Sean Avery | Nás Štěstěna neprovází (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Nás Štěstěna neprovází

Vlastník :

Katanga

Jméno :

Sean Avery
 

Status :

Splátce 7. kraje

Věk :

15

Popis :

Sean je pravým ztělesněním hrdiny. Statná postava, široká ramena, vypracované paže a mozolnaté dlaně, svaly a šlachy... na metru šedesát. Pár let puberty mu ještě dává příslib několika centimetrů navíc, ale dlouhán z Seana asi nikdy nebude. Je dobře a zdravě stavěný, výrazně lépe, než mnoho jeho vrstevníků ze sedmého kraje.

Sean má jako jeho rodina z matčiny strany mahagonově rudé vlasy, které si nechává rebelsky kapku delší a nevěnuje příliš času péčí o ně. Pečlivě se češe pouze pro vzácné příležitosti, kterých v lese při těžbě a zpracovaní dřeva zase tolik nebývá. Jen pro Almond. A jen občas.

Má šedivé oči a výrazné lícní kosti, velmi jemné pihy a rovný nos. Rty má spíše užší a když se tváří neutrálně, má jeho tvář zvláštní tón ledové arogance, přestože realita je většinou někde zcela jinde. Čím více se na něco soustředí, tím silnější ty nadřazené rysy v jeho tváři jsou.

Kolem krku nosí na kožené šňůrce malý dřevěný symbol. Křivý a trochu zvláštní. Nosí ho ale pořád bez ohledu na vkus.
Pán Jeskyně:

Neera

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Když se člověku v jednom okamžiku rozpadne celý život, vždycky se ptá, proč zrovna on. A když se to nestane jen jednou…
Může být všechno trestem za jednu nerozvážnou větu? Může to být spiknutí? Nebo je to prostě jenom blbá náhoda, která touží po krvi?

Klíčová slova

Tato jeskyně nemá nastavena klíčová slova.

Jaké hráče:

Předem domluveno

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Soundtraky v playlistu: zde Deníky Kapitola první → Zpracování PJ (heslo: štěstěna)

Kapitol

District 7

Hráči: (1/1) Katanga

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2 3 4 ... 6 ⇒|

Pán Jeskyně - 18. června 2017 17:37
Pán jeskyně Neera

Je zvláštní, že jsi viděl tolik ročníků Hladových her, ale nikdy tě vlastně nenapadlo přemýšlet, kudy ti lidé prochází, co dělají a co se jim honí hlavou, když kamery zrovna upnou svoje chtivé oči jinam.
Nikdy tě nenapadlo, jak sám člověk může být, i když kolem něj kmitá trojice štěbetajících Kapitolanů. Už tři minimálně hodiny.

Sám sedíš na tenké desce směsice kuchyňského stolu a skládacího lehátka, na kterém spává Alderův mladší bratr Moss. I když ani jedno, ani druhé obvykle nebývá pokryté nezvykle tuhým modrozeleným papírem. Na sobě nemáš nic jiného než volný přehoz, který také připomíná spíš papír než látku.

Přímo před tebou sedí na nízké stoličce mladá dívka se sytě modrou kůži. Na temeni hlavy jí raší ostře zrzavá čupřina a tvář jí zdobí tmavá tetování. Tmavě nalíčené rty tiskne nelibostí a příležitostně hořekuje, zatímco s širokou sadou pilníčků, nůžtiček, hrotů a dalších nástrojů, které ani neumíš pojmenovat, útočí na tvou levou ruku
Její kolegyně Coronalia, od pohledu o pár let starší dáma s pevně stočenými hroty rudofialových vlasů a s víčky nalíčenými tak výrazně, až stíny téměř splývají s fialovým obočím, vypadá o poznání spokojeněji, když se přiblíží z boku a začne ti matlat na obličej nějakou hustou hnědozelenou pastu. Páchla způsobem, který připomíná jedině hnijící rákosí v místech, kde v sedmém kraji kdysi bývala chudinská čtvrť, než ji pohltil močál.
„Smrdíí to, já vím,“ vypískne s podivným přízvukem a svraští tvář do něčeho, co považuje za soucitný pohled, „Ale stejně,“ nadechne se spokojeně, „Dííky za někoho z Vesnice vítězů! Kdy jsme tu měli naposled někoho se základními hygienickými návyky?!“ obrátí se ke třetímu ze svých spolupracovníků, který si opodál toho dne už poněkolikáté upravuje vlastní vlasy.

Pán Jeskyně - 18. června 2017 17:36
Pán jeskyně Neera

Vlaková souprava hladce zastaví podél mramorem zdobeného nástupiště, dveře s tichounkým zasyknutím vklouznou do stěn.

Na rameni cítíš Sahelmovu dlaň, která tě bezpečně vede hlučícím mořem tváří, ve kterém se vlny jásotu čekajících Kapitolanů lámou o příboj hudby linoucí se ze skrytých reproduktorů. Vedle tebe drobnými krůčky cupitá Dandelion, rozhlíží se do všech stran a jen trochu zaražený nechápavý úsměv nejspíš vůbec nemusí hrát.

Zahlédl jsi muže se zelenými řasami delšími než dlaň. Dámu, která měla zlaté vlasy vyčesané do podoby květin a jinou, která vlasy neměla vůbec, zato měla na hlavě věnec z drobných světélek.

Na obrazovkách pod vysokou střechou nádražní haly se na okamžik objeví tvoje vlastní tvář.

Sean Avery - 24. května 2017 14:33
Sean Avery

Mé odhodlání k zatvrzelosti se rozplývá jako jemné plátky šunky. Nabírám si hromadu, stejně jako vaječné pěny. Laskominy Kapitolu mě lákají jako tajemná lesní čarodějka. Přesně podle plánu. Aby si před smrtí ještě trochu užili...
Jen mi ta myšlenka prolétne hlavou, vajíčka mi zhořknou na jazyku a nejistě je odsouvám od sebe. Nervózní pocit v žaludku, který se snaží tvářit jako hlad, mě však přiměje žužlat aspoň trochu toho, co nejspíše Kapitol považuje za suché pečivo. Suché pečivo s lahodným sýrem a hromadou výběrových dýňových semínek.

Tma mě znervózní. Tma mě vyděsí. Je to tečka za nádhernými kusy krajiny, které jsem neměl možnost si dostatečně vychutnat. Vyšplhat na skálu, běžet v nekonečných polích, zahrabat se celý do písku, plavat v něm, plavat v jezerech... Je to promarněná příležitost, jakou jsem vlastně nikdy neměl. Měl jsem zůstat u okna, sytit se krajinou a ne... tímhle. Trpce odhodím kousek pirohu zpátky na talíř, pečivo však po hladkém porcelánu sklouzne a zůstane trčet ve vedlestojícím blankytně modrém pudinku.

Sahelmův teatrální odchod nestál za komentář. Nestál za nic.

Dlouho zamračeně sedím u stolu, ale pak vstanu k odchodu. Chci jít za mámou. Aspoň slovo. Aspoň pohled. Hlavně pryč od vábení čarodějky.

A pak světlo. Sotva na začátku cesty Shanině kupé mě oslní nová krajina. Krajina širá, vysoká, extravagantní. Krajina, která má ohromit. Krajina, která vzbuzuje respekt. Krajina, která vzbuzuje úzkost. Vidím jehly mrakodrapů a mám z té dálky jen těžký odhad v tom, jak jsou vlastně vysoké. Ale vím, že jsou vyšší než nejvyšší vrcholky nejstarších jedlí. Přilepím se na stěnu chodbičky. Výhled je nádherný a děsivý. Tohle není práce přírody. Tohle je práce monster.

Co tady bylo dřív? Kamenité pláže? Zelené savany? Pestrý les?

Teď je tady sklo. Skleněné stromy, skleněné skály, skleněný krunýř, do kterého vjel vlak a za ním barevní lidé se skleněnými dušemi. Slyším Sahelma a vůbec se mi nechce ven. Obraťte to. Obraťte ten vlak a zavezte mě do pustin. Pryč. Pryč!

Ale musím. Stejně jako jsem musel nastoupit do vlaku, stejně jako jsem musel jíst nejbizarnější jídla světa, musím i vystoupit. A pak je tu Dandelion. Nemůžu mít před ní strach. „Tak jdem,“ zavelím a doufám, že ta rezignace nebyla v mém hlase znát. Otáčím se k Sahelmovi a nechávám se vést.

Pán Jeskyně - 15. dubna 2017 20:12
Pán jeskyně Neera

...
A pak že vlaky do Kapitolu zrychlují. Ale to je v pořádku Prezident Snow někoho popraví.
...

Pán Jeskyně - 24. března 2017 15:48
Pán jeskyně Neera

Sahelmo vyskočí, jako by ho židle kousla, nakousnutý koláček hodí na talířek před sebou a s takřka vyděšeným výrazem zalomí rukama: „To už jsme v tunelech? Nestihnu se připravit!“
Vyrazí s takovou energií a elánem, že i Oakesův skeptický pohled schytají až dveře vagónu zavírající se za jeho zády.

Několik minut, možná celou čtvrt hodinu se vlak, celé kupé i lidé v něm vznášejí v tíživém vzduchoprázdnu tmy a očekávání. Před vámi čeká Kapitol. Tolik jste o něm slyšeli, tolikrát se zdál jenom jako podivné místo ze snů a fantazií. Jaký jenom může být ve skutečnosti?
A pak, stejně náhle jako se venkovní svět ponořil do tmy, do oken udeří jasné sluneční světlo. Slyšíš, jak Dandelion po tvém boku okouzleně zalapá po dechu.

Stříbřitá řádka kolejí zahýbá v širokém oblouku nad třpytící se vodou zálivu. Nebo možná jenom velkého rybníku, přehrady. Kdo ví, jestli by tady nemohli vyrobit i umělé moře?
Vlak uhání k lince mrakodrapů, budov vysokých a štíhlých jako jehly, zářících na slunci chromem a sklem. Dostanete jen krátký okamžik k obdivování vznosného panoramatu, než se vlak po hlavě vrhne do vysokého skleněného dómu vedoucího k nádraží. Po oknech vlaku zatančí malé matné odražené duhy.

A k uším obou Splátců doputuje tlumené hlučení. Jako vzdálená bouřka nebo vlnobití, které není tak úplně slyšet, ale nepatrně rozechvívá skleněné stěny kolem vás... Dokud před vlak neslyšně nevklouzne nástupiště plné lidí. Lidí v roztodivných barvách. Lidí s těmi nejpodivnějšími účesy. Lidí, kteří propukli v nefalšovaný jásot. Mávajících, výskajících lidí.
„Pojďte,“ Sahelmo se vám zjeví za zády jako duch, s jasným podtónem hrdosti v hlase, „Už se vás nemůžou dočkat. Všichni tihle lidi přišli jenom kvůli vám. Jsou dychtiví jenom na jediný pohled. Jediný pohled na vás.“

Pán Jeskyně - 6. března 2017 09:57
Pán jeskyně Neera

.

Pán Jeskyně - 9. února 2017 19:27
Pán jeskyně Neera

V koupelně stojí tolik rozmanitých lahviček, že si ani nedovedeš představit, k čemu by mohly všechny sloužit, zato ledovou vodu asi nevedou. Ono by bohatě stačilo představit si třeba takového Sahelma, jak se snaží umýt vodou z potoka, která musí vystačit dobré polovině sedmého kraje, a je jasné, že Kapitolané pro ni nemají moc využití.

Tabule k snídani už byla prostřená. Nadýchané pečivo, omáčky z exotického ovoce, vejce ušlehaná do lehké pěny, plátky uzené šunky nakrájené na tak tenko, že je přes ně vidět, z baculatých konviček z malovaného porcelánu stoupají tenké pramínky páry. A samozřejmě by se najedla minimálně celá Seanova školní třída.
I přes všechna předsevzetí je těžké se ovládnout, když člověk vidí tu spoustu úžasných dobrot. V sedmém kraji se s jídlem pojil jeden jednoduchý zvyk – sněz ho, dokud můžeš.

Přestože měli společnost, jako by každý z nich vlastně snídal sám. Sahelmo něco nadšeně brebentivě vypráví, aniž by ho znepokojovalo, že ho nikdo neposlouchá. Oakes je jako obvykle zamlklý a zamračený, jako by se na něm horký croissant s vrstvou pomalu se roztékajícího citrónového másla dopustil nějaké osobní křivdy. A Shanina židle zůstane prázdná.
Dandelion se jako jediná zdá být docela spokojená, když vybírá drobné kousky z každého připraveného pokrmu, aby jí nic neuniklo.

Vlak dál pospíchá k mohutnému horskému masívu, tyčícímu se k nebi. I v prostředku léta jejich bílé vrcholky září ve slunečních paprscích jako čisté stříbro. A pak se za okny v jediném okamžiku, za jediný nádech rozhostí černočerná neproniknutelná tma.
Oakes trochu překvapeně vzhlédne k hodinám na stěně, neřekne ale ani slovo, jenom uznale zamručí.

Sean Avery - 4. února 2017 07:53
Sean Avery

Když Dandelion vklouzne do koupelny, věnuji svůj pohled horským masivům za okny. Je to lepší, než přeplácaný pokoj naleštěnými zbytečnostmi. Hory jsou nádherné. Jsou obrovské, v mlžném oparu vypadají jako živé. Jako by se zrovna také probouzely.

Copak bude teď všechno krásné za sklem?

Dandelionino vyjeknutí mě sice rozptýlí, ale její ubezpečení, že je vše v pořádku, mě přilepí zpět k horám. Nepotřebuji jemná lůžka a sochy na stěnách. Klidně bych mohl cestovat v černé cele, pokud by měla okno. Má společnice je ale už zpátky a já se musím vrátit zpět k divadlu. Po noci s dívenku z našich lesů jsem plný čertvého odhodlání nenechat se Kapitolem očarovat tak jako včera.

Veškerá má ranní hygiena se zmůže na to, že si v koupelně rychle opláchnu tvář ledovou vodou (nebo jakoukoli aspoň trochu snesitelnou, kterou se mi povede nastavit) a vlhkými prsty projedu vlasy. Pak kývnu na Dandelion a vyjdeme z kupé vstříc společnosti.

Pán Jeskyně - 8. prosince 2016 22:21
Pán jeskyně Neera

Do vašeho temného, přátelského hnízdečka s mechovým kobercem, ve kterém šustění lesklého saténového povlečení a tlumené mumlání vlaku mohlo uším znít jako vzdálené ševelení větru ve větvích, vtrhne den a znovu odhalí jeho skutečnou tvář kapitolského panoptika. Sluneční paprsky tančí po lesklých zakroucených lištách lemujících zdi, po oblinách ozdobných sošek na lampičkách, po jejich naivních tvářích.
Není divu, že chtěla Dandelion včera večer ztlumit světla.

Teď sebou děvče pod přikrývkou překvapeně trhne a napřímí se v sedě, jako by jí hebounký koberec pokousal. Mechanickým pohybem si stáhne přikrývku z hlavy do klína – jak jí pomalu sklouzne po tváři, na okamžik odhalí její zmateně rozpačitý výraz, než se ztratí za závojem zelektrizovaných vlasů.
„Promiň,“ pípne a marně se pokusí splašené vlasy oběma dlaněmi uhladit, než vyskočí na nohy a zmizí za dveřmi do koupelny, které před ní úslužně vklouznou do lesklého obložení stěny.
„Kde myslíš, že jsme?“ zavolá do ševelení vody v umyvadle. Za okny v ranním oparu prozářeném slunečními paprsky ubíhají šedivé horské vrcholky. Ticho pobrukujícího vlaku protne ostré hlasité zahučení podobné jedině několika rozzuřeným včelím úlům a vyplašené dívčí vyjeknutí. Vzápětí je ale zase ticho a Dandelion volá z koupelny: „Dobrý, dobrý, to nic.“

Vzápětí se objeví znovu ve dveřích, s vlasy už hladce staženými do ohonu, ale trochu nejistým pohledem.

Sean Avery - 30. listopadu 2016 08:33
Sean Avery

Probouzím se poněkud rozlámaný a neklidný. Na tvářích cítím zaschlé solné cestičky. Je to ještě z usínání, anebo jsem brečel v noci? Matně si vzpomínám na svíravý sen, na pár velkých, černých, mrtvých očí, ale také na jiskru, která se toulala v jiných sférách. Snad to byla hvězda? Když se však snažím v hlavě sen blíže uchopit, protéká mi mezi prsty. Zůstává po něm jen pocit.

Svítí ale slunce, Kapitol už nedočkavě ťuká na dveře a na mně napůl spí květinová víla. Dandelion, která chvíli věří, že je doma. Kdo bude tím ukrutníkem, kdo jí její sen přetne?

Vsunu ruku pod přikrývku a zašimrám děvčátko v jemných vlasech. „Ani pět minut. Ještě by nám snědli snídani.“ Pokud bude snídaně množstvím a kvalitou jen z poloviny taková, jako večeře, není nejmenší šance, že by nám ji někdo snědl. A to i přesto, že by se třeba kuchaři rozhodli usednout k tabuli s námi. Ale třeba to Dandelion dostane trochu do reality.

Opatrně se z pod ní vysoukám, postavím se na nohy a protáhnu se. Uhladím si košili a zatímco čekám na Dandelion, těkám pohledem po okolí. Mám příležitost si Dandelionin pokoj prohlédnout za denního světla. Vypadá náhle úplně jinak než v nočním přítmí.

Pán Jeskyně - 25. listopadu 2016 22:21
Pán jeskyně Neera

Za oknem pomrkávala hvězda. U vás doma se jí říká Šíp, představuje hrot založený do neomylného luku lesní paní. Kdo ví, jak jí mohou říkat tady?
Hvězda na tebe z dálky volá, tančí v šalebném stínu, obtáčí se světelnými závoji. Šeptá, že ti věří – nebo se ti svým pableskováním vysmívá?

Kolem stěny vlaku prolétne ostré zasvištění a Šíp zmizí z oblohy rázně a neodvratně, jako když sfoukneš svíčku. Spár temnoty, černý a fialový, se přitlačí na okno a chvíli nahlíží dovnitř. Sleduje. Hodnotí. Ochutnává tvoji beznaděj. Lepí se ke křišťálově hladké okenní tabuli a pak se jako had prosmýkne dovnitř. V podlaze vlaku to zaduní. V temném pokoji se nejasně pohybuje ještě černější stín a ty víš, že už se po tobě natahuje…

Za oknem pomrkává hvězda a pokoj je tichý a prázdný, když vlak bezhlesně uhání nocí ke Kapitolu. Dandelion něco tiše zabrouká ze spaní. Hlava ti zlehka klesne na nadýchanou podušku přehozenou přes postel. Okrajem okenní tabule se mihne vysoká špička stromu, ale Šíp se na vás pořád dívá z oblohy.
A je to ten stejný Šíp, na který se dívá Almond.

Sedí za kuchyňským stolem a ve vlasech jí tančí odlesky světla jako na havraních křídlech, když rázně vrtí hlavou. Hádáte se.
„…to už se nespraví. Myslíš, že ti to jen tak odpustí?“ rozhodí rozčileně rukama. Není slov obrany, není slov vysvětlení tváří tvář jejímu hořkému rozrušení, ale pořád tě něco nutí to zkoušet.
V náručí drží kolouška. Útlé nožky trčí k obloze, hlava se zlehka pohupuje přes dívčin loket. Velké důvěřivé oči se dívají matně a prázdně. Proto není slov, která by se daly použít k obraně. Almond jemně houpá v náručí kolouška, kterého jsi zabil.
Stojíte po kolena ve vodě. Její chlad se ti zakousne až do kostí. Proud víří kolem Almondiných snědých nohou jako něžná píseň, ale do tebe se opírá jako vichřice. Putuješ očima vzhůru a nad její hlavou se rozkládá široká koruna větví…


Oknem dovnitř pronikají sluneční paprsky a šimrají spící na tvářích.
Ostré zaklepání na dveře je volá k snídani.
Dandelion ale nevypadá, že by se jí chtělo vstávat. Ze spaní se zamračí a nakrčí nos, zatápe rukou kolem sebe, aby nahmátla přehoz z postele a přetáhla si ho přes hlavu. Zpod něj se vzápětí ozve něco jako: "Ještě pět minut, tati."

Sean Avery - 15. listopadu 2016 18:21
Sean Avery

Dřepíme spolu na zemi. Má košile je promáčená jejími i mými potoky slz. Jemně se s ní kolébám. Nevidím její rudé tváře a napuchlé oči, nevidím její pihovatý nos, nejistý, jestli si zanechá oblý dětský tvar nebo se ještě stihne přetvořit v dospělý. Nevidím její prameny vlasů slepené slzami v úponky jmelí. Ale slyším její teplý dech, pravidelný, klidný. Za svými horkými víčky vidím vlastní představu jemné panenky, jejíž duše prošla mou, objala ji a v tom slzavém okažiku s ní splynula.

Můj dech je kolébán jejím a korálky slz vytékají setrvačností. S klidnějším dechem i klidnější duší cítím každou z perel, jak se koutky protlačuje na svět, kutálí po úbočí nosu a chvěje se na jeho špičce, než spadne do hlubin Dandelioniných vlasů.

Jen letmo mě napadne, že spát bychom měli spíše na posteli, než zkroucení na zemi. Neodvážím se ale porušit její posvátný spánek. Koberec s vysokým vlasem, ve kterém dřepíme a choulíme se, svou měkkostí připomíná mech. Když se opatrně, abych dívenku nevzbudil, skládám z dřepu do sedu a opírám se ramenem o stěnu kupé, zahlédnu v okně nad sebou hvězdy.

Ale možná se mi o nich už také jen zdá. Náhle je překvapivě snadné usnout.

Pán Jeskyně - 4. listopadu 2016 22:33
Pán jeskyně Neera

Ta vlasově tenká linie, kterou jste s vypětím všech sil udržovali mezi sebou, naráz padne. Snad na to čekala stejně jako ty. Schoulí se ve tvém náručí, zaboří tvář do tvé košile. Skryje se v ní před světem se svým strachem.
„Promiň,“ vzlykne nezřetelně a ani měkká látka košile, ani dvoje přerývané, třaslavé nádechy nesmažou provinilý tón. Drželi jste se křehké iluze síly, když síly samotné se vám nedostávalo a byla to ona, kdo roztříštil i tu masku. Věděla to stejně dobře jako ty.
„Já bych… Jenom bych se chtěla vrátit domů,“ hlesne polykajíc slzy, „Promiň…“
Chtěla by to napravit. Být silná. Ale nedokáže se přinutit zvednout hlavu, aby znovu čelila světu, nebo pustit z dlaně kousek tvé košile, který úpěnlivě svírá.

Ta stařičká melodie, kterou ti smutek přivál do mysli, uměla sama přinést potoky slz. Bylo v ní zoufalství. Osud, který už nikdy nikdo nezvrátí. Objala vaše slzy a přijala je za své. Dívčiny vzlyky odnese vzpomínka na moudrou patronku na druhý břeh věčné řeky. Řeky, která nikdy nevyschne. Vždyť jsou to právě slzy truchlících, které jí napájí.
Ale jsou tady žaludy. Možná jen sen o naději. Možná slib, že něco bude vždycky pokračovat.

Píseň odezní posledním záchvěvem a vagón se propadá do tmy a ticha, je to ale jiné ticho než dřív. Tohle už nebylo tíživé a hrozivé. Spíš konejšivé. Přátelsky skrývaly to, co nemůžete dovolit, aby jiní viděli.
Dandelionin roztřesený dech se pomalu uklidňuje. Mohly uběhnout hodiny tichého porozumění, mohlo to být jen pár minut, než si uvědomíš, že vyčerpaná dívenka, schoulená po tvém boku s hlavou položenou na tvém rameni, tiše oddechuje ze spánku.

Sean Avery - 16. října 2016 18:16
Sean Avery

Já nevím, co dělat. Nevím, jak se jedná s brečícími lidmi. Nevím, co se jim říká. Jak si uvědomuji, viděl jsem vlastně plakat jen málo lidí. Málo dívek. Mámu. Almond. Každá z nich je u toho jiná, svým osobitým způsobem živelná a já jsem pokaždé bezradný. Na mámu pomáhal táta. Na Almond blízkost. Je to to jediné, od čeho se mohu odrazit.

Definitivně rozlamuji bariéru mezi mnou a křehkou plačící dívenkou, když ji přitáhnu k sobě do náruče (je ještě drobnější, než jsem čekal) a sevřu ji ve svém ramenatém objetí. Jen Dandelion držím, malou květinovou vílu, kterou zmítá neštěstí. Neobratně ji hladím po zádech. Ještě včera jsem ji neznal, ale teď jako bych se snažil pomoct dlouhému věrnému příteli. „Klidně tu s tebou strávím celou noc. Tátu ani bratry ti sice nenahradím, ale aspoň… nebudeme sami.“

Sám se třesu a po tvářích mi tečou slzy, které jsem se tak snažil zapřít. Dandelion protrhla hráz. Byla tím, kdo porušil ticho lesa, po jehož slově náhle začal foukat vítr a ptáci vřeštět ve větvích.

Vlak nijak nedával najevo, že se pohybuje. Kromě našich vzlyků a podprahového bzučení jakéhosi přístroje nebylo nic vidět ani slyšet. Zamrzli jsme se svým neštěstím v čase.

Píseň se mi prodrala na jazyk a soustředení na ni mi klidnilo dech a odplavovalo třas.

„Také jsi spávala v kořenech dubu?
Rád jsem ji hladíval,
ve vráskách usínal –
tu naši chůvu.

Také jsi hledala pod kůrou stínky?
Droboučké, důstojné,
ve stínu hlubokém –
kde jsou jim zmínky…

Také jsi plakala, když ji zabili?
Namísto chůvičky
staleté babičky
jáma tu kvílí.

Také při nečasech žaludy svíráš?
Kloboučky zelené
vzpomínky nádherné…
zasadíš zas…“

Pán Jeskyně - 28. září 2016 22:14
Pán jeskyně Neera

Dandelion se na krátký okamžik pousměje sevřenými rty. Nedostala čas, aby jí chlapci mohli říkat, že je zajímavá.

„Já si to zas nějak nedovedu představit bez nich,“ pokrčí nejistě rameny, „Pořád si ze mě dělají legraci. Pletou mi listí do vlasů. Když skládáme otýpky na zimu, tak mi vždycky dali do ruky jenom takovou větvičku a pak se mi smáli, i když bych toho unesla daleko víc,“ při těch vzpomínkách dotčeně nakrčí nosík, ale v očích jí vzdáleně zajiskří, „Už doma moc nejsou, ale vždycky se objeví, když je potřeba…“
Na okamžik se odmlčí a pohled jí zabloudí někam do prázdna za okny: „Doufám, že budou hodně chodit za mámou. A dají pozor, aby táta pořád nedělal věci za ostatní chlapy na směně…“
Hlas jí odezní do ztracena. Dlouze, trochu třaslavě se nadechne.

„Však víš,“ začne po chvíli ticha znovu a trhne rameny, tentokrát to ale vypadá daleko víc jako nervózní tik. I její hlas zní až nepřirozeně chraptivě, jak se mu snažila dodat nevzrušený tón, „Přes léto nikdy neposílají z města lidi s dětma, kvůli Sklizni, ale nikoho už nenapadne, že…“
Odmlčí se. S pootevřenými ústy se několikrát pokusí vydechnout, celá se nepatrně kolíbá zezadu dopředu. Rty se jí bezhlesně pohybují, než je roztřesené křečovitě stiskne, až jí úplně zbělají. Ztracený hlas jí zabublá v hrdle a do očí jí vstoupí první slzy, které jste se oba snažili tak dlouho zadržet.
„Jenom je mi líto, že jsem se s ním nemohla rozloučit,“ vzlykne šeptem.

Sean Avery - 26. září 2016 15:46
Sean Avery

Usmívám se s imaginární nostalgií v očích, když Dandelion mluví o moři. Bylo to pro nás něco neznámého. Širá plocha vody a jen vody, na které se leskne slunce a odráží mraky. Nejblíže moři jsou pro nás naše lesy. Když vyšplhám na nejvyšší borovici Losího kopce, vidím naše nekonečné lesy zhora a špičky stromů, které se kymácejí ve větru, by se snad bájným vlnám rovnat mohly. Vlnám, ze kterých vylétají hejna červenek a zase se noří dovnitř, vlny, nad kterými krouží dravá káně a čeká, až se bude moci vrhnout do hlubin za bezbrannou kořistí... přebíhá mi mráz po zádech, když si uvědomím tu ošklivou paralelu s mým budoucím životem.

Ne. Nemůžu na to myslet. Teď ne. Už nikdy ne. Nemůžu se bát. Nemůžu se klepat strachy, ne před Dandelion. A ani sám před sebou.

Dandelion mi vypráví, odkud je a já si v hlavě buduji obrázek rodinky. Tří ramenatých kluků, kteří byli pro svou malou sedmikrásku vždy ochranou, starali se, aby se jí nestalo nic zlého. A teď o ni přišli. Copak musí v mé hlavě jeden z těch bratrů vypadat jako Elm? Je to vtíravé a já už se tváře svého ztrápeného kamaráda nemohu zbavit.

Seane. Zase si přitěžuješ vlastími myšlenkami?

Svírá se mi hrdlo. Já jsem byl vždy zvyklý na to, že jsem spíše samotář. Sourozenci žádní, máma odtažitá, táta se mnou jednal spíše jako rovný s rovným. A Dandelion byla oklopena rodinou. Necítím závist. Cítím lítost a nutkavou potřebu něco udělat.

Po jejím povídání mlčím až trapně dlouho. Příliš jsem se zahrabal do svých myšlenek. „Já...“ začnu a snažím se znít přirozeně, nedat svou slabost znát. „Nemyslím si, že by na tobě nebylo nic zajímavého. Já třeba přemýšlel nad tím, jaké by to bylo mít tři velké bratry. Já jsem jedináček, jsou to pro mě neznámé houštiny.“

Pán Jeskyně - 9. září 2016 22:19
Pán jeskyně Neera

„Chtěla bych někdy vidět moře,“ broukne Dandelion zasněně, „Opravdové, modré moře.“ O moři jste se učili ve škole. Jen pár slov. Těch pár slov o čtvrtém kraji, kde lidé neúnavně křižují vlny a zásobují Kapitol rybami.

Dandelion se vyhoupne bokem na postel a přitáhne si kolena k hrudi. S bradou opřenou o kolena bezmyšlenkovitě kreslí špičkami prstů po lýtku těsně pod kolenní jamkou. Překvapeně, v prvním okamžiku trochu zmateně vzhlédne, až když se zeptáš.
„Žijeme nahoře u Olší,“ trhne koutky v rozpačitém úsměvu. Víš, kde se říká u Olší, i když to není zrovna co by kamenem dohodil od centrálního náměstí. Od čtvrti řemeslníků a drobných kupců se postupně zvedá táhlý kopec, na jeho vrcholku stojí letitý kmen tří propletených olší. Říká se, že v nich přebývá duše nešťastně malého chlapce, kterého před mnoha lety zabil na malém náměstíčku blesk. Není to vysloveně chudinská čtvrť… ale nic lepšího se o ní taky říct nedá.
„Na mě asi není nic zajímavého,“ uchechtne se nejistě a zatřese hlavou. Chvíli jí trvá, než najde něco, čím by mohla pokračovat, „Táta pracuje na pile. Je to pěkná práce, to určitě, ale bývá hodně unavený,“ drobným pohybem pokrčí rameny a znovu si opře bradu o kolena, „A mám tři bratry, ti už jsou všichni velcí. Douglas je teď v nějaké osadě na jihu…“

Sean Avery - 30. srpna 2016 11:04
Sean Avery

„Doufám. Bez stromů se jen těžko dýchá...“ zarazím se nad tím, co to vlastně říkám, načež položím dlaň Dandeion na rameno. „Stejně je to zvláštní. Tady nevidíš široko daleko jediný strom, zatímco u nás nenajdeš takové moře. Jaké myslíš, že jsou jiné kraje? Jsou kraje které jsou jen ze skal? Nebo jen z vody? Co Kapitol? Je jen z naleštěných divokých snů?“

Obloha se topí v temnotě a já si hasnoucí klasy už snad jen představuji – jak se chvějí a kymácejí v temné šedi a naději zlatého zítřku. Zítřek. Budeme už zítra v Kapitolu?

Volnou ruku mám pořád na chladivém skle a prsty se nervózně zatřesou. Kolem jejich bříšek se rozlévají drobná kolečka mlhy. Všímám si jich. Vím, jak to funguje. V chladivých dnech jsem si takhle doma kreslíval po skle. Kreslili jsme s Almond. Kreslili jsme ptáčátka a lišky a vysoké borovice, jejichž kořeny se rozplynuly dřív, než jsme dokončlili korunu. Kreslili jsme medvědy a splétali příběhy a užívali si útěku do fantazie a droboučké chvíle bezstarostnosti.

Naklonil jsem se ke sklu a mocně dýchl. Do zamlžené skvrny jsem se pokusil hranou malíčku načrtnout veverku. Sotva jsem se však dotknul skla, mlžné plátno se rozplynulo v klimatizaci kapitolského vlaku. Ucukl jsem rukou jako by mě sklo popálilo. Odvrátil jsem se od něj a pohlédl na Dandelion.

Víš, že ani nevím, kde bydlíš? Od vidění tě znám, ale vůbec nevím... budeš mi o sobě povídat?“

Pán Jeskyně - 17. srpna 2016 20:04
Pán jeskyně Neera

Dandelion úlevně vydechne, když se pokoj konečně ponoří do vlídného, milosrdného šera. Skryje lesk zbytečného luxusu. Setře rysy vašich tváří. Snad by zakrylo i zbloudilé slzy na cestě dolů po tváři.
„Ne,“ zavrtí její stín hlavou bez zaváhání, „Zůstaň tu, prosím. Já…“ zadrhne se a zdlouha pomalu vydechne, rukou opíše půlkruh kolem sebe, „Chci říct, že tenhle pokoj je velký skoro jako celý náš dům. Připadám si tu tak nějak...“ její hlas se vytratí do ztracena a výmluvně pokrčí rameny.

Chvíli sledujete večerní scenérii za okny. V dívčině tichém výdechu je slyšet vzdálený úsměv, nejspíš vidí tebou načrtnutou veselou hru. Pak ale sklopí hlavu a povzdechne si.
„Kdyby tam byl aspoň jeden strom, tak by na něj mohla lasice vylézt. Nebo se schovat pod jeho kořeny,“ zašeptá a úkosem k tobě zvedne oči, „Myslíš, že tam budou stromy?“

Sean Avery - 3. srpna 2016 16:05
Sean Avery

Asi tomu vážně přálo mé podvědomí, protože mě Dandelionina přítomnost nijak nezarazí. Začínám si uvědomovat, že nechci být sám.
Se stále poněkud smutnýma očima se poušklíbnu, když vidím, jak Dandelion zápasí s Kapitolskou technikou. „Já na to u sebe radši nesahal. I kdybych měl spát za denního světla. Pokud bych vůbec zvládl spát...“

Přejdu blíže. Kroky mi tlumí huňatý hnědě mramorovaný koberec a prsty levé ruky spěchají po povrchu luxusního nábytku, aby mě dohnaly do hloubi Dandelionina kupé. „Nějak to ale jít zhasnout půjde. Neříkej, že v Kapitolu neznají přítmí.”

Po několika náhodných pokusech zkrotit panel, kdy nás v jednu chvíli zalila sytá fuchsiová a pak zase se světla rozblikala jako při bouřce, se nám společnými silami přeci jen povedlo světlo ztlumit. Okna přestala odrážet naše bezradné tváře a umožnila nám pořádně vyhlédnout ven.

Omlouvám se, že jsem ti sem tam vpadl... nejdříve to byl omyl, ale...“ na chvíli jsem se odmlčel a očima hltal nekonečná pole, která se pomalu topila ve tmě. Na hranici obzoru se ještě válela světle modrá a nafialovělá oblaka a stíny vln se dramaticky prohlubovaly. „Nechci být sám. Jestli ti tu ale vadím, bez ostychu mě vyžeň.”

Pousměju se. Oči mám přilepené ke scenérii, jakou jsem ještě v životě neviděl. Je skutečná? Není to jen dalši obrazovka? Přitiskl jsem bříška prstů na chladivé sklo. „Je to nádhera. Úplně vidím tlupu malých lišek, jak v těch zlatých klasech plavou, jak se potápějí a s radostí i hravostí pádí kupředu, aby ulovily lasici.“

1 2 3 4 ... 6 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog