Příběhy jednoho blázna. (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Příběhy jednoho blázna.

Pán Jeskyně:

Stenly

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Univerzální jeskyně pro sólové hry a postavy.
One-shot příběhy na ukrácení čekání.

Klíčová slova

Tato jeskyně nemá nastavena klíčová slova.

Jaké hráče:

Hráči jsou domluvení.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Nástěnka jeskyně je prázdná.
Hráči: (1/1) Akasha

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2 3 4 ⇒|

Pierrete - 16. srpna 2017 08:38
Pierrete

//

Pierrete - 25. července 2017 10:44
Pierrete

//

Pán Jeskyně - 1. července 2017 22:09
Pán jeskyně Stenly

Civilisté neváhají a využijí příležitosti. Když oba vojáci padnou na zem, seskáčou z korby a rychle zmizí v nízkém porostu u cesty.
Okno v týlu kabiny se ti podaří rozbít snadno. Spolujezdec to má za sebou, řidič žije ale to nebude trvat dlouho. Mezi sedadly je opřená MP40* a dosáhneš i na plátěnou sumku se zásobníky. Řidič se ti v tom sice snaží zabránit ale smrt je rychlejší.
Rozbitým předním sklem vidíš že němci přebírají iniciativu. Z kouře se ozve známé trhání plátna**a ať už zaútočil kdokoli, má dost rozumu aby se stáhnul. Část jich postupuje k zadní části napadeného konvoje a němci je opatrně pronásledují.
Dva strážní, co s vámi jeli na korbě vozu, ještě žijí. Každému věnuješ kulku. Jeden, dva nebo deset .. je to fuk.
Kolem tebe proběhne několik útočníků. Jeden se podívá na korbu auta ve kterém jsi jela a pak si všimne tebe. V ten okamžik si ho najde německá kulka a on padne k zemi mrtvý.
Palba obránců se blíží, postupují opatrně ale s jistotou. Někde u kabiny vozu vybuchne granát, do plachty korby i stromů okolo zabubnují střepiny.
Něco ti škubne oblečením na levém boku a stehno na téže straně ti přejede horký drát.
Ještě chvíli a bude to ta poslední.
----------------------
https://www.youtube.com/watch?v=TlG_FKaGDUk
*MP40 - samopal ráže 9mm. Slušná kadence i přesnost. Třicet ran. Na krátkou vzdálenost dobrá zbraň.
**MG42 - Německý kulomet s kadencí 1500 ran za minutu. Jednotlivé rány se téměř nedají rozeznat a zvuk připomíná právě trhání plátna nebo papíru.

Pierrete - 19. června 2017 10:31
Pierrete

Spánek bylo příliš hezké slovo. Bylo to skoro delirium. Rána do hlavy po množství ran a stresu. Pohmožděná ruka a žebra ještě z toho výbuchu pekelně bolela a přidalo se k nim nehorázné množství dalších ran. Vytržena ze spánku jsem neměla ani sílu se dál bránit. Tělem projela ostrá bolest podpořená chladnou podlahou mé cely. Zvládla jsem jen tiše vyjeknout a krýt si alespoň hlavu před dalšími ranami jejich těžkými botami. Moje další cesta je jak cesta hadrové panenky. Nemají problém mě vyvlévt, kam chtějí. Jen když náhle ztuhnou v pozoru, se mi podlomí kolena a v první chvíli se zřítím k zemi. Upnu pohled na plukovníkovy boty a pomalu, se skrývanou bolestí ve tváři, vstávám. Tak trochu mimo pohlédnu plukovníkovi do tváře. Přesto mé oči jiskru ještě neztratily. Je slabší, ale stále je. Můj mozek nepracuje, je vypnutý, takže mi nepřijde divné, že jim rozkázal přinést mi deku. Jen se do ní automaticky zavinu a nechám se vláčet dál.

Jako stroj se nechám dovést do hlavy a automaticky přijmu věci. Informace o tom, že se musím obléknout tam, je mi v tu chvíli jedno. Doteď jsem tam stejně byla ve spodním, mokrém prádle. Vytáhnu oblečení z pytle, bez rozpaků ze sebe shodím mokré spodní a navléknu se do suchého. Je to… úlevné.

Na korbě auta se po očku rozhlížím po ostatních. Chvíli i hledím na dva se samopalem a představuju si, jak by skončili pod koly těžkého vozu. Vím ale, že je to nesmysl a sebevražda. I když auto drcá, chvilkami mě kolébá k malým mikrospánkům, až mě nakonec uspí úplně.

Trhnutím se proberu ze sna. Trvá mi to, ale brzy mi dojde, co se děje. V duchu zadoufám, že je to záchrana. Kdo jiný by taky útočil na skopčácký konvoj? Probudí to ve mně další novou vlnu energie a touhy se zachránit. Znovu sebou škubnu při zvuku tříštícího se skla. Kouknu do kabiny, abych viděla, jestli je řidič po smrti. Pokud ano, zkusím se opatrně do kabiny přes korbu natáhnout a najít zbraň. Kdyby se mi to povedlo, popravila bych ty dva parchanty, co nás cestou hlídali.

Pán Jeskyně - 28. dubna 2017 17:51
Pán jeskyně Stenly

Spánek je opět přerušen němci. A opět bitím a kopanci. Surově tě srazí z palandy a vyvlečou na chodbu. Donutí tě postavit se a v ten okamžik se zarazí a ztuhnou v pozoru.
Před sebou vidíš důstojnické boty, kalhoty s lemováním a nakonec celou uniformu plukovníka od tankistů. Odkašle si a změří si tě pohledem. Pak ukáže na jednoho z hlídačů.
"Přineste jí deku, ať tu nechodí takhle." Když označený voják zaváhá plukovník zvýší hlas a zařve "Schnell!!" Ozvěna rozduní celou chodbu a zabolí v uších ale jeho hlas ani tvář nepoznáváš. Voják se okamžitě vrátí do cely a ty získáš svou deku zpátky.
Plukovník celou skupinu dovede do vstupní haly. Tam ti přez krk pověsí plátěnou brašnu.
"Vaše doklady, osobní věci a jídlo na cestu." Podá ti další, o něco větší pytel.
"Oblečení," dodá na vysvětlenou. "Obléct se bohužel musíte tady."
Podívá se na vojáky kteří tě sem dovedli i na ty co už tu byli.
"Umdrehen!" Teď už je k tobě čelem jenom plukovník. Je to statný muž, ani zdravá by jsi ho neohrozila.
Oblečenou tě posadí na korbu nákladního auta které čeká venku. Sedí tam půl tuctu dalších civilistů a dva vojáci ozbrojení samopaly.
Motor naskočí a auto se s trhnutím rozjede. Před i za vámi jsou další nákladní auta a uplně vepředu to nejspíš bude auto osobní s důstojníkem co konvoj vede.
Vyrazíte na sever, k pobřeží.

Cesta několik hodin ubíhá dobře. Silnice nejsou nic moc ale řidič jede klidně a s rozvahou takže civilisté většinu cesty prospí. Vojáci bohužel ne. Ostatně, řidič a spolujezdec z náklaďáku za vámi tě mají na očích. Nakonec usneš taky.

.. jen proto aby tě probudilo peklo.
Určitě už je odpoledne, bílý den. Někde ze předu konvoje se ozve výbuch a tlaková vlna zacloumá vozem ve kterém sedíš. Všechny to probere. Ve chvíli kdy se podíváš na vůz vzadu, přiletí střela panzerfaustu, probije z boku motor a v oslepujícím záblesku vybuchne. Střelu následuje palba z automatických braní a ty zahlédneš jak se ke koloně hrnou ozbrojenci. Vojáci, otřesení výbuchem, seskočí z korby ale jenom proto aby téměř okamžitě padli pod mizerně mířené ale o to zuřivější střelbě. Slyšíš jak se v kabině tvého náklaďáku tříští sklo.
-------------
https://www.youtube.com/watch?v=ZaADPWRoaDE

Pierrete - 18. dubna 2017 11:05
Pierrete

Rozbolavělé tělo z Barbieho mučení se nezvládalo nijak zvlášť bránit. A i kdyby bylo při síle, proti chlapské přesile by si stejně ani neškrtlo. Táhli mě jako hadrovou panenku. Každá další rána, ať už pěst nebo kopanec vytříslo z mých rtů heknutí nebo bolestivé vyjeknutí.

"Ne, ne, ne... s hrůzou jsem začínala šeptat, když mě táhli nádvořím ke sloupu. Bylo to tady. Konec? Všechno se ve mně sevřelo strachem a z posledních sil jsem se snažila cukáním vymanit z jejich sevření a ran. Všechno bylo marné. Visela jsem na sloupu jako podsvinče na jatkách. Připravené na poslední ránu.

Barbieho slova o práci pro Říši nechápu. Ne na tomhle místě. Nezabijí mě? Všechno ale nasvědčuje o opaku. A moje vyděšená dušička není schopná normálního uvažování. Při prvním vyzvání k nabíjení se ve mně znovu všechno sevře. Při zacílení mi do očí vyhrknou slzy. Pokyn ke střelbě vnímám spíš zdálky. Palčivá bolest na několika místech nahé kůže mě paralyzuje a na chvíli pošle do říše snů.

Probere mě až Klausův smích a nechutný polibek na čelo. Chvěju se a ač mě všechno bolí, z očí tečou další slzy. Já ještě... žiju...

V cele se na posteli schoulím do klubíčka a chvilkami si prsty skoro rtu vlasy. Nenávidím je. Všechny. Kdybych se nezdržela tolikrát cestou, mohla jsem být v době výbuchu jinde. Na cestě a splnit svoje poslání proti těmhle všivákům. Utápěla jsem se v sebelístosti a fyzické bolesti ještě dlouhou dobu. Nakonec mě ale zmohla únava a záchěvv optimistické myšlenky. Uteču při transportu...

Pán Jeskyně - 5. dubna 2017 14:00
Pán jeskyně Stenly

Z polospánku tě vytrhne rána jak těžké dveře narazí do zdi.
Do tvojí cely se nahrne několik ozbrojených vojáků a řvou německy něco čemu napůl spící nerozumíš. Stáhnou tě z palandy, jeden z nich tě nakopne, a dva tě za ruce bez cavyků vytáhnou z cely ven. Pomocí pěstí a kopanců tě vyvlečou na ztemnělý dvůr. Svítí tu jediná slabá žárovka nad vchodem, i tak vidíš řadů vojáků z puškami.
Dovlečou tě ke sloupu zapuštěném v zemi a ruce ti uvážou nad hlavou. Visíš tu v provazech a bezmocně sleduješ jak se formuje popravčí četa pod vedením Barbieho. Ten se usměje když vidí že jsi se probrala a přijde k tobě.
"Gutten abend slečno. Bohužel spolu nestrávíme víc času, ráno odjíždím do Lyonu a vaše cesta bude jenom o málo delší. Zítra vás odvezou na pobřeží, budete pracovat pro Říši."
Potěší tě že je menší než ty a musí zaklánět hlavu když s tebou mluví.
Klaus si teatrálně opráší rajtky a postaví se vedle řady vojáků.
"Bereiten!"
Vojáci nabijí pušky.
"Zielen!"
Půl tuctu vojáků na tebe zamíří.
"Feuer!"
Na kůži cítíš horko spaleného prachu. Poslední co slyšíš je salva z pušek.
.
.
.
. a Klausův smích. Vrátí se zpátky k tobě a vezme ti hlavu do obou rukou.
"Přece si nemyslíte že bych odjel bez rozloučení ? Nejsem uplně bez srdce."
Vřele tě políbí na čelo.
"Sbohem."
Odejde a je to naposledy co ho vidíš.
Stráže tě odvedou zpátky do cely.
-------------
https://www.youtube.com/watch?v=ijEOjCvC8eE

Pierrete - 23. března 2017 08:44
Pierrete

Ani jsem nedutala. Jen mu naslouchala. Neměla jsem sílu se s ním dohadovat o mé víře v německé vojáky. Ještě teď mě pálila tvář, jak mi natékala pod okem po Klausově dobře mířené ráně. O naražených žebrech a bolavé ruce nemluvě.

"Doplnit vodu? O čem to mluvíte?" hlesla jsem nakonec. Nerozumněla jsem. Nepotřebovala přece vodu. Došlo k tomu zatracenému výbuchu, který mě poslal do nemocnice. Schovala jsem na moment tvář do dlaní. Všechno to bylo jako zlý sen. A nejhorší bylo, že stále pokračoval bez vidiny blízkého konce.

Nevěřila jsem ani, že sem čistou deku donese. O to větší překvapení bylo, když ji skutečně přinesl. S vděkem jsem si ji vzala, ale nedala to na sobě znát. Na posteli se honem zabalila a po chvíli vydechla, jak se mé tělo začínalo zahřívat. A když vypadla ta čokoláda... nevěřícně jsem na ni zírala. Chtěl mě snad dostat na svou stranu? Rychle jsem roztrhla obal a do dárku se pustila. Co kdyby si to rozmyslel. Byla jsem unavená a vyhladovělá.

Prázdný obal skončil pod slámou a já se v dece schoulila do klubíčka, kde jsem chvilkama upadala do mikrospánků.

Pán Jeskyně - 14. března 2017 13:21
Pán jeskyně Stenly

Muž se zarazil. "Vysmívat se vám ? To se mě opravdu dotklo."
Slyšíš jak na zem vztekle dopadne nedopalek cigarety a pak pár rychlých kroků směrem pryč. O pár metrů dál se kroky zastaví a pak se pomalu vrací zpátky.
Opře se o svoje místo vedle dveří, chvíli něco hledá po kapsách a slyšíš škrtnutí zapalovače. Po pár rychlých popotáhnutích z cigarety se ozve znovu.
"Vysmívat se. Jako bych neměl na práci nic zajímavějšího."
Mumlá si spíš pro sebe ale nakonec přestane a u špehýrky se objeví jeho silueta. Do tváře mu nevidíš.
"Ani vám ani jemu," pohne hlavou k vedlejší cele "jsem se vysmívat nepřišel. Zaujala mně zpráva o vašem zatčení a o tom co mu předcházelo. Kdyby lokomotiva nepotřebovala doplnit vodu tak tu teď nejste."
Silueta se podívá přímo na tebe a zdá se že chvíli přemýšlí proč se třeseš.
"Pokud dovolíte, dám sem přinést čistou deku."
Otázka to není tak docela a odpověď ani nečeká. Típne cigaretu o futro a odejde.
O čtvrt hodiny později máš silnou deku a po jejím rozbalení vypadne malý balíček čokolády.
-----------
https://www.youtube.com/watch?v=CqaAs_3azSs

Pierrete - 14. března 2017 09:16
Pierrete

"Ale..." chabě jsem zaprotestovala, než moje tvář znovu rozrazila hladinu vody. S doširoka rozevřenýma očima jsem sledovala temnotu plechové vany. A jeho nenechavá sadistická ruka tlačící už tak zraněná žebra na hranu vany mě znovu donutila bolestí vykřiknout. Pevně jsem zavřela víčka a vnímala ten děsivý pocit vody hrnoucí se do mých plic. Zalykala jsem se, nemohla se nadechnout a dusila se... Panika svírala celé moje tělo do doby, než jsem byla jen krůček od spadnutí do bezvědomí. Pak přišla záchrana... vzduch a hlasité odkašlávání vody, které ze mě dalším úderem vymačkal.

Po dvou kolech ze mě byla doslova hadrová panenka. Nebýt Klausova vyrušení, o vědomí bych nejspíš přišla velmi brzy. Další rána, tentokrát pod oko, které mě poslal zpět do vany, pekelně zabolela. Z očí mi vytryskly slzy, smíšené s vodou z vany. Sotva mě vytáhl a praštil se mnou o podlahu, nezmohla jsem se na ni. Jen jsem bezmocně ležela na břiše v kaluži vody a stále se snažila vykašlat zbytky vody.

Vojáci mě museli doslova táhnout. Neměla jsem sílu jít po svých. Odhozená za dveřmi své cely, jsem se po pár minutách alespoň posadila a skrčila u dveří. Rukama jsem objala pokrčená kolena a klepala se po celém těle. Strachem i zimou. Hlas mnou trhl ještě víc. Vylekaně jsem vystřelila navzdory bolesti po těle od dveří. Přehodila jsem přes sebe konečně přikrývku a zabalila se do ní. Nejistě jsem hleděla ke dveřím.

"Přišel ses nám vysmívat?" Automaticky jsem do toho zapojila i toho nebohého ve vedlejší cele. Dopadl o poznání hůř než já. Alespoň zatím. Hlas jsem měla nejistý. Nedůvěra v cizince za dveřmi jen rostla. Nerozuměla jsem tomu, proč tam vůbec je.

Pán Jeskyně - 22. února 2017 21:26
Pán jeskyně Stenly

Tvoje zranění z výbuchu výrazně snižuje šance na přežití výslechu. Klaus si podlitin samozřejmě všimne a dokonale toho využije. Na rozdíl od tebe na to má spoustu času. Kdykoli ti strčí hlavu pod vodu, o hranu vany ti zmáčkne poraněná žebra a několikrát tě tak donutí vykřiknout ve vodě jen aby tě vytáhnul těsně před utopením. Co říkáš moc neposlouchá, stačí mu že tě týrá.
Když se ohradíš že jsi jenom kurýr na chvíli přestane a zatváří se znuděně.
"Jsem jenom kurýr, jenom poslouchám rozkazy, to není moje to mi někdo podstrčil." Udělá legrační obličej což vypadá strašidelně. Okamžitě nasadí zpátky masku gestapáka a odplivne si.
"To říkáte všichni. Ani stopy originálního myšlení. Nejsem tu proto abych poslouchal fňukání, jsem tu proto abych získal odpovědi!"
S těmi slovy ti uštědří ránu pěstí pod levé oko. Plácneš sebou do vany ale němec tě vytáhne a zasměje se.
"Pozor, ať se neutopíš holubičko. Ještě jsem ani pořádně nezačal."
V tu chvíli se ozve energické zabušení na dveře a Klaus k nim vztekle přejde, otevře je a chvíli se nahlas baví s někým na druhé straně.
Dveře nechá otevřené, vrátí se k tobě a zase se usměje.
"Entschuldigen sie bitte. Mám teď jistou nepříjemnou povinnost. Odpočiňte si, brzy se zase vrátím." A když tě ještě silou plácne přez zadek, odejde.
Dvojice vojáků tě odvede zpátky do cely. Cestou si všimneš krvavých šmouh na podlaze.
Dveře za tebou zapadnou a ty zůstaneš sama, ovšem jenom na chvíli. Okýnkem se do cely vloudí modrý dým cigaretového kouře.
"Gestapo je plné takových Klausů, nedá se jim vyhnout. Ani ostatní němci je nemají rádi."
------------
https://www.youtube.com/watch?v=1OBsu2hIuQk

Pierrete - 15. února 2017 16:37
Pierrete

Nekonečně mučivé minuty, neměla jsem přehled o tom, jak dlouho jsem ten bolestný křik musela poslouchat. Bylo to k nevydržení. Strach střídala odvaha, odvahu bezmoc a panika. Naskočila mi husí kůže, když jsem zaslechla ten zvuk, který nemohl znamenat nic jiného než táhnutí bezvládného těla chodbou. Kousla jsem se do rtu. Jediné, co mě utěšovalo, byl fakt, že ho hodili do vedlejší cely. Znamenalo to, že ještě žije.

„Pusť sakra!“ cukala jsem se jim a nechtěla jsem dát svou kůži tak zadarmo. Jenže jejich síla byla nesrovnatelně větší než moje. Až úder pěstí, který mě poslal na židli, mě donutil se zklidnit a ztišit. Začínala jsem si znovu naplno uvědomovat bezútěšnou situaci... hrstka nehtů mi skoro zvedla žaludke. Jaké štěstí, že toho v něm moc nebylo. Otřásla jsem se zimou a nepochybně i strachem. Ten řezník vypadal jako sadistické prase, co si svou práci s láskou užívá.

Uhnula jsem pohledem a pevně semkla rty. Jen jsem sebou znovu začala škubat, když mě zvedl ze židle. „Nechte mě být!“ zakřičela jsem, než se můj hlas utopil v ledové vodě. Tělo v první chvíli ztuhlo šokem. Po dlouhé minutě malého nádechu jsem se snažila zapřít o vanu a zvednout se, ale pouta na rukou to jen těžko dovolovala. A pak vzduch. Byla jsem jak hadrová panenka, co se ohnula o jeho koleno, chrchlala jsem vodu a snažila do plic natáhnout vzduch. Ta slast ale netrvala dlouho... tentokrát se mi ale podařilo se víc nadechnout. Stejně ale byla ledová voda šok. Marný nádech, vykašlávání vody a znovu mi hlava zmizela pod hladinou. Tentokrát se mi podařilo se vody i nadechnout... po vytažení jsem se rozkašlala ještě víc a zasípala: „Nev...nevíím!“ Pokud se celá procedura opakovala, podařilo se mi mezi vykašláváním a panikou v hlase ze sebe dostat: „Jsem jen... jen kurýr!“

Pán Jeskyně - 14. února 2017 22:07
Pán jeskyně Stenly

Ještě hodinu jsi nucena poslouchat křik mučeného než přestane. Dvojice vojáků o chvíli později protáhne něco těžkého kolem dveří tvojí cely a o kus dál bouchnou těžké dveře. Pak se otevřou dveře k tobě a tatáž dvojice tě bez větších cavyků vyvleče z cely. Nemají zbraně ale jsou to urostlí chlapi. Bez ohledu na tvoje protesty tě dovlečou do výslechové místnosti, úderem pěsti tě donutí posadit se na židli a kolem zápěstí ti zavřou pouta.
Židle je vlhká, podlaha je plná vody smíchané s krví a před tebou na stole leží hromádka něčeho co po chvíli určíš jako nehty. Celé. Vytrhané kleštěmi které drží v ruce postava co vkročí do tvého zorného pole.
"Dobrý den slečno. Jmenuji se Klaus Barbie. Jsem tu abych vás přesvědčil o výhodách spolupráce s naším úřadem." Mluví s přízvukem.
Když dojde před tebe vidíš že má na sobě jenom spodní prádlo a dlouhou gumovou zástěru. To že jsou na ní krvavé šmouhy, jak si při práci kat otíral ruce, ti na klidu moc nepřidá.
"Nechci plýtvat vaším časem, i na mne čeká ještě několik odbojářů kteří doslova umírají touhou setkat se se mnou."
Zasměje se hloupému vtipu, pošle vojáky pryč a pustí se do práce. Kleště bouchnou o desku stolu a němec tě zvedne ze židle.
Není o moc vyšší než ty ale má sílu. Jako pírko tě odvleče do kouta a hlavou napřed strčí do plechové vany plné ledové vody. V poslední vteřině zadržíš dech. To ale dlouho nevydržíš. Po minutě už začínáš panikařit a po další už se musíš nadechnout. Přesně v tom okamžiku tě Klaus vytáhne a ohnutím o koleno z tebe vymáčkne vodu. Chvíli počká až se vydýcháš .. a zpátky do vany.
"Tohle vydržím dělat celý večer, miluji svou práci stejně jako Říši."
------------------
https://www.youtube.com/watch?v=TzzrzGyKo6g
Klaus Barbie je skutečná postava i když v reálu působil drobet víc na jihu, v Lyonu (říkalo se mu Lyonský Řezník ).

Pierrete - 13. února 2017 16:02
Pierrete

„Pak je mi líto, že jsem vás zklamala,“ zahlásila jsem ironicky s nově nalezeným odbojem. Snad to zapříčinila stále rostoucí beznaděj, že je se mnou prostě konec a tvrdému výslechu se stejně nevyhnu. Přesto byl němec neúnavný. Dlouhé monotónní hodiny... stejné otázky, stejné odpovědi... jen sílící chlad a únava.

Propustka do cely byla jak smilování z nebes. Vláčně a bez odporu jsem se nechala odvézt do cely, kde jsem se s vděkem zabalila do staré deky. Čert vem to, že páchla. Hřála alespoň trochu a moje podchlazené tělo to uvítalo. Opřela jsem se zády o zeď a přirazila kolena k tělu. Trhla jsem sebou až ve chvíli, kdy se chodbou začaly ozývat zvuky mučení. Naskočila mi husí kůže. Bylo to nesnesitelné, ukazovalo mi to, jak můžu brzo skončit já sama. Schoulila jsem na postel a zkoušela si zacpat uši, marně. Po chvíli jsem to vzdala a jen nepřítomně zírala před sebe.

Až neznámý hlas za dveřmi mě vytrhl z letargie. Zpozorněla jsem. Po špičkách jsme se přiblížila ke dveřím a stoupla si mimo jeho možné zorné pole. Netroufala jsem si ale promluvit. Jen jsem se kousla do rtu. Když odcházel, vrátila jsem se na postel a stále přemýšlela o jeho slovech. Zejména o těch, že francouzi vidí všechny němce stejně... bylo to jako když ta žena hájila toho, co zemřel před pár dny mou rukou... vzpomínka nastartovala další. „Ne, ne...“ tiše jsem zaúpěla a snažila se to všechno dostat z hlavy. Byla to bezmoc... beznaděj... ničemné čekání na co... na mučení? A pak... smrt?

Pán Jeskyně - 20. ledna 2017 20:58
Pán jeskyně Stenly

Němec pokýve hlavou. "Dobře řečeno. Máte naprostou pravdu. Bohužel, pro nás oba obávám se, jste jediná která nám k tomu může něco říct."
Elegantním pohybem dlaně uhladí plátěnou mapu a dlouze se na ní zadívá.
"Některé z těch značek odhalují pozice našich jednotek, o tom není pochyb. Ale ty ostatní .. " Pokrčí rameny, podívá se na tebe a usměje se.
"Může to být návnada. Dětinský pokus o zakrytí skutečného významu. Jako když provinilec s prakem v ruce označí za rozbíječe oken svého psa. Hloupost. Ale třeba ne, proto tu jsem."
V podobném duchu pokračujete pár hodin. Němec se ptá, ty mlžíš. Slibuje oblečení, deku, jídlo .. Když se blíží k nezakrytému vyhrožování, vyruší ho zaklepání na dveře. Chvíli mluví s někým na druhé straně, pak se vrátí k tobě a zavolá stráž.
"S vaším dovolením vás nechám eskortovat na celu, moji muži mají dalšího podezřelého. Prosím." S gentlemanským gestem ukáže dvojici vojáků ať tě odvážou.
Skončíš na cele, není tak daleko od výslechové místnosti. Jediný rozdíl představuje kovová postel se slamníkem a postarší dekou.
Chodbou se rozlehne vzteklý křik který pomalu přejde do bolestivého nářku.
Těžké dveře v sobě mají zamřížované okénko a tak jsi nucena poslouchat zvuky mučení, prosby mučeného i štěkavou němčinu gestapáka co výslech vede.
"Je mladý a silný, vydrží to."
Při zvuku hlasu sebou cukneš. Někdo stojí za dveřmi, mimo tvoje zorné pole.
"Francouzi vidí němce a nerozlišují."
Slyšíš škrtnutí sirky a v okénku se objeví namodralý dým z cigarety. Nereaguje na nic co mu řekneš.
"Je to .. únavné."
Muž tam chvíli tiše stojí a kouří cigaretu. Pak skřípne podpatek o dlažbu jak zamáčkne nedopalek a slyšíš jak se jeho kroky vzdalují.
-----------
https://www.youtube.com/watch?v=JWnUItw1ElU

Pierrete - 20. ledna 2017 08:41
Pierrete

Jak hloupé moje počínání bylo. Leč bohužel mi to došlo až ve chvíli, kdy zbraň cvakla naprázdno. Než mi hlavou stihla proběhnout další myšlenka, zatmělo se mi před očima. Snad jsem ještě cítila chlad země, jinak už nic.

„.. můžete mluvit o štěstí.“ Zprvu se mi gestapákova slova zdála tak vzdálená, ale postupně se krůček po krůčku přibližovala. Vodu tekoucí mi po obličeji a těla jsem zaregistrovala o chvíli později. Pomalu jsem otevřela oči a snažila se zaostřit na stůl. Když se obraz ustálil, konečně jsem se místností rozhlédla pořádně.

Otřásl mnou chlad, konečně jsem si uvědomila svou skoro nahotu a gestapákův pohled. Nasadila jsem hrdý úsměv, i když ve mně byla malá dušička. „Štěstí? Jak pro koho,“ odsekla jsem a pak nejistě hleděla na stůl na mé věci, které se do jejich rukou neměly nikdy dostat. Nechápala jsem zprvu, o čem mluví, ale když mi konečně odhalil obsah mnou převáženého balíčku, nebyla jsem o moc moudřejší.

Vyslechla jsem si jeho poutavý proslov. Směs jejich milosrdenství a zároveň výhružky. „Když jsem podle vás malá ryba, kde berete tu jistotu, že to vím?“ kývla jsem směrem k mapě a otočila pohled stranou. Zavřela jsem oči a odmítala jsem se s ním pro tu chvíli víc bavit. Uvnitř sebe... jsem se bála. Bála toho, co může přijít. O jejich výsleších se mnohé tradovala a většina odpůrců jako jsem já, leckdy raději ukončili život sami, než aby se jim dostali do rukou. A teď tu sedím, spoutaná, bez možnosti útěku. Jak strašné to může být? Za jak dlouho si budu přát zemřít?

Pán Jeskyně - 13. ledna 2017 12:45
Pán jeskyně Stenly

Když vytrhneš zbraň z vaku a namíříš na němce, ten se ani nehne. Jeho výraz o poznání ztvrdne když stiskneš spoušť. Bohužel pro tebe není němec tak hloupý jak by bylo vhodné a zbraň cvakne na prázdno. Následuje zklamané pokývání gestapáka před tebou a silná rána do hlavy zezadu. Okamžitě jdeš v bezvědomí k zemi.
Probudí tě chlad a mokro. Někdo ti do tváře chrstnul kýbl studené vody. Jsi v místnosti bez oken a jediné vybavení tvoří stůl a dvě židle. K jedné jsi přivázaná ty, na druhé sedí známý gestapák, toho času bez koženého pláště a bez klobouku. Na stole leží to co zabavil, pistole, mapa, pouzdro se zprávou.
"Omlouvám se za tu ránu do hlavy ale moji kolegové obvykle reagují na střelbu střelbou takže můžete mluvit o štěstí." Němec si tě nezakrytě prohlíží a ty si uvědomíš že tu sedíš jenom ve spodním prádle a uplně promočená.
Důstojník otevře mapu a chvíli jí studuje. Naštěstí jsi nedělala detailnější poznámky. Nakonec jí složí a pustí se do pouzdra.
"Mapa je jako každá jiná ale tohle, tohle je zajímavější." Nevíš co je uvnitř, jsi jenom kurýr. Fric si nejspíš myslí něco jiného. Vytáhne plátěnou mapu a kus papíru. Plátěná mapa je doslova posetá značkami. Na první pohled jich je až nesmyslně mnoho. Asi jako by se někdo pokoušel označit každý strom a keř v hustém lese. Papír obsahuje uplně stejné absurdní množství znaků.
"Moje nabídka zní takhle. Řeknete mi co ty značky znamenají a ušetříte mi tak pár dní .. a já vás nechám jít. Jste jenom malá ryba. V opačném případě vás čeká zostřený výslech, eventuálně transport do pracovního tábora kde strávíte pár let prací pro německou říši."
S očekáváním se na tebe dívá.
-----------

https://www.youtube.com/watch?v=Wa6vvYOq-gE

Pierrete - 12. ledna 2017 09:11
Pierrete

Položila jsem batoh na lavičku a prohledávala jej. S malou dušičkou v těle. Rychlá kontrola věcí odhalila, co všechno ve vaku chybí. Do háje... ne... Než jsem se stihla rozhodnout, co dál, s trhnutím jsem se otočila po zakašlání.

Automaticky jsem se otočila i s batohem a kdo ví proč, jsem ho držela v jedné ruce, zatímco druhá, co ho předtím prohledávala, zůstala v jeho útrobách. Jeho slova se k mým uším dostávala jakoby z dálky, protože moje oči hleděly do jeho dlaně. Mé věci... nesmím dopustit, aby se nedostaly na místo...

Pohlédla jsem mu do očí a za sebou zaslechla brzdy. V tuhle chvíli jsem si asi dokázala představit, jak se cítí štvaná zvěř. Byla jsem jako v pasti. Vzdát se jít s nimi by znamenalo jistou smrt. A určizě ne příjemnou. A získali by to, co nemají... Musela jsem se rozhodnout hned.

Odjistila jsem pistoli v batohu a vyškubla ji ven, v rychlosti jsem zamířila někam na jeho srdce a stiskla spoušť. Pak už se vše odehrávalo podle toho, zda byl můj pokus úspěšný. Pokud ano, snažila jsem se i při svém zranění vytrhnout věci gestapákovi a utéct někam do ulic, v případě potřeby se svou zbraní bránit ještě proti těm v autě.

Pán Jeskyně - 3. ledna 2017 15:23
Pán jeskyně Stenly

Pytel neobsahuje všechno. Zmizela německá pistole, zápisník s mapou i kovové pouzdro. Zůstal batoh, jídlo, náboje a z nějakého důvodu i tvoje pistole.
Než se stihneš rozkoukat, ozve se zdvořilé odkašlání.
Kousek za tebou stojí ten hubený mužík v plášti. Klobouk má na hlavě a v obličeji milý i když ta nějak úlisný výraz.
"Hledáte něco slečno ?"
Je to řečnická otázka, tvoje věci drží v levé ruce, zápisník a pouzdro. V pravačce je pistole němce který zemřel v Planches.
"S vaším dovolením jsem vám plně nápomocen při vyšetřování tohoto ohavného zločinu."
Mluví čistou francouzštinou, bez přízvuku. Slyšíš jak za tebou skřípnou brzdy auta. Není těžké si domyslet že jde o černý mercedes plný gestapáků.
"Ostatně," doplní fric před tebou, "nemáte moc na výběr. Nastupte do auta a nedělejte hlouposti."
Je to buďto gestapo, výslech a s největší pravděpodobností poprava .. nebo kulka hned tady na ulici. Němec má co potřebuje a ty mezi to nepatříš. To pouzdro se musí dostat do cíle, bez ohledu na cenu.
--------------
https://www.youtube.com/watch?v=5hwQyvTJ7TQ

Pierrete - 14. prosince 2016 15:09
Pierrete

„Slibuju, stejně...“ zkusila jsem se trochu pohnout, abych se znovu zbytečně ujistila, co vše mě bolí, „se v tomhle stavu moc nrozumných věcí dělat nedá,“ chabě jsem se pousmála a v duchu jsem zajásala radostí. Rozhodla jsem se, že se musím na další den pořádně vyspat, abych na další cestu měla dostatek energie. Teď ji koneckonců budu potřebovat víc jak předtím.

Vděčně jsem po nějaké době vzala od sestry jídlo a žalostně jsem si uvědomila, že s jednou pochroumanou rukou je opravdu problém i si namazat chleba. Tohle mě strašně zdrží... co když už kontakt nebude na místě, až se tam dostanu? Jenže to nebylo nic, co bych mohla ihned vyřešit. Na druhou stranu mě to rozptylovalo od myšlenek a vzpomínek na Planches.

Cestu za osobní hygienou jsem si za doprovodu sestry zkusila. Musela jsem využít příležitosti, která zas pár dní nemusela přijít. A taky si odzkoušet, jak dobře nebo zle se mi bude pohybovat. Můj vlastní stav mě netěšil, ale co se dalo dělat. Musela jsem dál.

V 6 večer jsem tedy neotálela a pokoušela se usnout tak dlouho, než mě přeci jen nepřemohl spánek. Ráno mě probudily už první zvuky ožívajícího nemocničního komplexu. Kolovalo mnou vzrušení a trochu adrenalin, jestli mě tedy propustí a bude vše v pořádku. Koneckonců nevěděla jsem, zdali věci zraněných neprošacovávali... a nevěděla jsem, co vlastně konkrétně vezu... kromě tedy toho, že jsem byla ozbrojená. Když tedy přišel oficír s německou uniformou, aby dal svolení k mému propuštění, skoro jsem nedutala. První část úlevy přišla s jeho souhlasem. Můžu vyrazit...

Pak se čas hrozně vlekl. Ani jsem neměla hlad, ale jen zdravý rozum mi říkal, že tělo teď spotřebuje mnohem víc energie než dosud. Po rychlé snídani jsem se nechala odvézt ke skladu, kde se ale moje odhodlání snižovalo. Pohled skladníka byl totiž tak pronikavý. Jako kdyby věděl. Moje kroky byly čím dál pomalejší. Překvapivě mi ale věci stejně dal.

Rychle, jak jsem jen mohla, jsem vypadla z nemocnice. A až po prvním bloku za rohem jsem pytel otevřela a rychle kontrolovala, co v něm je. Pokud nic nechybělo, zamířila jsem na náměstí... zkusit sehnat někoho, kdo by mě popovezl dál. Třeba zas nějakého místního obchodníka, nebo cokoli, co by mi pomohlo se posunout i jinak. Cesta na dalším kole pro mě bohužel nepřicházela v úvahu. Se zraněnou rukou jsem si to prostě neuměla představit.

1 2 3 4 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog