Sean Avery | Nás Štěstěna neprovází (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Nás Štěstěna neprovází

Vlastník :

Katanga

Jméno :

Sean Avery
 

Status :

Splátce 7. kraje

Věk :

15

Popis :

Sean je pravým ztělesněním hrdiny. Statná postava, široká ramena, vypracované paže a mozolnaté dlaně, svaly a šlachy... na metru šedesát. Pár let puberty mu ještě dává příslib několika centimetrů navíc, ale dlouhán z Seana asi nikdy nebude. Je dobře a zdravě stavěný, výrazně lépe, než mnoho jeho vrstevníků ze sedmého kraje.

Sean má jako jeho rodina z matčiny strany mahagonově rudé vlasy, které si nechává rebelsky kapku delší a nevěnuje příliš času péčí o ně. Pečlivě se češe pouze pro vzácné příležitosti, kterých v lese při těžbě a zpracovaní dřeva zase tolik nebývá. Jen pro Almond. A jen občas.

Má šedivé oči a výrazné lícní kosti, velmi jemné pihy a rovný nos. Rty má spíše užší a když se tváří neutrálně, má jeho tvář zvláštní tón ledové arogance, přestože realita je většinou někde zcela jinde. Čím více se na něco soustředí, tím silnější ty nadřazené rysy v jeho tváři jsou.

Kolem krku nosí na kožené šňůrce malý dřevěný symbol. Křivý a trochu zvláštní. Nosí ho ale pořád bez ohledu na vkus.
Pán Jeskyně:

Neera

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Když se člověku v jednom okamžiku rozpadne celý život, vždycky se ptá, proč zrovna on. A když se to nestane jen jednou…
Může být všechno trestem za jednu nerozvážnou větu? Může to být spiknutí? Nebo je to prostě jenom blbá náhoda, která touží po krvi?

Klíčová slova

Tato jeskyně nemá nastavena klíčová slova.

Jaké hráče:

Předem domluveno

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Soundtraky v playlistu: zde Deníky Kapitola první → Zpracování PJ (heslo: štěstěna)

Kapitol

District 7

Hráči: (1/1) Katanga

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2 3 4 ... 7 ⇒|

Sean Avery - 19. října 2017 21:32
Sean Avery

Líbil by se mi svět, kde by lidé skutečně viděli květiny a ptáky.

Dech se mi na chvíli zasekl v hrdle. Ta slova mě donutila vzhlédnout a pořádně se na Rivu podívat. Ten smutek, smutek plný obrazů a touhy po něčem krásném. Jako bych se díval do zrcadla.
Jenže já nejsem někým, kdo by měl a dokázal měnit svět. Mně by stačil kout. Kout pro mě a mé nejbližší. Kout, kde bychom se mohli s Almond stočit do klubíčka a...

Hladové hry už začaly. Vždyť víš.

A Kout zůstane jen marným snem. Snem plným tmavě modrých ptáků a křehkých květin. S lítostivě svraštělým obočím pozoruji precizní tenoučkou spáru dlaždice. Její pohled mi táhne zrak a končí až u Riviných nohou.

Jsem nahý. Jsem nahý, voňavý, sedřený až na kost. Před kýmkoli bych se takhle cítil jako maso ve výloze. Je to potupa, zalévá mě stud. Ale RIva by to mohla pochopit.
Bázlivě rozbaluji své klubíčko, vylézám zpoza barikády svých kolen. Bosé nohy pokládám na příjemně chladící dlažbu a podívám se nejistě koutkem oka na Rivu. Nedokážu se úplně narovnat – ani běžně se naukazuji před lidmi ‚Tak! Tu mě máš!‘ Natož teď, když ze mě kapitolští sluhové sedřeli vůni stromů.
„Nic moc,“ zahučím někam k jejím kolenům. Zalévá mě červeň. „Takhle... takhle ne.“

Pán Jeskyně - 22. září 2017 14:29
Pán jeskyně Neera

Nepřijde přezíravé odsouzení, nepřijde výsměch. Koutkem oka zahlédneš, že i Riva má zlehka zavřené oči, zatímco tvoje slova v její představivosti kreslí neznámé siluety sedmého kraje.
„Líbil by se mi svět, kde by lidé skutečně viděli květiny a ptáky,“ odtuší a rty jí zvlní smutné pousmání. Až pak otevře oči, „Ale lidé se neumí dívat. I když pořád musí něco sledovat, aby si připadali šťastní a úplní, alespoň tady v Kapitolu, tak je to nenaučilo pořádně vidět.“

„Hladové hry už začaly, vždyť víš,“ poznamená klidným tónem a elegantně se bokem posadí na samotný krajíček vysokého lůžka, jednou nohou se dál musí opírat o špičku. „Pak už ti nebudu moci pomoct, ale teď bych ráda. Budeme se muset postarat, aby to vevnitř, co by měli lidi vidět, bylo venku a stačilo se na to podívat.“

„Ukážeš se mi?“ zlehka mávne rukou do prostoru před sebou.

Sean Avery - 14. září 2017 21:17
Sean Avery

Naslouchám Rivě a pocity ve mě bouří. A teď ze sebe budeš dělat chudinku, abych ti zobal z ruky? mihne mi jedovatá myšlenka hlavou, možná až zbytečně moc jedovatá. Ale vidím ten povzdech, vidím, jak klopí oči a jsem zhnusem tím divadlem. Jenže... je to vážně divadlo? Jak moc se liší Riva od trylkujícího Sahelma. Jsou to dva různé světy. Zatímco Sahelmo je maškara, vzhledem i jednáním, Riva je... svým způsobem přirozená. Duní ve mě rozporuplné pocity. Přelévají se ve vlnách sem a tam. Zavírám oči, abych se na Rivu nemusel koukat. Vzrůstá ve mě úzkost. Bojím se. Bojím se toho, že tady Riva zůstane a bude na mě mluvit. Ale bojím se také, že ji odeženu a ona odejde.

Za zavřenýma očima vidím krásnou rudou květinu, která je v šedém světě osamělá. A Rivu, která se cítí stejně. Vidím bledé kapitolské ruce, jak se snaží ochránit rudý klenot, ale je sražena k zemi ranou života.

Seane... ty pláčeš?

Horká kapka se prodrala zpod víček a já je svírám ve snaze ji zadržet. Nejde to. Kutálí se po tváři a její stopa chladne. Nechávám oči zavřené. Nechci se dívat. Nechci. Nemůžu.

„Na náměstí nám jednou usedl krásný tmavě modrý pták,“ promlouvám pomalým hlasem, který mi nehezky přeskakuje. „Nikdy... nikdy jsem takového neviděl, musel přiletět z jiného kraje. Seděl na vrcholku sochy Zubřího krále a rovnal si peří. Představoval jsem si, odkud mohl přiletět. Vypadal jako vystřižený z noční oblohy. Byl krásný. Koukal jsem na něj dlouho, přišel jsem kvůli němu pak pozdě do školy.“ Obejmu ruce pevněji kolem kolen. „O pár dnů později jsem viděl... malého kluka, jak s malým lukem a šípem běží domů a nadšeně oznamuje, že konečně trefil. Že budou mít večeři. Za ním... se jako drobečky táhla stopa z tmavě modrých pírek. Když jsem je šel posbírat... dostal jsem akorát výsměch.“
Pomalu otevírám oči a úkosem se na Rivu zadívám. „Nikdy potom jsem už podobného ptáka neviděl.“ Odvrátím od ní oči. „Já... nevím.“

Pán Jeskyně - 14. září 2017 20:09
Pán jeskyně Neera

Riva mlčí, mlčí jen o krátký okamžik déle, než by bylo příjemné. Prohlíží si tě se stejným zájmem jako zkoumáš ty ji. Pak si s tichým povzdechem stočí pramínek jemných vlasů za ucho a uhne pohledem od tvé tváře někam ke tvým nohám.
„Kdyby se ti někdo chtěl vetřít do přízně, asi by řekl, že chápe, co prožíváš. Že si dovede představit, jaké to je,“ zadívá se někam do prázdna a na několik dlouhých chvil se odmlčí.
„Ne,“ zakroutí posléze pomalu hlavou, ale zdá se trochu nepřítomná, jako by se z toho nečekaného výletu do svého vnitřního světa ještě tak úplně nevrátila, „Nedovedu si to představit. Ne víc než zlomky. Jednou jsem odjela na tři dny do šestky, chtěla jsem to pochopit. Nevzpomínám na to ráda. Nejde o tu špínu. Zápach. Jídlo. Ale o ten pocit, že mi nikdo nerozumí. Co se mi děje v hlavě.
Celé náměstí bylo vybetonované, nikde nebyl ani náznak barvy. Našla jsem tam květinu. Měla zářivě červené okvětní plátky a dokázala se prodrat i přes všechen ten kámen a beton, dokázala ho rozbít. Ale všichni chodili kolem ní. Jeden muž jí málem rozdrtil botou. Nikdo ji neviděl...“

S posledními slovy její hlas zamyšleně slábne, až se vytratí úplně a Riva zůstane zase tak bledá a tichá. Konečně si její zasněným zamlžený pohled najde cestu zpátky k tobě a podívá se ti přímo do očí.
„Ne, Seane. Netroufám si říct, že ti rozumím. Ale ráda bych. Pokusíme se rozumět si navzájem?“

Sean Avery - 14. září 2017 10:55
Sean Avery

Snědá kůže je náhle růžová, nehty podivně průhledné. Že jsem se na začátku procedury cítil nahý? Hořce jsem se ušklíbl. Teď jsem teprve nahý. Jako bych byl o pět kilo lehčí. Křehčí. Jen co se mnou kapitolští umělci skončí, stáhnu kolena k bradě a obejmu je rukama. V hlavně mi drnčí hlas. Rozhodně to Riva. Kdo je Riva a kdo mu dává právo rozhodovat o mém těle? Copak nemůžu rozhodnout takovou věc sám?
Nemůžeš, Seane. Tvé tělo a tvou duši koupil Kapitol.
Bořím tvář do kolen. Mám pocit, že je tak citlivá, jako nebyla nikdy. Bojím se na sebe pohlédnout. Bojím se, že uvidím malého kluka.

A pak vstoupí Riva. Překvapí mě. Oproti mým prvním představám, Riva je dívka. Nic to nemění na tom, že se ve své klubíčku stáhnu ještě více do sebe. Je z Kapitolu. Bude o mě rozhodovat. Štítím se jí.
A i přesto, jak zaujímám odtažitý postoj, mě Riva něčím zaujímá. Prohlížím si ji. Poutá mě. Způsob, jakým se mnou mluví, jak mi dává najevo, že mě považuje za lidskou bytost, přestože pro ostatní jsem jen hračka... Střetávají se ve mně rozporuplné pocity.

Neodpovídám. Jen si Rivu prohlížím. S tváří napůl skrytou za koleny.

Pán Jeskyně - 8. září 2017 17:58
Pán jeskyně Neera

Minuty se dál vlečou a pomalu se rozpouštějí v záplavě dalších mastiček, krémů a mydlinek stejně jako poslední zbytky sedmého kraje zadřené za nehty. Kapitolané nepřestávají štěbetat a vyptávat se, aniž by skutečně očekávali odpověď nebo poslouchali cokoliv řekneš.

Když konečně zůstaneš sám, místnost naplní hutné, dusivé ticho. Nemá nic společného s tichem lesa, které ve skutečnosti skrývá celý vesmír svých vlastních tichounkých zvuků a životů. Tohle ticho bylo mrtvé a chemicky štiplavé.
V místnosti plné bílých dlaždic a lesklého kovu nezůstane nic než vysoké lehátko. Někdo z přípravného týmu odnesl i tvoje oblečení, takže ti zůstal jenom tenoučký papírový župan.

Tvá samota mohla trvat jen pár minut nebo hodinu a mohla být úlevná i tíživá.
„Vítej Seane,“ přeruší ji klidný melodický hlas, téměř bez protivných kapitolských kudrlinek, „Já jsem Riva Zeran, tvoje designérka. Řekla bych, že tě ráda poznávám, ale to by naznačovalo, že jsem ráda, že jsi tady, což nejsem. Je mi to líto. Mohla bych se omluvit, ale nemyslím, že by nám to nějak pomohlo.“

Zatímco mluví, obejde štíhlá mladá žena místnost, aby ti stála čelem. Vypadá... křehce. Snad za to mohou jemné rysy, snad porcelánová pleť, tak světlá, až se zdá téměř průsvitná, snad sněhově bílé vlasy, obočí i jemné řasy. A přestože jsi nikoho takového ještě nikdy neviděl, působí na tohle místo až nepřirozeně přirozeně. Snad je skutečně tak mladinká, jak vypadá, ne jako ti ostatní, kteří za mladistvý vzhled vděčí jen kapitolské vědě a medicíně.
Ne, že by nebyla nalíčená, ale alespoň nemáš problém rozeznávat rysy její tváře. Světlounce jantarové oči má zvýrazněné zlatavými stíny, které ladí s rtěnkou i spirálovými vzory na jejích dlouhých bílých šatech, ve vlasech má tenké žluté a oranžové pramínky. A dívá se na tebe vážnýma, zamyšlenýma očima.

Pán Jeskyně - 27. srpna 2017 17:40
Pán jeskyně Neera

Kapitolané si tvých rozpaků nejspíš ani nevšimli. Nedokáže je zasáhnout žádná jízlivost. Motají se kolem tebe, zářivě barevní a neúnavně štěbetající. Ochotně odpovídají na každou tvou otázku, i když někdy jim chvíli trvá přestat s tichým chichotáním. Čas od času tě ujistí, že to možná zabere ještě chvilku, ale nakonec to bude určitě super.
„Já víím, drahoušku,“ zkřiví Coronalia tvář v přehnaně soucitném výrazu, který ale proti vší pravděpodobnosti nejspíš myslí upřímně, „Je to smutnéé... Ale o to hezčíí je, když můžeme tohle všechno poskytnout aspoň někomu!“

Jen co je upozorníš na význam mozolů, Coronalia se okamžitě vyčítavě ohlédne na mladičkou manikérku, jako by ji už teď podezřívala z nějaké nenapravitelné katastrofy.
„Já už jsem přemýšlela, co s tíím...“ hlesne a zlehka otočí tvoji dlaň tak, aby na ni ostatní dobře viděli, „Vypadá to... nepříjemně.“
„Ošklivě.“
„Bolestivě.“

Každý zvolí své vlastní označení ve stejném okamžiku. Pak se odvrátí a s až úsměvnou vážností se o tom chvíli dohadují. Nakonec zmatený spor rozsekne muž slovy: „Rozhodne to Riva.“

Sean Avery - 10. srpna 2017 09:25
Sean Avery

Prvních deset minut se má tvář zalévala krví studu. Ti lidé, pokud se tak dají nazývat, mě dohnali k nahotě a chtěli se mnou dělat bizarní věci na děsivém místě. Snažil jsem se bránit. Snažil jsem se něco říct. Hledal jsem vhodnou taktiku, jak tuhle událost, o jejíž existenci jsem neměl nejmenší tušení, přežít.

Po dalších deseti minutách jsem ji našel. V choulostivé situaci, jako byla tato, bylo nejlepší nedělat nic. Sedět, čekat a doufat, že mi zbude aspoň pár prstů. Sem tam jsem na něco upozornil. Sem tam jsem se na některou z těch bizarností zeptal. Často jsem jen fascinovaně zíral na vzhled svých mučitelů a doufal, že nedopadnu stejně. Tohle není přirozené. Není!

...

Jak dlouho jsem tu už seděl? Hodinu? Dvě? Víc? Bylo to unavující. Už jsem dávno neměl chuť s nimi komunikovat. Přivřel jsem oči a snažil se odvést myšlenky jinam. Do močálu. Do hnijícího močálu.
Kupodivu to byla ta nejpříjemnější vůně za poslední hodiny. Byla to vůně, která někde z dáli připomínala domov. Mast svlažovala mou tvář a já viděl špičky větví vrb, jak si hrají s žabincem na hladině, viděl jsem malé škeble na dně shnilé zapomenuté loďky, viděl jsem pavoučka, jak se ve větru snaží udržet na svém vlákénku a nespadnout do kalné vody.

Ale ať jsem se snažil odplout do iluze sebevíc, namísto kuňkání malých hnědých žab jsem slyšel jen protivný hlas, který se vysmíval mému domovu.

„My v jiných krajích nemáme moc příležitostí chodit do lázní,“ ucesil jsem kysele a v obočí se mi zaryla rozčarovaná vráska. Iluze se proměňovala. Viděl jsem lidi z našeho města, jak si rozedírají ruce do krve, aby měli k večeři aspoň kus sýra. Děti, které se učí s hoblíkem a velmi rychle se odnaučí plakat kvůli třískám. Zatímco tihleti... Z hrdla se mi vydralo slabé podrážděné zavrčení. „Ale zase si získáváme díky tvrdé práci sílu a odolnost. Takže ty mozoly mi tam, prosím, nechte. Jinak si sedřu ruce při prvním vrhu sekerou.“ Sevřel jsem ruce v pěst.

Pán Jeskyně - 18. června 2017 17:37
Pán jeskyně Neera

Je zvláštní, že jsi viděl tolik ročníků Hladových her, ale nikdy tě vlastně nenapadlo přemýšlet, kudy ti lidé prochází, co dělají a co se jim honí hlavou, když kamery zrovna upnou svoje chtivé oči jinam.
Nikdy tě nenapadlo, jak sám člověk může být, i když kolem něj kmitá trojice štěbetajících Kapitolanů. Už tři minimálně hodiny.

Sám sedíš na tenké desce směsice kuchyňského stolu a skládacího lehátka, na kterém spává Alderův mladší bratr Moss. I když ani jedno, ani druhé obvykle nebývá pokryté nezvykle tuhým modrozeleným papírem. Na sobě nemáš nic jiného než volný přehoz, který také připomíná spíš papír než látku.

Přímo před tebou sedí na nízké stoličce mladá dívka se sytě modrou kůži. Na temeni hlavy jí raší ostře zrzavá čupřina a tvář jí zdobí tmavá tetování. Tmavě nalíčené rty tiskne nelibostí a příležitostně hořekuje, zatímco s širokou sadou pilníčků, nůžtiček, hrotů a dalších nástrojů, které ani neumíš pojmenovat, útočí na tvou levou ruku
Její kolegyně Coronalia, od pohledu o pár let starší dáma s pevně stočenými hroty rudofialových vlasů a s víčky nalíčenými tak výrazně, až stíny téměř splývají s fialovým obočím, vypadá o poznání spokojeněji, když se přiblíží z boku a začne ti matlat na obličej nějakou hustou hnědozelenou pastu. Páchla způsobem, který připomíná jedině hnijící rákosí v místech, kde v sedmém kraji kdysi bývala chudinská čtvrť, než ji pohltil močál.
„Smrdíí to, já vím,“ vypískne s podivným přízvukem a svraští tvář do něčeho, co považuje za soucitný pohled, „Ale stejně,“ nadechne se spokojeně, „Dííky za někoho z Vesnice vítězů! Kdy jsme tu měli naposled někoho se základními hygienickými návyky?!“ obrátí se ke třetímu ze svých spolupracovníků, který si opodál toho dne už poněkolikáté upravuje vlastní vlasy.

Pán Jeskyně - 18. června 2017 17:36
Pán jeskyně Neera

Vlaková souprava hladce zastaví podél mramorem zdobeného nástupiště, dveře s tichounkým zasyknutím vklouznou do stěn.

Na rameni cítíš Sahelmovu dlaň, která tě bezpečně vede hlučícím mořem tváří, ve kterém se vlny jásotu čekajících Kapitolanů lámou o příboj hudby linoucí se ze skrytých reproduktorů. Vedle tebe drobnými krůčky cupitá Dandelion, rozhlíží se do všech stran a jen trochu zaražený nechápavý úsměv nejspíš vůbec nemusí hrát.

Zahlédl jsi muže se zelenými řasami delšími než dlaň. Dámu, která měla zlaté vlasy vyčesané do podoby květin a jinou, která vlasy neměla vůbec, zato měla na hlavě věnec z drobných světélek.

Na obrazovkách pod vysokou střechou nádražní haly se na okamžik objeví tvoje vlastní tvář.

Sean Avery - 24. května 2017 14:33
Sean Avery

Mé odhodlání k zatvrzelosti se rozplývá jako jemné plátky šunky. Nabírám si hromadu, stejně jako vaječné pěny. Laskominy Kapitolu mě lákají jako tajemná lesní čarodějka. Přesně podle plánu. Aby si před smrtí ještě trochu užili...
Jen mi ta myšlenka prolétne hlavou, vajíčka mi zhořknou na jazyku a nejistě je odsouvám od sebe. Nervózní pocit v žaludku, který se snaží tvářit jako hlad, mě však přiměje žužlat aspoň trochu toho, co nejspíše Kapitol považuje za suché pečivo. Suché pečivo s lahodným sýrem a hromadou výběrových dýňových semínek.

Tma mě znervózní. Tma mě vyděsí. Je to tečka za nádhernými kusy krajiny, které jsem neměl možnost si dostatečně vychutnat. Vyšplhat na skálu, běžet v nekonečných polích, zahrabat se celý do písku, plavat v něm, plavat v jezerech... Je to promarněná příležitost, jakou jsem vlastně nikdy neměl. Měl jsem zůstat u okna, sytit se krajinou a ne... tímhle. Trpce odhodím kousek pirohu zpátky na talíř, pečivo však po hladkém porcelánu sklouzne a zůstane trčet ve vedlestojícím blankytně modrém pudinku.

Sahelmův teatrální odchod nestál za komentář. Nestál za nic.

Dlouho zamračeně sedím u stolu, ale pak vstanu k odchodu. Chci jít za mámou. Aspoň slovo. Aspoň pohled. Hlavně pryč od vábení čarodějky.

A pak světlo. Sotva na začátku cesty Shanině kupé mě oslní nová krajina. Krajina širá, vysoká, extravagantní. Krajina, která má ohromit. Krajina, která vzbuzuje respekt. Krajina, která vzbuzuje úzkost. Vidím jehly mrakodrapů a mám z té dálky jen těžký odhad v tom, jak jsou vlastně vysoké. Ale vím, že jsou vyšší než nejvyšší vrcholky nejstarších jedlí. Přilepím se na stěnu chodbičky. Výhled je nádherný a děsivý. Tohle není práce přírody. Tohle je práce monster.

Co tady bylo dřív? Kamenité pláže? Zelené savany? Pestrý les?

Teď je tady sklo. Skleněné stromy, skleněné skály, skleněný krunýř, do kterého vjel vlak a za ním barevní lidé se skleněnými dušemi. Slyším Sahelma a vůbec se mi nechce ven. Obraťte to. Obraťte ten vlak a zavezte mě do pustin. Pryč. Pryč!

Ale musím. Stejně jako jsem musel nastoupit do vlaku, stejně jako jsem musel jíst nejbizarnější jídla světa, musím i vystoupit. A pak je tu Dandelion. Nemůžu mít před ní strach. „Tak jdem,“ zavelím a doufám, že ta rezignace nebyla v mém hlase znát. Otáčím se k Sahelmovi a nechávám se vést.

Pán Jeskyně - 15. dubna 2017 20:12
Pán jeskyně Neera

...
A pak že vlaky do Kapitolu zrychlují. Ale to je v pořádku Prezident Snow někoho popraví.
...

Pán Jeskyně - 24. března 2017 15:48
Pán jeskyně Neera

Sahelmo vyskočí, jako by ho židle kousla, nakousnutý koláček hodí na talířek před sebou a s takřka vyděšeným výrazem zalomí rukama: „To už jsme v tunelech? Nestihnu se připravit!“
Vyrazí s takovou energií a elánem, že i Oakesův skeptický pohled schytají až dveře vagónu zavírající se za jeho zády.

Několik minut, možná celou čtvrt hodinu se vlak, celé kupé i lidé v něm vznášejí v tíživém vzduchoprázdnu tmy a očekávání. Před vámi čeká Kapitol. Tolik jste o něm slyšeli, tolikrát se zdál jenom jako podivné místo ze snů a fantazií. Jaký jenom může být ve skutečnosti?
A pak, stejně náhle jako se venkovní svět ponořil do tmy, do oken udeří jasné sluneční světlo. Slyšíš, jak Dandelion po tvém boku okouzleně zalapá po dechu.

Stříbřitá řádka kolejí zahýbá v širokém oblouku nad třpytící se vodou zálivu. Nebo možná jenom velkého rybníku, přehrady. Kdo ví, jestli by tady nemohli vyrobit i umělé moře?
Vlak uhání k lince mrakodrapů, budov vysokých a štíhlých jako jehly, zářících na slunci chromem a sklem. Dostanete jen krátký okamžik k obdivování vznosného panoramatu, než se vlak po hlavě vrhne do vysokého skleněného dómu vedoucího k nádraží. Po oknech vlaku zatančí malé matné odražené duhy.

A k uším obou Splátců doputuje tlumené hlučení. Jako vzdálená bouřka nebo vlnobití, které není tak úplně slyšet, ale nepatrně rozechvívá skleněné stěny kolem vás... Dokud před vlak neslyšně nevklouzne nástupiště plné lidí. Lidí v roztodivných barvách. Lidí s těmi nejpodivnějšími účesy. Lidí, kteří propukli v nefalšovaný jásot. Mávajících, výskajících lidí.
„Pojďte,“ Sahelmo se vám zjeví za zády jako duch, s jasným podtónem hrdosti v hlase, „Už se vás nemůžou dočkat. Všichni tihle lidi přišli jenom kvůli vám. Jsou dychtiví jenom na jediný pohled. Jediný pohled na vás.“

Pán Jeskyně - 6. března 2017 09:57
Pán jeskyně Neera

.

Pán Jeskyně - 9. února 2017 19:27
Pán jeskyně Neera

V koupelně stojí tolik rozmanitých lahviček, že si ani nedovedeš představit, k čemu by mohly všechny sloužit, zato ledovou vodu asi nevedou. Ono by bohatě stačilo představit si třeba takového Sahelma, jak se snaží umýt vodou z potoka, která musí vystačit dobré polovině sedmého kraje, a je jasné, že Kapitolané pro ni nemají moc využití.

Tabule k snídani už byla prostřená. Nadýchané pečivo, omáčky z exotického ovoce, vejce ušlehaná do lehké pěny, plátky uzené šunky nakrájené na tak tenko, že je přes ně vidět, z baculatých konviček z malovaného porcelánu stoupají tenké pramínky páry. A samozřejmě by se najedla minimálně celá Seanova školní třída.
I přes všechna předsevzetí je těžké se ovládnout, když člověk vidí tu spoustu úžasných dobrot. V sedmém kraji se s jídlem pojil jeden jednoduchý zvyk – sněz ho, dokud můžeš.

Přestože měli společnost, jako by každý z nich vlastně snídal sám. Sahelmo něco nadšeně brebentivě vypráví, aniž by ho znepokojovalo, že ho nikdo neposlouchá. Oakes je jako obvykle zamlklý a zamračený, jako by se na něm horký croissant s vrstvou pomalu se roztékajícího citrónového másla dopustil nějaké osobní křivdy. A Shanina židle zůstane prázdná.
Dandelion se jako jediná zdá být docela spokojená, když vybírá drobné kousky z každého připraveného pokrmu, aby jí nic neuniklo.

Vlak dál pospíchá k mohutnému horskému masívu, tyčícímu se k nebi. I v prostředku léta jejich bílé vrcholky září ve slunečních paprscích jako čisté stříbro. A pak se za okny v jediném okamžiku, za jediný nádech rozhostí černočerná neproniknutelná tma.
Oakes trochu překvapeně vzhlédne k hodinám na stěně, neřekne ale ani slovo, jenom uznale zamručí.

Sean Avery - 4. února 2017 07:53
Sean Avery

Když Dandelion vklouzne do koupelny, věnuji svůj pohled horským masivům za okny. Je to lepší, než přeplácaný pokoj naleštěnými zbytečnostmi. Hory jsou nádherné. Jsou obrovské, v mlžném oparu vypadají jako živé. Jako by se zrovna také probouzely.

Copak bude teď všechno krásné za sklem?

Dandelionino vyjeknutí mě sice rozptýlí, ale její ubezpečení, že je vše v pořádku, mě přilepí zpět k horám. Nepotřebuji jemná lůžka a sochy na stěnách. Klidně bych mohl cestovat v černé cele, pokud by měla okno. Má společnice je ale už zpátky a já se musím vrátit zpět k divadlu. Po noci s dívenku z našich lesů jsem plný čertvého odhodlání nenechat se Kapitolem očarovat tak jako včera.

Veškerá má ranní hygiena se zmůže na to, že si v koupelně rychle opláchnu tvář ledovou vodou (nebo jakoukoli aspoň trochu snesitelnou, kterou se mi povede nastavit) a vlhkými prsty projedu vlasy. Pak kývnu na Dandelion a vyjdeme z kupé vstříc společnosti.

Pán Jeskyně - 8. prosince 2016 22:21
Pán jeskyně Neera

Do vašeho temného, přátelského hnízdečka s mechovým kobercem, ve kterém šustění lesklého saténového povlečení a tlumené mumlání vlaku mohlo uším znít jako vzdálené ševelení větru ve větvích, vtrhne den a znovu odhalí jeho skutečnou tvář kapitolského panoptika. Sluneční paprsky tančí po lesklých zakroucených lištách lemujících zdi, po oblinách ozdobných sošek na lampičkách, po jejich naivních tvářích.
Není divu, že chtěla Dandelion včera večer ztlumit světla.

Teď sebou děvče pod přikrývkou překvapeně trhne a napřímí se v sedě, jako by jí hebounký koberec pokousal. Mechanickým pohybem si stáhne přikrývku z hlavy do klína – jak jí pomalu sklouzne po tváři, na okamžik odhalí její zmateně rozpačitý výraz, než se ztratí za závojem zelektrizovaných vlasů.
„Promiň,“ pípne a marně se pokusí splašené vlasy oběma dlaněmi uhladit, než vyskočí na nohy a zmizí za dveřmi do koupelny, které před ní úslužně vklouznou do lesklého obložení stěny.
„Kde myslíš, že jsme?“ zavolá do ševelení vody v umyvadle. Za okny v ranním oparu prozářeném slunečními paprsky ubíhají šedivé horské vrcholky. Ticho pobrukujícího vlaku protne ostré hlasité zahučení podobné jedině několika rozzuřeným včelím úlům a vyplašené dívčí vyjeknutí. Vzápětí je ale zase ticho a Dandelion volá z koupelny: „Dobrý, dobrý, to nic.“

Vzápětí se objeví znovu ve dveřích, s vlasy už hladce staženými do ohonu, ale trochu nejistým pohledem.

Sean Avery - 30. listopadu 2016 08:33
Sean Avery

Probouzím se poněkud rozlámaný a neklidný. Na tvářích cítím zaschlé solné cestičky. Je to ještě z usínání, anebo jsem brečel v noci? Matně si vzpomínám na svíravý sen, na pár velkých, černých, mrtvých očí, ale také na jiskru, která se toulala v jiných sférách. Snad to byla hvězda? Když se však snažím v hlavě sen blíže uchopit, protéká mi mezi prsty. Zůstává po něm jen pocit.

Svítí ale slunce, Kapitol už nedočkavě ťuká na dveře a na mně napůl spí květinová víla. Dandelion, která chvíli věří, že je doma. Kdo bude tím ukrutníkem, kdo jí její sen přetne?

Vsunu ruku pod přikrývku a zašimrám děvčátko v jemných vlasech. „Ani pět minut. Ještě by nám snědli snídani.“ Pokud bude snídaně množstvím a kvalitou jen z poloviny taková, jako večeře, není nejmenší šance, že by nám ji někdo snědl. A to i přesto, že by se třeba kuchaři rozhodli usednout k tabuli s námi. Ale třeba to Dandelion dostane trochu do reality.

Opatrně se z pod ní vysoukám, postavím se na nohy a protáhnu se. Uhladím si košili a zatímco čekám na Dandelion, těkám pohledem po okolí. Mám příležitost si Dandelionin pokoj prohlédnout za denního světla. Vypadá náhle úplně jinak než v nočním přítmí.

Pán Jeskyně - 25. listopadu 2016 22:21
Pán jeskyně Neera

Za oknem pomrkávala hvězda. U vás doma se jí říká Šíp, představuje hrot založený do neomylného luku lesní paní. Kdo ví, jak jí mohou říkat tady?
Hvězda na tebe z dálky volá, tančí v šalebném stínu, obtáčí se světelnými závoji. Šeptá, že ti věří – nebo se ti svým pableskováním vysmívá?

Kolem stěny vlaku prolétne ostré zasvištění a Šíp zmizí z oblohy rázně a neodvratně, jako když sfoukneš svíčku. Spár temnoty, černý a fialový, se přitlačí na okno a chvíli nahlíží dovnitř. Sleduje. Hodnotí. Ochutnává tvoji beznaděj. Lepí se ke křišťálově hladké okenní tabuli a pak se jako had prosmýkne dovnitř. V podlaze vlaku to zaduní. V temném pokoji se nejasně pohybuje ještě černější stín a ty víš, že už se po tobě natahuje…

Za oknem pomrkává hvězda a pokoj je tichý a prázdný, když vlak bezhlesně uhání nocí ke Kapitolu. Dandelion něco tiše zabrouká ze spaní. Hlava ti zlehka klesne na nadýchanou podušku přehozenou přes postel. Okrajem okenní tabule se mihne vysoká špička stromu, ale Šíp se na vás pořád dívá z oblohy.
A je to ten stejný Šíp, na který se dívá Almond.

Sedí za kuchyňským stolem a ve vlasech jí tančí odlesky světla jako na havraních křídlech, když rázně vrtí hlavou. Hádáte se.
„…to už se nespraví. Myslíš, že ti to jen tak odpustí?“ rozhodí rozčileně rukama. Není slov obrany, není slov vysvětlení tváří tvář jejímu hořkému rozrušení, ale pořád tě něco nutí to zkoušet.
V náručí drží kolouška. Útlé nožky trčí k obloze, hlava se zlehka pohupuje přes dívčin loket. Velké důvěřivé oči se dívají matně a prázdně. Proto není slov, která by se daly použít k obraně. Almond jemně houpá v náručí kolouška, kterého jsi zabil.
Stojíte po kolena ve vodě. Její chlad se ti zakousne až do kostí. Proud víří kolem Almondiných snědých nohou jako něžná píseň, ale do tebe se opírá jako vichřice. Putuješ očima vzhůru a nad její hlavou se rozkládá široká koruna větví…


Oknem dovnitř pronikají sluneční paprsky a šimrají spící na tvářích.
Ostré zaklepání na dveře je volá k snídani.
Dandelion ale nevypadá, že by se jí chtělo vstávat. Ze spaní se zamračí a nakrčí nos, zatápe rukou kolem sebe, aby nahmátla přehoz z postele a přetáhla si ho přes hlavu. Zpod něj se vzápětí ozve něco jako: "Ještě pět minut, tati."

Sean Avery - 15. listopadu 2016 18:21
Sean Avery

Dřepíme spolu na zemi. Má košile je promáčená jejími i mými potoky slz. Jemně se s ní kolébám. Nevidím její rudé tváře a napuchlé oči, nevidím její pihovatý nos, nejistý, jestli si zanechá oblý dětský tvar nebo se ještě stihne přetvořit v dospělý. Nevidím její prameny vlasů slepené slzami v úponky jmelí. Ale slyším její teplý dech, pravidelný, klidný. Za svými horkými víčky vidím vlastní představu jemné panenky, jejíž duše prošla mou, objala ji a v tom slzavém okažiku s ní splynula.

Můj dech je kolébán jejím a korálky slz vytékají setrvačností. S klidnějším dechem i klidnější duší cítím každou z perel, jak se koutky protlačuje na svět, kutálí po úbočí nosu a chvěje se na jeho špičce, než spadne do hlubin Dandelioniných vlasů.

Jen letmo mě napadne, že spát bychom měli spíše na posteli, než zkroucení na zemi. Neodvážím se ale porušit její posvátný spánek. Koberec s vysokým vlasem, ve kterém dřepíme a choulíme se, svou měkkostí připomíná mech. Když se opatrně, abych dívenku nevzbudil, skládám z dřepu do sedu a opírám se ramenem o stěnu kupé, zahlédnu v okně nad sebou hvězdy.

Ale možná se mi o nich už také jen zdá. Náhle je překvapivě snadné usnout.

1 2 3 4 ... 7 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog