Včera bylo pozdě (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Včera bylo pozdě

Pán Jeskyně:

Glacies

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Bohyně stvořila svět a první život. Vše existovalo v rovnováze a koloběh života fungoval tak jak měl. Bohu to ale nestačilo, a tak stvořil člověka. Naučil jej komunikace, zábavy, orat pole, překovat Rudu a vyrobit nástroj, měnit svět k obrazu svému.
Bohyni však gesto boha rožčílilo, přesto přijala člověka a dala mu místo k životu. Bůh se dlouhou dobu bavil sledováním svého díla, avšak lidstvo se v rozvoji časem zastavilo a spokojilo se s tím, co jim bohyně poskytla. To se mu nelíbilo a tak přemýšlel, jak by lidstvo postrčil vpřed.
Mocná energie prolínajicí tento svět a vše živé se mu zdála jako vhodný nástroj, kterého by se byl schopen chopit i člověk. Začal je tedy znovu učit. Bohyně ale věděla, že lidstvo takovou moc nebude schopné využít správným směrem a tak se jim to snažila rozmluvit.
Tak vznikl Řád Otce, lidé následující učení boha a Řád Matky, lidé kteří si přáli žít prostým životem.
Otec si byl vědom toho, že nemůže lidem svěřit mocné techniky, které energii, kterou později lidé nazvali ma...

Klíčová slova

Tato jeskyně nemá nastavena klíčová slova.

Jaké hráče:

Předem domluvené přihlášky. Nové členy nehledáme.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Svět se vám v mládí jevil až pohádkově. Lidí nebylo moc a tak byli vztahy mezi nimi silné. Občas se sice přihodilo nějaké neštěstí, ale vždy se našlo více lidí co se poté snažilo pomoci, než ze situace natěžit co nejvíce a žít sám na sebe. Neexistuje žádné království, lidstvo stmeluje a řídí jen jejich víra. Na severu se pohybuje více věřících řádu matky a na jihu Řádu Otce. Kult Kříže se rozprostřel napříč celé civilizace, alespoň se to předpokládá. Vy jako hráči jste však skončili jako syrotci. Už když vám mohlo být kolem deseti let, okusili jste pocit ztráty vlastní rodiny. Jediné štěstí, že se o sebe lidé v této době tak starají. Děti mladší osmi let vždy někdo přijme do rodiny, neboť je čas je stále vychovávat a začlenit. Děti okolo deseti let jsou přijímány do nejbližšího kláštera jejich víry, nebo víry jejich předků a jsou učeni k tomu jednat ve jménu boha. Jsou to právě oni, kteří udržují pořádek v tomto světě. Vy jste se setkaly v klášteře Řádu Otce. Podle talentů jsou učeni, každý dvěma uměními. Bojovník: Člověk učený v obraně i útoku, v boji se zbraní i beze zbraně. Zbývá jen otázka pro jakou zbraň má talent? Palcát? Meč? Sekera?... Sekera ne, ta je pro dřevorubce, Exorcisté vzbuzují respekt, ne hrůzu. Alespoň většinou… Kazatel: Člověk učený k jednání s lidmi, znalý zákonů a soudu. Většinou charismatického vzhledu, osvícený aurou boha, za kterého tento muž mluví. Čaroděj: Člověk učený operovat s magií, právě teď jsou exorcisté Řádu Otce jediní, kterým je povoleno magii využívat. Jsou to jen ti nejmoudřejší a nejvyrovnanější jedinci, kterým je povoleno tuto cestu následovat. (Magie se objevuje ve formě elementů, které lze různě kombinovat. Žádný člověk se však nenaučil ovládat více jako dva ze základních elementů) Zaklínač: Člověk učený modliteb a zaříkávadel, které magii nepřímo ovlivňují. Lépe řečeno jsou to alchymisté a zaříkávači, kteří na sebe oproti ostatním strhují více boží pozornosti a skrze modlitby jej dokážou i přimět zasáhnout. Stín: Člověk učený k pohybu v noci i ve dne, v prostředí jak přátelském tak nepřátelském. Jsou to takové oči boha, které dokáží vidět tam kam sám nedohlédne a dostat se na místa kam se nikdo jiný nedostane. Většina takových se neučí jinému povolání a pohybují se po veřejnosti skrytě a samotní. To však není váš případ.
Hráči: (1/2) Matyon

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2

Benedikt - 22. září 2017 19:30
Benedikt

Odfrknu nosem skoro jako kůň. Klidně tu hru budu hrát sním, a tak se nad něj naprsím, a přitisknu se na něj hrudním pancířem. Mírně se pousměju, a je mi celkem fuk že to uvidí. Příjdu si jako dítě, ale nejsem jediný ubožák na ulici. V žilách nepociťuji ani kapku adrenalinu, a oponenta neberu na těžkou váhu. Snad se to vyřídí bez násilí.

"Soukromé záležitosti se řeší v soukromí, to ty taháš svoji špínu na světlo." Pronesu co možná nejméně s citem, jako by řešení těchto blbostí patřil k mému dennímu chlebu. *Mám důležitější věci na práci, tihle přidrzlí kacíři mi jednou zničí život, už teď na mě jde slušná deprese. A vůbec, jestli se mu postavím tady na ulici bude to pouze má hanba.*

Pán Jeskyně - 10. září 2017 11:19
Pán jeskyně Glacies

"Ts... A co je ti vůbec do toho?!" Vyštěkne a přiblíží se k tobě, že mu téměř můžeš vousem vypudrovat nos. Ve tváři nevypadá úplně sebejistě, ale jeho činy hovoří jinak. Nevypadá, že by se potřeboval obhajovat za to co udělal.
Mezitím se však muž a žena posbírali na nohy. Můžeš si všimnout jak se na sebe podívali. Očividně se znají a je naprosto jasné, že budou mít lepší vztah jak žena s culíčkářem před tebou. Muž se raději rychle otočil a dal se nenápadně na odchod, jako by se nic nestalo. Žena si stoupla bokem, nahrbila se a nervózně si začala mnout natažené ruce před stehny, zatím co se kouká do země. Chlap s culíkem se na tebe však stále lepí, i kdyby si ukročil, pár kroků by provedl s tebou, dokud by neměl pocit, že si už hledíš svého.

Benedikt - 1. září 2017 13:55
Benedikt

//Jemožné že člověk ráno vstane z postele a než dojde do města umřou mu dva druhové? :D

Sharkozis - 24. srpna 2017 13:42
Sharkozis

// Omlouvám se, ale končím. Odcházím z aragornu. Seběhlo se mnoho událostí a teď buď nemám čas nebo jsem ve stavu, že na to prostě nemám náladu a musím se k tomu nutit, a v blízké době to nevypadá, že by se to mělo nějak změnit.

Benedikt - 14. srpna 2017 20:11
Benedikt

Upřu pohled na znamení a dá se na mě vypozorovat něco jako chvíle zaváhání, ale morální rozhodnost pomoci někomu v nouzi u mě vyhraje nad církevními rozdíly.

Sharkozis - 1. srpna 2017 03:17
Sharkozis

*Vtipálku...* Pomyslím si a zakroutím hlavou.

Taky mám trochu obavy z počínání sekty matky. Převzetí pozemků by asi i pro ně bylo dost obtížné, ale nemyslím si, že nemožné.
Asi bychom je neměli nechat moc nekontrolovatelně růst, ale i oni tu mohou mít své uplatnění. Nakonec, nezáleží na tom ke komu vzhlížíme, protože za to, že jsme tu vděčíme oběma.
"Rovnováha sil, bratře." Promluvím krátce na podporu svého rouhání, odehrávajícího se jen v mé hlavě.

Zastavím se, abych se trochu víc na kluka. Sleduju je dokud mi nezmizí z dohledu a pokud to bude do některého domu, zapamatuju si jej. Rukou na rameni zastavím i Benedikta.
Potom se instinktivně poškrábu za uchem.

Ještě chvíli předtím, než se do incidentu zapojí Ben, mu gestem ruky naznačím, že muž má na řetězu kolem krku znak řadu matky, aby byl opatrný.
Zatímco si bude povídat s agresorem, já pomůžu vstát muži ležícímu na zemi a pak i ženě.

// Omlouvám se, ale do 20. Tu budu velmi nepravidelně a nevím jak budu moct psát.

Benedikt - 30. července 2017 14:58
Benedikt

Chvíli mi trvalo než jsem po ránu nabral důstojné tempo a chůzi, prohlížel jsem si okolí a přišlo mi to že dneska bude pěkný den. Cestou jsem si krátil čas přemýšlením o přecházející vládě. Jestli bude řád matky natolik nesnášenliví že se nás to začne dotýkat i strachem o vlastní bezpečí. Vím že mi můj společník moc nepomůže rozebrat to v konverzaci, ale rád mu zatěžkám mysl stejnými problémy. Usměji se nad vlastním úvodem který mě napadnul a tak začnu veseleji než jsem to sám zamýšlel.

„Víš Ramirézi, bratře. Nerad ti skáču do řeči avšak něco tíží mou mysl. Naše církev zde zastává pozemky a jisté jmění, moc které nabývá řád matky začíná nabírat na vlivu, a seč veškerou naši snahu bude naše slovo oslabeno. Myslíš že by byly schopni takové nenávisti že by nám chtěli sebrat střechu nad hlavou?“ Na moment se odmlčím když obcházme kárající matku a jen se na ně usmívám, ach to nezbedné mládí. Po té co se vzdálí aby nemohli dál naslouchat pokračuji. „Zášť mi zaslepí úsudek, už teď o představitelích toho vzpropadeného řádu přemýšlím jako o jistém zlu, o herezi pro ti nám. Před tím jsem ti viděl spíše jako politickou pletichu která se brzy zamete pod koberec.“

Pak jsem dal prostor mlčení, abychom jsme si mohli utřídit myšlenky, chtěl jsem přijít na nějaké jiné a to se mi povedlo až v přítomnosti sličných dam. Hrdě jsem se vyprsil ve svém pancíři, a s důstojným úsměvem jsem pokyvoval hlavou na nejkrásnější z nich. Přemýšlel jsem jak by jsme je mohli zaujmout ještě více, a došel jsem k závěru že byla chyba nevyjet na hřbetě silných ořů, jen tak bych dosáhl toho pravého vzhledu rytíře táhnoucím do bitvy za záchranu ideálů. Pak můj pohled spočinul na podivném obchodníkovy, a koutky mi spadly rychle dolů a obrátil jsem tvář ve výraz chladný jako kámen, šťouchl jsem do Ramireze loktem a kývl jeho směrem. „Nějak se mi nepozdává, neviděl jsem ho tu, a nezdá se že by měl takový zájem o obchod.“ Vlastně to nebyla první indicie která mi v myšlenkách nedala, jistě se tady musí schylovat k něčemu většímu, raději by jsme měli být na pozoru.

A pak ten rozruch na ulici. *Co se to k sakru?!* Zpomalil jsem v chůzi a sledoval dění, bohatý bije chudého, jak by asi dopadl ten chudák kdyby tomu bylo naopak. V době kde si člověk koupí spravedlnost za zlato. Sundám s ramene meč, né proto abych jej použil, avšak je příliš dlouhý abych ho tasil s pochvy dokud byl na zádech. Smířlivě jsem se přibližoval, nechtěl jsem se do toho mísit, jen se spíše ujistit že bitý nepřišel k větší úhoně. Avšak stačila vteřina a všechno se změnilo, prsty sevřeli pochvu meče velkou silou, a já sledoval jak se žena řítí k zemi. Změřil jsem si muže pohledem, tenhle ksicht prostě už nezapomenu. Bez jakéhokoli tónu melodie, nebo náznaku emocí promluvím. „A co tedy děláš?“ Pronesu pomalu a dojdu až před něj tak nějak doslova na dosah pěsti. Nejspíš v tom bude nevěra nebo něco podobného, a v tom případě bych ani nebyl proti trestu, ale bít ženu takhle na veřejnosti? Nepřípustné!

Pán Jeskyně - 27. července 2017 13:20
Pán jeskyně Glacies

https://ibb.co/kZ7v0Q

(1)Vykročili jste ze dveří. Potěšilo vás, jak město oproti včerejšímu večeru ožilo. Bylo logické, že v noci se okolí jevilo smutněji. Stejně to ve vás nechalo jakési zklamání, které dokázal smýt až dnešní pohled na město. Slunce odrážející se od kapek rosy, které gravitace uvěznila na listech trávy jen umocňují pohled na bezstarostné tváře dětí, kteří si na ni hrají. Ne jednoho člověka by to přinutilo k úsměvu.

Vy jste však museli pokračovat dál. Otočili jste se tedy ke kapli a vykročili po směru cesty vysypané tmavým štěrkem. Když jste procházeli kolem kaple, zvyk vám radil přiložit pravou pěst na hruď a mírně sklonit pohled. Avšak nezastavovali jste a otevřel se vám pohled na malou kamenem vyzděnou studnu, která se vám za kaplí schovávala.(2) Víte, že snad všichni lidé z města ji chodí využívat, přesto není hlína kolem ní vůbec ušlapaná. Naopak je prorostlá trávou a květinami snad více jak její okolí. Vzpomněli jste si jak vám o ní kdysi Hattori vyprávěl. Starší, kteří tady sloužili ještě před Gabrielou s sebou donesli zázračnou živou vodu. Podle pověsti to byl lék na všechny nemoci. Mnoho lidí by za něco takového klidně i umřeli, avšak v té době ji potřeboval každý. Obyvatelé totiž bojovali s morem. Starší aplikovali tuto živou vodu do studny a mor několik dní na to zmizel. Do dnes se údajně obyvatelé úspěšně vyhýbají téměř všem nemocem.

Ze vzpomínání vás však vytrhla žena, která těsně před vámi prošla následovaná synem, kterého pevně svírala za ucho. "… jsem říkala, že v tomto drahém oděvu si hrát nemáš!" Poučovala jej s přísným výrazem, který jste mohli zahlédnout snad jen vy. Neboť více pozornosti věnovala tomu, kam jde, než zbytečným poučkám věnovaným synovi, který se jí vzpíral za zády.

Opět jste přidali do kroku, když se před vámi zase prostor uvolnil. (3) U domů většinou posedávali pracující postarší ženy, starající se o údržbu domácnosti, nebo pletení teplých věcí na zimu. Sem tam se mezi nimi objevili i nějaké ty krásné dědičky, sbírající zkušenosti od matek, dokud ještě mohou. Ty starší, zralé na ženění, se už ani nebáli hodit očkem po nějakém tom budoucím manželovi. Vás nevyjímaje.

(4)Dostali jste se až k tržnici. Obchodníci brzo ráno museli obsadit všechny stánky, neboť nevidíte jediný prázdný. Jeden však stále vybaluje své věci, asi nějaký opozdilec. Ale když jste se dostali blíž, uvědomili jste si, že tento obchodník si už od pohledu mohl dovolit přispat. Se svými dvěma po zuby ozbrojenými společníky, kteří mu pomáhali vyhazovat věci z vozu, působili dojmem úspěšných partnerů. Určitě si stánek rezervovali a to nestojí malé peníze.

Na to, aby jste zjistili co prodává, by jste si museli počkat. Vše bylo ještě v krabicích a tak jste pokračovali dál. Dostali jste se k mostu a přes něj k bráně. Hradby byli postaveny z tmavých plochých kusů kamene a okovaná brána byla vyrobena z dubu. Opravdu bohaté místo, mohli jste si pomyslet.
Pod branou už čekali stráže. Vrhali podezíravé pohledy nejen na vás, avšak nikoho nezastavovali. Budovy a cesty města byly vyzděny ze stejného kamene jako hradby. Snad jen střechy a okna mohli být ze dřeva. Až to celé tady vypadalo krapet jednotvárně. Ani jste se nenadáli a už jste stáli na okraji malého náměstí na druhém konci pevnosti.(5) Radnice vystavěná do tvaru L už nebyla tak stejná jako vše okolo. I když byla ze stejného kamene, byla dozdobena jak kovem tak dřevem a působila tak úplně jiným, honosnějším dojmem. Vás však upoutalo náměstí. Ne pro architekturu, ale kvůli lidem, co se shromažďovali na jejím rohu. Než jste se však přiblížili, většina lidí se znovu začali tvářit jako kolemjdoucí a pokračovali v chůzi.

"Můžeš si za to sám blbečku." Ozvalo se ze středu hloučku následováno ranou a zaúpěním. Když v tom se otočili téměř všichni a dali se na odchod, jako by se nic nedělo. Tím se vám otevřel pohled na muže ve slušivém oblečku, s dlouhými světlými vlasy staženými do culíku. Stál nad jiným mužem, který spíš spadal mezi obyčejné občany. Dva kroky od nich stála i žena, také pěkně oděná. Očividně patřila k muži s culíkem, který se rozhodl ještě naposledy si kopnout do břicha muže na zemi a otočit se k ženě. "A ty si myslíš že co?!" Zakřičel znovu a nechal svou dlaň dopadnout na její tvář tak silně, že dnes snídala stejné kamínky jako ten druhý muž. Chlap nad nimi si hlasitě odfrkl a ohlédl se na dav, který se už kompletně rozprchl. Skončil tedy pohledem na vás. "Co tu okouníte? Nedělám nic špatnýho…" vypustil ze sebe s povýšeným výrazem.

Sharkozis - 18. července 2017 23:52
Sharkozis

*To je tak typické. Nech vládnout prostý lid a vždy se dočkáš něčeho podobného.* Pomyslím si, když se dozvím o vzestupu sekty matky a přítomnosti církevního vojska.

"půjdeme ke starostovi." Vydám příkaz než si po jídle znovu nasadím masku.
Předtím bude následovat zastávka do zbrojnice, odkud si vezmeme naše věci.
V mém případě jen meč a tak počkám na kolegu až se navleče do své zbroje.

Když vyjde ven ze dveří, okázale klepnu svou vycházkovou holí o zem a vydáme se ven z chrámu. Z hlavních vrat skutečně vyjdu pravou nohou. Štěstí se hodí vždycky.

Pán Jeskyně - 18. července 2017 11:33
Pán jeskyně Glacies

Gabriela spořádala poslední kousek zeleniny co držela, postavila se a začala na sebe skládat prázdné talířky. "No měla bych vás snad ještě upozornit na pár věcí než půjdete…" zmínila, zatím co jste bojovali s posledními kusy jídla, co jste pro sebe ukořistili a rozešla se s věcmi ze stolu do kuchyně. "Starosta je stále pan Šílek, ten co patří do našeho řádu." Pokračovala trochu hlasitěji, "V tom by problém nebyl, ale do městské rady se dostala převaha členů řádu Matky." Do kuchyně jste sice neviděli, ale skoro jako by jste slyšeli, jak nechápavě kroutí hlavou. "Jsme daleko od severu a je pravda že ve městě moc jejich lidí není. Ani nevím jak to došlo do bodu, kdy tady řád matky získal takovou moc. Ještě v těchto dobách…" Odmlčela se a vrátila do místnosti k vám. "Dokonce si prosadili přítomnost paladinů, okupují totiž nedalekou zříceninu magické věže na západ od města. Údajně jako ochrana jejich lidí před kultem kříže… Zapište si za uši, že se vám budou motat do cesty." Naklonila se krapet na stranu, aby si prohlédla vaše prázdné talířky a vydala se posbírat i ty. "Snažím se do těchto věcí strkat nos co nejméně, taky by hrozilo že mě navštíví," řekla trochu nešťastně a nakonec se vesele zazubila "ale teď tu mám vás. Možná by jste mohli více informací získat od starosty. Mezi lidmi se o tom také ještě dost mluví, je to stále dost čerstvé téma."
Odešla opět do kuchyně a odmlčela se, jako by chtěla dát prostor vašim otázkám.

http://www.imgup.cz/image/Lnc8
Když jste se posbírali, zamířili jste si to rovnou k točitému schodišti a dolů do vstupní místnosti, kde na vás vykoukli další dvoje dveře spojující místnosti v domě a jedny vchodové, kterými jste přišli v noci. V místnosti byl i stůl, umístěný v rohu se dvěma stoličkami a velká dřevěná tabule s mnoha listy papíru, často popsanými od z hora dolů. Nejvíce vás asi zaujala jednoduchá mapa města. Na mapě je zobrazeno vlastně jen "centrum". V dobách blahobytu a nízké kriminality se lidé uchýlily i ke stavbám dále od města, takže se časem rozšířilo podél cest až kilometr od centra. Nehledě na to víte, že i mimo město je tu poblíž dost zajímavých lokalit, opuštěných i osídlených. Přesně už si však nepamatujete jaké.
http://www.imgup.cz/image/Lnco

Vy jste zatím však zamířili do zbrojnice, vzpomněli jste si, že to budou nejspíš dveře hned vedle tabule, ty naproti ní vedou do knihovny, kde tráví Gabriela nejvíce času. Je však otevřená i pro vás. Trávili jste tam hodně času, když jste při řešení případů s Hattorim pravidelně hledali potřebné informace. Tedy hlavně Ramirez hledal, Benedikt se většinou těšil z Gabrieliny pohohostinosti, kterou si do knihovny vzít nemohl.

Jakmile jste se vybavily a vyšli ze zbrojnice, pohled vám opět spočinul na mapě. Gabriela byla už v tu dobu dávno dole a vykoukla z knihovny. "Tu mapu si vzít můžete, kreslí je tady poměrně šikovný chlapec… říká se mu Sirka. Je to sirotek, žije u jednoho staršího pána ve městě, ale většinou se jen toulá kolem. Když na něj narazíte, poproste jej i o nějakou obsáhlejší mapu, hádám že by se vám mohla hodit." Chvíli se odmlčela, prohlédla si vás a pousmála se. "Tak pravou nohou chlapci." Řekla jako by to byl váš velký den a zavřela se do knihovny.

Sharkozis - 17. července 2017 22:54
Sharkozis

Životopis:
Nikdo neví, co dělal předtím, než se dostal do sekty otce. Protože nikdy o sobě nepotřeboval mluvit. Jedno je ale jisté. Je naprosto nemožné rozeznat, kdy mluví pravdu a kdy lže a nelze říct, že by se to naučil v klášteře. Několikrát byl také při lži nachytán, když na něj něco prasklo a za to byl vždy tvrdě trestán. Často nejdříve jednal a pak až myslel, čímž si nakonec vysloužil slib mlčení, aby se vyhnul vyloučení ze studií. Pronášel věci, za které byl dogmatičtějšími zástupci víry obviněn z rouhání. Chtěli jej umlčet, ale pokud možno nezahodit jeho talent a slib byl vhodnou možností.

Na truc si nechal zhotovit ocelovou masku, která tento slib má ještě podtrhovat. Nosí ji většinu času.

Opakovaně tento slib však porušuje v přítomnosti pouze nejbližších přátel, kterým věří, že jej neudají.
S oblibou pak říká "Jestli jsou otec a matka vševědoucí, tak vědí, s jakou oddaností braním jejich učení a tento malý prohřešek mi odpustí."
A oni nejspíš souhlasí, vzhledem k tomu, že se dosud těší otcovy přízně.

// Jestli budeš chtít doplňující informace dej vědět. Jsem zaklínač/čaroděj.

Pán Jeskyně - 17. července 2017 22:29
Pán jeskyně Glacies

//Můžeš sem hodit svůj životopis. Mám pocit že to bude dostačující a zároveň tam nebude nic moc odhalujícího.

Benedikt - 17. července 2017 22:25
Benedikt

//Ahoj tvůj popis není moc detailní, prosím když jsme kolegové mohl by jsi mi popsat co vlastně jsi, na co se specializuješ, proč máš masku, jestli si němý, atd.? Asi se naše postavy už trochu znají že.

Sharkozis - 15. července 2017 22:02
Sharkozis

Proberu se, zůstávám chvíli ležet a přemýšlím nad obsahem snu, který se mi zjevil ve spánku. Těžko říct, jestli šlo o výplod mé fantazie nebo fantazie mého společníka, a nebo v tom bylo víc. A kdo jsem vlastně já, abych o tom mohl nějak polemizovat? Jako vždy to ukáže až čas.
Otočím se na bok, abych zkontroloval „hromotluka“ na vedlejší posteli. Ten ještě chrápal a já jej tak hodlal nechat. Samotnému mi celkem vadí, když mě někdo jen tak vzbudí.
Zvednu se z postele a zjistím, že zmizely některé mé věci. Naštěstí maska tu zůstala a tak ji zvednu a nasadím na obličej. Pak vyrazím z místnosti. Nebudu se snažit být potichu, jeho by stejně nevzbudilo ani kdyby na něj spadla katedrála.
Gabriele se na pozdrav hlavou mlčky ukloním a nechám se odvést ke stolu. Za tu dobu už jsem si nějak zvykl na to trapné ticho, které nastane, když ke mě někdo mluví a já neodpovídám,... ale divné je to stále. Kdyby tu jen nebyla možnost náhodného příchodu dalších příslušníků...

Když si pak všimnu, jak se sem batolí kolega, uchechtnu se pod kovovou maskou, zejména pak když málem srazí nosný sloup a viditelně sebou cukne.

Někdy je maska i velmi užitečná, můžu se smát výmyslům vesničanů, aniž by si toho někdo všiml. Ale občas z toho je i skutečná práce. Cestování je nuda a nějaké rozptýlení by přišlo vhod..

// mimochodem ahoj

Benedikt - 25. června 2017 22:26
Benedikt

Pobaveně poslouchám příval případů, a při tom jím. Jednou mi dokonce zaskočí. Většina bratrů, bere své poslání s velkou vážností. Benedikt, dokud nejde do tuhého vždy najde místo pro humor. Nakonec se neudrží a vybuchne smíchem až mu z úst vyletí trochu vaječiny na stůl, a s plácáním dlaní o stůl opakuje. "Démonické nemluvně?" Drží se za břicho a tvář mu nebezpečně rudne. "Kdo to kdy slyšel, a co mi udělá? Už mu začaly růst zuby?" Pokračuji v smíchu, a neodpustím si ještě. "Mám mu zpívat ukolíbavku než půjde démon hajat?" Ještě hodnou chvíli trvá než se uklidním, a nenápadně přitom smétám kus vyprsknutého sousta ze stolu na zem.
Ale je čas vyrazit. Zamířím do zbrojnice, abych se odil do svého ocelového pancíře. Tahle chvíle má pro mne, symbolickou chvíli, obecně těžkooděnce, dělá děžkooděncem jeho zbroj. Když vidí některé vrypy v tvrdém plechu má chuť se k ní modlit. Samozřejmě že s jeho obrovským mečem, jsou jeho seky o něco pomalejší , a tak díky tvrdé kůži a příjmutí některých seků získává čas pro svou drtivou šermířskou techniku. Né jeden bojovník před Benediktem utekl, když viděl že je schopný válečníky půlit ve stoje, a jejich koně posílat bohům naporcované jak na jatkách ve chvíli kdy si jezdec myslí že stále na něčem kluše. Je to pro něj citová záležitost každým dnem, ale teď honem do práce, aby nepřišel o začarované trámy.

Pán Jeskyně - 21. června 2017 11:15
Pán jeskyně Glacies

"No..." uhryzne kousek zeleniny, snad aby měla čas k zamyšlení. "Já dnes budu trávit většinu času v zde a v kapli... Ale ty by ses měl asi projít po městě. Zjistit jak co se změnilo ve tvé nepřítomnosti." Zazubí se a opět uhryzne, což zapříčiní další chvíli ticha a přežvýkání.
"Zatím tady nejsou problémy, na které bych tě mohla přímo navést, až na nějaké povídačky v hospodách. Těch bylo v poslední době až nad hlavu. Jako třeba obluda v lese, posedlé trámy na střeše, prokleté zlato, létající ryby..." Chvíli se odmlčela a z pobaveného výrazu vznikl ještě pobavenější, "a nejlepší je historka o démonickém nemluvněti" hlasitě se uchechtla a zakroutila hlavou.

"Vždyť to znáš... je to pořád stejné, budeš poslouchat vyděšené obyvatele o tom jak je straší nějaká veverka na střeše a z ničeho nic se objeví skutečný případ." Zvedne krapet zamyšlený pohled od stolu na tebe a usměje se, když vidí jak se láduješ. "Ale hlavně, že ti chutná" Zazubí se.

Benedikt - 19. června 2017 22:40
Benedikt

"Wow!" Neohrabaně couvnu když uslyším trám, a hlavu schovám pod úroveň loktu jako bych čekal že se na mě střecha mžikem sesune. Pak se ale začnu celkem panicky smát. *No, teď jsem si málem ušpinil brnění.* Zasednu ke stolu a začnu pouze pomocí rukou do sebe sypat pestrou stravu, od každého něco. Rozhodně nejsem vybíraví, a vím jak si tyhle dámy libují v tom že se sní všechno a já se rozhodnu se jí tu radost udělat. Po ránu mám sice trochu stáhlý žaludek, ale to je pouze otázka času a naberu tempo. "Mmmm, hmm... kam pak... mňam.. se vydáme?" Zajímám se aby jsme ušetřili čas, mluvím mezi sousty.

//Mimochodem Marco je out, jsme se bavili a aragorn ho neba.

Pán Jeskyně - 4. června 2017 21:13
Pán jeskyně Glacies

Masivní futra věrně odolaly nárazu Benedikta, který tím na sebe strhl pozornost. "Ale... tady je náš strávník" vesele prohlásila Gabriela, když vycítila jeho očividnou chuť k jídlu. Pozvedla dlaň nad ramena a přivítala jej poplacaním po zádech, čímž jej i nasměrovala ke stolu a sama se vydala do zpátky kuchyně. "Už se to nese... "

Když se Benedikt po cestě ke stolu zapřel dlaní o dřevěný sloup uprostřed místnosti, hlasitě zapraskal. Zajimavé... celá stavba se jeví pevnějí jak většina jiných domů, které jste v okolí viděli, ale jakmile si postěžoval tento zásadní trám místnosti, navodilo to pocit domu na spadnutí.

Nicméně jste se usadili ke stolu, ke kterému za chvíli dorazila Gabrila s dvěma táci jídla.
Uzené vepřové, pomazánky, restovaná zelenina, vaječina a samozřejmě pečivo. Máte si vskutku z čeho vybírat. Sama si tam však jen tiše přisedla naslouchajíc vaší diskuzi. Rušila vás snad jen chřoupaním nějakého kusu zeleniny co připomínal list hlávkového salátu, jen o dost tlustějšího. Člověk by se až podivil kolik druhů nejen rostlin v tomto světě je.

Benedikt - 4. června 2017 16:05
Benedikt

Mám pocit jako bych se snažil protáhnou spánek co nejdéle, aby se mi ještě něco zjevilo. Těžko říct jestli ve spánku cítím strach nebo vzrušení, ale přál bych si ještě něco. Ach ta víra, je tak vrtkavá.
Probudím se s úlekem když vystřelím svou pěst přímo před sebe. „Nikdo?“ Zamručím si a přísahal bych že mě někdo chtěl násilím vytrhnout ze spánku. Ještě tak půl minuty polehávám, a to do té doby když si všimnu že Gilneas se už vzbudil. Ztěžka se posadím a ještě na kavalci se protáhnu. *Zajímalo by mě jak to dělá. Vždy když se probudím je už pryč.* Postavím se rozejdu se na snídani, kterou nehledě na vzdálenost cítím z jistotou loveckého ohaře. V těžké rozespalosti tréfím ramenem každé futra kterými projdu, a sem tam se odrazím rukou od stěny abych do ní nenarazil. Rána byly vždy tak těžké.

Vejdu asi právě v čas, snídaně musí být do vteřiny na snadě tak to má Benedikt rád. Zazubím se hned ve dveřích a naposled se protáhnu, dokolíbám se ke Gilneovi a ztěžka dopadnu k němu. „Dobré ráno.“ Pronesu na hlas abych pozdravil i Gabrielu kterou najdu pohledem. „Nášup prosím!“ Usadím se prohmátnu si nohy. „Taky je cítíš? Nemám rád když jsme bez koní, pancíř i meč, je po každém kilometru těžší, ale to není tvůj problém.“ Začnu se smát a plácnu přítele v popichovačném gestu. Vždy jsem si dělal legraci z jeho menší postavy. Je pravda že každý máme absolutně rozdílné pole působiště, co se týče našich specializací, ovšem můj kamarád, můj věčný rival. Alespoň mě to udržovalo ve formě. Stížnosti na koně by se dali vyjádřit spíše jako důvod k hovoru. Naše fyzická kondice přesahovala možnosti nežli „pouhého pochodu“ a tak bylo jasné že by jsme si to mohli dát z plezíru znovu. „Mimochodem, zdál se mi sen...“

Benedikt - 30. května 2017 10:22
Benedikt

//Dořeším si živnosťák, dnes jdu naposled do práce... pak by mělo být času... :D

1 2


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog