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog