Sychravé ráno (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Sychravé ráno

Pán Jeskyně:

Matyon

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Slunce ukryto za mraky v ocelové šedi, přestalo laskat zemi svými hřejivými dotyky. Příroda se začala měnit v chladné a nepřátelské místo, budovy začali chátrat, lidé si přestali věřit. Bohatí uzavřely zásoby, a karavany se nevracejí. Běsy z povídaček, a strašidla z dětských pohádek vylézají ze svých skrýší, umrlci opouštějí své věčné dřevěné lože. Pancíře šlechty zmatněly, a vzdali se své někdejší slávy, stejně tak hrady neposkytují dostatek bezpečí, a nemoci kosí obyvatele bez ohledu na postavení či bohatství. (Více v poznámkách.)

Klíčová slova

Tato jeskyně nemá nastavena klíčová slova.

Jaké hráče:

Hledám hráče vynalézavé, kteří se budou schopni vyrovnat i s obětmi, a zvyknou si že né vše má šťastný konec. Pokud možno i hráče kteří píší a hrají opravdu pro radost, né k souteživosti, a dokáží se do své postavy vžít.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Hra se bude odehrávat v Rulavském království, které nikdy nežilo na výsluní světa, ale o náhody nikdy nebyla nouze. Velkolepá opevněná města, malebné vísky ukryté v nekonečných hvozdech, řeky plné ryb, a hlavně legendy opředený kraj. Odjakživa kolovaly povídačky o netvorech, a kouzelnících tak mocných že otřásaly krajem, a vždy se objevil hrdina který vytáhl zemi z temnoty a zlo porazil. Co se ale stane když se země stane nepřátelskou, a hrdinové se ze svých výprav nevracejí? Země se ochlazuje, a je třeba přijít věci na kloub? Jde o svět klasického fantasy, které bude tak trochu nekompromisní. Chyby mohou být osudové, a svět nebude své tajemství dávat zadarmo. Existuje zde magie, ale má hranice, nadání se nerovná síle boha. Zloději končí na mučidlech, a válečníci se sami nevrahjí vstřít armádám osamoceni, chtějíli spatřit další sivý den matné slunce. Vybavení je drahé, a krev poteče stejně rychle z vašeho hrdiny, jako z každého jiného živého. Povolání se bude řešit otázkou zájmů, a profesí postav, totéž jeho vybavení. Co se týče ras, převážně jsou to lidé, ale po domluvě se nechám ukecat i k něčemu „bájnějšímu“, předem upozorňuji že magie, a nadpřirozené bytosti jsou označeny jako nelidské a jsou loveny jako zvěř. Hra může být časem i „ukecaná“ místy až detektivní, ale bude třeba i bojovat o holý život.
Hráči: (4/6) Alitera, Glacies, Kamikatze, Ragalt

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2 3 4 ... 6 ⇒|

Janto Pivopil - 20. srpna 2017 10:07
Janto Pivopil

Jakmile se cítil Janto v dostatečné vzdálenosti pro střelbu z luku, zpomalil v chůzi. Sevřel v prstech silněji založený šíp a snažil se ustálit dech hlubokými nádechy. Posledních pár kroků mířil vpřed nebo mírně šikmo, aby neměl ve směru střelby oba cíle, ale jen seveřana. Posledním krokem se otočil k muži levým bokem, zhluboka se nadechl a natáhl luk. Namířil a při pomalém výdechu vystřelil.
Nečekal ani na výsledek střelby. Ihned se rukou do toulce natáhl pro další šíp, který založil do luku. Rozešel se rychle vpřed, luk natáhl a vystřelil ještě jednou z poloviční vzdálenosti, kdy už nemusel tolik dbát na přesnost.

Erlina - 17. srpna 2017 00:02
Erlina

Mlčel a hleděl na mě. Třásla jsem se strachem, který přehlušil tu zimu kolem. *Prosím, nedělej to, prosím, ne, * letělo mi hlavou. Chtěla jsem ho prosit o život, ale jako bych přišla o hlas. Nedostala jsem ze sebe ani slovíčko, abych jej obměkčila. *Ach otče, proč jen si mě poslal pryč. Už tě nikdy neuvidím, ani naši vesničku v horách. Neuslyším zvon, kterým svoláváš k motlitbám.* Jeho tvář byla jak z ledu. Cítila jsem, jak přitlačil a chladný kov se mi zakousl do krku. Pohlédl mi do očí.Mohl z nich vyčíst mou hrůzu a bezmoc.* Ten hlas měl pravdu. Krutou a nemilosrdnou. A já chtěla tolik žít. Vše bylo přede mnou.A nyní zde budu ležet mezi mrtvým dobytkem, jako jeden z těch kusů kolem. Doma se nikdy nedoví co se stalo.* Bolest trvala jen okamžik. Ruce mi instinktivně vylétly ke krku. Cítila jsem na prstech svou vlastní krev. Začala být mi šílená zima. Nohy se mi podlomily a já padla na chladný kámen. Viděla jsem ho odcházet jako v mlze. *Bohové, proč? Je to trest za smrt hostinského? Berete si můj život za jeho? Co jsem měla ale udělat jiného. Proč? Nikomu jsem neublížila vědomě* cítila jsem na chladnoucí tváři slzy. *Bohové, buďte milosrdní k jeho duši, prosím,* byla poslední myšlenka než vše zčernalo.

Vrael Ouško - 16. srpna 2017 20:37
Vrael Ouško

Amádeus byl pro mě jako bratr, možná proto, že jsem ho poznal prakticky když ještě byl chlapcem. Poprvé jsem ho viděl, když už jsem byl rok v armádě, byl o pár let mladší, ale jeho kuráž a drzost se mi hned zalíbili. Byl také jeden z mála, kteří mi doposud zůstali, možná úplně poslední. Když jsme opustili armádu bylo nás 53 důstojníků, po osudové bitvě naší Šťastné kompanie nás zbylo 8. Rozešli jsme se plní bezmoci a smutku nad tím jak nás prakticky zmasakrovali. Tohle si muži, kteří někteří sloužili i víc jak polovinu života v armádě a když pak už pro nás nebylo místo, tak utvořili Šťastnou kompanii, žoldáckou legii, nezasloužili.

Amádeus byl možná posledním důstojníkem, tedy kromě mě. To on mne přesvědčil, abychom si zachovali v nové branži nějaké standardy. Jinak bych byl jak utržený ze řetězu potom co se nám stalo.

Pak přišla tahle situace, vždycky jsem nesnášel kouzla, nebyly čestné. Skončit jako prase na porážce se mi opravdu nelíbí. Věděl jsem vždycky, že sejdu z toho světa násilnou formou, ale aspoň jsem věřil v tom, že si zachovám nějakou důstojnost, že budu mít šanci se naposled podívat smrti do tváři. Ale tady, jak bych se mohl na cokoliv podívat v té tmě?

Většinou se nenechávám ovládat emocemi, ale vztek z této situace a ze ztráty přítele je na mě až moc.

Amádeus ovšem říkal, nikdy ne děti! Amádeus už tu ovšem není a já si nemohu dovolit tu nechat svědka...

Tesák se zařízne do masa a rychlým řezem projede kůži a vytvoří na krku skoro deset centimetrů dlouhý řez. Sundám ruku z jejího ramene a i druhou nohou ustoupím, abych nebyl ještě více od krve. Naposled ji pohlédnu do očí, bez emoce, bez jediného slova. Ani nepočkám až se odporoučí k zemi. Otočím se a odcházím, tesák vrátím do pouzdra, ale opět vytáhnu meč, ten schovám pod plášť a snažím se, aby nebyl tolik vidět. Pokud ovšem bude, tak co už. Je tu dost nebezpečno, takže se chci odsud rychle dostat pryč!

Erlina - 15. srpna 2017 14:31
Erlina

Když jsem otevřela oči, zíral na mě bez jakéhokoliv výrazu. Napadlo mě, že třeba přežiji. Kladla jsem si otázku, jestli mi uvěřil. Nu snad ano. Smrt druhého muže jej pořádně sebrala. Vypadalo to, že toho spolu zažili hodně a byli skutečnými přáteli. „Je mi to opravdu líto, Vraeli,kdyby mu šlo nějak pomoct, pokusila bych se." zopakovala jsem. „Nyní již hoduje ve Velkých síních." Když změnil polohu dýky, opět jsem ztuhla. Že by si to rozmyslel? „Hospodského. Měl sekeru a už se na nás napřahoval. Bylo to buď on, nebo my," byla odpověď na jeho otázku. „Já za tohle opravdu nemůžu," dodala jsem zoufale a čekala, co bude dál.

Vrael Ouško - 15. srpna 2017 14:15
Vrael Ouško

Se silou jsem to asi trochu přehnal, protože to trvalo až přespříliš dlouho než ze sebe začla něco soukat. Párkrát jsem do ní strčil než začla skutečně mluvit, když ovšem začala, tak jsem pozorně naslouchal. Ze zkušenosti už vím, že lidé nejsou schopni pod velkým stresem tak dobře lhát, pokud tedy nejsou výjimkou nebo fanatikem. Na výjimku jsem ji netipoval, na druhou stranu fanatik ... nebylo to zrovna správné označení, ale mluvil jsem tak o lidech, kteří za vším viděli boha bez ohledu na důkazy. Ty slova, co pronesla, totiž znějí jako od nějakého ožrali s kombinací trochou toho náboženství tedy. Z přemýšlení mě vytrhlo pokračování o Amádeovi. Při informacích jak dopadl sklopím na chvíli oči a nosem si oddychnu. Špatná zpráva mě dostala z mého hněvu na něco mnohem horšího. Hněv v tváři zmizel a nahradil jej mrtví, nic neříkající výraz. Změním polohu dýky a přiložím její ostří. Se vší pravděpodobností je mrtví, zjišťovat dovnitř to opravdu nepůjdu, sotva jsem vyváznul. "Poslední otázka, co ..." přeruším se na chvilku "koho, jsem to zabil?" a udělám pravou nohou půlkrok dozadu.

Erlina - 15. srpna 2017 12:04
Erlina

Slyšela jsem, jak muž za mnou lehce dopadl na zmrzlou zem. Ucítila jsem prudké škubnutí a průkrčník šatů se mi zařízl do hrdla. V podstatě v ten sám okamžik jsem narazila zády do zdi a následně už tak bolící hlavou. Jen jsem zasténala bolestí, nohy se mi podlomily a já se snažila vrátit vyražený dech do plic. V prvním okamžiku mi nedošlo, co se stalo. Když mě chytil pod krkem, dostavilo se pochopení, že je to jeho práce. Proč? Chtěla jsem vykřiknout, ale nešlo to. Na štěstí mě neškrtil. Když však vyndal zbraň a chladný kov se mi otřel o krk, z očí mi počaly téct slzy. *Vždyť mu muselo být jasné, že se nějak orientuji, jen hlupáka by to nenapadlo, když jsem jej vedla. Já zde nechci umřít, prosím. Copak nevidí, že sama jsem skoro mrtvá strachem? Zbláznil se snad tak jako ti v lokálu? Jako ta zvířata? Nevidí snad co se děje kolem? * V tom slabém světle vypadal ještě děsivěji než tam uvnitř. Když přiblížil tvář k mé a pronesl otázku, došlo mi, že si myslí, že to vše mám na svědomí já.
Ten jeho tón byl horší, než kdyby na mě začal křičet. Snažila jsem se ovládnout. Nervy jsem měla v tu chvíli úplně v háji a chybělo jen málo, abych se úplně sesypala. Navíc se mi chtělo zase zvracet. Chytla jsem jej oběma rukama za paži, kterou mě držel. Bylo mi jasné, že riskuji, že mě podřízne. Nesnažila jsem se ho ale odstrčit, na to jsem příliš slabá, spíš jsem se o něj tak trochu zapřela, abych našla pevnou půdu pod nohama a udržela se ve stoje. Mé oči našly ty jeho chladné a tvrdé, plné vzteku, nebylo v nich však ani stopy po tom prázdném výrazu loutky, jako měly ti v lokále. V těch mých se zračila čirá panika a strach. Když byl takhle blízko, téměř mohl slyšet zběsilý tlukot mého srdce, které mi snad chtělo vyskočit z hrudi. Marná byla snaha ovládnout zběsile rychlý dech. Po několika chvilkách, které mi připomínaly věčnost, ač uplynulo sotva půl minuty, se mi podařilo najít hlas. Sice nijak silný a ustrašený, ale dokázala jsem se konečně vymáčknout. „Ne... nevím co s... se t... to děje," vykoktala jsem, ale bylo vidět, že mu to asi stačit nebude. „P... přísahám, já, já za to nemůžu. T... taky to nechápu. V té tmě, jsem uslyšela hlas," přestala jsem se zajíkat. Vypadalo to, že jsem snad upoutala jeho pozornost a snad mi bude věřit. „Pomsta, vy, jež jste je přizvali, teď na kolenou odprosíte za své hříchy, smrt! Tam kde není světla nemá ani kněží pražádnou moc, zdechneš jako špinavá děvka, i se psem který tě vláčí! Tohle mi řekl. Víc opravdu nevím, přísahám. Tolik zloby jsem nikdy nikde neslyšela, prosím, věř mi. Bohové jsou mi svědkem, že nelžu, i když nemám nic, jak tě přesvědčit," zopakovala jsem mu slovo od slova ty dvě věty. Pořád mi zněly v hlavě i ten hlas, nedalo se ho pořádně zbavit. Stále jsem se mu dívala do očí, jestli nepostřehnu nějakou změnu. „Amádea je mi líto. Měl ošklivě rozbitou hlavu. Leží zhruba v prostřed lokálu, asi je mrtvý. Nehýbal se a já mu neviděla do tváře," sotva ta slova vyklouzla z mých rtů, zavřela jsem oči a očekávala, jestli mě uvěří a pustí, anebo chladný kov utne nit mého života.

Vrael Ouško - 15. srpna 2017 09:22
Vrael Ouško

Když se objeví světlo, tak strach jakoby zmizel. Vystřídal ho ovšem vztek. Když mě žena chytne za ruku podívám se na místo kde mne chytila a pak zase zvednu hlavu a s kamenou tváří si ji vyslechnu. Takže jsem měl pravdu, viděla tam! Zasunu meč zpátky do deky a vytáhnu čutoru s vodou, pak se ovšem zastavím Pokud se ještě ochladí, tak je to tak akorát na omrzliny! a schovám čutoru zase zpátky. Když dívka proleze oknem, prolezu za ní, dávám si pozor, abych se dekou nezachytil. Mrtvých zvířat okolo si nevšímám, protože teď mě zřírá neuvěřitelný hněv. Podívám se jestli není někdo okolo a zaposlouchám se, zda se krkoky k nám nepřibližují. Ne vždy jsem byl pánem svého osudu, ale aspoň jsem měl nějakou šanci. Tady jsem ji neměl. Co za zvrácenou mysl vymyslelo něco takového nevím, ale brzo se to dozvím ... Jakmile Erlin dořekne mé jméno chytím ji zezadu za límec a mrštím s ní zpátky o zeď domu. Okamžitě k ní přikročím a aby nespadla, tak ji chytím pod krkem, né abych ji dusil, ale spíš udržel na nohou. Stojím těsně u ní, tváří v tvář zpola pokrytou krví. Vytáhnu tesák od levého boku a špičku chladné ocely přiložím na její hrdlo "Teď mi řekneš co se tady stalo a kde je Amádeus?" můj hlas je tichý, klidný a temný!

Erlina - 15. srpna 2017 00:33
Erlina

Po tom co jsem strhla deku, mě i to slabé světlo téměř oslepilo. Chvilku trvalo, než si moje oči přivykly. Okno šlo otevřít lehce. Pousmála jsem se. „To nejhorší je snad už za námi," pronesla jsem k muži za sebou. Rty mi ztuhly v překvapení a úděsu, když jsem vyhlédla ven a spatřila ta zvířata. Jaké šílenství je muselo zasáhnout, že se takhle chovala. Otočila jsem se, a pokusila něco vyčíst z jeho tváře, na které již zaschla krev hostinského. Napadlo mě, že takhle nemůže na ulici. „Vraeli, měl byste se umýt. Budeme muset najít stráže a říct jim co se stalo a tohle, no nemusely by mít pochopení, rozumíte mi, že," pak jej pevně uchopím za ruku a podívám se mu vážně do očí. V těch mých může číst obavy. „Neznáme se pořádně, ale prosím, ať se stane cokoliv, pomlčte o tom, co se stalo ve tmě. Můžeme říct, že jsme měli štěstí, nebo něco, ale pokud řeknete, že jsem viděla, odsoudíte mě nejspíš k smrti, proto pomlčte, budete-li moct, prosím," pronesu naléhavě. Pak jej pustím, otočím se od něj a opatrně vylezu na okno, na štěstí není vysoko, takže seskočím na dvorek a zůstanu stát. S otevřenou pusou zakloním hlavu a sleduji to, co se odehrává nad námi. Zároveň čekám až Vrael vyleze také ven. Ač je zima, zdá se mi menší, než tam uvnitř. Zalituji, že tam zůstali všechny moje věci v tlumoku. Ještě že měšec zůstal na svém místě na opasku. To podivné ticho a klid je až ohlušující. Někde sice zaslechnu dusot nohou, ale nevěnuji tomu pozornost, je to hodně daleko. Z dálky nahlédnu do oblouku na ulici, ale stále stojím na místě.
„Viděl jste někdy něco podobného, Vraeli?" pohlédnu na něj, narážejíc na vše kolem nás a hlavně na to co se děje nad našimi hlavami.

Pán Jeskyně - 14. srpna 2017 20:09
Pán jeskyně Matyon

//Kamikatze já bych se ti tam přidal, ale s mojí aktivitou by jsi mne musel utratit. :D Jinak omlouvám se všem udělali mi kamarádi překvápko a jel jsem na Šumavu úplně z hodiny na hodinu na dovču.

Pán Jeskyně - 14. srpna 2017 20:07
Pán jeskyně Matyon

Janto a Luonto

Zaříkávání začalo nabývat na efektu, především vtom že viking jenž tě hlídal znejistil a postavil se, věnoval ti pozornost a udělal dva kroky vzad, tělo držel ve střehu. Když zamouříš oči vidíš, jak se z dáli blíží dvě postavy. Po chvíli můžeš rozpoznat že jsou to tobě známí a že mají docela naspěch. Rozmrzlá tráva se začala jakoby probouzet k životu, rozhodně v tvém blízkém okolí. Janto utíkajíc krytý Nuggatem od hradeb už přesně vidí svůj cíl.

Erlina a Vrael

Po té co jste odkryly deku(ta jenž zatemňovala okno) jste vyhlédli oknem na dvůr za hospodou, na zemi leželo pár mrtvých kusů hospodářských zvířat, zejména mrtvé prasata byly navzájem dost brutálně dokousané, a tak jste byly rádi že to měli za sebou. Okno se dalo pohodlně otevřít a venku panoval až děsivý klid. Asi bylo po všem, až teda na šílené výjevy které se vám zjevovaly na obloze, mračna se formovala do podoby obrovské tváře, a doslova pohlcovala světlo okolo sebe. Sem tam zaznělo nějaké zaševelení ale zdroj hluku byl neznámí, v dáli jste mohli zaslechnout dusot jakoby mnoha nohou, ale to vám přišlo až nepatrné. Dvorek byl liduprázdný, a velkým zděným portálem jste se mohli dostat na hlavní cestu jenž vypadala stejně opuštěně jako vy.

Luonto - 1. srpna 2017 17:48
Luonto

Jo, ty kopance, údery a podobně…Bolelo to dost, tak jsem nebránil občasnému bolestivému výkřiku. Jestli mě neukopou, tak budu rád. Furt lepší mít něco zlomeného než být mrtvý, ne?
Zanadával jsem skrz zatnuté zuby. Přivázat…Proč?! Proč sakra?!
Ne, nemohl jsem se jim bránit, jen maximálně jsem plivl krev na zem. Pokusil jsem se pohnout aspoň trochu rukama, ale to byl opravdu, opravdu marný pokus!
*Zatraceně, tohle je už šílený…Lidi a jejich strach z šamanismu a magie? Proč sakra?!*pomyslel jsem si a podíval se na tu skupinku, jak se chystá. Potom na lučištníky. Ne, opravdu mi nebylo fajn, když jsem přivázaný nad zemí a k tomu kvalitně domlácený.
*Nechtěl jsem,ale asi musím…Bože, jak já tohle nesnáším!*

„Kiinni saatiin hunnun herra…Jälleen jäihe satimehen…Tällä kertaa ainaiseksi…Iäks ikikuunaiseksi…Hunnun herran käety lähti…Kourat irtos' repimällä…Torsot verta hyrskähteli…“ hlas zní ochraptěle. Podíval jsem se na toho seveřana, co ke mně něco mluví. Jen já mám v hlavě momentálně jen jedno, co musím udělat. „Kiristivät kourantyngät…Raual polttivat valtimot…Siihen suistu hunnun herra…Väsy vanhus vaivaamasta…Kirmun töitä kauhisteltiin…“zašeptal jsem a odkašlal jsem si. Sucho v ústech, bože, tohle je fakt hnus! Ještě krvavá pachuť na jazyku, parádní!
„Teko pääty tarinoiksi…Noissa maissa messäsiss..ä…“ přivřel jsem oko. Věděl jsem, jakmile to dokončím…tak to bude buď a nebo…Stejně tak mě to hodí do bezvědomí, ale tak nějak jsem se podvědomě podíval směrem Janta.

Janto Pivopil - 31. července 2017 19:20
Janto Pivopil

Jakmile se Janto složil do trávy a stáhl za sebou i Nuggata, měl čas rozdýchat to co právě viděl. Potom, co se tak stalo, vykoukl nenápadně z trávy a prohlédl si opět město a jeho okolí. Pohledem však uvízl na Lountovi. To, že všichni seveřani zmizeli mohlo hrát v jeho prospěch a on se zamyslel, co by mu mohlo přinést Lountovo osvobození. *Samotnému se mi přece jen bude přežívat hůř. A potom co mě ne přímo připravil o přítomnost toho otravného kněze, by mohl i zaujmout jeho místo. Ale je pravda, že člověk to není… no pomsta může přinést také prchavý pocit štěstí.*
Po chvíli se Janto otočil k Nuggatovi, vytrhl mu šíp ze zad a začal si prohlížet i jeho další zranění, které se mu pokusil zběžně zakrýt kusem hadru. Následně ze zad vytáhl vlastní luk, natáhl tětivu a připravil si jeden šíp. Nakonec se otočil zpátky a začal si plánovat cestu, kterou se chystá dostat až k místu kde je Lounto. Též měřil vzdálenosti od dalších nebezpečí, jako jsou například hradby s lučišníky. "Budeš můj štít." poznamenal hlasitě Nuggatovi a jasně zdůraznil poslední slovo. Nechtěl se moc zdržovat, aby seveřani nestihli obejít celé hradby a vrátit se. Vyběhl hned, jak se připravil.

Vrael Ouško - 30. července 2017 22:42
Vrael Ouško

Ty kroky lokálem trvaly celou věčnost a přitom mě Erlin provedla až do kuchyně celkem rychle. K mému zděšení tam bylo stejné temno jako v lokále. Uslyšel jsem za sebou bouchnutí dveří, ale to mi došlo, že to zřejmě byla ona, co mi ovšem nedošlo bylo, co chtěla dělat dál. Moje nervy začínají povolovat Tady kurva měl být východ, jak jinak dostávají sudy do hospody, pochybuji, že je sem valí přes lokál! Když si sundá moji ruku z ramena, tak se neochotně, ale ještě podvolím. Přeci jen, pořád udržujeme kontakt. Musí moc dobře vědět, že mě má v hrsti. Pak když mě zatlačí na rameno, tak už ovšem stojím celý ztuhlý a to nejenom chladem, takže si musí stoupnout na špičky. Nejsem žádný dlouhán, spíše středního vzrůstu, ale přeci jen. Když ucítím její teplý dech na své tváři, tak už se neudržím a pronesu "Co to ..." ve stejnou chvíli obrátím meč a směřuji ho ze strany tam, kde odhaduji, že je její hrudní koš. Než ovšem cokoli udělám začne na mě mluvit ...

Když si ji vyslechnu rychle oddechuji a snaží se uklidnit. Svíčka je v tomhle mrazu a asi s touhle magií okolo pravděpodobně zbytečná, takže se pokusím vypáčit to okno, další možností jsou ty dvířka, vracet už se nechci!

Erlina - 30. července 2017 15:27
Erlina

Zavedla jsem Vraela do kuchyně a zavřela dveře. Dostavilo se obrovské zklamání. Po důkladném rozhlédnutí a zjištění, že jsme zde sami dva, jsem se odhodlala. Svou pravou ruku jsem položila na tu jeho na mém rameni a jemně ji sundala, ale stále držela. Opatrně jsem se otočila tváří k němu, abych se nezranila o zbraň, i když on mě nemohl vidět. Po opatrném kroku k němu jsem mu položila druhou ruku na rameno a jemně zatlačila, aby se trošku ohnul, jelikož byl vyšší než já. Nechtěla jsem riskovat. I když nikoho nebylo vidět, měla jsem divný pocit, že nejsme sami. Nakonec jsem stála těsně u něj s tváří u jeho ucha. Na tváři mohl cítit moje vlasy a mezi slovy slyšet drkotání zubů. Nejspíš jsem měla zamířit přímo k oknu a sundat to čím bylo zatemněno, ale chtěla jsem slyšet i jeho. „Nikdo tu není. Aspoň nikoho nevidím. Ale nejsou zde ani dveře. Jen okno a nějaké dvířka v podlaze, asi do sklepa. A v rohu na stolku nějaká svíčka. Přejdeme k oku, ano?" šeptala jsem tiše. Připadal mi jako člověk, který zachovává za každé situace chladnou hlavu a logiku. Čekala jsem na odpověď a jeho reakci.

Pán Jeskyně - 30. července 2017 14:21
Pán jeskyně Matyon

Luonto

Prosil jsi samotnou přírodu ale ta neodpovídala, možná samotné zklamání ti pomohlo přežít sérii kopanců a úderů kterými tě seveřani v hojnosti zasypaly. Tvé tělo bylo pevně přišpendleno k mrazivé zemi, a půl tuctu paží z tebe strhávaly oblečení, kterým pak nadšeně házeli do vzduchu. Mezi cizí řečí a řevem jsi mohl zaslechnout o čem se asi dohadují. „Bestie přece nenosí šaty!“ Smály se když tě přivazovali k vysokému kůlu. Na obnažených zádech si cítil chlad dřeva, jehož povrch ti drásal kůži. Zvedli tě vzhůru a tlustým lanem tě začali ovíjet kolem dokola. Kopýtka jsi měl dobré dvě stopy nad zemí a ruce pevně stáhlé k tělu. Vystavili tě čelem k městu, zíral jsi na věže na nichž byly lučištníci dost nervózní, a nabýval jsi pocit že jsi jim i dost na dostřel. Nad městečkem se zatahovaly mračna, a mraky se nepřirozeně stáčely nad jeho centrem. Tví věznitelé se začaly zbrojit, navlékat do kroužkových, a lamelových zbrojí, popadat štíty, a kontrolovat své vybavení. Před tebe předstoupil vysoký muž, s úsměvem na tváři. Neoblékal se do boje a chvíli si tě prohlížel. Vypadal dost mladě, a nakonec se před tebe posadil. „Víš, musíš tady viset. Nevíme jaké hodnoty má trofej, ale nezávidím ti až se to dozvíme. Do té doby tě zde budu hlídat. Jmenuji se Lagnal, a abys věděl, netrpím vůči tobě žádnou záští. Ovšem po té co se v městečku nasraly ti duchové tě nemůžeme nechat jen tak běhat. Pochop, mi se živíme lapáním monster.“ Usmál se na tebe, a vylovil z pod kabátu jablko které začal pomalu okusovat. Ve městě opravdu nebylo něco v pořádku. Viděl jsi jak od něj pádí Janto, a jeho společník pár kroků za ním s šípem v zádech. Dokonce by jsi přísahal že oběšenec na věži jej pozoruje.

Janto

Ještě pár kroků, a dostal jsi se k nízkému porostu. Žádná pevná překážka mezi tebou, a městem nebyla, ale rozhodně ideální pro hru na schovávanou. Tábořiště seveřanů bylo opodál, ale když jsi se soustředil mohl jsi vidět nahé tělo mužíka s parohy jak je vystavený před táborem. Nebylo pochyb, dostali ho a ty parohy jsou opravdu součástí jeho nelidského těla. Viděl jsi odlesky zbrají, a přilbic když se šikovali k boji, a pomalu začali odcházet z tábora a obcházet město. Teď se vzdalovali, a nechráněná palisáda je brzo skryla. Nebesa již dosáhly černé barvy, a začalo mrholiv v silném a ostrém větru. I když bylo někdy dopoledne, za hradbami panovala tma jako v noci.

Erlina a Vrael

Několik opatrných kroků a přiblížili jste se k barovému pultu, za ním byl opravdu vchod ze kterého se nesla vůně jídla. Po překonání baru jste stáli před kuchyní. Erlina mohla vidět, jak kastroly stály na rozpálených hliněných kamnech, a obsah hrnců stále tiše pobublával. V zádech se ozýval zvuk nejistě našlapujících bot. Kuchyně byla opatřena celkem silnými dveřmi, ale zadní vchod zde nebyl. Pouze zatemněné okno a dřevěný poklop do podzemí, nejspíše pro uskladňování piva. Pod trámovím se dosušovaly různé bylinky, a vůbec navazovala dojem slušně vybavené kuchyně, na tu bídu co byla kolem. Jistě by se zde našlo i jiné jídlo v podobě, nasolených ryb, sušeného masa, a nějaké zeleniny. V rohu na malém vratkém stolečku byla keramická nádobka s víček ze kterého trčel malý knotek.

Pán Jeskyně - 30. července 2017 12:08
Pán jeskyně Matyon

//Už píšu. :D Promiňte, opět jsem byl na cestách.

Luonto - 30. července 2017 09:02
Luonto

//snad jo

Erlina - 29. července 2017 20:16
Erlina

// Ja doufám, že se to brzo zas rozjede, mozna PJ jenom nestihal :(

Erlina - 21. července 2017 23:30
Erlina

Oddechla jsem si, když mi došlo, že pochopil a neprojel mým tělem meč. Teď ještě aby mu došlo, že se potřebujeme vzájemně. On se beze mne zde bude motat, a kdo ví, jestli by nedošel k nějaké úhoně. A já nevím, jak bych dopadla bez ochrany jeho meče. Ty loutky v lokále byly děsivé, a ač se motaly pořád dokola a pobíjely se vzájemně, nemohl ani jeden z nás tušit, co je před námi. Znovu jsem se nadechla a soustředila se na něco jiného, než na zimu a bušení v hlavě. Šaty šíleně studí… ne, to není ono, to není to správné na co se soustředit. Zavřela jsem oči a znovu se zhluboka nadechla a rozhlédla se. Odlepila jsem se od zdi a pomalými kroky se snažila jít dozadu za bar, kam měl nejspíš namířeno i Vrael. Měla by tam být kuchyně, jelikož odtud nosil hostinský jídlo a kuchyně mívají vlastní vchod kvůli zásobám, aby se netahaly lokálem. Nohy jsem měla stále hodně nejisté, ale pokračovala jsem bez zastavení vpřed a doufala, že přes něco neupadne. Jeho uchopení, bylo jiné než poprvé, možná se jeho postoj ke mně nějak změnil, ale to nebylo nyní to hlavní. To nejdůležitější pro tuto chvíli leží tam někde před námi.

Vrael Ouško - 21. července 2017 22:36
Vrael Ouško

Hledání bylo pomalé a začal jsem váhat zda se neotočit i přes to, že jsem hledal jen chvilku, zvracení to ovšem trochu ulehčilo, náhle se natažené ruky někdo dotkl, prvně jsem cukl, ale když mi došlo, že jsem našel koho jsem hledal, tak jsem opět zvedl ruku k cíli. Přeci jen, uchopení bylo "slabé", ruka malá, ale hlavně sevření bylo přesné Pro boha ona v té tmě opravdu vidí! Ne, že bych byl nějaký pověrčivý křupan, ale s kouzly či kouzelníkem jako takovými jsem se nikdy nesetkal. Viděl a zažil jsem pár nevysvětlitelných událostí, ale ty nikdy pro vojáka nebyly dobré, takže o důvěře se tu moc mluvit nedá. Tolik asi ke chvilkové myšlence ji ozbrojit. Na druhou stranu pochybuji, že tohle je její práce, neznám blázna, které by se do něčeho takového nechal zavřít dobrovolně, i kdyby měl výhodu jakou je zrak. Nevím, zda mě opravdu potřebuje, či je to jen dobrák jakým se zdála. V každém případě udělám jednu z mála životních výjimek a budu někomu věřit, přesněji jí. Cítím jak vstává, postavím se tedy s ní a stoupnu si za ni. Opět budu stát za jejím levým ramenem, které budu držet volnou rukou, tentokrát ovšem sevření bude jemné a nebudu ji tlačit dopředu a nechám se vést. Pravá ruka s mečem ovšem opět bude mírně natažená dopředu.

1 2 3 4 ... 6 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog