Sychravé ráno (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Sychravé ráno

Pán Jeskyně:

Matyon

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Slunce ukryto za mraky v ocelové šedi, přestalo laskat zemi svými hřejivými dotyky. Příroda se začala měnit v chladné a nepřátelské místo, budovy začali chátrat, lidé si přestali věřit. Bohatí uzavřely zásoby, a karavany se nevracejí. Běsy z povídaček, a strašidla z dětských pohádek vylézají ze svých skrýší, umrlci opouštějí své věčné dřevěné lože. Pancíře šlechty zmatněly, a vzdali se své někdejší slávy, stejně tak hrady neposkytují dostatek bezpečí, a nemoci kosí obyvatele bez ohledu na postavení či bohatství. (Více v poznámkách.)

Klíčová slova

Tato jeskyně nemá nastavena klíčová slova.

Jaké hráče:

Hledám hráče vynalézavé, kteří se budou schopni vyrovnat i s obětmi, a zvyknou si že né vše má šťastný konec. Pokud možno i hráče kteří píší a hrají opravdu pro radost, né k souteživosti, a dokáží se do své postavy vžít.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Hra se bude odehrávat v Rulavském království, které nikdy nežilo na výsluní světa, ale o náhody nikdy nebyla nouze. Velkolepá opevněná města, malebné vísky ukryté v nekonečných hvozdech, řeky plné ryb, a hlavně legendy opředený kraj. Odjakživa kolovaly povídačky o netvorech, a kouzelnících tak mocných že otřásaly krajem, a vždy se objevil hrdina který vytáhl zemi z temnoty a zlo porazil. Co se ale stane když se země stane nepřátelskou, a hrdinové se ze svých výprav nevracejí? Země se ochlazuje, a je třeba přijít věci na kloub? Jde o svět klasického fantasy, které bude tak trochu nekompromisní. Chyby mohou být osudové, a svět nebude své tajemství dávat zadarmo. Existuje zde magie, ale má hranice, nadání se nerovná síle boha. Zloději končí na mučidlech, a válečníci se sami nevrahjí vstřít armádám osamoceni, chtějíli spatřit další sivý den matné slunce. Vybavení je drahé, a krev poteče stejně rychle z vašeho hrdiny, jako z každého jiného živého. Povolání se bude řešit otázkou zájmů, a profesí postav, totéž jeho vybavení. Co se týče ras, převážně jsou to lidé, ale po domluvě se nechám ukecat i k něčemu „bájnějšímu“, předem upozorňuji že magie, a nadpřirozené bytosti jsou označeny jako nelidské a jsou loveny jako zvěř. Hra může být časem i „ukecaná“ místy až detektivní, ale bude třeba i bojovat o holý život.
Hráči: (4/6) Alitera, Glacies, Kamikatze, Ragalt

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2 3 4 ... 6 ⇒|

Janto Pivopil - 17. září 2017 08:48
Janto Pivopil

Jakmile Janto slezl, donutil se ještě k několika krokům dál od nebezpečí, kde se vyvalil do trávy. Levou ruku si drží u těla pevně sevřenou v pěst, skoro jako by do ní dostal křeč.
Po chvíli se z lehu posadil a prohlídl si Nuggata. "Nemyslel jsem si, že to zvládnem." řekl bez emocí, ale jen co to dořekl trochu šíleně se pousmál s vykulenýma očima do prázdna.
Za moment se opět vrátil k sobě a začal si kontrolovat nohy a kalhoty. Jistě našel i pár trnů které vymotal z látky, či vytáhl z kůže a hodil je do trávy. Poté se přesunul za Nuggatem a postaral se i o něj.

Vrael Ouško - 15. září 2017 08:47
Vrael Ouško

-----------
V tom případě směřuji na druhou stranu od vojáků a případných útočníků a jak to tak chápu, tak asi zpět k bráně, kterou jsem vešel.

Pán Jeskyně - 14. září 2017 16:02
Pán jeskyně Matyon

Janto, Luonto a Naellin

S praštěním kořenů zahalený obr vytáhl Janta a ten mu naskočil na záda. Máchat tesákem, a držet se Nuggata bylo pekelně namáhavé, ale krok po kroku couval dál od ležícího těla. Z pod masky se ozývalo hlasité sýpání a však nepolevoval. Čím dál jste byly tím odpor slábnul, nebezpečí vás dál nepronásleduje. Svět se snad zbláznil. Luonto se pod kupou zvířat začal neklidně převalovat a cukat sebou, nicméně vrány která se nachvíli vznesly, hned zase přistály.

Vrael

//Četl jsem to po sobě, a vyznělo to ano dosti nesrozumitelně. Budu muset nakreslit plánek. Vojáci pod výhrůžkamy velitele obchází celou vesnici po vnitřím obvodu hradeb od brány s viselcem, kudy jste se do města dostali na druhou stranu. Ale neutíkají, nýbrž velice neochotně jsou bránit. A každopádně teď nevím kam chceš jít.

Janto Pivopil - 10. září 2017 10:38
Janto Pivopil

Potom co jej Nuggat plácl po zádech, Janto stočil pohled nahoru ve snaze kouknout se mu do očí, kdyby to by to jeho maska dovolila. Rty sevřel k sobě a stočil do mírného úšklebku. “Dík” řekl spokojeně.
Úsměv mu však z tváře zmizel velmi rychle, když sledoval Nuggata snažíc se uvolnit své ruce z trní. Nevěřícně kouknul pod sebe a zkusil z toho nohy vyprostit, avšak neúspěšně. Rychle si luk protáhl skrz ruku až na rameno a vytáhl tesák. “Nuggate, vytáhni mě!” Nátáhl k němu volnou ruku a druhou se snažil odsekávat šlahouny kolem nohou. “Pryč! Musíme pryč!”
Kdyby se mu to podařilo, přelezl by rychle na Nuggata a chytil by se ho jak klíště v úrovni pasu, aby mohl odsekávat šlahouny co drží i jeho.

Naellin - 7. září 2017 19:18
Naellin

// Chtělo by to reakci i Janta a jestli už je trochu v pohodě tak Lounta.

Tak do pondělí, to není taková hrůza, to se dá vydržet :)

Vrael Ouško - 7. září 2017 19:04
Vrael Ouško

//A? V Polsku je internet pokud se nepletu, pokud k němu nebudeš mít přístup, klidně počkáme. I když bych rád, abych někoho zase potkal, abych si s ním pokecal :D

Pán Jeskyně - 7. září 2017 18:14
Pán jeskyně Matyon

//Lidi mrzí mě to ale do pondělí odjíždím do Polska.

Vrael Ouško - 7. září 2017 14:39
Vrael Ouško

Přeci jen mi to nedá a při odchodu se ještě jednou ohlédnu. Rudé vlasy v kaluži mísící ještě rudější krev a bahno...

Při pohledu na ulici se na chvíli zamyslím, pohybujících se vojáků na jedné straně pohlédnu na vůz a bublající bahno na druhé Co to sakra zase je! pak se otočím zpět na vojáky Ať je za hradbami cokoli bojí se toho a já bych měl nejspíš také. Otočím se tedy druhým směrem, zastrčím meč a vypravím se na cestu. Neběžím, ale jdu rychle připraven vystřelit do předu, držím se na kraji uličky. Tady už nemůžu věřit nikomu, lidé, příroda, všechno je očividně proti mě!
-----------
Trochu se ztrácím ve směrech. Přišel jsem z východu, mířím na západ. Stejně tak jsou ve městě brány, východní a západní (pokud jich je víc je to jedno). Já jsem teď u jaké? Chtěl bych mířit dál na západ, ale z města vylezu první branou co mohu, pak radši obejdu město než ho procházet.

Naellin - 2. září 2017 11:57
Naellin

Už když jsem se ráno vzbudila, připadlo mi něco zvláštní, jen jsem netušila co. Narazila jsem si čapku na hlavu, aby mi nebyly vidět vlasy a ještě si stáhla kapuci. Na cestách jsem raději vypadala jako muž. Začínalo pršet a já nechtěla být celá promočená. Plášť jsem si přitáhla těsně k tělu a tornu měla na zádech ukrytou pod ním. Vrátila jsem se na cestu, ze které jsem večer sešla, abych si našla místo k odpočinku. Nešla jsem ani moc dlouho a zasáhlo mě to jako rána z čistého nebe. Něco tak silného jsem ještě nezažila. Zvedla jsem hlavu k nebi a spatřila tu tvář. Byla nádherná a děsivá zároveň. Ten zvláštní a opojný pocit se stupňoval. Zhluboka jsem se nadechla. Na okamžik jsem zavřela oči a nechala se obklopit tou nezměrnou silou magie. Začaly mě brnět konečky prstů. Znovu jsem oči otevřela. Rozhlédla jsem se. Vesnice přede mnou se koupala v temnotě. Za ní se tyčila nějaká zřícenina. Odtud jako by všechno vycházelo.* Kdo jen tam může sídlit?* Blesklo mi hlavou. To místo mě přitahovalo jako světlo plamene můru, věděla jsem ale, že stejně jako mě vábí, mě může spálit. Šla jsem blíž k vesnici, ale zastavila se v dostatečné vzdálenosti. Najednou jsem ucítila ještě jeden závan magie. Byla trochu jiná než ta, která zde převládala. Otočila jsem se zhruba tím směrem a spatřila muže s parohy přivázaného na kůlu u nějakého tábora a další dva běžící k němu. Jeden měl luk a střílel. Sledovala jsem, co bude následovat, neschopná se momentálně rozhodnout jestli jít dál, nebo zůstat a sledovat tohle nádherné a děsivé představení.

Pán Jeskyně - 1. září 2017 13:52
Pán jeskyně Matyon

Erlina a Vrael

Rychlý řez, a kanoucí slzy. Dříve než upadla na zem už ji bohové vítali za tónů harf ve svém prosluněném království, a duše jenž opustila tělo, jej opustila beze strachu, vzteku, a záště. Do Vraelovi kamenné tváře se zlehka opřel poryv větru. Teď už si byl jist že na dvoře zůstal úplně sám. Beze svědků, a teď už i bez přátel, a minulosti. V dáli zmizel dusot nohou, ač máš nepříjemný pocit že se od vísky nevzdálili. Věčné mrholení po titěrných kapičkách v kombinaci s větrem zapříčinilo že pocit chladu se dá popsat už jako nehostinný. Když vyhlédneš z dvora uvidíš hlavní cestu od náměstí až k bráně. Na věžích se stále pohybuje malé množství lučištníků a pár pěších obrněnců se pohybuje podél hradby na druhý konec vsi. Nevypadají moc sebejistě, na pokyny jednoho muže se dávají do pohybu, ale jeho rozkazy mají v zádech jako bič. Naopak na náměstí vidíš kupecký vůz, teď už bez kupce a bláto kolem něj podivně bublá. Ač se pokoušíš sebevíc nevidíš tím směrem jediného živáčka. Některé okna na domech jsou roztlučená, a dveře vylámané. Kdo ví co se dělo v jiných příbytcích, jelikož jsi stále neviděl žádné světlo, jedinou svíci za oknem.

Janto a Luonto

Šíp se vyřítil od Janta, letky si s tichým šustěním prořezávaly cestu kupředu. A seveřan do poslední chvíle nic netušil. Šíp jej minul, o pouhou stopu kolem ramene, což jej donutilo vyskočit okamžitě na nohy, a ohlédnout se za sebe. To už se Janto zastavoval opět ve střeleckém postoji a zakládal další šíp. Nuggat se vedle něj tyčil jako hora a bylo nadevše jasné že pokud bude seveřan útočit musí si to rozdat i s tím zakletým medvědem. Vše se ovšem pozdrželo. Mumlající Luonto přestal mluvit, a hlava se mu sesula na obnažený hrudník. Z kmene na kterém byl přivázán začal pučet život, pod ním tráva začala rychle růst, a kolem dokola se zvedla větrná smršť. Barbar se vtom okamžiku otočil k útěku, a Janto vypustil svůj smrtící dar. Země plná života začala kořínky obmotávat vše co se kladlo na odpor, jakožto i pohybující se nohy seveřana, přes narůstající odpor rostlin, a kamenů které mu příroda kladla pod nohy se zachvíli poroučel k zemi, padal přímo na tvář, která se zračela výrazem strachu. Na chladivou zem ovšem dopadla už klidná, a uvolněná, z temene mu trčel šíp, a jeho mrtvé tělo začala pohřbívat země. Nuggat spokojeně zamručel, a plácl Janta jemně po zádech, chtěl se rozejít kupředu a donést pánovy trofej ovšem s ohromující ránou poklekl, nohy máte po kolena obrostlé trním, obr na zemi ve sprškách hlíny a kořenů jenž rychle vytrhává ze země aby si zachránil ruce z téhle pasti. Mužík s parožím, byl osvobozen z provazů a byl uložen na zem. Z polí se vyřítil pár zajíců, a ze země začaly vylézat myši, krtci. Z nebe se snášeli havrani, a svými rozehřátými těly se mačkali na na jeho kůži, jenž se nepřestávala chvět ani v mdlobách.

Naellin

Chtěla jsi vidět slunce, ale vyslyšela jsi volání magie. Ve vzduchu kolem tebe jí bylo snad tolik že jsi ji vstřebávala celým svých tělem, které bylo tak zahlcené silou že tě mravenčily konečky prstů, a oči ti jasně zářily. Nebeskou klenbu nad tvou hlavou snad netvořilo nic jiného. Čím víc jsi si ji mohla prohlížet tím víc jsi byla přesvědčena že tvář z mračen je jistě ženská, půvab v té síle byl pro tebe tak povědomý, že to byl asi stejný pocit jako pohlédnout do zrcadla. Veškerá ta síla jistě přicházela ze staré zříceniny na skalisku nedaleko odsud. Ale mezi ní tebou stála víska. Víska temná jako výjev na obraze, zvráceného malíře.

Vrael Ouško - 24. srpna 2017 08:36
Vrael Ouško

//Já bych to neměnil, pak si budu moci myslet, že si se nějakým zázrakem oživila a zabít tě znovu aniž bych to musel nějak extra zdůvodňovat ...

Vrael Ouško - 23. srpna 2017 23:32
Vrael Ouško

//A kurva :D Mate mě, že popis Erlin se vůbec nezměnil.

Pán Jeskyně - 23. srpna 2017 21:03
Pán jeskyně Matyon

//Tak teď to bude asi zajímavé. :D

Naellin - 23. srpna 2017 12:27
Naellin

-------------------
Nenaříkej Vraeli, vybral sis sám :D Místo milé a vděčné spoluhráčky holt budeš mít za zadkem naštvanou furii :D A buď rád, že si nekopl, mohlo by být i hůř :D :D

Vrael Ouško - 22. srpna 2017 22:28
Vrael Ouško

------------
Aktualizoval jsem si životopis a poslal ho Aliteře, aby mohla přijít na způsob jak mě zabít a proč mě nenávidět :D Teď lituji, že jsem si do ní nekop, když už byla na zemi :D

Btw jedná se jen o rozšíření toho, který jsem tam měl, nic nového.

Luonto - 21. srpna 2017 19:51
Luonto

Podíval se směrem na blížící se osoby. Oklepalo ho, tak není divu. Viset nahý zrovna v tomto „počasí“ není ideální, i když jste ze severu. Nevěděl, jestli to dokončit nebo ne. Věděl, že pokud to udělá, sejme ho to do bezvědomí. Nebude se mít jak bránit…Ale pokud…Pokud to vyjde…Tak už se asi bránit nikomu nebude muset. Tož…Tak co?
Ale najednou. Střelba z luku! V bledě modrých očích se zaleskla jiskra naděje. Ale stále uvažoval. Musel rychle. *Nevím, jestli to udělat…Jestli to udělám a vyjde to, bude to fajn…ten chlápek,co vypadá, že asi má v úmyslu mě možná sundat, nebude mít práci s ostatními. Pokud to nevyjde…tak co no…Stejně tak budu mimo…*řekl si v duchu, rozhodující se. Nakonec se zhluboka nadechnul a zavřel oči.
Zaposlouchal se do tepu svého srdce, vzpomněl si, jak procházel šamanskou cestou. Bubnování na šamanské bubny, které se ztotožňovalo s tepem srdce. Lehký trans pro cestování. Tuonela. A posvátná labuť, dělající průvodce světem zemřelých…
Další hluboký nádech, další zatepání srdce.
Otevřel oči.

„Vesilahden…veräjillä…“zašeptal, čímž začal vítr unášet jeho slova. A on s chladným vánkem cítil, jak ztrácí vůli nad tělem a vědomí se vytrácí.

Janto Pivopil - 20. srpna 2017 10:07
Janto Pivopil

Jakmile se cítil Janto v dostatečné vzdálenosti pro střelbu z luku, zpomalil v chůzi. Sevřel v prstech silněji založený šíp a snažil se ustálit dech hlubokými nádechy. Posledních pár kroků mířil vpřed nebo mírně šikmo, aby neměl ve směru střelby oba cíle, ale jen seveřana. Posledním krokem se otočil k muži levým bokem, zhluboka se nadechl a natáhl luk. Namířil a při pomalém výdechu vystřelil.
Nečekal ani na výsledek střelby. Ihned se rukou do toulce natáhl pro další šíp, který založil do luku. Rozešel se rychle vpřed, luk natáhl a vystřelil ještě jednou z poloviční vzdálenosti, kdy už nemusel tolik dbát na přesnost.

Naellin - 17. srpna 2017 00:02
Naellin

Mlčel a hleděl na mě. Třásla jsem se strachem, který přehlušil tu zimu kolem. *Prosím, nedělej to, prosím, ne, * letělo mi hlavou. Chtěla jsem ho prosit o život, ale jako bych přišla o hlas. Nedostala jsem ze sebe ani slovíčko, abych jej obměkčila. *Ach otče, proč jen si mě poslal pryč. Už tě nikdy neuvidím, ani naši vesničku v horách. Neuslyším zvon, kterým svoláváš k motlitbám.* Jeho tvář byla jak z ledu. Cítila jsem, jak přitlačil a chladný kov se mi zakousl do krku. Pohlédl mi do očí.Mohl z nich vyčíst mou hrůzu a bezmoc.* Ten hlas měl pravdu. Krutou a nemilosrdnou. A já chtěla tolik žít. Vše bylo přede mnou.A nyní zde budu ležet mezi mrtvým dobytkem, jako jeden z těch kusů kolem. Doma se nikdy nedoví co se stalo.* Bolest trvala jen okamžik. Ruce mi instinktivně vylétly ke krku. Cítila jsem na prstech svou vlastní krev. Začala být mi šílená zima. Nohy se mi podlomily a já padla na chladný kámen. Viděla jsem ho odcházet jako v mlze. *Bohové, proč? Je to trest za smrt hostinského? Berete si můj život za jeho? Co jsem měla ale udělat jiného. Proč? Nikomu jsem neublížila vědomě* cítila jsem na chladnoucí tváři slzy. *Bohové, buďte milosrdní k jeho duši, prosím,* byla poslední myšlenka než vše zčernalo.

Vrael Ouško - 16. srpna 2017 20:37
Vrael Ouško

Amádeus byl pro mě jako bratr, možná proto, že jsem ho poznal prakticky když ještě byl chlapcem. Poprvé jsem ho viděl, když už jsem byl rok v armádě, byl o pár let mladší, ale jeho kuráž a drzost se mi hned zalíbili. Byl také jeden z mála, kteří mi doposud zůstali, možná úplně poslední. Když jsme opustili armádu bylo nás 53 důstojníků, po osudové bitvě naší Šťastné kompanie nás zbylo 8. Rozešli jsme se plní bezmoci a smutku nad tím jak nás prakticky zmasakrovali. Tohle si muži, kteří někteří sloužili i víc jak polovinu života v armádě a když pak už pro nás nebylo místo, tak utvořili Šťastnou kompanii, žoldáckou legii, nezasloužili.

Amádeus byl možná posledním důstojníkem, tedy kromě mě. To on mne přesvědčil, abychom si zachovali v nové branži nějaké standardy. Jinak bych byl jak utržený ze řetězu potom co se nám stalo.

Pak přišla tahle situace, vždycky jsem nesnášel kouzla, nebyly čestné. Skončit jako prase na porážce se mi opravdu nelíbí. Věděl jsem vždycky, že sejdu z toho světa násilnou formou, ale aspoň jsem věřil v tom, že si zachovám nějakou důstojnost, že budu mít šanci se naposled podívat smrti do tváři. Ale tady, jak bych se mohl na cokoliv podívat v té tmě?

Většinou se nenechávám ovládat emocemi, ale vztek z této situace a ze ztráty přítele je na mě až moc.

Amádeus ovšem říkal, nikdy ne děti! Amádeus už tu ovšem není a já si nemohu dovolit tu nechat svědka...

Tesák se zařízne do masa a rychlým řezem projede kůži a vytvoří na krku skoro deset centimetrů dlouhý řez. Sundám ruku z jejího ramene a i druhou nohou ustoupím, abych nebyl ještě více od krve. Naposled ji pohlédnu do očí, bez emoce, bez jediného slova. Ani nepočkám až se odporoučí k zemi. Otočím se a odcházím, tesák vrátím do pouzdra, ale opět vytáhnu meč, ten schovám pod plášť a snažím se, aby nebyl tolik vidět. Pokud ovšem bude, tak co už. Je tu dost nebezpečno, takže se chci odsud rychle dostat pryč!

Naellin - 15. srpna 2017 14:31
Naellin

Když jsem otevřela oči, zíral na mě bez jakéhokoliv výrazu. Napadlo mě, že třeba přežiji. Kladla jsem si otázku, jestli mi uvěřil. Nu snad ano. Smrt druhého muže jej pořádně sebrala. Vypadalo to, že toho spolu zažili hodně a byli skutečnými přáteli. „Je mi to opravdu líto, Vraeli,kdyby mu šlo nějak pomoct, pokusila bych se." zopakovala jsem. „Nyní již hoduje ve Velkých síních." Když změnil polohu dýky, opět jsem ztuhla. Že by si to rozmyslel? „Hospodského. Měl sekeru a už se na nás napřahoval. Bylo to buď on, nebo my," byla odpověď na jeho otázku. „Já za tohle opravdu nemůžu," dodala jsem zoufale a čekala, co bude dál.

1 2 3 4 ... 6 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog