Perunova země (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Perunova země

Pán Jeskyně:

rafaela

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Dlouhodobá soukromá hra pro dva hráče, kteří se nechtějí neustále nechat vyrušovat na rozcestí. Založená na slovanské mytologii.

Klíčová slova:

slované, mýty

Jaké hráče:

Hráče mám.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Nástěnka jeskyně je prázdná.
Hráči: (1/2) Anders

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1

Vratimir - 28. září 2017 01:40
Vratimir

(23:35) rafaela: S ulehčením se rozesměje a vtiskne mu ještě jeden krátký nesmělý polibek na rty. "Díky... Za všechno." Pak lehce nakrčí obočí a mrkne na něj. "Bojíš se sdílet postel se smrtí? Doufám, že ne, protože jsem se konečně trochu zahřála a nerada bych do rána byla studená." Jako by jí něco napadlo, přitiskne si prsty na zápěstí. Srdce teď buší skoro stejně rychle, jako u obyčejných lidí a to se zdá rozhodně dobré.

(23:29) Anders: Dotčeně si promne nos a pobaveně se zazubí. "Za koho mě máš? Stále jsem vladykou Levého Hradce, nemohu si dovolit spustit se hned první večer jako nějaký pustý žoldnéř či nedejbože dobrodruh. A hlavně jsem na to vůbec nemyslel, neboj se. Tedy, myslel, samozřejmě. Ale vím, kde mám hranice." Odfrkne si a zavrtí hlavou. "Měli bychom jít spát, zítra vyrážíme. Pokud možno před polednem, hm?"

(23:21) rafaela: Rozpačitě si odkašle, vztáhne ruku k ohni a ten se zmenší a zklidní, jako když člověk pohladí rozrušeného psa. "Podívej, když se přestanu ovládat, svět kolem na mě reaguje. Asi ještě chvíli potrvá, než se to naučím udržet na uzdě." Zasměje se a rozhodí rukama. "Se mnou to prostě nebude jednoduché... Varovala jsem tě." Znovu se o něj opře, přijala do sebe spoustu jeho tepla a pro ten moment si náhle připadá téměř úplná. "Na tyhle rozrušující věci asi budeme muset jít trochu pomaleji, než jsi zvyklý, pokud nechceš, aby na nás ten dům spadl." Začervená se a omluvně pokrčí rameny.

(23:15) Anders: Když plameny vyšlehnou, trhne sebou a pobaveně se zazubí. Odtrhne se od ní a trochu zadýchaně na ni upře svůj jindy ostrý pohled, v němž se tentokrát mísí vzrušení s překvapením. "Popravdě jsem čekal, že ze mě zůstane mastný flek... Tohle budeš dělat vždycky?" Zahuhlá trochu bázlivě a kývne směrem k plamenům, aby se za moment zasmál a pohladil ji po tváři. "Tolik k tomu, proč s tebou půjdu třeba do Morannina chřtánu."

(22:54) rafaela: Na chvilku ztuhne, bouřka v jejím nitru tentokrát nemá se zlostí nic společného, ale síle je to úplně jedno, reaguje jen na slabou sebekontrolu, proteče skrz její tělo a plameny v ohništi prudce vyšlehnou do výšky. Zaryje mu nehty do paží a maličko tím obnoví stabilitu, alespoň natolik, aby dokázala na lidskou situaci reagovat jako člověk. A polibek opětovat.

(22:47) Anders: Cosi zabručí a ruměnec se zpod plnovousu pomalu rozšiřuje na jeho líce, což může vypadat poněkud komicky. Nějakou chvíli se očividně rozhoduje, ale nakonec se nakloní a pokusí se jí vlepit zprvu poněkud váhavý polibek, kterým jako by teprve zkoušel, jestli celou tu hloupou a ryze lidskou záležitost vidí stejnýma očima. Tlapou jí přitom takřka nevědomky prohrábne vlasy a sevře prsty, aby mu jejich prameny volně proplouvaly mezi nimi jako přenádherné vodopády.

(22:37) rafaela: "Nemusíš mi to vysvětlovat. Nejsme... Tedy, neslíbil jsi..." Zarazí se a stokrát si vynadá za to idiotské koktání. Samozřejmě, zabít démonickou stvůru a zbořit dům myšlenkou není žádný problém, ale mluvit s chlapem, na to evidentně žádné množství spirituální moci ani spříznění s prapůvodní silou nepomáhá. "Chci říct, že vůči mě nemáš žádné závazky. Promiň, tohle ode mě bylo neslušné. Tvoje vzpomínky jsou jen tvoje." Žmoulá v prstech okraj košile a konečně se nezdá tak bledá.

(22:31) Anders: Spokojeně si oddechne, zřejmě mu ten pocit také nebyl zrovna příjemný, i když určité vzájemné souznění mu nepříjemnost celé situace vynahradilo. "Ta dívka je Janišova dcera, oplakávala otce. Statečné děvče, asi chtěla ten večer zapomenout." Vysvětlí nezvykle jemným hlasem a medvědí tlapou jí zastrčí vlasy za ucho. Pak se na ni dlouze zahledí a jako kdyby o něčem přemýšlel. Možná se pod bujným plnovousem objeví i něco připomínající rozpačitý ruměnec.

(22:17) rafaela: Ze začátku si připadala jako opilá, obraz byl podivný, rozmazaný, pak mu ale přitiskla prsty obou rukou na spánky a výjev se ustálil, několikrát se zasmála, byl to tak nečekaně zvláštní hezký pocit, sdílet s někým tak důvěrně vzpomínky... Polibek cizí dívky jí vyvedl z rovnováhy, oddálila čelo a obraz se znovu rozostřil a rozpadl na střípky. *Káčo pitomá, co tak jančíš, vždyť mezi vámi ani nic není...* její vnitřní hlas je kousavý a nutí jí zamaskovat to náhlé ucuknutí za obyčejnou únavu. "Není to úplně snadné a smazat ti hlavu by bylo horší, než jenom pobořit střechu." I ten úsměv snad nakonec vypadá dostatečně přirozeně.

(22:10) Anders: Zazubí se a chápavě přikývne. "Tak moment, zkusím to..." Zabručí a soustředěně přivře oči, snažíc se rozpomenout na ty nejsilnější zážitky ze slavností. Na soutěž v pití kterou ovládl Janek se svými nejstaršími syny, pročež finále bylo vyloženě rodinné klány... Na Ctiborovu hanbu a smích ostatních, když jej čtveřice štědře obdařených hospodyněk mlátila koštětem či na polibek od neznámé dívky, využívajíc vladykova velice pohnutého stavu. Oslava zářila barvami a hořícím ohněm na velké návsi, kde ještě před pár hodinami pálili obětiny za padlé bojovníky.

(21:57) rafaela: Trochu se začervená a zavrtí se. "Neříkala bych tomu čtení myšlenek. Dokážu slyšet silné pocity, sem tam i slova, pokud jsou dost zřetelná. Ale jen u těch, kteří jsou mi otevření a nablízku." Trošku se povytáhne a opře svoje čelo o jeho, zavře oči a soustředí se. "Je to všechno strašlivě nové, zmatené... Je toho moc, zvlášť když ty se nesoutředíš." Usměje se lehce, když zachytí mizející obraz oslavy.

(21:51) Anders: Trochu se zarazí, když zjistí, jak studená opravdu je. Přesto on sám hřeje příjemným, lidským teplem a zdá se, že ani nepotřebuje příliš zahřívat ohnivými plameny. Trochu se uculí při vzpomínkách na bujaré oslavy a nakonec se neudrží a vyprskne smíchy. "Škoda, viděla by jsi Ctibora v dost choulostivých situacích. Například když se potkaly na jednom místě všechny ženy, které prý svedl s tím, že si je vezme za právoplatné manželky. To byla velká legrace." Pochechtává se a zavrtí hlavou, snad aby tu vzpomínku zatlačil kamsi dozadu. "Neumíš náhodou... Číst myšlenky, hm?"

(21:35) rafaela: Střípek ledu jako by roztával. Je to příjemný pocit, a přesto po něm zůstává jakési prázdno. "Divím se, že tu vůbec nějaká medovina zbyla. Po té pijatice před bojem, i po oslavách, které jsem naprosto hloupě prospala." Zasměje se měkce, na temné myšlenky je vždycky času dost, stejně jako na trápení nad tím, co ztratila. Konečně se přestane třást, ani si neuvědomovala, že je tak strašně studená.

(21:30) Anders: Usměje se a bez větších rozpaků ji k sobě přivine, pokud možno co nejpevněji. "Pokud dotykem, tak dotykem. Nenechám tě mrznout, ani kvůli ní. A když je tak sama, ať si někoho najde. Jen ať nám vrátí vcelku tebe. Představa že se peru s Velesem o vstup do její říše mě ani trochu neláká, ale pokud mi tam zmizíš, tak budu muset." Zabručí suše a zívne tak široce, že by se za to nemusel stydět ani ten největší hroch. "A sever... Hm. Proč ne. Nechám přibalit pár kožešin navíc a naopak vybalím něco medoviny, bylo by to jako nosit dříví do lesa."

(21:16) rafaela: Opřela mu hlavu o hrudník a hluboce se nadechla. "O to nejde. Ta zima nejde zvenčí, je to něco, co mi zůstalo po ní." Rozpačitě k němu vzhlédne. "Je to zima, která se rozehřívá dotykem, ne ohněm. Ona... Je hodně sama, už dlouho." Ani neví, kde se ta myšlenka vzala, ale náhle tu je a ona nepochybuje, že je to pravda. Na kolik podivností si ještě bude muset zvyknout a kolik jich objeví? "Jih západu nebo západ severu, můžeme jít, kam budeme chtít. I když mám pocit, že sever je nějak... Správnější. Jen by mě zajímalo proč."

(21:11) Anders: Usměje se a když si všimne, že jí kaftan příliš nepomohl, natáhne se a jednou rukou ji chytí kolem ramen. Pak ji ke svému prohřátému trupu jemně přitiskne. "Lepší?" Zabručí a pohled obrátí do plápolajícího ohně. "Co mě se týče, vždycky jsem chtěl navštívit jih západní Francké říše. A nebo sever, u Cařihradu jsem poznal jednoho jarla... Byl hodně opilý a tvrdil, že až budu zase na cestách, máme se zastavit v jeho vesnici." Zazubí se a ponoří se do příjemných vzpomínek. "Akorát mám dojem, že zima a chlad je to poslední, co právě teď potřebuješ."

(20:59) rafaela: Mráz vychází zevnitř a není snadné se zahřát, tohle ale trochu pomohlo. Lidské tělo není stavěné na takové zásahy a bohové jsou všechno, jen ne milosrdní. Bohyni zajímá, že její chráněnkyně přežila, pohodlí pro ní neznamená nic. "Houby, nemám žádný plán." Zašklebí se bezútěšně. "Ale myslím, že najít místo, kde nás bude zapotřebí, nebude problém. Každá válka, kadý střet, každá smrt něco ve mě přitahuje." Cítí to jako malý střípek ledu někde hluboko v hrudi a bezděčně na něj přitiskne ruku.

(20:54) Anders: "Dobrá, v tom případě zítra vyrazíme." Přikývne a nemohouc nadále sledovat jak se choulí u krbu vstane, třemi ráznými kroky přistoupí a obepne jí ramena svým kaftanem, do kterého by se pravděpodobně vlezla natřikrát. Pak pouze v košili a bruchách usedne vedle ní. "Myslím, že dokud budu s tebou, na lítost skrze všechno to dobrodružství vlastně ani nebude čas. A ani tak bych nelitoval." Usměje se. "Tu babiznu chytíme a dáme jí co si zaslouží. Ale co pak? Máš nějaký plán, kam vyrazíme?"

(20:39) rafaela: "Zítra?" Pokrčí rameny a natočí se zády k ohni. "Zvlášť po tomhle výstupu bude nejrozumnější zmizet co nejdřív, navíc ta, která odtud utekla, získává náskok, který se bude těžko zkracovat. A já jí musím najít, než napáchá další škody." Hraje si s pramínkem vlasů, dlouho mlčí. "Bojím se, abys nelitoval, když se mnou odejdeš. Slyšel jsi Dalibora, pokud to uděláš, nebudeš se sem už moct vrátit." Nechce odejít bez něj, ale bojí se odejít s ním. To, o čem nemluví, semínko smrti, které v ní dřímá, je nikdy nenechá na pokoji, stále je požene dál a do větších nebezepčí. Vážně chtěl takový život? Ona ne a neumí si představit, že by po tomhle někdo toužil.

(20:31) Anders: "Hm, chtěl jsem po něm poslat Přemyslovi liebesbrief, ale nedá se svítit." Pobaveně zabručí a koukne na Lyru. "Kdy chceš vyrazit? Nechal jsem nám zabalit vybavení, nějaké zásoby a pár hřiven na cestu. Měly by nám na nějakou dobu bohatě vystačit. Než však odjedeme, budu se chtít rozloučit se Ctiborem a předat mu stolec. Ač to nepřizná, jsem pro něj jako syn a on pro mě jako vlastní otec, posledních deset let jsme byli den co den spolu. Není úplně jednoduché ho tu nechávat samotného, ale vím, že on tady chce dožít. I to byl důvod, proč jsme se z jihu vraceli. Mě však cesty stále lákají." Zazubí se.

(20:16) rafaela: Jako by najednou vyrostla a shodila z ramen obrovskou tíhu, zhluboka se nadechne, a pak se rozesměje. Dalibor je ale nepříčetný zlostí. "Dobrá, odjedu tedy ihned. Zmizte ze země, ale pak budete štvanci. Ani ona," ukáže prstem na stále se smějící Lyru, "není vyjmuta ze služby Přemyslovi, pokud o to on bude žádat. A věřte, že bude, až mu tohle všechno vypovím." Celý se třese a v tváři je rudý. "Takhle to dopadá, když je ženám dána příliš velká volnost. Omotala si tě kolem prstu vladyko, uštkla tě jako zmije, ale jednou si vzpomeneš na má slova až tě její jed pomalu usmrtí." Otočí se ke dveřím a nezapomene jimi důkladně prásknout, aniž by čekal na odpověď.

(20:07) Anders: Pobaveně se usměje a mrkne na Dalibora, ať už to snáší jak chce. "Vidíš? Já její vladyka nejsem. A mám pocit, že Přemysl rozhodně není její kníže. Nikomu neslouží a zdá se, že pokud zrovna nezuří, střechy i vítr zůstávají v klidu. Navíc mám takový dojem, že její pán... či spíše paní, je někdo mnohem mocnější než Přemysl, ať už jej chovám v úctě jak cti. A radši budu odporovat jemu, než bohyni samotné. Proto si myslím, že pokud sama chce odejít... Je to její volba. Máš mé svolení tomu samozřejmě zabránit, ale vzhledem k tomu co jsem v bitvě viděl... Bych ti to silně nedoporučoval, příteli." Zabručí s úsměvem a veselým pohledem obdaří děvče choulící se u krbu. "Navíc, rozhodl jsem se předat svůj stolec do jiných schopných rukou. Bude třeba, abys tu zprávu doručil Přemyslovi a aby ji Přemysl vzal v potaz. Rozhodl jsem se vědmu doprovázet na cestách. Mimo tuhle zem."

(19:55) rafaela: Zvedne k němu oči a chvíli ho propaluje pohledem. Nakonec ale zkrotne a odpoví skoro klidně. "Jediný problém je to, že je pro mě všechno tohle nové. Dostalo se mi mnohem větší síly, než by bylo za běžných okolností kdy možné. Ale já jsem si ji zasloužila a je moje, je to dar a taky závazek." Zpraží pohledem Dalibora, ona rozhodně nehodlá couvnout ani o krok. "Odejdu ze země, pokud na tom Dalibor bude trvat. Ale nenechám se tahat jako cvičené zvířátko a nemám žádnou povinnost komukoliv vykládat o věcech, které jsem podstoupila. Ani Přemyslovi ne." Ke konci už se zase zlobí, ale tentokrát se jí podaří ovládnout. Zbořená střecha by jejímu proslovu nejspíš ubrala na důvěryhonosti.

(19:48) Anders: Chápavě přikývne a s pohledem přísného soudce shlédne z křesla na Lyru. "Co mi k tomu povíš ty, Lyro? Co mě se týče, v magii se moc nevyznám..." Obrátí svůj pohled zpět na Dalibora a pokusí se nasadit příjemný tón, kterým naznačuje že je ochoten o věci diskutovat. "Nejsou snad všechny vědmy nebezpečné? Nevím, proč by zrovna Lyra měla být jiná. Nebo alespoň nechápu důvod, proč by měla být zvláště ona přítomna u Přemysla, byť o čistotě jeho záměrů nepochybuji. Rozuměj, viděl jsem spoustu věděm, pár z nich dokonce ještě s ničivější silou než jakou to děvče nedávno předvedlo. Například při obléhání Cařihradu těmi barbary z východu." Zahučí a uvelebí se v křesle poněkud pohodlněji.

(19:42) rafaela: "Sám vidíš, je nebezpečná." Dalibor rozhodí rukama směrem k Lyře. "Nevím, co udělala v té bitvě a ona se mnou o tom nechce mluvit." Ostentativně se dívá pouze na Vratimira, aby předešel jakýmkoliv námitkám a přerušením. "Říká jenom, že zaplatila cenu za životy v hradišti a že je to jen její věc." Tentokrát přece jen těkne pohledem k dívce, opřené tak blízko ohni, že se jí skoro připalují rozpuštěné vlasy. "Myslím, že by měla jet se mnou, aby se na ni podívali schopnější a povolanější, ale ona se jen vzteká." Dokončí svojí obžalobu jedním dechem.

(19:37) Anders: S drobným úsměvem mrkne na Lyru aby jí dal najevo, že tu trochu tabáku je schopen přeci jen oželet. S povzdechem se rozvalí do, zatím stále svého, vladyckého křesla a ihned si podepře unavenou hlavu těžkou pravicí. Teprve pak znuděně pohlédne na Dalibora a kývne. "Tak spusť. O čem se to hádáte? A proč to nejde vyřešit v klidu?" Zabručí trochu nenaloženě, ale výjimečně se do Dalibora nenaváží. Ať je jaký chce, bitvu s nimi vydržel až do samého konce a pokud byly Ctiborovy zkazky věrohodné, tak se bil docela slušně. A jinak rejpavý Vratimir zjevně umí každého válečníka ocenit alespoň respektem, když už ne zlatem či ženami.

(19:26) rafaela: Ponoří hlavu do koňské hřívy, pach mokré srsti jí uklidňuje, dopřeje si několik trhaných nádechů, než se jí povede se zklidnit. Pak rozepne podbřišník a popleská Bílého po krku. "Běž milovaný, zavolám si tě. Pojedeme." Protahuje čas před další hádkou, pečlivě uklidí postroje a až pak se vydá do domu za těmi dvěma. Třeba se bude pod střechou přece jen ovládat líp, třeba to bude o něco snazší. Místnost je vyhřátá ohněm a vypadá pokojně, lákala by k odpočinku, kdyby ovšem odpočívat dokázala. "Vážně jsem nechtěla." Prohodí k Vratimirovi a schoulí se co nejblíž k ohni. Stejně má dojem, že už jí nikdy nepřestane být zima.

(19:20) Anders: Vratimir v žádném případě tak ostrou reakci nečekal, natožpak úder pomyslné větrné pěsti. Zapotácel se a fajka mu vypadla z rukou přímo na zem, kde se žhnoucí tabák rozprskl v reji malinkých jisker. "Doprdelepráce..." Zahučel Vratimir a trochu vyčítavě na Lyru vystrčil bradu. "Ten tabák se shání těžko." Zahuhlá nabručeně, sehne se na zem pro fajfku a pohlédne na Daliborova kráčející záda. "Když už nic jiného, pod střechou bude hezky. A hádat se můžete stejně i tam." Praví a vykročí za ním.

(19:14) rafaela: "Že jsme naživu?" Hněv plane a je snadné ho obrátit proti sobě, vítr zaskučí a narazí do Vratimira jako pěst. Lyra ztuhne bez pohybu, několik vteřin se jí v očích zračí čirý strach, pak ustoupí a zády se přitiskne ke koňskému tělu. "Já... Omlouvám se." zamumlá tiše. "Přesně proto musíš jet se mnou." Odsekne vztekle Dalibor. "Ale dobře, pojďme pod střechu, pokud nám jí tedy nehodláš zbořit nad hlavou." Bez ohlédnutí se vydá k domu, mezi zuby drtí nadávky.

(19:07) Anders: Vratimir už z dálky viděl dívku, kterak se o čemsi zuřivě dohaduje s tím otrapou Daliborem. Povzdechl si, rukou pročísl hřívu havraních vlasů a se zívnutím se vydal jejich směrem. Zamyšleně při tom pokuřoval nabitou fajfku, vonící čímsi omamným. Jedna z mnoha jeho neřestí. Oděn byl do domácího kaftanu z černé vlny, s mečem připásaným. Došel až na kraj hádky zrovna v okamžiku, kdy ti dva skončili. "O co jde, že se vy dva zase haštěříte? Máte být rádi, že jste vůbec naživu." Prohlásil suše a opět zeširoka zívnul. Poslední dobou toho moc nenaspal. "A vůbec, za chvíli bude pršet. Měli bychom jít dovnitř a dát si něco dobrého."

(18:47) rafaela: "Už jsem ti jednou řekla, že ne." Zvýšené hlasy se nesou nad prázným cvičištěm a hlasitě se rozléhají mezi domy. "Je potřeba, abys s námi jela za Libuší. To, co se s tebou stalo, je..." Lyra po Daliborovi vztekle bleskne pohledem a usadí sedlo na koňský hřbet. Už je to třetí, co zkouší, najít na hradišti postroj, který by seděl na koňský přízrak je těžké, zvíře je vyšší, ušlechtilejší než koně, které místní chovají. "Co se se mnou stalo, je moje věc." Dotáhne řemeny a o dva kroky ustoupí, ruce založené na prsou. Prospala čtyři dny a teď už vypadá skoro jako dřív. A přesto ne stejně, kůži má bledší, vlasy prokvetlé stříbrnými vlákny a zápěstí stále omotaná vrstvou obvazu. Nemusela by je už mít, ale dívat se na jizvy ji vyvádí z míry. "Říkám ti, že musíš..." Ani tentokrát ho dívka nenechá domluvit. "Musím? Nemusím nic!" Hněv v jejím hlase je silný a náhle se kolem dohadujicí dvojice zvedne prudký ledový vítr odnikud. Oba od sebe odskočí, oba znepokojení.

Vratimir - 20. září 2017 23:57
Vratimir

(23:32) Anders: Nechá ji vyplakat se a svírá ji pevně, byť se sám horko těžko drží na ztuhlých kolenou. Když v jeho náručí ochabne, opatrně ji vezme do náruče a zamíří k hradišti. Na bílého oře se neohlíží, zjevně usoudil, že se o sebe dokáže postarat. Koneckonců, brány hradiště jsou mu otevřené. Dívku uložil do její postele a povolal kořenářku, aby se postarala o její rány. Sám zašel k felčarům, nechal si sešít pár ran... A zapadl do své postele, kde spal jako nemluvně.

(23:24) rafaela: Douho ho pozorovala, mlčky, bez hnutí, bez dechu. Nakonec, jako by se něco v ní zlomilo, tiše vydechla a přitiskla se k němu, zabořila mu tvář do ramene a rozplakala se. Zajíkavě a lidsky, jako by se na povrch konečně prodral všechen strach a beznaděj posledních dnů. Plakala, dokud nevyčerpala i ty poslední zbytečky sil a nepropadla se do mrákotného nevědomí, zatímco země kolem konečně začala rozmrzat.

(23:17) Anders: Vratimir se usměje a pokud jej neodstrčí, jemně ji políbí na čelo. "O tom, co mi můžeš nabídnout, rozhoduji já sám. Mí lidé jsou stateční a poradí si i bez mladého vladyky, co většinu života strávil na cestách. Myslím, že je čas, aby měl Levý Hradec vladyku nového... A také moudřejšího, než jsem já." Zašeptá a nenápadně kývne směrem k ustaranému Ctiborovi, jenž z dálky oba pozoruje a nervozitou si hryže svůj mroží knír. "Pojí mě k tobě zvláštní pouto a nehodlám se ho vzdát."

(23:06) rafaela: Zavrtěla hlavou. "Teď ses vrátil a zas bys utíkal?" Ukázala pohledem k městu. "Potřebují tě, zbyl jsi z vaší rodiny poslední a tvůj domov je tady." Stiskla v dlani jelení šperk a s lehkou pomocí Bílého se zvedla na nohy, ruku obtočenou kolem koňské šíje. Ona vždycky bude mít námitky, bez ohledu na to, že on o ně nestojí. "Zasloužíš si ženu, která ti bude schopná dát domov a děti. Já ti nemám co nabídnout."

(22:56) Anders: Vladyka se usměje a konejšivě ji pohladí po tváři. Ztuhlými prsty rozšněruje kroužkový límec a sáhne kamsi za svou košili. Po chvilce tápání si přetáhne přes hlavu amulet stříbrného jelena ve skoku a jemně jí vtiskne šperk do dlaně. "Odmítám. Půjdeme se prospat do domu, dáme odpočinout končetinám. Zotavíš se. Pak osedlám koně a pojedu s tebou, třeba i k samotné Moraně když bude třeba." Zabručí tichým, ale rozhodným hlasem, který nepřipouští námitky.

(22:46) rafaela: "Ty se vrátíš na hradiště, pohřbíš mrtvé, a pak budeš pokračovat tam, kde tvůj otec skončil. Postaráš se o svoje lidi, najdeš si krásnou ženu, zestárneš a až přijde čas, předáš tuhle zemi svým synům..." Její hlas se vytrácí a ona se choulí do sebe. "Já... Já a Bílý pojedeme dál. Je hodně práce, kterou je potřeba udělat, musím najít tu, která dnes utekla, aby se tohle nikdy neopakovalo." Opře se svým čelem o jeho, teď už spíš šeptá. "Není žádné my, nemohlo být, vím to od prvního dne, co jsem přišla sem."

(22:38) Anders: Zamyšleně nakrčí obočí a jemně sevře její dlaň ve své mozolnaté, ulepené tlapě. Nakloní se co nejblíže k ní a hlas ztiší tak, že se snad pomalu ztrácí ve zrychlujícím větru. "Co to pro tebe znamená? Víš, že magii ani bohům nerozumím tak, jako ty. Řekni mi, co se teď stane. S tebou, s námi..." Zašeptá a jen tak mimoděk odrhne její vlasy z čela, aby mohl spojit svůj konejšivý pohled oříškových očí s tím jejím.

(22:28) rafaela: Vezme ho za ruku a lehce si přitiskne jeho prsty tam, odkud cukla Lana. Těsně pod kůží by měl tepat život, ale je jen ticho. A pak se ozve jeden mělký slabý záchvěv, který opět na dlouho umlká. Dívá se na něj prosebnýma očima a nutí ho, aby pochopil, jak to je. "Čechy neměly Moraninu kněžku už mnoho let. Málokdo se chce vydat touhle cestou a ještě méně z nich po ní dokáže skutečně jít." Konečně ho pustí a bezradně spustí dlaně do klína. "Dostala jsem svou odměnu a teď musím platit, zastavená mezi životem a smrtí."

(22:19) Anders: Vykulí oči a nesouhlasně zabručí. "V žádném případě. Co tě to zase bere?" Zavrčí podrážděně a nechápavě zavrtí hlavou. "Rozhodně tě tady nenechám umírat na cestě jako nějakou mršinu z kraje lesa." Zabručí a prohrábne si zakrvácené, mastné vlasy, které teď spíše připomínají pořádně zaneřáděné vrabčí hnízdo. "Řekni mi jak ti pomoci a já to udělám. Vidím přeci, že nejsi v posledním tažení. Nebo..?"

(22:15) rafaela: Zavrtí hlavou a několikrát se zhluboka nadechne, aby zahnala pláč, který se jí dere do hrdla. "Ne, myslím, že ne." Dívá se na něj, chtěla by toho říct hodně, ale teď už se vlastně nic z toho nehodí. "Nech mě u do zítra, potom půjdu." Ani ona sama nemůže věřit tomu, jak klidně její hlas zní, do očí se mu ale podívat nedokáže.

(22:10) Anders: Vratimir lehce přikývne a nechápavě nakrčí obočí, nicméně zavelí a družiníci s kořenářkou se vzdálí. Vratimir klesne na kolena a meč položí vedle sebe do prachu cesty. Očividně vůbec netuší, co by měl v této situaci dělat. Mlčí, plnovous mu vítr naklání na stranu a šlachovitým tělem se pouze snaží krýt ležící dívku, aby k ní chlad severního větru neprostoupil. "Můžu ti nějak pomoci?" Zabručí konejšivě. "Udělám cokoliv. Koneckonců, pravděpodobně jsi nás zase zachránila."

(21:57) rafaela: Ani se nepokouší vstát, jen pozvedne ruku, jako by se ho u sebe chtěla pokusit udržet. "To nebude k ničemu." Zamumlá tiše. S léčitelkou už se během dne stihla seznámit, přestože si náhle nedokáže vybavit její jméno. Neví, co by měla říct a tak jen pozoruje, jak si k ní unavená žena kleká a bere její zraněnou ruku opatrně do dlaní. Vidí, jak se její palec letmo dotýká zkrvaveného zápěstí. Lana, tak se jmenuje, napadne ji náhle, ale to už se žena naklání k ní a tiskne jí prsty na krk, zboku, těsně pod čelistí. Zmatený výraz se pomalu mění v ohromený a poté vyděšený. Lana pomalu couvá zpátky k družiníkům a tře si ruce o šaty, jako by se dotkla nakaženého morem. "Vratimire... Pošli je pryč." Konečně se jí podařilo dostat do hlasu trochu síly, ale zřetelně slyší, jak se do něj vkrádá hysterie a pláč.

(21:38) Anders: Zamračí se a ruce na malý moment nerozhodně sevře v pěst. Pak se odtáhne, snad z obavy co by jí v současném stavu mohly jeho neohrabané paže udělat. "Musíš k léčitelům." Zahučí a pohledem konečně prohlédne bílého oře. "Vy oba." Dodá a ohlédne se, aby zakřičel směrem k hradišti. Duchapřítomný Ctibor a několik družiníků však již pospíchají s provizorními nosítky, se starou kořenářkou a léčitelkou v závěsu. Přes jejich hlavy vidí jak Hradčané odzbrojují zajatce, tiše posedávají kolem či oplakávají své mrtvé. Bitva je tedy skutečně u konce.

(21:30) rafaela: Neodlepila se od zvířecího boku, když k ní doběhl, ale bez odporu se nechala prohlédnout. Je sinavá a stále jaksi slabě nepřítomná, dýchá slabě a mělce a její kůže je nepříjemně studená, napjatá. Nevypadá zraněná, jen pár lehčích škrábnutí a modřin, ale rány na zápěstích jsou hrozivé. Vypadají celé podivně, jako by byly starší než jen pár minut nebo hodin, pokryté vystouplou vrstvou ohavných popraskaných strupů. Na jazyk se při pohledu na ně dere jediné slovo - smrtelné. "Žiješ." Alespoň hlas, jakkoliv slabý a unavený už zní jako ona.

(21:24) Anders: Ctiborův příchod a nápor statečných obránců netrval dlouho. Ljučané toho měli tak akorát a se ztrátou svých mágů jim Ctiborovy posily odlily poslední zbytky odvahy a vůle z žil. Někteří se pokusili utéci, někteří zahodili své zbraně a prosili o odpuštění. Tak či onak, bitva byla téměř u konce. Vratimir se rozhlédl kolem, očima pátrajíc po Lučivojovi. Spatřil jej, jak v hloučku svých posledních věrných řve a snaží se shromáždit poslední zbytky své kdysi mocné družiny, aby podnikl poslední zoufalý útok. Hradčané se na ně vrhli jako divá zvěř a sám velký vladyka Ljučanů padl k zemi, když mu jeden z Jankovo synů probodl plíci provizorním oštěpem. Hradčané zajásali. Jejich mladý vladyka však dávno běžel k ležící vědmě, aby ji znavenými pažemi objal. Bedlivě si ji prohlédl a jeho tvář nabyla barvy starého popela.

(21:07) rafaela: Nádech a výdech, na nic víc se nedokáže soustředit. A i donutit svaly hrudníku k pohybu je téměř nad její síly. Ráda by se podívala, co se na bojišti děje, ráda by pomohla, ale tenhle boj pro ní už skončil. Slyší roh a doufá, že vítězí její spojenci. Mohutné tělo dopadne vedle ní a ona rozmazaným pohledem pozná Bílého, schoulí se k jeho boku, opře čelo o mokrou srst, alespoň malý pocit bezpečí v tom všem utrpení.

(20:58) Anders: Další z válečníků po jeho boku padl. Letící oštěp jej zasáhl přímo do nechráněného temene jen pár vteřin poté, co v bitevní vřavě přišel o svou přilbici. Části lebky a sprška krve dopadla i na Vratimira, jenž si je nepřítomně utřel hřbetem ruky. V tu chvíli, která se zdála jako věčnost, zazněl roh. Obě bojující strany zašuměly překvapením a na zlomek vteřiny ztuhly. Roh zazněl podruhé. Z vnějšího opevnění za hlasitého dusotu vyběhla zavalitá postava. Ctibor, zbrocen krví jako nějaký démon troubil za běhu na roh, svírajíc v pravačce širočinu ze které ještě nyní pomalu stékala krev. Za ním se postupně zjevila masa hrdých domobránců. Starci a vysloužilí veteráni, hoši příliš mladí na službu u družiníků, Janek s celým svým klučičím ansáblem. Všichni zakrvácení, místy ranění, ale především... Se samotným peklem v očích. Ctibor východní opevnění uhájil.

(20:47) rafaela: Mrazivá čepel protne kůži, maso i šlachy a zanechá po sobě jen zející krvavou ránu. V tu chvíli jako by pro Lyru svět zpomalil. Vidí, jak se krvácející protivnice otáčí, jak chytá za otěže zjančeného koně, který se zapletl v hájku do keřů , jak vyráží bez ohlédnutí cvalem pryč... Mrtvý čaroděj padá k zemi a zmrzlá tráva pod jeho tělem křupe. Nic se nehýbe, je ticho, jen pod chodidly praská led. "Odcházím dítě. Dál už musíš sama." Po tvářích stékají slzy, chtěla by odpovědět, ale jazyk se odmítá pohnout. "Dlužíš mi. Nezapomeň na to." Jako by jí na tváři zastudil letmý polibek samotné zimy. Hluk se nevrací postupně, ani bolest ne. Řev bitvy jí vyvede z rovnováhy a bolest složí na kolena, ale ani to nestačí, choulí se do těsného klubíčka na zemi a celým tělem probíhají nekontrolovatelné křeče.

(20:37) Anders: Z posledních sil se probijí ke své korouhvi. Vratimir nemusí štěkat rozkazy, družiníci sami vytvoří kolem praporu ochranný kordon a mladý válečník jej svírající si může konečně oddechnout. Roztřesenými prsty si na pár chvil sejme z hlavy přilbici, aby si zpocené vlasy padající mu do tváře mohl prohrábnout na stranu. Prapor se zachvěje když se o něj celou vahou opře, neb mu málem selhala kolena. "Toho mládence budu muset vyznamenat..." Zabručí si Vratimir pro sebe a v krátké chvilce klidu pohlédne za bránu, směrem ke své chráněnkyni.

(20:20) rafaela: Lyra je na konci sil. Nedokáže se odhodlat k jedinému pohybu, jako myška před hadem... Ta druhá ale váhání v povaze nemá. Noha měkce doskočí na zem, zbraň zůstala kdesi daleko za ní, v mrtvé schránce prastarého boha, jenže k čemu bohové potřebují ocel, Morana se vzpřímí a v dlani se objeví čepel utkaná z mrazu. "Přišli jste nezvaní." Zapřede měkce a její hlas už Lyřin nepřipomíná ani náznakem. "Budeme tančit, cizinci." Takhle se nesměje žádný člověk. Tmavovlasá žena stírá krev z tváře, vystrašeně ustupuje o několik kroků dozadu, podstaditý válečník tasí. Ale kdo se může rovnat samotné smrti? Čepele se srazí a tráva kolem namrzá.

(20:10) Anders: Zuřivě zakleje a začne si klestit cestu bojujícím davem. Prapor nesmí a nemůže nechat padnout. Mladý družiník ustupuje, brání se, rameny naráží do nevšímavých nepřátel či spolubojovníků. Vratimir se prodírá davem jako hurikán a dává všanc všechny své zbylé síly. Za ním se shromažďují okolní družiníci a chrání svého pána, opět vytváří těsnou formaci a postupují. Je jich šest, devět, patnáct. Vrazí do kořistníků jako ocelový klín a údery seker či mečů rozsévají v jejich řadách smrt.

(19:56) rafaela: Boj za jejími zády je tišší, už tvoří jen vzdálenou kulisu, ani umírání není tak citelné, pocit zeslábl jen do jakéhosi šimrání, kterého už si dokáže nevšímat. A také jsou tu oni, jen kousek od otevřené, ne, spíš rozvalené klece. Lyra se spokojeně usměje, když si uvědomí, že ani tahle dvojice nepřečkala útok bez úhony. Žena, ta, kterou jen před pár dny vyhnala z vesnice, se opírá o svalnatého podsaditého muže, tvář má strhanou a z nosu, dokonce i z koutků očí jí kape krev. Muž vypadá o trochu lépe, ale vysvětlení je nasnadě, on jelena neovládal... Dívají se na sebe, ztuhlí v okamžiku. Nikomu se nechce rozpoutat střet.

(19:50) Anders: Vratimir jílcem svého meče zuřivě rozbil obličej jindy pohledného mladíka před sebou a zavrávoral, když mu něčí štít uštědřil poctivou herdu do ramene. Boj se pomalu přenášel z dvou pevných mas nepřátel na jakousi promíchanou polízanici, v níž Vratimirovi družiníci tvořili malé ostrůvky vzdoru a smrti. Vladyka zakroužil čepelí a zbavil se tak několika soupeřů, načež si všiml jednoho ze svých nejmladších družiníků, kterak pevně svírá prapor Hradce a téměř osamocen čelí houfu nepřátel, snažících se prapor a s ním i čest obránců srazit k zemi.

(19:39) rafaela: Cítí každou z těch smrtí za svými zády, jako lehoučké zamrazení, jako slabý záblesk nesmírné rozkoše, tělem probíhá mírný třas. "Takové je to pro tebe vždycky?" Zeptá se té, která si osedlala její tělo a která ji stále pobízí k pohybu. Odpověď spíš cítí, než skutečně slyší, ale v šlehajícím větru se slova stejně ztrácí. Přese všechno má najednou strach, pobízí koně k ještě většímu spěchu, kdyby se jen na vteřinku zastavila, musela by myslet na to, že jakkoliv je ta uvnitř mocná, meze lidského těla jsou dávno překročeny.

(19:33) Anders: Vratimir nestíhá sledovat, jak jelení stvůra padá k zemi. Nestihne ani vyprovodit pohledem dívku, kterak se na bílém oři vrhá proti čarodějům. Sám se vprostřed své osobní družiny tak tak stíhá ohánět čepelí, odrážet širočiny a otevírat krky těm, kteří se odvážili přiblížit. Situace se po proražení brány nevyvíjela pro Hradčanské vůbec dobře. Ocelové jádro těžce oděných družiníků sice odolávalo velké přesile jako skála v moři, ale po jednom či po dvou postupně umírali a na jejich tvářích se namísto bojového šílenství zračila spíše střízlivá uvědomělost a touha neprodat svůj život lacino. "Kde je Ctibor..." Zahučel Vratimir znaveně a jen tak mimoděk odrazil čepel mířící na Janišovo hrdlo. "Brání s ostatními ochozy a východní hradbu!" Zařval Janiš a byla to slova poslední. Pár vteřin na to mu hrdlem projel šíp.

Vratimir - 18. srpna 2017 02:40
Vratimir

(23:11) rafaela: Uprostřed davu čepel najde svůj cíl, protne hrdlo a zůstane v něm vězet, dívka se na neosedlaném hřbetě zapotácí, ale nakonec se udrží, s prsty zaklesnutými v hřívě. Jelen padá, obrovské tělo rozechvěje zemi a několikrát sebou škubne, pak znehybní. Ještě není konec, ale Lyra cítí, že jí docházejí síly, nechá Bílého aby vyrazil z bráně, nikdo se neodváží bojovat s ní potom, co viděli. Zabít ty dva čaroděje, s obranou města proti lidem už si musí Vratimir poradit sám.

(23:06) Anders: Potácí se vpřed, s paží napřaženou před sebou. Ohromeně zírá na mladou vědmu, když na bílém oři vjede do houfu bojujících. Družiníci hromadně odskakují, s klením ustupují a s otevřenými ústy bázlivě sledují tu podívanou, kterou dívka rozpoutala. Nemají však tolik času, neb Ljučanské vojsko právě proniká branami. Nechají jelena jelenem, srazí se rameno na rameno a čelí přesile, aby bojující dívce poskytli její čas. I Vratimir se k nim přidá, stále trochu dezorientován a se zhmožděným hrudníkem. Přesto stejně jako oni bodá, seká a kleje, rozbíjí Ljučanské řady a stojí pevně jako skála.

(22:47) rafaela: Jako by se její silueta zdvojovala, ne ona, to vranovlasá máchne mečem, není to její smích, to smích smrti se dere z rozkousaných rtů. Ale v tuhle chvíli ji to netrápí. Bílý se vzepne a udeří kopyty proti stvůře. Jindy a jinde by možná byly síly vyrovnané, ale jelen je daleko od svého domova a nepohání ho jeho vlastní vůle, šílenství nemá dostatečnou moc. Tohle je Moranino území a se správným prostředníkem má sílu vichru a povodně. Čepel snadno pronikne plecí, z rozteženého masa vytéká kalná páchnoucí krev, jelen a hřebec se točí v takřka půvabném tanci a Lyra se směje s očima sálajícíma horečkou. Není teď pro ni nic, než smrt, a ona je pro tuhle chvíli sama smrtí, nevnímající nic a nikoho.

(22:40) Anders: Vratimir je starodávným bohem sražen na zem. Jelení netvor jej nabral na paroží a jako hračkou s ním pohodil takovou razancí, až si dopadající vladyka vyrazil dech a hodnou chvíli nebyl schopen myslet, natož vstát. Kolem něj byli sráženi a zadupáváni kopyty jeho věrní a on slyšel jejich zuřivý, zoufalý řev. Pokusil se posadit, omámeně se rozhlížeje kolem. Vidí mladou vědmu, jak se na bílém oři žene jako o závod přímo k nim. Zavrtí hlavou a pokouší se koncentrovat, zřejmě odmítaje uvěřit skutečnosti. Když si uvědomí, že je dívka skutečná a opravdu jim jede na pomoc, zapře se o svůj meč který stihl tasit a s velkým vypětím sil a koncentrace vstane. Potácivě se vydá zpět k místu lítého boje, který se pomalu ale jistě mění v masakr.

(22:18) rafaela: Bolest je pryč a s ní i strach. Tělem se šíří jemné mravenčení, prsty obemknou jílec zbraně a dívčin podbřišek se sevře křečí téměř milostnou. Lehce se vyšvihne na nohy, na okamžik sklouzne pohledem na zohyzděné ruce, a pak zvedne zrak výš. „Bílý…“ Vydechne překvapeně. Několika kroky je u zvířete, čekajícího trpělivě za okrajem kruhu. Zaboří tvář do mokré srsti, chvilku setrvá přitisknutá ke ztracenému příteli. Už žádná pouta, jen svobodné spojenectví. Vyšvihne se na holý koňský hřbet a bez váhání hřebce pobídne ke spěchu. Už ve cvalu tasí, čepel září a stejně tak žhnou její oči, zlatavým horkým svitem.

(22:05) Anders: Brána naposledy mučivě zaúpí. Vítr naposledy hrozivě zavane a na malý okamžik se bojiště nese hrozivé, takřka až nadpozemské ticho. Pak se brána s ohlušujícím řevem zhroutí a jelení stvůra vyrazí s parožím skloněným přímo proti Vratimirově družině. "ROZESTUP!" Zařve Vratimir z plných plic a družiníci jako jeden muž vytvoří špalír, kterým zuřivý jelen proběhne. Družiníci se pokoušejí tvrdou ocelí poznamenat jeho boky, ale není jim to nic platné. Jelen se otočí, zuřivě smete několik Přemyslových válečníků a rozběhne se přímo na družiníky, kteří se rozletí jako domeček z karet do všech stran. První krev vytryskla z hrudníku jednoho z družiníků, který jelenovy parohy skrz naskrz probodly.

(21:49) rafaela: Krev utíká a jí se nechce už nic, jen zavřít oči a spát. Přesto nakonec sebere všechno odhodlání a protestujícími prsty pořezané ruky sevře střenku nože. Řez na druhé ruce je neohrabanější, zubatější. Červená kaluž pod ní se zvětšuje a Lyra se opře zády o kámen. „Přišla jsem, Černá, jak sis přála… Zaplatila jsem.“ zašeptá tiše. Není třeba křičet, když mluví s bohy. Před zakaleným pohledem se rýsuje nejasná silueta a vzduch náhle trpce vonní po trnkách. „Máš odvahu.“ Připustí hlas, předivý, hebký, skoro mazlivý. Lyra pevně sevře víčka, mrákoty ji obestírají jako měkká teplá deka. „Nechci zůstat sama.“ Zaprosí ještě tiše a k jejím uším pronikne smích. „Nebudeš, dítě. Nebudeš sama.“ Nato se bledý prst dotkne dívčiny hrudi, kde z posledních sil tluče vyčerpané srdce. Pramen, vytékající z pořezaných žil, se zastaví.

(21:38) Anders: Značka na bráně jako kdyby vytvořila neviditelnou stěnu, kterou se netvor pokouší překonat. Mohutným parožím bije do brány, která se nějakou dobu vlivem neznámé magie ani nezachvěje. Vratimir se mračí, nervozitou si hryže knír a pevně svírá svou širočinu. Přemyslovu vyslanci se strachem třesou kolena, Vratimir si však tentokrát uštěpačnou poznámku odpustí. Bum. Prásk. Brána stále stojí. Náhle zavane vítr a Vratimir cítí, že se něco neviditelného kolem nich zbortilo. Jelení zrůda vítězoslavně zavyje a opět se opře do brány, která zase povážlivě zaskřípe. "Připravte se!" Zařve Vratimir a zapře se nohama do země, jako kdyby do ní chtěl zakořenit.

(21:23) rafaela: Vběhne do kruhu kamenů a cítí, jako by se do ní opřel studený vítr. Vzpomene si na matku a na dávný rozhovor ve stínu dubů za vesnicí. Vztekala se tehdy, že si nikdy nedokáže zapamatovat slova zaříkání. „Pravá moc není ve slovech, maličká. Málo záleží na verších nebo obrázcích, to všechno jsou jen berličky.“ Jako by to bylo včera, cítí matčinu chladnou ruku na rozpáleném čele. „Když dojde na nejhorší, vůle je to, na čem záleží, nic jiného.“ Vzpomínka doběhne a náhle má hlavu křišťálově čistou a kolem ní je ticho, i spěch se náhle kamsi vytratil. Poklekne mezi kameny a vytáhne nůž s tenkou ostrou čepelí. Dopřeje si několik nádechů a téměř odtažitě vybírá nejvhodnější místo, kudy vést řez. Pak vrazí hrot do předloktí a táhne, po délce, otevřít žílu a nenarušit šlachy je těžší, než se zdá. A tehdy se o slovo přihlásí bolest, krutá, pohlcující, prsty se rozevřou a nůž vypadne z ruky.

(21:13) Anders: Vypadá, že se chystá protestovat. Nelíbí se mu její pohled ani to, jakým způsobem se vyhýbala tomu jeho. Když nakreslí značku, zachmuřeně přikývne a vtiskne si symbol do paměti, ať už znamená cokoliv. Když vědma vstane a vydá se ke svatyni, naposledy na ni křikne. "Neudělej žádnou hloupost! Jsou tady lidi, co tě mají rádi, děvče!" Zaburácí a rozběhne se opačným směrem k bráně a ke svým družiníkům. Ti na něj čekají, zbraně obnažené, chmurné pohledy upřeny na bránu, která hlasitě úpí pod náporem té bestie. "Jdeš akorát včas, vladyko. Už jsme si mysleli, že nás vezme Morana bez tebe." Zívne družiník Janiš a podá mu vladykův štít, nádherně kovaný kus dubu. Vratimir jen chmurně přikývne, jemně se řízne do ruky a nakreslí na bránu ono znamení. Přesně tak, jak mu mladá vědma poradila.

(21:02) rafaela: Jeho slova jí proberou a v tu chvíli zvíře narazí do brány, která se zachvěje v pantech. „Nezabijete to. Vaše zbraně jsou k ničemu.“ Olízne si suché rty, odstrčí ho a vstane, dokonce se ani nezapotácí. „Podepřete bránu. Já…“ Zarazí se, hledá slova, ale cítí, jak se jí někde v krku hromadí slzy, které hrozí vyvřít na povrch, a to si teď nesmí dovolit. „Já něco udělám.“ V otupělé hlavě probleskne zasutá vzpomínka a ona rychle načrtne do prachu jednoduchou značku. „Napiš to na bránu svojí krví. Ty jsi tu pánem a tohle by ho mohlo maličko zpomalit.“ Nemůže se mu podívat do očí, prostě to nedokáže. Místo toho se otočí a vyrazí mezi domy, cestou ke svatyni.

(20:52) Anders: Trhne sebou, když se jelení netvor či bůh dává opět do pohybu. Pevně stiskne její ruku a pokusí se otočit její tvář tak, aby mu viděla do klidné, vyrovnané tváře. Hřbetem ruky jí otře z čela kapky potu a upře své smaragdově zelené oči do těch jejích. "Co máme dělat? Dá se to zabít čepelí?" Pomalu a zřetelně vysloví tak, aby jej zkřehlá dívka jasně slyšela. "Musíš mi pomoci, jinak všichni zemřou. Ty, já, Ctibor, Janek a jeho sedm dětí, všichni. Jen nám řekni, co máme dělat." Zakřičí a jemně s ní zatřese, načež se ohlédne přes rameno na běžící bestii.

(20:39) rafaela: A v tu chvíli soustředění povolí a bariéra praskne jako propíchnutá bublina. Zpoza hradeb se ozve vítězný ryk a dusot, jak se masa šlach a svalů dala znovu do pohybu. Lyra zvedne hlavu a i její pohled je v tu chvíli naprosto šílený, ztracený v moři bolesti. Trvá pár okamžiků, než získá opět kontrolu, celým tělem několikrát škubne prudká křeč, lidské tělo na takové zacházení není stavěné. Mátožně zvedne ruku a otře si ústa předloktím, na tváři přesto zůstane rozmazaná krvavá šmouha. „Nemůžu.“ Odpoví tiše.

(20:27) Anders: Prodírá se mezi svými a očima pátravě hledí po mladé vědmě. Kolem něj se míhají známé tváře odnášející raněné do lazaretu či jen tak odpočívající obránci, užívající si chvíli klidu. Za hradbami řve Lučivoj na své muže rozkazy, kteří se neochotně formují k dalšímu útoku. Konečně ji spatří, klečící na zemi a očividně nevnímající okolní svět. Pospíší si, rozběhne se a za chvíli stojí u mladé vědmy. Chytí ji za ruku a mozolnatou, zaschlou krví pokrytou dlaní jí odhrne vlasy z obličeje. "Zůstaň s námi." Zabručí konejšivě svým hlubokým hlasem, který spolehlivě zvládne přehlušit i vzdálené zvuky obou armád.

(20:11) rafaela: Drží se minutu, dvě, deset... Nehty má olámané a rozkousané rty se lesknou kapkami krve. Chrčivě, bolestně oddechuje a v její mysli se chvěje neviditelná bariéra, která jediná dokáže zvíře alespoň zpomalit. To stále stojí na místě, vzpurně hází hlavou a odfrkuje, těžké kopyto rozrývá zemi. Nezdá se ale, že by sláblo. A ona vidí obrazy, lesní chrámy a obětiny v miskách a džbánech, muže oblečené v kožešinách a pomalované barvami ve svitu ohně, cítí sílu a vznešenost, pod tím vším šílenstvím se topí dávný bůh, snad lovu, plodnosti? Sklouzne na kolena, ale ani to nevnímá, jen opře hlavu o stěnu a z hrdla se vydere tichý vzlyk.

(20:01) Anders: Vratimir zuří. Obrnil se železnou ohodlaností a rozsévá smrt jako sám Perun. Nápor Ljučanů na hradbách pomalu ochabuje, dokud neutichne úplně a jejich hlavní voj zděšeně ustupuje zpět ke zbylé části Ljučanského vojska, padajíc pod dalšími šípy a oštěpy hrdých obránců. Hradčané neustoupili ani o píď. Mladý vladyka se pyšně usměje, když spatří věrného Janka a jeho syny včetně toho nejmladšího, jak přes dřevěné hradby hulákají nadávky a metají projektily z jejich zbraní. "Ztráty... Asi kolem padesáti chlapů, Vratimire. Ale dostali jsme něco pod dvě stovky těch zkurvenců šilhavých." Odplivne si Ctibor když vyslechne hlášení a čepelí ukáže za hradby k té bestii. "Ale co budeme dělat s tímhle... Ať mě třikrát obskáče vylínalý zajíc, Vratimire, ale s tímhle si rady nevím. Běž najít vědmu." Zahučí Ctibor. "Místečko ti tu pohlídám." Dodá pobaveně a mávne na vzdalujícího se vladyku.

(19:43) rafaela: Opírá se dlaněmi o hrazení a soustředí se jen na nádechy a výdechy. Nepatrně se chvěje po celém těle a žaludek jako by se jí proměnil v kus ledu. Skoro se jí povede zklidnit, ale když otevře oči, panika je zpátky, krev prudce tepe ve spáncích a jen obtížně lapá po vzduchu. Najednou neví, co tu dělá, co si vůbec myslela, není přece válečník… Prudce zaryje nehty do dřeva a bolest jí nečekaně trochu přivede k rozumu. Tentokrát už se donutí pohled nesklonit a v mysli staví neprostupnou zeď. Je to předem prohraný boj, nemůže to dopadnout jinak, ale copak má na výběr? Zvíře se zastaví, párkrát neklidně dupne a pak nahrbí hřbet, spíš jako šelma před skokem. Cizí vědomí prodchnuté šílenstvím se srazí s její vůlí a ona si ani neuvědomuje, že jí po tvářích tečou potůčky slz.

(19:32) Anders: Zahlédl tvora jen na malý zlomek vteřiny, víc mu bitevní vřava nedovolila. I tak to stačilo k tomu, aby vyděšeně zalapal po dechu. Hlavou se mu prohnaly vůbec první pochybnosti, které mladý vladyka ten večer pocítil. Jak můžeme porazit takovou bytost? Čeho je schopna? Co když nás smete z povrchu zemského jediným mávnutím paroží? A co hůř, co když pozře naše duše? Vratimir frustrovaně zavyje a čepelí své širočiny rozevře hrdlo svému soku, pročež si vyslouží horkou spršku jeho krve. Prostor kolem něj se uvolní a Vratimir zaostří na Lučivoje, sedícího na koni těsně za dostřelem luku, obklopen svou družinou. "Alespoň tohodle bastarda musíme dostat..." Procedí zuřivě skrze zuby a mávne sekerou, čímž jen tak mimoděk způsobí rozštěp lebky dalšího po žebříku lezoucího Ljučana.

Pán Jeskyně - 17. srpna 2017 19:05
Pán jeskyně rafaela

(21:16) rafaela: Nevidí sice, co se děje, ale zřetelně pocítí chvíli, kdy se klec otevře. Kromě železa musela být uzavřena i mocnými znaky, runami nebo jinými kouzly za hranicí její představivosti. V okamžiku se přes ní přelije vlna cizího hněvu a nenávisti, která jí rozechvěje do morku kostí. A o několik vteřin později se ozve zvuk, který ten samý pocit vyvolá i ve všech ostatních. Šílený, mučivý nářek, pokřik a výzva k boji, zvuk, který nedokáže přiřadit k žádnému tvoru, kterého dosud spatřila. Není schopná odtrhnout zrak od obzoru… A pak to konečně uvidí. Tvor svou stavbou snad nejvíce připomíná jelena, ale je obrovský, mohutný, srst na jeho těle má odpudivou barvu zaschlé krve a paroží je ostře zahrocené a pokroucené. Jak se blíží, stále více jí připomíná jiného tvora, proti kterému stanula, medvěda, se kterým se střetli v háji. Připomínají ho vpadlé boky, pěna kapající z tlamy, trhavý pohyb mohutných končetin. A pak si uvědomí, co má před sebou. Kolem masivní šíje se svírá pevný ocelový kruh,obojek posetý mírně zářícími a pulsujícími znaky. Ljučané s křikem uhýbají a tvor se slepě řítí k zavřené bráně. Lyře v hlavě pulsuje poznání, které nečekala ani v nejhorších nočních můrách. Protože jak je možné spoutat boha?

(21:05) Anders: Místy už se bojuje i na hradbách. Žebříků je mnoho a ne vždy je obránci stihnou či zvládnou shodit dolů a tak se první Ljučané dostávají na ochozy. Obránci jim čelí statečně a sám Vratimir už stihl obdarovat svou čepel krví. Ctibor kolem něj aktivně rozsévá smrt a i Ljučané už se jeho stanovišti pokoušejí obloukem vyhnout a žebříky staví tak, aby starému medvědovi nemuseli čelit. Vratimir nakloní hlavu a skryt za palisádou pozorně pozoruje týl Ljučanského vojska, kde se zcela zřejmě k něčemu schyluje. A on sám by dal obě ruce za to, že to pro ně nebude znamenat nic pěkného.

(20:52) rafaela: Po svém nerozvážném pokusu se už soustředí jen na raněné. A že je jich s ubíhajícím časem víc než dost, je vděčná dívkám, které jí pomáhají, protože sama by neměla šanci ten nápor zvládnout. Bolest hlavy ustoupila, ale zato se jí dvakrát prudce spustila z krev z nosu. Cítí sílu vibrující ve vzduchu, cítí jí jako lehké mrazení za krkem, jako tlak za očima. Hradečtí si vedou velmi dobře… Až příliš dobře. Nakonec už nedokáže vydržet ani vteřinu, vyjde ven a stoupá na věž, odkud je nejlépe vidět do kraje. Vzduch se chvěje jako před bouřkou a ona ví, že už brzy se celý průběh bitvy může převrátit. Mhouří oči proti světlu a skoro jako by slyšela vrzat železné pásy a panty, které se pomalu otevírají.

(20:45) Anders: Vratimir vrhne první oštěp. Spokojeně na kratičkou chvíli shlédne dolů z hradeb, aby viděl, že si jeho zbraň našla cíl v hrudním koši jednoho z Ljučanů nesoucích žebřík. Zvuky boje už dávno přehlušily veškeré jeho myšlenky či povely ostatních, řev a třeskot zbraní je přímo neúnosný. První žebřík se opře o palisádu poblíž Vratimirova stanoviště. Ten sáhne po své širočině, ale rychlejší Ctibor bez okolků zaťal tu svou do lebky lezoucího Ljučana a kopancem jej poslal i s žebříkem dolů. Bitva zatím probíhá dobře, za každého Hradeckého padli nejméně tři, možná čtyři Ljučané. Přesto je na průběhu něco velmi nepřirozeného… Mladý vladyka se otřese a zavrčí. Ať si vytáhnou svá esa z rukávu, Hradec jim nevydá dokud bude živ.

(20:30) rafaela: Ošetří ještě dva muže, pak práce na malou chvíli dojde. Zavře oči a vyklouzne z těla, hloupá riskantní hříčka, ale chce vidět, vědět, co se děje. Poštolka, dosud spící na nedalekém plotě, roztáhne křídla a vzlétne k obloze. Zakrouží vysoko nad bojištěm, přesila vypadá strašlivě, ale není tím, co jí znepokojuje nejvíc. Zahlédne Lučivoje a kousek za ním další skupinu mužů, obklopující veliký vůz, opatřený pevným bedněním a ocelovými pásy. Cítí syrovou sílu, která kolem toho místa rezonuje, slétne ještě o trochu níž v touze zjistit víc… Šíp proletí hladce ptačím tělem a ona jen v poslední vteřině zahlédne ženu, kterou první den vyhnala z hradiště, sklánějící luk. O vteřinu později je zpět ve svém těle, hlava jí třeští a žaludek se obrací naruby.

(20:22) Anders: Netrvalo dlouho a vzduchem zasvištěly první šípy. Ljučanské vojsko bylo na dohled a Vratimir s chmurným výrazem na ochozu počítá přesilu. Dvojnásob, možná o něco víc. Trhne hlavou a vlasy mu protne šíp vystřelen z lesu hlav, kůže a oceli. Bubny duní, rohy znějí, Ctibor řve rozkazy hlava nehlava a občas přidá ráznou nadávku, za kterou ho dotyční bohové rozhodně nebudou mít rádi. Řež začíná. Ljučané se jako jeden muž, jako velká přílivová vlna rozběhnou k hradbám. Na ramenou nesou dlouhé žebříky a kdesi v dálce šlo vidět beranidlo. Pod salvami šípů statečných Hradčanů padají a jejich druhové berou žebříky z jejich netečných rukou. Nad tím vším Vratimir v dálce vidí štíhlého muže na koni s mečem v ruce a honosnou přilbicí. Lučivoj očividně neplánuje přidat se k řeži po boku svých mužů.

(20:06) rafaela: Jakkoliv je hradiště pevné a obrana dobře organizovaná, ke zraněním dochází už od počátku střetu. Dávno už odešla z hradeb, teď sedí vedle ohně a důkladně si prohlíží raněného. Šíp se zabodl do pletence svalů pod ramenem. Kolik tomu hubenému klukovi může být? Tiskne jeho zápěstí a počítá, pak se střetne s jeho pohledem, v očích mu čte strach, tep tomu odpovídá. „Táta říkal, že mi to vypálíte.“ Hlesne klučina a ona jen odevzdaně vzdechne. „Táta si mě asi spletl s řezníkem. Nadechni se. Teď to bude bolet.“ Nařízne okraj rány a opatrně vyjme hrot ven. Usměje se na něj a předstírá, že si nevšimla slz. I tak je překvapená, že zvládl nekřičet. Pečlivě ranku vyčistí, zašije a ováže. „Když to budeš namáhat, znovu se to otevře.“ Dodá zbytečně. „Jdi a ať sem vezmou dalšího.“

(19:53) Anders: Vratimir se přivítal s družiníky a od Ctibora přijal svůj oválný, bronzem vykládaný štít. Dalibor a jeho muži už také dorazili, byť zrovna Dalibor se netváří tak, že je to místo, kde by právě chtěl být. U hlavní brány, kde může očekávat největší nápor. Družiníci různě posedali na špalky či holou zem a odpočívali. Tiše si mezi sebou povídali, někteří se modlili a někteří dokonce i pochrupovali, aby měli dlouhé a ubíjející čekání za sebou. A dočkali se. Uběhla necelá hodina, když se začala jemně otřásat zem. Ptactvo z nedalekých lesů o sobě i o příchozích dalo jasně vědět a zamířilo do vzdálenější a klidnější části Hradecké divočiny. Ljučané pochodují a zanedlouho budou na dohled.

(19:40) rafaela: Lyra se na bitvu připravila, jak nejlépe mohla. Nehodlá se zapojovat do přímého střetu na hradbách, zbytečně by se tam pletla a navíc ví, že bude mnohem užitečnější jinde. Před chvílí několika vybraným děvčatům pečlivě vysvětlila, co od nich bude během boje potřebovat a v jednom z blízkých domů s jejich pomocí zřídila lazaret. Horká voda, obvazy, těch pár léčivých směsí, které stihla připravit, několik ostrých nožů s různě zakřiveným ostřím… Ví, že souboj vůlí, ten, kvůli kterému se rozhodla setrvat na hradišti, přijde až později. Až se obě armády vyčerpají, lidé jsou pro její protivníky nahraditelní snáze, než čarodějná moc. Na cvičišti několikrát zkusmo vystřelí z luku, který si našla ve zbrojnici, aby otestovala jeho nátah a přesnost, každý je trochu jiný. Nakonec jí nohy nesou na hradby, je nervózní a čekání se stává ubíjejícím, zničujícím. Chce alespoň vidět, ne čekat schovaná jako myš v díře.

(19:25) Anders: Soumrak přišel poměrně rychle. Několik zvědů vedených Darkem již dávno oznámilo brzký příchod nepřátelského vojska. Ženy a děti byly ozbrojenými starci odvedeny do Hradeckých lesů, kde vyhledali bezpečné útočiště. Vratimir v plné zbroji s mečem a širočinou u pasu prochází mezi napjatými muži a jen svou přítomností a vlídným poplácáním po zádech dokáže vykouzlit na tvářích svých poddaných hrdý a odhodlaný škleb. “Ne, Ljučané to mít lehké rozhodně nebudou.” Zavrčí si sám pro sebe a spokojeně překontroluje stanoviště. Na hradbách a ochozech pevně stojí muži s koši plnými šípů a s vrhacími oštěpy. Za nimi jejich mladí a nezkušení synové převážně s praky či krátkými luky. “Janku, ty bys s tou svou drobotinou ubránil celé hradiště i sám!” Křikne na něj pobaveně Vratimir, když si všimne věrného Janka a jeho osmi synů různých velikostí, jak se mezi sebou haštěří o to či ono. Vratimir pozvolna postupuje směrem k bráně, kde se již srocuje jeho osobní družina.

Pán Jeskyně - 15. června 2017 10:07
Pán jeskyně rafaela

...

Pán Jeskyně - 21. května 2017 03:26
Pán jeskyně rafaela

...

Pán Jeskyně - 28. dubna 2017 09:43
Pán jeskyně rafaela

//Hra sice běží pomalu, ale běží, tak prosím nemazat :)

Vratimir - 27. března 2017 15:16
Vratimir

(22:23) Anders: Vladyka se na chvíli zamyslí, ale pak změkne a přikývne. Možná došel k názoru, že sledovat poklidně spící dívku přivede do říše snů i jeho. Shodí ze sebe plášť, svlékne košili a ulehne na pravou stranu postele. “Docela by mě zajímalo, co tady otec s matkou dělávali. Tedy, samozřejmě že tuším, koneckonců jsem výsledkem jejich práce…” Dodá s letmým úsměvem a hned pokračuje. “Ale myslím tím, že byli schopni vylehávat takhle každý večer a občas i dlouhá rána. Přitom jsem nikdy nezahlédl žádný rukopis a rozhodně to dělali i v letech, kdy už delšího postelového řádění nebyli schopni. Je smutné, že už na tuhle drobnou a úsměvnou záhadu asi nikdy nepřijdu.” Zamumlá pobaveně a složí paže za hlavou. Pak mrkne na Lyru. “Tak dobrou noc, Lyro. Ať tě Jitřenka zbaví zlých snů.”

(22:14) rafaela: Po chvilce zamyšlení přikývne. Odloží kabát, kalhoty a svrchní košili a jen v té spodní vklouzne pod přikrývky. "Jsi silný, ale taky nevydržíš všechno. Měl bys jít na chvíli spát a místa je tu dost. Navíc myslím, že mít někoho vedle sebe dost pomáhá proti špatným snům. Mám dojem, že tebe taky tíží." Pak si uvědomí, jak to celé mohlo vyznít a kvapně doplňuje. "Neboj, vím, co jsem ti vyprávěla, ale nechci po tobě... Tohle. Jen si prostě myslím, že by ses měl taky vyspat."

(22:08) Anders: Zamyšleně si promne plnovous. “Můžeš dneska spát tady. Poslední dny tu přespávám já, ale je to asi jediný pokoj, který nemá v pokrývkách pavučiny. Já dnes zřejmě neusnu, takže se půjdu projít a zkontrolovat opevnění. Prospím se během dne, zítra bychom měli všichni odpočívat. Ať jsme na ně připraveni.” Zabručí.

(22:04) rafaela: "To je ovšem strašlivé riziko, které si nemůžeš dovolit podstupovat." Zazubí se na něj a protáhne se v ramenou. Vstane, teď už stojí o něco pevněji. "Ano, asi bych měla jít spát. Asi tak za čtyři hodiny budu mít strašnou kocovinu a to si zítra rozhodně nemůžu dovolit dopočívat. Bohové, jak jsem toho mohla tolik vypít?" Promne si unavené oči. "No, ukážeš mi, kde se můžu uložit?"

(22:00) Anders: Spokojeně dokončí práci a hřebínek jí podá do ruky. “Hotovo. Sluší ti to… Ale už ti pro dnešek musím přestat lichotit, jinak ti to přeroste přes hlavu a naroste ti dlouhý nos.” Zabručí pobaveně a pořádně si ji prohlédne. “Vypadáš unaveně. Chceš jít spát?” Zeptá se a dá ruce v bok, načež se pustí do uklízení toho bince, který nadělal při prohledávání pokoje.

(21:53) rafaela: "Jeden konec držíš a tím ostrým pícháš do lidí. To nezní jako složitá rada." Oči má stále zavřené, napůl usíná. Není divu, noc už se dávno přehoupla přes půlnoc. Na vteřinku se zamyslí nad tím, jaké má česání smysl, když už by stejně měla jít spát, bránit mu v tom ale nechce, těší jí, že o ní někdo pečuje.

(21:47) Anders: Odfrkne si a mávne rukou, že se o jeho medvědí trup opřela snad ani nepostřehl. Věnuje se vlasům s pečlivostí sobě vlastní a na nic jiného mu nezbývá čas. “Naučím tě s tím, ale na sebeobranu je to dobré i bez vypilované techniky. Zkrátka to někomu ponoříš do ledvin. Bude se ti to pozítří dost možná i hodit.” Zamyšleně zabručí. “Nevím kolik bude času potom. Ale pokusím se zajistit, aby toho času bylo co nejvíce.” Zamyšleně nadhodí a začne vlasy sčesávat tak, aby je mohl sepnout sponou.

(21:38) rafaela: Chtěla zavrtět hlavou, ale rozmyslela se to, nechtěla ho rušit, ta péče je překvapivě příjemná. "To mě s ním taky budeš muset naučit zacházet. Střílím slušně, ale s tímhle jsem mizerná, nikdy jsem nečekala, že bych takové dovednosti potřebovala." Váhavě se mu opře zády o hrudník a zavře oči. "Jen se bojím, že na nic z toho nakonec nezbyde čas." Vzdychne tiše. "Ale je hezké si alespoň představovat, že zbývá ještě nějaký čas."

(21:33) Anders: Když vidí její trápení, bez okolků přikročí a sax položí na postel. Hrábne do truhly a vytáhne poslední památku na svou matku, hřebínek z parohu. “Pomůžu ti s tím. S vázáním toho ohonu už mám nějaké zkušenosti.” Pobaveně prohodí a demonstrativně zavlaje svým vlastním copem. Postaví se za ni a jemně zaboří hřebínek do vlasů, které začne poctivě rozčesávat. “Nic mi nedlužíš, jsou to jen věci. Koneckonců, někdo v nich chodit musí, jinak pozbývají smyslu. K čemu by byl meč, který se nepoužívá?” Zabručí a pokrčí rameny. “Budu však trvat na tom saxu. I tady v hradišti. Nikdy nevíš, co se může stát. Možná jsem paranoidní, ale po zkušenostech posledních dní… Budu se cítit lépe, když ho budeš mít u sebe.”

(21:24) rafaela: "Možná si jí moc nepamatuješ, ale tvůj otec jí musel vážně zbožňovat. Tohle je skutečná nádhera a navíc to muselo stát celé jmění." Vstane, protáhne se a zkusí, jestli oblečení neomezuje v pohybu. Pak se zarazí a zvedne k němu oči. "Tohle je až příliš velkorysé. Musela bych porazit celou přicházející armádu a přinést ti hlavu velitele, abych to nějak splatila. Ani jsem ještě nesmazala první dluh a už dělám další." Mezi obočím se jí vykreslí drobná vráska, znovu se posadí, zvedne sponu do vlasů, která zbyla na dně truhly. Několikrát se jí pokusí zapnout a učesat se, ale prsty má pořád dost nejisté a prameny pořád proklouzávají, nakonec to vzdá a složí ruce do klína.

(21:13) Anders: Když se začala převlékat, poslušně odvrátil tvář a ani nezašilhal. Skoro. Místo toho až s přehnanou pečlivostí začal prohledávat další truhlici, patřící jeho otci. “Ha, u Perunova vousu, našel jsem to.” Zahaleká a nahlédne do truhlice, v níž leží opravdové poklady bývalého vladyky. Krásně vyřezávaná soška jelena, Perunova sekera na řetízku z čistého bronzu či právě krásný, nikterak přehnaně zdobený sax s pochvou. Sax měl rukojeť vyřezávanou do podoby krásné a štíhlé srnčí šíje, na kožené pochvě pak rytec odvedl skvělou práci s vyobrazením běžícího stáda. Koneckonců, jelena mají Hradčané ve znaku. Jakmile na něj houkne, otočí se s obojím k ní a krátce pootevře ústa údivem, doufajíc, že si toho v tom nadšení ani nevšimla. “Padnou ti. Přiznám se, nečekal jsem to… Vypadají, jako kdyby ti je šili na míru.” Obdivně hlesne.

(21:02) rafaela: Bez přemýšlení stáhne šaty přes hlavu a trochu se otřese zimou, na stud v tom vytržení ani nepomyslí. Stráví chvilku rozmýšlením, co patří dospod a co navrch, spodní košilka, kalhoty, svrchní košle, kabátek, všechno padne, jak kdyby to bylo šité přímo pro ní. "Co na to říkáš?" Několikrát se nadšeně otočí kolem dokola, až se zapotácí a musí se chytit sloupku postele a posadit se, to jí ale radost rozhodně nekazí.

(20:53) Anders: Pobaveně ji sleduje a pouze přikývne, načež se sám začne přehrabovat v truhlici. “Jen si je zkus, nikdo je nenosil už léta. Kdysi byla matka poměrně zručná lovkyně a jezdkyně, k tomu účelu byly ostatně vyrobeny. Někde tu jsou i rukavice z jemné jelenice a pár dalších věcí… A pokud Perun dá, možná najdu i její sax.” Zahudruje, ale v truhle se tyto věci očividně nenacházejí, protože znechuceně pohodí hlavou a rozhlédne se po místnosti. “Kdepak to otec mohl asi schovat…” Zabručí si pro sebe.

(20:30) rafaela: Pobaveně se nad historkou zachichotá, i když její pravdivosti nevěří ani z poloviny. Zvědavě se rozhlédne po místnosti a klekne vedle něj. Nahlédne do truhly, oděv je uschovaný pečlivě, přidané bylinky odpuzují hmyz a dodávají látce i po té době jemnou vůni. "Tak tohle je něco úplně jiného..." Vydechne obdivně. Klouže prsty po hladké látce košile, zkoumá výšivku a zkusmo napíná mezi prsty kůži, které se čas nijak nedotkl. "Můžu si to zkusit?" Oči jí svítí nadšením, tohle je skutečně krásná práce, ona sama nikdy nic tak pěkného neměla, její otec na tyhle "ženské nesmysly" nikdy moc nedbal.

(20:22) Anders: Pobaveně ji provede temnou chodbičkou a neustále ji přidržuje, aby si opilá dívka nenabila čumák. Pobaveně otevře dveře vedoucí kolem zbrojnice a pokrčí rameny. “Vlastně je to docela příjemné. Chrápe v pravidelném rytmu, takže se do toho skvěle usíná. A v divočině to odhání nejen divoká zvířata, ale i všechen hmyz a zpěvné ptactvo. Ve výsledku tak můžeme s klidem spát až do rána jako nemluvňata. Ctibor s oblibou vypráví, že když byl mladší, zahnal v lese svým chrapotem celou hlídku Avarů, protože si mysleli, že na paloučku spí rodinka medvědů. To měl tehdy prý rýmu.” Zašeptá jí do ucha a konečně otevře dveře do vladykovy ložnice, které vévodí velká postel s vyřezávanými sloupy do podoby jelenů, kanců a medvědů. Po chvíli tápání najde další svíčky, které zapálí a rozloží po místnosti, aby ozařovaly pokoj příjemným, matným světlem. Pak klekne na kolena a z pod postele vytáhne dlouhou, nízkou truhlici. “Tak se na to podíváme…” Zabručí zvědavě.

(20:10) rafaela: Kývne, možnost převlečení je lákavá a po tom všem, co už na sebe prořekla, se neobtěžuje vysvětlovat, že není zvyklá spát oblečená, pokud nemusí. Je ráda, že jí pomohl vstát, pár chvil trvá, než se jí povede najít rovnováhu, ale už je jí to po tom všem spíš k smíchu. Je ráda, že se může před někým chovat přirozeně. Radši se ho nezkouší pustit, nohy nemá nijak zvlášť jisté. "Jak můžeš v tomhle vůbec spát?" Okomentuje Ctiborovo chrápání, když procházejí kolem jeho dveří. "Asi si budu muset zvyknout, většinu života jsem bydlela s dalšími dívkami a tam se tohle tedy rozhodně nedělo."

(20:03) Anders: “Eeehrm… Obávám se, že jediné nové věci co tu momentálně mám jsou buďto moje, otcovy či bratrů. Zítra ti dám něco ušít na míru, ale do té doby… Leda bych ti na spaní dal jednu z mých košilí, bude skoro jako noční. Nicméně kalhoty… Hm… Myslím, že otec má v truhle stále lovecký oblek mé matky. Nostalgie, znáš to. Chceš se jít podívat?” Zamyšleně si promne bradu. “Měl by být z kůže, i když po těch letech v truhlici… Možná to bude dost zatuchlé. Má tam tuším i nějaké šperky.” Vratimir vstane a stojí překvapivě pevným krokem. Na druhou stranu, on toho nevypil zdaleka tolik, co dívenka. Protáhne se, až kosti hravě zakřupou a nabídne dívence ruku.

(19:53) rafaela: Vděčně kývne a usměje se. "Ten dům mě vážně děsí. Mám tam šílené noční můry. Proto jsem taky nakonec šla sem." Lehne si tak, aby na něj viděla, hlavu podloží rukou. "A když už o tom mluvíme, nechci působit nevděčně nebo tak, ale jediné šaty, které mám, jsou vlastně ty po ní. Vadí mi skoro stejně jako ten dům, a navíc jsou mi protivně velké. Pokud by se pro mě našlo něco přiměřenějšího, dost by mi to pomohlo." Zatahá za třikrát zahrnutý rukáv. "Taky umím docela dobře zacházet s lukem, ale všechny moje věci jsou tak nějak pryč. Jen jsem tě s tím nechtěla obtěžovat."

(19:43) Anders: Dlouze přikývne a chápavě si prohrábne plnovous. Pak luskne prsty a zaťuká si na čelo. “Vidíš, to jsem se tě chtěl zeptat… Necítíš se v tom domě dobře? Koneckonců, sotva před týdnem tam zaschla krev… A bohové ví, co tam ta striga odporná prováděla.” Zahučí a naštvaně si prokřupe prsty na rukou. “Tady mám místa dost, navíc hned tři nevyužité pokoje, pokud nepočítám svou ložnici. Ctibor se, kdoví proč, usadil ve zbrojnici. Odjakživa měl rád železo a ocel... Koneckonců, kdysi býval kovář. Ale myslím, že už to přehání.” Zazubí se a také se převalí na břicho, aby si podložil hlavu rukou a koukal na plápolající oheň. “Takže můžeš spát tady. Alespoň to tu nebude vypadat tak odporně mrtvě… Připadám si tu občas po nocích jako v domě hrůzy. Kór, když poslouchám tohle.” Zabručí a mávne směrem k Ctiborovu pokoji.

(19:39) rafaela: "Není se jí moc co divit. Nemusel ses vrátit vůbec, jí by utekly roky a zůstala by zbytečně sama." Převalí se na břicho a tentokrát se jí podaří napít bez nehody. "Ale chápu tě. Máš složitý a nevděčný úkol." Dlouze zívne a zkusmo zavře oči, podlaha se pod ní okamžitě rozhoupe. "Myslím, že už dneska nikam nepůjdu. Nevadí ti, když přespím tady? Nebudu překážet, u krbu je docela příjemně a bojím se, že vydat se teď k mému domu, skončím na nějakém hnojišti. A to by bylo snad ještě nedůstojnější, než ten můj předchozí úprk. Pak už by mě nejspíš neposlechl vůbec nikdo."

(19:30) Anders: Vratimir se trpce zasměje a zakroutí hlavou. “Nedělá to dobrotu. Když jsem válčil na jihu, pak ano. Samozřejmě. Markytánky a děvčata z hradišť mi vždycky pomohla z chmurných myšlenek, nudy nebo nostalgie. Ale tamní lidi jsem neznal a hlavně jsem nebyl jejich vůdce. Nejsme velký kmen, každý tu zná každého a nejspíše by si pamatoval jména jeho rodičů o tři generace dozadu. A já nemůžu začít vést svůj lid tím, že zprzním půlku nezadaných děvčat v hradišti. A kdybych spal pořád jen s jednou, začala by to pro změnu brát vážně. Ty dívky budou jednou matky dalších Hradčanů a hlavně ženy mých spolubojovníků a vrstevníků. Tak proto.” Oznámí trpce a opět si odfrkne. Pak se zapřemýšlí a podrbe se na nose. “Kdysi jsem tu jednu dívku měl… Ale stačilo pár let a stihla se vdát až do Budče. Takže tak.”

(19:22) rafaela: "Pch, jako bys ty měl jistější ruku. Akorát mě v tom utopíš ty." Protočí oči v sloup a líně se protáhne, ztuhlé svaly se konečně uvoňují a napětí odplouvá. "Možná tam přece jen vyrazím, pomůžu si nějakým tím kouzlem a udělám druhý pokus. Je škoda umřít jako panna." Spíš žertuje, vlastně moc nevěří tomu, že by dokázala vůbec trefit ke dveřím, a už vůbec by si v tomhle stavu netroufala kouzlit, i kdyby pominula nečestnost toho všeho. Místo planého vymýšlení přeskočí k další otázce. "Proč ty sis sem žádnou nepřivedl? Viděla jsem spoustu holek ochotných povzbudit bojovníky před bitvou a tobě by neodolala žádná. Nemusel ses tu opíjet sám. A nejspíš by sis jí pak ani nemusel brát."

(19:09) Anders: Vratimir si odfrkne a koukne na ni zrovna ve chvíli, kdy si polije bradu. “Hele, neplýtvej tím. Je to od starého včelaře Mikuly, mistra ve svém oboru. Už je tři roky pod drnem a tohle je všechno, co po něm zbylo.” Zahalasí naoko vyčítavě a sám se hltavě napije. “A neboj se, oni se časem bát přestanou. Jsou jako pověrčivé báby, ale když se tu usadíš… Brzo si na tebe zvyknou. Našinec je našinec, čaroděj nečaroděj, vědma nevědma. Takže žádný strach… Naopak, možná budu ke tvým dveřím muset posílat Ctibora, aby ty davy očarovaných mladíků zaháněl sekerou.” Ušklíbne se pobaveně a podá roh zpátky. “Nepolít. Jestli chceš ležet, naleju ti to příště rovnou do hrdla.” Pobaveně zabručí.

(18:54) rafaela: Připojí se k jeho smíchu a vesele na něj mrkne. "Sice tě možná budou chtít jen kvůli tvému postavení, ale alespoň si budeš moct vybírat. Já jsem s nimi pila celý večer, ale tohle byl první, který se ke mě odvážil přiblížit. A i kdybych si to rozmyslela, tak s druhou šancí už stejně asi počítat nemůžu. Leda že bych ho maličko uřkla..." Znovu se zasměje a potřese hlavou. "Ty to budeš mít snadné. Hezký, mladý a mocný k tomu... Když budeš chtít, budeš moct mít jednu odsud a další dvě zdaleka pro utužení vztahů, jak se ti jen zamane." Uloží se vedle něj, pokusí se napít, ale vleže si akorát polije bradu. Povzdychne si nad svojí nešikovností a radši mu pití zase předá.

(18:45) Anders: Vratimir se zasměje a málem vyprskne medovinu. Poprvé za dlouhou dobu to je opravdu upřímný smích mladého člověka, zvonivý jako padající stříbrné hřivny. “Jaromíra znám, je to spolehlivý chlap. Akorát bude zklamaný. Velmi.” Pobaveně zahlaholí a podá roh dívce, načež si opět lehne s rukama pod hlavou. “Co se mě týče, najít si dívku mezi těmi v hradišti bude těžké. Jak mám vědět, že mě nějaká nebude chtít jen kvůli stolci?” Zamyšleně si promne vous. “A ještě Ctibor do mě pořád hučí, abych se oženil někam jinam, prý pro utužení vztahů.” Hlasitě si odfrkne. “Jako kdyby to byla jeho starost.” Zabručí.

(18:34) rafaela: Začervená se a uhne pohledem, nakonec se ale rozpačitě pustí do vysvětlování. "Vyhlédla jsem si tam... Hmm, nějak na J... Jaromír možná?... Vysoký, tmavovlasý..." Dojde jí, jak neurčitě a pitomě ten popis zní, ale nedokáže si vlastně vzpomenout na nic dalšího, a tak radši rychle pokračuje. "Prostě, zítra můžeme umřít. Nemusí už být příležitost a já jsem sice byla vdaná, ale tak nějak nanicovatě, nic z toho. Chtěla jsem... Chtěla jsem." Rozhodí nervozně rukama. "Však víš co. Jenže pak jsem si nějak uvědomila, že to asi přece jen nechci tahle. Tak jsem mu utekla, a pak už jsem se styděla vracet." Rychle se napije, medovina trochu vyhání nepříjemné horko z tváří. Najednou je jí z toho do smíchu. Čeká je válka, rozhoduje se o osudu celého hradiště a kraje a ona se trápí něco takovým. Vážně si teď nepřipadá jako moudrá dospělá vědma.

(18:22) Anders: “A já ti za to samozřejmě děkuji. Je docela příjemné vědět, že se krom Ctibora můžu spolehnout ještě na někoho dalšího. Akorát mám pocit, že sotva jsme tě z jedné žumpy vytáhli, sami jsme tě vtáhli do další. A možná do hlubší.” Zabrblá a krátce zavzpomíná na dívčinu záchranu a zběsilý úprk, načež si dlouze přihne z rohu. Tváře konečně naberou zdravé barvy a sám Vratimir vypadá, že už má trochu připito. “Venku je stále veselo. Proč jsi odešla? Myslím, že by ti veselá společnost přišla vhod. I když už bude hodně opilá. Navíc, je to poslední noc, kdy si to můžou dovolit.” Zívne a protáhne se s očima upřenýma na strop místnosti, poslouchajíc dozvuky veselí z hradiště.

(18:06) rafaela: "Můj otec byl idiot, možná dobře, že neměl syna k vychování. Měl jsi větší štěstí." Sklouzne po něm pohledem a zamračí se. "Nebojím se, že byste si v boji neporadili. Jste společně se Ctiborem dobrá dvojice a dokážete velké věci." Namotává na prst pramen vlasů. "Ale jsou věci, proti kterým sami neobstojíte. Mají s sebou moc, která přesahuje moje znalosti a která může být ničivější, než tisíc bojovníků. Toho, kdo znetvořil medvěda." Nedodá, co zpívaly hlasy ve větru, když sem přišla, nechce mluvit o osudu. Celé by to vyznělo hloupě, blouznivě, lítostivě. Jen stáhne kolena blíž k tělu, srdce jí sevře ledová pěst. "Bojím se, ale utíkat nebudu. Nemám to v povaze." Dodá vzdorovitě.

(17:54) Anders: Uchechtne se a z čepu naplní roh až po okraj. “Jsi žena. Dokonce stále dívka. To by ti nikdo nevyčítal, kdybys odešla. A navíc po tobě nikdo nechce, ani já, abys bojovala. Vlastně právě naopak, nějak s tím nepočítám.” Zahučí. “Moje matka zemřela před deseti lety. Souchotiny. Stěží si vybavím jak vypadala, mám po ní vlastně jen tyhle vlasy.” Zabručí a ukáže na svou hřívu, tentokráte pevně svázanou v ohonu. Opět usedne k ohništi, upije z rohu a podá jej dívce. Pak se natáhne na záda a ruce založí pod hlavou. “Vlastně jsem svou matku nikdy pořádně neznal. Ale ono to tak asi mělo být… Chlapce přeci vychovává otec.” Zamyšleně.

(17:44) rafaela: "Kdybys tak znal mojí matku. Ta byla skutečně nádherná. Krásná a mocná. Muži jí sloužili a otročili za jediný pohled a úsměv. Já toho z ní mám jen málo." Zašklebí se, ale pak opět zvážní. "A proč tu jsem? Vážně se na tohle potřebuješ ptát?" Znovu se posadí a obejme pažemi kolena. "Nejsem zbabělec. Vím, co se na vás valí. Jak bych mohla žít s tím, že jsem utekla jako krysa?" Ohlédne se po něm přes rameno, jako by měla ještě něco na srdci, ale pak jen tiše dodá. "Navíc stejně nemám kam jít." Sebere mu doplněný roh, nechce střízlivět, do rána ne. "A na všem je nakonec něco dobrého. Nikdy se mi například ani nesnilo, že by mě obsluhoval sám mocný vladyka." Poslední slova doprovodí křivým úsměvem.

(17:31) Anders: “No vidíš, nikdy jsem se nezeptal. Proč tu vlastně jsi? Medvěda jsi zabila a jsi volná, nemusíš tu zůstávat, pokud sama nechceš. Rozhodně tě do toho nehodlám nutit…” Zahučí zamyšleně. Jakmile přijde řeč na poslouchání rozkazů, pouze se pobaveně zazubí. “Divíš se jim? Jsou to všechno chlapi jako hora, navíc má náš národ menší problémy s tvrdohlavostí. Ve znaku má národ sice orlici, ale já bych řekl, že našim zvířetem je mula nebo mezek. A taky jim moc nepadá do noty to, jak vypadáš. Oni si vědmu totiž pořád představují jako seschlou stařenu, která má respekt už jen z pozice stařešiny. Což je asi to, co jim nepasuje ponejvíce. Protože jsi mladá a krásná. Chápeš?” Pobaveně zakýve hlavou. “Což souvisí i s tím třetím bodem… Eh. Medovina? Meh, ještě tam mám schovaný soudek.” Zahučí, mátožně vstane a dojde pro něj.

(17:20) rafaela: Zasměje se a pokrčí rameny. "Nemá smysl se litovat, co se stalo, to nezměníš. Taky jsem si představovala jiný život." Natáhne se na záda, upírá oči do stropu. "Hodného muže, dům, děti, zahradu s bylinkami a jediná starost, jestli se muž netoulá a dcera dobře vdá." Pomalu upíjí medovinu, vleže to jde špatně, trochu se zakucká a znovu rozesměje. "A co teď se mnou? Zamotaná ve válce, která ani není moje, přes den velet těm, co mě poslechnou jen s tebou za zády, a v noci se s nimi opíjet, i když vím, že ve mě vidí spíš přízrak než skutečnou ženskou." Opře se na lokti, podá mu skoro prázdný roh a zašilhá ke stolu. "Viděla jsem správně ještě jeden soudek?"

(17:05) Anders: Vratimir dlouze a pomalu přikývne, převezme roh a dá si pořádný doušek. “To ano, ale byl jsem tam pouze sám za sebe, s Ctiborem. Nikdy jsem lidi nemusel vést, od toho byl vladyka tamního kraje. Naše jediná starost tak byla večerní soutěž o to, kdo doplivne dál, chápeš?” Zazubí se a promne si plnovous. “Obecně jsem šel pomoci do války pouze proto, abych si sám vydobyl trochu uznání a slávy. Nečekal jsem, že by mohl otec skonat tak brzo. A hlavně, že by se převzetí stolce nedožil bratr. V tu chvíli jsem byl ochoten zanechat cest a vrátit se do hradiště, abych mu mohl dělat rádce a případného následníka, dokud by sám neměl děti. Nebyl jsem a stále nejsem na takovou odpovědnost připraven.” Zívne a podá roh zpět Lyře.

(16:40) rafaela: Pořádně si lokne medoviny, i tak už se jí oči skelně lesknou, co na tom ještě pár doušků změní, hlava bude ráno bolet stejně. Zuje si boty a natáhne bosé nohy ke krbu. "S věkem otupíš. Když toho zažiješ příliš mnoho, je těžké tě něčím skutečně překvapit. Třeba se toho taky dožiješ." Zasměje se trpce a podá mu roh. "Ale tys byl přece taky ve válce. Měl bys být na tohle zvyklý."

Pán Jeskyně - 8. března 2017 18:54
Pán jeskyně rafaela

Tak kdy se na to zase vrhnem? Nějak se flákáme, takhle nikdy nevyhrajem :)

Vratimir - 5. února 2017 20:23
Vratimir

(20:12) Anders: Soucitně přikývne a prohrábne si vlasy. Pohledem ještě chvíli medvěda vyprovází, ale nakonec zavelí k vyklizení mýtiny a udušení zbytků "pohřebního" ohně. "Půjdeme zpátky do hradiště, tady jsme hotovi." Zabručí Vratimir a posbírá si své věci. "Ljučané mohou přitáhnout každým dnem. Musíme dokončit přípravy a postavit se jim, dokud nepřijde odpověď od Přemysla." Zabručí tiše a rozejde se směrem k hradišti.
(19:58) rafaela: Dívá se mlčky do ohně a po tvářích jí tečou slzy. Je to zvláštní, plakat pro medvěda. Jenže cítit z jiné bytosti tolik beznaděje, tolik bezútěšného a zbytečného utrpení se skoro nedá snášet. Jak strašně zkažený je ten, co to provedl. Vyvolat běsa je těžké, nebezpečné, ale ve své podstatě čisté. Křivit mysl jiných živých bytostí by si žádná vědma nevzala na svědomí. Jeho hlas jí vytrhne z hlubokého zamyšlení, cítí, že se srdce uklidňuje a smysly otupují, pomalu nastupuje známá kocovina. Proč si na něco hrát, předstírat prázdnou vznešenost. „Na blití.“ Odpoví popravdě.
(19:50) Anders: Jak vědma praví, tak muži konají. Pod vedením Darka začnou zpracovávat medvědovo zubožené tělo dle jejích pokynů. Netrvá to dlouho a na mýtině plápolá oheň a vládne nevlídný zápach hořících zbytků medvědovy srsti. Vratimir zírá do plamenů a ustaraně si kouše knír. Zjevně se takto loučí se svým dlouho neviděným a mrtvým bratrem, jednou z posledních obětí chudáka medvěda a sil, které ho ovládly. "Jak jsi na tom?" Otočil se po chvíli k Lyře a tázavě nakrčil obočí.
(19:37) rafaela: Konečně cítí, jak tlak nepřátelské mysli mizí, cítí její hněv a ví, že po tomhle souboji už na sebe nezapomenou. Neví, jak se ten vzdálený jmenuje ani kde leží jeho tělo, ale zná jeho duši. Cítí, že časem stanou proti sobě, jinak to ani nemůže být. Rozhlédne se po bojišti, všimne si mladíčka v kaluži krve, ale ani se nenamáhá k němu vyrazit, taky sebelepší léčitel nepomůže. Místo toho se zastaví nad medvědem. „Je potřeba mu odseknout hlavu a tlapy a nejlépe tělo spálit. Nevíme, proti čemu stojíme. Myslím, že se duše do mrtvého vrátit nedokáže, ale nesmíme riskovat.“
(19:28) Anders: Medvěd je dobrým soupeřem, ale převaha lidských lovců nakonec vítězí. Jeden z válečníků, ač krvácejíc z mnoha drobných ran, zaťal svou širočinu přímo mezi medvědovy oči. Darko, střílejíc jeden šíp za druhým prohnal svůj poslední okem trpícího zvířete. Vratimir pak z pozice za zuřícím medvědem přeťal zvířecí šlachy, načež medvěd konečně dokonal. Válečníci jsou otřeseni a tu a tam krvácejí, největší ztrátou je však smrt mladého nováčka, jímž medvěd mrštil o skály. Pohledy všech se stočily k místu, kde mladík leží v rostoucí kaluži krve. "Ať ho Moranna přivítá na poslední cestě." Zabručí jeden z nich a dojde s Darkem postavit provizorní nosítka pro jeho tělo.
(19:02) rafaela: Sedí na skále v zadní části paseky, oči pevně zavřené, ruce složené v klíně svírají amulet. Nechce ho vidět, nechce vidět to utýrané zvíře, ke kterému cítí jen nejhlubší soucit a nechce ho vidět umírat. Navíc se musí soustředit. Měsíček a kruh Kotys-poutnice donutil duši opustit tělo, ale stále je přítomná a Lyru stojí všechno soustředění udržet ji mimo, když kruh padl, tiše zpívá ochrannou mantru, stále dokola. Proti útoku medvěda by byla zcela bezmocná, a nezbývá jí, než spoléhat na jejich sílu a schopnosti.
(18:51) Anders: Vratimir s otevřenými ústy hledí na tu znetvořenou bestii, kráčející soutěskou. Hlavou se mu honí spousta různých myšlenek, ale nakonec svůj myšlenkový rej omezí na jednoduché... "Perunovy koule, to je ale pořádně vyžraný zkurvysyn." Zaburácí a dodá tak odvahu nejen sobě, ale hlavně svým spolubojovníkům. Jakmile medvěd překročí hranici, Darko nelítostně vypustí jeden ze svých šípů. Ten se zaryje obrovité bestii pod kůži, avšak účinkem se to míjí stejně jako včelí žihadlo. Jeden z válečníků vyběhl k medvědovi dřív, nejspíše neudržel nervy na uzdě. Vratimir přesně neviděl co se stalo, ale válečník se proletěl vzduchem a zády narazil do skály za sebou. Vše se děje ohromně rychle. Ryk válečníků, medvědí řev, svistot Darkových šípů a lomoz zbraní...
(18:33) rafaela: Když se konečně objeví v průrvě, je to hrozivý pohled. Zvíře samo o sobě je obrovské. Musel to být starší medvědí samotář, neuvěřitelná hora tmavé srsti, masa a šlach, křivé drápy rozrývající zemi. I tehdy by na něj byl impozantní pohled. Ještě o mnoho horší je však vidět důsledek kouzla, které ho pohlcuje. Protože tak to skutečně je, odpornost kouzla zvíře rozežírá zaživa, nutí ho sám sebe poškozovat v touze se cizí drásavé věci v sobě zbavit. Na mnoha místech má srst olysalou a vydřenou až do masa, jazyk napůl rozkousaný visí z otevřené tlamy plné řídké žluté pěny, oči i v jasném světle mírně rudě září a celé zvíře jako by obklopoval mlžný opar. Už je skoro na pasece, když konečně překročí linii. Mysl v jeho těle jako by si na poslední chvíli pasti všimla, není už ale schopná tělo zastavit. Medvěd se za hranicí zapotácí, opar se rozplyne a zář očí zhasne. Zvíře už je ale příliš zničené, zbavené instinktu, než aby se dalo na útěk. Zvedne se na zadní a zoufale zařve, hledá protivníka.
(18:24) Anders: Družiníci pozorně naslouchají mladé vědmě a souhlasně přikývnou. Zjevně nemají problém s převzetím duchovních otěží po křivé zrádkyni a tak se nikdo ani nepokouší podrobit její autoritu zátěžové zkoušce. Jakmile skončí s kreslením run a vysvětlováním dalšího postupu, družiníci se připraví. Odloží přebytečná zavazadla, chopí se oštěpů a kopí, Darko napne svůj silný, kompaktní luk z tisového dřeva, šlach a kostí. Vratimir se ozbrojí čakanem a svým mečem, každá zbraň v jedné ruce. Než se začne něco dít, družiníci pokojně sedí v kruhu a pomalými, tichými tahy si brousí svá ostří a tiše si šeptají o nadcházejícím boji. Když tu náhle, lesem se ozve praskot a zřetelný pohyb... Cosi přichází. Družiníci vystřelí na nohy jako když hajný dupne na králičí noru a okamžitě se jímají svých domluvených stanovišť.
(17:58) rafaela: Bude to jen zvíře, zoufalé, vyděšené a ztracené. Musíte ho zbavit utrpení a musíte být rychlí, nevím, jak dlouho udržím duši mimo. Oddělte hlavu a končetiny, teprve pak bude skončeno.“
(17:57) rafaela: Nechá je soutěskou procházet před sebou, srdce stále zběsile tluče a stvůru teď cítí za sebou, čas se krátí, a pokud se její plán ukáže jako hloupý, bude nést vinu za smrt jich všech. Když konečně dojdou na mýtinu ve skalách, bez váhání se chopí inicitaivy, vědomí blížící se hrůzy jí nutí ke spěchu. Dá si pozor, aby prošla soutěskou jako poslední, pak se chopí ostrého kusu kamene a jistými tahy vyryje do hlíny řetěz znaků a obrazců tak, aby dosahoval od jedné stěny ke druhé. Otevře brašnu a vytáhne z ní svazek měsíčků. Rozemne květy v dlaních a znaky jimi přesype, postupuje pomalu a systematicky, hlídá, aby hranice byla souvislá. Cítí ho stále blíž a blíž, netvor se pohybuje rychleji, sílí. Přehrne vyznačenou hranici hlínou tak, aby byla alespoň před zběžným pohledem skytá. Poté couvne k ostatním. „Pokud protne tu bariéru, mělo by to vytrhnout cizí duši z těla. Medvěda bohužel nezraní, je skutečný a já proti němu nic nezmůžu. Nebude ale prosycen kouzly a nebude ho nic pohánět. Bude to
(17:46) Anders: Darko se na moment zamyslí, ale pak svižně a rázně přikývne. Zjevně se v lese opravdu vyzná jako nikdo jiný. "Je tu jedno místo... Soutěska ve skalách, vedoucí na skalní mýtinu. Soutěska je dost velká, aby tím medvěd prošel. Bývá to oblíbené místo mladých milenců. Nebo spíš... Bývalo." Zahučí a promne si své dlouhé kníry. "Tak jdeme." Zavelí Vratimir a kývne na zbytek družiny. Svižným krokem se družina vydá za vedoucím Darkem. Postupně se před nimi objevují skály i malé balvany, les zde vypadá poněkud hustší. Družina zjevně přichází do samého srdce hvozdu...
(17:25) rafaela: Snaží se nedat najevo neklid, netrpělivost, ale na jeho odpovědi teď závisí všechno.
(17:25) rafaela: Nemají moc času, ale přesto cítí, že jim vysvětlení dluží a tak se spěšně pouští do řeči. „Někdo, nějaký živý člověk, pravděpodobně odsud hodně vzdálený, právě teď vysílá svojí mysl, aby ovládal tělo obrovského medvěda. Nejspíš mu proniká do hlavy už dlouho, ovládl ho, přivedl sem, a pak ho opustil. Medvěd je šílený, přítomnost cizí mysli nemůže zvíře vydržet moc dlouho.“ Na okamžik se odmlčí, má problém zároveň vysvětlovat a zároveň promýšlet plán s alespoň nějakou nadějí na úspěch. „Ten člověk do medvědí mysli vstupuje, když se mu to hodí, a svými kouzly ho přitom posiluje, dělá z něj skutečnou stvůru. Byl v ní, když zemřel Dervan a je v ní i teď.“ Rozhlédne se po nich, doufá, že se nezačnou hromadně vyptávat a ještě víc zdržovat. Obrátí se k Darkovi, předpokládá, že ten zná les nejlépe. „Pokud máme uspět, potřebujeme místo tady v lese, ke kterému vede jen jedna přístupová cesta dost velká, aby jí prošel medvěd. Skály, mokřad, možná by stačil opravdu hustý les s mýtinou. Znáš takové?
(17:13) Anders: Jako jeden muž k ní Darko s Vratimirem sklonili tázavé a krapet nechápavé pohledy. "Ehm... Není běs? A co je to tedy? Nějaký duch či striga?" Zabručí Vratimir a promne si plnovous. "Velké zvíře? Eh... Tak velké, že by to zamordovalo tolik chlapů? To snad jedině medvěd nebo horská puma, ale tady jsou nejbližší hory stovky sáhů od nás. A medvěd... Co ten by dělal v tak malém lese? Jaktěživ jsem tu neviděl vlka, natož medvěda. Hm..." Zamyslí se Darko a pro jistotu založí do svého krásného luku pilovaný šíp. "Co bychom tedy měli dělat, Lyro?" Zahučí Vratimir a i on šáhne po svém čakanu. Stejného příkladu následují i zbylí družiníci, sápající se potichu po svých zbraních.
(16:59) rafaela: A náhle to ucítí, zrovna když stopař sáhne po luku. Nechápe, proč to neviděla dřív. Pohybuje se to lesem, ještě celkem daleko, masa temnoty, neuvěřitelné zlosti... A najednou to všechno zmizí. V dálce stále něco cítí, ale temnota je pryč, ten nový pocit, bezmoc a strach, je tolik odlišný od původního vjemu. Ještě dvakrát se tyhle dvě hladiny prolnou, než konečně pochopí. „Ksakru, jsem pitomá, i ty zvířata to ví líp než já... Tohle není běs.“ Ke konci bezděky ztiší hlas, jako by jí ta věc mohla slyšet. Na fyzický sluch je pořád příliš daleko a před kouzelným pohledem by jí měly chránit chrpové kvítky, ale přesto... „Něco ovládá obyčejné zvíře, veliké zvíře. Medvěda myslím. Něco strašného.“ A pak je tíha temnoty a zlosti zpátky a ona ví, že tvor je jen okamžiky od toho, aby si jich všimnul. Nyní už do těla vstoupil úplně, připravený zabít.
(16:42) Anders: Teď jako kdyby se po tom všem slehla zem. Neviděl jsem jediného vrabce či obyčejnou žížalu." Zašeptá tiše Darko v odpověď a šáhne po svém luku.
(16:41) Anders: Družiníci pokračují vpřed. Jeden z nich, stopař a lovec jménem Darko, postupoval přede všemi asi o deset kroků. Pečlivě zkoumal terén a mnul si své dlouhé kníry. Darko Botič nepocházel z hradiště ani ze zemí Čechů, přišel z jihovýchodu s karavanou a v hradišti se oženil. Během krátké doby se z něj stal nejlepší výrobce skládaných luků v hradišti a nedostižný stopař, pročež ho k jisté nelibosti místních válečníků jmenoval starý vladyka prvním lovcem. Avšak, i nevraživost pyšných rodáků šla časem bokem, neboť Darko opakovaně dokazoval, že si své místo plně zaslouží. Nyní se jindy klidný a absolutně nečitelný lovec nervózně ošívá. Vratimir si všiml, že místo obyčejného žmoulání kníru přešel již na jeho žužlání a nervózní okusování. To nikdy nevěstilo nic dobrého. "Copak, Darko? Vidíš něco?" Tiše zašeptá Vratimir jakmile Darka na špici průvodu dožene. "Hm... Ne, vladyko. A to je to. Normálně byl tento les vždy pln života. Srny, zajíci, kanci... Ptáci na stromech. Hmyz.
(16:16) rafaela: Zastaví se těsně na kraji hvozdu. Zbytek družiny jako by ani nevnímala. Ona není jejich velitel a nemá nejmenší chuť si teď s nimi vyjasňovat pozici, zkoušet, jestli její příkaz uposlechnou nebo se jí vysmějí. Sáhne do brašny, kterou si přinesla a vytáhne malou lahvičku, pečlivě zapečetěnou voskem. Vyprázdní ji na dvě polknutí a několikrát se zhluboka nadechne. Tohle zkoušela dříve jen dvakrát a už teď se jí kroutí žaludek při pomyšlení na hroznou kocovinu, která jí čeká. Ale teď je teď a lektvar začíná působit. Zornice se rozšiřují, tep zrychluje, až srdce tluče do žeber prudce a rychle jako ptačí. Ale něco je špatně. V tomhle zostřeném stavu by měla cítit stvůru, která se v lese skrývá, vycítit zlo... Ale jako by tam ani žádné nebylo. Po chvíli váhání vykročí vpřed, pod první koruny stromů.
(16:05) Anders: Vratimir a ostatní válečníci se na sebe podívali, neskrývaje údiv a pochyby. Jeden z nich si dokonce párkrát poklepal na čelo. Oni sami razí na lov běsa v kůži a železe, svírajíc pevně svá kopí či oštěpy. Za opaskem každý z nich nejméně jednu širočinu, Vratimir nepostrádá svůj oblíbený čakan a novou zbraň, meč vladykova stolce. Krásná, pevná zbraň s odlitým jílcem do tvaru řvoucí medvědí hlavy. Na dívčinu otázku jen Vratimir tiše kývne směrem k malému lesíku za hradištěm. Celá družina se dá do kroku, projde bránou a pomalounku sestupují z kopce do přítmí malého, ale nezvykle tichého hvozdu.
(15:55) rafaela: Sešla se s nimi před vladykovým domem za svítání, jak slíbila. Ona a pět mužů, s větší skupinou by mohl lovený tvor vycítit past a zmizet. Poprvé, co ji Vratimir zná, se oblékla do ženských šatů, zřejmě ze zásob falešné kněžky, protože jsou jí trochu velké a rukávy spodní košile má na několikrát zahrnuté. Vlasy má rozčesané a v nich hustě zapletené kvítky, žlutý měsíček a modrou chrpu. Nic víc, žádné zbraně, dokonce nemá ani boty, jen přes rameno malou brašničku. „No... Čas podívat se na toho běsa.“ Usměje se rozpačitě. „Zaveďte mě tam, kde se to neštěstí stalo."

Vratimir - 28. prosince 2016 01:14
Vratimir

Vzhlédla k němu. Všechno v ní zoufale křičí, Bílý, poslední, co zbývalo z jejího života, z jejího domova, je definitivně pryč. Obětovaný pro zahnání... Ale čeho vlastně? Potácivě vstala. Nesmí plakat, ne teď, když se na ní všichni dívají. "Ona... Nevím, jakým bohům sloužila. Nevím, komu a co obětovala na vašem svatišti. Ani co povolala, aby se zbavila tvého bratra. Vím... Vím, co udělala tvému otci a vím, že smrt byla vysvobozením z dlouhého utrpení." Ruce se jí chvějí, ale hlas má apatický, vyčerpaný. "Sakra, nevím nic. Má to něco společného s těmi, co přichází. Ale já nejsem bojovník..." Zády se opře o pobořenou stěnu, nohy jí tak tak drží.

Vratimir a oba družiníci se potácivě postaví na nohy. Vyjeveně se rozhlédnou kolem, držíc se za modřiny a rány které v krátkém boji utržili. “Co se to zatraceně…” Vydechl Vratimir a poklekl u mrtvého těla svého otce. Družiníci jej spatří také a sborově zaklejí, načež klesnou na kolena vedle Vratimira. “Co se tu stalo, vladyko?” Zachrčí Janiš a pohlédne na Vratimira. “To sám nevím, Janiši… Snad Lyra bude mít odpověď.” Zahučí chmurně Vratimir a ani si pořádně nevšiml, že jej Janiš nazval titulem, který dneškem podědil.

Lyra sebou prudce trhne a otočí se po něm. "Vratimire!" Vyjekne vyděšeně. V tu chvíli na ní černooká zaútočí a prudkým nárazem jí smete na zem. Širočinu letící jejím směrem ledabyle zachytí rukou a s krutým úsměvem se otočí na muže ve dveřích. Lyra skrčená na zemi zlostě zavrčí a vykřikne hlasem, který všem přítomným zarezonuje v kostech a zaryje se do uší jako nůž. "Bílý!" A náhle tam je, bílé tělo prorazí dveřmi srubu, smete k zemi oba strážce, kopyta bijí proti Budivojovi a černooká se nepříčetně směje a ze rtů jí jako černá hniloba stéká zaklínadlo... Lyra je na nohou, natahuje se po ohlávce a ta po jediném doteku povoluje... A náhle je ve srubu zima, na místě, kde stál bílý kůň víří něco děsivého, neuchopitelného... Ozve se výkřik, praskání dřeva a je ticho. Lyra klečí na zemi s potrhanou ohlávkou v ruce, Bílý i černooká jsou pryč, ve střeše zeje obrovská díra a jasné denní světlo dopadá na zhroucené mrtvé tělo starce.

Vratimir se pokusí osvobodit pořádným kopancem do “otcovy” holeně. Démon se však pouze zasměje a uštědří mu obouruč herdu do prsou, div žebra nepraskají. Vratimir se proletí na druhý konec místnosti, kde narazí do zdi a omámeně se zapotácí. V tu chvíli do místnosti vletí zmatení bohatýři Janiš s Lobkem, v rukou třímajíc meč a širočinu. Oba vykulí oči a pohlédnou na svého bývalého vládce a přítele, kterak jej ovládla temnota. Duchapřítomnější Janiš se rozpřáhne a pokusí se mrštit svou širočinou po nahé bosorce.

V tu chvíli se jí konečně povede osvobodit z neviditelných pout. Několika kroky stane před ženou, která se pár vteřin vzpamatovává z protiútoku. Vydechne. Kněžka je velmi krásná, rezovlasá, urostlá, s bílou pletí, úplně nahá až na zlaté šperky... A s očima... Očima černýma jako uhel. Lyra udělá první, co jí napadne. Vztáhne ruku a vlepí ženě vzteklý políček. Ta ale jako by to ani nezaznamenala. Zlaté oči se zaklesnou do černých, boj teď probíhá v jiné rovině. Budivoj, nebo to, co sídlí v jeho těle, se pohybuje poněkud toporně, ale má neuvěřitelnou sílu, až Vratimirovi v jeho sevření praští kosti. "Musíš zemřít... Můj synu." Slova následuje chladný, nelidský smích.

Vratimir už tuší, že se zřejmě stalo něco zlého. Dochází mu to však žalostně pomalu. Napřimí se, prohlédne si otce a konečně si všimne i stínu ženy v rohu místnosti. Pohotově se pokusí šáhnout po zbrani, ruce mu však pevně chytí jeho vlastní otec. Nebo kdokoliv, kdo právě obývá starcovo tělo. “Co se to tady děje, u Peruna?!” Zahuláká Vratimir zuřivě.

"Můj synu. Jsi zpátky." Otcův hlas zní divně, skřípavě a jaksi strnule, jeho hlava sebou lehce cukne, ale po synovi se neotočí. Lyra si přes mžitky v očích všimne druhé postavy, štíhlé, ženské, skryté v hlubších stínech dál v domě. Vidí, jak se pohybuje, jak se krok za krokem blíží k Vratimirovi. Ale hlas, kterým by ho varovala, ne a ne opustit její rty. Napře se proti těm poutům, ale jde to zatraceně pomalu, tak pomalu...

Překročí práh a narozdíl od dívky zřejmě neregistruje nic podivného. Dlouhým krokem se vydá napříč místností, ustaraný pohled ulpí na zádech starého muže. Strážní způsobně hledí před vchod, zřejmě je ani nenapadá nahlédnout do soukromí vladykova rodu i přes jejich starosti a přirozenou zvědavost. Vratimir se pokusí usmát a jemně položí svému otci ruku na rameno. “Otče, jsem doma. Vrátil jsem se dnes se Ctiborem.” Zahučí a zkoumavě si jej prohlédne.

Jen co překročí práh, po zádech jí přeběhne mráz. V místnosti je horko a tma a vzduchem se vznáší podivná sladká vůně, kterou nedokáže nikam zařadit. Upře pohled na postavu stojící kousek od ohniště, shrbeného muže napůl pohlceného tmou. Instinktivně zavře oči, které jsou jí k ničemu a okamžitě vycítí, co se stalo. Od svých třinácti bděla u lůžek mrtvých a teď cítí přítomnost smrti, smrti zrůdně protahované, zastavené na samém prahu a týrající duši starce až k zešílení. Cítí, že ten u krbu už není Vratimirovým otcem ani z poloviny. Když ale oči otevře, uvědomí si, že váhala až příliš dlouho, Vratimir už překročil práh a jí náhle těžke jazyk i nohy. Past, kterou měla čekat. Nečekala.

Vratimir pozorně naslouchá a občas přikývne. “Pojď, půjdeme navštívit otce… Snad alespoň svého syna pustí dovnitř. Jsi můj host, takže můžeš jít se mnou.” Zahučí a pomalu se rozejde směrem k velkému vladykovu domu. Strážní u vchodu, mohutní chlapi Ctiborova věku srdečně Vratimira pozdraví. “Vratimire, chlapče! Jdeš ve správný čas. Budivoj nevyšel z domu už týden… Držíme stráž, jak se na jeho družiníky sluší a patří, ale ostatní hoši jsou už krapet nervózní. Nikdo nám teď nevelí.” Zahučí jeden z nich, obrovitý chlap s medvědí hrudí a dlouhými, hnědými kníry. “Rád vás vidím, Janiši, Lobku... “ Pozdraví je s úsměvem Vratimir a ukáže na dveře. “Otevřete nám, prosím. Víte, že na vladykův rod se zákaz vstupu bez pozvání nevztahuje. A tuto dívku zvu já sám.” Zahučí.

Vzdychne, pocit, který ji zachvátil v kruhu, je stále ještě čerstvý. "Nevím Vratimire. Nevím, jaká stvůra by to mohla udělat." Zarazí se a zavrtí hlavou. "Ne, to není správně. Vím, kdo by to mohl udělat, existuje spousta stvůr, které by toho byly schopné. Ale žádná nepřichází jen tak, bez zavolání, bez pozvání." Podvědomě vztáhne ruku ke kameni, jako už stokrát, tisíckrát od útlého dětství se chce uklidnit přítomností bohů, ale když se ho dotkne, stáhne prsty prudce zpátky, jako by se popálila. "Vratimire, můžu se do toho háje podívat, ale ta temnota, ta špína vychází odtud." Ukáže očima ke kruhu, na něj se nepodívá. Horší zprávy by mít nemohla. "Já... Musím vidět místní kněžku. Tohle místo je otrávené." Náhle ji napadne, komu bude Vratimir věřit, pokud dojde na lámání chleba. Jí, kterou sotva zná a kterou taktak vysvobodil před upálením nebo místní kněžce, možná i své vlastní příbuzné, jak to v takových rodech bývá?

Vratimir se ještě chvíli vybavuje s lidem z hradiště, ale nakonec se z davu vymaní a nechá jej na starost Ctiborovi. Sám se vypraví za dívkou, kterou vidí u vstupu do místní svatyně. Zamyšleně dojde naproti, opře se o jeden z kamenů a zadumaně na ni pohlédne. “Co si o tom myslíš? Jestli je bratr mrtvý… Hm.” Zamračí se zatne zuby. “Vůbec se nedivím Lučivojovi, že chce tu bestii zabít. Ale odkud by se tu vzala? Za posledních sto let tady o žádné příšeře ani bosorce nebyla ani zmínka.” Zahučí a potřese zmateně hlavou. “Cožpak nepřítel vládne temnou silou? Nějakou magií?”

Mlčí, nechce Vratimirovi víc skákat do řeči a podkopávat jeho autoritu, přeci jen je tady cizinkou... Rozhlíží se kolem, všímá si, teď už cítí, že právě sem se stahuje temnota z celé země. Skutečně je za tím něco víc, než se na první pohled zdá. Lituje, že nemá po boku Bílého, že nemá matčin talisman, který shořel se všemi jejími ostatními věcmi v chalupě, palčivě vnímá, že sem nepatří. Když si jí ostatní přestanou všímat, kroky jí vedou k místnímu svatišti. Prochází mezi sochami, hledá sílu skrytou v kamenech, ale i tady je všechno podivné, křivé, pošpiněné. Ráda by se podívala do toho háje, promluvila si s Vratimirem a Ctiborem, ale na tomhle místě se jí najednou motá hlava a bouří žaludek, až musí z kamenného kruhu utéct a ještě chvilku potom stojí a ve spáncích jí prudce tepe krev.

Strážný chvíli na Lyru zíral s otevřenou pusou, ale nakonec přikývl. Pohledem se opět vrátil k Vratimirovi. “Válka, Vratimire. Poljané táhnou na Levý Hradec. Ale to není všechno… V háji se objevila temná kouzla. Jakýsi netvor tam zadávil Dervana. Našli jsme jej rozpolceného na čtyři kusy, poblíž velké borovice.” Zahučí strážný a pohled mu potemní. “Starý vladyka se z toho zhroutil, nevychází z komnaty a nikdo neví, jak na tom je. Chodí za ním jen kněžka, ale ta nám nic neřekne. A Lučivoj, tvůj mladší bratr, ten myslí jen na to, jak zabít tu potvoru co rozervala Dervana. Ideální čas pro vpád cizí družiny, že? Dám ruku do ohně za to, že to nebyla náhoda.” Zabručí strážný a potřese rukou Ctiborovi, právě lezoucímu z koně.

"Mám dojem, že spíš pozdě." Rozhlédla se po hradišti, po unavených mužích, po ženách s tvářemi poznamenanými starostmi a s očima plnýma strachu. Seděla v sedle před Vratimirem, zády se opírala o jeho hruď, docela si na něj zvykla za to putování. Teď se mu ale z náhlého popudu vysmekla, měkce doskočila na zem a jemně zastavila plavovlasou dívku procházející kolem s těžkým džbánem. Lehce, ale nesmlouvavě jí stiskla zápěstí a donutila ji zadívat se jí do očí. Trvalo to jen okamžik, pak děvče pustila, mezi rty jí unikla nadávka pro ženu naprosto nevhodná. "Válka. Měl by sis pospíšit Vratimire. Včas, to by znamenalo minulé léto." Blondýnka vyplašeně zmizela ze dveřích, Lyra už se po ní ani neohlédne.

Pevný val s palisádou se majestátně tyčil nad hlavami jezdců. V hradišti vládl čilý ruch, hradby byly posety tvářemi mužů a místy i zvědavých žen. Všichni sveřepě svírali oštěpy a kopí, širočiny a čakany, místy meče či luky. Brána do Levého Hradce, mohutná stavba opatřena strážnicí byla pevně zavřena. Vratimir se udiveně rozhlédl kolem a vzhlédl ke tvářím tam nahoře. “Tady Vratimir, syn vladyky Budivoje. Co se to tady, u Perunova zlatého vousu, děje?” Zakřičel nahoru ke strážným. Ti ztichli, hodnou chvíli se nahoře radili a nakonec se brána pozvolna začínala otevírat. Vratimir se Ctiborem pobídli koně a projeli bránou i strážnicí. Tam už na ně čekal houf strážných, na jejichž tvářích se objevil úlevný úsměv. “Vratimir, opravdu je to on! A Ctibor! Vsadil jsem půl hřivny na to, že jeho nevymáchaná huba už se krmí leda červy v zemi.” Zahlaholil kdosi a dav vyděšených tváří je konečně přivítal. “Přicházíte včas, všichni. Zlé časy padly na Levý Hradec, Vratimire.” Zabručel strážný.

Během dlouhé cesty se znatelně uvolnila a uklidnila. Oblékla se do mužského oděvu, ale vlasy nosí rozpuštěné a spadající až k útlému pasu, rána na tváři se zahojila a v očích jí živě blýská. Jednu noc jim u ohně vyprávěla i o Bílém, spoutaném vodním běsovi, kterému sama nasadila kouzelnou ohlávku a který už ji pár let provází. Jehož pouto ale po svatbě citelně zesláblo, přestože svazek s jejím mužem zůstal nenaplněn. Tvor je stále následuje, bílé tělo se občas zaleskne mezi stromy, nedovolí ale nikomu přiblížit se. Poslední dny cesty Lyra upadá do stále hlubšího mlčení. Sílí v ní nepříjemný pocit, předzvěst nečeho zlého, nechce je ale zbytečně zastavovat ani obracet zpátky, oba se příliš dychtivě touží vrátit domů. Po nocích splétá úvazy z trávy, naslouchá větru a vysílá svou mysl po kraji, ale přesto pořád nedokáže rozplést zmatené pocity, které v ní tohle místo budí, které k ní přitahují noční můry od chvíle, kdy projeli kolem černého jelena.

Netrvalo dlouho a přejeli první hraniční kámen se znakem Levého Hradce, černým jelenem. Vratimir se usmál a ukázal směrem dál na sever, kde se jasně rýsoval malý kopec s jeho rodným hradištěm. Cestou minuli několik osad a vesnic, všude zvláštní klid a ticho. Takové ticho, že z něj i ostříleným válečníkům naskakovala husina. “Co se děje, Ctibore? Snad otec nesvolal ženy a muže do hradiště? Naposledy bylo takové ticho při vpádu Avarů před patnácti lety. A to jsem byl sotva odrostlý holobrádek.” Zabručí nervózně Vratimir a rozhlíží se kolem, zatímco se před nimi rýsuje val a palisáda jejich domova.

Cesta byla dlouhá, ale bez dalších komplikací. Vratimirova rána se úspěšně zhojila a nyní tvoří jen zanedbatelný stroupek na hrudi statného muže. Cestovali pomalu, střídali se na koních a jen občas vytáhl lehčí Vratimir dívenku k sobě do sedla, když potřebovali překonat úsek cesty rychleji. Krajina země Čechů byla podivuhodně nádherná. Na začátku jara po velkém tání rozkvétaly květiny, ptáci zpívali a zvěře měli v lesích dostatek. Ctibor coby zkušený lovec pravidelně jezdíval napřed, aby nastražil pár ok na zajíce poblíž jejich budoucího tábořiště. Dělili se s dívkou rovným dílem a někdy jí i pobízeli, aby snědla víc. Zřejmě se jim zdála od pohledu podvyživená a vyhublá, což se občas se smíchem a peprnými poznámkami snažili oba bohatýři napravit. Po večerech si vyprávěli příběhy či strašidelné historky, které jim v jejich hradišti předávaly jejich báby a matičky, staří vypravěči či potulní guslaři.


Ještě chvíli váhala, ale nakonec přikývla. "Dobře, půjdu s vámi. Třeba vám časem dokážu oplatit vaší laskavost." Mezitím se úplně setmělo. Pomohla jim postarat se o zplavená zvířata, přichystat lůžka z větví a trávy a nakonec se schoulila kus od nich a konečně usnula.


Tiše naslouchají jejímu vyprávění. Vratimir tiše a zadumaně, Ctibor hlasitě častujíc okolí nadávkami a taháním se za vousy. Jakmile dovypráví, zhnuseně si odplivne a založí si ruce na prsou. “Pojeď s námi do Levého Hradce, děvče. Tam najdeš domov. Je tak, Vratimire?” Zabručí podrážděně a koukne na svého chráněnce. “Ano, to ti mohu slíbit. Otec je dobrý a čestný muž. No, dnes už spíš stařec.” Zamyšleně přikývne Vratimir. “Abych ti také vysvětlil naši cestu… Pocházím ze tří bratří, jsem prostřední. Následníkem vladykova stolce je můj bratr Dervan. Od mládí je vůdcem otcovy družiny, proto jsem se rozhodl vydobýt si slávu jinde. Přijíždíme z Pečeněžských válek a po třech letech míříme domů. V Dolnohradu, kde jsme tě našli, jsme doplňovali zásoby.” Zabručí Vratimir a unaveně si promne plnovous. “Ve zkratce… Je to asi vše. Rádi tě u nás přivítáme.”

Když za mnou konečně přišel, byl ožralý, bála jsem se." Mluví rychleji, překotněji, nechce vzpomínat. "Nedařilo se mu a vztekal se pořád víc a víc. Nakonec mě párkrát praštil, šel za otcem. Žádal Cilku, výměnou za mě. Křičeli na sebe, a pak se strhla bitka mezi cizáky a našimi. Nevím, kdo založil požár, utekla jsem, všude byla krev a mrtví. Hledala jsem Bílého, ale ten nepřišel, a pak mě chytli lovci, že jsem uhranula svého muže, zapálila vesnici, poštvala je proti sobě." V očích má slzy, utichá, konečky prstů se mimoděk dotýká podlitiny na tváři.

Trhne hlavou, jak v ní i vzpomínka na nedávné události bouří krev. "Nevím, co jsou zač. Přítáhli z jihu, černovlasí a černoocí, zvonící zlatem a zbraněmi. Dali mému otci ušlechtilého koně a krásný meč, dali mu zlato a žádali kus jeho země a dceru jako potvrzení toho obchodu." Mezi řečí kontroluje podrápanou hruď jednoho z ukradených koní, po náročné jízdě téměř schvácených. "Vybral mě. Psárka byla moc mladá a Cilka jeho nejmilejší, mě by se zbavil ze srdce rád. Co umřela matka, vládl sám a bál se, že dospělá vědma by mu tu moc vzala, že by za mnou lidi šli." Odmlčela se, snaží se mluvit stručně, bez emocí. "Můj nový muž až po svatbě zjistil, co jsem zač. Nechápal rozdíl mezi vědmou a čarodejnicí. Nechtěl si nechat říct, vztekal se, že ho uhranu, seberu mu mužnou sílu, když si mě vezme proti mojí vůli." Ušklíbla se, potřásla hlavou. "Idiot. Otec se mu vysmál, prý holka jako holka a pokud si neporadí s babou... Měsíc se po svatbě opíjel a odhodlával.


Oba válečníci se na sebe zachmuřeně podívají. Pak jejich pohledy takřka unisono ulpí na dívence. “Kdo tě loví, děvče? Tvé oči jsou pro nás přeci dobrým znamením. Každý dobrý následovník Peruna a Živy to ví. Snad ti podivínští křesťané? Nebo obyčejní otrokáři? S těmi si v hradišti snadno poradíme, o to se neboj.” Zabručí Ctibor a rozhlédne se kolem. “Můj otec má přes šedesát družiníků a takřka dvě stovky bojeschopných mužů přímo v hradišti. Nebo alespoň měl, před pár lety.” Zabručí zamyšleně Vratimir a opře svou ruku o jílec svého meče. “Pokud jsi v nesnázích, je naší povinností ti pomoci. Navíc by mi ze sebe samého bylo špatně, kdybych tě teď nechal jít, samotnou takhle do deště.” Zabručí Vratimir a rovnou si nad tou myšlenkou odplivne do mokré trávy.

Vratimir - 27. prosince 2016 18:52
Vratimir

Podívá se na něj a poprvé se usměje, slabě, unaveně. Několikrát se zhluboka nadechne a tentokrát už se jí povede chraptivě promluvit. "Děkuji vám." Přejíždí po nich zlatýma očima, zvědavě, trochu zmateně, jako by stále nemohla věřit, že je volná. Obleče si tuniku, odhrne vlasy z tváře, a pak kývne hlavou k obzoru. "Svítá, musíme pryč. I když... Vlastně nevím kam."

Vyráží za ní. Cestou je míjejí výkřiky strážných na ochozech hradiště, oštěp a pár narychlo vystřelených šípů. Uhánějí k bílému oři jako o závod a Dolnogradské hradiště nechávají pomalu za sebou. Když se zařadí po bok bílého démona, Ctibor se na dívku starostlivě podívá a jemně jí při dávení přidrží vlasy, pak z koně seskočí. „Vratimire, dej jí svůj plášť.“ Zahučí a sám si začne svlékat svrchní vrsty oblečení. Sundá svou zakrvácenou tuniku a jemně ji dívce nabídne. Hruď má širokou a posetou historií jeho bojů a bitev, rána na prsou vypadá ošklivě, ale ne smrtelně..

Drobné ženské tělo splývá s bílým hřbetem a ztrácí se v mokré hřívě, holá stehna a bosé nohy obepínají koňské boky. Ani jeden z jejich koní běloušovi po pár metrech nestačí, ten proletí branou, která slepě zeje do tmy, jedno z křídel vylomené, a prudce vyrazí k lesu. Zpomalí až na jeho kraji, čeká, až je dostihnou, dívka visí skloněná přes jeho hřbet, kašle a dáví.

Vratimir s Ctiborem vyjeveně zírají na ušlechtilá zvířata. Dle ohromených výrazů zřejmě přemítají, kde se zde takhle rychle vzala a na čí popud. Teprve dívka vrávorající ke statnému bělouši je probere z mrákot, rychle ji doženou a sami sedlají zbylé dva hřebce. „Na sever. Musíme jet na sever.“ Zahuláká Ctibor a ukáže směrem k severní bráně hradiště, která prozatím zůstává zavřena. „Projedeme skrz?“ Zabručí v odpověď Vratimir a pevně sevře toporo širočiny. „Podívej se na ni, sotva se udrží v sedle.“ Dodá a pochybovačně přejede pohledem po dívce. "Bude muset." Zabručí Ctibor a pobídne koně do rychlého cvalu.

Ulicí zaduní kopyta. Ze tmy se vynoří kůň bez jezdce, bledý stín na pozadí noci a za ním dva další, tmavší. Zastaví několik kroků od nich, majestátní a podivný jako skutečný přízrak, bledá srst se leskne, z hřívy kape voda, na hlavě má pevně nasazenou ohlávku, jediný kus postroje. Koně za ním jsou oproti tomu obyčejná jezdecká zvířata, jeden má podrápané plece, zřejmě jak provalil dveře stání. Dívka se pokusí promluvit, z hrdla ale vyjde jen kašel a chrapot. Trhnetedy jen hlavou ke koním a sama se potácivě rozběhne z běloušovi.

Nečekali jej. Vratimir se ostří soupeřovy širočiny těsně vyhne, s dívkou v náručí se svalí na zadek a řádně zakurvuje. Ctibor už tak pohotový nebyl. Ránu částečně srazil ze směru na své čelo a ostří mu tak vyrylo povrchovou krvavou brázdu od klíční kosti přes pravé prso. Bolestně zavyje a vymění si s bdělým strážcem několik výpadů. V tu chvíli se však vztyčí Vratimir, jenž nechal dívku ležet a suverénně strážci rozpoltí lebku svou širočinou. „Zkurvysynu.“ Odplivne si, otře ostří o jeho kazajku a opět se chopí dívky. Pohledem zkontroluje raněného Ctibora, který obezřetně kráčí za nimi s mečem v pravé ruce. Levačkou si svírá krvácející ránu.

Podvolí se okamžitě, koneckonců sotva stojí a síly má jako moucha. Schoulí se Vratimirovi v náruči, chytí se ho rukama a jen bolestivě sykne, když jí stiskne pohmožděný bok, skrytý pod šaty. Poslední strážce je nejchytřejší, čeká venku přede dveřmi přímo v cestě pryč, připravený a ozbrojený. "Myslím, že zítra budou hořet tři hranice." Zasměje se škodolibě a okamžitě zaútočí na Ctibora, který se zdá být největší hrozbou.

Už se s mečem v ruce vrhal v ústrety dalšímu nepříteli, když v tu chvíli padne vlivem neznámé síly na zem. Ctibor překvapeně zamrká, ale nezaváhá a podpatkem pošle ležícího muže do náručí snových víl. Rychle se otočí, zkontroluje Vratimira s dívkou a vytrhne svůj čakan z čela mrtvého muže. „Vypadneme, rychle.“ Zahučí někam dozadu a očima pátrá po posledním ze strážců, jehož nepřítomnost jej očividně silně znervózňuje. Vratimir se mezitím pokouší sebrat dívenku do náruče a pokud se mu podvolí, vydupat s ní z hostince ven. Šenkýřka prozatím zmizela kdo ví kam.


Pomáhá mu s povolováním pout jak nejlépe může, ale je příliš ztuhlá a zesláblá. Když řemeny konečně povolí, na druhý pokus se jí povede vstát. Zády se opře o sloup, stočí pohled ke dveřím ve chvíli, kdy se rozletí dokořán a dovnitř vtrhne další z jejích strážců. Nezaváhá, hodí mu pod nohy smotek slámy. Úvaz spletený ze stébel a plavých vlasů mu dopadne k nohám a muž se v tu chvíli skácí, beznadějně zmatený.


Ctibor jen tiše zabručí ať laskavě zavře kušnu a opatrně otevře dveře. V hostinci už prakticky nikdo není, až na pochrupující šenkýřku, několik do němoty zlitých ožralů a dívky s jejím strážcem. Přesto, že jsou jeho oči tmě poměrně navyklé, přítmí v hostinci jej na malý moment zarazí. Pohledem se potká se strážcem. Cosi zasviští vzduchem a muž se skácí vzad, s čakanem zaraženým v čele. Sebou vezme krom porcelánového nádobí i hrobové ticho. Šenkýřka zaječí. „Ber ji a vypadneme.“ Zahuláká Ctibor na Vratimira, který se iniciativně chopí zbavování jejích pout.

Sedí tam, kde na začátku večera, hlídá jí jeden z chlapů, zbylí dva se kamsi ztratili. Stěhovat jí se nechtělo žádnému, a i když šenkýřka ke konci večera pozornosti ušetřena nebyla, jí se nikdo ani nedotkl, koneckonců kdo ví, co by jim čarodějnice mohla provést. Sedí mlčky, dívá se do tmy zlatýma očima, nehybná jako socha, jen občasné chrčivé nadechnutí naznačuje, že není daleko konce sil.

Zamyšleně se zamračil a rukou na pár chvil sevřel toporo čakanu. Pravačkou si stále pohrává s bronzovou sekerou a po zbytek večera působí spíše zadumaně. Vratimir oproti tomu nevynechává příležitosti k pochybné zábavě a pití. Když se noc nachýlí k ránu, oba stojí za svitu měsíce v plné polní. Ctibor odhodlaně vykročí. Vratimir, stále se potácejíc pod tíhou zbytkového alkoholu dupe za ním a tiše kleje. „Tohle je pěkně hloupý nápad i na tebe. Sotva zavítáš ke svému rodišti a už děláš problémy. Co nám je po tom děvčeti? Jestli otce otrávila, tak či onak patří katu.“ Bručí Vratimir svírajíc svou sekeru.

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog