Nás Štěstěna neprovází (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Nás Štěstěna neprovází

Pán Jeskyně:

Neera

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Když se člověku v jednom okamžiku rozpadne celý život, vždycky se ptá, proč zrovna on. A když se to nestane jen jednou…
Může být všechno trestem za jednu nerozvážnou větu? Může to být spiknutí? Nebo je to prostě jenom blbá náhoda, která touží po krvi?

Klíčová slova

Tato jeskyně nemá nastavena klíčová slova.

Jaké hráče:

Předem domluveno

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Soundtraky v playlistu: zde Deníky Kapitola první → Zpracování PJ (heslo: štěstěna)

Kapitol

District 7

Hráči: (1/1) Katanga

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2 3 4 ... 7 ⇒|

Pán Jeskyně - 16. prosince 2017 23:02
Pán jeskyně Neera

Neochotně se vracíš zpátky do světa načechraných lenošek, ale Riva má oči dál zavřené, se zasněným úsměvem nechce opustit svět namalovaný tvými slovy. Hluboké lesy sedmého kraje už pro tebe byly nedosažitelně daleko, samy se staly pohádkou. Ale ona se ve skutečnosti nikdy neprocházela pod ševelící kopulí zelených velikánů. Ona mohla snít dál.
„To je dobře,“ odtuší tiše a konečky prstů zlehka přelétne po víčkách, než otevře oči a neurčitě se na tebe pousměje, „Museli by znovu utíkat a to si nezaslouží.“

Natáhne se pro svůj šálek a její myšlenky se na několik tichých minut rozplynou v pramíncích horké páry s vůní ovoce, medu a neznámého koření.
„Je úžasné, jak vlastně stejný příběh může jiný vypravěč proměnit, namalovat ho úplně jinými barvami. Děkuji, že jsi mi povyprávěl ten tvůj,“ naznačí drobnou úklonu pohybem hlavy.

„Je škoda, že nás tlačí čas,“ povzdechne si, „Ale pár změn ještě zapracovat stihnu. Co myslíš?“
Zvedne skicář a přes stůl ti ho podá. Ta kresba jako by vypadla z kusých bájných vyprávění o dobách dávno před válkou. Mužská postava oděná v tunice bez rukávů, předloktí mu chrání zdobené kožené nátepníky, nohy vysoké kožené boty. Za pravým ramenem vystupuje toulec naježený šípy, od kterého se umně vlní pelerína, která by ho s trochou představivosti mohla na dlouhé lovecké výpravě skutečně ochránit před deštěm a chladem. Zatímco oděv je vypracovaný až do florálních motivů zdobících lovcův opasek, rysy tváře jsou načrtnuté jen několika tahy jisté ruky. Přesto nemůžeš nepoznat své vlastní lícní kosti, stisknuté rty i vlasy plazící se po krku, stažené tenkou koženou šňůrkou přes čelo.

Sean Avery - 11. prosince 2017 16:47
Sean Avery

Poslouchám Rivu s vráskou mezi očima. Asi to vypadá, že se mi nic nezamlouvá, ale jsem jen zabraný do myšlenek. Poslouchám její výklad a pomalu, zamračeně přikývnu. Když se pak ale Riva zmíní, jak k příběhu přišla, napůl pro sebe, napůl k ní se usměju. „Tak to máš ohromné štěstí, řezbáři bývají ti nejlepší vypravěči.“ Bezděky si vzpomenu na večer několik zim nazpět, kdy jsme se s Elmem a Alderem dostali k jednomu takovému sezení a starý Longleaf nám tyhle příběhy zpíval, my tiše, skoro až zbožně poslouchali a dívali se, jak se mu během veršů mění lipový špalík v lovce Astera.

Usednu do jednoho s křesel a opatrně vezmu do dlaní horký šálek. Ten sice trochu pálí, o to pevněji ho ale obejmu prsty, abych kolem toho umělého světa cítil trochu příjemně přirozeného nepohodlí. Nápoj voní, ta vůně uvolňuje a já zavírám oči. „Ale jak říkáš, kolik lidí, tolik verzí příběhu je. Nejsem řezbář, neumím z toho udělat píseň jako oni, ale už jsem ho párkrát vyprávěl.“ Naposledy Almond. Sama mě o něj už nekolikrát žádala, když jsme spolu leželi v jehličí nebo se v mrholení choulili pod stříškou jejich domku a sledovali daleké, mlhavé obrysy laní v hájku za mokřadem. Musím se pousmát – Almond mi říkala, že když takhle vyprávím, jsem najednou o hodně dospělejší. Že ráda takhle občas vymění pubertální ucho za vážného chlapa s pohádkami.

Jako bych slyšel šumění stromů. Držím oči zavřené a začínám vyprávět.

„Daleko, hluboko v temných lesích žil lovec, který se jmenoval Aster. Byl to osamělý muž, který celé dny stíhal hbité jeleny, kance a zajíce, aby je pak na sklonku dne ulovil a prodal ve vsi hladovějícím rodinám. Jednoho dne Aster zahlédl obrovskou, překrásnou laň a vydal se za ní. Tak čarovné zvíře ještě neviděl a věděl, že když ho ztratí z dohledu, nikdy ho už znovu nenajde. Šel za laní celý den, a i když už slunce zašlo, lovec nepolevil a dál se snažil laň polapit. Padla půlnoc a lovec nádherné zvíře dostihl na čarovném palouku. I když znal každý kout lesa, tohle místo pro něj bylo neznámé. Dýchala z něj pradávná síla lesa a lovec, s napjatou tětivou a zatajeným dechem, náhle spatřil, komu šel celý den po stopách: v měsíčním svitu se laň proměnila v nádhernou lesní paní, kolem které se seběhly drobné křehké rusalky v tanci.
Lovec sledoval celý výjev nehnutě. Neodvažoval se ani nahlas dýchat, krása lesní paní ho zcela pohltila. Sledoval každý její pohyb, každý závan jejích vlasů, dokud hvězdy na nebi svítily a dokud měsíc zaléval palouček svou září. Když začalo svítat, lesní paní ustala ve svém tanci, podívala se přímo na lovce a zeptala se ho: „Pořád bys mě chtěl zastřelit?“ Aster si náhle uvědomil, že celou noc držel natažený šíp, a sklopil ho. „Mrzí mě, že jsem ti chtěl ublížit. Nevěděl jsem, kým jsi, krásná paní. Jak bych mohl svou chybu odčinit?“ A lesní paní Lisiantra, kterou mladý, statný muž přitahoval, ho pohladila svou hebkou dlaní po tváři a povídá mu: „Tři dny a tři noci buď mým ochráncem před tvým světem i před tím mým. Pak budeme vyrovnaní.“
A Aster Lisiantřinu nabídku přijal. Ve dne doprovázel krásnou laň, v noci byl stráží nádherné ženy. Pomáhal jí dostat se čarovnými bažinami, rozháněl zlotřilé bludičky, bojoval s lesními bohy, kteří si chtěli křehkou Lisiantru uzurpovat pro sebe. Bojoval ale i s lidmi – v cestě mu stáli lovci, kteří chtěli laň ulovit jako dříve on, tvrdé zkoušce ho vystavily hospodyně, jejichž rodiny hladověly, protože jim už lovec nenosil lesní zvěř. V těchto temných dnech mu byla jediným světlem Lisiantra. Poznal, že je nejen krásná, ale i moudrá a laskavá. A Lisiantra se do oddaného, statečného mládence bezhlavě zamilovala.
I když dávno uplynuly tři dny a tři noci, lesní paní a lovec trávili veškerý čas spolu. Poznávali jeden druhého a milovali se čím dál víc. Zapomínali na okolní svět – ten se jim ale sám často připomínal. Divé rusalky se snažily lovce utancovat k smrti, aby byla Lisiantra zase jejich; lidé ze vsi se zase pokoušeli chytit a zardousit lesní paní, aby už jejich lovci nemátla hlavu. Utíkali před nimi, ale před mstivým, lakomým světem nedokázali najít bezpečný úkryt. Aster a Lisiantra brzy zjistili, že jejich láska nemá ve světě místo. A tak se rozhodli krutý svět opustit a navždy se sobě odevzdat.
Byla půlnoc, měsíc vykresloval mezi nočními květy jemné pavučinové stíny a milenci leželi spolu v mechu na palouku. Drželi se pevně v náruči. Aster zhluboka dýchal vůni Lisiantřiných vlasů a cítil, že pozemská starost ho už netíží. Vytahoval se do výše, jeho tělo se proměnilo v pevný kmen, jeho ruce v silné, košaté větve. A lesní paní se proměňovala s ním. Ohýbala se a natahovala, aby mohla Astera objímat celým svým bytím. Na místě, kde se Aster a Lisiantra oddali jeden druhému, stál mohutný buk, kolem nějž se ovíjela elegantní popínavá rostlina se stříbřité bílými květy. Teď už patřili jen a jen sobě.“


Dovypravím, ale nechávám ještě oči zavřené. Mám ty obrazy živě před sebou. Palouk. Les. Krásnou Lisiantru, která se v obličeji nápadně podobá mé Mandličce. Pak ale pomalu oči otevřu. Do umělé, nablýskané reality. „Té rostlince se u nás říká stříbná laň nebo taky Lisiantra a kdykoli ji vidím, jak objímá stromy, vzpomenu si na tenhle příběh. Taky se říká, že v lesích u nás v kraji je ten kouzelný palouk, kde se dodnes Aster a Lisiantra milují. Nikdy jsem ho ale nenašel.“

Pán Jeskyně - 9. prosince 2017 12:08
Pán jeskyně Neera

Riva se na tebe chvíli mlčky zamyšleně dívá a koutky se jí pomalu zvedají do zaujatého úsměvu dítěte, které právě začíná chápat, jak funguje hlavolam z dřevěných bločků, se kterým se potýkalo hodiny či dny.
„To je velmi zajímavá otázka,“ souhlasí, spustí nohy z lenošky znovu na zem, narovná se a odloží skicák na stolek kresbou dolů, „Samozřejmě, když ti řeknu, aby sis představil záhon růží, představíš si úplně jiný záhon než já. Jenom proto, že já vidím růžová poupátka neznamená, že ty neuvidíš velké rudé květy...“ její hlas pomalu slábne, jako by zapomínala na to, že mluví nahlas a volně přecházela do nějakého myšlenkového proudu. Zlehka vezme za ouško porcelánový šálek a usrkne.
„Když se loni v zimě vztyčovala na Bílém náměstí socha Jedné země, přemluvila jsem mistra řezbáře, který na ni přijel pracovat, aby mi ho vyprávěl,“ vysvětlí už o něco přítomněji, když hrneček pokládá zpět na stolek tak, aby nezazvonil o hranu podšálku, „Ale neznáme nakonec každý svůj vlastní příběh o Asterovi a Lisiantře?“

Sean Avery - 4. prosince 2017 19:55
Sean Avery

Nevím, jestli mi Kapitolské oblečení dodalo jistoty – na to bylo celé až příliš cizí, byl to neznámý druh látky, který se mě snažil obejmout. Dokázal mi ale vyhnat ruměnec studu z tváře, takže svůj účel nakonec asi splnil. Chvíli ale ještě váhám, zda se k Rivě hned připojit. Mohl jsem být chvíli sám. V cizím, sterilním prostředí, ale sám. Zavřel jsem oči a pohladil látku košile. Jako ten nejjemnějí mech…
Přemýšlel jsem o přehlídce splátců, na kterou mě tady všichni připravují. Snažím si vybavit jakýkoli jiný kostým než strom, ale připadá mi, jako by i ty stromy byly mezi jednotlivými ročníky stejné. Jako by žádný ze stromů nebyl jedinečný. Jako by byl jen mrtvým kusem dřeva. Jako bychom i my byli jen kusy dřeva.
S rozhodností vejdu za Rivou do místnosti. Říkám si – když si chtěla promluvit, třeba ji bude zajímat můj názor. Třeba…

Riva mi opět vezme vítr z plachet. Je tím, co mě na celé místnosti nejvíce zaujme. To, jak sedí v lenošce a pohledem se vpíjí do svých kreseb. Připadala mi, že je v tu chvíli v jiném světě. Já sice nikdy nekreslil – nevím, chyběla mi ta jemnost v rukou a ten klid – ale představoval jsem si, jaké to je utíkat do jiných světů. Vzít jen kousek tužky a papíru a zhmotnit si sebetíživější myšlenku. Přišlo mi nemyslitelné v tu chvíli Rivu rušit.
Riva ale posvátný okamžik přetrhla sama. Jako by vzala svou kresbu, útržek z ničeho souvisejícího, a ukázala mi ho.
„Cože?“ bylo to jediné, co ze mě vypadlo. Rivina další otázka mi ale vyrazila dech. Nevěřicně jsem se na ni, křehkou kapitolskou vílu podíval a vydechl: „Copak TY ten příběh znáš?“ Jasně Seane, jinak by se tě na něj neptala. „Teda… chci říct… samozřejmě, že ho znám. Ale jsi si jistá tím, že ho OPRAVDU znáš ty?“
Nedůvěra opět prosákla do mých slov. Riva může být sebelaskavější, sebevětší snílek, ale nemůže znát ten příběh v jeho ryzí podobě. Kdo ví, jak si ho Kapitolští znetvořili…

Pán Jeskyně - 3. prosince 2017 14:16
Pán jeskyně Neera

Svět se skryje do milosrdné tmy za očními víčky. Riva mlčí, ale slyšíš její lehké kroky, šustění lemu jejích šatů, tiché ševelení jejího klidného dechu. Neucítíš jediný dotek.
Když k sobě vpustíš jenom ten tenký proužek světla, vidíš z ní spíš jen rozechvělou siluetu, orámovanou aurou bílého světla. Ale zdá se, že v její tváři ani postoji se nic nezměnilo. Viděla už příliš mnoho splátců v téhle prázdné bílé místnosti? Byly mravy v Kapitolu tak pokřivené, že nahota nic neznamenala?
„Děkuji, Seane,“ odtuší melodicky, „Omlouvám se, musí být hrozné. Nechám ti přinést nějaké normální oblečení a pak si promluvíme.“

Jako by v téhle budově bylo všechno Rivě na povel. Ani ne po dvou minutách položí na kraj lehátka tmavé kalhoty a košili z látky tak lehké, že ti splývavě protéká mezi prsty, a požádá tě, ať se k ní záhy připojíš. Bílá lesklá stěna se zasyknutím ustoupí a odhalí průchod do malé vedlejší místnosti. Je zařízená o poznání útulněji v porovnání s chladnou sterilitou, stěny lemuje chlupatý smetanový běhoun a kolem malého kulatého stolku postávají měkké pohovky se složitě vyřezávanými nožkami. Neviděný sluha už nachystal křehkou karafu zkroucenou v tenkých úponcích do tvaru dlanitého listu nějaké neznámé rostliny spolu se dvěma stejně křehkými šálky. Riva stihla do obou nalít trochu kouřící jantarové tekutiny a zahloubat se do svého skicáku. V první chvíli se nezdá, že by si vůbec všimla tvého příchodu.
„Myslím, že o lidech mnohem více vypovídá to, co si mezi sebou povídají a čemu věří, než to co dělají,“ odtuší po chvíli mlčení, aniž by zastavila črtající tužku, na okamžik vzhlédne k tvé tváři a zdánlivě bez souvislosti se zeptá, „Znáš příběh o Asterovi a Lisiantře?“
Jak by ne. Tu smutnou pohádku o lásce lovce a lesní víly, kteří nenašli své místo ani mezi lidmi ani v lesích, znalo v sedmém kraji každé malé dítě.

Sean Avery - 28. listopadu 2017 13:57
Sean Avery

Nedošlo mi to. Nedošlo mi, že celé tohle kosmetické utrpení je pro přehlídku. Škubnu sebou, když to Riva řekne. Zamračím se, snad více, než by bylo vhodné. „Dobrá,“ zamručím a otočím se k Rivě zády. „Oběd nebude nutný, snídaně vydala za jídlo na tři dny.“ Začnu ze sebe sundávat papírový povlak. I s ním jsem už byl nahý. Bez něj to nebude o moc horší. Možná dokonce naopak.
Zmítají mnou protichůdné pocity. Ne. Nelíbí se mi, co Riva chce. Asi nějakým způsobem chápu, proč to chce, ale není mi to příjemné. Navíc si bolestivě uvědomuji, že takhle obnažený jsem nebyl nikdy ani s Almond. Že Riva je první dívka která mě...

Odhodím papírový hadr na zem a pomalu se k Rivě otáčím, v obličeji rudý studem. Mám zavřené oči. Nechci vidět, jak si mě Riva bude prohlížet. Snažím se stát rovně, přirozeně, ale stahuje mě křeč. Rukama začnu podvědomě přejíždět po kloubech a jizvách. Potřebuji cítit pod prsty něco, co mě stále dělá v něčem silným.

„Ale můžeme spolu aspoň posedět, klidně u jídla, jestli máš hlad,“ řeknu a na škvíru mezi víčky se na Rivu podívám.

Pán Jeskyně - 9. listopadu 2017 18:35
Pán jeskyně Neera

Rivina tvář zračí podobnou útrpnou směsici rozpaků a lítosti, jaká nejspíš bouří v hlavě tobě samému. Ještě chvilku tě sleduje a zdá se, že vyčkává.
„Potřebovala bych vidět tebe, ne to... ošklivé... papírové něco, kterému tady říkají oblečení,“ poznamená s určitou dávkou nejistoty a na okamžik jí bílé čelo zvlní zamyšlené vrásky. Několik okamžiků ta tiše vyřčená věta visí mezi vámi, než si Riva odkašle.

„Promiň. Muselo to být únavné a nezvyklé a nepříjemné. Nedáme si spolu oběd, ať v klidu probereme, s čím se dneska vydáme do boje na Přehlídku Splátců?“ navrhne a chmury z její tváře zmizí jako jarní přeháňka.
Přehlídka Splátců. Člověk o ní málokdy skutečně přemýšlí, když jenom sedí u televize. Dívá se na postavy chlapců a dívek, kteří jsou od něj tak daleko, že působí jako úplně jiný živočišný druh. Máloco mu utkví v hlavě – zářivá barva vlasů jedné z dívek, obzvláště bojechtivý výraz některého z mladíků, vyplašené popotahování některého z nejmladších? Za pár dní budou stát proti sobě v aréně, a i když se tomu mnozí v krajích brání, vždycky nakonec budou v koutku duše přát štěstí některému z nich. Kdy se vlastně rozhodli, který to bude...?

Splátci ze sedmého kraje byli už mnoho let, možná desetiletí pokaždé v oděvu stromů. Snad jim to alespoň přinášelo nějakou útěchu, protože jejich tváře by sis jistě nezapamatoval, kdybys je nevídal v ulicích.

Sean Avery - 19. října 2017 21:32
Sean Avery

Líbil by se mi svět, kde by lidé skutečně viděli květiny a ptáky.

Dech se mi na chvíli zasekl v hrdle. Ta slova mě donutila vzhlédnout a pořádně se na Rivu podívat. Ten smutek, smutek plný obrazů a touhy po něčem krásném. Jako bych se díval do zrcadla.
Jenže já nejsem někým, kdo by měl a dokázal měnit svět. Mně by stačil kout. Kout pro mě a mé nejbližší. Kout, kde bychom se mohli s Almond stočit do klubíčka a...

Hladové hry už začaly. Vždyť víš.

A Kout zůstane jen marným snem. Snem plným tmavě modrých ptáků a křehkých květin. S lítostivě svraštělým obočím pozoruji precizní tenoučkou spáru dlaždice. Její pohled mi táhne zrak a končí až u Riviných nohou.

Jsem nahý. Jsem nahý, voňavý, sedřený až na kost. Před kýmkoli bych se takhle cítil jako maso ve výloze. Je to potupa, zalévá mě stud. Ale RIva by to mohla pochopit.
Bázlivě rozbaluji své klubíčko, vylézám zpoza barikády svých kolen. Bosé nohy pokládám na příjemně chladící dlažbu a podívám se nejistě koutkem oka na Rivu. Nedokážu se úplně narovnat – ani běžně se naukazuji před lidmi ‚Tak! Tu mě máš!‘ Natož teď, když ze mě kapitolští sluhové sedřeli vůni stromů.
„Nic moc,“ zahučím někam k jejím kolenům. Zalévá mě červeň. „Takhle... takhle ne.“

Pán Jeskyně - 22. září 2017 14:29
Pán jeskyně Neera

Nepřijde přezíravé odsouzení, nepřijde výsměch. Koutkem oka zahlédneš, že i Riva má zlehka zavřené oči, zatímco tvoje slova v její představivosti kreslí neznámé siluety sedmého kraje.
„Líbil by se mi svět, kde by lidé skutečně viděli květiny a ptáky,“ odtuší a rty jí zvlní smutné pousmání. Až pak otevře oči, „Ale lidé se neumí dívat. I když pořád musí něco sledovat, aby si připadali šťastní a úplní, alespoň tady v Kapitolu, tak je to nenaučilo pořádně vidět.“

„Hladové hry už začaly, vždyť víš,“ poznamená klidným tónem a elegantně se bokem posadí na samotný krajíček vysokého lůžka, jednou nohou se dál musí opírat o špičku. „Pak už ti nebudu moci pomoct, ale teď bych ráda. Budeme se muset postarat, aby to vevnitř, co by měli lidi vidět, bylo venku a stačilo se na to podívat.“

„Ukážeš se mi?“ zlehka mávne rukou do prostoru před sebou.

Sean Avery - 14. září 2017 21:17
Sean Avery

Naslouchám Rivě a pocity ve mě bouří. A teď ze sebe budeš dělat chudinku, abych ti zobal z ruky? mihne mi jedovatá myšlenka hlavou, možná až zbytečně moc jedovatá. Ale vidím ten povzdech, vidím, jak klopí oči a jsem zhnusem tím divadlem. Jenže... je to vážně divadlo? Jak moc se liší Riva od trylkujícího Sahelma. Jsou to dva různé světy. Zatímco Sahelmo je maškara, vzhledem i jednáním, Riva je... svým způsobem přirozená. Duní ve mě rozporuplné pocity. Přelévají se ve vlnách sem a tam. Zavírám oči, abych se na Rivu nemusel koukat. Vzrůstá ve mě úzkost. Bojím se. Bojím se toho, že tady Riva zůstane a bude na mě mluvit. Ale bojím se také, že ji odeženu a ona odejde.

Za zavřenýma očima vidím krásnou rudou květinu, která je v šedém světě osamělá. A Rivu, která se cítí stejně. Vidím bledé kapitolské ruce, jak se snaží ochránit rudý klenot, ale je sražena k zemi ranou života.

Seane... ty pláčeš?

Horká kapka se prodrala zpod víček a já je svírám ve snaze ji zadržet. Nejde to. Kutálí se po tváři a její stopa chladne. Nechávám oči zavřené. Nechci se dívat. Nechci. Nemůžu.

„Na náměstí nám jednou usedl krásný tmavě modrý pták,“ promlouvám pomalým hlasem, který mi nehezky přeskakuje. „Nikdy... nikdy jsem takového neviděl, musel přiletět z jiného kraje. Seděl na vrcholku sochy Zubřího krále a rovnal si peří. Představoval jsem si, odkud mohl přiletět. Vypadal jako vystřižený z noční oblohy. Byl krásný. Koukal jsem na něj dlouho, přišel jsem kvůli němu pak pozdě do školy.“ Obejmu ruce pevněji kolem kolen. „O pár dnů později jsem viděl... malého kluka, jak s malým lukem a šípem běží domů a nadšeně oznamuje, že konečně trefil. Že budou mít večeři. Za ním... se jako drobečky táhla stopa z tmavě modrých pírek. Když jsem je šel posbírat... dostal jsem akorát výsměch.“
Pomalu otevírám oči a úkosem se na Rivu zadívám. „Nikdy potom jsem už podobného ptáka neviděl.“ Odvrátím od ní oči. „Já... nevím.“

Pán Jeskyně - 14. září 2017 20:09
Pán jeskyně Neera

Riva mlčí, mlčí jen o krátký okamžik déle, než by bylo příjemné. Prohlíží si tě se stejným zájmem jako zkoumáš ty ji. Pak si s tichým povzdechem stočí pramínek jemných vlasů za ucho a uhne pohledem od tvé tváře někam ke tvým nohám.
„Kdyby se ti někdo chtěl vetřít do přízně, asi by řekl, že chápe, co prožíváš. Že si dovede představit, jaké to je,“ zadívá se někam do prázdna a na několik dlouhých chvil se odmlčí.
„Ne,“ zakroutí posléze pomalu hlavou, ale zdá se trochu nepřítomná, jako by se z toho nečekaného výletu do svého vnitřního světa ještě tak úplně nevrátila, „Nedovedu si to představit. Ne víc než zlomky. Jednou jsem odjela na tři dny do šestky, chtěla jsem to pochopit. Nevzpomínám na to ráda. Nejde o tu špínu. Zápach. Jídlo. Ale o ten pocit, že mi nikdo nerozumí. Co se mi děje v hlavě.
Celé náměstí bylo vybetonované, nikde nebyl ani náznak barvy. Našla jsem tam květinu. Měla zářivě červené okvětní plátky a dokázala se prodrat i přes všechen ten kámen a beton, dokázala ho rozbít. Ale všichni chodili kolem ní. Jeden muž jí málem rozdrtil botou. Nikdo ji neviděl...“

S posledními slovy její hlas zamyšleně slábne, až se vytratí úplně a Riva zůstane zase tak bledá a tichá. Konečně si její zasněným zamlžený pohled najde cestu zpátky k tobě a podívá se ti přímo do očí.
„Ne, Seane. Netroufám si říct, že ti rozumím. Ale ráda bych. Pokusíme se rozumět si navzájem?“

Sean Avery - 14. září 2017 10:55
Sean Avery

Snědá kůže je náhle růžová, nehty podivně průhledné. Že jsem se na začátku procedury cítil nahý? Hořce jsem se ušklíbl. Teď jsem teprve nahý. Jako bych byl o pět kilo lehčí. Křehčí. Jen co se mnou kapitolští umělci skončí, stáhnu kolena k bradě a obejmu je rukama. V hlavně mi drnčí hlas. Rozhodně to Riva. Kdo je Riva a kdo mu dává právo rozhodovat o mém těle? Copak nemůžu rozhodnout takovou věc sám?
Nemůžeš, Seane. Tvé tělo a tvou duši koupil Kapitol.
Bořím tvář do kolen. Mám pocit, že je tak citlivá, jako nebyla nikdy. Bojím se na sebe pohlédnout. Bojím se, že uvidím malého kluka.

A pak vstoupí Riva. Překvapí mě. Oproti mým prvním představám, Riva je dívka. Nic to nemění na tom, že se ve své klubíčku stáhnu ještě více do sebe. Je z Kapitolu. Bude o mě rozhodovat. Štítím se jí.
A i přesto, jak zaujímám odtažitý postoj, mě Riva něčím zaujímá. Prohlížím si ji. Poutá mě. Způsob, jakým se mnou mluví, jak mi dává najevo, že mě považuje za lidskou bytost, přestože pro ostatní jsem jen hračka... Střetávají se ve mně rozporuplné pocity.

Neodpovídám. Jen si Rivu prohlížím. S tváří napůl skrytou za koleny.

Pán Jeskyně - 8. září 2017 17:58
Pán jeskyně Neera

Minuty se dál vlečou a pomalu se rozpouštějí v záplavě dalších mastiček, krémů a mydlinek stejně jako poslední zbytky sedmého kraje zadřené za nehty. Kapitolané nepřestávají štěbetat a vyptávat se, aniž by skutečně očekávali odpověď nebo poslouchali cokoliv řekneš.

Když konečně zůstaneš sám, místnost naplní hutné, dusivé ticho. Nemá nic společného s tichem lesa, které ve skutečnosti skrývá celý vesmír svých vlastních tichounkých zvuků a životů. Tohle ticho bylo mrtvé a chemicky štiplavé.
V místnosti plné bílých dlaždic a lesklého kovu nezůstane nic než vysoké lehátko. Někdo z přípravného týmu odnesl i tvoje oblečení, takže ti zůstal jenom tenoučký papírový župan.

Tvá samota mohla trvat jen pár minut nebo hodinu a mohla být úlevná i tíživá.
„Vítej Seane,“ přeruší ji klidný melodický hlas, téměř bez protivných kapitolských kudrlinek, „Já jsem Riva Zeran, tvoje designérka. Řekla bych, že tě ráda poznávám, ale to by naznačovalo, že jsem ráda, že jsi tady, což nejsem. Je mi to líto. Mohla bych se omluvit, ale nemyslím, že by nám to nějak pomohlo.“

Zatímco mluví, obejde štíhlá mladá žena místnost, aby ti stála čelem. Vypadá... křehce. Snad za to mohou jemné rysy, snad porcelánová pleť, tak světlá, až se zdá téměř průsvitná, snad sněhově bílé vlasy, obočí i jemné řasy. A přestože jsi nikoho takového ještě nikdy neviděl, působí na tohle místo až nepřirozeně přirozeně. Snad je skutečně tak mladinká, jak vypadá, ne jako ti ostatní, kteří za mladistvý vzhled vděčí jen kapitolské vědě a medicíně.
Ne, že by nebyla nalíčená, ale alespoň nemáš problém rozeznávat rysy její tváře. Světlounce jantarové oči má zvýrazněné zlatavými stíny, které ladí s rtěnkou i spirálovými vzory na jejích dlouhých bílých šatech, ve vlasech má tenké žluté a oranžové pramínky. A dívá se na tebe vážnýma, zamyšlenýma očima.

Pán Jeskyně - 27. srpna 2017 17:40
Pán jeskyně Neera

Kapitolané si tvých rozpaků nejspíš ani nevšimli. Nedokáže je zasáhnout žádná jízlivost. Motají se kolem tebe, zářivě barevní a neúnavně štěbetající. Ochotně odpovídají na každou tvou otázku, i když někdy jim chvíli trvá přestat s tichým chichotáním. Čas od času tě ujistí, že to možná zabere ještě chvilku, ale nakonec to bude určitě super.
„Já víím, drahoušku,“ zkřiví Coronalia tvář v přehnaně soucitném výrazu, který ale proti vší pravděpodobnosti nejspíš myslí upřímně, „Je to smutnéé... Ale o to hezčíí je, když můžeme tohle všechno poskytnout aspoň někomu!“

Jen co je upozorníš na význam mozolů, Coronalia se okamžitě vyčítavě ohlédne na mladičkou manikérku, jako by ji už teď podezřívala z nějaké nenapravitelné katastrofy.
„Já už jsem přemýšlela, co s tíím...“ hlesne a zlehka otočí tvoji dlaň tak, aby na ni ostatní dobře viděli, „Vypadá to... nepříjemně.“
„Ošklivě.“
„Bolestivě.“

Každý zvolí své vlastní označení ve stejném okamžiku. Pak se odvrátí a s až úsměvnou vážností se o tom chvíli dohadují. Nakonec zmatený spor rozsekne muž slovy: „Rozhodne to Riva.“

Sean Avery - 10. srpna 2017 09:25
Sean Avery

Prvních deset minut se má tvář zalévala krví studu. Ti lidé, pokud se tak dají nazývat, mě dohnali k nahotě a chtěli se mnou dělat bizarní věci na děsivém místě. Snažil jsem se bránit. Snažil jsem se něco říct. Hledal jsem vhodnou taktiku, jak tuhle událost, o jejíž existenci jsem neměl nejmenší tušení, přežít.

Po dalších deseti minutách jsem ji našel. V choulostivé situaci, jako byla tato, bylo nejlepší nedělat nic. Sedět, čekat a doufat, že mi zbude aspoň pár prstů. Sem tam jsem na něco upozornil. Sem tam jsem se na některou z těch bizarností zeptal. Často jsem jen fascinovaně zíral na vzhled svých mučitelů a doufal, že nedopadnu stejně. Tohle není přirozené. Není!

...

Jak dlouho jsem tu už seděl? Hodinu? Dvě? Víc? Bylo to unavující. Už jsem dávno neměl chuť s nimi komunikovat. Přivřel jsem oči a snažil se odvést myšlenky jinam. Do močálu. Do hnijícího močálu.
Kupodivu to byla ta nejpříjemnější vůně za poslední hodiny. Byla to vůně, která někde z dáli připomínala domov. Mast svlažovala mou tvář a já viděl špičky větví vrb, jak si hrají s žabincem na hladině, viděl jsem malé škeble na dně shnilé zapomenuté loďky, viděl jsem pavoučka, jak se ve větru snaží udržet na svém vlákénku a nespadnout do kalné vody.

Ale ať jsem se snažil odplout do iluze sebevíc, namísto kuňkání malých hnědých žab jsem slyšel jen protivný hlas, který se vysmíval mému domovu.

„My v jiných krajích nemáme moc příležitostí chodit do lázní,“ ucesil jsem kysele a v obočí se mi zaryla rozčarovaná vráska. Iluze se proměňovala. Viděl jsem lidi z našeho města, jak si rozedírají ruce do krve, aby měli k večeři aspoň kus sýra. Děti, které se učí s hoblíkem a velmi rychle se odnaučí plakat kvůli třískám. Zatímco tihleti... Z hrdla se mi vydralo slabé podrážděné zavrčení. „Ale zase si získáváme díky tvrdé práci sílu a odolnost. Takže ty mozoly mi tam, prosím, nechte. Jinak si sedřu ruce při prvním vrhu sekerou.“ Sevřel jsem ruce v pěst.

Pán Jeskyně - 18. června 2017 17:37
Pán jeskyně Neera

Je zvláštní, že jsi viděl tolik ročníků Hladových her, ale nikdy tě vlastně nenapadlo přemýšlet, kudy ti lidé prochází, co dělají a co se jim honí hlavou, když kamery zrovna upnou svoje chtivé oči jinam.
Nikdy tě nenapadlo, jak sám člověk může být, i když kolem něj kmitá trojice štěbetajících Kapitolanů. Už tři minimálně hodiny.

Sám sedíš na tenké desce směsice kuchyňského stolu a skládacího lehátka, na kterém spává Alderův mladší bratr Moss. I když ani jedno, ani druhé obvykle nebývá pokryté nezvykle tuhým modrozeleným papírem. Na sobě nemáš nic jiného než volný přehoz, který také připomíná spíš papír než látku.

Přímo před tebou sedí na nízké stoličce mladá dívka se sytě modrou kůži. Na temeni hlavy jí raší ostře zrzavá čupřina a tvář jí zdobí tmavá tetování. Tmavě nalíčené rty tiskne nelibostí a příležitostně hořekuje, zatímco s širokou sadou pilníčků, nůžtiček, hrotů a dalších nástrojů, které ani neumíš pojmenovat, útočí na tvou levou ruku
Její kolegyně Coronalia, od pohledu o pár let starší dáma s pevně stočenými hroty rudofialových vlasů a s víčky nalíčenými tak výrazně, až stíny téměř splývají s fialovým obočím, vypadá o poznání spokojeněji, když se přiblíží z boku a začne ti matlat na obličej nějakou hustou hnědozelenou pastu. Páchla způsobem, který připomíná jedině hnijící rákosí v místech, kde v sedmém kraji kdysi bývala chudinská čtvrť, než ji pohltil močál.
„Smrdíí to, já vím,“ vypískne s podivným přízvukem a svraští tvář do něčeho, co považuje za soucitný pohled, „Ale stejně,“ nadechne se spokojeně, „Dííky za někoho z Vesnice vítězů! Kdy jsme tu měli naposled někoho se základními hygienickými návyky?!“ obrátí se ke třetímu ze svých spolupracovníků, který si opodál toho dne už poněkolikáté upravuje vlastní vlasy.

Pán Jeskyně - 18. června 2017 17:36
Pán jeskyně Neera

Vlaková souprava hladce zastaví podél mramorem zdobeného nástupiště, dveře s tichounkým zasyknutím vklouznou do stěn.

Na rameni cítíš Sahelmovu dlaň, která tě bezpečně vede hlučícím mořem tváří, ve kterém se vlny jásotu čekajících Kapitolanů lámou o příboj hudby linoucí se ze skrytých reproduktorů. Vedle tebe drobnými krůčky cupitá Dandelion, rozhlíží se do všech stran a jen trochu zaražený nechápavý úsměv nejspíš vůbec nemusí hrát.

Zahlédl jsi muže se zelenými řasami delšími než dlaň. Dámu, která měla zlaté vlasy vyčesané do podoby květin a jinou, která vlasy neměla vůbec, zato měla na hlavě věnec z drobných světélek.

Na obrazovkách pod vysokou střechou nádražní haly se na okamžik objeví tvoje vlastní tvář.

Sean Avery - 24. května 2017 14:33
Sean Avery

Mé odhodlání k zatvrzelosti se rozplývá jako jemné plátky šunky. Nabírám si hromadu, stejně jako vaječné pěny. Laskominy Kapitolu mě lákají jako tajemná lesní čarodějka. Přesně podle plánu. Aby si před smrtí ještě trochu užili...
Jen mi ta myšlenka prolétne hlavou, vajíčka mi zhořknou na jazyku a nejistě je odsouvám od sebe. Nervózní pocit v žaludku, který se snaží tvářit jako hlad, mě však přiměje žužlat aspoň trochu toho, co nejspíše Kapitol považuje za suché pečivo. Suché pečivo s lahodným sýrem a hromadou výběrových dýňových semínek.

Tma mě znervózní. Tma mě vyděsí. Je to tečka za nádhernými kusy krajiny, které jsem neměl možnost si dostatečně vychutnat. Vyšplhat na skálu, běžet v nekonečných polích, zahrabat se celý do písku, plavat v něm, plavat v jezerech... Je to promarněná příležitost, jakou jsem vlastně nikdy neměl. Měl jsem zůstat u okna, sytit se krajinou a ne... tímhle. Trpce odhodím kousek pirohu zpátky na talíř, pečivo však po hladkém porcelánu sklouzne a zůstane trčet ve vedlestojícím blankytně modrém pudinku.

Sahelmův teatrální odchod nestál za komentář. Nestál za nic.

Dlouho zamračeně sedím u stolu, ale pak vstanu k odchodu. Chci jít za mámou. Aspoň slovo. Aspoň pohled. Hlavně pryč od vábení čarodějky.

A pak světlo. Sotva na začátku cesty Shanině kupé mě oslní nová krajina. Krajina širá, vysoká, extravagantní. Krajina, která má ohromit. Krajina, která vzbuzuje respekt. Krajina, která vzbuzuje úzkost. Vidím jehly mrakodrapů a mám z té dálky jen těžký odhad v tom, jak jsou vlastně vysoké. Ale vím, že jsou vyšší než nejvyšší vrcholky nejstarších jedlí. Přilepím se na stěnu chodbičky. Výhled je nádherný a děsivý. Tohle není práce přírody. Tohle je práce monster.

Co tady bylo dřív? Kamenité pláže? Zelené savany? Pestrý les?

Teď je tady sklo. Skleněné stromy, skleněné skály, skleněný krunýř, do kterého vjel vlak a za ním barevní lidé se skleněnými dušemi. Slyším Sahelma a vůbec se mi nechce ven. Obraťte to. Obraťte ten vlak a zavezte mě do pustin. Pryč. Pryč!

Ale musím. Stejně jako jsem musel nastoupit do vlaku, stejně jako jsem musel jíst nejbizarnější jídla světa, musím i vystoupit. A pak je tu Dandelion. Nemůžu mít před ní strach. „Tak jdem,“ zavelím a doufám, že ta rezignace nebyla v mém hlase znát. Otáčím se k Sahelmovi a nechávám se vést.

Pán Jeskyně - 15. dubna 2017 20:12
Pán jeskyně Neera

...
A pak že vlaky do Kapitolu zrychlují. Ale to je v pořádku Prezident Snow někoho popraví.
...

Pán Jeskyně - 24. března 2017 15:48
Pán jeskyně Neera

Sahelmo vyskočí, jako by ho židle kousla, nakousnutý koláček hodí na talířek před sebou a s takřka vyděšeným výrazem zalomí rukama: „To už jsme v tunelech? Nestihnu se připravit!“
Vyrazí s takovou energií a elánem, že i Oakesův skeptický pohled schytají až dveře vagónu zavírající se za jeho zády.

Několik minut, možná celou čtvrt hodinu se vlak, celé kupé i lidé v něm vznášejí v tíživém vzduchoprázdnu tmy a očekávání. Před vámi čeká Kapitol. Tolik jste o něm slyšeli, tolikrát se zdál jenom jako podivné místo ze snů a fantazií. Jaký jenom může být ve skutečnosti?
A pak, stejně náhle jako se venkovní svět ponořil do tmy, do oken udeří jasné sluneční světlo. Slyšíš, jak Dandelion po tvém boku okouzleně zalapá po dechu.

Stříbřitá řádka kolejí zahýbá v širokém oblouku nad třpytící se vodou zálivu. Nebo možná jenom velkého rybníku, přehrady. Kdo ví, jestli by tady nemohli vyrobit i umělé moře?
Vlak uhání k lince mrakodrapů, budov vysokých a štíhlých jako jehly, zářících na slunci chromem a sklem. Dostanete jen krátký okamžik k obdivování vznosného panoramatu, než se vlak po hlavě vrhne do vysokého skleněného dómu vedoucího k nádraží. Po oknech vlaku zatančí malé matné odražené duhy.

A k uším obou Splátců doputuje tlumené hlučení. Jako vzdálená bouřka nebo vlnobití, které není tak úplně slyšet, ale nepatrně rozechvívá skleněné stěny kolem vás... Dokud před vlak neslyšně nevklouzne nástupiště plné lidí. Lidí v roztodivných barvách. Lidí s těmi nejpodivnějšími účesy. Lidí, kteří propukli v nefalšovaný jásot. Mávajících, výskajících lidí.
„Pojďte,“ Sahelmo se vám zjeví za zády jako duch, s jasným podtónem hrdosti v hlase, „Už se vás nemůžou dočkat. Všichni tihle lidi přišli jenom kvůli vám. Jsou dychtiví jenom na jediný pohled. Jediný pohled na vás.“

1 2 3 4 ... 7 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog