Příběhy jednoho blázna. (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Příběhy jednoho blázna.

Pán Jeskyně:

Stenly

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Univerzální jeskyně pro sólové hry a postavy.
One-shot příběhy na ukrácení čekání.

Klíčová slova

Tato jeskyně nemá nastavena klíčová slova.

Jaké hráče:

Hráči jsou domluvení.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Nástěnka jeskyně je prázdná.
Hráči: (1/1) Akasha

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2 3 4 5 ⇒|

Pán Jeskyně - 17. listopadu 2017 15:15
Pán jeskyně Stenly

Ministerstvo čeká.
Béžová chodba, béžová kabina výtahu, šedivá obloha za prosklenou stěnou. Těžko říct jestli je to vítaná změna.
Výtah je plný lidí. Většina v pečlivě vybraných oblecích. Nikdo se spolu nebaví ale to je normální. Nikdy spolu nemluví.
V podzemních garážích máš přidělené místo a služební vozidlo střední třídy.
Patnáct minut jízdy pečlivě řízenou dopravou proběhne v klidu. Ani jediný nervózní řidič, zvuk klaksonu už jsi neslyšel skoro rok. Chodci jsou spořádaní a rozumní. Všechno je ideální.
U vchodu bílého věžáku ministerstva stojí obvyklá hlídka a na recepci dvojice dalších mužů v uniformě. Řada lidí před tebou rychle postupuje turniketem, který je po přiložení identifikační karty pustí dál.
U výtahu si všimneš údržbáře jak se pokouší vyčistit symbol nasprejovaný na zdi. Občas ten stylizovaný obrazec vídáš cestou mezi prací a bytem, někdy se dostane i do zpráv.
Vitruviánský muž.
-------------------
https://www.youtube.com/watch?v=FYH8DsU2WCk

Pierrete - 15. listopadu 2017 14:41
Pierrete

Stereotyp, šeď, zvyk... otupělost těla a zejména hlavy většinu času odmítá přemýšlet o způsobu života. O nicotě, která jím prostupuje.

Vstát na předem daný zvuk. Slupnout vše, co je připravené na stole a pak si začít uvědomovat, že mě nečeká nic překvapivého. Že to bude den jako každý jiný. Posnídat, na záchod, kam rovnou mířím, stáhnout gatě, poslat další impuls do svého jinak zdegenerovaného mozku.

Umýt ruce, převléknout se a chvíli civět na telku. Zprávy mnou prochází s jasnou netečností. Jedním uchem tam, druhým ven.

Po nějaké době zkontroluji čas na budíku. Je čas vyrazit. Klíč zavěšený u dveří mizí v mé dlani, západka zámku cvakne a já mohu vyrazit vstříc dalšímu šedavého pracovnímu dni.

Pán Jeskyně - 10. listopadu 2017 09:57
Pán jeskyně Stenly

Pípání budíku probudí tělo. Tvoje ? Ne. Zatím nepatří nikomu, je to jenom prázdná schránka.
Zároveň s budíkem ožije obrazovka na druhé straně ubytovací kóje, zavěšená na zdi nad obyčejným kovovým stolem.
Snídaně ve formě vyvážené kaše a sklenice proteinového nápoje už čeká na stole. Třetí nádoba snídaňového menu obsahuje osobnost. Trojice kulatých pilulek, v průměru přesně jeden centimetr.
Tělo vstane z postele, přejde ke stolu a pilulky spolkne.
Přesně o šedesát sekund později se probudíš ty. Pomalu a v zažité rutině si uvědomíš všechny části svojí osobnosti .. a to že máš hlad a chce se ti čůrat.
Obrazovka přehrává každodenní zpravodajství, informace o denním plánu počasí, dopravě a další potřebné věci.
Za hodinu musíš být v práci.
-----------
https://www.youtube.com/watch?v=BC2dRkm8ATU

Pán Jeskyně - 10. listopadu 2017 09:33
Pán jeskyně Stenly

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Pán Jeskyně - 2. listopadu 2017 15:50
Pán jeskyně Stenly

"Mou rukou ?" Neměc zní dotčeně. "Slečno, kdybych vás chtěl zabít tak prostě odejdu a nechám vás tu zajít samotnou a v temnotách."
Vstoje něco zavolá jazykem kterému nerozumíš a pak si k tobě dřepne.
"Váš život přijímám."
Vytáhne něco z kapsy a zatřepe s tím. Cítíš a slyšíš jak ti roztrhne látku kalhot a ucítíš píchnutí do stehna. Musela to být nějaká sedativa, rychle se propadáš do bezesného spánku a poslední co vidíš jsou další dvě siluety, které se připojili k němci a jeho hlas.
"Ještě se uvidíme, zatím si odpočiňte."
---------
https://www.youtube.com/watch?v=XefRvC_CIGM

Pierette
Květen 1922 - Duben 1944
Tělo neznámé francouzky našli němci. Spolu s ostatními těly partyzánů je odvezli do Bayeux. Všechny mrtvé označili za příslušníky odboje a nařídili zakopat ve společném hrobě.
Kněz z Bayeuxské katedrály dal tajně před pohřbem pečlivě označit a sepsat počty mrtvých, odhadovaný věk a zajistit dokumenty a osobní věci, pokud je mrtví měli u sebe.
V červnu, když město osvobodili spojenci, všechny dokumenty předal zástupcům Červeného kříže, kteří zajistili exhumaci těl, jejich pečlivou identifikaci a řádný pohřeb.
Pierette, vlastním jménem Blanche Lévesque, je pohřbena na britském vojenském hřbitově v Bayeux. Nikdy se nedozvěděla, co přesně bylo podstatou jejího úkolu, ani že ho splnila.
Vzdor všem překážkám a za cenu života.

Pierrete - 2. listopadu 2017 15:30
Pierrete

Naslouchám jeho pohrdavým slovům a pevně svírám rty. Celé tělo mám jako v jednom ohni, nesnesitelně bolí všechny rány, které mi byly nedávno uštědřeny. Fyzická bolest a psychické vypětí způsobily, že vím, že má pravdu, že nemám sílu se odsud dostat. Ale jeho nabídka mi přijde tak absurdní.

"Všechno, co mám, je můj život," vysoukám ze sebe a snažím se nemít rozklepaný hlas. Jde to ale jen těžko. Všechny ty rány se silně ozývají. "Jaký je rozdíl, jestli umřu tady nebo pak vaší rukou jinde?"

Dívám se do míst, kde jsem předtím viděla jeho tvář, dokud kouřil. Vím, že chci žít. Že to chci zkusit. A tak mi stejně nezbývá než souhlasit...

Pán Jeskyně - 30. října 2017 15:51
Pán jeskyně Stenly

Němec si pobaveně odfrkne.
"My francouzi, My belgičani, My češi .. spousta hrdosti a žádný cíl."
Zašustí jehličí a muž se dostane do tvého zorného pole.
V noci slabě svítí jenom špička jeho cigarety, takže prohlédnout si ho můžeš jenom když z ní potáhne.
Má hubený obličej a úzké rty. Výrazné lícní kosti.
Chvíli si tě prohlíží.
"Jste na tom špatně. Bez pomoci se rána nedožijete, to je jasné."
Nevypadá že by s tím chtěl něco dělat. Típnutá cigareta zasyčí v půdě a v lese se rozhostí uplná tma. Ostatní němce není slyšet. Jste tu jenom vy dva.
Ticho nakonec prolomí společník.
"Můžu vám pomoci. Ale bude vás to stát všechno co máte."
-------------
https://www.youtube.com/watch?v=eIie5WykCko

Pierrete - 27. října 2017 15:09
Pierrete

Mírně se s vděčností pousměju, že alespoň někdo reagoval. Zbytečné. V té tmě to stejně nebylo vidět. Ale některé věci má člověk prostě zautomatizované. Dál už nemluvím, vnímám, že to nemá smysl. A tak zavírám oči a snažím se odpočívat.

Zpozorním, až když se dá Alfons do pohybu. S napětím a očekáváním mířím za ostatními nahoru, ale... veškeré rány se po dobu xhodin odpočívání pekelně rozležely. Tiše syknu a zkřivám tvář bolestí. Bolavá ruka, poraněná žebra, drcená ještě víc sadistickým Clausem, množství dalších podlitin, ran ze slepých nábojů, podlitina pod okem, roztržený bok a noha od horkého drátu... "Díky," hlesnu ve snaze se z bolesti v první chvíli nerozbrečet, ale udržím se. A do hlasu promítnu znatelný vděk těm dvěma, kteří se rozhodli mi pomáhat.

Nechávám se jimi podpírat a šourám se za ostatními. Každý krok bolí způsobem, jaký jsem ještě nezažila. Z každé rány ostře střílí do celého těla a nebýt těch dvou, už nestojím na nohou. I když se jim snažím pomoct, zvládám pokračovat pomaleji a s konstantně zatnutými čelistmi.

Ostré světlo a následná palba mi podlomí kolena. Ti dva, co se tak bez rozmyslu vrhnou vstříc jasné smrti, mi jen dopomůžou sesunout se k zemi. Já ale... Nechci ještě umřít, ne, když jsem se dostala pryč...

Plížím se za hromadu křoví a Bůh ví, že ty slané kapky, co mi sem tam utečou po tváři, jsou od té zk*!&@><|€ bolesti. Snažím se ale ani nepípnout, snažím se být neviditelná, skoro nedýchat.

Trhnu sebou při slovech cizáka, až mnou znovu projede ostrá bolest ze všech těch ran. V první chvíli jen zírám do tmy a čekám ránu, která to tady skončí. Když se tak neděje, uvědomím si, že je mi povědomý... brzy mi dochází i odkud. Stále ale notnou chvíli nemám odvahu promluvit. Až později, kdy snad trochu dostanu pod kontrolu svůj hlas.

"My francouzi si představujeme zábavu jinak," na slovo francouzi jsem dala patřičný důraz s hrdostí. Co jiného mi taky... zbývalo.

Pán Jeskyně - 26. října 2017 20:08
Pán jeskyně Stenly

Nikdo z přítomných nevypadá že by se chtěl rozpovídat.
Dva nejbližší s očima upřenýma na poklop zašeptají jména Alfons a Jan.
Nikdo se ani nepohne další hodinu. Ve sklepě je slyšet jenom opatrné dýchání a venku je klid uplně.
Nakonec muž co se představil jako Alfons usoudí že je čas. Pomalu vyleze po žebříku, chvíli naslouchá u dvířek, pomalu je nadzvedne a rozhlédne se úzkou škvírou po ruině hájenky.
Všechno se zdá být v pořádku, můžete jít.

Venku už je hodně šero. Pár kroků do lesa a nebude vidět na krok.
Tobě ven pomůžou, ostatní rychle vylezou za tebou. Alfons mlčky ukáže kam se máte vydat. Potom tě podepře a spolu s Janem ti pomáhají v chůzi. Bůh ví že to potřebuješ.

Další unavená cesta lesem a ty pomalu ztrácíš sílu. Začneš zaostávat a nakonec jste poslední v houfu, už vidíš jenom záda a odlesky od lidí co jsou před tebou.
A znovu, lady Fortuna se usměje tvým směrem.
Velikou šerou mýtinu v lese před tebou osvítí půl tuctu světlometů a ozve se němčina, zesílená amplionem. Vidíš stíny odbojářů a slyšíš povely ke složení zbraní. Je to jenom pro formu. Němci nemají o zajatce zájem a v další chvíli zahájí palbu z kulometů, pušek i samopalů. Ten rachot je neuvěřitelný.
Alfons a Jan současně vztekle zařvou, upustí tě a vyrazí za ostatními, vstříc jasné smrti. Ty se svalíš na zem. Nohy tě neodnesou o moc dál ale z dosahu němců ano.

Dovlečeš se k velké hromadě větví, naházené u povaleného kmene ale dál už to zkrátka nejde.

Ucítíš známou vůni tabáku i hlas.
"Tahle situace by se dala označit jako Schadenfreude."
-----------------

https://www.youtube.com/watch?v=JXFAGxa-MN4

Pierrete - 5. října 2017 12:39
Pierrete

Až se dostaneme do bezpečí, musím mu poděkovat. Pomoc neznámého je dost možná mojí záchranou. Únik je mnohem rychlejší. Adrenalin navíc polevuje a rána od drátu na boku a stehnu znepříjemňuje mou snahu o záchranu holého života.

Nechci si připouštět odhady, jak dlouho v tomhle stavu dokážu unikat. Ale někdo tam nahoře mě, potažmo nás pravděpodobně miluje a skopčáky nesnáší stejně jako my. Hájenka a tajný sklep mi po pár bolestných syknutích při slézání dolů zachrání zadek. Posadím se ke zdi a se zavřenýma očima se prodýchávám.

Usměju se mírně na ženu, co se mě snaží ošetřit a tiše poděkuju. Stejně jako muži, co mě celou cestu podpíral. Ztichnu ale okamžitě, co spolu s ostatními zaregistruju skopčáky nad námi. Bojím se i dýchat, aby nás neodhalili.

Po tom, co všechno utichne a uplyne dobrá hodina, se odvážím tiše promluvit: "Jaký je další plán?" Jasně, že mě zajímá i to, kdo mě zachránil, ale pragmatičnost ve vypjaté situaci zvítězila.

Našpicuju uši a pokud paranoidně nevnímám nějaké ruchy zhora, tlumeným hlasem pokračuju: "Díky, všem. Za záchranu. A... kde vlastně přesně jsme?"

Pán Jeskyně - 3. října 2017 20:08
Pán jeskyně Stenly

Jeden z utíkajících si všimne že jsi zraněná, přehodí pušku na záda a pomůže ti vstát. Trať protíná les takže máte šanci se ztratit v dalším porostu.
S pomocí to jde lépe a oba se udržíte ve skupině. Němce není vidět ale někde za vámi určitě jsou.
Kdokoli vede skupinu jí vede obloukem podél okraje lesa a lomu na kámen.
Jdete pár minut nebo půl hodiny, těžko říct ale nakonec dorazíte k hájence.
Na první pohled je opuštěná. Střecha šla k čertu, jedna ze zdí taky. Přesto v ní většina skupiny zmizí, zatímco menší oddíl pokračuje v útěku aby skopčáky zmátl.
Tvůj pomocník ti pomůže vlézt po žebříku do sklepa a protože jste poslední, zavře za vámi poklop a zajistí ho.
Sklep je maličký a pět lidí se do něj vejde jenom tak tak. Je tu uplné ticho. Žena blíž k tobě si všimne že krvácíš. Opatrně a tiše se snaží ti ránu ovázat šátkem.
Nahoře zatím dusají němci. Prohledávají ruinu hájenky a jsou jasně slyšet štěkavé povely. Poklopem se do sklepa začne sypat prach když poblíž projede těžké vozidlo.
Z dálky se ozve pár výstřelů z pušky, nad poklopem řev friců a dupot okovaných bot jak odtáhnout.
Dalších pár hodin bude klid. Vzduch tu není nic moc ale vydrží.
--------------------
https://www.youtube.com/watch?v=_vIDSk-CGdg

Pierrete - 23. září 2017 21:21
Pierrete

Nepřemýšlím. Nemohu. Adrenalin ze situace mě doslova ovládá. Po těch peripetiích, kdy jsme skoro nevěřila, že se z toho dostanu, jsem volná... volná. Ustupuju spolu s ostatními a prst stiskává spoušť pokaždé, když je mi nějaký němec na dostřel. Někdo, kdo bezprostředně ohrožuje... nás.

Za tratí se nakonec musím taky vydýchat. Někde vzadu v hlavě vím, že až bude po všem a bude v prozatimním bezpečí, rozklepou se mi ruce. Teď ještě stále cítím namožené žebra a modřiny, které mi ten sadistický parchant uštědřil. Ani zraněná ruka není zrovna tiše, ale zmíněný adrenalin v krvi dost pomáhá.

Se zaskřípěným sebou trhnu. Varovné bodnutí u srdce a já vím, že pauza skončila. Hledám očima původ zvuku, abych se ujistila, že... snažím se prchnout. Najít chvilkové kryty, které mi při ústupu poskytnou alespoň chvilkové bezpečí.

Pán Jeskyně - 22. září 2017 18:58
Pán jeskyně Stenly

Štěstí stojí i tentokrát na tvojí straně a snadno se přidáš do ustupujícího houfu francouzů. Každý z nich má zbraň. Většinou ukořistěnou fricům.
Les ústup dobře kryje ale snadné to není. Podílíš se na ústupovém boji a kryješ tak menší, neozbrojenou skupinu která místo přepadu opouští rychleji.
Až příliš často slyšíš nebo vidíš jak někdo z vašich padne a většina už nemá sílu vstát. Nábojů máš dost a než se němci poučí, pár jich zabiješ.
Boj s rostoucí vzdáleností pomalu slábne, až v lese rozhostí ticho narušované ze strany němců jen štěkáním povelů a praskáním větví.
Volnou chvilku využijete k přeskupení a získání náskoku. To se podaří a celá vaše skupina doběhne k trati, kterou rychle překoná.
Na druhé straně náspu máte příležitost se vydýchat, což většina přítomných udělá. Všichni jsou zticha a nikoho nezajímá kdo jsi a proč jdeš s nimi.
Němci nejsou na dohled ale nesmíte podlehnout pocitu bezpečí.
Nakonec se ozve skřípot polopásu a musíte dál.
---------------
https://www.youtube.com/watch?v=5a-em1lr2FU

Pierrete - 29. srpna 2017 10:24
Pierrete

Všechno je to jako zlý sen. Naivní a romantická představa kurýrku v boji za svobodu Francie proti skopřáckým uzurpátorům. Romantická idea úniku městy a lesy vzala krutě za své už před pár dny. A noční můra pokračuje.

Hmátnu pro zbraň a srdce mi buší až v krku. Nedokážu čistě přemýšlet. Jsem vedena jen instinkty a prostou touhou přežít. Na korbě se nerozpakuju jako u té francouzky. Stisk spouště a rána. Zpětný ráz zbraně se mnou vždycky trhne, ale ta touha chytit šanci za pačesy je silnější. Zastaví mě až útočník. Tak jako on, věnuji pohled i já jemu. Sotva pár vteřin a kácí se k zemi. Bodne mě znovu u srdce a já vím, že musím pryč. Rozhlédnu se po korbě, jestli někde nemám svůj vak s věcmi, abych si ho případně mohla vzít. Ale bylo by to bláhové myslet si, že to tu někde najdu.

Tlumený výkřik a kousnutí se do rtu. Drát na stehnu nepříjemně zaštípe. Je mi jasné, že musím okažitě pryč. Seskakuju dolů z korby a rozhlížím se. Snažím se vytipovat bezpečné místo útěku. Ale zároveň sleduji, kde jsou ti útočníci. Někde vzadu v hlavě si uvědomuju, že budu potřebovat jejich pomoc.

Utíkám se zbraní v ruce do lesa. Neváhám sestřelit či se o to alespoň pokusit jakéhokoli němce, co by mi byl na blízku. Ale jinak musím pryč. Daleko. Další šanci mít nemusím.

Pán Jeskyně - 1. července 2017 22:09
Pán jeskyně Stenly

Civilisté neváhají a využijí příležitosti. Když oba vojáci padnou na zem, seskáčou z korby a rychle zmizí v nízkém porostu u cesty.
Okno v týlu kabiny se ti podaří rozbít snadno. Spolujezdec to má za sebou, řidič žije ale to nebude trvat dlouho. Mezi sedadly je opřená MP40* a dosáhneš i na plátěnou sumku se zásobníky. Řidič se ti v tom sice snaží zabránit ale smrt je rychlejší.
Rozbitým předním sklem vidíš že němci přebírají iniciativu. Z kouře se ozve známé trhání plátna**a ať už zaútočil kdokoli, má dost rozumu aby se stáhnul. Část jich postupuje k zadní části napadeného konvoje a němci je opatrně pronásledují.
Dva strážní, co s vámi jeli na korbě vozu, ještě žijí. Každému věnuješ kulku. Jeden, dva nebo deset .. je to fuk.
Kolem tebe proběhne několik útočníků. Jeden se podívá na korbu auta ve kterém jsi jela a pak si všimne tebe. V ten okamžik si ho najde německá kulka a on padne k zemi mrtvý.
Palba obránců se blíží, postupují opatrně ale s jistotou. Někde u kabiny vozu vybuchne granát, do plachty korby i stromů okolo zabubnují střepiny.
Něco ti škubne oblečením na levém boku a stehno na téže straně ti přejede horký drát.
Ještě chvíli a bude to ta poslední.
----------------------
https://www.youtube.com/watch?v=TlG_FKaGDUk
*MP40 - samopal ráže 9mm. Slušná kadence i přesnost. Třicet ran. Na krátkou vzdálenost dobrá zbraň.
**MG42 - Německý kulomet s kadencí 1500 ran za minutu. Jednotlivé rány se téměř nedají rozeznat a zvuk připomíná právě trhání plátna nebo papíru.

Pierrete - 19. června 2017 10:31
Pierrete

Spánek bylo příliš hezké slovo. Bylo to skoro delirium. Rána do hlavy po množství ran a stresu. Pohmožděná ruka a žebra ještě z toho výbuchu pekelně bolela a přidalo se k nim nehorázné množství dalších ran. Vytržena ze spánku jsem neměla ani sílu se dál bránit. Tělem projela ostrá bolest podpořená chladnou podlahou mé cely. Zvládla jsem jen tiše vyjeknout a krýt si alespoň hlavu před dalšími ranami jejich těžkými botami. Moje další cesta je jak cesta hadrové panenky. Nemají problém mě vyvlévt, kam chtějí. Jen když náhle ztuhnou v pozoru, se mi podlomí kolena a v první chvíli se zřítím k zemi. Upnu pohled na plukovníkovy boty a pomalu, se skrývanou bolestí ve tváři, vstávám. Tak trochu mimo pohlédnu plukovníkovi do tváře. Přesto mé oči jiskru ještě neztratily. Je slabší, ale stále je. Můj mozek nepracuje, je vypnutý, takže mi nepřijde divné, že jim rozkázal přinést mi deku. Jen se do ní automaticky zavinu a nechám se vláčet dál.

Jako stroj se nechám dovést do hlavy a automaticky přijmu věci. Informace o tom, že se musím obléknout tam, je mi v tu chvíli jedno. Doteď jsem tam stejně byla ve spodním, mokrém prádle. Vytáhnu oblečení z pytle, bez rozpaků ze sebe shodím mokré spodní a navléknu se do suchého. Je to… úlevné.

Na korbě auta se po očku rozhlížím po ostatních. Chvíli i hledím na dva se samopalem a představuju si, jak by skončili pod koly těžkého vozu. Vím ale, že je to nesmysl a sebevražda. I když auto drcá, chvilkami mě kolébá k malým mikrospánkům, až mě nakonec uspí úplně.

Trhnutím se proberu ze sna. Trvá mi to, ale brzy mi dojde, co se děje. V duchu zadoufám, že je to záchrana. Kdo jiný by taky útočil na skopčácký konvoj? Probudí to ve mně další novou vlnu energie a touhy se zachránit. Znovu sebou škubnu při zvuku tříštícího se skla. Kouknu do kabiny, abych viděla, jestli je řidič po smrti. Pokud ano, zkusím se opatrně do kabiny přes korbu natáhnout a najít zbraň. Kdyby se mi to povedlo, popravila bych ty dva parchanty, co nás cestou hlídali.

Pán Jeskyně - 28. dubna 2017 17:51
Pán jeskyně Stenly

Spánek je opět přerušen němci. A opět bitím a kopanci. Surově tě srazí z palandy a vyvlečou na chodbu. Donutí tě postavit se a v ten okamžik se zarazí a ztuhnou v pozoru.
Před sebou vidíš důstojnické boty, kalhoty s lemováním a nakonec celou uniformu plukovníka od tankistů. Odkašle si a změří si tě pohledem. Pak ukáže na jednoho z hlídačů.
"Přineste jí deku, ať tu nechodí takhle." Když označený voják zaváhá plukovník zvýší hlas a zařve "Schnell!!" Ozvěna rozduní celou chodbu a zabolí v uších ale jeho hlas ani tvář nepoznáváš. Voják se okamžitě vrátí do cely a ty získáš svou deku zpátky.
Plukovník celou skupinu dovede do vstupní haly. Tam ti přez krk pověsí plátěnou brašnu.
"Vaše doklady, osobní věci a jídlo na cestu." Podá ti další, o něco větší pytel.
"Oblečení," dodá na vysvětlenou. "Obléct se bohužel musíte tady."
Podívá se na vojáky kteří tě sem dovedli i na ty co už tu byli.
"Umdrehen!" Teď už je k tobě čelem jenom plukovník. Je to statný muž, ani zdravá by jsi ho neohrozila.
Oblečenou tě posadí na korbu nákladního auta které čeká venku. Sedí tam půl tuctu dalších civilistů a dva vojáci ozbrojení samopaly.
Motor naskočí a auto se s trhnutím rozjede. Před i za vámi jsou další nákladní auta a uplně vepředu to nejspíš bude auto osobní s důstojníkem co konvoj vede.
Vyrazíte na sever, k pobřeží.

Cesta několik hodin ubíhá dobře. Silnice nejsou nic moc ale řidič jede klidně a s rozvahou takže civilisté většinu cesty prospí. Vojáci bohužel ne. Ostatně, řidič a spolujezdec z náklaďáku za vámi tě mají na očích. Nakonec usneš taky.

.. jen proto aby tě probudilo peklo.
Určitě už je odpoledne, bílý den. Někde ze předu konvoje se ozve výbuch a tlaková vlna zacloumá vozem ve kterém sedíš. Všechny to probere. Ve chvíli kdy se podíváš na vůz vzadu, přiletí střela panzerfaustu, probije z boku motor a v oslepujícím záblesku vybuchne. Střelu následuje palba z automatických braní a ty zahlédneš jak se ke koloně hrnou ozbrojenci. Vojáci, otřesení výbuchem, seskočí z korby ale jenom proto aby téměř okamžitě padli pod mizerně mířené ale o to zuřivější střelbě. Slyšíš jak se v kabině tvého náklaďáku tříští sklo.
-------------
https://www.youtube.com/watch?v=ZaADPWRoaDE

Pierrete - 18. dubna 2017 11:05
Pierrete

Rozbolavělé tělo z Barbieho mučení se nezvládalo nijak zvlášť bránit. A i kdyby bylo při síle, proti chlapské přesile by si stejně ani neškrtlo. Táhli mě jako hadrovou panenku. Každá další rána, ať už pěst nebo kopanec vytříslo z mých rtů heknutí nebo bolestivé vyjeknutí.

"Ne, ne, ne... s hrůzou jsem začínala šeptat, když mě táhli nádvořím ke sloupu. Bylo to tady. Konec? Všechno se ve mně sevřelo strachem a z posledních sil jsem se snažila cukáním vymanit z jejich sevření a ran. Všechno bylo marné. Visela jsem na sloupu jako podsvinče na jatkách. Připravené na poslední ránu.

Barbieho slova o práci pro Říši nechápu. Ne na tomhle místě. Nezabijí mě? Všechno ale nasvědčuje o opaku. A moje vyděšená dušička není schopná normálního uvažování. Při prvním vyzvání k nabíjení se ve mně znovu všechno sevře. Při zacílení mi do očí vyhrknou slzy. Pokyn ke střelbě vnímám spíš zdálky. Palčivá bolest na několika místech nahé kůže mě paralyzuje a na chvíli pošle do říše snů.

Probere mě až Klausův smích a nechutný polibek na čelo. Chvěju se a ač mě všechno bolí, z očí tečou další slzy. Já ještě... žiju...

V cele se na posteli schoulím do klubíčka a chvilkami si prsty skoro rtu vlasy. Nenávidím je. Všechny. Kdybych se nezdržela tolikrát cestou, mohla jsem být v době výbuchu jinde. Na cestě a splnit svoje poslání proti těmhle všivákům. Utápěla jsem se v sebelístosti a fyzické bolesti ještě dlouhou dobu. Nakonec mě ale zmohla únava a záchěvv optimistické myšlenky. Uteču při transportu...

Pán Jeskyně - 5. dubna 2017 14:00
Pán jeskyně Stenly

Z polospánku tě vytrhne rána jak těžké dveře narazí do zdi.
Do tvojí cely se nahrne několik ozbrojených vojáků a řvou německy něco čemu napůl spící nerozumíš. Stáhnou tě z palandy, jeden z nich tě nakopne, a dva tě za ruce bez cavyků vytáhnou z cely ven. Pomocí pěstí a kopanců tě vyvlečou na ztemnělý dvůr. Svítí tu jediná slabá žárovka nad vchodem, i tak vidíš řadů vojáků z puškami.
Dovlečou tě ke sloupu zapuštěném v zemi a ruce ti uvážou nad hlavou. Visíš tu v provazech a bezmocně sleduješ jak se formuje popravčí četa pod vedením Barbieho. Ten se usměje když vidí že jsi se probrala a přijde k tobě.
"Gutten abend slečno. Bohužel spolu nestrávíme víc času, ráno odjíždím do Lyonu a vaše cesta bude jenom o málo delší. Zítra vás odvezou na pobřeží, budete pracovat pro Říši."
Potěší tě že je menší než ty a musí zaklánět hlavu když s tebou mluví.
Klaus si teatrálně opráší rajtky a postaví se vedle řady vojáků.
"Bereiten!"
Vojáci nabijí pušky.
"Zielen!"
Půl tuctu vojáků na tebe zamíří.
"Feuer!"
Na kůži cítíš horko spaleného prachu. Poslední co slyšíš je salva z pušek.
.
.
.
. a Klausův smích. Vrátí se zpátky k tobě a vezme ti hlavu do obou rukou.
"Přece si nemyslíte že bych odjel bez rozloučení ? Nejsem uplně bez srdce."
Vřele tě políbí na čelo.
"Sbohem."
Odejde a je to naposledy co ho vidíš.
Stráže tě odvedou zpátky do cely.
-------------
https://www.youtube.com/watch?v=ijEOjCvC8eE

Pierrete - 23. března 2017 08:44
Pierrete

Ani jsem nedutala. Jen mu naslouchala. Neměla jsem sílu se s ním dohadovat o mé víře v německé vojáky. Ještě teď mě pálila tvář, jak mi natékala pod okem po Klausově dobře mířené ráně. O naražených žebrech a bolavé ruce nemluvě.

"Doplnit vodu? O čem to mluvíte?" hlesla jsem nakonec. Nerozumněla jsem. Nepotřebovala přece vodu. Došlo k tomu zatracenému výbuchu, který mě poslal do nemocnice. Schovala jsem na moment tvář do dlaní. Všechno to bylo jako zlý sen. A nejhorší bylo, že stále pokračoval bez vidiny blízkého konce.

Nevěřila jsem ani, že sem čistou deku donese. O to větší překvapení bylo, když ji skutečně přinesl. S vděkem jsem si ji vzala, ale nedala to na sobě znát. Na posteli se honem zabalila a po chvíli vydechla, jak se mé tělo začínalo zahřívat. A když vypadla ta čokoláda... nevěřícně jsem na ni zírala. Chtěl mě snad dostat na svou stranu? Rychle jsem roztrhla obal a do dárku se pustila. Co kdyby si to rozmyslel. Byla jsem unavená a vyhladovělá.

Prázdný obal skončil pod slámou a já se v dece schoulila do klubíčka, kde jsem chvilkama upadala do mikrospánků.

1 2 3 4 5 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog